strana 1 – titulní list – výtvarník
Jean-Luc Bannalec B R E TA Ň S K Ý P Ř Í L I V Pátý případ pro komisaře Dupina KNIŽNÍ KLUB
Bretansky_priliv.indd 1
25.01.2023 10:13:58
DEN PRVNÍ „Takový svinstvo!“ ulevil si komisař Georges Dupin z komisařství v Concarneau polohlasně. Ten zápach byl nesnesitelný. Dupinovi se zvedal žaludek a šly na něj mdloby. Musel se opřít zády o stěnu, věděl, že tady už dlouho nevydrží. Na čele mu vyrazil studený pot. Bylo půl šesté, pomalu se začalo rozednívat, ale k dennímu světlu to mělo ještě daleko. Chladné svítání. Telefon ho vzbudil ve 4 hodiny 49 minut. Venku byla ještě temná noc a on s Claire šli spát až ve dvě hodiny po půlnoci, když se vrátili z hotelu Amiral, z bujaré oslavy letního slunovratu. 21. červen, nejdelší den roku. Keltové ten svátek nazývali Alban Hevin. Bretaň se pyšní pohádkovým světlem po celý rok, ale v těchto dnech překonává magickým kouzlem sama sebe. Slunce zapadá až v půl jedenácté a i pak dál osvětluje atmosféru tak silně, že se nad Atlantikem dá snadno rozeznat silueta horizontu i v době, kdy už na nebi jasně svítí hvězdy. Takzvané astronomické stmívání trvá téměř do půlnoci; teprve pak se moře a obloha spojí v neproniknutelnou temnotu. Takové množství světla působí opojně a Dupin tyhle dny miloval. Místnost, jejíž stěny byly až ke stropu obložené kachlíky, působila v ostrém světle neonových zářivek velmi chladně; dvě úzká okénka, vlastně spíš jen škvíry, byla otevřená, 7
Bretansky_priliv.indd 7
25.01.2023 10:13:58
nedokázala však dovnitř vpustit dostatek čerstvého vzduchu. V místnosti stálo šest velkých tmavošedých kontejnerů na kolečkách. Mladá žena – komisař odhadl její věk na zhruba pětatřicet – ležela v kontejneru, který stál vpravo vepředu, kousek ode dveří. Tělo našla uklízečka. Na místo činu – rybí aukční halu v douarnenezském přístavu – okamžitě dorazili dva policisté. Společně se členy forenzního týmu, který přijel z Quimperu, mrtvou vyzvedli z kontejneru a položili na kachlíkovou podlahu. Dupin dorazil krátce poté. Byl to i pro hodně otrlé povahy hrozný pohled. Něco podobného komisař během své celé kariéry ještě neviděl. Tělo bylo poseté rybími odpadky – vnitřnostmi, žaludky, střevy a směsicí různých polotekutých ingrediencí. Dokonce i celé kusy ryb, části páteře, ploutve a ocasy se přilepily na tvář, ruce a oděv mrtvé, který se dal rozpoznat jen podle jednotlivých cárů: světlemodrý svetr, křiklavě žluté pracovní kalhoty s laclem, černé gumové holínky. Do tmavohnědých vlasů se zapletlo několik malých rybích hlaviček – sardinky. Tvář pokrývaly třpytivé šupiny, ta největší – což působilo obzvlášť morbidně – zakryla levé oko, zatímco pravé bylo široce otevřené. Na trupu se krev mrtvé smísila se slizkou masou rybího odpadu. Velké množství krve. V dolní části krku bylo vidět řeznou ránu dlouhou čtyři až pět centimetrů. „Docela mrtvá,“ konstatoval soudní lékař, jehož červenolící tváře poněkud kontrastovaly se šlachovitou postavou. Další zvláštností tohoto muže bylo, že mu ďábelský zápach v místnosti zjevně nečinil žádné problémy. Lékař pokrčil rameny. „Co k tomu dodat? Skutečnost, že nejeví známky života, je zřejmá na první pohled, stejně tak způsob, jakým k tomu došlo. Někdo jí prořízl hrdlo. Smrt nastala zřejmě včera večer mezi osmou hodinou a půlnocí. Nechci vás unavovat 8
Bretansky_priliv.indd 8
25.01.2023 10:13:58
líčením detailů, které mě k této předběžné hypotéze dovedly,“ prohlásil s pohledem obráceným k Dupinovi a poté k forenzikům. „Pokud nemáte námitky, převezeme tu mladou ženu do laboratoře. A ten kontejner taky; třeba v něm ještě objevíme něco zajímavého.“ Veselý tón doktorova hlasu způsobil, že se komisaři znovu zvedl žaludek. „S tím nemáme problém, jsme tady hotovi. Zajištění stop jsme předběžně dokončili.“ Hlavní forenzik z Quimperu byl k Dupinově neskrývané úlevě na dovolené, takže na místo činu přijeli jeho dva mladí asistenti. Ti si ovšem, pokud šlo o bezmezné sebevědomí, v ničem nezadali se svým arogantním šéfem. Slova se ujal menší z nich. „Na víku kontejneru, na jeho přední hraně, jsme odebrali řadu otisků prstů, z větší části neúplných nebo se vzájemně překrývajících, odhadem asi od dvaceti různých osob. To je vše, co můžeme v danou chvíli říct.“ A po krátkém zaváhání dodal: „I my si ještě jednou důkladně prohlédneme vnitřek kontejneru.“ Kadeg, jeden z Dupinových inspektorů, na tuto denní dobu nepochopitelně čilý a plný energie, si důrazně odkašlal. „Nějaké další informace bychom přece jen uvítali. Například o vražedném nástroji,“ prohodil s pohledem upřeným střídavě na lékaře a forenziky. „Zdá se, že jde o velmi čistý řez provedený s téměř chirurgickou precizností.“ Soudní lékař se nedal zlákat k předčasným závěrům. „V klidu si tu ránu prohlédneme. Charakteristika řezu nezávisí pouze na nástroji, nýbrž i na obratnosti pachatele a rychlosti, s níž byl útok proveden. Člověk, který umí s nožem zacházet, dokáže zasadit jakoukoli ránu, dokonce i v bojové situaci. A téměř jakoukoli zbraní – snad s výjimkou mačety.“ Z výrazu doktorovy tváře bylo zřejmé, že svoji poznámku považuje za velmi zdařilý žert. „Reálně však připadá do úvahy každý z nožů, které u sebe mají rybáři pohybující se 9
Bretansky_priliv.indd 9
25.01.2023 10:13:58
tady v hale, což bych odhadoval na nějakých sto až dvě stě kusů. A k tomu musíte přičíst speciální nože používané při kuchání a preparování úlovků.“ „S otázkou, kdo tady umí dobře zacházet nožem, se moc daleko nedostanete,“ utrousil s nádechem posměchu malý forenzik. „Každý, kdo žije u moře a rybaří, sbírá mušle nebo vyjíždí na moře za obživou, tedy prakticky všichni zdejší lidé, vlastní nejméně jeden kvalitní nůž a umí s ním dobře zacházet.“ Na okamžik to vypadalo, že se Kadeg chystá něco namítnout. Nakonec si to však rozmyslel a změnil téma: „Jak často se ty kontejnery vyprazdňují? A v kolik hodin? Určitě pro to existuje nějaký pevný rozvrh.“ Inspektorova otázka směřovala na mladičkého policistu z Douarnenezu, který přijel k nálezu jako první. „Dvakrát za den, to jsme už zjistili. Zpracování úlovků někdy trvá dlouho do noci, proto se kontejnery vyprazdňují hned časně ráno, dřív než přijedou rybářské čluny, tedy kolem půl páté. A pak ještě jednou odpoledne, kolem třetí hodiny. Uklízečka, která tělo objevila, přivolala jednoho z dělníků, a ten zavolal k nám na stanici. Pak místnost zamkl.“ „To se na tu mrtvolu ani nepodíval, aby zjistil, zda nejde o někoho, koho zná?“ „Pokud vím, viděli jen vyčnívat nohu.“ „A co telefon?“ vyzvídal Kadeg dál. „Nenašli jste u ní mobil?“ „Ne.“ „Takže,“ soudní lékař měl zjevně naspěch, „my si teď tu mrtvolu pěkně sbalíme a...“ „Šéfe!“ Riwal, druhý komisařův inspektor, stál ve dveřích místnosti, v níž se mezitím nashromáždil velký počet lidí, a vedle sebe měl ženu, která se podivným způsobem podo10
Bretansky_priliv.indd 10
25.01.2023 10:13:58
bala mrtvé – jen s tím rozdílem, že už jí muselo být kolem padesáti. „Gaétane Gochatová, ředitelka přístavu a aukční haly, právě přišla a...“ „Céline Kerkromová. To je Céline Kerkromová.“ Ředitelka zůstala stát jako přimražená a nevěřícně zírala na mrtvolu. Chvíli jí trvalo, než se vzpamatovala natolik, aby mohla znovu promluvit. „Jedna z našich rybářek, které loví u pobřeží. Žije na ostrově Sein a své úlovky přiváží většinou sem k nám, aby je tady prodala.“ Gaétane Gochatová mluvila klidným, vyrovnaným hlasem, bez jakýchkoli emocí. Žádný šok, žádný projev soucitu. Z čehož se ale, to už Dupin dávno věděl, nedaly vyvozovat žádné závěry. Lidé reagují na náhlé brutální nebo tragické události velmi rozdílně. Při vyšetřování posledního kapitálního zločinu měli spoustu práce s tím, aby vůbec zjistili identitu obětí; alespoň v tomto ohledu to tentokrát bude snadnější. „Potřebuji kafe.“ Teprve druhá věta, kterou Dupin od svého příchodu pronesl. Pak se obrátil na ředitelku. „Musíme spolu probrat hodně věcí, paní Gochatová. Pojďte, prosím, se mnou. A vy taky, Riwale!“ Komisař se ani nesnažil potlačit rozmrzelý tón. Rychle se odlepil od stěny, u níž stál, a spěšně prošel kolem všech přítomných – sledován jejich nevěřícnými, nechápavými pohledy – ven z místnosti. Nutně potřeboval kafe, hned teď. Aby ze sebe setřásl malátnost, zápach rybích vnitřností a únavu, kvůli které vše kolem sebe vnímal jako přes mlhavý závoj. Zkrátka a dobře, potřeboval se vzpamatovat, přijít k sobě, vrátit se do reality. Co nejrychleji disponovat jasně a přesně pracujícím mozkem. S jasným cílem před očima kličkoval Dupin mezi velkými 11
Bretansky_priliv.indd 11
25.01.2023 10:13:58
stoly aukční haly. Po cestě sem zaregistroval nedaleko hlavního vchodu malý stánek s občerstvením a velkým kávovarem. Riwal a Gaétane Gochatová měli co dělat, aby s ním udrželi krok. V kachlíky obložené, stroze vybavené hale začínal běžný, každodenní provoz – bez ohledu na dramatickou noční událost, o které už všichni nepochybně věděli. Vládl tu čilý ruch: rybáři, obchodníci s rybami, majitelé restaurací a jiní zákazníci se věnovali své práci. Na vlhké betonové podlaze ležely stovky nízkých plastikových bedýnek různého zbarvení: červené, zelené, modré, oranžové; tu a tam bílá nebo černá, těch bylo poskrovnu. Dupin tyhle bedýnky znal, viděl je v Concarneau, protože jsou neodmyslitelnou součástí každé aukce plodů moře. Dno bedýnek je vystlané nahrubo rozsekaným ledem, na němž leží vše, co rybářům uvízlo v sítích, obrovské množství ryb a jiných mořských živočichů všech barev, velikostí a tvarů. Vodní kreatury tak exotické, že by si je nedokázal představit ani člověk obdařený mimořádnou fantazií. Obrovští, archaicky působící mořští ďáblové se široce otevřenou tlamou, třpytivé makrely, útoční bílí humři, černé chobotnice, hromady krevet, nejrůznější druhy mořských jazyků, mohutní mořští okouni (které Dupin miloval), velké i malé odrůdy krabů a spousta ryb a korýšů, jejichž jména komisař neznal. Některé z nich ještě v životě neviděl, přinejmenším ne v této podobě. Možná ale upravené na talíři – musel si přiznat, že jako většina Francouzů se u mořských živočichů zajímal víc o jejich kulinářský než o zoologický aspekt. V jedné bedýnce dokonce zahlédl smutného a zmateného žraloka. A v další exoticky působící placatou rybu s nepoměrně velkou ocasní ploutví. Bretaň je ráj v mnoha ohledech a snad nejvíc to platí právě o rybách a mořských plodech, které nejsou nikde tak chutné a čerstvé jako tady. Ne náhodou uvádějí restaurace každého francouzského hotelu, 12
Bretansky_priliv.indd 12
25.01.2023 10:13:58
který má alespoň dvě hvězdičky, u všech pokrmů z ryb přívlastek bretaňský. Vyšší známka kvality už neexistuje. V zadní části haly, tam kde probíhají aukce, vládl největší ruch. Po stranách tohoto zčásti otevřeného prostoru stály dlouhé pulty z ušlechtilé oceli, na nichž muži v bílých hygienických oblecích, bílých galoších a s modrými rukavicemi na rukou zpracovávali dlouhými noži část dovezených úlovků. Dupin hbitě prokličkoval mezi stoly ke stánku s občerstvením a korpulentní prodavačku požádal o dvě petits cafés. Žena si ho změřila nedůvěřivým pohledem, vzala dva papírové kelímky a otočila se ke kávovaru. Ke stánku vzápětí dorazili také Riwal s paní Gochatovou. Komisař se na ni hned obrátil s první otázkou. „Je ta mrtvá vaše příbuzná?“ „Ne, vůbec ne,“ opáčila ředitelka s gestem, které prozrazovalo, že tuhle otázku neslyší poprvé. „A máte nějakou představu, co se tu mohlo odehrát?“ „Ani v nejmenším. Byla zavražděna tady, v aukční hale? A kdy se to stalo? V kolik hodin?“ „Pravděpodobně včera večer mezi osmou hodinou a půlnocí. Zatím nevíme s jistotou, zda k vraždě došlo tady nebo na jiném místě. Kdy jste včera odcházela?“ „Já?“ „Ano, madame, vy.“ „Myslím, že tak kolem půl desáté. Zdržela jsem se ještě v kanceláři.“ „A kde se ta kancelář nachází, pokud se smím zeptat?“ Tvář paní Gochatové neprozrazovala žádné emoce. „Hned vedle aukční haly. V budově, která je správním střediskem celého přístavu.“ Ředitelka byla prozaický typ, koncentrovaná na věci, které bylo třeba vyřídit, rychlá, efektivní. Nápadná, poněkud robustní postavy, krátké hnědé vlasy, hnědé oči. Tvář ne 13
Bretansky_priliv.indd 13
25.01.2023 10:13:58
snad přísná, ale věcná, s vráskami kolem očí i úst. Dupin cítil, že dokáže být velmi rezolutní a přímá, když to situace vyžaduje. Na sobě měla džínsy, flaušovou vestu a obligátní holínky. „Jací rybáři sem dodávají zboží? Jezdí sem i velké lodě?“ „V pět hodin ráno přijíždějí velké trajlery, které byly na moři dva týdny. Ve čtyři odpoledne místní rybáři, po dvou dnech strávených na moři. A o hodinu později dorazí ti, kdo loví na pobřeží. Jakmile lodě dorazí, začne aukce. Včera tu bylo hodně živo, aukce se protáhla, jelikož začala prázdninová sezona. Když jsem odcházela domů, několik rybářů tu ještě stále bylo.“ „Viděla jste i paní Kerkromovou?“ „Ne, ta tu nebyla.“ Starší paní obsluhující u kiosku postavila před komisaře dva kelímky, z nichž se linulo svůdné aroma čerstvé kávy. Ve tváři přitom měla zvláštní, neproniknutelný výraz. „A předtím, během večera?“ „Ano, zahlédla jsem ji, když vcházela do haly s bedýnkou ryb; pokud si dobře vzpomínám, bylo to někdy kolem devatenácté hodiny.“ „Mluvila jste s ní?“ „Ne.“ „A co jste v té době dělala v hale vy?“ Tvář paní Gochatové teď prozrazovala mírné podráždění. „Ráda se tu občas porozhlédnu, zda je vše v pořádku.“ Jedním dlouhým douškem vypil Dupin první café. Byl to ten druh slabší kávy, jemuž Bretonci říkají „kafe jeptišek“. Silná káva byla naproti tomu „býk“. Pro mizernou, nepoživatelnou a odpornou kávu mají obyvatelé Bretaně řadu hanlivých označení, například „oslí moč“ nebo „voda proceděná starými kalhotami“. 14
Bretansky_priliv.indd 14
25.01.2023 10:13:58
„Před chvílí jste uvedla, že Céline Kerkromová jezdila se svými úlovky většinou sem. Co to znamená? Jezdila sem pravidelně, nebo různě?“ „Téměř každý den, vždycky těsně před začátkem aukce. Specializovala se na mladé tresky, okouny a pražmy. Chytala většinou do lnu, jen málokdy do sítí, pokud vím.“ „Takže včera přijela se svým úlovkem sem?“ „Ano.“ „Nejezdila sem ale každý den?“ „Pětkrát nebo šestkrát do měsíce se tu neobjevila. Občas prodávala přímo některým restauracím,“ vysvětlila paní Gochatová. Tón jejího hlasu prozrazoval, že takové praktiky neschvaluje. „Pachatel se tedy mohl spolehnout na to, že ji tu zastihne?“ Ředitelka se zdála být komisařovou otázkou na krátký okamžik iritovaná, hned se ale vzpamatovala. „Ano, jistě.“ „Měla paní Kerkromová nějakou posádku? Pomocníky?“ „Ne. Vyjížděla na moře sama. Jako většina těch, kdo loví u pobřeží. Je to tvrdé povolání.“ „Musíme vědět, kdy přesně včera přijela, kdo všechno s ní mluvil a kdo a kde ji viděl naposled. Všechno, co se dá zjistit.“ „Rozumím,“ potvrdil Riwal. „Pokud to správně chápu,“ obrátil se Dupin znovu na paní Gochatovou a vytáhl z kapsy svůj oblíbený červený zápisník značky Clairefontaine a tužku, „není mezi rybáři, kteří se tu teď pohybují, nikdo z těch, kdo tu byli včera večer?“ „To docela určitě ne.“ „Kdo se tady v hale během aukcí ještě pohybuje, kromě rybářů?“ „Minimálně jeden z mých zaměstnanců, kupci – tedy obchodníci s rybami a majitelé restaurací – a dělníci, kteří 15
Bretansky_priliv.indd 15
25.01.2023 10:13:58
část ryb zpracovávají tady na místě. A pak dva lidé, co mají na starost led.“ Ředitelka zachytila Dupinův tázavý pohled. „Všichni tady spotřebují množství ledu. Hned vedle aukční haly stojí velké silo s ledem. Je to služba, kterou zajišťujeme my, správa přístavu.“ „Potřebujeme co nejdřív úplný seznam všech osob, které se pohybovaly včera večer mezi šestou hodinou a půlnocí tady v hale nebo venku na přístavní hrázi.“ „Moji lidé to obstarají,“ ujistila Dupina paní Gachetová hlasem, který prozrazoval, že je zvyklá dávat příkazy. „Dát dohromady seznam těch, kdo byli uvnitř v hale, by nemělo být těžké. Obtížnější to bude s lidmi, kteří se pohybovali venku před halou, na hrázi. Je to veřejně přístupná část přístavu a oblíbené místo rekreačních rybářů, večer jich tu postávají velké skupiny. Samozřejmě se sem zajdou podívat i turisté, stále je tady na co se dívat. A od včerejšího poledne tu kotví i tři španělské trajlery, každý s minimálně osmičlennou posádkou.“ „Předpokládám, že ta velká posuvná vrata do haly jsou během celého provozu otevřená?“ „Samozřejmě.“ To tedy znamenalo naprosto volný přístup, vchod široký minimálně deset metrů. A dostat se z haly do vedlejší místnosti, kde bylo nalezeno tělo zavražděné, už byla hračka. „Chci vědět o každé osobě, která se tu včera večer pohybovala,“ opakoval Dupin důrazně. „Odkdy dokdy tady dotyčný člověk byl a co tady dělal. Pak si je všechny proklepneme, jednoho po druhém!“ „Provedeme, šéfe. Kolegové z Douarnenezu mezitím už vyslechli toho zaměstnance paní Gochatové, který tu měl včera službu a zamykal halu. Jistý Jean Serres. Halu zavřel ve 23 hodin 20 minut a poslední rybáři odešli krátce předtím. Céline Kerkromovou viděl během večera několikrát.“ 16
Bretansky_priliv.indd 16
25.01.2023 10:13:59
Stejně jako Kadeg působil i Riwal velmi čilým dojmem. Kromě toho se zdál být naprosto – a téměř nevhodně – uvolněný, klidný. Ale takový byl již ode dne, kdy se mu narodil syn. Bez ohledu na to, že mu chlapečkův křik určitě narušoval spánek. Jako by ho otcovství učinilo nenapadnutelným. „Prý si nevšiml ničeho neobvyklého. A zatím se nepřihlásil ani nikdo jiný s tím, že by spatřil něco podezřelého.“ To by taky bylo až příliš jednoduché. Nedalo se očekávat, že budou mít takové štěstí. „V kolik hodin viděl tu rybářku naposled?“ „O tom mi kolegové nic nesdělili.“ Dupin vypil druhé café. Opět jedním douškem. Nebylo o nic lepší než to první, ale v danou chvíli mu na tom příliš nezáleželo. „Ještě jedno, prosím.“ Momentálně šlo pouze o účinek, ne chuť. Žena za pultem přijala objednávku s lehce pozdviženým obočím. „Paní Gochatová,“ oslovil komisař znova ředitelku přístavu, „zavolejte, prosím, toho zaměstnance, který tu včera zavíral, a zeptejte se ho, v kolik hodin viděl Céline Kerkromovou naposled.“ „Myslíte tím, že mu mám zavolat teď hned?“ „Teď hned.“ „Jak si přejete.“ Ředitelka vylovila z kabelky mobil a poodešla stranou. Riwal se znovu ujal slova. „Jean Serres odhaduje, že v devět hodin večer bylo v hale ještě asi deset až patnáct rybářů. Kromě toho pět dělníků preparujících ryby, asi pět obchodníků a dva muži od ledu. A pak, zhruba od jednadvacáté hodiny, postupně vyplouvali z vedlejšího přístaviště lovci sardinek. Takže na nábřeží bylo dost živo. Odpolední déšť ustal v půl šesté, jako když utne, a vyšlo slunce. To sem přilákalo rekreační rybáře a čumily.“ 17
Bretansky_priliv.indd 17
25.01.2023 10:13:59
V Concarneau patřil i Dupin mezi „čumily“, rád se šel jen tak projít do přístavu a sledovat hemžení lidiček – rybářů, obchodníků, turistů. Pestrý dav a čilý shon, který však vzbuzoval dojem, že se navzdory zdánlivé chaotičnosti řídí jistými neměnnými pravidly. A pořád bylo na co se dívat. Obsluha postavila na pult před komisaře třetí kávu a obrátila pozornost ke čtyřem starším rybářům ve žlutých mundúrech, kteří se přišli občerstvit. „Riwale, chci, abyste si proklepl především všechny zaměstnance haly!“ přikázal Dupin zvýšeným hlasem. „Provedu, šéfe.“ Komisař vypil jedním douškem třetí kávu. Vzápětí se k nim vrátila paní Gochatová. „Serres mi řekl, že Céline viděl naposled asi v půl desáté večer. V hale. Do přístavu připlula kolem půl šesté.“ „Všiml si na ní něčeho neobvyklého?“ „Ne. Prý se chovala docela normálně. Na druhou stranu neměl ani důvod ji nějak bedlivě sledovat nebo si ji důkladně prohlížet. Ani s ní nemluvil.“ „Rád bych si s tím mužem popovídal osobně. Riwale – zavolejte mu, ať sem okamžitě přijede.“ „Zařídím.“ Riwal se odlepil od pultu a zamířil ke vchodu, v němž stál hlouček policistů. „Jak dlouho obvykle trvají aukce zboží dováženého pobřežními rybáři, paní Gochatová?“ „To je velmi rozdílné, v závislosti na počasí a sezoně. V prosinci, před vánočními svátky, je tu největší provoz, ještě větší než v létě během turistické sezony. To pracujeme do půlnoci nebo ještě déle. Ale teď, v tomto období, zavíráme tak v jedenáct, v půl dvanácté.“ „A když aukce skončí? Co tady potom rybáři dělají?“ Ředitelka pokrčila rameny. „Vracejí se ke svým člunům 18
Bretansky_priliv.indd 18
25.01.2023 10:13:59
a odvážejí je ke kotvištím, kam patří. Někdy se tu ještě trochu zdrží, opravují něco na člunech nebo jen tak postávají na nábřeží a povídají si, pijí pivo.“ „Přímo tady, před halou?“ „Na Starém nábřeží. To je hned vedle.“ Poprvé toho rána se na Dupinově tváři objevil náznak úsměvu. Staré nábřeží i čtvrť za ním dobře znal, bylo to kouzelné místo. Člověk tam mohl strávit celé hodiny, bloumat po molu nebo se procházet mezi rybářskými domky s fasádami v odstínech modré, růžové a žluté barvy. Případně posedět v nějaké kavárně nebo bistru, kterých tu bylo požehnaně, a sledovat dění kolem sebe. Opravdový život, jak tu lidé říkají. Dupinovou nejoblíbenější kavárnou bylo Café de la Rade v budově někdejší továrny na rybí konzervy, nyní přestavěné a svítící novou fasádou v kombinaci zářivě bílé a sytě modré. Z oken kavárny se nabízel výhled jak na přístav, tak i na okouzlující Douarnenezskou zátoku. Douarnenez ostatně patřil ke komisařovým oblíbeným místům, především starobylé tržiště, kde kromě jiného dělali výbornou kávu. A taky Port de Rosmeur, přístavní čtvrť z 19. století, zlatého věku sardinek. Kdyby v Douarnenezu potřebovali vyšetřovací centrálu, určitě by se jí stalo právě Café de la Rade. Tohle patřilo k Dupinovým rituálům. Když řešili případ někde v terénu, mimo Concarneau, prohlásil nějaké místo – kavárnu, bistro, bar nebo i kousek přírody – za „vyšetřovací centrálu“. Pro společné porady nebo, když to muselo být, i pro výslechy svědků či podezřelých. Komisař proslul nechutí ke služebnám všeho druhu a ze všeho nejvíc ke své vlastní kanceláři. Prchal odtamtud, kdykoli to bylo jen trochu možné. Případy řešil na místě činu, nikoli od pracovního stolu, jak mu opakovaně a naléhavě doporučoval prefekt. Dupin prostě musel ven, na čerstvý vzduch, mezi lidi. Všechno vidět vlastníma očima, osobně mluvit se svědky, zažít je v jejich prostředí, v jejich světě. 19
Bretansky_priliv.indd 19
25.01.2023 10:13:59
„Znala jste mrtvou dobře, paní Gochatová?“ „Ne. Vím o ní v podstatě jen to, co jsem vám už řekla: že je to rybářka z ostrova Sein. Kdysi byla provdaná; pokud vím, její exmanžel pracoval jako technik na majáku.“ Tvář ředitelky neprozrazovala ani teď žádné emoce. „Kdy se rozvedla?“ „To je už hodně dlouho, pěkná řádka let. Minimálně deset roků. Na ostrovech se lidé berou hodně brzy. Když to neklape a rozvedou se, jsou ještě stále mladí.“ „A dál? Můžete mi o ní říct ještě něco?“ „No, bylo jí šestatřicet. Jedna z mála žen v téhle branži. Nebrala si servítky a párkrát se tu dostala do konfliktu s některými lidmi.“ „Byla to bojovnice! Rebelka!“ vložila se do rozhovoru žena za pultem a zvedla hlavu od lavoru, v němž právě umývala několik skleniček. Zdálo se, že je pěkně v ráži. Na tváři paní Gochatové se objevil výraz silné nelibosti, ale Dupina slovní výpad postarší dámy, která ho zásobovala mizernou kávou, okamžitě zaujal. Pochopitelně si neodpustil upřesňující otázku: „Co tím myslíte, paní...?“ „Jmenuji se Yvette Batoutová, pane komisaři,“ doplnila Dupinovu načatou větu prodavačka a stoupla si za pultem přímo proti němu. „Céline byla jediná, kdo se dokázal postavit samozvanému králi zdejších rybářů, Charlesi Morinovi. Kriminálníkovi s velkou flotilou rybářských lodí. Šest trajlerů a větší počet člunů pro pobřežní lov. Používá špinavé praktiky, a nejen v rybolovu.“ „To stačí, Yvette,“ přerušila ji rázně ředitelka přístavu. „Nechte paní Batoutovou mluvit.“ Prodavačka jen zamžikala očima a pokračovala: „Morin je bezohledný, i když si hraje na lorda. Loví s pomocí obrovských sítí, které sahají až na dno, což se nesmí, a ignoruje povolené kvóty. Céline ho dokonce několikrát přistihla při 20
Bretansky_priliv.indd 20
25.01.2023 10:13:59