0044059

P. C . C A S T O V Á PŘÍBĚHY Z NOVÉHO SVĚTA

Z VŮLE LUNY

Z vule Luny_2.vydani_2022.indd 3

23.11.22 9:48

Poděkování

Velice vděčná jsem své agentce a přítelkyni Meredith Bernsteinové. Děkuji ti za tvou neúnavnou víru ve mne, za tvou zásadovost a přátelství. Děkuji svému otci Dicku Castovi a svému bratru Kevinu Castovi za pomoc s biologií a botanikou. Neříkám to často, ale vaše nadšení pomáhat mi vytvářet mé světy pro mě hodně znamená. Hodí se mít odborníky po ruce ve vlastní rodině. Posílám srdečné pozdravy! Velmi si cením nádherných ilustrací v této knize z rukou mé přítelkyně, doktorky Hilary Costellové. Díky za tvůj úžasný talent, přátelství a neuvěřitelné znalosti homeopatické medicíny. Všechny Mariiny chyby mám na triku jenom já. Děkuji Christině Zikové, že mi pomohla postavit základy další skvělé série. Obrovské díky patří mé nakladatelské rodině v St. Martin’s ­Press. Je to dar mít nakladatelství, jež vám dá svobodu jít tam, kam vás srdce táhne. Sally Richardsonová, Monique Pattersonová, Anne Marie Talbergová, Jennifer Enderlinová, Steve Cohene a ostatní z týmu „Castové“, jste úžasní! Mí čtenáři jsou ti nejchytřejší, nejbáječnější a nejloajálnější fanoušci na světě. Děkuji vám, že se se mnou vydáte na další dobrodružství. Miluji vás! 7

Z vule Luny_2.vydani_2022.indd 7

23.11.22 9:48

A nakonec děkuji tomu, kdo je mi v srdci nejbližší, své nejlepší kamarádce a dceři Kristin Castové. Vždycky mi věříš. Stojíš pokaždé při mně – dokonce i když sejdu z cesty a belhám se po divočině. Když nedokážu slyšet svůj hlas, je to ten tvůj, který mi připomene, abych si důvěřovala. Miluji tě! A teď pojďme na oběd!

8

Z vule Luny_2.vydani_2022.indd 8

23.11.22 9:48

Z vule Luny_2.vydani_2022.indd 10

23.11.22 9:48

1. kapitola

Vyhřáté útulné doupě naplnil nakažlivý ženský smích. „Ach, Mari! Tohle není kresba z té báje, co jsem ti právě vyprávěla.“ Mariina matka v jedné ruce držela list ručně vyrobeného papíru a druhou si tiskla k ústům – neúspěšně se snažila zadržet další salvu smíchu. „Mami, ty máš za úkol vyprávět příběhy a já je kreslím. Taková je přece naše hra, ne? Naše oblíbená hra.“ „No, to ano,“ uznala Leda a pokusila se nasadit vážnější výraz. „Já opravdu vyprávím příběhy, jenomže ty máš tendenci kreslit to, co si myslíš, že slyšíš.“ „Nechápu, co je v tom za problém.“ Mari přistoupila k matce a studovala nově dokončenou kresbu spolu s ní. „Přesně tohle jsem viděla, když jsi mi povídala příběh o Narcisovi a Echó.“ „Mari, ten tvůj Narcis vypadá jako mladý muž proměněný v květinu. Nešikovně. Z jedné ruky se mu stal list a druhou má pořád lidskou. Stejně tak je to s…“ Leda zdusila smích, „… no, s několika dalšími částmi jeho těla. Má knír a hloupý výraz v obličeji – i když musím uznat, že máš úžasný talent přivést k životu hloupě vypadající napůl květinu, napůl muže.“ Leda ukázala na obrázek a přízračnou nymfu, kterou Mari zobrazila, jak se celá naštvaná nudí, zatímco pozoruje transformaci 11

Z vule Luny_2.vydani_2022.indd 11

23.11.22 9:48

Narcise. „Tvoje Echó vypadá…“ Leda zaváhala, očividně hledala správná slova. „Že má Narcise a jeho ega až po krk?“ nabídla Mari. Leda přestala s předstíraným káráním a hlasitě se zasmála. „Ano, přesně tak tvoje kresba Echó vypadá, přestože to není příběh, který jsem vyprávěla.“ „No, Ledo,“ použila Mari matčino křestní jméno a zakývala na ni obočím, „zatímco jsem poslouchala tvoji báji a kreslila u toho, usoudila jsem, že jsi v závěru určitě něco vynechala.“ „V závěru? Opravdu?“ Leda svou dceru šťouchla ramenem. „A přestaň mi říkat Ledo.“ „Ale, Ledo, tak se jmenuješ.“ „Pro zbytek světa. Pro tebe jsem máma.“ „Máma? Skutečně? To je tak…“ „Uctivé a tradiční?“ nabídla tentokrát Leda dceři dokončení její myšlenky. „Spíš nudné a zastaralé,“ prohlásila Mari a oči jí svítily, jak čekala na matčinu předvídatelnou reakci. „Nudné a zastaralé? To jsi mě právě nazvala starou a nudnou?“ „Cože? Já? Že bych o tobě řekla, že jsi stará a nudná? ­Nikdy, mami, nikdy!“ Mari se hihňala a zvedla ruce, jako že se vzdává. „To je dobře. A předpokládám, že máma je pěkné jméno. Lepší než Leda.“ Mari se uculila. „Mami, stejnou diskuzi vedeme už osmnáct zim.“ „Mari, drahoušku, s radostí můžu říct, že přestože jsi na světě už osmnáct zim, schopná mluvit jsi nebyla hned. Měla jsem pár let oddych, než jsi s tím začala a nikdy nepřestala.“ „Mami! Říkala jsi mi, že jsi mě povzbuzovala, ať mluvím, mnohem dřív, než jsem měla za sebou dvě zimy,“ předstírala Mari překvapení. Sáhla po naostřeném uhlu, kterým kreslila, a natáhla se po obrázku. 12

Z vule Luny_2.vydani_2022.indd 12

23.11.22 9:48

„Ano a taky jsem nikdy netvrdila, že jsem dokonalá. Zkrátka jsem byla mladá matka snažící se o to nejlepší,“ pronesla Leda dramaticky a vrátila papír dceři. „Skutečně opravdu mladá, že jo?“ podotkla Mari, zatímco rychle kreslila a zakrývala si papír, aby ho Leda neviděla. „Máš absolutní pravdu, Mari,“ odtušila Leda a snažila se nakouknout přes Mariinu paži. „Bylo mi o jednu zimu méně než tobě, když jsem poznala tvého báječného otce a…“ Leda se odmlčela a zamračila se na dceru, protože Mari nedokázala polknout smích. „Vše napraveno,“ oznámila a podržela kresbu před Ledou, aby ji mohla zkontrolovat. „Mari, šilhají mu oči,“ namítla Leda. „Podle zbytku příběhu mě napadlo, že moc chytrý nebude. Tak jsem ho nakreslila tak, aby nevypadal moc chytře.“ „To rozhodně.“ Leda se zadívala dceři do očí a obě ženy opět vybuchly smíchy. Leda si otřela oči a rychle dceru objala. „Beru zpátky všechno, co jsem o tvé kresbě řekla. Považuji ji za dokonalou.“ „Děkuji, mámo.“ Mari v očích tančily jiskřičky. Vzala si čistý list papíru a připravila si uhel. Milovala pradávné příběhy, které jí matka vyprávěla, co si jen pamatovala, a v nichž splétala moudrost a dobrodružství, ztrátu a lásku stejně ­obratně, jako talentované ženy z klanu Tkalců splétají košíky, oblečení a gobelíny, aby je směňovaly s klany Rybářů, Mlynářů a Dřevařů. „Ještě jeden! Pověz mi ještě jeden příběh! Umíš tak krásně vyprávět!“ „Pochlebováním ze mě další příběh nevymámíš. Ale možná dostaneš košík plný raných borůvek.“ „Borůvky! Opravdu, mami? Paráda. Miluju barvu, kterou z nich vyrábím. Je to příjemná změna k černé, co dělám z ořechů.“ Leda se na dceru láskyplně usmála. „Jenom ty můžeš být nadšenější z toho, že budeš z borůvek malovat, než že je budeš jíst.“ 13

Z vule Luny_2.vydani_2022.indd 13

23.11.22 9:48

„Nejen já, mami. Taky máš ráda to barvivo, co z nich vyrábíš.“ „To sice ano a těším se, až ti obarvím nový plášť na jaro, ale bez mučení přiznávám, že bych si mnohem radši dala borůvkový koláč.“ „Borůvkový koláč! To zní báječně! A stejně tak další příběh – Ledin příběh. Mami, můžeme chvíli diskutovat o tvém jméně? O Ledě? Prosím? Předpokládám, že tvoje matka ten příběh znala,“ škádlila ji Mari. „Ovšem vzhledem k tomu, že se jmenovala Kassandra, občas zpochybňuju její schopnost vybrat rozumné jméno.“ „Víš velice dobře, že Luňanky pojmenovávají své dcery podle toho, co jim našeptá ve větru Matka Země. Mou matku Kassandru pojmenovala její matka Penelopa. Tvé krásné jméno mi našeptala Matka Země při úplňku večer předtím, než ses narodila.“ „Moje jméno je nudné.“ Mari si povzdechla. „Znamená to, že si Matka Země myslí, že jsem nudná?“ „Ne, znamená to, že si Matka Země myslí, že bychom měly vymyslet příběh pro tvé jméno – tvůj zcela vlastní příběh.“ „To říkáš, co si pamatuju, přesto stále svůj příběh nemám,“ namítla Mari. „Až nastane správný čas, budeš ho mít,“ prohlásila Leda, dotkla se dceřiny hladké tvářičky a smutně se usmála. „Mari, drahoušku, dnes už další příběh vyprávět nemůžu, přestože bych si to přála. Zanedlouho zapadne slunce a dnes večer bude jasný úplněk. Potřeby klanu budou obrovské.“ Mari otevřela ústa, aby poprosila Ledu, ať ještě chvíli zůstane, ať dá přednost jejím potřebám před potřebami klanu, než však mohla svou drobnou, sobeckou žádost vyslovit, matčino tělo se začalo chvět, ramena se jí třásla a bolestivě a nekontrolovatelně trhala hlavou. Ačkoli se už od dcery odvrátila, protože se ji jako vždy snažila ochránit před změnou, jíž s sebou noc přinášela, Mari moc dobře věděla, co se děje. 14

Z vule Luny_2.vydani_2022.indd 14

23.11.22 9:48

Všechno škádlení z ní opadlo, Mari upustila papír a uhel a přikročila k Ledě. Uchopila matčinu ruku a držela ji v dlaních, nelíbilo se jí, jak ochladla – nesnášela ten stříbrošedý odstín, který se jí začal rozlézat po kůži. Přála si, pokaždé si přála, aby mohla ulevit bolesti, jež matku navštěvovala spolu se západem slunce každý večer, po celý život. „Omlouvám se, mami. Ztratila jsem pojem o čase. Nechtěla jsem tě zdržet,“ promlouvala Mari slabým tónem, protože nechtěla uvrhnout milovanou matku do nebezpečí a temnoty zatížené více starostmi, než obvykle nesla. „Vymyslíme můj příběh někdy jindy. A zatímco budeš pryč, mám něco na práci. Ještě pořád nemám dokonale udělaný ten obraz, co jsem se pokoušela dokončit.“ „Můžu ho už vidět?“ zeptala se máma. „Ještě není hotový a víš, že nemám ráda, když vidíš moje kresby dřív, než je dokončím.“ Pod Ledinou kůží projel další záchvěv a Mari automaticky stiskla matčinu ruku pevněji – aby jí vyjádřila svou podporu, pochopení a lásku. Přiměla se k úsměvu. „Ale asi dnes udělám výjimku, zejména když jsi moje oblíbená modelka. Chci, aby moje modelka byla šťastná.“ „No, myslím, že můžu bezpečně říct, že mě máš radši než Narcise,“ žertovala Leda. Mari poodešla k prostému dřevěnému stolu, jenž stál v koutě hlavní místnosti jejich malého jeskynního doupěte, kde s matkou žila celých osmnáct zim svého života. Stůl obklopovaly stěny, jež obrůstaly tím nejhustším světélkujícím mechem. Ze stropu nad ním visel jako organický lustr ten největší a nejjasnější chumáč zářivých hub. Jakmile se Mari přiblížila ke stolu, uvolnila napjatý úsměv, který nasadila kvůli mámě. Když se znovu obrátila k Ledě s listem silného papíru, pečlivě vyrobeného z rostlinné kaše, usmála se už upřímně. „Bez ohledu na to, kolikrát se podívám na svůj kreslící stůl, mi vždycky to, jak jsme vypěstovaly zářící houby a umístily světélkující mech, bude připomínat tvoje příběhy o skřítcích.“ 15

Z vule Luny_2.vydani_2022.indd 15

23.11.22 9:48

„Vždycky jsi milovala historky, které si předávají Luňanky z generace na generaci, aby pobavily a poučily své dcery, přestože ani jedna z nich není o nic pravdivější než příběh Narcise a jeho nešťastné Echó.“ Mariin úsměv nezakolísal. „Když to kreslím, je to pro mě skutečné.“ „To jsi tvrdila vždycky, ale…“ začala matka a pak slabě zalapala po dechu radostí, když její pohled dopadl na nedokončenou kresbu. „Ach, Mari! To je nádhera!“ Leda si vzala od dcery list papíru a podívala se na obrázek víc zblízka. „Tohle je opravdu jedna z tvých nejlepších kreseb.“ Konečkem prstu se opatrně dotkla své podobizny, jak sedí na svém obvyklém místě u ohniště. Na klíně měla částečně upletený košík, ovšem nedívala se na něj. S láskou se usmívala na umělkyni. Mari znovu uchopila matčinu ruku do dlaní a pohladila ji po kůži. „Jsem ráda, že se ti líbí, jenže tvoje ruka je mnohem delikátnější, než jsem ji nakreslila.“ Leda položila ruku na dceřinu tvář. „Napravíš to, vždycky to zvládneš. Bude to tak nádherné jako tvoje ostatní kresby.“ Políbila Mari jemně na čelo a dodala: „Něco pro tebe mám, drahoušku.“ „Opravdu? Dárek?“ Leda se usmála. „Rozhodně dárek. Počkej tady a zavři oči.“ Pospíšila si do zadní místnosti jejich doupěte, která sloužila jako Ledina ložnice, stejně jako sušárna a zásobárna na její voňavé bylinky. Potom se rychle vrátila za dcerou a zastavila se před ní s rukama za zády. „Co je to? Je to dost malé, abys to skryla za zády. Je to nové brko?“ „Mari, řekla jsem nenakukovat!“ pokárala ji Leda. Mari pevně zavřela oči a zakřenila se. „Nenakukuju! Jsem prostě chytrá jako moje máma,“ pronesla samolibě. „A krásná jako tvůj otec,“ dodala Leda a položila dárek dceři na hlavu. 16

Z vule Luny_2.vydani_2022.indd 16

23.11.22 9:48

„Ach, mami! Tys mi upletla měsíční věneček!“ Mari si sundala složitě zapletenou čelenku z hlavy. Leda spletla břečťan s vrbou, aby vytvořila nádherný kruh, který ozdobila jasně žlutými květy. „Takže tohle jsi dělala se všemi těmi pampeliškami. Myslela jsem, že vyrábíš víno.“ Leda se zasmála. „Udělala jsem víno. Taky jsem ti ovšem upletla měsíční věneček.“ Mariina radost opadla. „Zapomněla jsem, že je dnes večer první jarní úplněk. Jsem si jistá, že klanová slavnost bude ­veselá.“ Leda smutně zavrtěla hlavou. „Přála bych si to, ale ­obávám se, že letošní jarní úplněk nebude tak radostný jako obvykle. Ne poté, co bylo nedávno tolik poutníků ­zajato kumpány. Matka Země se mi zdá nezvykle neklidná, jako by se blížily nepříjemné změny. Naše ženy jsou naplněny větším smutkem než obvykle a naši muži – no, víme, jaký hněv v našich mužích vyvolává noční ­horečka.“ „Nebudou jen rozhněvaní, budou nebezpeční. Zatracení hraboši!“ „Mari, neříkej svým lidem tak. Pak to vypadá, že jsou netvoři.“ „Jsou to jen napůl mí lidé, mami, a v noci jsou skuteční netvoři. Nebo aspoň muži. Co by se stalo, kdybys z nich nesmyla každou třetí noc noční horečku? Počkej, vím, co by se stalo. Přesně z toho důvodu musí být doupě Luňanky stále ukryté, dokonce i před jejím vlastním klanem.“ Kvůli strachu a rozčarování působila její slova příkře, a jakmile je dořekla a uviděla smutek, který se matce objevil v očích, okamžitě svých ostrých slov zalitovala. „Mari, nikdy nesmíš zapomínat, že v noci mám v sobě i já schopnost stát se netvorem.“ „Ty ne! Tebe jsem nemyslela. Nikdy bych tím nemyslela tebe!“ „Pouze měsíc mi brání, abych se nestala víc hraboškou než poutnicí. Naneštěstí naši lidé nedokážou přivolávat lunu 17

Z vule Luny_2.vydani_2022.indd 17

23.11.22 9:48

tak jako já, proto to pro ně musím dělat aspoň každou třetí noc. Dnes je třetí noc a také první jarní úplněk. Náš klan se shromáždí a já je omyju, aby jejich životy byly otevřené lásce a radosti a nezabředly do trudomyslnosti a zlosti. Tohle všechno dobře víš, Mari. Co tě trápí?“ Mari zavrtěla hlavou. Jak asi měla říct své matce – své drahé, veselé, chytré matce, jedinému člověku na tomto strašném světě, který ví, čím Mari skutečně je, a přesto ji miluje – že začala toužit po něčem jiném, po něčem hlubším. Mari to matce nikdy říct nemůže, stejně jako Leda nesmí nikdy vyzradit pravdu o své dceři. „Ale nic. Asi to má něco společného s úplňkem. Můžu ho cítit, dokonce i tady v jeskyni, a to dřív, než vyjde.“ Leda se hrdě usmála. „Máš mou moc a něco navíc. Mari, pojď dnes se mnou. Vezmi si svůj věneček. Připoj se ke klanové oslavě. Nejjednodušší je přivolat moc luny, když je měsíc v úplňku, a dnes bude tak velký, jak bylo přes den jasné slunce.“ „Ach, mami, dnes večer ne. Jsem už unavená z neúspěšných pokusů a rozhodně to nechci zkoušet před davem lidí.“ Ledin úsměv nezakolísal. „Důvěřuj své matce. Máš mou sílu a ještě něco navíc. A právě to, co máš navíc, dělá tvůj trénink obtížnějším.“ „Obtížnějším?“ Mari si znovu povzdechla. „Chceš říct beznadějným.“ „Nebuď tak melodramatická. Jsi živá, zdravá a příčetná. Ať je den, či noc, ať prší, či svítí slunce, ať svítí měsíc, nebo je temná noc, nevykazuješ žádné známky šílenství nebo bolesti. Věř tomu, že se zbytek dostaví s cvičením a trpě­ livostí.“ „Jsi si jistá, že neexistuje jednodušší způsob?“ „Docela jistá. Je to podobné, jako když ses cvičila v kreslení, dokud jsi nedocílila toho, že umíš plochý obrázek namalovat tak, že vypadá jako živý.“ 18

Z vule Luny_2.vydani_2022.indd 18

23.11.22 9:48

„Kreslení je mnohem snazší!“ Její matka se tiše zasmála. „Jenom pro tebe.“ Potom jí úsměv povadl. „Mari, víš, že si brzy musím vybrat učenku. Nemůžu už ženy z klanu o moc déle odbývat.“ „Ještě nejsem dostatečně dobrá, mami.“ „A to je další důvod, proč by ses ke mně dnes večer měla připojit. Stát vedle mě před klanem a procvičovat si přivolávání energie luny. A zatímco ty budeš procvičovat, já budu ukazovat ženám z našeho klanu, že mohou v klidu odpočívat. Ačkoli jsem tě ještě nejmenovala svou oficiální nástupkyní, začala jsem tě trénovat.“ Mari povytáhla koutky rtů. „Začala jsi mě trénovat? Ledo, trénuješ mě tak dlouho, co si jen pamatuju.“ „Vždycky jsi byla dobrá studentka. A přestaň mi říkat Ledo.“ „Dobrá a pomalá není totéž, mámo.“ „Toho jsem si dobře vědoma. Nejsi pomalá, Mari. Jsi komplikovaný celek – tvoje mysl, tvé talenty, tvá moc – všechno je celek. Jednou z tebe bude skvělá Luňanka.“ V šedých očích se zračila moudrost, když Leda dceru pozorovala. „Pokud tedy chceš být Luňankou.“ „Nechci tě zklamat, mami.“ „Nemohla bys mě zklamat, bez ohledu na to, po které stezce se v životě vydáš.“ Leda se odmlčela a zašklebila se, když jí tělem projel další bolestivý třes a ten stříbrný nádech na kůži se začal z jejích jemných rukou šířit na paže. „Dobrá, mami! Půjdu s tebou,“ vyhrkla Mari a byla odměněna matčiným zářivým úsměvem. „Ach, Mari, jsem tak ráda.“ Leda na bolest na chvíli zapomněla a odběhla do svého pokoje. Mari ji slyšela, jak rachotí kotlíky, košíky a drahocennými sklenicemi, v nichž uchovává sbírku bylin, různé výtažky a obklady. „Tady to je!“ vykřikla a pak se objevila s povědomou dřevěnou miskou. „Dovol, abych ti upravila tvář. Brzy ti budeme muset zase obarvit vlasy, ale ne dnes.“ 19

Z vule Luny_2.vydani_2022.indd 19

23.11.22 9:48

Mari polkla povzdech a naklonila hlavu, aby jí matka mohla aplikovat bahnitou směs, která udržovala jejich tajemství. Leda v tichosti pracovala – zesílila dceřino obočí, uhladila jí vysoké lícní kosti a nakonec jí pomazala tou špinavou, lepkavou jílovitou směsí krk a paže. Když skončila, bedlivě si Mari prohlédla a lehce se dotkla její tváře. „Vyzkoušej to u okna.“ Mari pochmurně přikývla. Následovala Ledu k vzdálené straně hlavní místnosti a vystoupala po kamenných schodech do výklenku pečlivě vyřezaného do vrstev kamení a hlíny. Proklouzla vedle dlouhého hranatého kamene. Z otvoru dovnitř zavanul teplý vítr a pohladil Mariino líčko jako druhá matka. Mari zírala dírou do hořejšího světa a na východní oblohu, už pokrytou světlými, vybledlými barvami, kterými noc překrývala jasný den. Zvedla paži, aby se jí slabé světlo seshora dotklo. Potom se střetla s matčiným pohledem. Lediny oči, stejně jako Mariiny, byly tak šedé, že vypadaly skoro jako stříbrné. Mari se soustředila na krásu jejich společného rysu. Za úplňku budou Mariiny oči, stejně jako matčiny, stříbrně zářit. Tak jako matčina kůže, i Mariina se bude třpytit, až se bude koupat ve světle úplňku a dovolí té studené stříbrné záři, aby ji naplnila a uklidnila. S roztouženým pomyšlením na lunu a její moc Mari natáhla ruku dál do otvoru, jako by se natahovala po měsíčním svitu. Ale místo toho, aby ji našly jemné stříbřité paprsky, konečky jejích prstů zachytily žluté světlo blednoucího slunce. Ruka se jí přívalem horka zachvěla a Mari ji rychle stáhla. Roztáhla prsty a hleděla na delikátní vzor. Dokonce i tak malé množství slunečního světla mělo schopnost zasáhnout její kůži. Mari si přitiskla ruku k hrudi, zatímco sluncem zabarvený vzor uvadal jako ztracený sen po probuzení. Není jako matka. Rozhodně není stejná jako její matka. 20

Z vule Luny_2.vydani_2022.indd 20

23.11.22 9:48

„To nic, drahoušku. Vezmi si svůj letní plášť. Je tenký, takže ti v něm nebude moc horko, ale…“ „Ale rukávy mi zakryjí paže a ruce, dokud slunce úplně nezapadne,“ dokončila Mari za ni. Pomalými kroky slezla od okna a došla ke koši, kde měla své oblečení. „Kéž by ses nemusela skrývat. Přála bych si, aby to mohlo být jinak,“ pronesla matka tiše a smutně. „Já taky, mami,“ přitakala Mari. „Je mi to tak líto, Mari. Víš, že já…“ „To nic, mami. Opravdu. Jsem na to zvyklá.“ Mari opanovala svůj výraz, a když se otočila k matce, zatvářila se nenuceně. „A možná z toho vyrostu.“ „Ne, drahoušku, nevyrosteš. Krev tvého otce ti proudí v žilách stejně skutečně jako ta moje a to bych za nic neměnila. Bez ohledu na cokoli bych to nikdy neměnila.“ Já bych měnila, mami, já ano. Mari si to však jen pomyslela. Oblékla si plášť, přitáhla si ho pevně k tělu a následovala Ledu z bezpečí jejich doupěte ven do lesa.

21

Z vule Luny_2.vydani_2022.indd 21

23.11.22 9:48