NÁMOR NÁMORNÍ NÁMOŘ BOUŘE ANDREW MAYNE
Namorni boure_001 a 003.indd 3
03.04.23 11:26
KAPITOLA PRVNÍ MOŘE V PLAMENECH
Příď naší lodi se houpe na vzedmutých vlnách, chrlí k nočnímu nebi zpěněnou vodní tříšť. Scott Hughes, můj parťák z Programu podvodního pátrání, upřeně sleduje oceán před námi, abychom nenarazili do trosek nebo nedej bože do někoho živého… Už jsme měli pro dnešek skoro padla, chystali jsme se rozjet domů k rodinám, když nám v kanclu zazvonil telefon – pobřežní stráž žádala o pomoc. Výletní loď Moře snů se čtyřmi tisícovkami cestujících a posádkou na palubě prý postihla nějaká technická závada a hrozí jí potopení. Představa evakuace takového množství lidí je zlým snem z hlediska jak logistického, tak bezpečnostního. Když se u břehů ostrova Giglio potopila Costa Concordia, zahynulo při evakuaci, která vzhledem k blízkosti italského turistického střediska měla proběhnout bezpečně a spořádaně, přes třicet osob. Ničemu neprospěla ani skutečnost, že mezi prvními nasedl do záchranného člunu sám kapitán. Americká pobřežní stráž se na podobné situace cvičí a její 7. okrsek možná víc než ostatní. Mimo potíže s pašeráky drog, jachtaři a nezvedenými studentíky dovádějícími během jarních prázdnin na vodních skútrech dohlíží pobřežní stráž i na stovky tisíc pasažérů každoročně navštěvujících zdejší přístavy na obřích výletních lodích, které jsou 5
Andrew Mayne
v podstatě plovoucími městy – městy, která občas zachvátí požár, ztroskotají, případně se stanou semeništi infekčních chorob. Jakožto jedna ze složek dohlížejících na floridské vodní cesty automaticky figurujeme na seznamu subjektů, jimž se volá s žádostí o pomoc. Ačkoliv s pobřežní stráží trénujeme a pravidelně se scházíme, nečekala jsem, že se nám někdy doopravdy ozvou. Skutečnost, že se obrátili dokonce i na nás, mě znepokojuje. „Tamhle!“ houkne Ava Crozierová z námořního oddělení policie Fort Lauderdale, kterou k našemu programu dočasně přidělili. Ukazuje do míst, kde něco zahlédla noktovizorem. V dálce rozeznávám matnou řadu světel. Jsou blíž k hladině, než bych čekala, a vypadají jinak než u pobřeží Fort Lauderdale, kde jsem je už mockrát viděla. Ava mi brýle předá. „Nějak se mi to nelíbí.“ Když si noktovizor připnu, spatřím řady palubních světélek, i mně na nich ale něco nehraje. Střídavě se objevují a zase mizí. Nejdřív mě napadne, že za to může houpavé dmutí vln, jenže pak mi dojde, co doopravdy vidím, a nevěstí to nic dobrého. „Kouř,“ překřičím řev motorů. „Hustý kouř. Valí se z okýnek.“ „A sakra,“ ucedí Hughes. „Jsou na vodě záchranné čluny?“ „Zatím ne.“ Rozhlížím se kolem dokola lodi a tři kilometry od její zádi spatřím plavidlo. „Vypadá to, že už se tam řítí Webber.“ Bernard C. Webber je kutr třídy Sentinel patřící miamské pobřežní stráži. Zřejmě byl nejblíž, když výletní loď vyslala signál SOS. „Super,“ řekne můj parťák. „Ostatní lodě jsou vzdálené několik hodin plavby.“ Zničehonic se na nebi rozezní burácení, které přehluší naše námořní dieselové motory. Zvedneme oči a spatříme, že na místo míří i vrtulník pobřežní stráže. Ozařuje hladinu oceánu silným reflektorem, v jehož kuželu se noc mění v den. Když osvítí Moře snů, působí kouř stoupající z okének na zádi ještě hrozivěji než prve v noktovizoru. Z lodi se dál valí černá mračna. 6
Námořní bouře
Kvůli kouři se kritická situace vyhrotila v katastrofální, potenciální evakuace už je jistá. Znova zkoumám loď dalekohledem a dochází mi další důvod, proč její světla působí tak zvláštně. Loď je nakloněná. „Potápí se!“ křiknu. „Doprdele.“ Scott Hughes je nejupjatější člověk, jakého znám. Když si takhle uleví někdo jako on, působí celá situace ještě daleko závažněji. Vytáhnu mobil a vytočím číslo svého kontaktu u pobřežní stráže, náčelníka pro tuhle oblast. „McPhersonová? Jste na místě?“ zeptá se kapitán Thomas Plaint. „Jsme od něj pět minut. Vypadá to, že by se mohla převrátit.“ „Totéž nám říká posádka. Prý už nakládá lidi do člunů.“ „Kdyby bylo potřeba, můžu sehnat civilní pomoc,“ nabídnu. „Jo. Jsem pro cokoliv. Nechám to na vašem úsudku, ale hlavně ať jsou na příjmu a drží se opodál, dokud od nás nedostanou pokyny.“ Spojením „nechám to na vašem úsudku“ jako by mi v podtextu naznačoval: „Pomoc by se nám hodila, ale jestli situaci jenom zhoršíte, padne vina na vás.“ Naprosto pochopitelné stanovisko. Naše loď se přehoupne přes vlnu a vtom spatříme Moře snů v celé kráse. Naklání se už tak výrazně, že se posádce obtížně spouštějí záchranné čluny na vodu. Původní strmý svislý spád se změnil v šikmý úhel. Klesající čluny narážejí do trupu lodi. Spustit cestující tak, aby se nezřítili nebo nepřizabili, je pro posádku ovládající mechanismus zvedáku zapeklitý úkol. Ze své lodi slyšíme, jak personál přes megafony žádá pasažéry, ať se nikam netlačí a zachovají klid. Cestující kupodivu nepanikaří zdaleka tolik, jak bych čekala. Když se přiblížíme, pochopím proč. Polovina z nich třímá v rukou mobil a celé neštěstí dokumentuje, jako kdyby to byli svědkové, nikoliv oběti. Za odbornou studii o tomhle jevu by se dal získat doktorát z psychologie. 7
Andrew Mayne
Černý dým na zádi dává tušit poruchu motorů. A skutečnost, že loď přišla o pohon, rovněž naznačuje, že se naklání z jiného důvodu než kvůli poškozenému kormidlu. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je protržení trupu. Ale jak k němu mohlo dojít? Nejbližší mělkovodní útes je vzdálený několik kilometrů. Koráb podobné velikosti by zvládl rozrazit desítky lodí, jako je ta naše, a na palubě by si toho ani nemuseli všimnout. „Přiblížím nás k pravoboku,“ hlásí Hughes. Popadnu vysílačku a řeknu: „Moře snů, tady Cobia Kai, nabízíme vám pomoc. Přepínám.“ Název naší lodi, který byl v době, kdy jsme ho vymysleli, vtipnou slovní hříčkou, teď tváří v tvář tomu, co máme před očima, působí hloupě. Z výletní lodi se nikdo neozývá. Opakuju sdělení znova. Pořád nic. Přepnu na kanál pro palubní komunikaci a zaslechnu překřikování spousty hlasů. Posádka pořád řeší, jak lidi nahnat na záchranné čluny. Panuje tam chaos. Z něj nejvýrazněji vystupují čtyři slova, z nichž mi tuhne krev v žilách. Lidé. Uvěznění. Pod vodou. „Avo, chopte se kormidla! Hughesi, oblíkat!“ Můj parťák nic nenamítá. Hned otevře skříňku s naší potápěčskou výstrojí a rozloží ji na palubu. Vytáčím ještě jedno číslo, volám otci. „Tati, není čas na řeči. Blížíme se k výletní lodi, která se brzo převrátí. Potřebujeme, aby vypluly lodě, které budou hledat tonoucí, a aby sem co nejdřív dorazil pomocný člun. Brnkni mámě, ať obvolá hotely. Do hodiny budeme mít na pláži několik tisíc lidí.“ „Rozumím,“ odpoví. Tolik námořních neštěstí jako táta nezažil nikdo, koho znám. Dobrou půlku z nich nejspíš i sám zavinil, ale v podobné šlamastyce není na nikoho větší spoleh než na starého piráta, jako je on. Vtom zaslechneme mohutné BÚÚÚM. Výletní loď se zachvěje a cestující ječí. Netuším, co to bouchlo, nic dobrého to ale nevěstí. Musíme honem dostat všechny pryč. 8
KAPITOLA DRUHÁ NA ŠIKMÉ PLOŠE
Když si přes kraťasy a triko natahuju vestu a láhev, táhne mi hlavou fousatý vtip o tom, jak někdo zbankrotoval – „Nejdřív to šlo pomalu, a potom ráz na ráz“. Na to, abychom se soukali do neoprenů, není čas. Nevezmeme si ani ploutve, protože spíš než plavat budeme hlavně chodit a šplhat. Hughes otevře schránku a podá mi přenosný detektor oxidu uhelnatého. Musíme si totiž dávat pozor nejenom na to, aby nám nedošel vzduch, ale taky abychom se nenadýchali kouře a zplodin z požáru. Ani jedno ovšem nebudeme muset řešit, jestli se na palubu nedokážeme dostat. U tak obří lodi, jako je Moře snů, dosahuje vzdálenost od hladiny k první palubě výšky několika pater. Právě z toho důvodu potřebujeme i to, co Hughes právě vybaluje z druhé schrány: hákovací kotvu a žebřík vyvinuté pro speciální britskou jednotku SBS, která mimo jiné osvobozuje unesené ropné tankery. Ava Crozierová s námi pod přídí lodi pluje podél pravoboku. Polovina záchranných člunů už je na vodě – což je dobře, snad jsou z valné části naplněné. Zbývající pasažéři se nad námi nahýbají přes zábradlí, což už tak dobře není. Ani se jim však nedivím. Když si nástup do člunů zkoušeli, loď se nenakláněla tak jako teď. „Co se děje?“ křikne shora jakýsi muž. 9
Andrew Mayne
Můžu k němu jenom zvednout pohled a pokrčit rameny. Přitom si zhruba patnáct metrů nad sebou něčeho všimnu. „Hughesi!“ ukážu na lodní můstek. Nebo spíš na průrvu zející v pravém boku lodi, kde se donedávna můstek nacházel. Zvedne oči a spatří to co já. Zřejmě došlo k výbuchu. Počkat… k výbuchu na můstku? A co ho způsobilo? Vyfotím si to mobilem. Hughes se chopí reflektoru a osvítí jím čáru ponoru za námi. „Tamhle!“ Rozeklané kovové okraje odhalují další očividné ohnisko exploze. Detonace na můstku loď sice vážně poškodila, ovšem převrhnutí jí hrozí právě kvůli narušení trupu. Ava s námi pluje podél boku lodi a proplétá se mezi odplouvajícími záchrannými čluny. Hughes zamíří vzduchovkou s hákovací kotvou na zábradlí paluby přímo nad námi a vystřelí. Kotva prosviští vzduchem, řinkne o kovovou palubu, potom klesne a zachytí se o zábradlí. Hughes ostře trhne připevněným žebříkem, aby měl jistotu, že nepovolí, a zatíží dolní konec pružného materiálu svou váhou, ať po něm můžu vylézt jako první. Není za tím ani galantnost, ani zbabělost, nýbrž fyzika. Kolega váží víc než já, a tudíž je jako zátěž vhodnější. Začínám šplhat. Přestože Hughes jistí dolní konec, žebřík se vlní a kroutí sem a tam. Jednodušší by bylo slanit na palubu z helikoptéry – což udělají potápěči pobřežní stráže, až dorazí. Šplhat po vratkých žebřících jsem se naučila dávno předtím, než jsem začala nosit placku. Proto jsem si taky v naší rodině vysloužila přízvisko Mořská opička. Jedno z mnoha. Hughes stojí přímo pode mnou. Paradoxně, čím víc lidí se na žebříku nachází, tím je stabilnější – dokud nepraskne. Ale tenhle žebřík by měl unést několik tisíc kilogramů. Jakmile vyšplhám až k palubnímu zábradlí, přehoupnu se přes něj a v duchu si blahořečím, že jsem se nevykašlala na posilování horních partií těla ani tehdy, když se mi do něj vůbec nechtělo. Vyšplhat na moři po takovém žebříku je jedna věc, ovšem udělat to s potápěčskou výzbrojí 10
Námořní bouře
na zádech je ještě jiná písnička. Ustoupím stranou a pomůžu Hughesovi přes zábradlí. „Díky,“ řekne, když se přehoupne na palubu. Kvůli náklonu se musíme od zábradlí odstrkovat. Rovnováha se nám udržuje o něco lépe i díky speciální obuvi určené pro kluzké povrchy. Otevřenými dveřmi vstoupíme do průchodu, který ústí do neuvěři telně dlouhé chodby lemované kajutami. Jelikož se uvnitř pořád svítí, až na ten šikmý úhel působí všechno normálně. Z reproduktorů chlácholivý hlas opakuje, ať se všichni v klidu přemístí ke stanovišti svého záchranného člunu. V první den každé plavby po moři procházejí cestující nácvikem, aby přesně věděli, co dělat a kam jít. K neštěstím jako u lodi Costa Concordia dochází, když posádka neví, jaké pokyny udílet. Přestože tehdy loď už nabírala vodu a potápěla se, personál lidem radil, ať se vrátí do kajut. Proběhneme s Hughesem chodbou kolem nekonečných řad totožných kajutových dveří, některých otevřených, jiných zavřených, a zamíříme na záď, odkud vychází kouř. Do každých otevřených dveří, které míjíme, pro jistotu nakoukneme, jestli tam někdo nezůstal. Když dospějeme na konec chodby, ocitneme se u zdobného schodiště, kde hlídkuje muž ve stejnokroji číšníka a záchranné vestě. „Tady nemáte co dělat!“ křikne. „Okamžitě běžte na stanoviště svého člunu!“ „My nejsme pasažéři,“ odpovím mu. „Jsme záchranáři. Zaslechli jsme ve vysílačce, že jsou pod vodou uvěznění lidi.“ Rozzáří se mu oči. „Jo! Pojďte za mnou!“ Číšník nemá dýchací přístroj, a tak ho zarazím. „Jenom nám řekněte kudy.“ Ukáže na železné dveře za sebou. „Tamtudy. O tři patra níž.“ Dveřmi projdeme do čistě bílých prostor určených pro posádku. Na rozdíl od prostor pro cestující, které byly zařízené jako v pětihvězdičkovém hotelu, připomíná tahle sekce spíš nemocnici postavenou z kovu. 11
Andrew Mayne
Na lodi takové velikosti se nachází řada pater, kam se pasažéři během plavby nepodívají a na jejichž existenci ani nepomyslí. Je tu paluba, kde se skladuje přepravovaný náklad, i kuchyně, v nichž se připravuje jídlo. Jsou tu ubikace pro personál, stísněné kajuty s palandami, dále jídelna, tělocvična, bar i další prostory pro odpočinkové aktivity zaměstnanců. Úplně dole trůní motory pohánějící generátory, které lodi dodávají energii a hnací sílu. Jelikož se motory zastavily, musí loď běžet na nějaký záložní pohon, který dlouho nevydrží. Potom naskočí nouzové osvětlení, které bude sloužit, dokud se nevybijí baterie. Na konci chodby zaslechneme křik linoucí se ze schodiště pod námi. Přidáme do kroku a seběhneme po schodech. O dvě paluby níž objevíme skupinku mužů v montérkách, kteří drží provaz vedoucí schodišťovou šachtou kamsi dolů. Podle šplouchání vody je zřejmé, že stojíme nad zaplavenými prostorami. „Co se děje?“ vyzvídá Hughes. Jeden z chlapíků svírajících lano se otočí a spatří naši potápěčskou výstroj. „V kajutě dole uvízli lidi. Nouzový východ je na jednom konci zavřený a tahle část je zaplavená.“ Jen to dořekne, vychrstne přes hranu schodů mocný výtrysk vody. Dál se potápíme. „Ve které kajutě?“ zeptá se Hughes. „Ve velíně záložního napájení,“ odtuší muž. Jakožto člen posádky ví, kde se místnost nachází, zato my nejsme o nic moudřejší. „Běžte si stoupnout přímo nad místo, kde jsou,“ vybídnu muže. Okamžitě se dovtípí, odběhne dvacet metrů chodbou, načež houkne: „Tady! Napravo ode mě je chodba. Přímo pode mnou.“ Hughes na mě kývne, já si v duchu načrtnu plánek a upravím nám výstroj. Na zaplavené schodiště vstoupí jako první on a já hned po něm. Dole může číhat celá plejáda nástrah, počínaje elektrickým kabelem přes ostré trosky a konče vlnobitím oceánu. Ale na tom nesejde. Ani 12
Námořní bouře
se muže neptáme, jestli jsou podle něj kolegové z posádky ještě naživu. Čím déle budeme otálet, tím víc stoupá riziko, že bude odpověď záporná. „Jestli voda zatopí i tuhle sekci, zmizte,“ řeknu chlapovi. „A co ti ostatní?“ „O ty se postaráme my.“ Přimáčknu si masku k obličeji, aby těsnila, a ponořím se pod vodu za Hughesem.
13
KAPITOLA TŘETÍ ZÁCHRANA V PODPALUBÍ
Jakmile sestoupím pod schody, přirazí mě voda k přepážce. Zapřu se, sevřu zábradlí a rozhlédnu se kolem dokola. Svítidla v chodbě, uzavřená do vodotěsných krytů, stále září, ovšem voda je kalná a něčím znečištěná, zřejmě naftou. Pánbůh s námi, jestli se protrhnou palivové nádrže a celý náš ekosystém zaplaví statisíce litrů motorové nafty. Nejradši bych se vrátila na hladinu a brnkla tátovi, ať povolá na pomoc svoje přátele, kteří se specializují na odstraňování následků ropných havárií. Zhluboka se nadechnu, abych se zklidnila. Jednu pohromu po druhé. Tyhle novější lodě už jsou konstruované tak, aby se nebezpečí podobného scénáře minimalizovalo. Žádná plavební společnost ani její pojišťovna nemíní podstupovat riziko mnohamiliardových výloh na likvidaci škod. Samozřejmě však žádná plavební ani loďařská firma nečekala, že tuhle loď potká to, co ji potkalo. Moře snů vypadá, jako by prošlo válkou. Soustřeď se, Sloan. Najdi lidi z posádky. Dostaň je do bezpečí. Udělej, co můžeš, a zbytek přenech Neptunovi. Proud, který se valí chodbou, se přelévá tam a zpátky, takže s Hughesem místo plavání ručkujeme. Krůček po krůčku postupujeme ke kajutě, kde by měli být podle muže z personálu uvěznění jeho přátelé. 14
Námořní bouře
Hughes se zastaví u kovových dveří a okénkem nakoukne dovnitř. Pak se na mě otočí a ukáže rukou. Našli jsme uvězněnou posádku. Přitáhnu se blíž. Z velína na nás kouká nějaký člověk. Spolu s ním jsou uvnitř další čtyři. Musíme tudíž vykoumat, jak odtamtud celou tuhle pětici dostat na hořejší palubu. Vypadají vystrašeně, ale nepanikaří, přestože se do místnosti protrženou přepážkou valí voda. Muž se nám snaží něco říct. Opakuje to pořád dokola. Jeden z kolegů ho odstrčí a přiloží ke sklu displej svého mobilu. Vyťukal na něj: dveře nejdou otevřít. Hughes zkouší lomcovat klikou. Dveře se ani nehnou. Možná je shora i zdola zablokovaly mechanismy, spuštěné tím, co se tady odehrálo, načež u nich došlo k poruše. Sehnu se ke spodní části dveří, abych ji důkladněji prozkoumala, a odhalím pravý důvod, proč nejdou normálně otevřít. Dole se z nějakého důvodu zdeformovala podlahová deska a ohnula zárubeň. Nejspíš to bude strukturální průvodní jev exploze. Podobné zvláštnosti se občas stávají. Polovina domu padne za oběť demolici, a na háčcích z druhé strany dál visí starožitný porcelán. Do vysílačky v masce řeknu Hughesovi: „Máme problém. Ohnula se futra. Dveře se ani nehnou.“ Potopí se za mnou, a než se chytí kliky nad sebou, proud ho málem odnese pryč. Přejede dlaní po zohýbaném kovu a zakroutí hlavou. V duchu už propočítávám, kolik vzduchu těm chlapům zbývá, než seženeme patřičnou potápěčskou výbavu. Vyčítám si, že na lodi nemáme podvodní autogen, a připisuju si ho na pomyslný seznam věcí, které bychom mít měli, jenže to těm lidem v danou chvíli ani trochu nepomůže. Nesčetněkrát jsem se potápěla k automobilům, které skončily na dnech kanálů. V takových případech dveře vozu snadno otevřu svým minipáčidlem, případně vyrazím zadní okno. Téměř na jakékoliv neštěstí související s auty jsem dokonale připravená. Jenže ztroskotání výletní lodi je úplně jiná káva. 15
Andrew Mayne
„Nebudou mít někde na lodi autogen?“ nadhodím. „Možná ve strojní dílně. Ale stejně bych na to nesázela.“ I prořezávání dveří má svoje úskalí. Autogeny vytvářejí množství plynného vodíku, který se může v místnosti nahromadit a vybuchnout. Znala jsem lidi, kteří se takhle zabili, a to byli odborníci. A přestože už jsem s podvodním autogenem pracovala, odbornicí v tomhle směru rozhodně nejsem. Vtom se loď zachvěje a oba nás to odmrští na protější stěnu. Moře snů se nakloní do ještě ostřejšího úhlu. Mrknu na tlakoměr. A navíc jdeme ke dnu. Měla jsem si hodnoty kontrolovat častěji, abych odhadla, jak rychle loď klesá. Pokud se poškozené sekce uzavřou, teoreticky by se plavidlo před kompletním zaplavením mělo v určitou chvíli přestat potápět. Teoreticky. Námořní neštěstí obvykle veškeré teorie podrobí důkladné zkoušce. Na několika potápějících se lodích už jsem se plavila. Každá šla ke dnu z jiného důvodu. Tím hlavním bývalo lajdáctví, s nímž naše rodina přistupuje k opravám, jelikož jsme si až moc zvykli žít na hraně. Našimi plavidly byly převážně menší lodě, u nichž byl východ vzdálený nejvýš pár metrů, a všichni pasažéři uměli skvěle plavat a zadržet dech i na několik minut. Tady si ovšem připadám jako ve zhrouceném tunelu pod městem při zemětřesení. Otevření dveří je teprve první krok. Pořád se nacházíme pod vodní hladinou s pěticí lidí, která nemá potápěčskou výstroj. Vytáhnu se a nakouknu do okénka. Voda stoupá. Muž s mobilem vyťukal nový vzkaz: dopadne to dobře? S těmi chlapy to nevypadá růžově. Dochází jim čas a skutečná pomoc je pořád daleko. Potřebujeme zázrak. Nevím, co říct, a tak mu ukážu vztyčený palec. Pak z opasku vytáhnu voskovku s tabulkou a napíšu: Dostaneme vás ven.
16
Námořní bouře
Slova doplním i smajlíkem. Nic jiného v dané situaci udělat nemůžu: jenom lhát, jako když tiskne. Přece mu neřeknu, že už jsme v té části filmu, kdy musíte člověku na druhé straně oznámit, že je v háji a že se nedá nic dělat. Muž se usměje, hned je klidnější. Myslí si, že máme všechno pod kontrolou. Zavře v mobilu poznámkový blok a já spatřím jeho tapetu: dva tmavovlasé kloučky mladší než moje dcera, kteří se ve fotbalových dresech culí do objektivu. Tuhle fotku si ten člověk vozí všude s sebou. Možná právě kvůli ní dře dlouhé hodiny v klaustrofobickém prostředí. Dělá to pro ně. A tisíce kilometrů odsud nemají jeho děti v tuto chvíli nejmenší ponětí, že jejich táta každou chvíli umře. To nemůžu dopustit. „Jdu hledat podvodní autogen,“ zahlásím Hughesovi do vysílačky. Užuž chci plavat pryč, ale on mě popadne za kotník a přitáhne zpátky. „Počkejte. Řekněte jim, ať se schovají úplně dozadu.“ Chci se ho zeptat, jak jim to pomůže, pak ale spatřím, co drží v ruce. Před očima mám zázrak.
17
KAPITOLA ČTVRTÁ DVEŘE NA ODSTŘEL
Ještě než se Scott Hughes dal k PPP a předtím, než se stal pocilistou ve Fort Lauderdale, sloužil u námořnictva. Konkrétně u podvodní demoliční jednotky. Čímž se oklikou vysvětluje, proč teď drží v ruce minikrabičku s plastickou trhavinou podobnou C-4. Jedná se o kumulativní nálož, jakou se obvykle urážejí panty dveří a ničí zámky, a on už ji strká do mezery pode dveřmi poblíž vybouleniny, kvůli níž nejdou otevřít. Zařízení obsahuje jen malou nálož, na uvolnění dveří by to ale snad mělo stačit. Vzniká tím další potíž. Zatímco mužům z personálu v zadní části zatopené místnosti a s hlavou vysoko nad vodou by neměl výbuch nijak ublížit, o nás s Hughesem to tak docela neplatí. Podvodní tlaková vlna vyvolaná explozí by nám mohla poškodit sluch, případně způsobit i něco horšího, jestli nedodržíme patřičný odstup. Napíšu členům posádky vzkaz, ať se drží zpátky, protože se chystáme dveře odpálit. Muži nelení a ustoupí až dozadu. Náklon lodi má jedno pozitivum – vytvořil v zadní části kajuty vzduchovou kapsu. Jenže jestli se dveře rozletí a my s Hughesem přitom neztratíme vědomí, budeme mít nejvýš pár minut na to, abychom ty chlapy dostali ven, než se místnost úplně zatopí. „Sedmdesát sekund,“ oznámí mi Hughes do vysílačky. „Zmizte odsud.“ 18
Námořní bouře
Pořád ještě umísťuje kumulativní nálož do mezery. Nechci ho v tom nechat samotného, ale zároveň vím, že když vám člověk pracující s trhavinami řekne, ať zdrháte, tak zdrháte. Jestli nechceme skončit s protrženými ušními bubínky, musíme mít hlavy nad vodou, a tak chodbou ručkuju zpátky ke schodišti. V půli cesty se otočím, abych se podívala, jak je na tom Hughes. Je ode mě pět metrů a pořád nemá hotovo. Dál se přitahuju po zábradlí a kopu nohama, abych už byla v bezpečí. V tuhle chvíli by mi vážně bodly ploutve. Zničehonic všechno potemní a naskočí nouzové osvětlení. Na půl vteřinky se leknu, že nálož vybuchla předčasně. Ale ne, tohle bylo něco jiného. Proud změní směr a smýkne se mnou dozadu. Natáhnu ruku, chňapnu po zábradlí a začínám se přitahovat do schodů. Když se znova ohlédnu, vidím, že se Hughes nehnul ani o píď, a tak se zarazím a čekám u paty schodů, abych mu případně pomohla. „Zmizte!“ křikne na mě do vysílačky. Vytahuju se do schodů a nezastavuju, dokud nevykouknu nad hladinu. Když se vynořím, sahá voda v téhle části už po kolena. Zahlédnu dva členy posádky, kteří stále vyčkávají. „Vraťte se!“ varuju je, i když Hughesova nálož tady nahoře nanejvýš žbluňkne. Znova se otočím a pod vodou po Hughesovi pátrám pohledem. Zahlédnu, jak se rukou chytil zábradlí a na schody vplulo jeho tělo. Křách. Výbuch nálože nadělá větší rámus, než jsem čekala. Jako kdyby se roztrhla obří plechovka limonády. Okolo nohou cítím rázovou vlnu. Není nijak výrazná, ale dost silná na to, aby Hughesovi, který zůstal pod vodou, ublížila. Jeho tělo začíná pozvolna odplouvat vzad. A sakra. Detonace ho zřejmě omráčila. Rychle slezu po schodišti dolů a popadnu ho za zápěstí, než ho proud odnese. Když se vracím k vrcholu schodů, ti dva z personálu mi pomůžou Hughese vytáhnout z vody. Dovláčíme ho k přepážce a usadíme tak, 19
Andrew Mayne
aby měl hlavu i ramena nad hladinou. Strhnu mu masku s automatikou a nahmatám mu pulz. Než ho stačím změřit, otevře Hughes oči a zatřepe hlavou. „Budu v pořádku,“ prohlásí o něco hlasitěji než obvykle. „Není vám nic?“ Ukáže si na ucho. „Zvoní mi v něm.“ „Dohlídněte na něj,“ nakážu zaměstnancům. Těm, co jsou pořád uvěznění v kajutě, se už krátí čas. Opět se ponořím do zatopeného schodiště a plavu, jak nejrychleji dovedu. Hughesova nálož zafungovala ještě líp, než jsem doufala. Dveře už jsou pootevřené, tak je roztáhnu dokořán, přičemž mi pomáhá voda valící se dovnitř. Vplavu do místnosti a spatřím dolní části těl mužů stojících ve vzduchové kapse. Když vykouknu nad stoupající vodu, chlapi už jsou seřazení za sebou a čekají na realizaci mého plánu – musím na místě improvizovat. „Jednoho po druhém vás vezmu ke schodům.“ Zvednu náustek záložní automatiky, kterou mám připevněnou k láhvi. „Jednou rukou se mě chytněte za opasek, tohle si strčte do pusy a druhou rukou si to přidržujte. Jakmile se dostaneme ke schodům, jednoduše plavte nahoru, dokud se nevynoříte nad hladinu.“ V jejich očích spatřím nový strach a dochází mi, že je musím uklidnit, aby nezpanikařili. „Držte se pevně. Pokud se rozdělíme, prostě se něčeho chyťte a počkejte na místě. Nenechám vás tam. Rozumíte? Rozhodně vás nikde nenechám. Ano?“ „Kde je váš parťák?“ zeptá se jeden z nich. „Pomáhá ostatním,“ zalžu. „Fajn, tak jdeme na to.“ Chlapi z personálu ke mně začnou postrkovat ostatní kolegy se slovy, že první by měl jít ten nebo ten. Ušlechtilé, ale teď na to není čas. „Vy,“ řeknu a chytím muže, který ke mně stojí nejblíž. „Strčte si tohle do pusy. Dýchejte pomalu a zhluboka. Jasné?“ Přikývne a stiskne náustek mezi zuby. Popadnu ho nad loktem a vtáhnu pod vodu. 20