Kamila Boudová
KREV
S PŘÍCHUTÍ ŠAMPAŇSKÉHO
krev s prichuti sampanskeho_001-232.indd 3
17.02.2023 13:03
Tento příběh je smyšlený a jakákoliv podobnost je čistě náhodná. Budu ti teď, hvězdičko, vyprávět příběh. Budu ti vyprávět o své cestě. Přála bych si všechno ti vypovědět jako silná a zralá žena, ale nevím, zda takovou ženou již jsem. Vím ale, že až ho vypovím, budu jí o kus blíž. Vím, že vypovědět ten příběh, stejně tak jako ho vyslechnout, nás obě změní. I tobě přeju, aby ses stala jinou ženou, až ho dočteš. Aby ses stala silnější a svobodnější. Abys dýchala volně a hluboce. Aby vzduch v tvých plicích vypínal tvou hruď a tys cítila své ženství ve svých prsou. Abys cítila svou moc, svou sílu, která v nás je. V našem břiše, stočená jako had na konci páteře. Přála bych ti, abys cítila svou sílu, která v nás byla po staletí potlačována. Přála bych ti, abys dočetla tuto knihu a hluboce v sobě pocítila své ženství. Svou vlastní ženskost. Aby k tobě začaly samy vesmírem přicházet informace a zprávy o tom, jak ho v tomto těle a v tomto životě projevit. Jak se projevit jako mocná a moudrá žena.
5
krev s prichuti sampanskeho_001-232.indd 5
17.02.2023 13:03
Ach, ta děvčátka… Ach, ty maminky… Ženy. V jejich lůně se rodí nový život. Říká se, že je čistý, že je neposkvrněný a nevinný. V naší společnosti se dříve nevědělo o tom, že dítě cítí všechno, co cítí matka. Že si už v děloze začne vytvářet svůj obraz světa. Že se v něm utváří jeho komfortní zóna, jeho klec. Ty emoce, které převládají, ty jsou normální. To, co dítě zažije v břiše své matky a v prvních letech života, se mu vytetuje do mozku. Pak na to zapomene, ale v dospělosti si uvědomí, co v tom zablokovaném období zažilo. Není to paradoxní? Jak všichni šlapeme v kolejích vyrytých svými rodiči. Běžíme vymletým korytem, ačkoliv je to často to poslední, co bychom si přáli. Skončit jako naši rodiče… Pak jsou tu ti šťastní z nás, kteří běží pěkným korýtkem a jimž představa replikace života jejich rodičů nevadí… A ještě tu jsou ti nejšťastnější z nás, kterým se podaří utéct. Ven. Z vymletého koryta… Rozlijí se jako velká voda přes břehy. Zaskočí všechny, všechny, kteří se dívají. Taky se díváš na svou matku a doufáš, že nikdy neskončíš jako ona? Taky si pro sebe přeješ krásnější život? Díváš se na svou dceru a udělala bys všechno na světě, aby jednou vyrostla a byla zdravá a šťastná… I já se dívám a doufám, že neskončím jako moje máma. I já se dívám a přeju si, aby má dcera žila šťastný život. Aby všechny ženy a dívky vyrostly ukotvené ve své síle. S vědomím, že jsou si rovny se všemi. Aby vyrostly se srdcem otevřeným a svou láskou inspirovaly muže. Aby s nimi tvořily život pro další generace. Vím, že má maminka si to přála stejně. A proto mi říkala, jak to mám dělat. Ptala se mě, jestli jsem šťastná, zatímco ona sama trpěla a chřadla.
6
krev s prichuti sampanskeho_001-232.indd 6
17.02.2023 13:03
Přála si naši upřímnost a otevřenost, přitom v sobě držela tajemství a lhala si. Snad by si toho nikdo ani nevšiml. Vždyť měla takový spořádaný a pěkný život. Dvě děti, manžela, dům se zahradou… Snad by si nikdo ani nevšiml, jak moc se dusila v tom svém maloměšťáckém životě, kdyby jednoho dne nedostala rakovinu. Když se dostanete blízko k smrti, když ji přežijete, získá váš život zvláštní, novou kvalitu. Dočetla jsem se o tom dva roky po mámině nemoci. Nemusíte mít ten zážitek blízký smrti ani napřímo. Můžete ho prožít přes blízkou osobu, jako se to stalo mně. Zůstane v nás potom taková zvláštní síla skrze vědomí smrti. Až umřeme, celý život se nám promítne před očima a naše duše v něm bude hledat okamžiky, skrze které by se mohla nasytit. Čím víc jich najde, tím líp. Největší průser je, když nenajde nic. Žádné západy slunce nad oceánem. Žádné pohledy do očí milované osoby. Žádná láska při pohledu do zrcadla. To je prý pěkný průser. Nevím přesně, jaké jsou následky takového průseru, ale cítím v sobě tak silné odhodlání dojít na konec svých dní a nasytit svou duši až po její nekonečný okraj. Cítím v sobě, že je to možné. Žít k sobě v upřímnosti. Jak se psalo na malém křesťanském obrázku nad dveřmi světnice mé prababičky: Žijeme spolu v upřímnosti. Bůh nás nikdy neopustí. Četla jsem tu větu jako malá holčička a uvěřila jsem tomu, že to, co vidím kolem sebe, je upřímnost. Že bůh je s námi. Že všechno je v pořádku. Vypnula jsem svou citlivost, svou intuici. Naučila jsem se, že lhát sobě i ostatním je normální, že to jsou takové ty „nevinné“ lži. Naučila jsem se, že to je život. Že takhle se to dělá.
7
krev s prichuti sampanskeho_001-232.indd 7
17.02.2023 13:03
Naučila jsem se od své maminky, babičky i prababičky spoustu věcí. Okopávat jahody. Krmit slepice. Milovat přírodu. Sklánět hlavu. Držet hubu. Řvát. Vařit pudink. Sázet ředkvičky. Brečet na studené dlažbě v koupelně a mlátit pěstí do země. Naučila jsem se nechat muže, aby mě ponižovali, a neříct ani slovo, neodcházet, jen cítit bolest. Naučila jsem se zoufalství. Naučila jsem se urvávat si od huby. Naučila jsem se žít pro ostatní. Naučila jsem se řešit problémy ostatních místo těch svých. Naučila jsem se trpět. A pak jsem to všechno zapomněla. Kromě okopávání jahod, sázení ředkviček a vaření pudinku. Vymazala jsem několik prvních let svého života a stala se ze mě hodná a poslušná holka, která šla každému na ruku. Neodmlouvala jsem. Moc jsem se neprojevovala. Poslouchala jsem a přizpůsobovala jsem se, jak jen to šlo. Byla jsem moc šikovná, trochu oplácaná, ale veselá a zdravá. Co víc si mohli moji rodiče přát. Až v pubertě se ty odmítnuté části nás samých začnou vracet. Naše bolesti, které byly v dětství tak nesnesitelné, že jsme je schovali někam do podvědomí, začnou vyplouvat na povrch. Dospívání v ženu mě zasáhlo jak šrapnel. Měla jsem pocit, že neumím žít. Ten pocit byl tak intenzivní, že jsem pomýšlela na sebevraždu. S tím programem, který jsem dostala, jsem opravdu netušila, jak to dám. Jak se mám dál každému zavděčit, když se na scéně kromě rodičů a učitelů najednou objevili přátelé a muži? Každý po mně chtěl něco jiného, nebo naopak všichni to samé, takže jsem prostě nemohla vyhovět všem. Byla jsem zmatená. Mladá, naivní dívka. Hodná holka prahnoucí po lásce, holka, která neuměla říkat ne. Holka prahnoucí po muži, jenž by mi dodal pocit vlastní hodnoty, kterou jsem si ze svého dětství nenesla.
8
krev s prichuti sampanskeho_001-232.indd 8
17.02.2023 13:03
Byla jsem dokonalá kořist. Životní lekce byla nevyhnutelná. Jak se píše v knize Ženy, které běhaly s vlky, mladé nezkušené ženské duše musí potkat Modrovouse. Zpočátku měla z Modrovouse strach. Byla opatrná, ale malé potěšení v lese ji přinutilo intuici potlačit. Téměř každá žena zažila tutéž zkušenost nejméně jednou. Následkem toho sama sebe přesvědčuje, že Modrovous není nebezpečný, ale pouze výstřední a zvláštní. Jak hloupé. Proč mě ten staroušek s modrým vousem tak odpuzuje? Její divoká přirozenost však již situaci odhadla a ví, že Modrovous je smrtelně nebezpečný, ale naivní duše tuto vnitřní znalost zapudí. Tato chyba v odhadu je u mladé ženy rutinní, její výstražný systém ještě není vyvinut. Je jako osiřelé mládě vlka, které se převaluje a hraje si na mýtině a nevnímá padesátikilového rysa, který se přibližuje ze stínů lesa. I starší žena, která je od „nespoutaného“ oddělena do takové míry, že sotva slyší vnitřní varování, i ona pokračuje s naivním úsměvem. Znáte těch příběhů desítky, snad stovky. I já jsem jich doma slyšela nepočítaně. Jak chytré, schopné a šikovné holky odjely do zahraničí, tam se zapletly do vztahu, kde byly utiskovány a ponižovány. Teď se rozvedly a nemůžou se vrátit, protože mají děti. Ach, to utrpení. Ó, hrůzo. Ale něco ve mně mě vedlo přesně tam. Do utrpení. Byla to podvědomá impulzivní touha si ten život kazit. „Ty sis ten život tak trochu zkazila,“ napadlo mě tolikrát za všechny ty roky, co jsem s ním prožila. Se svým Modrovousem. S mužem, ve kterém má divoká duše poznala predátora hned na prvním večírku, ale paměť z dětství volala po utrpení, které slibovala jeho přítomnost v mém
9
krev s prichuti sampanskeho_001-232.indd 9
17.02.2023 13:03
životě. A mé ego blažila představa být ženou tak mocného a úspěšného muže.
TY NEJSILNĚJŠÍ Z NÁS PŘIVÁBÍ TY NEJVĚTŠÍ GRÁZLY.
10
krev s prichuti sampanskeho_001-232.indd 10
17.02.2023 13:03
ROUND 1 Hlavně si pamatujte, že vždy dostaneme jen takové zkoušky, které dokážeme překonat. Modrovouse jsem potkala na večírku v Londýně týden po tom, co jsem se sem přistěhovala. Neznala jsem tu nikoho. Tančili jsme spolu a on byl úplně mimo rytmus. Naklonil se ke mně a pozval mě k sobě domů, jak už to tak ve velkých městech bývá. Ale já jsem odmítla. Měla jsem plné zuby těchhle her, povrchního tření dvou sliznic. Toužila jsem po lásce, toužila jsem po vztahu. Snad právě díky tomu, že jsem odmítla strávit s ním noc, mě Modrovous za několik dní pozval na drink a na kulečník a já jsem to hned na první schůzce posrala. Muž totiž vycítí, kdy žena ustoupí z vlastních přesvědčení, aby potěšila jeho. Možná to nevnímá vědomě, ale vycítí, která žena se dá manipulovat. A my ženy si naivně myslíme, že to, co prožíváme uvnitř, nikdo neví. Myslíme si, že i ostatní uvěří lžím, které tvrdíme samy sobě. Ale pokud něco prožíváte, máte to napsané na čele. A tak si i Modrovous na mém čele přečetl, že jsem ochotná zajít daleko, abych se mu zalíbila.
11
krev s prichuti sampanskeho_001-232.indd 11
17.02.2023 13:03
„Máš nějaké plány na tento týden?“ zeptal se mě na nástupišti metra, kam mě doprovodil. „Stáhla jsem si nějakou online seznamku, takže asi nějaké schůzky,“ smála jsem se koketně. Modrovous se zarazil. „Prosím?“ díval se na mě upřeně a já začala cítit vinu. „Pokud se chceš stýkat s jinými muži, tak nevidím důvod, abychom se ještě někdy sešli my dva.“ Celý můj systém zaplavila vina. Provinila jsem se. Líbím se tady tomu úžasnému muži, a já chci jít na schůzku s někým jiným? A byla jsem jeho. Četl každou mou myšlenku. Každý záchvěv mého těla četl jako knihu. Věděl přesně, jak na mě. Ještě jsme se ani neznali. Ještě jsme spolu ani nechodili. A já jsem mu odevzdala svou svobodu za naději na to, že si mě bude vážit. Že mě bude milovat. Zní to šíleně, já vím. Ale žena, která se sama nemiluje a která si sebe neváží, se takhle prostě chová. V mém životě se strhla smršť nejistoty, sebeobviňování, mocenských sporů a období líbánek. Měla jsem zatemněno před očima. Cítila jsem euforii a nepopsatelnou lásku střídavě s vězením a pocitem, že se už nikdy nenadechnu. Šest týdnů po našem setkání jsem si napsala do deníku: Chci se s ním rozejít, ale už to nejde. Nedokážu to. Nemám na to. On je v tom vztahu tak dominantní, že ho bude muset ukončit. Ale to jsem netušila, že mám tu čest s Modrovousem. S nebezpečným mužem. S někým, kdo mi říká, že mě miluje, ale přitom mě ničí. S někým, kdo mi říká, že jsem strašná a otravná, ale nikdy mě neopustí. Jediné, co jsem pozorovala, byl můj stahující se hrudník. Narůstající strach, jehož příčinu jsem nedokázala dekódovat.
12
krev s prichuti sampanskeho_001-232.indd 12
17.02.2023 13:03
V knize Ženy, které běhaly s vlky se píše: Můžete se ptát, zda se tomu všemu lze vyhnout. Tak jako ve světě zvířat i mladá dívka se učí poznávat dravce prostřednictvím poučení od matky a otce. Bez láskyplného rodičovského vedení by se zajisté stala brzy kořistí… Když pracuju se staršími dívkami v pubertě, které jsou přesvědčeny, že svět je dobrý, pokud se ví, jak na něj, vždycky si připadám jako starý, šedivý pes. Chce se mi zakrýt si očí tlapami a výt, protože vidím to, co ony nevidí, a vím, že zvláště pokud jsou svéhlavé, prudké a divoké, budou trvat alespoň na jednom setkání s dravcem, než je šok probere. Kamarádka mi řekla, jaké mám štěstí, že to se mnou Petr myslí vážně. Že muži ve velkých městech chtějí jen nezávazný sex. Kolegyně, s kterou jsem byla na pikniku, mi řekla, že je vidět, jak je do mě zamilovaný. Že se to pozná podle toho, jak se na mě dívá. Můj osobní kompas měl úplně zmatenou střelku. A tak jsem poslouchala, co mi říkaly ženy, které jsem sotva znala. Byla jsem sama v cizím městě. Byla jsem dokonale manipulovatelná. Napospas magorovi. Skrze jejich slova jsem se cítila milovaná a obdivovaná úžasným mužem a to bylo to, po čem jsem prahla. To bylo to, čeho se mi v dětství nedostávalo.
JE SNADNÉ MANIPULOVAT NĚKOHO, KDO PRAHNE PO LÁSCE. 13
krev s prichuti sampanskeho_001-232.indd 13
17.02.2023 13:03
V podvědomí máme téměř všechny zakódovánu zkušenost, že nějaká nepoznatelná osoba leze v noci naším duševním oknem a chce nás dostat nepřipravené. Přestože má masku na obličeji, nůž mezi zuby a vak s penězi hozený přes rameno, věříme jí, když nám řekne, že podniká v bankovnictví. Z knihy Ženy, které běhaly s vlky Tak jsem i já hleděla do tváře muži, který mě připravoval o sílu a energii, a věřila jsem mu, když mi říkal, že mě miluje. „To je moc krátké… to je moc průhledné… Vždyť já ti to říkám jen proto, že tě miluju. Kdybys mi byla jedno, tak tě nechám jít ven, jak chceš.“ Tohle mi doma babička opakovala celé dětství. Že to, že na mě křičí a že mi nadává, je výraz její lásky. Petr na mě nekřičel. Nikdy na mě nezvedl hlas. Byla to součást jeho strategie. Všechno dělal s pevnou disciplínou tak, abych mu nikdy nemohla nic vyčíst. On byl dokonalý a já jsem byla labilní. Podle něj mu na mně záleželo, zatímco já jsem do našeho vztahu investovala strašně málo. S každým naším rozhovorem jsem se zamotávala hlouběji a hlouběji do jeho sítí. Ať jsem řekla nebo udělala cokoliv – i když jsem třeba mlčela nebo neudělala nic –, bylo to použito proti mně. Měli jsme spoustu debat o mnoha věcech, na kterých jsme se nemohli shodnout, a vždy to dopadlo tak, že mě přesvědčil o své pravdě. Říkala jsem si: Co se stane, až se jednou neshodneme? Co se stane, až jednou neustoupím? Ale ustoupila jsem. A vždy mě to naplnilo klidem, že „se na všem nakonec shodneme“, a vůbec jsem si nevšimla, že jsme se na všem vždy
14
krev s prichuti sampanskeho_001-232.indd 14
17.02.2023 13:03