Delphine de Vigan Podle skutečného příběhu Román
ODEON
Podle skutecneho pribehu_titulni list.indd 1
3/17/16 11:06 AM
Pár měsíců po vydání svého posledního románu jsem přestala psát. Po dobu téměř tří let jsem nenapsala ani řádku. Někdy se dají zasuté myšlenky vyčíst mezi řádky: nenapsala jsem ani jediný úřední dopis, ani jediný děkovný lístek, ani jedinou prázdninovou pohlednici, ani jediný nákupní seznam. Nic, co vyžaduje sebemenší slohové úsilí, nic, co by mě nutilo zabývat se formou vyjádření. Ani jedinou řádku, ani slovíčko. Při pohledu na nějaký zápisník, notýsek či vizitku se mi dělalo zle. Psaní samo se postupem času stalo výjimečnou činností, do níž jsem se pouštěla vždycky už jen s obavami. Prostý úkon držení pera mi připadal čím dál obtížnější. Později jsem propadala panice, už jen když jsem otevřela wordovský dokument. Hledala jsem nejvhodnější pozici, optimální sklon obrazovky, protahovala si pod stolem nohy. A pak jsem nehybně seděla celé hodiny a civěla na monitor. Ještě později se mi začaly třást ruce, jen jsem je přiblížila ke klávesnici. Odmítla jsem bez rozdílu všechny nabídky, které jsem dostala: články, povídky na léto, předmluvy a jiné příspěvky do 5
kolektivních děl. Samotné slovo psát dopis nebo zprávu stačilo, abych dostala křeče. Psát jsem už nemohla. Psát, to tedy ne. Dnes vím, že v mém okolí, v literárních kruzích a na sociálních sítích kolovaly různé fámy. Vím, že se říkalo, že už nepíšu, že jsem dospěla na konec čehosi, že ohýnek slámy nebo papíru vždycky nakonec uhasne. Muž, kterého miluju, se domýšlel, že jsem vedle něho ztratila zápal nebo že mi třeba došla slina, a tím pádem že ho brzy opustím. Když si přátelé, známí a někdy i novináři troufli položit mi otázky o mém mlčení, vymýšlela jsem si různé důvody nebo překážky, mezi nimiž se objevovala únava, cesty do zahraničí, tlak související s úspěchem či dokonce uzavření jisté literární etapy. Vymlouvala jsem se na nedostatek času, rozptylování, rozrušení a vytáčela se z toho s předstíraně vyrovnaným úsměvem, který nikoho neošálil. Dnes vím, že to všechno jsou jen výmluvy. Samé plácání. Svým blízkým jsem se nepochybně někdy zmínila o strachu. Pamatuju si, že jsem mluvila o děsu, šlo přece o děs. Teď už to můžu přiznat: psaní, které mě tak dlouho zaměstnávalo, které tak od základu změnilo můj život a tolik pro mě znamenalo, mě děsilo. Pravdou je, že ve chvíli, kdy jsem měla znovu začít psát, podle koloběhu, kdy se střídají skrytá období, období líhnutí a období vlastního psaní – cyklu téměř chronobiologického, který jsem prožívala už víc než deset let –, tedy v okamžiku, kdy jsem se chystala pustit se do knihy, k níž jsem si sepsala 6
jisté množství poznámek a shromáždila bohatý materiál, jsem potkala L. Dnes vím, že L. je jediná a výlučná příčina mé nemohoucnosti. A že ty dva roky, co jsme byly propojené, mě málem umlčely navždy.
7
I Svedení
„…Připadal si jako postava v románu či v divadelní hře, postava, jejíž příběh se nevypráví jako něco, co se skutečně stalo, ale jako cosi smyšleného, vyfabulovaného.“ Stephen King: Misery
Chtěla bych vyprávět, jak L. vstoupila do mého života, za jakých okolností, chtěla bych přesně popsat situaci, která L. umožnila, aby vnikla do mého soukromí a s trpělivostí se jej zmocnila. Není to tak jednoduché. I v okamžiku, kdy píšu tuhle větu, jak L. vstoupila do mého života, si uvědomuju, že ten výraz působí nabubřele, jako klišé zdůrazňující jakousi dramaturgii, která zatím neexistuje, snahu zvěstovat přelom či zvrat. Ano, L. vstoupila do mého života a od základu ho převrátila, pomalu, jistě, zákeřně. L. vstoupila do mého života jako na divadelní jeviště přímo uprostřed představení, jako by nějaký režisér zařídil, aby se všichni kolem stáhli a uvolnili jí tak místo, jako by příchod L. byl nastrojen tak, aby vyzněla jeho důležitost, aby divák a ostatní postavy přítomné na scéně (a při té příležitosti i já) se přesně v tom okamžiku dívali pouze na ni, aby všechno kolem nás strnulo a její hlas se nesl až na konec sálu, zkrátka aby udělala dojem. Ale předbíhám. L. jsem poznala na konci března. Při dalším setkání se už v mém životě pohybovala jako odvěká přítelkyně ve známém prostředí. Při dalším setkání jsme už měly své private jokes, společný jazyk plný narážek a dvojsmyslů, pohledy, které stačily, 11
abychom si porozuměly. Naše spojenectví živily sdílené důvěrnosti, ale i to, co vyřčeno nebylo a co nepotřebovalo komentář. S odstupem a vzhledem ke zlu, jímž se později obalil náš vztah, mohla bych být v pokušení říct, že L. se do mého života vloupala, a to s jediným cílem zabrat mé území, ale nebyla by to pravda. L. vstoupila jemně, nesmírně citlivě, a já s ní prožila chvíle úžasného sblížení. To odpoledne, které předcházelo našemu setkání, jsem měla mít autogramiádu na pařížském Knižním salonu. Objevila jsem tam svého kamaráda Oliviera, který byl hostem přímého vysílání na stanici Radio France. Vmísila jsem se mezi publikum a poslouchala. Potom jsme se s jeho starší dcerou Rosou všichni tři usadili na ošoupané plyšové pohovce v koutku salonu a podělili se o sendvič. K podepisování jsem byla ohlášená na půl třetí, takže jsme měli trochu času. Olivier nemeškal a na rovinu řekl, že vypadám dost utahaně, starostlivě se vyptával, jak se s tím vším srovnávám, přičemž s tím vším znamenalo jednak fakt, že jsem napsala hodně osobní, hodně intimní knihu, i to, že kniha má takový ohlas – ohlas, jaký jsem si ani na vteřinu nepředstavovala, to věděl, a na jaký jsem tím pádem nebyla připravená. Později mi Olivier nabídl, že mě doprovodí, a zamířili jsme ke stánku mého nakladatele. Prošli jsme kolem početné, sevřené fronty lidí, pátrala jsem po tom, na jakého autora čekají, vzpomínám si, že jsem pohledem hledala vývěsku, která by nám odhalila jeho jméno, a pak mi Olivier pošeptal, to jde nejspíš o tebe. Opravdu, fronta se táhla do daleka a pak se stáčela ke stánku, kde mě očekávali. 12
V dřívějších dobách a dokonce ještě před pár měsíci by mě to naplnilo radostí a nepochybně i pýchou. Strávila jsem hodiny vyhlížením čtenáře v nejrůznějších salonech, způsobně usazená za stohem svých knížek, aniž by někdo přišel, vím, jaké to je, ty rozpaky, tahle trochu potupná osamělost. Teď se mě zmocnil docela jiný pocit, něco jako závrať, na okamžik mě prostoupila myšlenka, že to je až příliš, až příliš pro jednu jedinou osobu, až příliš pro mě. Olivier mi řekl, že mě tam nechá. Moje kniha vyšla koncem srpna a od té doby jsem jezdila z města do města, od setkání k podepisování, od četby k besedě, do knihkupectví, knihoven, studoven, kde mě čekalo čím dál tím víc čtenářů. Někdy mi to až lezlo na mozek, tenhle pocit, že jsem ťala do živého, že jsem s sebou, za sebou strhla tisíce čtenářů, ten pocit, nepochybně ošidný, že mi porozuměli. Byla jsem šťastná, naplněná, ohromená. Pyšná a stále nevěřící. Napsala jsem knihu, jejíž dopad jsem si nepředstavovala. Napsala jsem knihu, která přímo v mé rodině a kolem mě zapůsobila ve více vlnách, s jejichž vedlejšími škodami jsem nepočítala, knihu, která brzy ukáže, kdo je mou neselhávající oporou, ale i moje falešné spojence, knihu, jejíž účinky budou působit ještě dlouho. Nepředvídala jsem, jak se ta věc rozšíří, ani její důsledky, nepředvídala jsem ten obrázek své matky reprodukovaný po stovkách a pak po tisících, tu fotku otištěnou na přebalu, která vydatně přispěla k propagaci textu, tu fotku, která se velmi brzy 13
od ní oddělí a pak už to nebude moje matka, nýbrž znepokojivá a zkreslená románová postava. Nepředvídala jsem ty dojaté, ostýchavé čtenáře, nepředvídala jsem, že se někteří přede mnou rozpláčou a jak pro mě bude těžké neplakat s nimi. Vůbec poprvé, v Lille, mi jedna mladá křehounká, opakovanými hospitalizacemi očividně vyčerpaná žena vyprávěla, jak jí román dal šílenou, neuvěřitelnou naději a že navzdory její nemoci, navzdory tomu, co ji potkalo a co se nespraví, navzdory tomu, co jim způsobila, ji snad její děti budou moct milovat… A ještě jindy v Paříži, v neděli ráno, mi jeden zničený muž vyprávěl o své duševní chorobě, o tom, jak lidi na něho, na ně pohlížejí, na ty, co tak děsí, že je všichni házejí do jednoho pytle, ty s bipolární poruchou, schizofreniky, trpící depresemi, ocejchované jako kuřata v celofánu podle momentálních trendů a obálek časopisů, a jak je Lucile, moje nedotknutelná hrdinka, všechny rehabilitovala. A ještě další ve Štrasburku, v Nantes, Montpellieru, lidé, které jsem někdy měla chuť obejmout. Postupně jsem si jakžtakž vybudovala neviditelnou zábranu, obranný val, jenž mi umožňoval pokračovat, být tam, udržet odstup, takové stažení bránice, které zadržovalo vzduch ve výši hrudníku, takže se vytvořil jakýsi nepatrný polštářek, neviditelný airbag, který jsem pak postupně vyfukovala ústy, jakmile nebezpečí pominulo. Tak jsem dokázala naslouchat, mluvit, chápat, co se dělo s tou knihou, ten přenos, k němuž docházelo mezi čtenářem a textem, kdy kniha skoro pokaždé – a z důvodu, který neumím vysvětlit – odkazovala čtenáře k jeho 14
vlastnímu příběhu. Kniha byla jakýmsi zrcadlem, ale hloubka jeho zorného pole a obrysy mi už nepatřily. Věděla jsem však, že dřív či později mě to všechno dostihne, ta spousta, ano, spousta čtenářů, komentářů, pozvání, ta spousta navštívených knihkupectví a hodin strávených ve vlaku a že pak pod vahou mých pochybností a rozporů něco rupne. Věděla jsem, že dřív či později se tomu nevyhnu, že budu muset o věcech popřemýšlet, mám-li se s nimi vyrovnat. Tu sobotu jsem v Salonu podepisovala donekonečna. Lidé přišli a chtěli si se mnou popovídat a já stěží hledala slova, abych jim poděkovala, odpověděla na jejich otázky, dostála jejich očekávání. Hlas se mi třásl, těžko se mi dýchalo. Airbag už nefungoval, nedokázala jsem tomu čelit. Byla jsem propustná. Zranitelná. Někdy před šestou večer frontu ukončili pomocí pružné pásky natažené mezi dvěma sloupky, aby to odradilo nově příchozí, kteří pak museli jít zase po svých. Pár metrů od sebe jsem slyšela, jak vedení stánku vysvětluje, že už končím, musí odejít, končí, je nám líto, už odchází. Jakmile jsem skončila s podpisováním pro ty, co byli určeni v řadě jako poslední, zdržela jsem se pár minut, abych si pohovořila se svou nakladatelkou a obchodním ředitelem. Myslela jsem na to, že mě čeká ještě cesta na nádraží, cítila jsem se vyčerpaná, dokázala bych se natáhnout na sedačku a zůstat tam. Stáli jsme ve stánku, já otočená zády k uličkám Salonu a ke stolečku, kde jsem seděla před pár minutami. Zezadu k nám přistoupila nějaká žena, zeptala se mě, jestli bych jí nenapsala do jejího výtisku věnování. Odpověděla jsem jí ne, jen 15
tak, bez zaváhání. Nejspíš jsem jí vysvětlila, že kdybych jí knihu podepsala, stoupli by si do řady další lidé a chtěli by, abych v podepisování pokračovala, a určitě by se vytvořila nová fronta. Viděla jsem jí na očích, že nechápe, že nemůže pochopit, kolem nás už nikdo nebyl, ti, co měli smůlu, se už rozešli, všechno se zdálo v poklidu a nerušené, viděla jsem jí na očích, že si říká, no co si o sobě ta kráva myslí, o jednu knihu víc nebo míň, copak jste sem nepřišla právě proto, abyste prodávala a podepisovala knížky, snad si ještě nebudete naříkat… Nedokázala jsem jí říct, paní, je mi líto, ale už nemůžu, jsem unavená, nejsem ze železa, nemám křídla, prostě to tak je, je mi jasné, že jiní dokážou vydržet hodiny bez jídla a pití, dokud se nedostane na všechny a nebudou uspokojeni, hotoví soumaři, každopádně borci, jenomže já ne, ne dneska, už nesvedu napsat svoje jméno, moje jméno je švindl, mystifikace, věřte mi, moje jméno na téhle knížce už nemá větší cenu než holubí trus, co by ke vší smůle spadl na předsádku. Nedokázala jsem jí říct, kdybych vám, paní, napsala to věnování, rozpadnu se na dva kusy, přesně to se stane, varuju vás, jděte pryč, držte se ode mě co nejdál, ten vlásek, co drží pohromadě dvě půlky mé osoby, rupne a já se rozbrečím, možná budu i ječet, a to by mohlo být pro nás pro všechny hodně nepříjemné. Odešla jsem ze Salonu a nevnímala výčitky, které mě začaly přepadat. Sedla jsem na metro na Porte de Versailles, souprava byla narvaná, přesto jsem našla místo k sezení. S nosem přilepeným na okno jsem si začala scénu přehrávat, ta scéna se mi vrátila, jednou a pak znovu. Odmítla jsem té ženě podepsat její knihu, 16
přestože jsem tam byla a zrovna se bavila, nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Cítila jsem se provinilá, směšná, styděla jsem se. Dnes tu scénu popisuju se vším všudy, co obnášela, i tu únavu a to, jak jsem měla všeho nad hlavu, protože jsem si téměř jistá, že kdyby k ní nedošlo, nikdy bych se nesetkala s L. L. by ve mně neobjevila ten hodně křehký, hodně nestabilní, hodně drolivý terén.
17
Jako malá jsem svoje narozeniny pokaždé obrečela. Ve chvíli, kdy všichni shromáždění spustili ten tradiční popěvek, jehož slova jsou ve všech rodinách, co znám, v podstatě stejná, a přistupovali ke mně s dortem ozářeným několika svíčkami, dala jsem se do breku. Nesnesla jsem tu pozornost soustředěnou na moji osobu, ty rozzářené pohledy upřené na mě, to hromadné dojetí. Nemělo to nic společného s opravdovou radostí, kterou jsem jinak prožívala, že se na mou počest pořádá nějaká oslava. Nijak to nepoznamenalo mou radost z toho, že dostávám dárky, ale přesně v tu chvíli zapůsobilo něco jako Larsenův efekt, jako bych na ten kolektivní halas určený mně nebyla schopná reagovat jinak, než že vyloudím jiný, ještě pronikavější zvuk nesnesitelné a děsivé frekvence. Nevím, do jakého věku se tenhle scénář opakoval (netrpělivost, napětí, radost a pak já tváří v tvář ostatním najednou rozfňukaná a vyjevená), ale doteď si přesně pamatuju, jaký jsem měla pocit při onom …my máme přání jediný, hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí, zdraví… a chuť v tu ránu se vypařit. A jednou, to mi bylo devět, jsem vzala nohy na ramena. Pamatuju si, jak v době, kdy se slavily narozeniny ve třídě (v mateřské školce), matka musela napsat vychovatelce vzkaz 18
a požádat ji, aby se k těm mým nepřihlíželo, vzkaz, který mi, než ho vsunula do obálky, nahlas přečetla, abych o tom věděla, a v němž stál i výraz podléhá emocím, jehož význam jsem neznala. Neodvážila jsem se jí na to zeptat, protože jsem si byla vědoma toho, že psát vychovatelce už samo o sobě představuje výjimečné opatření, úsilí, jehož cílem je dosáhnout u ní neméně neobvyklého postupu, jakési výsady, zkrátka zvlášť shovívavého jednání. Popravdě řečeno, dlouho jsem věřila, že „emoc“ je jakási zvláštní nemoc či bezmoc, která způsobuje pláč a slovní nouzi, což podle všeho vysvětlovalo moji neschopnost slavit narozeniny v kolektivu. Byla jsem „emocná“ holčička a trpěla chudoslovností. A tak mi přišlo, že chci-li žít mezi ostatními lidmi, je nutné se vyzbrojit slovy, neváhat a stále je množit, obměňovat, využívat jejich nejnepatrnějších odstínů. Takto získaná slovní zásoba postupně vytvářela jakýsi silnostěnný krunýř, který mi umožňoval pohybovat se ve společnosti obezřetně a sebejistě. Avšak spousta slov pro mě zůstala neznámých. Později, na základní škole, když jsem vyplňovala vstupní ročníkový dotazník, jsem ještě pořád švindlovala svoje datum narození a z opatrnosti je o pár měsíců odsouvala až na prostředek letních prázdnin. Podobně jsem několikrát (a to až do jistého pokročilejšího věku) spolkla nebo schovala fazoli, kterou jsem ve školní jídelně nebo u kamarádů objevila ve svém dílku tříkrálového koláče. Oznámit vítězství, být pár vteřin nebo dokonce pár minut středem všeobecné pozornosti, bylo nemožné. A zmíním i losy, které vyhrály v tombole, spěšně zmuchlané a roztrhané v okamžiku, kdy se měl člověk přihlásit o výhru, a dokonce i to, jak jsem se na oslavě na závěr ročníku – to jsem končila l. stupeň 19
základky – zcela vzdala poukázky na nákup v Galeries Lafayette za sto franků. Vzpomínám si, jak jsem poměřovala vzdálenost, která mě dělila od pódia – bylo zapotřebí dojít tam bez klopýtnutí, vypadat při tom přirozeně a nenuceně, pak vyjít pár schůdků, určitě poděkovat ředitelce školy – a dospět k závěru, že ta věc za tu námahu nestojí. Být uprostřed, byť jen na okamžik, snášet víc pohledů najednou prostě nepřicházelo v úvahu. Jako dítě i dívka jsem byla strašně nesmělá, ale tenhle hendikep, pokud mi paměť sahá, se projevoval především vůči nějaké skupině (to znamená, jakmile jsem měla co do činění s více než třemi či čtyřmi lidmi najednou). Obzvlášť školní třída pro mě představovala základní ztělesnění jakéhosi kolektivního celku, který mě nikdy nepřestal děsit. Až do konce své školní docházky jsem nedokázala usnout v předvečer dne, kdy jsem měla přede všemi nahlas recitovat anebo číst referát, a to pomlčím o strategii svých výmluv, kterou jsem dlouhou dobu zdokonalovala, abych se pokusila vyhnout se jakémukoliv veřejnému vystoupení. Oproti tomu mám dojem, že už od útlého věku jsem projevovala jistou nenucenost při osobním setkání, v rozhovoru z očí do očí, a dokázala se s tím Druhým, pokud měl podobu jedince a nikoliv skupiny, skutečně setkat a sblížit. Všude, kam jsem jela, kde jsem pobývala, jsem vždycky našla někoho, s kým se pobavit, promluvit, zasmát se, snít, všude, kde jsem se zastavila, jsem našla nějaké přátele/přítelkyně a zapředla trvalé vztahy, jako bych si hodně brzy uvědomila, že moje citová opora bude přicházet právě odtud. Až do doby, než jsem potkala L. 20
Tu sobotu, když jsem odcházela z Knižního salonu, jsem měla v úmyslu pospíšit si na nádraží a dorazit na venkov za mužem, kterého miluju, strávit s ním večer a následující den. François odjel do Courseilles už večer před tím, tak jako skoro každý víkend. Během let se tenhle dům, který koupil, právě když jsem se s ním poznala, stal jeho útočištěm, jeho opevněným táborem, a když ho vidím, jak pátek co pátek večer překročí jeho práh s hlasitým slastným a úlevným povzdechem, vybaví se mi bezdrátový telefon a to spokojené pípání, co z něho vychází, když ho po vybití člověk postaví na dobíjecí panel. Lidé z našeho okolí vědí, nakolik tenhle dům představuje základnu jeho rovnováhy a že jen skutečně výjimečně ho od něj lze odvést. François mě očekával. Byli jsme domluvení, že mu zavolám, jakmile nasednu do osobáku, který staví všude, i kdesi v širé krajině pár kilometrů od Courseilles. Když metro zastavilo na stanici Montparnasse, zaváhala jsem. Nejspíš jsem vstala, ale nevystoupila. Připadalo mi, že se mi toho honí hlavou až příliš, než abych odjela. Že prostě nemůžu. Ta příhoda v Salonu najednou odhalila, že jsem na dně sil, ten stav přepětí, slabosti, který Françoise znepokojoval 21