Afery na zamku Ashmore_001 az 003.qxp_Sestava 1 09.03.2023 17:04 Stránka 3
C YNT H IA H ARROD-E AG LE S
OSOBY Rodina na Ashmore Castle Giles Tallant, šestý hrabě ze Staintonu – jeho manželka Kitty, hraběnka – jeho nejstarší sestra Linda, provdaná za vikomta Cordwella – jeho bratr Richard – jeho sestra Rachel – jeho sestra Alice – jeho ovdovělá babička Victoire (grandmère, stará dáma) – nevlastní bratr jeho dědečka Sebastian (strýc Sebastian) – jeho ovdovělá matka Maud, hraběnka vdova – její bratr Fergus, devátý hrabě z Leaku (strýc Stuffy) – její sestra Caroline, vdova po siru Jamesi Manningtreeovi (teta Caroline) – její sestra Victoria (teta Vicky), provdaná za knížete Wittenstein-Glücksbergského (strýc Bobo) Služebnictvo Moss, majordom paní Websterová, hospodyně Hook, komorník hraběte Speen, komorník pana Richarda Crooks, komorník pana Sebastiana Slečna Hattová, komorná hraběnky slečna Taylorová, komorná hraběnky vdovy Dory, švadlena 7
paní Oxleaová, kuchařka Ida, Brigid, Aggie, kuchtičky William, Cyril, lokajové Rose, Daisy, Doris, Ellen, Mabel, Tilda, služebné Služebnictvo ve stájích Giddins, vrchní podkoní Archer, štolba hraběte Josh Brandom, štolba urozených slečen John Manley, Joe Green, kočí Na panství Markham, správce panství Adeane, šafář Moresby, solicitor Cutmore, dřevorubec, pojezdný Gale, tesař Peason, vrchní zahradník Ve vesnici Kostel svatého Petra Dr. Bannister, reverend pan Arden, sbormistr Gomperts, kostelník Doktoři Dr. Arbogast Dr. Welkes Tom Holyoak, policista Persons, přednosta železniční stanice Eli Rowse, kovář Axe Brandom (Joshův bratr), dřevorubec
8
Ninina rodina Nina, paní Joseph Cowlingová, Kittyina přítelkyně – její teta Schofieldová – její přítelkyně Lepida Morrisová Decius Blake, tajemník pana Cowlinga
9
K APITOLA PRVNÍ leden 1903 Maud Staintonová se cítila vykolejená a na to nebyla zvyklá. S emocemi neměla trpělivost – ani s vlastními, ani s cizími – byly pouze projevem sobectví. Stejně jako nemoc – připustit, že se člověk necítí dobře, byla známka špatného charakteru. Pro to neexistovala žádná omluva. Jako nejstarší z dětí osmého hraběte z Leaku vyrostla na kamenném hradě Cawburn Castle v divokém Northumberlandu, kde lišky dávají dobrou noc. Okolní krajinu bičovaly větry, kolem věží kroužili krkavci a člověk musel být tvrdý, aby přežil. Její otec byl odtažitý člověk, z něhož šel trochu strach. Matka byla pořád těhotná nebo upoutaná na lůžko s dalším dítětem, přinejmenším tak to Maud tehdy připadalo – vnímala matku jako zlomenou vyčerpanou ženu, která poté co po třech dce rách a několika potratech povila hraběti konečně žijícího syna, svůj boj definitivně vzdala. Jedenáctiletá Maud se posléze musela chopit povinností paní domu a matky svých sourozenců. Zodpovědnost ji zocelila a v její povaze nezbyl žádný prostor pro laskavost. Její otec nikdy neskrýval svou nespokojenost nad tím, že před vytouženým synem zplodil tři dcery, a Maud velmi záhy pochopila, že se v jeho očích mohou ospravedlnit jen tím, když se dobře vdají. Victoria, nejmladší a nejhezčí, získala knížete Wittenstein-Glückbergského. Caroline, která měla nejmilejší povahu, vzbudila zájem sira Jamese Manningtreeho, který sice 11
patřil jen do rytířského stavu, zato byl jedním z nejbohatších mužů v Londýně. Maud sice z nich tří byla nejméně hezká, ale Forrestová může vzhlížet tak vysoko, jak si zamane. Dělala si naděje na vévodu, ale když nastal ten správný čas, nenacházel se nikde kolem ani vévoda, ani markýz ve správném věku. Nicméně William Fairburn Louise Tallant, pátý hrabě ze Staintonu, pocházel z dobrého rodu, vlastnil hezké vesnické sídlo – Ashmore Castle – a rozsáhlé pozemky. Provdala se za něj, řídila chod domácnosti, porodila mu děti a svědomitě zastávala místo ve společnosti, které jí přináleželo. Willie Stainton byl navenek vzor toho, jak by měl správný hrabě vypadat. Maud nic netušila o jeho zhýralosti, milenkách a hráčské vášni, dokud zcela nečekaně nezemřel při nehodě na lovu. Tehdy se dozvěděla, že jejich panství je na pokraji bankrotu. Její nejstarší syn Giles tudíž společně s titulem podědil i dluhy, a aby nahradil chybějící zdroje a panství opět pozvedl, oženil se s bohatou dědičkou. A nyní tato dědička byla hraběnkou Staintonovou, a to se Maud pranic nelíbilo. Kdo to kdy viděl, aby existovaly dvě lady Staintonové najednou? Ale tak tomu bohužel bylo – a ona byla z nich ta méně důležitá. Maudina nespokojenost dostoupila vrcholu v průběhu dvou vánočních týdnů, kdy se rodina sešla, aby oslavila svátky. Vždyť přišla o své místo ve světě. Willie Stainton, ať do něj hrom bací, z ní udělal vdovu. A ona netušila, co si se sebou počít. Dnes ráno, zrovna první den v roce, si prohlížela obličeje lidí sedících u snídaně kolem tabule. Její nejstarší dcera Linda přijela na svátky s manželem a dvěma dětmi. Linda byla po své matce vysoká a nehezká a začínala vypadat vychrtle: právě hltala druhý talíř kedgeree, jako kdyby týden nejedla. Lindino manželství s vikomtem Cordwellem zařídil její otec, který si očividně nezjistil všechny podrobnosti: ohromné dluhy, jimiž bylo Cordwellovo panství zatíženo, vyšly najevo příliš pozdě. Gerald Cordwell byl příjemný pohledný muž, ale za dobré slovo si člověk nic nekoupí. Ukázalo se, že není schopen získat zpět ztracený majetek, a Linda celé dny pouze přemýšlela, jak se z jejich zchátralého sídla Holme Manor dostat a koho poctí návštěvou. 12
Maud jimi oběma pohrdala. Na druhém konci stolu seděl její druhý syn Richard, který se vrátil domů z búrské války v Jižní Africe, a nyní se vesele bavil se svými mladšími sestrami Rachel a Alicí. Obě rozesmál. Richarda měli všichni rádi. Dokonce i Maud někdy přistihli při tom, že se na něj usmála. Podědil otcův pohledný vzhled a uhlazený šarm. Alice měla ještě na společnost čas, proto byla mimo Maudin zájem, ale Rachel bylo v létě sedmnáct a Maud měla v úmyslu ji tuto sezonu uvést do společnosti. Nyní však se její plán ocitl v ohrožení. Stočila pohled opět na místo, kde u stolu seděl Giles. Pročítal noviny a Kitty vedle něj posunovala po talíři kousek toastu a hleděla do prázdna. Byla těhotná a v květnu čekala první dítě. Pokud chtěla svou tchyni naštvat, tak si nemohla vybrat lepší čas. Zpočátku budila dojem, že je to ten typ dívky, která bude mít s otěhotněním potíže, a Maud už v duchu plánovala, jak Rachel zařídí okázalý vstup do společnosti, po němž bude následovat velkolepá svatba, ale nyní Kittyin stav všechno zastínil. Nepochybně začne rodit přímo uprostřed Rachelina debutu. Navíc z toho jistě udělá takové divadlo, že Rachelin triumf ve srovnání s Kit tyiným dramatem zcela vybledne. A Maudina těžká práce přijde vniveč. Maud pěnila vzteky. Celý život se cvičila ve stoicismu a konala svou povinnost a takhle to dopadlo: byla z ní pouhá hraběnka vdova, trpěná z milosti ve svém vlastním domě. Hraje druhé housle takové nule, vlastní plány jdou stranou a ona s tím nic nenadělá. Giles – zrovna on! – převzal místo jejího manžela a o její přání se zajímal stejně tak málo jako ona o jeho. Že se Stainton nestydí! Takhle si zemřít. Zatraceně! Rachel na sobě ucítila matčin pohled. Byla ustrašenější než Alice, takže se pořád bála, že dostane vyhubováno. Nyní v obavách pohlédla na matku a na tváři se jí automaticky objevil provinilý ruměnec. Byla to hezká tvář, lemovaná dlouhými světlými prstýnky, ale dívka poslední dobou působila trochu mimo. Maud si toho všimla, ale nikdy by ji nenapadlo, aby se 13
jí ptala na důvod. Dostala však nápad. Do hlavy se jí nahrnula krev, jak se jí v mysli začal rodit plán a jednotlivé částečky s uspokojivým cvaknutím zapadly do sebe. Koutkem oka zahlédla, jak Linda odložila vidličku na dočas ně prázdný talíř a Giles začal neohrabaně obracet a vyhlazovat další velkou stránku novin. Rozhodla se využít okamžiku. „Rozhodla jsem se…,“ začala a všichni okamžitě zmlkli, zastavili se v pohybu a zadívali se na ni – stále měla schopnost zjednat si pozornost, „… že příští týden pojedu do Darmstadtu a Rachel vezmu s sebou.“ Služebnictvo se u snídaně shromáždilo kolem vlastní tabule a čekali na majordoma pana Mosse a prvního lokaje Williama, až sejdou dolů z jídelny. Jedna ze služek, Ellen, která pomáhala nahoře u panského stolu, vklouzla na své místo a prohlásila: „To budete koukat – hádejte, co jsem zaslechla!“ Ale jen co si sedla, už musela zase vstát, protože vstoupil pan Moss a jeho slovo mělo samozřejmě přednost: „Došlo k podstatné změně plánů. Udivuje mě, že jste se o tom nezmínila, slečno Taylorová.“ Slečna Taylorová, osobní komorná hraběnky vdovy, netušila, o čem majordom mluví, a tuto skutečnost zastřela tím, že se zatvářila povýšeně. „Napřed prosím modlitbu, pane Mossi. Přinejmenším den můžeme začít v bázni boží, když už ne večer.“ „Och… uch… ehm.“ Pan Moss se při jejím pokárání zatvářil otráveně. Na některých panstvích se náboženské rituály dodržovaly velmi poctivě a služebnictvo pronášelo modlitbu ráno i večer, a navíc u stolu panovala přísná pravidla ohledně volby slov a mravů. Intenzita nábožnosti v podzámčí závisela spíše na naladění majordoma než na nařízeních paní domu, a Moss se považoval za racionalistu, tudíž Všemohoucí v jeho pravidlech nehrál zase až tak velkou roli. Avšak na druhou stranu velmi věřil na tradici a nelíbilo se mu, že ho slečna Taylorová pesku je. Přísně se zadíval kolem stolu, a když všichni sklopili hlavu, pronesl modlitbu patřičně kazatelským tónem. 14
„Amen.“ Židle zaskřípaly, jak se všichni usadili. Kolem stolu začal rychle kolovat tác s pečivem, kuchtičky Aggie a Brigid postavily před paní Websterovou velkou konvici čaje a vedle pana Mosse nádoby s horkými pokrmy a potom pospíchaly zpátky do kuchyně ke své vlastní snídani. „Pokračuj, Ellen,“ ozvala se Tilda. „Co jsi slyšela?“ Panstvo se při snídani obsluhovalo samo, ale bývalý hrabě měl rád, když vrchní komorník a první lokaj byli připravení po straně, kdyby bylo potřeba. Nového hraběte nenapadlo tento příkaz zrušit. Ženy u stolu neobsluhovaly, ale Ellen byla v komoře hned vedle jídelny a skládala špinavé talíře na tác, který se potom odnášel dolů. „Takže,“ začala Ellen, „jak víte, její lordstvo jezdí vždycky v lednu do Německa.“ „A proč vlastně?“ divila se Tilda, která přišla teprve vloni v létě a byla tu tedy nová. „Protože její sestra se provdala za německého knížete,“ vysvětlila Ellen. „Má palác, kterému tak legračně říkají, něco jako Vechtr…“ „Wachturm,“ opravil ji hospodyně paní Websterová. „Je to nedaleko Darmstadtu.“ „Palác,“ pípla bledá hezká Milly, která tady byla taky nová. „Jen si to představte!“ William na ni vrhl oddaný pohled. Jeho láska obvykle rychle vzplála a stejně rychle zase vyprchala – a zřídkakdy pokročila dál než k obdivným pohledům. „Její lordstvo je zvyklé tam jezdit pravidelně každý rok na zhruba šest týdnů,“ doplnil Moss. „Mohu vám naservírovat kedgeree, slečno Taylorová?“ „Ne, děkuji,“ odvětila slečna Taylorová pevně. „Treska je pěkně uleželá – už když jsem dnes ráno procházela kolem kuchyně, byla cítit.“ „Ale stejná se podávala i nahoře panstvu a nikdo si nestěžoval,“ namítl pan Moss konsternovaně. „A jedl ji někdo?“ 15
„Její lordstvo si kousek dalo. A lady Cordwellová si přidávala dvakrát.“ Speen, komorník pana Richarda, se zasmál. „To nic neznamená. Ta by spořádala i kopku hnoje, kdyby jí to někdo naservíroval na talíř.“ „Takhle vulgárně bych to neřekla, pane Speene, ale v zásadě máte pravdu,“ souhlasila slečna Taylorová. „Mé paní a lady Cordwellové na jídle nezáleží. Vždycky mě to rmoutilo. Ale to nemění nic na tom, že tahle treska zapáchá a nepomůže jí ani hromada práškového karí. Co dalšího je k jídlu?“ Moss zdvihl poklici. „Smažená šunka.“ Slečna Taylorová se otřásla. „Šunka smažená v pánvi načichlé rybinou… Dnes ráno si musím vystačit s pečivem. Ta hloupá nachmelená ženská v kuchyni je na tom pořád hůř, paní Websterová.“ „S tím já nic nenadělám,“ utrousila paní Websterová krátce. „Musíte si promluvit se svou paní a požádat ji, aby ji vyměnila.“ „Nic takového mi nepřísluší,“ pronesla slečna Taylorová povýšeně. „To není moje práce. Byla byste té lásky a podala mi marmeládu?“ „Máme jen angreštový protlak,“ upozornila ji paní Websterová. „Marmeládu jsme už vypotřebovali, odložila jsem jen pro panstvo.“ „No tohle! Tato domácnost jde od deseti k pěti…“ Rose už konverzace nudila. „Tak co je to za úžasnou novinku, kterou jsi zaslechla?“ otočila se netrpělivě na Ellen. Ellen spěšně spolkla kus pečiva, jímž se snažila zmírnit ukrutný hlad, a prohlásila důležitě: „Příští týden jede její lordstvo do Německa a bere s sebou lady Rachel.“ Služebná Daisy, která se o obě mladé dámy starala, udiveně vzhlédla. „O tom slyším prvně. Vy jste to věděla, slečno Taylorová?“ Slečnu Taylorovou před nutností odpovědět zachránila Rose, která namítla: „To musí být nějaký omyl. Já myslela, že její lordstvo letos nepojede vůbec. Chtěli přece lady Rachel uvést 16
do společnosti. Jestli pojedou do Německa, nebude dost času všechno připravit.“ „Tento rok debutovat nebude,“ vysypala Ellen další novinku. „Její lordstvo říkalo, že lady Rachel je na svůj věk stále příliš mladá a neuškodí jí, když počká. V Německu potká celou řadu lidí, získá větší sebedůvěru a příští rok se lépe uvede.“ Slečna Hattová, Kittyina komorná, která vždy bedlivě poslouchala, ale málokdy mluvila, se nyní vložila do hovoru. „Možná si všimla, že lady Rachel je poslední dobou bez nálady.“ „Co tím myslíte?“ nadurdila se Daisy. „Lady Rachel je v pořádku. Vždycky z nich dvou byla ta tichá, ale nemocná není.“ „Nemyslím, že by byla nemocná, jenom že není ve své kůži,“ opáčila slečna Hattová. „Možná je zamilovaná,“ ozval se Speen způsobem, že to zně lo jako neslušný návrh. I kdyby řekl „podejte mi prosím sůl“, působilo by to neslušně. „A do kohopak by se asi mohla zamilovat?“ odbyla ho Daisy. „Ani jedna skoro nikam nechodí. A navíc tohle bych určitě věděla. Svěřila by se mi.“ Rose si ji změřila opovržlivým pohledem. Nepředpokládala, že by si dívky vylévaly srdce zrovna Daisy, která měla pověst nezadržitelné drbny. A ani jako panská za nic nestála – byla líná a starala se jen o sebe. „Já jenom nechápu,“ pokračovala Rose, „proč jsme se o tom nedoslechli dřív. Kdyby to lady Linda věděla, zmínila by se o tom. Zrovna včera poznamenala, že se asi bude muset příští týden vrátit domů, ale pokud její lordstvo odjede, nejspíš se od ní bude očekávat, že tady zůstane a bude zastávat roli hostitelky.“ „Ale jeho lordstvo přece manželku má,“ připomněla Tilda. „To ona bude dělat hostitelku, ne?“ „Taková drobnost lady Lindu nezastaví,“ soudila Rose. „Namítne něco v tom smyslu, že mladá hraběnka by se ve svém stavu neměla příliš namáhat. Opravdu vám její lordstvo nic neřeklo, slečno Taylorová?“ 17
„Pokud jsem si všiml,“ ozval se pan Moss, který usoudil, že je třeba uplatnit autoritu, „tak prohlášení všechny překvapilo. Lady Corwellová byla očividně vyvedená z míry.“ „O tom nepochybuju,“ souhlasila Rose. „Za všechny ty roky ji ani jednou nenapadlo se zeptat, jestli by do Německa nemohla jet také. Nejspíš přemýšlí, jestli o něco nepřišla.“ „Ale pokud ještě lady Rachel nedebutovala ve společnosti, jak se tam může setkávat s lidmi?“ zajímala se slečna Hattová. „Jeho lordstvo se ptalo na totéž,“ připustil Moss. „A její lordstvo odpovědělo, že velkovévoda hesenský bude v Darmstadtu s velkou společností a všichni z Wachturmu budou samozřejmě pozvaní na jejich společenské akce. To bude pro lady Rachel velká příležitost.“ „Ale i tak,“ vrtalo to Rose stále hlavou. „Její lordstvo nemá ve zvyku se rozhodovat impulzivně.“ „Jenom proto, že to nikdo z vás nevěděl, ještě neznamená, že se rozhodla impulzivně,“ prohlásil Hook, komorník hraběte. „Já jsem o tom věděl.“ Komorné na něj pohlédly se zájmem, ale Rose se zatvářila opovržlivě. „Ale nepovídej, opravdu? Jenom si hraješ na důležitého. Jako kdyby zrovna tobě její lordstvo něco svěřovalo.“ „Ale řekla to jeho lordstvu a ten přede mnou nemá žádné tajnosti.“ Crooks se zatvářil šokovaně a zahanbeně. Před časem býval Gilesovým komorníkem on, ale James Hook, který tehdy sloužil na nižší pozici komorníka pana Sebastiana, o němž se rozhodně nedalo říct, že by vůbec komorníka potřeboval, ho z jeho postu vystrnadil. „Jeho lordstvo se vám svěřuje?“ zajíkl se. Slečna Taylorová Crookse neměla ráda, ale Hooka přímo nesnášela. „Neposlouchejte ho, pane Crooksi. Rose má pravdu – James se akorát vytahuje.“ „Pro vás jsem pan Hook, slečno Taylorová,“ opravil ji hněvivě. „Už nejsem lokaj. A džentlmen se může svěřovat, komu chce, aniž by se musel vás ptát na dovolení.“ 18
„Jeho lordstvo vypadalo stejně překvapeně jako všichni ostatní,“ řekl Moss váhavě. Slečna Taylorová s Hookem ještě neskončila. „V den, kdy se jeho lordstvo svěří takovému šplhounovi jako vy, pane Hooku, vyjedou z Canons Ashmore čtyři jezdci apokalyptičtí a zatroubí halali.“ Moss se roztržitě zamyslel. „Existují jisté pochybnosti, jestli čtyři jezdci apokalyptičtí jsou opravdu křesťanská idea, slečno Taylorová. Kniha Zjevení svatého Jana vzbuzuje jisté kontroverze…“ Paní Websterová zakročila – pan Moss vlastnil encyklopedii Univerzální vědění od A do Z a nadšení, s nímž se dělil o moudra načerpaná z této příručky, jeho posluchači bohužel většinou nesdíleli. „V každém případě nepochybuji, že se brzy dozvíme víc. Bude třeba všechno přichystat a sbalit. Vy se vždycky do Německa těšíte, že, slečno Taylorová?“ „Domácnost ve Wachturmu je dobře vedená,“ připustila slečna Taylorová. „Ale v zimě tam bývá ukrutný mráz. Jsem zvědavá, jak to paní zařídí s kožichem pro lady Rachel. Bude ho určitě potřebovat. Po snídani radši projdu skříň s kožešinami, jestli by si tam nemohla něco půjčit.“ Propukly horečnaté přípravy a balení. Rachel neměla žádné vhodné oblečení, a tak povolali do služby každou ženu v domě, která uměla zacházet s jehlou a nití, aby ji dostatečně zaobstaraly a oblečení jí vydrželo, než nastoupí do práce němečtí krejčí. Služky přišívaly stuhy a krajku na jednoduché spodní prádlo a noční košile a přitom nadávaly, protože si rozpíchaly své nezkušené prsty. Dorazila švadlena z vesnice a přinesla role látek, z nichž se nastřihlo na dvoje teplé cestovní šaty. A lady Staintonová ze svého šatníku zapůjčila tříčtvrtečního sobola (vzhledem k tomu, že byla Rachel menší, sahal jí až k zemi) a k tomu odpovídající klobouk a rukávník. „Máš strach?“ zeptala se Alice sestry, když Daisy položila na postel hromádku prádla, aby ji Rose mohla sbalit. „Všichni ti noví lidé, královská rodina a tak podobně.“ 19
„Trochu ano,“ připustila Rachel. „Ale spíš jsem vzrušená. A teta Vicky a strýc Bobo jsou moc milí, takže to tam určitě bude hezké.“ „Čeká tě setkání s velkovévodou z Hesenska,“ upozornila ji Alice. „Je to vnuk královny Viktorie.“ „Ale mamá říká, že Ernie Hesenský je velmi přístupný a zá bavný.“ Líbilo se jí, že může říct „Ernie Hesenský“, jako kdyby ho už dobře znala. „I když má vůči němu trochu výhrady, pro tože je rozvedený. Ale královna Viktorie k rozvodu dala svolení, takže nikdo nemůže nic říct.“ „Pokud je rozvedený, jak může pořádat společenské akce? Musel by mít přece hostitelku.“ „Teta Vicky v dopise psala, že hostitelkou bude jeho sestra Irene. Je provdaná za prince Jindřicha Pruského. Jedna z jeho dalších sester je rumunská královna a další je ruská velkovévodkyně. Zajímalo by mě, jestli tam taky budou.“ Alice se zasmála. „Propána! Budeš vyděšená k smrti!“ „Ale kdepak,“ zasáhla Rose. Dívky znala od dětství a mohla si dovolit jistou volnost. „Bude se chovat, jak se sluší a patří, a všichni ji budou obdivovat. Užije si to. Nezlobte ji, lady Alice.“ „Ale to já přece nedělám. Jenom jsem chtěla říct… velkovévodové a princové, to je něco jiného než…“ Větu nedokončila, ale Rachel věděla, co tím myslí. Něco jiného než Victor Lattery. Rachel se do něj před rokem zamilovala – její první láska, první tajné polibky. A vzápětí jí zamával a s veselou odjel do Ameriky, jako kdyby necítil sebemenší lítost nad tím, že se s ní musí rozloučit. Rachel se celou zimu utápěla v zármutku. Až dosud. Potřásla hlavou a sestru ujistila: „Chci, aby to odteď bylo jiné.“ Alice si pomyslela: Takže už se z nešťastné lásky vzpamatovala. Byla ráda. O Victorovi stejně neměla valné mínění. „I na vás přijde řada, lady Alice,“ chlácholila ji Rose, protože usoudila, že Alicino mlčení znamená závist. „Já o to nestojím,“ odpověděla Alice. „Jsem radši doma. A za nic na světě bych si nenechala ujít zbytek lovecké sezony.“
20
Nedávný sníh, který přerušil honební sezonu, už většinou zmizel a držel se jen ve stínu zdí. Včera večer krajinu sevřel tuhý mráz: větve se třpytily obalené mrazivou krustou a ve vyjetých kolejích cest se leskla silná vrstva ledu, která pod údery dvanácti pevných kopyt praskala jako výstřely z pistole. Sluneční koule se teprve nyní vyhoupla nad spleť holých korun stromů a krajinu zaplavilo bělostné světlo, které ji proměnilo v třpytivý ledový diamant. Kobaltové stíny v prohlubních zmodraly, jako kdyby je zima přetavila v ledovcová jezera. Vzít Lindiny děti na vyjížďku byl od Alice hrdinský čin. Osmiletá Arabella sice na svůj věk už uměla jezdit poměrně dobře, ale šestiletého Arthura bylo třeba ještě stále vést na laně. Navíc se dvěma tažnými poníky, Biscuitem a Goosebumpsem, na nichž obě děti seděly, se celá skupina pohybovala v podstatě stejnou rychlostí, jako kdyby kráčeli pěšky, takže původně slibný den, který mohla Alice strávit volnou projížďkou po loukách, promarnila tím, že se ploužila po cestách se svou neteří a synovcem v závěsu. Nicméně i Giles prokázal jisté hrdinství, když Lindu přiměl k odjezdu. Bez obalu jí totiž oznámil (dokázala ignorovat cokoli jemnějšího než přímý příkaz, nemělo tedy smysl jí něco naznačovat), že teď, když jsou matka a Rachel v Německu, bude muset s manželem odjet. Děti jí tu dovolil nechat jen kvůli nim, ne aby sestře vyhověl. Bylo mu jich líto. Kdykoli Linda přijela do Ashmore Castle, nechávala chůvu vždycky doma a očekávala, že se o děti bude starat Daisy. „Děti miluje,“ tvrdila Linda. „A teď, když je Rachel pryč, nebude mít skoro nic na práci. Alice určitě moc času nezabere.“ Daisy ve skutečnosti malé Cordwellovy moc ráda neměla, sice je pečlivě myla, krmila a oblékala, ale jinak neměla pocit, že by je měla ještě bavit, proto je nechávala celé dny v dětském pokoji vybavené knihou a strohým příkazem, že nikam nesmí ani na krok. Alice s Rachel jim občas z čiré lítosti přišly na pomoc, a když Cordwellovi přijeli naposledy, začaly je učit jezdit. A nyní jim tedy Alice z náhlého popudu nabídla, že je vezme na vyjížďku. 21