Benjamin Stevenson KAŽDÝ Z MÉ RODINY NĚKOHO ZABIL
KALIBR
Aleeshe Pazové. Tahle konečně patří Tobě. Stejně jako všechny předchozí i následující.
Slibujete, že Vaši detektivové budou dobře a svědomitě vyšetřovat zločiny, které jim přijdou do cesty, využijí k tomu důvtipu, kterým je laskavě obdaříte, a neuchýlí se k použití zázračného odhalení, ženské intuice, matoucího vyjadřování, podvodných machinací, náhody nebo Božího zásahu? Členský slib Detektivního klubu (1930), tajné společnosti autorů detektivních románů, jejímiž členy byli Agatha Christie, G. K. Chesterton, Ronald Knox a Dorothy L. Sayersová.
Zd ez alo ž te
Desatero pátera Knoxe 1. Zločinec musí být někdo, o němž je zmínka brzo na začátku příběhu. 2. Všechny nadpřirozené nebo nepřirozené faktory jsou zcela vyloučeny. 3. Není přípustná víc než jedna tajná místnost nebo jedna chodba; i ta je přípustná pouze tehdy, odehrává-li se děj ve stavbě, kde lze takové zařízení předpokládat. 4. Nesmí být použito žádného „dosud neobjeveného“ jedu ani přístrojů a metod, které vyžadují dlouhého vědeckého vysvětlování na konci příběhu. 5. V příběhu nesmí vystupovat žádný Číňan. 6. K řešení nesmí detektivovi dopomoci náhoda ani nesmí být veden nevysvětlitelnou intuicí. 7. Pachatelem nesmí být sám detektiv. 8. Detektiv nesmí odkrýt žádnou stopu, aniž ji hned odhalí také čtenáři. 9. Duchem chudý přítel detektivův, jeho Watson, nesmí zatajit žádné myšlenky, které se mu honí v hlavě; musí mít inteligenci mírně, ale jen velmi mírně podprůměrnou. 10. Nesmějí se vyskytovat dvojčata nebo dvojníci.
PROLOG
Každý z mé rodiny někoho zabil. A někteří z nás, ti úspěšnější, zabíjeli opakovaně. Nesnažím se být dramatický, ale je to pravda, a když jsem se rozhodl historii naší rodiny sepsat – jakkoli je obtížné zapisovat pouze jednou rukou –, dospěl jsem k závěru, že mluvit pravdu je jediné možné řešení. Působí to očividně, ale v některých moderních detektivkách se na to občas zapomíná. Ty se víc a víc točí kolem triků rozesetých autory, kteří raději na efekt tahají esa z rukávu, než aby hezky postaru umně splétali sítě. Právě upřímnost odlišuje od ostatních knihy vzniklé v takzvaném „zlatém věku“ klasické detektivní prózy od Christie po Chestertona. Vím to, protože píšu knihy o tom, jak psát knihy. Existují daná pravidla, o to tu běží. Chlápek jménem Ronald Knox byl členem jejich party a sesumíroval takový seznam, který nazval „Desatero“. Najdete je na začátku této knihy v epigrafu, který každý čtenář vždy přeskočí, ale věřte mi, má cenu se k němu vrátit. Dokonce byste si na té stránce měli ohnout roh. Nebudu vás unavovat podrobnostmi, takže stačí následující – zlaté pravidlo zlatého věku zní: Hrajte fér. V tomto případě ovšem nemluvíme toliko o románu. Vše, o čem se dočtete, se mi skutečně přihodilo. Nakonec jsem byl i nucen vyřešit vraždu. Vlastně několik. Ale to předbíhám. Jde o to, že jsem přečetl spousty detektivních románů. Ve většině z nich narazíme na to, čemu se dnes říká „nespolehlivý vypravěč“.
12
BENJAMIN STEVENSON
Jinými slovy člověk, který vám příběh předkládá, většinu času lže. Jistě, vím, že bych při líčení událostí, které se mi staly, mohl snadno sklouznout k témuž. Proto jsem se vědomě rozhodl usilovat o pravý opak. Říkejte mi „spolehlivý vypravěč“. Vše, co vám povím, bude čistá pravda, nebo alespoň to, co jsem považoval za pravdu ve chvílích, kdy jsem si myslel, že ji znám. Máte mé slovo. Budu se snažit postupovat v souladu s osmým a devátým přikázáním pátera Knoxe, neboť v této knize vystupuju jako Watson i detektiv zároveň, stává se ze mě spisovatel i čmuchal, takže nesmím zatajovat stopy, a zároveň musím poodkrývat své myšlenky. Krátce: budu hrát fér. A hned vám to taky dokážu. Pokud hledáte pouze krvavé události, úmrtí se v této knize stanou, nebo se o nich podrobně hovoří, na straně 24, 53, 57, 70, dvojitý zásah najdete na straně 80 a hattrick na straně 87. Následuje mírný pokles, ale příběh znovu nabere rychlost a můžete se těšit na stranu 179, 212 (přibližně), 222, 231, 253, oblast někde mezi stranami 247 a 253 (těžko se to určuje), stranu 265 a stranu 352. Přísahám, že to je pravda, ledaže by si sazeč pohrál se stránkováním. V příběhu naleznete jedinou díru, zato takovou, že by jí hravě projelo nákladní auto. Mívám tendence prozrazovat dopředu pointy. A nenarazíte na žádné erotické scény. Co ještě? Asi by se vám hodilo znát mé jméno. Jsem Ernest Cunningham. Poněkud staromódní křestní jméno, takže mi lidé říkají Ern nebo Ernie. Tím jsem měl asi začít, ale slíbil jsem vám pravdomluvnost, ne kompetentnost. Vzhledem k tomu, co jsem vám prozradil, je trochu ošemetné rozhodnout, kde začít. Když říkám „každý“ z mé rodiny, držíme se opravdu úzkého rodinného kruhu mimo vzdálené příbuzné. Ačkoli sestřenka Amy jednou přinesla na firemní piknik přísně zakázaný sendvič s arašídovým máslem a její šéf to málem nepřežil, ale za to jí přece zásluhy nepřipíšu. Poslechněte, nejsme žádná rodina psychopatů. Někteří jsou hodní, jiní zlí, několik z nás má prostě smůlu. Kam patřím já? Na to jsem zatím nepřišel. Pak se nám do příběhu ještě vmontuje sériový vrah známý pod přezdívkou Černý jazyk a 267 000 dolarů
KAŽDÝ Z MÉ RODINY NĚKOHO ZABIL
13
v hotovosti, ale k tomu se dostaneme. Nejspíš právě uvažujete nad něčím úplně jiným. Řekl jsem „každý“. A slíbil jsem vám upřímnost. Zabil jsem snad také někoho? Ano, zabil. Koho? Pusťme se do toho.
MŮJ BRATR
K APITOLA 1
Jediný kužel světla, který pronikl dovnitř napůl zataženými závěsy, mi prozradil, že můj bratr právě zastavil na příjezdové cestě. Když jsem vyšel před dům, jako první jsem si všiml, že mu nefunguje levé přední světlo. Hned nato jsem uviděl krev. Měsíc nesvítil a slunce ještě nevyšlo, a přesto mi i ve tmě bylo okamžitě jasné, co znamenají tmavé šmouhy na rozbitém reflektoru a na promáčklém nárazníku. Obvykle nebývám v tuto noční hodinu vzhůru, ale Michael mi před třiceti minutami volal. Jednalo se o ten typ hovoru, kdy se stačí podívat na čas a pochopíte, že ten druhý netelefonuje kvůli výhře v loterii. Mám pár přátel, kteří se občas ozvou v noci cestou Uberem, aby se pochlubili, jak probíhal večer. Michael k nim nepatří. Což je lež, popravdě řečeno. Přece bych se nekamarádil s lidmi, kteří člověku volávají po půlnoci. „Musíme se vidět. Hned.“ Ztěžka oddechoval. Na displeji se ani nezobrazilo jméno, takže telefonoval z předplacené SIM karty. Nebo z baru. Tu půlhodinu jsem se i v teplé bundě chvěl, pochodoval jsem sem a tam u okna a čekal, až dorazí. Nakonec jsem hlídku vzdal a lehl si na gauč, a právě tehdy mi přes víčka přelétl záblesk. Michael prudce zastavil a vypnul motor, ale světla nechal svítit. Otevřel jsem oči a chvíli jen tak pozoroval strop, jako bych věděl,
18
BENJAMIN STEVENSON
že jakmile se zvednu, můj život už nikdy nebude stejný jako dřív. Pak jsem vyšel ven. Michael seděl v autě s hlavou položenou na volantu. Cestou k vozu jsem přepůlil kužel světla z reflektoru. Zaťukal jsem na okýnko na straně řidiče. Michael vystoupil. Obličej měl popelavě šedý. „Měl jsi štěstí,“ řekl jsem a ukázal na pošramocené světlo. „Klokani dovedou nadělat pěknou paseku.“ „Někoho jsem srazil.“ „Mhm.“ Napůl jsem spal, takže jsem sotva postřehl, že řekl někoho, a ne něco. Neměl jsem páru, jak lidé v podobných situacích reagují, a tak mi připadalo nejlepší se vším souhlasit. „Nějakého chlapa. Srazil jsem ho. Leží vzadu.“ To mě probralo. Jak jako vzadu? „Co tím sakra myslíš, že leží vzadu?“ zeptal jsem se. „Je mrtvý.“ „A máš ho na zadním sedadle, nebo v kufru?“ „Jaký je v tom rozdíl?“ „Pil jsi?“ „Ani ne.“ Zaváhal. „Možná trochu.“ „Zadní sedadlo?“ Přistoupil jsem blíž a natáhl se, ale on zvedl ruku. Zarazil jsem se a řekl jen: „Musíme ho odvézt do nemocnice.“ „Je mrtvý.“ „Nemůžu uvěřit, že se o tom vůbec bavíme.“ Prohrábl jsem si vlasy. „No tak, Michaele. Víš to jistě?“ „Žádná nemocnice. Hlava se mu protáčí jak na obrtlíku. A polovinu lebky má venku.“ „Raději bych to slyšel od doktora. Můžeme zavolat Sof…“ „Lucy by se o tom dozvěděla,“ přerušil mě Michael. To, jak její jméno vyslovil, značilo jediné: Opustila by mě. „Bude to dobré.“ „Pil jsem.“ „Jenom trochu,“ připomněl jsem mu. „Jo.“ Delší odmlka. „Jenom trochu.“ „Policie by to určitě pocho…,“ začal jsem, ale oba jsme věděli, že jakmile na policejní stanici zazní jméno Cunningham, otřesou se
KAŽDÝ Z MÉ RODINY NĚKOHO ZABIL
19
zdi, takový účinek mělo. Když se naposledy někdo z nás nacházel v místnosti plné policistů, bylo to na pohřbu uprostřed záplavy modrých uniforem. Byl jsem dost vysoký, abych se mámy držel za paži, a dost malý, abych se od ní celý den nehnul ani na krok. Na okamžik jsem si představil, co by na nás momentálně řekla Audrey – jak tu tak stojíme v mrazivém ránu a dohadujeme se nad mrtvolou –, ale raději jsem tu myšlenku zapudil. „Nezemřel po srážce s mým autem. Je mrtvý, protože ho někdo střelil. A pak jsem ho přejel.“ „Mhm.“ Snažil jsem se tvářit, že mu věřím, ale existuje důvod, proč se všechny mé divadelní role ve škole omezily na němé postavy: zvířata na statku, oběti vraždy, křoví. Znovu jsem se natáhl po klice, ale Michael mě ke dveřím nepustil. „Popadl jsem ho a nacpal do auta. Říkal jsem si – vlastně ani nevím, co jsem si říkal. Připadalo mi to lepší než nechat ho ležet na silnici. Potom jsem najednou nevěděl, co dělat, a tak jsem tady.“ Jen jsem mlčky přikyvoval. Rodina je jako zemská přitažlivost. Táhne vás to k ní. Michael si přitiskl dlaň na ústa a mluvil přes ni. Na čele mu zůstala malá červená otlačenina od volantu. „Nezáleží na tom, kam ho odvezeme,“ dodal nakonec. „Dobře.“ „Měli bychom ho pohřbít.“ „Dobře.“ „Přestaň to pořád říkat.“ „Tak fajn.“ „Myslel jsem, abys mi přestal přitakávat.“ „V tom případě bychom ho měli odvézt do nemocnice.“ „Tak seš na mojí straně, nebo ne?“ Michael vrhl letmý pohled na zadní sedadlo, nasedl zpátky do auta a nastartoval. „Všechno napravím. Nastup si.“ Už v tu chvíli jsem věděl, že k němu nasednu. Těžko říct proč. Asi jsem si částečně myslel, že když pojedu s ním, třeba mě nakonec poslechne. Hlavně jsem ale věděl, že přede mnou stojí můj starší bratr a slibuje, že všechno napraví. Ono totiž nezáleží na tom, kolik je vám let – jestli pět nebo pětatřicet –, když vám
20
BENJAMIN STEVENSON
starší brácha tvrdí, že všechno napraví, věříte mu. Zemská přitažlivost. V rychlosti: v tu chvíli mi bylo osmatřicet, v současnosti čty řicet jedna, ale napadlo mě, že když si pár let uberu, mohlo by to nakladateli, a později i producentovi pomoct najmout na mou roli nějakého hodně slavného herce. Nasedl jsem do auta. Pod nohama sedadla spolujezdce ležela rozepnutá sportovní taška Nike. Napěchovaná penězi. Ale ne úhlednými kupkami nebo roličkami jako ve filmech. Ležela tu ledabyle naházená hromada hotovosti přetékající na podlahu. Připadalo mi divné jen tak si na ně položit nohy v botách, protože jich tu leželo tolik a ten muž vzadu kvůli nim pravděpodobně přišel o život. Do zpětného zrcátka jsem se nepodíval. No tak dobře, párkrát jsem tím směrem loupl očima, ale uviděl jsem akorát vypouklý černý stín, který vypadal spíš jako hromada hadrů než skutečná mrtvola. A kdykoli hrozilo, že bych třeba doopravdy něco zahlédl, uhnul jsem pohledem. Michael vycouval z příjezdové cesty. Na palubní desce zarachotil malý panák nebo co to bylo, skutálel se dolů a zmizel pod sedadlem. Ucítil jsem jemnou vůni whisky. Pro jednou jsem byl rád, že brácha hulí, protože trávový odér linoucí se z polstrování překryl mrtvolný zápach. Zámek kufru byl rozbitý, takže když jsme sjeli z obrubníku, dveře zarachotily. Vtom mě napadlo něco hrozného. Bratr má rozbitý přední nárazník i kufr: jako by do něčeho narazil dvakrát. „Kam jedeme?“ zeptal jsem se. „Co?“ „Jestli víš, kam jedeme…?“ „Aha. Národní park. Do lesa.“ Michael se ke mně sice otočil, ale nedokázal se mi podívat do očí, a tak raději kradmo nahlédl dozadu, čehož okamžitě zalitoval a potom už udržoval pohled upřený před sebe. Roztřásl se. „Vlastně nevím. Ještě nikdy jsem mrtvolu nepohřbíval.“ Jezdili jsme přibližně dvě hodiny, když Michael dospěl k závěru, že už projel dostatečným množstvím zabahněných vedlejších
KAŽDÝ Z MÉ RODINY NĚKOHO ZABIL
21
cest, a zastavil s tou svou rachotinou u jedné mýtiny. O několik kilometrů dřív jsme sjeli z lesní cesty a od té chvíle jsme se po hybovali mimo vyznačené trasy. Hrozilo, že slunce pomalu vystoupá nad horizont. Zemi pokrýval třpytící se jemný sněhový poprašek. „Tady to půjde,“ zhodnotil Michael. „Jsi v pohodě?“ Přikývl jsem. Nebo aspoň myslím, že jsem to udělal. Nejspíš jsem se ani nepohnul, protože Michael mi lusknul prsty před obličejem, abych se probral. Zmohl jsem se na to nejneznatelnější přikývnutí v dějinách. Jako by mi obratle náhle zrezivěly. Michaelovi to však stačilo. „Nevystupuj,“ přikázal mi. Hleděl jsem přímo před sebe. Slyšel jsem, jak otevírá zadní dveře, s něčím zápasí a pak táhne toho muže – hromadu hadrů – ven z auta. Můj mozek na mě ječel, ať něco udělám, ale tělo mě zradilo. Nedokázal jsem se ani pohnout. Po několika minutách se Michael vrátil, zpocený, se špinavou šmouhou na čele, a naklonil se ke mně přes volant. „Pojď mi pomoct kopat.“ Jeho žádost mě znovu uvedla do pohybu. Očekával jsem, že země bude studená, že uslyším praskání námrazy pod nohama, ale propadl jsem se až po kotníky do měkkého poprašku. Podíval jsem se zblízka. Nebyl to sníh, ale pavoučí sítě. Ležely jako přikrývka na zemi. Vlákna se táhla mezi vysokými stébly trávy snad patnáct centimetrů nad zemí, překrývala se a tvořila hustou bělostnou síť, která působila jako pevná deska. To, co jsem považoval za blyštivou ledovou krustu, byl ve skutečnosti třpyt vláken ve světlech automobilu. Michaelovy šlépěje se bořily do povrchu a zanechávaly za sebou díry jako v práškovém cukru. Pavoučí sítě pokrývaly celou mýtinu. Vyvolávalo to majestátní, poklidný dojem. Snažil jsem se ignorovat vyboulené obrysy uprostřed mýtiny, k nimž směřovaly Michaelovy kroky. Vypravil jsem se za ním. Jako bych se brodil levitující mlhovinou. Michael mě odvedl kousek dál od těla, nejspíš abych se nervově nezhroutil. Měl malou lopatku, ale mě přinutil hrabat rukama. Netuším, proč jsem souhlasil, že mu pomůžu kopat. Celou cestu jsem věřil,