I. KAPITOLA PŘIVÁDÍ DO DOMU VIKTORÍNA Z GRAFENFELSU HOSTA, O NĚHOŽ SICE NIKDO NESTOJÍ, ALE PŘESTO JE OČEKÁVÁN S TAJENÝMI NADĚJEMI
Už od časného rána, snad ještě dříve, než kohout na dvorku ze sousedství přivítal kokrháním nový den, byl dům pražského měšťana Viktorína z Grafenfelsu na nohou. Ještě včera navečer si Viktorín zavolal obě služebné a přikázal jim, aby celý dům, od domovních dveří přes nedávno nákladnou freskou opatřenou dolní síň po schody vedoucí do poschodí a stejně tak i všechny místnosti, pečlivě vysmýčily od všelijakých pavučin a nečistot a aby do náležitého lesku uvedly především drahocenný nábytek, stejně jako benátské poháry v parádním pokoji. Služky na sebe pohlédly, v očích otázku: k čemu to? Vždyť v domě je čisto, tak čisťounko, že by se i ze země dalo jíst… Od posledního velkého úklidu uplynul sotva týden a ony každý den pečlivě uklízely, na nic nezapomněly, a to všechno jenom proto, aby rodina uvítala blížící se svátky Božího vzkříšení, jak náleží. Pán pak obě děvčata propustil a ponechal je v dohadech o smyslu toho všeho. Kdepak, neřekl jim, ba ani slůvkem nenaznačil důvod nečekaného úklidu; však služkám není třeba nic vysvětlovat – a jak on je zná, samy se dovtípí… Do úmyslů pána z Grafenfelsu dívky poněkud více nahlédly poté, co si paní Drahomíra, Viktorínova manželka, předvolala kuchařku a udělila jí pokyny ohledně 5
Jaromír Jindra
jídel, která má nazítří nachystat k obědu; jejich výběrem tak naznačila, že je pozván kdosi významný, před nímž se pán chce předvést v tom nejlepším světle. A tak od božího rána Katka spolu s Madlenkou pobíhaly z jednoho pokoje do druhého s hadry v ruce, neustále bylo slyšet jejich spěšné kroky, sem tam doprovázené boucháním dveřmi; to ať pán má o jejich pilné práci okamžitou povědomost. Viktorína, uvyklého spát do devíti hodin, nenechal hluk, najisto úmyslně zveličovaný, řádně dospat. Inu, co se dá dělat, člověk musí obětovat trochu svého pohodlí vyšším zájmům! Ještě se chvíli převaloval v peřinách a připomínal si, jak své ženě oznámil tu mimořádnou událost… „Budeme mít hosta,“ řekl jí a po chvilce, jen nepatr ně delší, než bylo třeba, to aby zvýšil napětí očekávání, dodal: „Pan Jan Daniel Kapr z Kaprštejna, před časem jmenovaný za člena mimořádného apelačního soudu, přijal mé pozvání na oběd. Kdo ví, snad se zdrží až do večera…“ Drahomíra rozšířila v údivu své mandlové oči, které téměř před dvaceti lety způsobily, že se Viktorín při pohledu do nich cítil být ztracen a věděl, ano, ihned to věděl, že svůj další život musí spojit jen a jedině s touto ženou. „On…?“ V otázce zaznělo snad všechno – překvapení, obavy i nesouhlas. „Vím, že stejně tak jako já nemáš ráda, když k nám chodí lidé, které neznáš, ale pro tentokrát musíme udělat výjimku a porušit své zvyklosti,“ jako by se omlouval. Viktorín sepnul ruce za zády, několikrát přešel od okna ke dveřím a zase zpět, aby se nerozhodně zastavil před oknem. Hleděl ven, avšak nevnímal ani štít protějšího domu, ani kamsi spěchající dívku na sousední 6
Spiklenci z lásky
straně ulice, jež se opatrně vyhýbala loužím, které jí v cestě zanechal odpolední déšť. „Nemysli, že pro mne bylo lehké pozvat ho.“ Řekl to tiše, tak tiše, jako by nehovořil se svou ženou, ale pouze sám k sobě. „Někdy ale nastanou chvíle, kdy je třeba udělat věci, které se příčí mým zásadám, mojí povaze. Život, jak jsem poznal, není možné žít pouze v pravdě. Je to těžké, velice těžké, ale člověk musí své přesvědčení podřídit, třebas jen na čas, okolnostem, byť se nevyvíjejí podle našich představ. Je mi hanba, věř, ale nezbývá než se uchýlit k přetvářce.“ Stále ještě stál u okna a jen tak hleděl do ulice. „Bože, jak dlouhý čas bude triumfovat lež a nenávist a nám bude třeba skrývat pravdu?“ zašeptal bolestně. Jeho žena seděla na překrásně vyřezávané židli s vysokým opěradlem, ruce složené v klíně, a pozorně naslouchala Viktorínovým slovům. Znala ho dobře; nejednou měla pocit, že dokonce lépe, než se zná on sám. Dlouhá léta manželství jí obnažila jeho duši až na samu podstatu a také proto chápala, jak pro něho bylo asi těžké nejen pana Kapra pozvat, ale také to, co se jí právě snaží sdělit. Jak ráda by mu řekla, že jí, své ženě, nemusí nic vysvětlovat, že mu rozumí i beze slov, a zamlčela by, že kdyby bylo jenom na ní samotné, pak by si s člověkem Kaprova formátu nikdy nezadala – ale také věděla, že právě tohle od ní její muž dnes neočekává ani nepožaduje. „Musíme se na něho řádně přichystat, abychom nepřišli do řečí. Takový pán, v našem domě…“ Třebaže se snažila o klid, tón hlasu, jakým svá slova pronesla, prozrazoval nejen starost, ale také nesouhlas, jako kdyby měla v úmyslu dokončit větu: „… by se nikdy ani ukázat neměl!“ 7
Jaromír Jindra
„Ano, ano, nečekaně se z něho stal opravdu velký pán…“ Viktorín rozhodil ruce v beznadějném gestu. „Máš pravdu, samozřejmě že ji máš, i když jsi ji nevyslovila, ale pro nás, protestanty, je každé rozhodnutí obtížné a řekl bych plné nástrah. Zvláště teď, když je doba tak nejistá. Když tě okolnosti přinutí s katolíky usednout k jednomu stolu, nemůžeš si být jista, zda pochopí a přijmou tvé gesto ke smíru nebo zda na tebe současně nechystají zradu a oprátku. Pochop, Drahomíro, není zbytí, potřebuji jeho pomoc.“ Sklonil se ke své ženě, něžně přiložil ruku na její rameno a zamyš leně vysvětloval, třebaže si uvědomoval, že to, co říká, ona ví stejně dobře jako on sám. „Je jedním z těch katolíků, kteří se krátce po bělohorské bitvě navrátili z ciziny, kam byli vypovězeni nebo kam uprchli za vlády krále Fridricha Falckého. Řekl bych, že za ten krátký čas, co opět žije v Praze, se jeho postavení mezi katolíky ještě více upevnilo a dnes je jeho vliv mnohem větší než kdykoliv předtím. Není náhoda, že se stal jedním ze členů mimořádného soudu, který zkoumá vinu účastníků vzpoury proti císaři Ferdinandovi. Jestliže nepomůže on, pak nikdo…“ „Pomoc? Snad ses přece jen…“ Drahomíra si zakryla ústa dlaní v rozrušení z obavy, která jí až hrdlo zadrhla. Poslední Viktorínova věta ji zaskočila a ona ani nedokázala nahlas vyslovit celou svou myšlenku: Snad ses přece jen, přes všechna předchozí ujišťování, nepodílel na vzpouře stavů? V okamžiku ji však zapudila. Viktorín je rozvážný, zodpovědný a nikdy před ní nic neskrýval, vždy spolu podrobně rozebírali i věci zdánlivě nedůležité. Znovu si připomněla všechny svízele, kterými společně procházeli několik posledních let. 8
Spiklenci z lásky
Pochopil důvod jejího odmlčení. „Kdepak,“ pospíšil si, aby ji uklidnil, „se vzpourou jsem neměl nic společného, sama přece víš, že jsem se choval opatrně. Ani na okamžik jsem nezapomněl, že mám zodpovědnost za tebe a naši dceru. Nebyl jsem do všeho tak hrr, jako byli mnozí z konšelů obou pražských měst. Také proto jsem u svých přátel upadl do nemilosti. Jen si vzpomeň, jak jsi byla tehdy v osmnáctém roce zaskočená a snad i zklamaná, když mne ti, s nimiž jsem se přátelil a dlouhé roky zasedal v městské radě, najednou bez okolků vyhodili ze staroměstské radní síně. Jistě jsi ale také nezapomněla, proč se mne během tak krátké chvilky zbavili – všechno jen proto, že jsem nabádal k rozvaze. Tenkrát nechtěli o něčem takovém nic slyšet, mé varování jim nebylo po chuti. Všechno chtěli řešit okamžitě, radikálně, jak říkali, a jako by náhle byli postiženi slepotou, nedohlédli dál než na druhý konec radního stolu. Přitom jsem si, stejně jako oni, přál, aby král Matyáš uznával Rudolfův Majestát a nepošlapával svůj vlastní slib! Cítil jsem ale, že je třeba zvolit jiné prostředky k dosažení stejného cíle; vzpoura proti císaři, kterou čeští páni vyvolali, to byla nenapravitelná chyba! To muselo být jasné každému už tenkrát. Přesto to nikdo z nich nechtěl přiznat na veřejnosti – a snad ani sám sobě. Zvýšenými hlasy zakrývali vlastní nejistotu a strach, tak je to. Je to zvláštní, ale dnes bych jim snad měl ruce líbat za to, jak mne tehdy potupili, protože jenom díky této šťastné náhodě se dnes nemusím strachovat o své hrdlo ani o budoucnost tvou nebo naší dcery. Člověk přece nemusí být radním, aby cítil, aby věděl, co je správné, kde je pravda. Teď, když se všechno, v co jsme věřili, obrátilo v nic, mám pocit, že jsme 9
Jaromír Jindra
ty roky žili zbytečně. Kolik nadějí se zhroutilo v tak krátkém čase!“ „Nezapomněla jsem nic z toho, co se tenkrát stalo. Avšak nerozumím tomu, proč potřebuješ pomoc právě od toho… Kapra.“ Hostovo jméno vyslovila pohrdavě a s nevolí přesto, že jeho nositele osobně neznala; byl to ale nepřítel, člověk stojící na opačné straně než její muž. „Kdyby šlo o mne, pak by pan z Kaprštejna nikdy nesměl překročit práh mého domu!“ prohlásil Viktorín rozhodně. „Přišel ale čas, kdy člověk, kterému není lhostejný osud národa, musí sklonit hlavu a slevit z některých svých zásad. Kdo tohle pochopí a přizpůsobí se, má naději, že přečká nejhorší čas a dostane možnost bojovat s bezprávím, jehož je všude kolem nás víc než dost… a dost možná přispět svou hřivnou k vítězství pravdy a práva.“ „O koho jde?“ otázala se přímo a v duchu přemítala, kdo z rodinných přátel mohl mít tu smůlu, že se dostal na seznam proskribentů, jimž hrozí ztráta majetku, cti a – jak se spolu s každým dalším dnem jeví stále pravděpodobnějším – i hrdla. „Kvůli komu chceš upozornit také na sebe? Mrzí tě snad život?!“ Ve chvíli, kdy vyřkla tato slova, už by je nejraději vzala zpět. Neboť hledá-li její Viktorín pomoc u nepřítele, pak je to další svědectví o ušlechtilosti jeho duše; jak ona ho zná, jistě tak neučinil pro nic menšího, než aby se pokusil zachránit život někoho jiného. Viktorín se posadil na druhou židli, stojící vedle té, na níž seděla jeho žena, vzal její ruku do své, při tom pohybu se sklonil k její tváři a hlas ztlumil téměř k šepotu. „Znáš přece novoměstského radního Eliáše Rozýna z Javorníka. Je to dobrý člověk, nikdy nikomu 10
Spiklenci z lásky
neublížil, ba ani slovíčkem neukřivdil. Považoval jsem ho vždycky za přítele, téměř za svého bratra a sama víš, že jsem se v něm nikdy nezklamal. Zůstal s námi i v těch pro nás zlých časech, neopovrhl mnou, když jsem byl za krále Fridricha v nemilosti, a netvářil se – tak jako mnozí jiní – že nezná mne nebo mou rodinu. Teď mu hrozí smrt na popravišti. Ano, je v nebezpečí života. Neměl to štěstí jako já a nepřišel zavčas o svůj úřad na radnici Nového Města. A co horšího, jeho jméno se objevilo na četných písemnostech. Pravda, po Bílé hoře se mu podařilo zničit všechny dostupné dokumenty archivované na novoměstské radnici, a tak doufal, že proti němu nebudou mít císařští žádné důkazy. Avšak listiny, které za neblahého Zimního krále putovaly do Vídně, si tam, ve dvorské kanceláři, pečlivě uschovali a teď je vytáhli na světlo Boží. Přítele Rozýna spolu s dalšími radními a některými šlechtici arestovali. Je takřka nemožné se bránit, když proti němu stojí jeho vlastní podpis. Řekni, copak je mu platné, že sám neměl tolik pravomocí, aby o čemkoliv rozhodoval, a že některé listiny spolupodepsal jen proto, že byl jedním z účastníků schůze!? Rád bych mu pomohl, je-li to ještě vůbec možné. Jsem mu tím povinován; jsem si jistý, že on by učinil pro mne totéž. Teď tedy víš, proč jsem pozval toho soudce od apelačního soudu na oběd.“ „Je správné, že chceš požádat o přímluvu. Sám tím ale mnohé riskuješ,“ pohlédla paní Drahomíra láskyplně na svého muže. V jejích mandlových očích bylo vyjádřeno všechno: láska, obdiv i souhlas se vším, co dělá. Bůh k ní byl více než štědrý, když jí věnoval za muže právě jeho. Viktorín se ještě jednou převalil na lůžku a vzpomínka na jeho včerejší rozhovor s Drahomírou rázem 11
Jaromír Jindra
odplula kamsi do ztracena, aby ji nahradila nepříjemná skutečnost neklidu v domě, vědomí přetěžkého úkolu, který ho odpoledne čeká, a odpor jeho vlastního svědomí k přetvářce. Avšak doba už je taková a přeje lidem bez charakteru. V duchu zaklel, aby vzápětí požádal Boha o odpuštění, a pak jediným rozhodným pohybem odhodil peřinu stranou, spustil nohy dolů z postele a vstal. Oběma rukama prohrábl rozcuchané, nepoddajné vlasy, které byly stále ještě stejně husté a černé jako za mlada, třebaže už před několika lety překročil čtyřicítku. Pro pražského měšťana Viktorína z Grafenfelsu tak začal nový den. Zatímco oběma služebným rychle ubíhal v práci a shonu, jemu se čas vlekl velice pomalu. Pokaždé když pohlédl na vzácné hodiny při zdi, měl pocit, že nejdou, že jejich složitý mechanismus se ze záhadných příčin zadrhl, že se do jejich soukolí dostalo zrnko písku či nějaký prach, který ho dokázal zastavit, ne-li dokonce zničit. Samozřejmě že to byl jen klam, den ukrajoval minuty a hodiny svým neměnným tempem, stejně jako tomu bylo včera a jak tomu bude zítra či třeba za rok. Ještě zdaleka nenastal čas dohodnuté návštěvy, zbývala do něho skoro čtvrthodina, když se ozvalo pět dutých úderů klepadla na domovní dveře. Očekávaný, přesto nevítaný host byl tu. V domě rázem ustal všechen ruch, služebná děvčata odběhla do kuchyně, aby byla po ruce kuchařce při servírování jídel a nápojů na stůl, a Viktorín zcela výjimečně sestoupil do dolní síně, aby uvítal příchozího hned, jak ho vpustí do domu. Kapr z Kaprštejna byl muž poměrně vysoké a rozložité postavy, širokého čela, do kterého spadaly neposlušné vlasy kaštanové barvy, jež jejich majitel co 12
Spiklenci z lásky
chvíli, přesto zbytečně, vracel jemnou pěstěnou pravicí na původní místo. Z páně Kaprovy tváře už na první pohled zaujala rozhodná brada a dravce připomínající silný zahnutý nos. Ustrojen byl s nákladnou elegancí do černého, stříbrnou nití vyšívaného kabátce, jenž ostře kontrastoval s nadýchaným bělostným okružím z bruselské krajky, a do tmavých módních nohavic zdobených jasně žlutými průramky. Na krku se mu pohupoval těžký zlatý řetěz s medailónem, zobrazujícím Krista nesoucího svůj kříž na Golgotu. Viktorín uvítal hosta s úctou, náležející jeho postavení, a přitom se v duchu styděl za své chování. Ne, neměl ho zvát, a když už se tak vlivem okolností stalo, Bůh mu snad odpustí, vždyť přece ví, že vše, co dělá, dělá pro záchranu dobrého křesťana. Host roztržitě vyslechl uvítání pána domu; kolik takových uvítání poslední dobou už vyslechl! On, nedávno ještě zatracovaný vyděděnec, se dnes setkává všude s otevřenými dveřmi – a nejen dveřmi… Pozorně se rozhlížel po dolní síni a už po několika krocích zůstal překvapeně stát. Kdepak, něco takového, co spatřil, rozhodně nečekal v domě pražského měšťana a u protestanta už teprve ne. V úžasu nejprve zběžně přehlédl stěnu naproti sobě, vzápětí pokročil o dva tři kroky, aby mohl z té správné vzdálenosti obdivovat dvojici fresek s biblickými motivy, které si pan Viktorín nechal vymalovat ještě před nešťastnou bitvou na Bílé hoře; zaplatil za ně tehdy přímo hříšné peníze, ale Bůh ví, že tohoto výdaje nikdy nezalitoval. Ještě za jeho otce se dolní síň používala jako dílna, v níž zhotovoval luxusní jídelní náčiní z nejrůznějšího materiálu, často také ze stříbra, zlata a drahých kamenů. Poháry, nádobky roztodivných tvarů i určení, 13
Jaromír Jindra
drobné ozdoby a další nezbytnosti zpříjemňující každou hostinu byly bohatě zdobené a vždy podle přání a vkusu zákazníka. Avšak teprve když rodinnou dílnu převzal Viktorín a začal si u něho objednávat stolní náčiní i císařský dvůr, stalo se vzápětí módou mezi šlechtou a bohatými měšťany mít na stole alespoň jednu dokonalou věc s jeho výrobní značkou. Viktorín dal časem přistavět na dvoře dílnu novou, ve které zaměstnával několik umělecky zdatných řemeslníků, a mohl tak uspořádat uvolněnou dolní síň na způsob repre zentačního vstupu šlechtických sídel. Každého, kdo od té doby vcházel do domu pána z Grafenfelsu, uvítala scéna setkání Jákoba s Ráchel, umístěná na čelní stěně. Štíhlá Ráchel ve starozákonním splývavém šatu tady stála s rozpuštěnými havraními vlasy u kameny obložené studny a ve vztažené pravici nabízela Jákobovi džbán vody; mladík okouzleně hleděl na dívku jako na zjevení ze snu, neboť té chvíle věděl, že ona je jeho osudem. Viktorín sám si však více cenil scény na levé boční stěně. Malíř tady vytvořil dokonalou iluzi, když spojil dřevěné schodiště, vedoucí do patra, s výjevem, na němž stařičký otec vítá pod rodnou střechou svého mladšího, po léta ztraceného syna. Příchozí má potrhaný a špinavý oděv, opánky prošlapané, hlavu ostříhanou téměř dohola, stejně jako lidé, kteří ztratili jméno, a svou tvář ukrývá do otcova klína. Z jeho postoje je patrné utrpení a bědy, jež ho provázely po celý čas, po nějž byl vzdálen z rodného domu. U boku se mu však pohupuje bohatě zdobený, drahocenný meč, svědectví o tom, že se i přes naprostý nedostatek, který ho ve světě potkal, nevzdal jediného pojítka s domovem a svojí minulostí. Stačilo prodat meč a mohl 14