Kapitola 1
Poprvé jsem se „odhmotnil“, když jsem vezl svého psa do útulku, protože jsem už neměl peníze na žrádlo. Vždycky byl víc roztomilý než inteligentní, ale dost chytrý, aby poznal, že to místo pro něj nevěstí nic dobrého. Nejdřív nechtěl vystoupit z auta a pak, uprostřed parkoviště, sebou najednou cukl. Tak jsem vykřikl jeho jméno a přidal k tomu povel. Zalil mě podivný, nepříjemný pocit. Jako bych měl ke všem orgánům přitisknutou ledovou kovovou tyč. A v té chvíli jsem si všiml, že mi zmizely nohy. A s nimi i zbytek mého těla. Jelikož se považuju za racionálního člověka, vyvodil jsem z toho jediný logický závěr. Právě jsem zemřel. Natáhl jsem bačkory, asi mrtvice. Sakra, to je na pytel. No aspoň jsem odešel s pořádným dluhem. I když ne ve stylu Judy Garlandové, která po sobě nechala čtvrtmilionové manko, když to zabalila. Jenže dost předčasně. Takže takovéhle to je, když je člověk mrtvý. Trochu překvapující. Asi jsem čekal něco jiného. Vaše tělo zmizí, ale mysl funguje dál. Páni, kdo by to řekl. 9
Jak dlouho ale bude mysl ještě fungovat? Jenom pár sekund, než to váš mozek konečně vzdá pro nedostatek kyslíku? Minutu, dvě? Tak jak? Věřil jsem, že je po mně, pořád jsem však cítil, jak mi v hrudi bije srdce. Něco tady nehrálo. Rozhlédl jsem se kolem. Byl tam můj pes, pořád tahal za vodítko, které vedlo od jeho obojku a na druhém konci viselo – zjevně samo o sobě – ve vzduchu. Jestli jsem mrtvý, tak kde je tělo? Copak by alespoň nějaká jeho viditelná část neměla ležet bez hnutí na asfaltu? Můj pes z toho byl stejně vyděšený jako já. Skoro mi utrhl neviditelnou ruku. Bez přemýšlení jsem vykřikl jeho jméno a zopakoval ten povel. Divně mi zahučelo v uších, před očima se mi zamihotaly a rozprskly červené hvězdičky a já byl najednou zpátky. Páni; takže nakonec nejsem mrtvý. Zkontroloval jsem se. Nohy mi rostly přímo z rozkroku. Viděl jsem svůj pivní pupek, sešmajdané sandály, zatuchlé kapsáčové šortky a celý zbytek své maličkosti. Ano, moje tělo se vrátilo do viditelného světa. Rozhlédl jsem se po prázdném parkovišti. Můj dramatický odchod a znovuobjevení proběhly dle všeho beze svědků. Celý jsem se třásl, s námahou otevřel auto a ztěžka dopadl na sedadlo. Natáhnout brka v sedmatřiceti se mi ještě nechtělo. A taky to byla dobrá zpráva pro moje psisko. Jeho neveselý konec se dočasně odkládal. Takže jak se sedmatřicetiletý, vysokoškolsky vzdělaný chlápek dostane do stadia, kdy si už nemůže dovolit starat se o patnáctikilového psa pouličního plemene? Je to obvyklý příběh ctižádosti a lenosti. 10
Jsem vystudovaný novinář, který až do doby před dvěma lety pracoval pro jeden deník v nevýznamném městě na Středozápadě. Ta práce mě bavila. Netvrdl jsem celý den za psacím stolem. Dokonce mi dali pár ocenění, která se rozdávají na novinářských konferencích jako solené arašídy. Často jsem dělával rozhovory v nemocnicích s lidmi, které někdo postřelil, pokousal pitbul, zmrzačily různé stroje či vycuclo tornádo z karavanu, nebo se jim přihodilo něco jiného nepěkného, dostatečně zajímavého pro noviny. V městské nemocnici jsem pravidelně potkával Rachel, zdravotní sestru s úžasně zelenomodrýma očima. Rozkošná Rachel tehdy chodila s opovrženíhodným chirurgem, ale ten vytrvalý novinář svéhlavě vytrvával. Před necelými šesti lety jsme uzavřeli manželství: Axel Weston a Rachel Burkeová. Navždy spojení. Aspoň jsem tomu věřil. Jak se k vám možná doneslo, v novinařině dnes pšenka zrovna nekvete. Náš řetězec sice pořád vydělával, ale každý rok či dva jsme měli nového šéfredaktora. A každý byl víc kravaťák a míň novinář než jeho předchůdce. Pak začali propouštět. Nic dobrého pro pracovní morálku a odhodlání. Moje místo přesto vypadalo bezpečně. V redakci potřebovali pár lidí na pokrytí zločinnosti a zavírání fabrik. S Rachel jsme koupili skromný domek v polonóbl čtvrti a začali předběžně plánovat nějaký potěr. Aspoň já jsem to považoval za předběžné plány. Pak se na scéně objevilo štěně jako zkouška našich schopností někoho vychovávat. A potom si šéfové zavolali tři reportéry a nabídli jim odstupné. Za třináct let práce 93 742 dolarů, pokud hned odejdu. S Rachel jsme to dva dny probírali a já pak podepsal 11
všechny papíry k ukončení pracovního poměru. Hned to dopoledne jsem si vyklidil stůl v redakci. Žádný večírek na rozloučenou, jen s několika kolegy jsme zašli na oběd a trochu to zapili. Poprvé od svých čtyř let jsem nemusel každý den chodit do školy nebo do práce. Byl jsem volný muž s tučným bankovním kontem. Tři měsíce nato jsme prodali dům a přestěhovali se do Los Angeles. Rachel si okamžitě našla práci na jednotce intenzivní péče s výrazně vyšším platem. Ceny bydlení nám vyrazily dech, ale koupili jsme (hloupě) malý domek ve městě Glendale, protože byl blízko její nemocnice a kousek od výběhu pro psy. Jeden z pokojů měl sloužit jako moje pracovna. V tom kotci o rozměrech tři na tři a půl metru, s výhledem na miniaturní dvorek, jsem měl produkovat bestselery a oskarové scénáře. Takový byl plán. Jenže pro chlápka s tučným bankovním kontem bylo L. A. úžasné místo. Kromě toho jsem si zasloužil pěknou dovolenou, ne? A ta zrezivělá kraksna, která nás přivezla ze Středozápadu, do L. A. moc nezapadala, protože tady jste to, co řídíte. Tak jsem ji vyměnil za sporťáka z dovozu. Jenže pak přišel patnáctý duben a z tučného odstupného mi po zdanění zbyla jen půlka. A jelikož jsem ze zaměstnání odešel dobrovolně, nevztahovala se na mě podpora v nezaměstnanosti. Pořád jsem měl ale výdělečně činnou manželku a tvůrčí proces se nemůže uspěchat. Nicméně jsem dokázal vyplodit scénář. Sice nijak skvělý, ale kolik skvělých filmů dnes Hollywood produkuje? Současní producenti se zaměřují spíš na průměrnost. Dokonce se mi podařilo přesvědčit několik agentů, aby si ho přečetli. Odmítli ho, ale pár z nich se vyjádřilo, že by chtěli vidět můj další pokus. 12
Můj další pokus. No jasně. A co by to jako mělo být? Tak jsem žil na bezútěšné ulici v Glendale bez přátel, až na pár známých, které jsem potkával na psím výběhu. Zvykl jsem si tam chodit se šesti plechovkami piva v přenosné chladničce. Pak jsem si pořídil větší chladničku a zaplatil ji úvěrovou kartou, protože moje tučné konto bylo v té době už minulostí. A pak, pár měsíců nato, odešla ta rozkošná zdravotní sestra. To mnou otřáslo natolik, že jsem se přinutil rozeslat na pár míst svůj životopis. Které noviny by nechtěly zkušeného reportéra s třináctiletou praxí a několika oceněními? Spousta, jak se vzápětí ukázalo. Pak mi začaly chodit z banky doporučené dopisy kvůli nesplacené hypotéce. Jako by čekali, že každý měsíc někde vyštrachám 2600 dolarů za mizerný předražený domeček, který se jeho upatlaný majitel ani nenamáhal uklidit. V té době naštěstí splaskla realitní bublina a chamtivé bankéře pohltila mohutná vlna zadlužených ztroskotanců. Uplynul téměř rok od poslední splátky, kterou jsem zaplatil, a já stále čekal, až dorazí policie a vyhodí mě na ulici. Přestal jsem splácet i svoje fáro a po celou dobu raději parkoval o pár bloků dál. Výběrčí dluhů mi volali osmnáct hodin denně (na noc jsem si vypínal mobil). Jednu po druhé jsem vyčerpal svoje kreditní karty. Pak přišel den, kdy jsem byl totálně švorc. Žádné peníze na pivo ani na žrádlo pro psa. A tehdy jsem zjistil, že vesmír si pro mě schovává pár překvapení. Takže sedím v autě, zhluboka dýchám a puls se mi pomalu vrací do normálu. Opravdu jsem se právě odhmotnil jako kapitán Kirk pomocí toho jejich transportéru, nebo jsem ještě pořád mimo po včerejší pitce? Cítím se ale střízlivý. 13
Ve skutečnosti až příliš střízlivý. Teď rozhodně potřebuju pěkně vychlazené pivo. Fajn, takže jsem konečně spadl na úplné dno? Byl jsem připravený opustit veškerou hrdost a jít žebrat do útulku pro psy? Mohl bych od těch milovníků zvířat vyškemrat pár čtvrťáků, kdybych jim řekl, že potřebuju koupit žrádlo pro svého psa? Ten se na mě zbožně díval obvyklým servilním způsobem. Díky těm nekonečným hodinám stráveným ve výběhu jsem si získal jeho celoživotní oddanost. Jaká škoda, že nebyl vychrtlý a netrčely mu kosti. A pak se zbytky mozku bývalého novinářského esa, nyní zmátoženého pivem, pomalu rozběhly. Uvědomil jsem si, že tuto konkrétní kombinaci slov jsem nikdy předtím nevyřkl. Ani nikdo jiný. V záchvěvu nostalgie jsem to psisko kdysi pojmenoval po svém prvním zvířátku z dětství – akorát jsem přehodil písmena. Všichni pejskaři ve výběhu to jeho zvláštní jméno nějak komentovali. Takže mám co ztratit? Rozhlídl jsem se po parkovišti. Pořád liduprázdné. Zhluboka jsem se nadechl a znovu pronesl ta slova. Ledová kovová tyč se mi opět zaryla do slinivky a sleziny. Moje tělo okamžitě zmizelo. Natáhl jsem se a z palubní desky vytáhl zapalovač. Moje oblečení zmizelo spolu s tělem, ale předmět, který jsem držel v ruce, visel volně ve vzduchu. Strčil jsem zapalovač do kapsy u košile. Zmizel. Hm, velice zajímavé. Vytáhl jsem ho a zapalovač se nějakých deset centimetrů od mého těla zhmotnil. Sevřel jsem ho v dlani a opět zmizel. Znovu jsem řekl ta slova. Tentokrát žádný hukot v uších. Stále jsem byl neviditelný! Kurva! Řekl jsem to správně? Snažil jsem se nepanikařit a soustředil se na přesné znění těch slov. Napočtvrté se to kouzlo 14
povedlo. Opět jsem byl viditelný. V přihrádce jsem našmátral pero a hned si ta slova zapsal. Celé to trvalo necelých deset minut. Během chvilky jsem tak objevil způsob, jak se stát neviditelným. Objevil jsem bránu ven z viditelného světa.
15