Issuu

Město město &

CHINA MIÉVILLE

Přeložil Milan Žáček

Copyright © 2009 by China Miéville All Rights Reserved Copyright © 2019 for the Czech translation by Milan Žáček Copyright © 2019 for Cover and Ilustrations by Edward Miller Copyright © 2019 for the Czech edition by Euromedia Group a. s.

ISBN 978-80-7617-694-2

Hluboko uvnitř města se otevírají, aby se tak řeklo, dvojité ulice, dvojnické ulice, lživé a klamné ulice. Bruno Schulz – Skořicové krámy a jiné povídky

Část první

BESŹEL

Kapitola první Neviděl jsem ulici ani velkou část sídliště. Svíraly nás zašedlé paneláky, z jejichž oken se vykláněli muži v nátělnících a ženy s rozcuchanými vlasy a hrnky v rukou, snídali a sledovali nás. Tohle prostranství mezi domy mělo kdysi parkovou úpravu. Vlnilo se jako golfové hřiště – dětská napodobenina přírodní krajiny. Možná se to tu chystali zalesnit a vybudovat rybníček. Zasadili tady stromky, ale už uschly. Trávou prorůstal plevel, klikatily se jí pěšinky vyšlapané mezi odpadky, rozježděné koly. Nejrůznějším úkolům se tu věnovali policisté. Nebyl jsem tu prvním detektivem – všiml jsem si Barda Naustina a několika dalších –, ale byl jsem služebně nejstarší. Ubíral jsem se za policistkou k místu, kde se shlukla většina mých kolegů, mezi nízkým zpustlým činžákem a skateboardovým hřištěm obehnaným velkými válcovitými popelnicemi. Těsně za nimi bylo slyšet přístav. Na zídce před stojícími policisty seděla partička dětí. Nad shromážděním kličkovali racci. „Pane inspektore.“ Kývl jsem na kohokoli, kdo mě oslovil. Někdo mi nabídl kávu, ale zavrtěl jsem hlavou a zadíval se na ženu, na niž jsem se přišel podívat. Ležela u skateboardových ramp. Nic není tak strnulé jako nehnutě ležící mrtví. Vítr jim čechrá vlasy, tak jako čechral vlasy této ženě, nijak nereagují. Ležela v ošklivé poloze s pokrčenýma nohama, jako by se chystala vstát, ruce zvláštně ohnuté. Tváří k zemi.

China Miéville

Mladá žena, hnědé vlasy stažené do copánků trčících vzhůru jako rostliny. Byla skoro nahá a na její hladké tělo, v tomto chladném ránu nepotečkované husí kůží, byl smutný pohled. Měla na sobě jen punčochy s puštěnými oky a jeden střevíc na vysokém podpatku. Když si jedna policistka všimla, že se rozhlížím, mávla na mě z místa, kde opodál střežila ten druhý. Tělo bylo objeveno před pár hodinami. Prohlédl jsem si ho. Zatajil jsem dech a sklonil se k hlíně, abych se mrtvé podíval do tváře, ale uviděl jsem jen jedno otevřené oko. „Kde je Šukman?“ „Ještě tu není, pane inspektore.“ „Zavolejte mu někdo a řekněte mu, ať sebou hodí.“ Plácl jsem si do hodinek. Měl jsem na starosti to, čemu jsme říkali ohledání místa činu. Do příchodu patologa Šukmana s ní nikdo nesměl hýbat, ale bylo třeba udělat jiné věci. Ověřil jsem si, jaký máme výhled. Byli jsme dost stranou, skryti za popelnicemi, ale pozornost jsem na nás cítil jako hmyz; z celého sídliště. Přecházeli jsme sem a tam. Mezi dvěma popelnicemi, u hromady rezavého železného harampádí propleteného vyhozenými řetězy, stála na hraně mokrá matrace. „Tu měla na sobě.“ To promluvila strážnice Lizběta Corwiová, bystrá mladá žena, s níž už jsem několikrát spolupracoval. „Nemůžu tak úplně říct, že by byla dobře zakrytá, ale myslím, že pod tím tak trochu vypadala jako hromada odpadků.“ Viděl jsem, že mrtvou ženu obklopuje nepravidelný obdélník tmavší hlíny – zbytky matrací zakryté rosy. Naustin vedle ní dřepěl a civěl na zem. „Ty děti, co ji našly, matraci napůl odklopily,“ poznamenala Corwiová. „Jak ji našly?“ Corwiová ukázala na zem, na místa vydřená zvířecími tlapami. „Jejich zásluhou ji neroztrhali. Když uviděli, co to je, vzali nohy na ramena a zavolali nám. Když jsme přijeli...“ Pohlédla na dva strážníky, které jsem neznal.

Město & město

„Ti s ní hýbali?“ Přikývla. „Prý se chtěli podívat, jestli je ještě živá.“ „Jak se jmenují?“ „Šuškil a Brjamiv.“ „A tihle ji našli?“ Kývl jsem na střežené děti. Byli to dva kluci a dvě dívky. Asi patnáctiletí, promrzlí, pohledy zabořené do země. „Jo. Žvýkači.“ „Šli ránu zvednout náladičku?“ „Tomu se říká obětavost, co?“ řekla. „Třeba chtějí být nejlepšími feťáky měsíce nebo co. Přišli sem krátce před sedmou. Vypadá to, že to skejťácký hřiště takhle funguje. Postavili ho před pár lety, napřed se tu nic nedělo, ale místní si stanovili systém směn. Od půlnoci do devíti ráno žvýkači; od devíti do jedenácti vymýšlí program místní gang; od jedenácti do půlnoci tu jsou skejťáci a bruslaři.“ „Měli u sebe něco?“ „Jeden z těch kluků má malou kudlu, ale vážně malou. Neoddělal by jí ani krysu, je to taková hračka. A pak každý žvejku. To je všechno.“ Pokrčila rameny. „Drogy u sebe ale neměli, našli jsme je u zdi,“ další pokrčení ramen, „nikdo kromě nich tu nebyl.“ Mávnutím k nám přivolala jednoho z našich kolegů a otevřela tašku, kterou přinesl. Malé balíčky smolou natřené trávy. Na ulici se tomu říká feld, je to odolný hybrid katy jedlé, Catha edulis, říznuté tabákem a kofeinem a ještě silnějšími věcmi a taky vlákny skelné vaty nebo něčím na ten způsob, aby člověku rozedřela dásně a dostala drogu do krve. To jméno je trojjazyčná slovní hříčka: v místě pěstování se jí říká khat a popravčí, kterému se říká „kat“, je v našem vlastním jazyce feld. Přičichl jsem k tomu a byl to docela podřadný materiál. Vydal jsem se ke čtyřem teenagerům třesoucím se ve svých péřovkách. „Vo co gou?“ zeptal se jeden kluk v napodobenině hiphopové angličtiny s besźelským přízvukem. Vzhlédl a zadíval se mi do očí, ale byl bledý. On ani žádný z jeho druhů

China Miéville

nevypadal dobře. Z místa, kde seděli, mrtvou ženu vidět nemohli, ale raději se tam vůbec nedívali. Museli vědět, že feld najdeme a zjistíme, že patří jim. Mohli mlčet a jen utéct. „Jsem inspektor Borlú,“ řekl jsem. „Oddělení mimořádných zločinů.“ Neřekl jsem Jsem Tyador. Tenhle věk se těžko vyslýchá – jsou příliš staří na tykání, zdrobněliny, hračky a zároveň ještě nejsou dostatečně staří, aby při výslechu kladli vytrvalý odpor, když jsou přinejmenším jasně daná pravidla. „Jak se jmenujete?“ Hoch váhal, přemýšlel, jestli má použít nějakou slangovou přezdívku, kterou si udělil, ale neudělal to. „Viljem Bariči.“ „Vy jste ji našli?“ Přikývl a kamarádi také. „Povězte mi o tom něco.“ „Chodíme sem, protože, víte, a...“ Viljem čekal, ale já o jeho drogách nic neřekl. Upřel oči na zem. „A všimli jsme si něčeho pod tou matrací a stáhli ji.“ „Bylo tu pár...“ Ostatní vzhlédli, když Viljem se zjevnou pověrčivostí zaváhal. „Vlků?“ zeptal jsem se. Podívali se na sebe. „Jo, motala se tu jedna prašivá smečka a...“ „Tak nás napadlo...“ „Jak to bylo dlouho po tom, co jste sem přišli?“ zeptal jsem se. Viljem pokrčil rameny. „Nevím. Pár hodin?“ „Byl tu ještě někdo?“ „Támhle jsem před chvílí viděl ještě pár bouchačů.“ „Dealerů?“ Pokrčení ramen. „A pak na trávu dojela nějaká dodávka a přijela až sem a za chvíli zas odjela. S nikým jsme nemluvili.“ „Kdy přijela ta dodávka?“ „Nevím.“ „Ještě byla tma.“ To řekla jedna z dívek.

Město & město

„Dobře. Viljeme, i vy ostatní, obstaráme vám snídani, taky něco k pití, jestli tedy chcete...“ Pokynul jsem jejich hlídači. „Už jsme mluvili s rodiči?“ zeptal jsem se. „Jsou na cestě, šéfe, kromě rodičů týhle holky,“ ukázal na jednu z dívek, „s těma se nemůžem spojit.“ „Tak to zkoušejte dál. Teď je odvezte do střediska.“ Čtveřice teenagerů se na sebe zadívala. „Co je to za blbost, sakra?“ ohradil se nejistě hoch, který se nejmenoval Viljem. Věděl, že v souladu s jakousi taktikou by se měl mým pokynům vzpírat, ale zároveň chtěl jet s mým podřízeným. Černý čaj, chleba a papírování, nuda a barevná světla, všechno se to hodně lišilo od odhrnování té promáčené a těžké matrace na prostranství mezi domy, ve tmě. Přijel Stepen Šukman i se svým asistentem Hamdem Hamziničem. Podíval jsem se na hodinky. Šukman mi nevěnoval pozornost. Když se sehnul k tělu, zasípal. Prohlásil ženu za mrtvou. Učinil několik poznámek, které Hamzinič zapsal. „Jak dlouho?“ zeptal jsem se. „Asi dvanáct hodin,“ odpověděl Šukman. Zatlačil ženě na jednu z končetin. Zhoupla se. Podle ztuhnutí a tak nestabilní polohy, v jaké se na zemi nacházela, nejspíš tuto smrtelnou pozici zaujala, když ležela na jiném proﬁlu. „Tady ji nezabili.“ Už mnohokrát jsem slyšel, že se ve své práci vyzná, ale nikdy jsem nezaznamenal žádný důkaz, že by přímo neexceloval. „Skončila jste?“ zeptal se jedné kriminalistky. Udělala ještě dva snímky z různých úhlů a přikývla. Šukman s Hamziničovou pomocí ženu překulil. Vypadalo to, jako by se jim svou strnulou nehybností vzpírala. Na zádech vypadala směšně, jako někdo, kdo si hraje na mrtvého brouka: ruce a nohy měla ohnuté, houpala se na páteři. Vzhlížela k nám zpod větrem čechrané oﬁny. Obličej měla stažený ve vylekané křeči: byla sama sebou neskonale

China Miéville

překvapená. Byla silně nalíčená a make-up měla rozmazaný přes potlučenou tvář. Rozhodně nebylo možné určit, jak vypadá ve skutečnosti, jakou tvář by spatřili ti, kdo ji znali, kdyby uslyšeli její jméno. Chytřejší jsme mohli být později, až se ve smrti uvolní. Krev jí zalila přední část těla, která teď byla tmavá jako hlína. Blýskání fotoaparátů. „Tak copak nám povíte o příčině smrti,“ zamumlal Šukman k ranám na její hrudi. Na levé líci se jí až pod čelist stáčel dlouhý rudý šrám. Někdo ji pořezal přes půl obličeje. Rána byla několik centimetrů hladká, táhla se kůží přesně jako máchnutí štětcem. Jakmile sklouzla pod čelist, pod převis úst, ošklivě se zazubila a končila, či začínala, hlubokým vytrženým otvorem v měkké tkáni za kostí. Žena na mě upírala nevidoucí pohled. „Vyfoťte ji i bez blesku,“ požádal jsem. Podobně jako několik dalších kolegů jsem při Šukmanově brebentění odvracel zrak – dívat se nám připadalo zvrácené. Uniformovaní techničtí specialisté provádějící ohledání místa činu, techoči v naší hantýrce, pátrali ve stále se zvětšujícím kruhu. Převraceli odpadky a hledali stopy mezi rýhami, kde se proháněly dopravní prostředky. Pokládali na zem referenční značky a cvakali fotoaparáty. „Tak jo.“ Šukman se napřímil. „Můžeme ji odvézt.“ Dvojice mužů vyzvedla mrtvou na nosítka. „Panebože,“ řekl jsem, „zakryjte ji přece.“ Někdo kdovíodkud vytáhl deku a nosiči se vydali k Šukmanovu vozu. „Dnes odpoledne se do toho pustím,“ slíbil. „Uvidíme se?“ Neurčitě jsem potřásl hlavou a zamířil ke Corwiové. „Naustine,“ zavolal jsem, když jsem se postavil tak, aby nás Corwiová mohla zaslechnout. Vzhlédla a trošku se přiblížila. „Pane inspektore.“ „Co mi k tomu můžete říct?“

Město & město

Usrkl z kelímku kávy a úzkostlivě se na mě podíval. „Šlapka?“ nadhodil. „Podle prvního dojmu, pane inspektore. Ale zmlácená a nahá v téhle oblasti? A...“ Ukázal si na obličej, měl na mysli její přehnaný make-up. „Šlapka.“ „Pohádala se se zákazníkem?“ „Jo, ale... Kdyby to byla jen běžná tělesná zranění, víte, na co jsme se teď dívali, třeba mu nechtěla vyhovět, kdoví. Chlap zničehonic zaútočí. Ale tohle?“ Ještě jednou se znepokojeně dotkl své tváře. „Tohle je jiné.“ „Úchyl?“ Pokrčil rameny. „Možná. Pořeže ji, zabije, odhodí ji. Taky to bude pěknej suverén, je mu u prdele, že ji najdem.“ „Suverén, nebo hlupák.“ „Nebo suverén a hlupák.“ „Třeba tu máme suverénního hloupého sadistu,“ řekl jsem. Zatvářil se – možná. „Dobře,“ vydechl jsem. „To by šlo. Obejděte místní holky. Proklepněte četníka, co to tady zná. Zeptejte se, jestli měli v poslední době s někým potíže. Dáme do oběhu její fotku, pokusíme se tuhle slečnu Fulanu identiﬁkovat.“ Použil jsem slangový výraz pro neznámou, neztotožněnou ženu. „Ze všeho nejdřív chci, abyste vyslechli támhle Baričiho a jeho kumpány. Buďte na ně hodní, Bardo, určitě nám ohledně té ženské volat nemuseli. To myslím vážně. A vezměte si na pomoc Jaškovou.“ Ramira Jašková byla vynikající tazatelka. „Brnknete mi dneska odpoledne?“ Když byl mimo doslech, podotkl jsem ke Corwiové: „Ještě před několika roky bysme na vraždu prostitutky neměli ani zdaleka tolik lidí.“ „Ušli jsme dlouhou cestu,“ podotkla. Nebyla o mnoho starší než ta mrtvá žena. „Naustina nejspíš netěší, že se musí zaobírat nějakou lehkou děvou, ale asi jste si všimla, že si nestěžuje,“ opáčil jsem. „Ušli jsme dlouhou cestu,“ zopakovala.

China Miéville

„Tak?“ Nadzvedl jsem obočí. Zadíval jsem se za Naustinem. Čekal jsem. Pamatoval jsem si Lizbětinu práci na Šulbanově zmizení, případu, který se ukázal být mnohem složitější, než se původně zdál. „Já jen, víte, neměli bysme pouštět ze zřetele i jiné možnosti,“ dodala. „Sem s nimi.“ „To její nalíčení. Jsou to, víte, samé zemité a hnědé odstíny. Má ho požehnaně, ale není to –“ svůdně vyšpulila rty. „A všiml jste si jejích vlasů?“ Všiml. „Nemá je nabarvené. Když se mnou pojedete po Gunter-Strász, kolem arény, všude, kde se tyhle holky shlukují, myslím, že tam budou ze dvou třetin blondýny. A zbytek bude mít vlasy černé, krvavě rudé nebo kdoví ještě jaké. A...“ Sklouzla ve vzduchu prsty, jako by hladila vlasy. „Má je sice špinavé, ale mnohem lepší než já.“ Prohrábla si rukou vlastní roztřepené konečky. Pro spoustu besźelských prostitutek, zvláště v takovýchto oblastech, bylo na prvním místě jídlo a oblečení pro jejich děti; pak feld nebo crack pro ně samé; jídlo pro ně samé; pak různé drobnosti, na jejichž seznamu kondicionéry ﬁgurovaly poměrně nízko. Zadíval jsem se na zbytek policistů, na Naustina, který už se chystal k odchodu. „Dobře,“ řekl jsem. „Znáte tuhle oblast?“ „No, je trochu z ruky,“ odpověděla. „Vlastně už to ani není moc Besźel. Můj rajón je Lestov. Když přišlo hlášení, povolali i několik z nás. Ale před pár lety jsem tu dělala kolečko, takže to tedy trochu znám.“ Lestov sám už byl skoro předměstí, šest nebo sedm kilometrů od středu města, a my jsme byli ještě jižněji, za Jovičovým mostem na výběžku země mezi Bulkjovskou úžinou a skoro až ústím řeky. Kordvennu, technicky vzato ostrov, ačkoli byla od pevniny co by kamenem dohodil a byla s ní spojena pozůstatky průmyslu, že by ji za ostrov nikdo nepokládal, tvořila sídliště, skladiště a laciné

Město & město

bodegy počmárané nekonečným graﬃti. Od srdce Besźelu ležela dostatečně daleko, aby se na ni, na rozdíl od slumů blíže k centru, dalo snadno zapomenout. „Jak dlouho jste tu byla?“ zeptal jsem se. „Šest měsíců, standard. Byly to běžné věci: pouliční krádeže, sjeté děti, co se mlátí hlava nehlava, drogy, prostituce.“ „I vraždy?“ „Za tu dobu tak dvě nebo tři. Spojené s drogami. Většinou na ně ale nedojde: gangy se umějí šikovně trestat, aniž by na sebe přivolaly óemzetku.“ „Dá se říct, že tady někomu pořádně hráblo.“ „Ano. Nebo je mu všechno jedno.“ „Dobře,“ kývl jsem. „Chtěl bych, abyste se tomu věnovala. Na čem teď děláte?“ „Na ničem, co by nemohlo počkat.“ „Chtěl bych, abyste na chvilku změnila působiště. Zůstaly vám tady ještě pořád nějaké kontakty?“ Skousla rty. „Jestli budete moct, tak je vypátrejte, jestli ne, promluvte si s někým z našich místních, zjistěte, kdo jim zpívá. Chci vás mít tady. Mějte uši nastražené, projděte si sídliště – ještě jednou, jak se tady tomu říká?“ „Vesnice Pokost.“ Nevesele se zasmála. „Vesnice, jakou svět neviděl,“ usoudil jsem. „Uvidíte, co se dá zjistit.“ „Mému komisaři se to ale líbit nebude.“ „S ním už si promluvím. Je to Bašazin, že?“ „Zařídíte to? Jsem tedy převelena?“ „Zatím tomu nijak neříkejme. Teď vás jenom žádám, abyste se soustředila na tenhle úkol. A zodpovídala se přímo mně.“ Dal jsem jí čísla na svůj mobil a do své kanceláře. „Po kordvenských pamětihodnostech mě můžete provést později. A...“ Vrhl jsem rychlý pohled na Naustina. Všimla si toho. „A ať vám nic neunikne.“ „Nejspíš má pravdu. Nejspíš tu řádil suverénní sadista, šéfe.“

China Miéville

„Nejspíš jo. Musíme zjistit, proč si tahle slečna udržovala vlasy v takové čistotě.“ Existuje jakási hitparáda instinktu. Všichni jsme věděli, že když komisař Kerevan ještě hlídkoval v ulicích, rozluštil několik případů tím, že sledoval vodítka, která nedávala žádný logický smysl; a že vrchní inspektor Marcoberg žádné takové nečekané úspěchy nezaznamenával a že za jeho slušnými výsledky stojí spíše úmorná dřina. Nevysvětlitelná proniknutí do podstaty problému bychom nikdy nenazvali „osvíceními“ – ze strachu, abychom k sobě nepřitáhli pozornost všehomíra. Ale přesto k nim docházelo a člověk poznal, že se v blízkosti některého z nich ocitl, když spatřil, jak si detektiv líbá prsty a dotýká se hrudi, kde mu měl teoreticky viset přívěsek zasvěcený Varšovi, patronu nevysvětlitelných vnuknutí. Strážníci Šuškil a Brjamiv byli překvapení, pak zamlklí a nakonec rozmrzelí, když jsem se jich ptal, proč odtáhli tu matraci. Nahlásil jsem je. Kdyby se omluvili, nechal bych to plavat. Deprimovalo mě, jak běžné je vídat šlápoty policejních bot ve zbytcích prolité krve, rozmazané a zničené otisky prstů, znehodnocené nebo ztracené vzorky. Na okraji prostranství se shromáždila skupinka novinářů. Petrus Jak-se-jenom-jmenuje, Valdir Mohli, mladík jménem Rackhaus a několik dalších. „Pane inspektore!“ „Pane inspektore Borlú!“ Dokonce: „Tyadore!“ Většina reportérů byla vždycky zdvořilá a ochotná přistoupit na mé připomínky ohledně toho, co by neměli zveřejňovat. Během posledních několika let se objevily nové, lascivnější a agresivnější plátky, inspirované a v některých případech ovládané svými britskými nebo severoamerickými vlastníky. Bylo to nevyhnutelné, a upřímně vzato naše zavedené místní sdělovací prostředky byly až úmorně usedlé. Znepokojivý nebyl ani tak příklon k senzacechtivosti či iritující chování mladých novinářů z nových titulů jako spíše jejich tendence svědomitě sledovat scénáře zave-

Město & město

dené dříve, než se narodili. Tak třeba Rackhaus, který psal pro týdeník s názvem Rejal! Neměl zábrany ze mě páčit skutečnosti, o nichž věděl, že mu je nemůžu sdělit, neměl zábrany pokoušet se uplácet služebně nižší policisty, s občasným úspěchem, a přitom říkat: „Veřejnost má právo na informace!“ Když mi to řekl poprvé, vůbec jsem mu nerozuměl. V besźštině je slovo „právo“ natolik mnohovýznamové, že nepostihlo jednoznačný úmysl, který jím hodlal sdělit. Celou větu jsem si musel v duchu přeložit do angličtiny, jíž hovořím docela obstojně, abych ji rozklíčoval. Jeho oddanost klišé byla větší než potřeba sdělovat. Třeba ho mělo uspokojit, až na něho vyštěknu a označím ho za supa, krvežíznivce. „Vy víte, co vám řeknu,“ obrátil jsem se na ně. Oddělovala nás natažená páska. „Odpoledne bude tisková konference, na ústředí OMZ.“ „V kolik hodin?“ Fotografovali si mě. „To se dozvíte, Petrusi.“ Rackhaus pronesl něco, čemu jsem nevěnoval pozornost. Otočil jsem se a podél okrajů sídliště se zadíval na konec Gunter-Strász, sevřený mezi špinavými cihlovými domy. Vítr rozfoukával odpadky. Mohly být kdekoliv. Kolébavou chůzí se ode mě vzdalovala jakási postarší žena. Otočila hlavu a zadívala se na mě. Její pohyb mě zaujal a střetli jsme se pohledem. Napadlo mě, jestli mi nechce něco říct. Při tomto letmém pohledu jsem automaticky zaregistroval její oblečení, způsob držení těla a výraz. S nesmírným úlekem jsem si uvědomil, že na GunterStrász vůbec není, že jsem ji neměl vidět. Okamžitě a rozrušeně jsem z ní pohledem sklouzl a ona udělala totéž, úplně stejně rychle. Zaklonil jsem hlavu a upřel oči na letadlo klesající k letišti. Když jsem se za několik vteřin opět podíval – aniž jsem sledoval, jak se žena ztěžka vzdaluje – místo na ni na její cizí ulici, očima jsem vnímal fasády domů blízké a místní Gunter-Strász, oné úpadkem stižené zóny.

Kapitola druhá Požádal jsem strážníka, aby mě vysadil severně od Lestova, nedaleko mostu. Tuto oblast jsem neznal moc dobře. Jako školák i několikrát poté jsem se na ostrově samozřejmě byl podívat a navštívil jsem místní rozvaliny, ale mé cesty vedly jinudy. Na cukrárničkách a malých dílnách byly přišroubované cedulky se směrovkami k lokálním cílům a já se jimi nechal navést na tramvajovou zastávku na hezkém náměstí. Čekal jsem mezi pečovatelským domem, označeným symbolem přesýpacích hodin, a krámkem s kořením, v oblaku skořicové vůně. Když tramvaj přijela, nakřáple zacinkala a zakolébala se v kolejích. Neposadil jsem se, ačkoli vůz byl poloprázdný. Věděl jsem, že cestou na sever do centra Besźelu budeme přibírat pasažéry. Stál jsem u okna a shlížel do města, do neznámých ulic. Před očima jsem měl tu ženu, zkroucené tělo schované pod starou matrací, jak ji očichávají mrchožrouti. Zavolal jsem z mobilu Naustinovi. „Analyzuje se ta matrace kvůli případným stopám?“ „Mělo by se na tom dělat, pane.“ „Prověřte to. Jestli se jí věnují technici, je to v pořádku, ale Brjamiv a ten jeho kumpán by rozvrtali i tečku na konci věty.“ Třeba byla v tomhle oboru nová. Možná kdybychom ji našli o týden později, vlasy by měla zářivě blond. Tyhle končiny u řeky jsou spletité, spousta domů je století i víc stará. Tramvaj vjížděla kolejemi do míst, kde

Město & město

Besźel, či alespoň polovina všeho, co jsme míjeli, se jakoby nakláněl a hrozivě se nad námi tyčil. Kolébali jsme se a nechávali se zpomalovat, místními i jinými vozy, přijeli jsme do prolínající se zóny, kde besźelskou zástavbu tvořily krámky se starožitnostmi. Tomuto odvětví se zde dařilo, stejně jako už několik let všemu ostatnímu; lidé vynášeli z bytů rodinné cennosti, leštili a pulírovali zděděné věci, aby se jich zbavili za pár besźmarek. Někteří komentátoři byli optimističtí. Zatímco jejich úvodníky na sebe nelítostně pořvávaly, jak měly ostatně ve zvyku, řada stran nového druhu spolupracovala, aby Besźel co nejvíc zvelebila. Každá kapka zahraničních investic, a k překvapení všech kapky přicházely, vyvolávala halasné chvalořečení. Nedávno se k nám přesunulo i pár společností z high-tech sféry, ačkoli bylo jen těžké uvěřit, že se to stalo v reakci na připitomělý besźelský popis sebe sama jakožto „Křemíkové delty“. Vystoupil jsem u sochy krále Vala. Ve středu města bylo rušno: pohyboval jsem se trhanými přískoky, omlouval se místním i turistům, všechny ostatní svědomitě neviděl, dokud jsem nedošel k hranaté betonové budově Ústředí OMZ. Besźelští průvodci dohlíželi na dvě skupiny turistů. Stál jsem na schodech a díval se na Uropa-Strász. Signál jsem zachytil až na několikátý pokus. „Corwiová?“ „Šéfe?“ „Vy tu oblast znáte: existuje nějaká možnost, že máme co dělat s trans-g?“ Následovalo několik vteřin ticha. „To mi nepřipadá pravděpodobné. Ta oblast je většinou totální. A Vesnice Pokost, celé to sídliště, je totální určitě.“ „Ale část Gunter-Strász...“ „Ano, ale... Nejbližší prolnutí je stovky metrů daleko. Přece by nemohli...“ Ze strany vraha či vrahů by to bylo nepředstavitelné riziko. „Myslím, že to můžeme mít za prokázané,“ řekla.

China Miéville

„Dobře. Dejte mi pak vědět, jak to jde. Brzy to prověřím.“ Musel jsem se věnovat papírování u jiných případů, na nichž jsem začal pracovat a k nimž jsem se vracel jako na houpačce. Žena ubitá svým přítelem, kterému se zatím dařilo prchat navzdory detektivům, kteří mu byli na stopě, i otiskům poskytnutým letišti. Stělim byl starý pán, který překvapil narkomana při násilném vloupání a dostal jedinou, smrtelnou ránu utahovákem, který si sám přinesl. Tenhle případ nebral konce. Pak tu byl mladík jménem Avid Avid, který vykrvácel z hlavy poté, co dostal na chodníku polibek smrti od nějakého rasisty, který na zeď nad něj napsal „ébrejská špína“. Na tomhle případu jsem spolupracoval s kolegou Šenvojem ze Speciálního oddělení, který ještě před Avidovou smrtí inkognito pronikl mezi besźelské krajní pravičáky. Zatímco jsem obědval u stolu v kanceláři, zavolala mi Ramira Jašková. „Právě jsme skončili s výslechem těch kluků, pane.“ „A?“ „Měl byste být rád, že líp neznají svá práva, protože kdyby je znali, Naustin by teď čelil obvinění.“ Promnul jsem si oči a polkl sousto, které jsem měl v ústech. „... Co udělal?“ „Baričiho kamarád Sergev pyskoval, takže si ho Naustin podal, dal mu jednu do zubů a řekl, že je hlavní podezřelý.“ Zaklel jsem. „Nebylo to nic těžkého a aspoň jsem mohla snáz zahrát gudcopa.“ Slova gudcop a badcop jsme si pro své role dobrých a zlých policajtů ukradli z angličtiny. Naustin patřil k lidem, kteří se při dotazování až příliš snadno uchylují k ruční výpomoci. Na některé podezřelé, kteří během výslechu musejí spadnout ze schodů, tahle metoda platí, ale málomluvný puberťácký žvýkač mezi ně nepatří. „No, nic strašného se nestalo,“ navázala Jašková. „Jejich výpovědi se shodují. Jsou venku, všichni čtyři, mezi

Město & město

těmi stromy. Nejspíš tam tak trochu zlobí. Byli tam nejmíň pár hodin. V jedné chvíli, a neptejte se mě na nic konkrétního, protože kromě toho, že ‘ještě byla tma’ a nic víc z nich nedostanete, si jedna z těch holek všimla, že na trávník ke skateparku přijíždí dodávka. Nic si z toho nedělá, protože lidi tam přijíždějí ve dne v noci kšeftovat, vyhazovat smetí a kdovíco ještě. Dodávka jede kolem, objíždí skatepark, vrací se. Zanedlouho rychle odjíždí.“ „Říkáte rychle?“ Honem jsem si škrábal poznámky do notesu a jednou rukou si snažil otevřít e-mail v počítači. Spojení se několikrát přerušilo. Velké přílohy v nedostatečném systému. „Jo. Zmizela ve spěchu a dorasovala si závěsy. Proto si ta holka taky všimla, že jede pryč.“ „A popis?“ „‘Šedá’. V dodávkách se nevyzná.“ „Ukažte jí pár obrázků, jestli by neurčila značku.“ „Děláme na tom, pane. Dám vám vědět. O něco později přijela nejmíň ještě dvě další auta nebo dodávky, důvod neznámý, podle Baričiho nejspíš kvůli kšeftům.“ „To by nám mohlo zkomplikovat zajištění otisků pneumatik.“ „Asi tak po hodině muchlání se ta holka zmíní o té dodávce ostatním, a tak se vydají na obhlídku, jestli z ní třeba někdo něco nevyhodil. Prý občas narazí na staré přehrávače, boty, knížky, kdejaké haraburdí.“ „A najdou tu ženskou.“ Načetlo se mi několik zpráv. Jedna pocházela od policejních fotografů. Otevřel jsem ji a začal projíždět snímky. „A najdou tu ženskou.“ Zavolal si mě komisař Gadlem. Jeho vlídná teatrálnost a strojená laskavost byly až příliš průhledné, ale vždycky mě nechával, abych si dělal, co chci. Seděl jsem, zatímco ťukal do klávesnice a nadával. Viděl jsem, jak má po stranách monitoru přilepené poznámky, které určitě byly vstupními hesly do databází.

China Miéville

„Nuže?“ zeptal se. „Tak sídliště?“ „Ano.“ „Kde?“ „Na jihu, na předměstí. Mladá žena. Ubodaná. Má ji Šukman.“ „Prostitutka?“ „Dost možná.“ „Dost možná,“ zopakoval po mně, „ale ne tak docela. Jako bych ve vašem hlase něco slyšel. Jen do toho, řiďte se instinktem. Sám nejlíp víte, jestli se vám chce podělit o důvody toho ‘ne tak docela’. Kdo je váš podřízený?“ „Naustin. A pomáhá mi i jedna strážnice z ulice. Corwiová. Prvotřídní policistka. Dobře to tam zná.“ „Je to její rajón?“ Přikývl jsem. Zhruba. „Co je ještě otevřené?“ „U mě na stole?“ Vypočítal jsem mu to. Komisař přikývl. I navzdory dalším případům mi dal prostor věnovat se slečně Fulaně. „Prošla jste celou tu záležitost?“ Bylo těsně před desátou večer, více než čtyřicet hodin od chvíle, co jsme našli oběť. Corwiová projížděla – nesnažila se skrývat svou uniformu, a to ani přesto, že jsme jeli v neoznačeném autě – ulicemi kolem Gunter-Strász. Včera v noci jsem se dostal domů velmi pozdě. A po tom, co jsem strávil na těchto ulicích o samotě ráno, už jsem tady byl zase. Na větších třídách a občas i jinde se vyskytovala prolínající se místa, ale takhle daleko byla naprostá většina oblasti totální. Bylo tu vidět jen velmi málo besźelských starožitných úprav, velice málo strmých střech nebo oken s mnoha tabulkami: tady stály ochrnuté továrny a zbídačené sklady staré pár desítek let, často s rozbitými okny, fungující na půl kapacity, pokud vůbec. Obedněné fasády. Pletivem potažené krámky s potravinami. Starší zchátralá průčelí v klasickém besźelském stylu. Některé domy byly obsazené a proměněné v kaple a feťácká doupata: některé

Město & město

vypálené a ponechané jako neumělá průklepová ztvárnění sebe sama. Oblast se nehemžila lidmi, ale ani zdaleka nebyla prázdná. Ti, co byli venku, vypadali jako krajina, jako by tu byli odjakživa. Ráno jich bylo méně, ale nijak výrazně. „Viděl jste Šukmana, jak dělá na tom těle?“ „Ne.“ Díval jsem se na to, co jsme míjeli, a nahlížel do mapy. „Dostal jsem se tam, až skončil.“ „Dělá se vám z toho zle?“ zeptala se. „Ne.“ „Hm...“ Usmála se a odbočila. „To byste musel říct, i kdyby se vám zle dělalo.“ „To je pravda,“ přikývl jsem, ačkoli nebyla. Poukazovala na to, co se dalo označit za místní dominanty. Neprozradil jsem jí, že jsem v Kordvenně byl už ráno, abych si tahle místa proklepl. Corwiová se nepokoušela skrýt své policejní ošacení proto, že ti, co nás spatřili, a mohli by si jinak myslet, že jsme je přijeli načapat, měli pochopit, že něco takového není naším úmyslem; a fakt, že nejedeme ve švestce, jak jsme říkali svým černomodrým vozům, jim sděloval, že jsme je nepřijeli ani otravovat. Jak složité úmluvy! Většina z lidí kolem nás byla v Besźelu, takže jsme je viděli. Chudoba poznamenávala už tak vyčpělé, ošuntělé střihy a barvy, které trvale charakterizují besźelské oblečení – to, co se nazývalo besźelskou nemódní módou. Několik výjimek, jak jsme si uvědomili, když jsme se rozhlédli, bylo jinde, takže jsme je neviděli, nicméně mladší Besźané byli také barevnější, jejich svršky měly více obrázků, než tomu bylo u jejich rodičů. Většina besźelských mužů a žen (je potřeba to vůbec říkat?) nedělala nic jiného, než chodila z jednoho místa na druhé, z pozdních pracovních směn, z domovů do jiných domovů nebo obchodů. Přesto to, co jsme sledovali, vytvářelo jakési hrozivé prostorové uspořádání, ale odehrávalo se tu dost kradmých činů, aby to nevyvolávalo čirou paranoiu.

China Miéville

„Dnes ráno jsem se setkala s několika místními, s kterými jsem se kdysi bavila,“ prohlásila Corwiová. „Zeptala jsem se jich, jestli o něčem neslyšeli.“ Projížděla potemnělým místem, kde se posouvala rovnováha prolnutí, a ani jeden z nás nepromluvil, dokud pouliční lampy kolem nebyly zase vyšší a nenabyly obvyklého dekorativního sklonu. Pod těmito lampami – bylo vidět, jak se ulice, po níž jsme se pohybovali, od nás perspektivně stáčí – stály ženy živící se sexem. Ostražitě se dívaly, jak se přibližujeme. „Moc jsem nepochodila,“ dodala. Při první výpravě u sebe neměla ani fotografii. Takhle brzy to byly přiznané kontakty, prodavači z krámků s alkoholem, kněží z přikrčených místních kostelů, několik posledních dělnických kněží, stateční starci se srpy a kříži vytetovanými na bicepsech a předloktích, a za nimi na policích besźelské překlady Gutiérreze, Rauschenbusche, Canaana Banany. Lidé sedící na schůdcích před domy. Corwiová se jich dokázala jenom zeptat, co by jí mohli říct o událostech ve Vesnici Pokost. O vraždě sice slyšeli, ale nic nevěděli. Teď jsme s sebou už měli fotografii. Dal mi ji Šukman. Jakmile jsme vystoupili z auta, začal jsem se s ní ohánět: opravdu jsem se jí oháněl, aby ženy viděly, že jim něco přináším, že naše návštěva má nějaký účel, že nejdeme zatýkat. Corwiová některé z nich znala. Kouřily a pozorovaly nás. Byla zima a jako každý, kdo je spatřil, jsem žasl nad jejich nohama v síťovaných punčochách. Samozřejmě jsme jim kazili obchody – spousta kolemjdoucích místních se na nás podívala a odvrátila zrak. Všiml jsem si švestky, která cestou kolem nás zpomalila provoz – muselo je napadnout, že je čeká snadné zatýkání –, ale potom řidič i spolujezdec zahlédli uniformu mé kolegyně, zasalutovali a rychle odjeli. Zamával jsem jejich zadním světlům. „Co chcete?“ zeptala se jedna žena. Měla vysoké a laciné boty. Ukázal jsem jí fotografii.