Dokud dycham_OK.indd 3
27.02.23 16:53
Prolog
19. DUBNA 2007 Pomalu procitla. Dezorientovaně se rozhlížela okolo sebe. Ovanul ji zatuchlý, trochu štiplavý zápach, kterého se nemohla zbavit. Hlava jí třeštila. Panovalo tu přítmí; jediný zdroj světla udržovaly dvě hořící svíčky v koutu, postavené na malém stolku vedle jakési hrací skříňky. Vzápětí, když se odhodlala pohnout, si uvědomila dvě věci. Jednak že je nesmírně unavená a jednak je přivázaná k desce pod sebou. Do mysli jí pronikly mlhavé vzpomínky, tak rozmazané a zmatené, že nebyla schopna určit, co v nich vidí. Snažila se rozpomenout na poslední vjem, který předcházel tomu, že se ocitla tady, v téhle opuštěné, potemnělé a vlhké místnosti, bez rodiny a manžela. Poslední myšlenku, kterou vyloudila ze své roztěkané mysli, bylo, jak čeká na svého muže, sedí v obývacím pokoji na jejich staré pohovce, přepíná kanály v televizi, aniž by o jediný pořad projevila zájem, a přemýšlela , zda by neměla vyměnit závěsy. Pak zaslechla zvuk, kvůli kterému sebou trhla, jako by dostala ránu elektrickým proudem. Vstala a s neklidem v těle se vydala na chodbu a pak… A pak… 8¦
Dokud dycham_OK.indd 8
05.03.23 20:31
Nemohla si vzpomenout. Někde tam, v šeru utichlé chodby, její vzpomínka končila. A kde to vlastně teď je? Proč tu je? A kdo ji sem odvlekl? Kdo jí mohl provést něco tak krutého? Nikdo ji nenapadal. Žádný člověk, kterého znala, by přece nebyl schopný ji omráčit a unést. Nebo ano? Ucítila v očích horké slzy. A do hlavy jí vpadla strašlivá předtucha. Panebože. Určitě ji unesl on. Ten vrah, o kterém se všude píše a všichni o něm mluví, zahlcuje titulní stránky novin a jeho jméno koluje po internetu. Ten, co unáší mladé ženy a utíná jim malíčky. Proboha! Proboha! „Haló, slyší mě někdo? Haló? Pomozte mi někdo! Prosím!“ ječela vyděšeně. Nepoznávala vlastní hlas. Hrdlo měla vyprahlé a stažené. Znovu se rozhlédla. Naproti ní vystupovaly ze zdi dveře, staré a na pohled těžké. Na druhé straně byl ve stěně zabudovaný žebřík, který se u stropu ztrácel ve tmě. Zkusila zápasit s provazy, ale marně, zařezávaly se jí bolestivě do kůže. „Panebože!“ Srdce jí třepotalo v hrudi jako kolibří křídla. Umře tu snad? Přijde o malíčky? A pak i o svůj život? „Haló! Prosím, pusťte mě ven! Prosím!“ žadonila úpěnlivě a vší silou se pokoušela vyprostit. Nikdo jí neodpověděl. Rozplakala se. Tělem jí lomcovaly vzlyky. Uvnitř se celá hroutila jako ztrouchnivělý most. A potom zaslechla kroky, tlumené a s lehkou ozvěnou. Doléhaly z dálky až sem a přibližovaly se. „Haló? Prosím, jsem tady! Prosím, pomozte mi.“ ¦9
Dokud dycham_OK.indd 9
05.03.23 20:31
Dveře, na nichž ulpívaly šmouhy prachu a nějaké bledé skvrny, se rozevřely, a postava, která vešla dovnitř, v prstech svírala rozsvícenou baterku, kterou na ni mířila jako lovec na svou kořist. Přivřela oči, aby utlumila ostré světlo, které přilnulo k její sítnici a oslňovalo ji. Třásla se jako list ve větru, celá zchromlá bázní. Kužel světla zhasnul. Chvilku jí trvalo, než si její zrak přivyknul na opět potemnělý prostor. „Prosím, pomozte mi.“ „Pšššt. Za chvilku přivedu malého chlapce, tak ať ho nevyděsíš.“ Pak se rozsvítila světla. Ostrý jas, před nímž musela přivřít oči, ozářil na modro natřené stěny s obrázky květin. Teprve teď si uvědomila, že je navlečená ve sněhově bílých šatech. V pravém rohu stála dětská stolička. V tom levém nechala postava rozeznít hrací skříňku. Melodie, jakou by si pustilo dítě, než půjde spát. Tóny, které by jindy navodily příjemnou, utěšující atmosféru. Tady a teď ji děsily k smrti. Proboha! To ne! Nenene! Ne! Zhrozila se tak moc, že jí srdce skoro vyskočilo z těla. Měla pocit, že se ocitla v noční můře, z níž se nebude moci probudit. Tehdy pochopila, že tu skutečně zemře.
10 ¦
Dokud dycham_OK.indd 10
05.03.23 20:31
Část první Nápis na stěně
Dokud dycham_OK.indd 15
05.03.23 20:31
Kapitola 1
ÚNOR 2020 Trhnul jsem hlavou, slabě vyjekl a probudil se s prudce bušícím srdcem a celý zbrocený potem, až se mi prostěradlo lepilo na záda jako izolepa. Znovu se mi zdál sen, co mě provází poslední měsíce, zacyklený jako stará, opotřebovaná páska, usadil se v mé hlavě a zapustil tam kořeny. A jako pokaždé mě vytrhl ze spaní a nedopřál mi klid. Oknem dovnitř proudila bledá měsíční záře, pár neucelených stínů se zachytilo na zdi. Pročísl jsem si krátké, mokré vlasy a promnul si oči. Tepová frekvence postupně zpomalovala. Natáhl jsem se po mobilu na nočním stolku. Skoro tři čtvrtě na dvanáct. Věděl jsem, že znovu jen tak neusnu. Ležel bych na posteli, bezcílně bloumal očima po stropě a mysl by mi přehrávala ty strašlivé vzpomínky na loňský podzim. Vykulil jsem se z přikrývek, nohy spustil z postele. A ještě trochu obtěžkaný dřímotou a jenom v černých boxerkách jsem se nemotorně pohyboval po pokoji, než jsem nahmatal vypínač a rozsvítil. Na pár okamžiků mě oslnilo ostré světlo, které zalilo prostor, zaplašilo stíny a zahnalo přízraky z mojí noční můry. Přetáhl jsem si přes hlavu triko a mikinu a navlíkl si sportovní tepláky, v nichž jsem chodíval běhat. Když jsem vyšel z pokoje a ocitl se na chodbě, z bráchovy 16 ¦
Dokud dycham_OK.indd 16
05.03.23 20:31
ložnice se v tom tichu ozývaly nepravidelné, zuřivé údery do klávesnice. Zaklepal jsem na jeho dveře. Vyzval mě, ať vstoupím. Jednou jsem vešel bez ohlášení, když si zrovna užíval sólovku. Brrr. Už nikdy! „Ještě nespíš?“ divil jsem se. Seděl za pracovním stolem, vlasy rozcuchané, nahoře trochu delší a neudržované, spadaly mu do očí, na bledé tváři poprašek pih, na sobě umaštěnou, tmavou, pytlovitou mikinu a obnošené pyžamové kalhoty. Tvářil se naprosto soustředěně, lehce nakrčené obočí, pohled upřený na obrazovku počítače, na níž zrovna sejmul nějakého maníka, co se ho chystal zastřelit, a komíhal myší sem a tam jako pominutý. Říkal jsem taťkovi, že pokud mu na narozky koupí tu akční hru, o níž dva týdny tak zarputile škemral, už ho od toho kompu neodtrhne. A vida, kdopak se tu trefil? Paří ji snad už měsíc v kuse. Teď byl třetí únorový týden a navíc jarní prázdniny, takže to vypadalo, jako by byl k tomu otočnému křeslu přilepený. „Mám tu něco rozdělanýho?“ opáčil, aniž by mi věnoval byť letmý pohled. Postavička, kterou ovládal, vyrazila z úkrytu a střílela do všeho, co se jen hnulo. I do těch nebohých chodců okolo, z nichž tryskala krev. Všiml jsem si, že mu odpadkový koš přetéká obaly od chipsů a krabicemi od pizz. Na rozdíl od zbytku domu tu panoval chlad. Ve vzduchu se převaloval odér potu a nějaký těžko identifikovatelný zápach. A to se divil, že nemá holku. A jestli nějakou v budoucnu mít bude, o čemž dost pochybuju, tak ji teda rozhodně lituju už teď, chuděru. No, nejspíš by stejně brzo s křikem utekla. A pokud ne, asi bychom se jí měli bát, protože bude monstrem z bažin. „A proč tu máš takovou zimu? Ty si tu netopíš nebo co?“ zeptal jsem se a ležérně se opřel o šatní skříň. ¦ 17
Dokud dycham_OK.indd 17
05.03.23 20:31
„Ne, nosím mikinu. Je mi v tom dobře. A v noci se aspoň nepotím.“ „A co je to za smrad, ty vole?“ nakrčil jsem nos. „Lucky se asi někde vychcal, ale nevím kde.“ Lucky byl pes z útulku, jakýsi nespecifický malý kříženec černé barvy, kterého táta Martinovi pořídil sedm dní po tom, co se vrátil z nemocnice. Strávil tam něco přes týden, když se zotavoval z bodné rány na břiše, po níž mu zůstala stále dost viditelná jizva. Někde četl, že zvířata dokážou navodit klidnou a útulnou atmosféru, což bych já tak docela netvrdil. Minimálně ne v případě Luckyho. Zpočátku byl dost činorodý a taky stihl za poměrně krátkou dobu zničit pár věcí jako třeba namátkou tátovu oblíbenou mikinu nebo pár mých boxerek, které vyčmuchal v koši na prádlo. Navíc se pořád přemisťoval a udržoval nás tak ve střehu. Zprvu obsadil pohovku, kde se neustále rozvaloval a pouštěl chlupy, pak si nárokoval místečko v kuchyni, kde se rozvaloval a pouštěl chlupy, a nakonec to zapíchl u Martina v pokoji, kde se rozvaloval a pouštěl chlupy a evidentně i spoustu dalšího. Takže mu brácha koupil pelech a ke všemu ho stihl vykrmit tak, že teď většinu času jen polehává a čeká, až mu jeho páníček přihodí kousek nějaké lahůdky. V podstatě plní úlohu biologického odpadkového koše. „Tak proč jsi ho nešel vyvenčit?“ Místo toho věčnýho nicnedělání, dodal jsem v duchu. „Nějak jsem se zasekl.“ Pauznul hru, panáček na obrazovce zamrzl, a Martin se konečně obrátil na mě. „Někam jdeš? Je skoro půlnoc.“ „Jo, chci si jít na chvilku zaběhat.“ „Už teď vypadáš, žes uběhl maraton. Zase nějaká noční můra, co?“ předvídal a poškrábal se na uchu, v němž dřív nosil malou stříbrnou náušnici, protože 18 ¦
Dokud dycham_OK.indd 18
05.03.23 20:31
to podle něj bývalo děsně cool, ale nedávno si ji sundal s prohlášením, že už to zase tak cool není. Pokrčil jsem rameny. „Tak nějak.“ Stávalo se, že některé moje nejhorší noční můry uťal můj vlastní výkřik, rozléhající se domem jako siréna, a probudil i bratra, jehož pokoj byl jen přes chodbu. „A když jdeš teda běhat, nechceš vzít Luckyho s sebou?“ Kývnul směrem k hafanovi, který byl rozvalený v pelechu u radiátoru a ani nedutal. „Ne, chci běhat, ne za sebou tahat chlupatou kouli jak burlaci. Navíc je to tvůj pes. Vůbec mě neposlouchá a nebudu ho hledat někde po tmě uprostřed vsi, pokud by se nějakým zázrakem rozhodl hýbat a vzal roha.“ Párkrát jsem se nechal bráchou překecat, ať Luckyho vyvenčím, ale když jsem ho jednou pustil z vodítka, které nerad nosil, utekl mi do lesa, kde jsem ho naháněl celou hodinu. Sice byl líný, o tom žádná, ale vzhledem ke své velikosti dokázal zalézt do míst, kam jsem na něj nemohl. A minulý měsíc se k nám připojila i moje holka Judita se svou Astou, s níž se Lucky porafal, takže naše romantická procházka se úplně nevyvedla podle plánu. „Ale měl bys s ním občas někam chodit. Minimálně dál než na zahradu nebo před barák. Vypadá už skoro jako koule s nožkama.“ „On to tak nemyslel.“ Hodil pohledem po vypaseném vořechovi. „Lucky není tlustej, dává přednost slovu plnoštíhlej.“ „Plnoštíhlej byl tak před deseti sežranýma kýtama a dvaceti párkama. Musel nabrat tak pět kilo, ty vole,“ soudilo moje znalecké oko. „Jo, když už se bavíme o kilech, nemáš třeba tak dvě kila navíc?“ zeptal se a tvářil se rozpačitě. ¦ 19
Dokud dycham_OK.indd 19
05.03.23 20:31
Na rozdíl od něj jsem si šetřil a rozmařile neutrácel všechny peníze za kraviny, kterých se v jeho ložnici hemžilo tolik, až o ně člověk div nezakopával. „Na co?“ V mém hlase zazněl krapet otrávenosti. „Všaks dostal v pondělí kapesný. A to jsme ani nešli do školy.“ „Už jsem to tak nějak uvalil.“ Proč mě to vůbec nepřekvapuje? „A kdy? Vždyť jsi pořádně nikde nebyl. Co pořád kupuješ? Nebylo by lepší ty prachy spláchnout rovnou do záchodu?“ „Potřebuju jen dvě kila, vrátím ti to,“ žadonil. „Jako těch osm kil, co mi už teď visíš?“ připomněl jsem mu. „A minulej tejden sis půjčil další tři.“ „Neboj, píšu si to. Všechno ti to vrátím.“ Dramaticky jsem si povzdechl, abych mu dal najevo svou nevoli. Věděl, že mu je půjčím. Jako pokaždé. „Fajn, dám ti je zejtra, ale pod podmínkou, že si tu na chvilku otevřeš okno a hodíš sprchu. Je tu děsnej smrad.“ „To bych moh zvládnout.“ „Taky si myslím.“ Roztáhl jsem ústa do širokého šklebu. „No nic, jdu běhat. Táta mi říkal, že dneska přijde až kolem půl jedný, tak kdyby přišel dřív, řekni mu, že jsem venku.“ „Jasně, jako by se stalo.“ Stočil hlavu zpět k obrazovce a věnoval se opět tomu, aby rozmašíroval hlavu dalšímu týpkovi, co se zničehonic vynořil z útrob jakési zbořeniny. Nechal jsem ho v jeho světě, kterému poslední týdny tak propadl, a vyrazil do noci. Na únor panovalo docela teplo. Z příjezdovky jsem se zahleděl k parku naproti našemu domu. Byl to takový zelený čtverec plochy vmáčknutý mezi okolní domy 20 ¦
Dokud dycham_OK.indd 20
05.03.23 20:31
a ohraničený úhledně ostříhaným živým plotem. Rostlo tam pár stromů, jejichž holé větve lomozily ve větru. Měl jsem dojem, že jsem tam zaregistroval pohyb, ale nejspíš mě jen vodila za nos moje představivost a paranoia, jež se mě poslední dobou držely jako klíště. Přestal jsem pročesávat očima tmu, přitáhl si mikinu blíž ke krku, a jenom co jsem se dotkl podrážkami chodníku, dal jsem se do sprintu. Potřeboval jsem tělo utahat, aby mě, až znovu zalehnu, neměl mozek čas zaměstnávat a servírovat mi další děsivé výjevy. Pravidelně jsem oddechoval a zamířil k fotbalovému hřišti, které bylo částečně osvětlené, abych si tam odběhal pár rychlých koleček na přilehlém atletickém oválu. Uběhlo bezmála čtvrt roku ode dne, kdy jsem odhalil Marka Lenka, který spáchal několik vražd a měl na svědomí i sebevraždu vlastního otce. Tehdy se mi ho podařilo obelstít, aby mi do posledního detailu vyzradil svůj strašlivý příběh. A po tom, co zjistil, že je zahnaný do kouta, jelikož jsem tajně zaznamenal každé jeho usvědčující slovo na diktafon, spáchal přede mnou a před očima desítek spolužáků, včetně poloviny učitelského sboru, sebevraždu. Seskočil ze čtvrtého patra místního gymnázia. Pár dní nato mě začaly pronásledovat noční můry, v nichž se mi vysmíval. Jeho úlisný, chladný hlas se mi usazoval na dně duše a bratr, kterého tehdy napadl a málem připravil o život, mi umíral znovu a znovu v náručí. Dorazil jsem na hřiště. Odbyl jsem si rychlé protažení svalů a rovnou se vrhnul na první kolečko. Cítil jsem, jak mi pot stéká po tváři až na krk, a taky lehké píchání v boku. Vzpomínáš si na něj? Na Gabriela Levitana? Na jeho tvář? Na jeho hlas? ¦ 21
Dokud dycham_OK.indd 21
05.03.23 20:31