Issuu

POČÁTKY

PŘ EDT ÍM Satan se objevuje v knize Genesis v podobě hada bez jakéhokoliv úvodu, ale několik stop najdeme na jiných místech Bible. PŮVOD SATANA Původ Satana není jasně vysvětlen. První sloka knihy Jób, jež možná pochází ze stejné doby jako kniha Genesis, ho popisuje jako padlého člena Božího nebeského dvora, jenž se pokouší Boha zničit. Podporu pro to najdeme i v knihách Izajáš 14:12–15 a Ezechiel 28:12–17. Ježíš říká: „Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk.“ (Lukáš 10:18).

HADI SE OBJEVUJÍ V MNOHA SVĚTOVÝCH MÝTECH

SYMBOLY

ZAKÁZANÉ OVOCE Zobrazení zakázaného ovoce jako jablka nepochází z knihy Genesis. Příběh o stvoření je podobný některým úryvkům z mezopotámské mytologie, takže toto ovoce mohlo být kterýmkoli z mnoha chutných blízkovýchodních druhů, třeba granátovým jablkem. Umělci zobrazovali zakázané ovoce po staletí jako jablko, možná proto, že latinské malus znamená „jablko“ i „hřích“. Z tohoto základu pochází například i slovo „maligní“.

UTRŽENÍ ZAKÁZANÉHO OVOCE

PÁD ČLOVĚKA Lucas Cranach starší zachytil na tomto obraze z roku 1526 Adama a Evu obklopené zvířaty v překrásném ráji v Edenu, jak přemýšlejí o prvním kousnutí do zakázaného ovoce. Nad nimi ve větvích je zákeřný had.

GENESIS 3

Svedení Adama a Evy hadem v ráji Ryzí radost v Edenu skončila, když Satan – představovaný hadem – začal zpochybňovat Boží příkaz. Adam a Eva pošetile pojedli ze zakázaného stromu. Kvůli tomu přišli o svou nevinnost, jíž se do té doby těšili. IBLE NEUVÁDÍ, odkud se vzal, ale náhle se k Evě připlazil had a zašeptal jí do ucha otázku, která měla mít trvalé následky. Had se často chápe jako symbol zla nebo Satana, což je hebrejské slovo pro „žalobce“, jehož snahou bylo zničit to, co Bůh stvořil. Jeho typický pohyb symbolizuje úskočnou, prohnanou povahu.

Pokušení Had nezaútočil zprvu na Boha přímo. První Satanova slova, která řekl Evě, měla za cíl zasadit do její mysli semínko pochybností. „Jakže,

Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ (Genesis 3:1) Když mu Eva odpověděla nejednoznačnou verzí Božího příkazu („Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho…‘“ – 3:3), bylo Satanovi jasné, že upoutal její pozornost. Had proto pokračoval odvážněji a prohlásil, že Bůh zakázal Adamovi a Evě jíst ze stromu uprostřed zahrady jenom proto, aby je udržel na tomto místě, kde jsou na něm jako podřízené bytosti závislí. Satan řekl, že když

„…v den, kdy z něho

pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ GENESIS 3:5 LIDÉ

NEBESKÁ STVOŘENÍ Po vyhnání Adama a Evy začali střežit brány Edenu cherubové, aby jim zabránili v návratu. Tato tajemná nebeská stvoření nejsou buclatá děťátka, jak je často zobrazuje výtvarné umění, ale Boží hlídači. Archa úmluvy byla zdobena zlatými cheruby (Exodus 25:18–22). Prorok Ezechiel popisoval cheruby jako Boží průvodce, bytosti se čtyřmi křídly a čtyřmi tvářemi – lidskou, býčí, orlí a lví (Ezechiel 1:4–24; 10:3–22). Bible zmiňuje i další nebeské bytosti, například okřídlené serafy (Izajáš 6:1–7) nebo anděly sloužící jako Boží poslové, kteří se objevují v různých podobách.

CHERUB SE ČTYŘMI TVÁŘEMI Z EZECHIELOVA VIDĚNÍ

pojí zakázané ovoce, tak nezemřou, jak tvrdil Bůh, nýbrž se pouze dostanou na jeho úroveň. Spojení vemlouvavých slov, lahodně vypadajícího ovoce a možnosti dosáhnout stejné moudrosti jako Bůh bylo velmi lákavé a Eva si kousla. Ačkoli had hovořil k Evě, spoluviníkem byl i Adam. Nepostavil se hadovi, nezabránil Evě ochutnat zakázané ovoce, naopak neuposlechl Boha a ochutnal také. Následovala katastrofa na všech úrovních – v jejich vztahu s Bohem i ve vztahu vzájemném. Adam a Eva ztratili nahou nevinnost svého vztahu a zhotovili si roušky z fíkových listů, aby zakryli svůj stud. Toto první oblečení mezi nimi vytvořilo malou, ale významnou bariéru.

STROM ŽIVOTA Protože Adam a Eva neuposlechli Boha a pojedli zakázané ovoce, byli vyhnáni z Edenu, takže už nikdy neokusili plody ze stromu života, jenž by jim poskytl věčný život.

tebou bude vládnout“ (3:16). Poté řekl Adamovi, že shledá zemi prokletou, vydávající jen trní a hloží, a práce, jež dříve byla potěšením, stane se úmornou dřinou. V knize Genesis čteme, že Adam s Evou nezemřeli po požití ovoce fyzicky, jak je původně varoval Bůh. Namísto toho zemřeli v duši a nehodili se už pro ráj v Edenu. Byli vyhnáni ze zahrady – odcizeni Bohu, sobě navzájem i světu, k jehož ovládnutí byli stvořeni.

Pád Když Bůh přišel později téhož dne do zahrady, Adam a Eva se neodvážili před něj předstoupit. Důvěřivé přátelství s Bohem, jemuž se těšili, vystřídal strach. Když konečně odpověděli na jeho volání, pokoušeli se svalit vinu za to, co se stalo, nejprve jeden na druhého a potom na hada. Bůh ale rozdělil vinu mezi všechny, kteří si to zasloužili. Hada proklel a varoval ho, že lidé budou od této chvíle jeho nepřáteli. Bůh řekl, že ačkoli had – Satan – způsobí ve světě mnoho škod, v budoucnosti ho potomstvo ženy – v němž křesťané spatřují Ježíše – rozdrtí. Také Adam s Evou byli potrestáni za svou neposlušnost. Bůh vyhlásil, že žena bude trpět bolestí při porodu svých dětí, a řekl jí „budeš dychtit po svém muži, ale on nad

POTOM Po vyhnání z Edenu, který začali střežit cherubové, se navždy změnilo postavení Adama a celého lidstva. PADLÉ LIDSTVO Boží obraz v Adamovi a jeho potomcích byl zničen hříchem. Lidská rasa byla nyní padlá – jak napsal Pavel v Novém zákoně, „skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt“ (Římanům 5:12). Nápravu Adamova selhání představuje druhý Adam, který nezhřešil a v němž nebyl Boží obraz poskvrněn. Tímto Adamem, jehož Nový zákon nazývá „prvorozený všeho stvoření“ (Koloským 1:15), byl Ježíš, který zpřístupnil Boží milost všem a nabídl lidstvu nový počátek prostřednictvím své naprosté poslušnosti v životě i smrti 398–399 ❯❯.

PATRIARCHOVÉ

PŘ EDT ÍM Když se Abraham uchýlil k polopravdě o Sáře, jen Boží zásah zabránil neštěstí. NA JIH DO GERARU Abraham odešel do Geraru, kde vládl pelištejský král Abímelek (Genesis 20). Zopakoval zde stejný trik, který použil v Egyptě ❮❮ 48, a tvrdil, že Sára je jeho sestra. Abímelek si vzal Sáru do svého harému, ale Bůh králi ve snu zjevil, že je Sára vdaná. Abímelek byl pobouřen, že mu Abraham lhal, a protestoval, že se Sáry nedotkl.

Abraham a Izák Když Sára v pokročilém věku konečně porodila Abrahamovi syna, jak předpověděl Bůh, měla nepředstavitelnou radost. Leč Boží slib, že z Abrahama učiní velký národ, se začal jevit pochybným, když Bůh řekl Abrahamovi, aby svého syna Izáka obětoval. ŘI TAJEMNÍ HOSTÉ řekli Abrahamovi, že do roka budou mít se Sárou slíbeného syna (viz str. 56). I přes svou předchozí nedůvěru Sára opravdu otěhotněla a porodila Abrahamovi syna. Abrahamovi bylo sto let a Sáře devadesát, ale Boží slib byl navzdory jejich vysokému věku splněn. Zatímco dříve se Sára smála, protože nevěřila, nyní se smála z naprostého potěšení.

Narození Izáka TEL CHAROR V IZRAELI, MÍSTO DÁVNÉHO GERARU

ABRAHAMOVA MODLITBA Když Abraham vysvětlil, že se obával o svůj život a že Sára je ve skutečnosti jeho nevlastní sestrou, Abímelek mu jeho ženu vrátil a dal mu četné dary. Abraham se pak modlil za Abímelekovu rodinu, která kvůli tomu, že Abímelek vzal Sáru do svého harému, byla prokleta a trpěla neplodností. Kletba byla zrušena a ženy mohly mít děti – na rozdíl od Abrahama a Sáry, kteří byli stále bezdětní.

ZÁKLADNÍ KÁMEN Skalní dóm v Jeruzalémě je postaven nad skálou zvanou Základní kámen. Podle židovské tradice jde o Móriju, kam Abraham přivedl Izáka, aby ho obětoval.

Bůh již řekl Abrahamovi, že chlapec dostane jméno Izák, což znamená „smíšek“, a bude osmý den obřezán, přesně, jak Bůh nařídil (Genesis 17:12). Jak Izák rostl, musel čelit posměškům od svého nevlastního bratra Izmaela. To rozzuřilo Sáru natolik, že POTVRZENÍ VÍRY Giovanni Battista Tiepolo na své fresce Obětování Izáka z roku 1715 zobrazuje Abrahamovu víru v Boha v okamžiku, kdy zasahuje anděl. Poté Bůh obnovil svůj slib, že ho požehná a prostřednictvím jeho syna Izáka rovněž všechny národy.

vyhnala Izmaela s jeho matkou Hagarou, svou egyptskou otrokyní, ze své domácnosti.

Abraham je zkoušen O několik let později obdržel Abraham od Boha příkaz, kterému mohl jen stěží uvěřit. Bůh ho žádal, aby obětoval svého „jediného syna“ (22:2), čímž zdůrazňoval, že opravdu myslí Izáka, nikoli vyhnaného Izmaela – Izáka, jehož

prostřednictvím měl být naplněn Boží slib, že učiní z Abrahamových potomků velký národ. Abraham měl odvést Izáka do země Mórija k hoře, kterou mu Bůh označí. Nejen, že měl Izáka obětovat, ale měl z něj učinit zápalnou oběť (viz rámeček, zcela vpravo), a tím zpečetit jeho osud. Navzdory všem pochybnostem, které měl, vydal se Abraham následujícího rána poslušně

„ Právě teď jsem poznal,

že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ GENESIS 22:12

G E N E S I S 2 1, 2 2

na cestu spolu s Izákem, dvěma sluhy a oslem nesoucím náklad dřeva. Když se třetího dne přiblížili k Móriji, řekl Abraham sluhům, aby počkali, zatímco on bude s Izákem pokračovat dále – Izák nesl dříví, Abraham oheň a nůž. Zmatený tím, že nikde nevidí obětní zvíře, zeptal se Izák svého otce, kde zvíře je. Abraham stále věřící Božímu příkazu prostě odpověděl: „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné.“ (22:8) Poté šli oba dál.

Boží zásah Když došli do Mórije, postavil Abraham kamenný oltář a rozložil na něj dříví. Pak svázal Izáka, položil ho na oltář a rychle vytáhl

svůj nůž. Právě v tom okamžiku – v poslední možné chvíli – na něj zavolal Hospodinův anděl, aby ho zastavil: „Abrahame, Abrahame!“ (22:11) Abrahamova oddanost Bohu prošla poslední zkouškou – na Boží příkaz byl ochoten obětovat Izáka, věřil v Boha natolik, že mu neodmítl poskytnout vytoužené dítě, jež mu Bůh slíbil. Když Abraham vzhlédl, najednou uviděl berana zachyceného svými rohy v houštině.

Rychle k němu přistoupil, vzal ho a obětoval namísto Izáka.

Obnovení slibu Na paměť této události dal Abraham Móriji nové jméno: Jahve Jire, což v hebrejštině znamená „Hospodin vidí“ (resp. „Hospodin zaopatří“). Bůh však ještě neskončil. Jeho anděl Abrahamovi sdělil, že Bůh nyní znovu potvrzuje svůj slib, že Abrahamových potomků bude tolik jako hvězd na nebi a zrnek písku na mořském pobřeží, neboť Abraham byl připraven učinit tuto neuvěřitelnou oběť. Prostřednictvím jeho potomstva budou požehnány všechny národy na Zemi.

HISTORIE A KULTURA

ZÁPALNÉ OBĚTI Když Bůh zkoušel Abrahamovu víru, neřekl mu, aby Izáka prostě obětoval, nýbrž aby z něj učinil „zápalnou oběť“ (Genesis 22:2). Podle židovského práva mohla být zvířata v některých případech po ceremoniálním obětování snědena. V případě zápalné oběti však byla zvířata zabita a poté spálena, takže z nich kromě popela nic nezůstalo. Zápalné oběti se považovaly za výraz naprosté oddanosti Bohu, protože člověk si z nich nenechává nic pro sebe. Když Bůh vyzval Abrahama k přinesení tohoto typu oběti, chtěl vědět, jak daleko sahá jeho oddanost, protože kdyby Bůh na konci nezasáhl, nezůstalo by nic z Božího slibu ani Abrahamovy naděje.

IZRAELSKÝ OLTÁŘ PRO ZÁPALNÉ OBĚTI

POTOM Z Izákových potomků vznikne Bohem vyvolený lid. OTEC NÁRODŮ Prvorozeným synem Abrahama byl sice Izmael, ale židovská linie byla rozvíjena prostřednictvím Izáka. Izák se stal jedním ze tří velkých patriarchů Izraele (Abraham, Izák a Jákob), zatímco Izmael založil arabské národy 67 ❯❯. Nový zákon srovnává Izáka – spíše dítě Božího slibu než lidské vůle – s křesťany, kteří jsou spaseni pouze milostí (Galatským 4:21–23).

MUSLIMOVÉ A ŽIDÉ ODVOZUJÍ SVŮJ PŮVOD OD ABRAHAMA

PRVNÍ KRÁLOVSKÁ 3; DRUHÁ LETOPISŮ 1

Šalomounova moudrost Na počátku jeho vlády Bůh Šalomounovi nabídl, že mu daruje, co bude chtít. Šalomoun požádal o moudrost, která mu pomůže, aby vládl dobře. Bůh tuto žádost náležitě splnil a jeho dar byl ihned podroben zkoušce. DYŽ ZEMŘEL DAVID a králem se stal Šalomoun, jeho prvním činem bylo svolání velkého shromáždění izraelských vůdců do Gibeónu. Místo bylo vybráno proto, že se tam nacházel stan, v němž se Mojžíš pravidelně radil s Bohem, a starý bronzový oltář, který stál na nádvoří svatostánku. Během

PŘED TÍM Šalomoun přinesl oběti ve svatyni v Gibeónu, protože Chrám v Jeruzalémě v té době ještě nestál. DOMOV SVATOSTÁNKU Po příchodu do Kenaanu byl svatostánek ❮❮ 112–113 nejprve umístěn v Gilgálu a poté v Šílu. Některé jeho části, jako třeba bronzový oltář, byly později přemístěny do Gibeónu společně se stanem setkávání ❮❮ 110–111, kde se Mojžíš radil s Bohem. Není jasné, kolik ze svatostánku bylo v Gibeónu. V Davidově době už mohl být z velké části opotřebovaný, nebo možná David vztyčil svatostánek v Jeruzalémě.

MĚSTO GIBEÓN

SOUCITNÝ ROZSUDEK Uprostřed Šalomounova soudu z 15. století od Piera Francesca Foschiho soud mezi dvěma matkami. Šalomounovo řešení bylo chytré a správné.

shromáždění přinesl Šalomoun na tomto oltáři tisíc zápalných obětí.

Bůh se objevuje v Šalomounově snu Za oněch časů komunikoval Bůh často s lidmi, které si vybral pro zvláštní úkoly, prostřednictvím jejich snů. Právě tak se v noci objevil v Šalomounově snu a dal mu pokyn: „Žádej, co ti mám dát.“ (První Královská 3:5) Šalomounova odpověď byla opravdu státnická. Poděkoval Bohu za laskavost, kterou projevoval Davidovi, sebe popsal skromně jako nezkušeného ve věcech vládnutí tak velkému a slavnému národu a požádal o jediné: nechť ho Bůh vybaví moudrostí, kterou potřebuje, aby se vyrovnal s odpovědností, již na sebe vzal. Boha tato odpověď potěšila. Vždyť Šalomoun mohl žádat také o osobní prospěch nebo slávu, o bohatství nebo vítězství ve válce. Namísto toho projevil moudrost, o níž tvrdil, že mu chybí, když požádal o „rozumnost při soudním jednání“ (3:11). Bůh na oplátku Šalomounovi poskytl nejen moudrost a vnímavé srdce, po nichž toužil, ale také bohatství a slávu, aby nebyl „nikdo… podobný mezi králi“ (3:13) po celý jeho život.

Důkaz moudrosti Potřeba moudrosti byla vyzkoušena vzápětí. Před krále byly předvedeny dvě prostitutky žijící ve stejném domě, které obě tvrdily, že porodily a jsou matkami stejného chlapečka. Krále žádaly, aby rozhodl, čí je

syn doopravdy. Neexistoval žádný přirozený důkaz. Slovo jedné ženy stálo proti slovu té druhé. Šalomoun projevil svůj důvtip a nařídil, aby bylo dítě rozseknuto napůl. Věděl, že skutečná matka bude chtít zachránit život dítěte i za cenu, že ho dostane druhá žena. Přesně tak se stalo. Skutečná matka se odhalila tím, že se vzdala svých práv na dítě a místo toho žádala, aby bylo ušetřeno. Šalomoun rozhodl v její prospěch a poslal ji domů i s chlapcem. Když se zpráva o tomto případu rozšířila, mínění veřejnosti bylo jasné – král je vskutku moudrý. Bůh zcela jistě vyslyšel jeho modlitby a daroval mu moudrost. Šalomoun prošel svou první zkouškou. Od samého začátku jeho vlády se však objevovaly náznaky, že všechno není dokonalé. Šalomoun uzavřel spojenectví s egyptským faraonem a zpečetil ho tím, že se oženil s jeho dcerou. Tím, že měl cizí manželky uctívající jiné bohy, zapálil roznětku, která měla v pozdějším období jeho vlády roznítit nepokoje (viz str. 175).

PŘÍSLOVÍ Přísloví, vyobrazená na hebrejském svitku, jsou součástí knih tvořících židovskou mudroslovnou literaturu. Autorství se tradičně připisuje Šalomounovi.

ANALÝZA

UDÁLOSTI V GIBEÓNU Poté, co Gibeónci úskokem zachránili své město před zničením (Jozue 9:3–27), sloužili jako dřevaři a nosiči vody. Když David porazil stoupence Saula u Gibeónského rybníku (Druhá Samuelova 2:12–16) a zajistil si svůj královský úřad, bylo Gibeóncům povoleno, aby popravili sedm Saulových potomků, a pomstili se tak za to, jak se s nimi zacházelo. GIBEÓNSKÝ RYBNÍK

POTOM Šalomoun zreorganizoval vládu v království Izraele, ale zaplatil za to. CENA REFORMY Šalomoun dokázal, že je obratným správcem. Vytvořil si skupinu osobních poradců pro různé oblasti vládnutí a zemi nově rozdělil do dvanácti daňových oblastí. V čele každé této oblasti stál její správce (První Královská

4:1–19). Tyto změny byly zčásti vedeny potřebou velkého množství potravin na Šalomounově dvoře. Každá z těchto dvanácti nových oblastí musela jeden měsíc v roce zajišťovat zásobování dvora (První Královská 4:7). Nové hranice však neodpovídaly tomu, jak zemi osídlil Jozue ❮❮ 124–125, a nemilosrdně zlikvidovaly dávnou kmenovou strukturu Izraele.

171

DANIEL 6

Daniel ve lví jámě Danielovi podřízení úředníci na něj kvůli jeho schopnostem žárlili, a proto se proti němu s bezděčnou pomocí nového krále Darjaveše Médského spikli. Daniel se dostal do konﬂiktu s náboženským zákonem a byl odsouzen ke svržení do lví jámy. Spiknutí se však nezdařilo, protože Bůh zavřel lvům tlamy a Daniela z jejich jámy zachránil. RÁL DARJAVEŠ rozpoznal Danielovy výjimečné vůdcovské schopnosti a jmenoval ho jedním ze tří říšských vládců, kteří byli nadřízeni jeho sto dvaceti provinčním guvernérům neboli satrapům. Satrapové žárlící na Danielovo jmenování se ho snažili z úřadu odstranit. Brzy zjistili, že vzhledem ke své čestnosti nebude nikdy odvolán, a proto proti němu začali osnovat spiknutí. Satrapové krále přesvědčili, aby vydal zákon, který bude nařizovat, že se jeden měsíc musí lidé modlit pouze k němu, nikoli k jiným bohům a ten, kdo odmítne, bude vržen ke lvům. Domnívali se, že tím uvedou Daniela do obtížné situace, neboť nesleví z oddanosti svému vlastnímu Bohu. Jak předpokládali, Daniel pokračoval i nadále ve svém zvyku a třikrát denně se modlil k Bohu. Spiklenci se odebrali za králem, aby se ujistili o znění zákona. Jakmile ho král potvrdil, oznámili mu, že Daniel „na zákaz… nedbá“ (Daniel 6:13). Darjaveš neměl jinou možnost, než vyhlásit nad Danielem rozsudek podle zákona. Krále vzniklá situace rmoutila a snažil se najít nějaké řešení,

ale satrapové mu připomněli, že královský výnos se nedá změnit. Daniela se jeho nepřátelé chopili a vrhli ho do lví jámy. Sám Darjaveš Danielovi řekl: „Kéž tě tvůj Bůh, kterého stále uctíváš, vysvobodí.“ (6:16) Jáma byla uzavřena a zapečetěna královým prstenem. Nebylo cesty, jak z ní uniknout. Brzy ráno král spěchal ke lví jámě. Ke své úlevě tam našel Daniela nezraněného. „Můj Bůh… zavřel ústa lvům, takže mi neublížili. Vždyť jsem byl před ním shledán čistým a ani proti tobě, králi, jsem se ničeho zlého nedopustil,“ řekl Daniel (6:22). „Bůh živý“, jak ho označil Darjaveš (6:20), Daniela zachránil, v což král doufal. Stejně jako vyšli Šadrak, Méšak a Abed-nego z ohnivé pece bez známek popálení (viz str. 246–247), vyšel Daniel ze lví jámy bez jediného škrábance. Muži, kteří Daniela obvinili, byli i se svými rodinami předhozeni lvům, a ti se jich rychle zmocnili. Darjaveš pak vydal další výnos vyžadující, aby jeho lid měl v úctě Danielova Boha, neboť „vysvobozuje a vytrhuje, činí znamení a divy…“ (6:27)

„ Můj Bůh poslal svého anděla a zavřel ústa lvům.“ DANIEL 6:22

BŮH CHRÁNÍ DANIELA Detail z obrazu Britona Rivièra Danielova odpověď králi (1890) zachycuje říšského vládce poté, co se stal obětí svých žárlivých rivalů u dvora krále Darjaveše. Ačkoli za ním chodí lvi, Daniel hledí nerušeně do světla.

248

PÁD, VYHNANSTVÍ A NÁVRAT

PŘ EDT ÍM První lidé, kteří se navrátili z vyhnanství, začali statečně s obnovou svého způsobu života, ale jejich vlastní vůdci ho zavedli do nevěrnosti. PŘIZNÁNÍ HŘÍCHU Izraelští navrátilci z vyhnanství ❮❮ 252

až 253 stavěli domy, osévali pole a navzdory silné opozici zahájili stavbu skromného Chrámu. V průběhu času se však vrátili ke starým zvykům a byli nevěrní Bohu. V době, kdy přijel zpátky do Izraele Ezdráš, mnozí „se neoddělili od národů zemí, páchají ohavnosti Kenaanců, Chetejců… Berou sobě… za ženy jejich dcery.“ (Ezdráš 9:1, 2). Tyto sňatky Ezdráše převelice vyděsily, protože podobně jako v případě Šalomouna ❮❮ 178–179 povzbuzovaly Boží lid, aby uctíval cizí božstva.

HISTORIE A KULTURA

PÍSAŘI

PÍSAŘ RUČNĚ PÍŠE SVITEK TÓRY

Písaři byli díky svému umění ceněnými osobami už dávno v historii Izraele. Vytvářeli profesní spolky a měli politický vliv. V době vyhnanství nemohli kněží přinášet oběti, a tak se významnějšími praktikami stalo kopírování, vyučování a vykládání zákona. Představu ideálního písaře ztělesnil po návratu do Judska Ezdráš. V Ježíšově době se stali písaři samostatnou třídou, která uchovávala, vykládala a vyučovala zákon; působili jako právníci a teologové a fungovali rovněž jako strážci tradic. Po zničení Jeruzaléma Římany v roce 70 odešli mnozí uznávaní písaři do Javne nedaleko Ašdódu, kde rabín ben Zakkai v té době založil školu zákona.

EZDRÁŠ PÍSAŘ Malba z 3. století ze synagogy v Dura-Europos zachycuje Ezdráše při čtení zákona. Tradičně se označuje jako písař, ale také jako ten, který uspořádal knihy Starého zákona.

258

EZDRÁŠ 7–10

Ezdráš Učitel Ezdráš pomáhal lidem vracejícím se z vyhnanství, aby si znovu stanovili své duchovní priority, zejména se zabýval smíšenými manželstvími. Ezdráš, věrný zákonu, měl rozhodující vliv na judaismus v době po vyhnanství. ZDRÁŠ BYL „kněz, znalec zákona Boha nebes“ (Ezdráš 7:12), kterého poslal perský král Artaxerxés I. kolem roku 458 př. n. l. z Babylonu do Jeruzaléma. Jeho úkolem bylo vyhodnotit, jak dobře se prosazoval Boží zákon. S Ezdrášem odjela velká skupina tvořená hlavami rodin, jejich příbuznými a chrámovými sluhy, kterou král velkoryse vybavil penězi a potravinami. Artaxerxés napsal: „Všechno, co rozkáže Bůh nebes, ať se přesně vykoná pro dům Boha nebes, aby se nerozlítil na královo království a na jeho syny.“ (7:23) Ezdráš byl oprávněn – „podle moudrosti svého Boha“

(7:25) – jmenovat soudce a rozhodčí, aby se prosadil „zákon tvého Boha a zákon královský“ (7:26).

Ezdrášovy duchovní priority Ezdráš pocházel z rodu Árona, lévijce a prvního izraelského velekněze, a byl „zběhlý v zákoně Mojžíšově“ (7:6), proto se stal známým jako Ezdráš Písař. Svůj život zasvětil studiu a výuce židovského zákona. Ezdrášovi se připisuje, že položil základ shromážděním náboženských učenců, kde se směrodatně studoval zákon, a zajistil, že věrnost principům zákona vstoupila jako klíčový bod do každodenního života. Pro svou cestu

„Ezdráš bádal s upřímným

srdcem v Hospodinově zákoně, jednal podle něho a vyučoval v Izraeli nařízením a právům.“ EZDRÁŠ 7:10

500 km

spi

cké moře

S Arpád řeka

Aleppo

Resef

Tig

ř eka Euf

KYPR

l Ve o ed

tř

Tadmór k Sidón ze é m Damašek Týros m o Dan n í ř e Chasór mo Šekem ře)

Babylon

Nippur Uruk

a N il

řek

ký

Trasa Ezdráše a Nehemjáše

Nakš-e Rustam nedaleko Persepole je považován za místo, kde jsou pohřbeni Dáreios I., Xerxés I., Artaxerxés I. (zde vyobrazen na reliéfu mimo hrobku) a Dáreios II.

POTOM Ezdrášova a Nehemjášova touha po čistotě židovského lidu dále zhoršila již tak napjaté vztahy se Samařany. JEDNA KNIHA, JEDNA SVATYNĚ Nové osídlení Šekemu a vybudování chrámu na nedaleké hoře Gerizímu 308–309 ❯❯ jako náhradě za horu Sijón v Jeruzalémě zjitřilo neshody mezi lidmi, jejichž příběhy zaplňují prvních pět knih Starého zákona. Napětí mezi Židy a Samařany je zřejmé v Novém zákonu, kde se považuje za překvapivé, že Ježíš navštívil Samařsko a rozmlouval tam s jakousi ženou (Jan 4).

NÁVRAT VYHNANCŮ Pe

Trasa Šéšbasara a Zerubábela

KRÁL ARTAXERXÉS

Súsy

Jeruzalém

LEGENDA

do Jeruzaléma odmítl Ezdráš ochranu, neboť tím by dal najevo nedostatek důvěry v Boha, a místo toho spoléhal na modlitbu a půst. Po svém návratu Ezdráš zjistil, že lidé včetně kněží se žení s příslušnicemi cizích národů, takže „mísí svaté símě s národy zemí“ (9:2). Taková manželství byla považována za nevěrná, protože byla v rozporu s Božími příkazy naznačenými v Deuteronomiu: „To by odvrátilo tvého syna ode mne, takže by sloužili jiným bohům. Hospodin by proti vám vzplanul hněvem…“ (Deuteronomium 7:4). Ezdráš byl zděšen a hluboce zahanben a „v pláči se před Božím domem vrhl k zemi“ (Ezdráš 10:1). Ezdrášův veřejně projevený žal brzy přivedl některé muže k pokání: „…ještě je pro Izraele naděje. Uzavřeme nyní smlouvu se svým Bohem, že propustíme všechny ženy cizinky i jejich děti…“ (10:2, 3). Bylo zahájeno pátrání a všichni navrátilci byli pod hrozbou ztráty svého majetku a vypovězení ze země vyzváni, aby se ho zúčastnili. Ti, kteří žili ve smíšených manželstvích, slíbili, „že své ženy propustí“ (10:19), a za své provinění obětovali berana. Vše proběhlo během několika měsíců a jména provinilců byla zaznamenána. Později, když se dokončovala obnova jeruzalémských hradeb (viz str. 260–261), Ezdráš shromáždil skupinu lidí, aby naslouchali zákonu předčítanému nahlas, a řekl jim, aby šířili slova zákona po celé zemi.

zá

liv

Židé se vrátili do Jeruzaléma ve třech skupinách. První vedli Šéšbasar a Zerubábel, druhou Ezdráš Písař a třetí Nehemjáš. Ezdráš a Nehemjáš použili stejnou (zelenou) trasu.

SAMAŘŠTÍ KNĚŽÍ PŘI MODLITBĚ PŘED OBĚTOVÁNÍM PESACHOVÉHO BERÁNKA NA GERIZÍMU

259