0147668 by Knižní klub

ARIANA FRANKLINOVÁ

Detektivní thriller ze strˇedoveˇké Cambridge

JOTA / 2009

KAPITOLA

PRVNÍ

ANGLIE 1170

o byl zase rok. Rok plný křiku. Král křičel, ať nás někdo konečně zbaví arcibiskupa. Mniši z Canterbury vykřikovali samým znechucením, když rytíři zaneřádili mozkem zmíněného arcibiskupa dláždění jejich katedrály. Papež se pak podrážděným křikem dožadoval králova pokání. Církev pokřikovala triumfálně — teď měla krále přesně tam, kde ho chtěla mít. A daleko odsud, v hrabství Cambridgeshire, křičelo dítě. Byl to mnohem tišší zvuk, ale stejně si s těmi ostatními nezadal. Nejprve v tom křiku zazněla naděje. Byl to vlastně signál, který volá: Honem sem přijďte, já se moc bojím. Až dosud drželi dospělí to dítě z dosahu různého nebezpečí, dbali, aby se nepřibližovalo ke včelím úlům a bublajícím kotlíkům anebo ke kovářově výhni. Musí tady někde někdo být, vždycky byl přece někdo po ruce. Srnky, které se pásly ve svitu měsíce, zvedly při tom zvuku hlavy — nebylo to ale žádné z jejich mláďat, kdo tu křičel o pomoc, a tak se zase začaly pást dál. Hrdélko, z něhož se vydral ten výkřik, bylo příliš malé a nacházelo se na místě příliš odlehlém, takže lidské pomoci se dovolat nemohlo. Pak se ten zvuk změnil, zněl nevěřícně, tónina se zvedla vysoko za běžnou hranici, takže to připomínalo hvízdání lovců. 9

Srny se rozprchly, jejich bílá zrcátka se mihotala mezi stromy jako kostky, jež se kutálejí do tmy. Křik teď byl jedna úpěnlivá prosba, která možná směřovala ke svému mučiteli či snad k Bohu — Ne, prosím, ne! —, až se nakonec zlomil v monotónní projev čiré bolesti a beznaděje. I sám vzduch si vydechl úlevou, když konečně ten křik ustal a nocí se dál nesly zase jen obvyklé noční zvuky: šustění listí ve slabém větříku, mručení jezevce i stovky výkřiků všelijakých drobných savců a ptáků, kteří umírali v tlamách a spárech přirozených šelem.

Chodbami doverského hradu hnali jistého starocha rychlostí, která se rozhodně neslučovala s jeho revmatismem. Byl to rozlehlý hrad, studený a plný ozvěn zloby. I přes tempo, jakým byl nucen jít, se ten stařík ani nezpotil — částečně zřejmě proto, jak byl vyděšený. Strážný ho vedl k muži, který naháněl strach kdekomu. Kráčeli rychlým krokem po kamenných chodbách, tu a tam míjeli otevřené dveře, z nichž sálalo teplo a linulo se světlo, zvuky violy a také dveře zavřené za něčím, co si staroch představoval jako velmi bezbožné scény. Tempo těch dvou nutilo hradní služebnictvo, aby jim ustupovalo, chvílemi i uskakovalo z cesty, takže za sebou zanechávali tácy upuštěné na zem, rozlité noční nádoby a tlumené výkřiky leknutí, vzteku či bolesti. Konečně ti dva zdolali poslední točité schodiště a ocitli se v dlouhém sále, jehož bližší stěnu lemovaly psací stolky. Té sestavě korunoval masivní stůl potažený zeleným suknem, které bylo rozděleno do čtvercových polí a na nich se vršily stohy jakýchsi žetonů. Kolem třiceti úředníků zaplňovalo celý sál škrábavými zvuky brků po pergamenu. Barevné kuličky na počítadlech lítaly po drátech sem a tam a dřevěně cvakaly, takže dohromady všechny ty zvuky vyvolávaly v člověku dojem, že náhle stanul uprostřed záplavy pracovitých cvrčků. 10

Jen jediný člověk v celé místnosti nevyvíjel činnost a jen tak si seděl na okenním parapetu. „Aaron z Lincolnu, můj pane,“ oznámil mu strážný. Aaron z Lincolnu klesl na jedno bolavé koleno, prsty pravé ruky se dotkl čela a potom napřáhl dlaň na znamení úcty směrem k muži na parapetu. „Víš, co je tohle?“ Aaron se s rozpaky ohlédl za sebe na ohromný stůl a neodpovídal; věděl, co to je, a věděl také, že Jindřichova otázka byla čistě a pouze řečnická. „Inu, ke hře v biliár mi věru neslouží, to mi věř,“ pronesl král. „Je to moje pokladna. Ty čtverce představují má anglická hrabství a ty žetony na nich ukazují, kolik příjmů ze kterého plyne do královské pokladnice. Vstaň.“ Popadl staříka za rameno a vedl jej ke stolu, ukazuje při tom na jeden ze čtverců. „Toto je Cambridgeshire.“ Pustil Aaronovu paži. „Dokážeš se svým nevšedním finančním ostrovtipem odhadnout, Aarone, kolik je na něm žetonů?“ „Ne dosti, můj pane?“ „Správně,“ přikývl Jindřich II. „Výnosné hrabství, tohle Cambridgeshire — tedy za obvyklých okolností. Poněkud plochý, jednotvárný kraj, ale nese hojnost zrna i dobytka a ryb a plní pokladnu slušně tučným dílem — tedy za obvyklých okolností. Soudíš, že počet žetonů, které na něm nyní leží, nepředstavuje skutečné bohatství toho kraje?“ Ani teď staroch neodpověděl. „A proč tomu tak je?“ otázal se Jindřich. Aaron hlesl mdle: „Domnívám se, že je to kvůli těm dětem, můj pane. Smrt dítěte je vždy třeba oplakat…“ „To je, pravda, jistě třeba.“ Jindřich se usadil na okraji stolu a zahoupal nohama ve vzduchu. „A když se z toho stane ekonomická záležitost, je to hotová pohroma. Cambridgeští poddaní se bouří a Židé jsou…, kdeže jsou?“ „Skrývají se v hradu, můj pane.“ „V tom, co z něj zbylo,“ přikývl Jindřich. „Samozřejmě se skrývají. V mém hradu. Živí se mým jídlem díky mé shovívavosti 11

a zase je tam hned vykálejí, protože jim strach nedovolí odejít. A to všechno znamená, že mi nevydělávají peníze, Aarone.“ „Ne, můj pane.“ „A ti bouřící se poddaní vypálili východní hradní věž, kde byly uloženy veškeré jejich dlužní úpisy vůči Židům a tím pádem i vůči mně — nemluvě o daňových záznamech —, protože jsou přesvědčeni, že Židé mučí a vraždí jejich děti.“ V tu chvíli poprvé mezi popravčím duněním bubnů ve starochově hlavě zazněla tenounká flétnička naděje. „Ale ty ne, můj pane, že ne?“ „Ne co?“ „Ty snad nevěříš, že ty děti vraždí Židé?“ „Já nevím, Aarone,“ řekl král. Aniž spustil oči ze staříka, zvedl ruku. Ihned přispěchal úředník, který mu do ní vložil popsaný pergamen. „Toto je prohlášení jistého Rogera z Actonu, který v něm praví, že je to váš běžný zvyk. Podle onoho Rogera Židé o každých Velikonocích umučí k smrti přinejmenším jedno křesťanské dítko tak, že je zavřou do sudu posázeného z vnitřní strany dlouhými hřeby. Odjakživa prý takto konali a budou i nadále.“ Král nahlédl do pergamenu. „Umístí dítě do sudu a poté sud uzavřou tak, aby hřeby proklály jeho tělo. Posléze tito démoni zachycují vytékající krev do nádob k tomu určených, aby ji pak vmíchali do těsta na své obřadní pečivo.“ Jindřich II. vzhlédl. „To je nemilé, Aarone.“ Znovu sjel očima k pergamenu. „Á, a taky se prý hlasitě smějete, když to neřádstvo provádíte.“ „Ty víš, můj pane, že to není pravda.“ Podle míry pozornosti, jakou v králi starochova poznámka vyvolala, to mohlo klidně být jen další cvaknutí drobné kuličky na jednom z počítadel. „Jenže o těchto Velikonocích, Aarone, o těchto Velikonocích jste začali děti ukřižovávat. Zajisté, náš dobrý Roger z Actonu píše, že to dítě bylo nalezeno ukřižované — jakže se jmenovalo?“ 12

„Petr z Trumpingtonu, pane,“ ozval se nápomocně úředník. „Tak tedy tento Petr z Trumpingtonu byl ukřižován, a tudíž mohl stejný osud potkat i ty dvě další děti, které zmizely. Ukřižování, Aarone.“ Král vyslovil to hrozivé slovo tiše, ale ono se neslo celým chladným sálem a ještě jako by cestou nabývalo na síle. „Už nyní se diskutuje o svatořečení onoho Petra, jako bychom svatých neměli už tak dost. Dvě děti nezvěstné a jedno vykrvácené na kříži a jeho bezkrevné tělíčko nalezené na mých pozemcích, Aarone. To je na veliké množství pečiva.“ Jindřich seskočil ze stolu a kráčel sálem. Stařík jej následoval a cvakání počítadel zůstalo někde vzadu. Král si přitáhl stoličku, která na něj čekala pod jedním z oken, a ke starochovi přisunul nohou další. „Posaď se.“ V této části sálu byl větší klid; snad vlhký a ostrý vzduch proudící sem nezasklenými okny způsobil, že se stařík otřásl. Honosnější šat měl na sobě z těch dvou nicméně Aaron. Jindřich vyhlížel spíš jako lovec nedbalých zvyklostí; jeho dvořané a královnino služebnictvo si mazalo vlasy vonnými oleji a osvěžovalo šatstvo výtažky z květin, ale Jindřich páchl koňmi a potem. Ruce měl vysušené a svrasklé, ryšavé vlasy na kulaté hlavě ostříhané na kraťoučko. A stejně, pomyslel si Aaron, by si ho nikdo nespletl, nepovažoval by ho za něco jiného, než čím tento muž byl — vládcem impéria sahajícího od skotské hranice až po Pyreneje. Aaron krále téměř miloval, a miloval by jej absolutně, kdyby ovšem nebylo té jeho příšerné nevyzpytatelnosti. Když měl panovník mizernou náladu, rval vzteky i koberce na kusy a lidé umírali. „Bůh vás, Židy, nesnáší, Aarone,“ poznamenal král. „Zabili jste mu syna.“ Aaron zavřel oči a čekal. „A Bůh nesnáší i mě.“ Aaron oči otevřel. Králův hlas se změnil v skučení, které se rozletělo sálem jako kvílení polnic. „Dobrý Bože, odpusť tomuto nešťastnému 13

a kajícnému králi! Ty víš, kterak mi Tomáš Becket všemožně oponoval a stavěl se proti mně, že jsem v návalu hněvu toužil po jeho smrti. Ó ano, peccavi, zhřešil jsem, neboť několik rytířů uvěřilo mému hněvu a rozjeli se jej zabít v domnění, že mne tím potěší, načež jsi Ty ve své velikosti s opovržením odvrátil ode mne svou tvář. Jsem jen bídný červ, mea culpa, mea culpa, mea culpa. Plazím se před Tvým hněvem a arcibiskup Tomáš se těší Tvé přízni a jest usazen po pravici Tvého milostivého syna Ježíše Krista.“ Tváře se otáčely. Brky se zarazily vpůli řádků, cvakání počítadel utichlo. Jindřich se přestal bít do hrudi a řekl konverzačním tónem: „A jestli se nepletu, náš Pán jej shledá zrovna takovou osinou v zadku, jakou byl i pro mne.“ Naklonil se, přitiskl jemně prst pod bradu Aarona z Lincolnu a zvedl ji. „V tu chvíli, kdy ti lotři Becketa zamordovali, jsem se stal zranitelným. Církev prahne po odplatě: chtějí moje srdce na míse ještě teplé, chtějí odškodné a budou ho muset dostat; a jedna z věcí, po kterých odjakživa toužili, je vypovězení vás Židů z křesťanského světa.“ Úředníci se vrátili ke své práci. Král zamával dokumentem, který stále svíral v dlani, Aaronovi pod nosem. „Toto je petice, Aarone, která požaduje, aby byli všichni Židé vystěhováni z mého vladařství. Faksimile této petice, taktéž sepsaná mistrem Actonem, kéž mu psové pekelní koule urvou, je v této chvíli na cestě k papeži. To jedno zavražděné a dvě zmizelá děcka budou dobrá záminka pro vykázání tvých lidí, a jelikož Becket je mrtvý, nebudu to moci odmítnout, protože pokud to udělám, Jeho Svatost mě exkomunikuje a uvalí klatbu na celé království. Chápe tvá židovská mysl pojem klatba? To znamená, že celá říše bude uvržena do temnot, nebudou se křtít děti, neposvětí se jediné manželství, mrtví se nebudou pohřbívat a nedostane se jim rozhřešení, neboť církev tomu všemu nepožehná. A kdejaký namyšlený bastard v pokálených nohavicích se bude ucházet o můj trůn.“ 14

Jindřich vstal a udělal několik kroků, pak se zastavil, aby narovnal lem závěsu pokřivený větrem. „Nejsem snad dobrý král, Aarone?“ utrousil přes rameno. „Jsi, můj pane.“ Správná odpověď. A také pravda. „Nejsem snad na své Židy hodný, Aarone?“ „Jsi, můj pane, bezpochyby jsi.“ I to byla pravda. Jindřich Židy ždímal daněmi, jako když sedlák dojí krávu, ale ani tak nebylo na celém světě panovníka, který by s nimi zacházel lépe či který by udržoval ve svém království pevnější řád, takže Židé tu byli v bezpečí více než v kterékoli jiné říši známého světa. Z Francie, ze Španěl, ze zemí sužovaných křižáckými válkami, z Rusi, odevšud Židé přicházeli právě sem, do jeho země, aby se těšili privilegiím a bezpečí, kterého se jim od tohoto Plantageneta dostávalo. Kam bychom šli? uvažoval Aaron. Pane, pane, neposílej nás zpět do divočiny. Když už nemáme naši zemi zaslíbenou, ponech nás alespoň žít pod křídly tohoto faraona, který nám skýtá bezpečí. Jindřich pokýval hlavou. „Lichva je hřích, Aarone. Církev ji zapovídá, nedovoluje svým ovečkám, aby si jí pošpinily duše. Přenechává ji vám, Židům, protože vy duši nemáte. Ale samozřejmě to církvi nebrání v tom, aby si od vás půjčovala peníze. Kolikpak křesťanských katedrál stojí díky vašim osobním půjčkám?“ „Lincolnská, můj pane,“ Aaron začal vypočítávat na prstech třesoucích se artrózou. „Peterboroughská, další v St. Albans a také je tu přinejmenším devět cisterciáckých klášterů, jakož i…“ „Ano, ano. Vtip je v tom, že celá jedna sedmina mých příjmů pochází z vašich daní, z daní Židů. A církev by chtěla, abych se vás zbavil.“ Král byl už zase na nohou a jeho drsné anjouovské slabiky znovu zaburácely sálem. „Copak neudržuji klid a mír v celé zemi v takové míře, jak jej nikdy nezažila? Pro kulky všech svatých, jak to asi tak podle nich dělám?!“ Nervózní úředníci hromadně upustili brky a horlivě přikyvovali. Ano, pane, zajisté, náš pane. 15

„Zajisté, můj pane,“ odvětil Aaron. „Rozhodně ne modlitbami a půstem,“ pokračoval Jindřich už o poznání klidněji. „Potřebuji peníze na vyzbrojování armády, na placení soudců, na potlačování rebelií za hranicemi a taky na ty pekelně drahé zvyklosti mé choti. Mír, to jsou peníze, Aarone, a peníze jsou mír.“ Popadl starocha za vyšívaný plášť a přitáhl si ho blíže. „Kdo vraždí ty děti?“ „My ne, můj pane. Pane, my nevíme.“ Na kratičký okamžik nahlédly ty děsivé oči s krátkými, skoro neviditelnými brvami až na dno Aaronovy duše. „Tak my nevíme, říkáš?“ opáčil král. Pustil staříka, ten zavrávoral, nabral znovu rovnováhu a urovnal si šat, i když královu tvář měl stále ještě nebezpečně blízko a jeho hlas mu tiše hřměl do ucha: „Ale asi bychom to měli zjistit, co myslíš? A rychle.“ Když strážce vedl Aarona z Lincolnu ke schodišti, ozval se král ještě jednou: „Stýskalo by se mi po vás Židech, Aarone.“ Staroch se otočil. Jindřich II. se usmíval, anebo alespoň cenil silné drobné zuby ve šklebu, který snad měl úsměv připomínat. „Ale zase ne tak moc, jako by se vám Židům stýskalo po mně,“ dodal.

O několik týdnů později v jižní Itálii Gordinus Afrikánský laskavě mžoural na svého návštěvníka a kýval na něj prstem. Jméno, které mu bylo předneseno s náramnou okázalostí, znal: „Z Palerma, jménem našeho nejjasnějšího krále, jeho lordstvo Mordechaj fil Berachyja.“ I jeho obličej mu byl povědomý, ale nejlépe si Gordinus pamatoval lidi podle jejich neduhů. „Hemeroidy,“ prohlásil po chvíli přemýšlení vítězoslavně, „ty jsi trpěl na hemeroidy. Jakpak jsi na tom nyní?“ Mordechaj se nedal snadno vyvést z míry; jako osobní sekretář a opatrovník královských tajemství si to ani nemohl dovolit. Cítil se ovšem dotčen, samozřejmě — hemeroidy vysokého hodnostáře by se neměly propírat na veřejnosti —, 16

ale jeho široká tvář zůstala netečná a hlas poklidný. „Přicházím se ujistit, zda Simon Neapolský odcestoval v pořádku.“ „Odcestoval kam?“ otázal se se zaujetím Gordinus. S géniem je vždycky těžká řeč, pomyslel si Mordechaj, a pokud jako i v tomto případě začíná duch již umdlévat, bývá to skoro nemožné. Usoudil, že bude dobré použít váhu královského „my“. „Do Anglie, Gordine. Simon Menahem z Neapole. Poslali jsme Simona Neapolského do Anglie, aby tam uspořádal jisté potíže s Židy.“ Gordinův sekretář jim přispěchal na pomoc — spěšně se přesunul ke skříni plné malých otevřených přihrádek, z nichž trčely bělavé rourky stočených pergamenových listin. Mluvil povzbudivě a trpělivě jako k dítěti. „Jistě se pamatujete, pane, obdrželi jsme od krále list… Ach ne, on ho dal někam jinam.“ Tak tohle se protáhne. Pan Mordechaj se potloukal po mozaikové podlaze zobrazující bůžky lásky; byla římského původu; a tedy aspoň tisíc let stará. Tahle vila bývala jednou z Hadriánových rezidencí. Ti doktoři se ale umějí postarat o vlastní blahobyt. Mordechaj se ani za mák netrápil pomyšlením, že svůj vlastní palác v Palermu má vydlážděn mramorem a zlatem. Usadil se na kamennou lavici, která se táhla podél otevřené balustrády skýtající výhled na město a tyrkysové Tyrhénské moře v dáli za ním. Gordinus, jehož lékařské úvahy byly na rozdíl od těch ostatních stále ještě překvapivě pohotové, poznamenal: „Jeho lordstvo jistě uvítá polštář, Gaie.“ Byl tedy přinesen polštář. A také datle. A víno, a Gaius se nejistě otázal: „Je to v pořádku, můj pane?“ Králův doprovod, podobně jako celé sicilské a jihoitalské království, se skládal z tolika odlišných národnostních a náboženských skupin — Arabů, Lombarďanů, Řeků, Normanů a také — v Mordechajově případě — Židů, že nabídnout občerstvení se mohlo snadno změnit v urážku vzhledem k nějakému religióznímu zákonu a podobně. 17