0043826

Přeložila Alice Flemrová

LE OTTO MONTAGNE Copyright © 2016 by Paolo Cognetti First published in Italy by Giulio Einaudi editore, Torino, 2016 This edition published in agreement with the Author through MalaTesta Lit. Ag., Milano Translation © Alice Flemrová, 2017

ISBN 978-80-207-2141-9

Dobře se měj a vzpomínej, co se to stalo mně. Jen kdo má lidi i zvěř rád, se modlí upřímně. S. T. Coleridge: Píseň o starém námořníkovi

Táta měl svůj způsob, jak chodit do hor. K meditacím příliš neinklinoval, byla v tom jen paličatost a troufalost. Při stoupání si nikdy nerozložil síly, pořád s někým nebo s něčím soutěžil, a kde se mu stezka zdála dlouhá, zkracoval si cestu po tom nejstrmějším svahu. S ním bylo zakázáno se zastavovat, bylo zakázáno si stěžovat na hlad, únavu nebo zimu, zato si člověk mohl zazpívat nějakou pěknou písničku, zvlášť za bouřky nebo v husté mlze. A taky se mohl s vytím vrhnout střemhlav ze sněhových polí. Máma, která se s ním seznámila, když byl ještě kluk, říkala, že na nikoho nikdy nečekal ani tenkrát, zarputile pronásledoval každého, koho zahlédl nahoře před sebou, a proto člověk musel být zdatný chodec, aby na něj udělal dojem, a se smíchem dávala najevo, že si ho získala právě tímhle. Později začala před těmi honičkami dávat přednost sezení na louce nebo ráchání nohou v potoce nebo poznávání bylinek a květin podle jména. I na vrcholu se hlavně ráda dívala na vzdálené špičky hor, myslela na ty, které znala z mládí, a vzpomínala, kdy tam byla a s kým, zatímco tátu v té chvíli přepadlo něco jako zklamání a už se chtěl jen vrátit domů. Myslím, že to byly opačné reakce na tentýž stesk. Naši se 7

odstěhovali do města, když jim bylo skoro třicet, a opustili zemědělské Benátsko, kde se máma narodila a kde táta vyrostl coby válečný sirotek. Jejich první hory, první láska, byly Dolomity. Občas je zmiňovali při hovoru, když jsem byl ještě příliš malý, abych mohl sledovat konverzaci, ale slyšel jsem, jak se z ní určitá slova vynořují jako pronikavější zvuky, které znamenají víc. Catinaccio, Sassolungo, Tofane, Marmolada. Stačilo, aby táta vyslovil jedno z těchhle jmen, a mámě se rozzářily oči. Na těch místech se do sebe zamilovali, to jsem po čase pochopil i já: vzal je tam jako mladé jeden kněz a tentýž kněz je oddal, na úpatí lavaredských štítů Tre Cime, před kostelíkem, který tam stojí, jednoho podzimního rána. Ta horská svatba byla zakládajícím mýtem naší rodiny. Mámina rodina se z důvodů, které jsem neznal, postavila proti ní, konala se za účasti čtyř přátel ve větrovkách místo ve svatebním a pryčna v chatě Auronzo posloužila novomanželům jako svatební lože. Na skalní římse Cimy Grande se už třpytil sníh. Ta říjnová sobota roku 1972 znamenala pro ten rok i řadu dalších konec horolezecké sezóny: o den později naložili do auta kožené pohorky, pumpky, její těhotenství a jeho pracovní smlouvu a odjeli do Milána. Klid nebyl ctností, jíž by si táta považoval, ale ve městě by ho byl potřeboval jako sůl. Ne že by v Miláně nebyl výhled: v sedmdesátých letech jsme bydleli v činžáku s průčelím hledícím na širokou třídu plnou aut, pod jejímž asfaltem údajně tekla řeka Olona. Je pravda, že za deštivých dní se ulice zaplavila – a já si představoval řeku, jak tam dole ve tmě burácí a vzdouvá se, až se mřížemi kanálů vylije ven –, ale tahle 8

rozvodněná řeka byla jiná, tvořila ji auta, dodávky, motorky, náklaďáky, autobusy, sanitky. Měli jsme byt nahoře, v sedmém patře: dvě řady identických domů, které ulici lemovaly, ten rámus ještě násobily. Některé noci už to táta nemohl vydržet, vstal z postele, otevřel okno dokořán, jako by chtěl městu vynadat, přikázat mu, aby bylo zticha, nebo na něj vylít vařící smůlu; minutu tam stál a díval se dolů, pak si oblékl sako a šel to ven rozchodit. Těmi skly jsme viděli spoustu nebe. Jednolitou bělost, lhostejnou k ročním obdobím, zbrázděnou jen letem ptáků. Máma na balkónku začernalém od kouře a plesnivém od odvěkých dešťů zarputile pěstovala květiny. Pečovala na balkóně o své rostlinky a přitom mi vyprávěla o srpnových vinicích na venkově, kde vyrostla, nebo o tabákových listech pověšených na tyčích v sušárnách nebo o chřestu, který se musel sklízet dřív, než vyrazí ze země, to aby zůstal křehký a bílý, a proto bylo potřeba mít zvláštní talent a vidět ho ještě schovaný v půdě. Nyní se jí ten bystrozrak hodil k něčemu úplně jinému. V Benátsku dělala ošetřovatelku, ale v Miláně dostala místo zdravotní asistentky ve čtvrti Olmi, na západní periferii města, v chudinských domech. Byla to nově vzniklá funkce, stejně jako rodinná poradna, kde působila, a šlo o to pomáhat ženám během těhotenství a pak dohlížet na novorozence až do jednoho roku života: tohle byla mámina práce a jí se líbila. Jenže tam, kam ji vyslali, se víc než čemukoli jinému podobala misii. Jilmů, po nichž čtvrť nesla jméno, v ní moc nezbylo, veškerá toponymie s Olšovou, Jedlovou, Modřínovou a Březovou ulicí zněla jako výsměch mezi dvanáctipatrovými paneláky zamořenými bídou a neduhy všeho druhu. K máminým úkolům patřilo prověřovat prostředí, v němž dítě vyrůstalo, a po těch 9

návštěvách bývala v šoku ještě celé dny. V nejhorších případech musela podat žalobu u soudu pro nezletilé. Nebylo pro ni snadné zajít tak daleko, navíc musela snést slušnou dávku urážek a výhrůžek, přesto nepochybovala, že se rozhodla správně. Nebyla jediná, kdo tomu věřil, k sociálním pracovnicím, vychovatelkám, učitelkám ze základních škol ji pojil hluboký sborový duch, něco jako pocit ženské a kolektivní zodpovědnosti vůči těm dětem. Zato táta byl samotář. Pracoval jako chemik v továrně s deseti tisíci dělníků, kterou nepřetržitě zmítaly stávky a propouštění, a ať se tam uvnitř stalo cokoli, večer se odtamtud vždycky vracel plný zlosti. U večeře mlčky sledoval televizní noviny a přitom ve vzduchu třímal příbor, jako kdyby čekal, že každou chvíli vypukne další světová válka, a klel si pro sebe při každé zmínce o dalším zabitém člověku, další vládní krizi, dalším zvýšení ceny ropy, další bombě od neznámého pachatele. S těmi několika málo kolegy, které zval k nám domů, debatoval takřka výhradně o politice a pokaždé to skončilo hádkou. S komunisty byl antikomunista, s katolíky radikál, volnomyšlenkář s každým, kdo by se ho pokusil uzavřít do rámečku jedné církve, jedné partajní zkratky; jenže to nebyla doba, kdy by se lidé mohli vyhnout zaujetí pozice, a po čase k nám tátovi kolegové přestali chodit. On ale dál chodil každé ráno do továrny, jako kdyby musel slézt do zákopů. A dál v noci nespal, svíral věci příliš silně, používal špunty do uší a prášky na bolení hlavy, vybuchoval prudkými záchvaty zlosti: to pak pokaždé zakročila máma, která na sebe z povinností života v páru vzala i tu, že ho bude uklidňovat, že bude tlumit rány ve rvačce mého táty se světem. 10

* * * Doma ještě mluvili benátským nářečím. V mých uších znělo jako jejich tajný jazyk, jako ozvěna nějakého předešlého tajemného života. Pozůstatek minulosti stejně jako tři fotografie, které máma vystavila na stolku v předsíni. Často jsem se u nich zastavoval a prohlížel si je: na první byli její rodiče v Benátkách, na jediné cestě, kterou kdy podnikli a kterou dědeček daroval babičce ke stříbrné svatbě. Na druhé pózovala celá rodina v době vinobraní: prarodiče seděli uprostřed skupinky, tři dívky a jeden chlapec stáli kolem nich, koše s hrozny na dvoře statku. Na třetí se ten jediný syn, můj strýc, usmíval po boku mého táty vedle nějakého kříže na vrcholu, s lanem obtočeným kolem ramene, v horolezeckém. Umřel mladý, a proto jsem se jmenoval po něm, i když já byl v našem rodinném slovníku Pietro a on Piero. A přitom jsem nikoho z těch lidí neznal. Nikdy mě k nim nevzali na návštěvu a oni nikdy nepřijeli do Milána. Máma párkrát do roka sedla v sobotu ráno na vlak a vracela se v neděli večer, o něco smutnější, než když odjela, a pak ji ten smutek přešel a život šel dál. Měla spoustu věcí na práci, spoustu osob, o které se musela starat, než aby si pěstovala chmury. Jenže ta minulost se objevovala, vždycky když to člověk nejméně čekal. V autě, během dlouhé cesty, která mě měla dovést do školy, mámu do poradny a tátu do továrny, máma někdy po ránu zanotovala jednu ze starých písniček. Uprostřed dopravní zácpy spustila první sloku a on se po chvíli přidal. Odehrávaly se v horách během první světové války: Vojenský konvoj, Valsugana, Kapitánova závěť. Už jsem ty příběhy znal nazpaměť i já: sedmadvacet jich odjelo na frontu a domů se jich vrátilo jen pět. Tam na Piavě zůstal kříž pro matku, která 11

se ho dříve či později vydá hledat. Milá, která v dáli čekala, vzdychala, pak ji to čekání unavilo a vdala se za jiného; umírající jí věnoval polibek a pro sebe žádal květinu. Slova těch písniček byla v dialektu, tak jsem pochopil, že si je mí rodiče přinesli z jejich předchozího života, ale tušil jsem i něco jiného a podivnějšího, a to, že ty písničky neznámo jak, ale mluvily o nich dvou. Chci říct o nich dvou osobně, jinak nebylo možné vysvětlit dojetí, které z jejich hlasů tak jasně zaznívalo. Pak se za jistých vzácných větrných dní, na podzim nebo zjara, na konci milánských hlavních tříd objevily hory. Stávalo se to za jednou zatáčkou, na silničním nadjezdu, zničehonic, a oči mých rodičů se k nim hned stočily, aniž se na ně museli vzájemně upozornit. Vrcholy byly bílé, obloha nezvykle modrá, pocit zázraku. Tam dole u nás byly továrny zmítané nepokoji, přeplněné chudinské činžáky, bitky na náměstích, týrané děti, svobodné matky; tam nahoře byl sníh. Máma se zeptala, co je to za hory, a táta se rozhlížel, jako kdyby chtěl zorientovat kompas v geografii města. Co je tohle za třídu, viale Monza, viale Zara? Tak to je Grigna, říkal po chvilce přemítání. Ano, řekl bych, že to je tutově ona. Já si její příběh dobře pamatoval: Grigna byla překrásná a krutá válečnice, poroučela zabíjet vystřelenými šípy rytíře, kteří se vydávali vyznat jí lásku, a tak ji Bůh potrestal a proměnil ji v horu. A teď byla za předním sklem a nechávala se obdivovat námi třemi, každým pohrouženým v jiné němé myšlence. Pak na semaforu naskočila zelená, nějaký chodec ještě utíkal přes ulici, zezadu někdo troubil, táta ho poslal někam, vztekle zařadil, šlápl na plyn a ujížděl od té chvíle milosti pryč. * * * 12

Přišel konec sedmdesátých let, a zatímco Milán byl v jednom ohni, oni dva si zas obuli pohorky. Nezamířili na východ, odkud přišli, ale na západ, jako kdyby pokračovali v útěku: směrem k Ossole, Valsesii, Valle d’Aostě, k vyšším a příkřejším horám. Máma mi pak později vyprávěla, že tam ji poprvé přepadl stísněný pocit. V porovnání s mírnými profily Benátska a Tridentska se jí ta západní údolí jevila úzká, tmavá, sevřená jako rokle; skály byly vlhké a zčernalé, všude se řinuly vodopády. Takové vody, pomyslela si. Tady musí strašně moc pršet! Neuvědomovala si, že všechna ta voda prýští z jednoho neobyčejného pramene, ani že ona s tátou mu kráčejí přímo vstříc. Vystoupali údolím, dokud se nedostali dost vysoko, aby zas vyšli na slunce: tam nahoře se před nimi krajina rozevřela a najednou se před jejich očima objevil masiv Monte Rosa. Arktický svět, věčná zima čnící nad letními pastvinami. Mámu to vyděsilo. Zato táta říkal, že to bylo jako objevit jinou úroveň velikosti, jako přijít z hor lidí a ocitnout se v horách světa obrů. A samozřejmě se do nich zamiloval hned na první pohled. Nevím, kde přesně ten den byli. Kdoví, jestli to byla Macugnaga, Alagna, Gressoney, Ayas. Tehdy se pod vlivem tátova neklidného kočovnictví přesouvali každý rok jinam, kolem dokola horského masivu, který mu učaroval. Víc než údolí si pamatuju domy, jestli se jim dá takhle říkat: pronajímali jsme si bungalovy v kempu nebo pokoj někde v penzionu ve vesnici a zůstávali jsme tam dva týdny. Nikdy nebylo dost místa, aby se to tam dalo zútulnit, ani času, aby člověk mohl k něčemu přilnout, ale tohle tátu nezajímalo, ani si to neuvědomoval. Hned po příjezdu se vždycky převlékl: vytáhl z tašky kostkovanou košili, manšestráky, vlněný svetr; jakmile byl zase ve svém starém oblečení, stával se z něj jiný člověk. Trávil tu krátkou dovolenou 13

na stezkách, vycházel brzo ráno a vracel se večer nebo až další den, zaprášený, sežehnutý sluncem, unavený a šťastný. U večeře nám vyprávěl o kamzících a kozorožcích, o nocování pod širým nebem, o hvězdné obloze, o sněhu, který tam nahoře padá i v srpnu, a když byl opravdu spokojený, uzavíral to slovy: fakt bych vás tam v té chvíli chtěl mít s sebou. Jenže máma na ledovec odmítala lézt. Měla z něj iracionální a nepřekonatelný strach: říkala, že pro ni hory končí ve třech tisících metrech, ve výšce Dolomit. Před třemi tisíci dávala přednost dvěma – pastvinám, bystřinám, lesům – a moc se jí líbil život i ve výšce tisíce metrů, v osadách ze dřeva a kamene. Když byl táta pryč, ráda se mnou chodila na procházky, na kafe do baru na náměstí, sedávali jsme na loukách, četla mi knihy, klábosila s kolemjdoucími. Trpěla spíš naším neustálým přemisťováním. Byla by si přála dům, ze kterého by udělala domov, vesnici, kam bychom se vraceli, často o to tátu žádala: on odpovídal, že nemáme dost peněz, abychom mohli platit další nájem kromě milánského bytu, ona usmlouvala částku, do které se musí vejít, a on jí nakonec slíbil, že se po něčem podívá. Večer, když se sklidilo ze stolu, táta rozložil na stole topografickou mapu a pustil se do studování trasy na další den. Vedle sebe měl šedou ročenku Italského alpského klubu a půl skleničky grappy, ze které si občas usrkl. Máma si užívala svého dílu svobody, seděla v křesle nebo na posteli ponořená do četby nějakého románu: na hodinku či na dvě nám v něm zmizela a vypadalo to, jako kdyby byla někde jinde. Já jsem si většinou vylezl tátovi na klín, abych se podíval, co dělá. Připadal mi veselý a upovídaný, úplný opak toho táty z města, na kterého jsem byl zvyklý. Byl rád, že mi může ukázat mapy a naučit 14

mě v nich číst. Tohle je bystřina, ukazoval mi, tohle je jezírko a tohle je zase shluk horských chat. Tady můžeš podle barvy rozlišit les, horskou lučinu, kamenné moře, ledovec. Tyhle zahnuté čáry ukazují kótu: čím jsou hustší, tím je hora strmější, až tam, kam se už ani nedá vylézt; tady, kde jsou řidší, je svah pozvolnější a vedou tam stezky, vidíš? Tyhle body označené nadmořskou výškou, to jsou vrcholy. A tam máme namířeno. Dolů slézáme jen tehdy, když se dostaneme na místo, odkud už stoupání nevede. Rozumíš tomu? Ne, nemohl jsem tomu rozumět. Musel jsem ho vidět, ten svět, který ho činil tak šťastným. Po letech, když jsme tam začali chodit spolu, táta tvrdil, že si naprosto přesně pamatuje, jak se projevily mé sklony. Jednou ráno se chystal odejít, máma ještě spala, zavazoval si právě pohorky a najednou jsem se před ním objevil oblečený a přichystaný vyrazit společně s ním. Musel jsem se obléct v posteli. V tom přítmí jsem ho vyděsil, jako by mi bylo víc než šest sedm let: v jeho vyprávění už jsem byl tím, kým se pak stanu, byla to předtucha dospělého syna, přízrak z budoucnosti. Nechceš se ještě trochu prospat? zeptal se mě potichu, aby nevzbudil mámu. Já chci jít s tebou, odpověděl jsem, anebo on to aspoň tak tvrdil: ale možná to byla jen věta, kterou se mu líbilo si pamatovat.

15

Část první Hora dětství

1

Vesnice Grana ležela ve slepém rameni jednoho z těch údolí, kolemjdoucími přehlížená jakožto nepodstatná možnost, shora uzavřená ocelově šedým hřebenem a zdola srázem, jenž ji činil takřka nedostupnou. Zbytky nějaké věže střežily na srázu nyní už zdivočelá pole. Z okresky odbočovala polní cesta a strmě stoupala serpentinami až pod onu věž, když ji minula, začala být pozvolnější, obtočila se kolem boku hory a vstoupila do údolí v polovině úbočí a dál už pokračovala v mírném klesání. Když jsme se po ní pustili, psal se červenec roku 1984. Na polích právě probíhala senoseč. Dolina byla širší, než se zdola zdálo, na stinném svahu samé lesy a na tom slunečném terasy: dole, mezi houštinami, protékal horský potok, který jsem chvílemi zahlédl, jak se třpytí, a to bylo to první, co se mi v Graně zalíbilo. Četl jsem tehdy dobrodružné romány. K lásce k řekám mě přitáhl Mark Twain. Pomyslel jsem si, že se tam dole bude moct rybařit, skákat do vody, plavat, pokácet pár stromků a postavit si vor, a unesený těmito představami jsem si nevšiml vesnice, která se objevila za zatáčkou. „Tady to je,“ řekla máma. „Zpomal.“ Táta přibrzdil a jel krokem. Od chvíle, kdy jsme vyjeli, se poslušně podřizoval jejím pokynům. V prachu zvířeném au19

tem se sehnul napravo, pak nalevo a dlouho si prohlížel chlévy, kurníky, seníky z dřevěných kůlů, vypálené nebo rozpadající se barabizny, traktory u cesty, balíkovače. Z jednoho dvora vyběhli dva černí psi se zvonečkem na krku. S výjimkou několika novějších domů celá vesnice vypadala, jako by ji postavili z téhož šedého kamene hory, k níž se tiskla jako shluk skalisek vyhřezlých na povrch, jako po dávném sesuvu půdy; o něco výš se pásly kozy. Táta neřekl nic. Máma, která to místo objevila sama, mu na jednom plácku řekla, ať zaparkuje, vystoupila z auta a vydala se hledat majitelku domu, zatímco my dva jsme vykládali zavazadla. Jeden ze psů se k nám se štěkotem přiblížil a táta udělal něco pro mě nevídaného: natáhl ruku, aby ji pes mohl očichat, vlídně na něj promluvil a podrbal ho za ušima. Možná to uměl líp se psy než s lidmi. „Tak co?“ zeptal se mě, zatímco odepínal gumové úchyty ze zahrádky na střeše auta. „Co ty na to?“ Je to nádhera, chtělo se mi odpovědět. Vůně sena, chléva, dřeva, kouře a kdoví čeho ještě mě zasáhla hned, jak jsem vylezl z auta, byla plná příslibů. Ale nebyl jsem si jistý, že je to správná odpověď, a tak jsem řekl: „Nepřijde mi to tu špatný, a tobě?“ Táta pokrčil rameny. Zvedl pohled nad zavazadla a podíval se na stodolu před námi. Nakláněla se ke straně a určitě by spadla, kdyby ji nepodpíraly dva kůly. Uvnitř byly naskládané balíky sena a na seně ležela džínová košile, kterou si někdo svlékl a zapomněl ji tam. „Já jsem na podobným místě vyrostl,“ řekl a nedal mi šanci pochopit, jestli je to pěkná nebo ošklivá vzpomínka. Vzal jednu tašku za ucho a chystal se ji zvednout, ale vtom 20