Andrea Rourke Andrea Rourke
Když Když umřel umřel Bowie Bowie
Kdyz umrel Bowie_2020.indd 3
09.03.23 7:23
Když jsme s babičkou a Johanou na konci jednoho léta jely na mistrův statek vyzvednout rodiče, zrovna probíhal obřad. Stodola byla ověšená věnci vlčích máků, kolem nich se vinuly různé geometrické obrazce a patvary nakreslené barevnými křídami na jantarové dřevo stěn a pod vysokým stropem se povaloval kouř pálených svazků šalvěje, rozmarýnu a smůly. Bubínky, seriózní obličeje, zamlžené oči. O co v obřadu šlo, jsem zapomněla nebo nechápala. Máma mi vysvětlila, že mistr jim má na konci sdělit jejich opravdová jména. Prý to, jak se nám normálně říká, jak si říkáme navzájem, jsou jenom přezdívky. Líbil se mi ten sváteční pocit, ta barevnost a voňavost, ten kouř všude kolem. Chtěla jsem toho být součástí. Babička odešla na houby a rodiče se radili s Lunou, jestli můžeme dostat jména i my s Johanou, když jsme na kurzu nebyly. Když nejsme dospělý. To přece není jejich vina, že jsou to jenom děti, řekla Luna. Shodli se, že když jsme si je vybraly, tak je zřejmé, že k nim patříme. Když jsme se jim narodily. Proč nás ochudit o takový zážitek? Kdo ví, kdy bude mistr odhalovat jména příště. Souhlasila jsem s tím, že to není moje vina, ale jako dítě jsem se necítila. Bylo mi už deset. Johana jo. Tý bylo jen pět. Spolu s ostatními jsme seděli na dřevěných parketách bývalé stodoly, přímo před dekou obloženou krystaly, barevnými kamínky, mušlemi a sušenými květy. Johaně svítily oči a máma jí musela držet ruce, aby do té hromady pokladů nešťourala, zatímco já se snažila vypadat, že na mě nic z těch vůní, zvuků a barev dojem nedělá, a tvářit se pohrouženě, jako všichni kolem.
7
Kdyz umrel Bowie_2020.indd 7
09.03.23 7:23
Když na mě přišla řada, Luna mě vzala za ruku a po špičkách jsme prokličkovaly mezi sedícími lidmi ven před stodolu, kde mi ukázala cestu, kterou jsem se měla vydat. Našla bych ji i sama. Byla to jediná cesta široko daleko lemovaná hořícími loučemi. Hořící louče a věnce vlčích máků kolem nich. Pomalu jsem šlapala do kopce po udusané hlíně, statek v údolí se zmenšoval a kouř doutnajících knotů štípal v nose. Oranžové slunce nad obzorem. Byl to film a já, se svým seriózním desetiletým obličejem, jsem v něm hrála hlavní roli. Johana měla jít poslední. Mistr seděl na zemi, v kruhu vyskládaném z kamenů uprostřed louky. Už z dálky se na mě usmíval a já věděla, že se usmívá, aby vypadal přátelsky, abych se nebála. Zpomalila jsem krok, protože se mi rozbušilo srdce a chtěla jsem mu dát čas se uklidnit, než se dostanu blíž. Chtěla jsem vypadat dospěle a netečně. Jako Xena. Dlouhé vlasy, které nosíval v drdolu na temeni, mu teď splývaly po lněné košili. Napadlo mě, že vypadá jako princezna, ale říct jsem to nedokázala, byla jsem nervózní. Navíc to nebyla pravda. Vůbec nevypadal jako princezna. Prostě jen měl dlouhé vlasy a já žádného jiného chlapa s tak dlouhými vlasy do té doby neviděla. Když jsem se naproti němu posadila, pořád byla cítit jeho výška, která mě děsila, když stál. Byl mnohem vyšší než táta. Vlastně než kdokoliv. Mlčky se na mě díval a světle modré oči se mu živě leskly. I já se na něj dívala, neuhýbala jsem pohledem, a za zády si ryla nehty do zpocených dlaní. Věděla
8
Kdyz umrel Bowie_2020.indd 8
09.03.23 7:23
jsem, že jsem žena a že on je muž, a věděla jsem, že mi zrudly tváře, ale nevěděla, jak tu barvu odstranit, navrátit si svou obvyklou bledost, vypadat klidná. Doufala jsem, že on ve mně vidí jenom dítě a moji barvu přičítá dětským záležitostem. Že jsem si hrála s míčem nebo tak něco. Skákala přes švihadlo. Položil ruce na kolena, celý se narovnal, propnul, nabyl hran, přivřel oči a velmi pomalu se nadechnul. Zadržel dech, oči mu pod víčky zacukaly a začal ještě pomaleji vydechovat, hladce a zvučně, jako když se zlehka přišlápne odšpuntovaný míč, jako by se chtěl celý vydechnout pryč, až se mu košile začala pod žebry bortit. Pak oči znovu otevřel a zaměřil svůj pohled na mě, tentokrát bez úsměvu, na moje oči, nebo spíš někam za ně, nezdálo se, že by mě viděl. Natáhl ke mně ruku a suchými, teplými prsty mi jemně zavřel víčka. Přisednul si blíž, načichlý šalvějovým dýmem, a položil svou dlaň na moje čelo, zatímco druhou mi podepřel záda. Cítila jsem jeho dech na krku, štiplavou vůni vykuřovadla, co vítr hnal naším směrem, a v uších bít srdce, nejspíš svoje. Něco si potichu mumlal hlubokým hlasem, jako by si hrál na medvěda. Přišlo mi, že si ze mě dělá srandu, tak jsem otevřela oči a uchichtla se. On ale pokračoval dál, a tak jsem pusu i oči zase zavřela. Snažila jsem se poslouchat, co říká, ale slova mu přes rty nešla, zůstávala vibrovat v hrdle. Pomalu jsem nosem nasála vzduch, jako to dělal táta, když meditoval, přidržela ho v plicích, jak dlouho to jen šlo, a když jsem ho po chvíli vyfoukla ven, cítila jsem, byla jsem si jistá, že jsem o něco lepší než ostatní lidi.
9
Kdyz umrel Bowie_2020.indd 9
09.03.23 7:23
Jiná. Vždycky jsem to podezření měla, ale teď to ve mně někdo rozeznal a začal se ke mně tak chovat. Spe ciálně. Říkala jsem si, že tohle jen tak někdo nezažije, a byla jsem ráda, že zrovna já jo. Doufala jsem, že to bude trvat dlouho a že z toho vyjdu viditelně proměněná, nejen s novým jménem, ale třeba i nějakou magickou schopností. Jeho velká, dospělá dlaň mě hřála na čele a já se snažila myslet na důležité věci, na smrt a odvahu a válku, důležitě se cítit, důležitě vypadat, jako někdo s misí, jako Átrej, když musel projít mezi sfingami, nebo jako Xena, když stála na skalním útesu a před ní se vynořil bůh moře. Když mě mistr pustil, chlad nahradil jeho dlaně a já doufala, že to ještě není všechno. Že to teprve začíná. Ale mistr mi foukl na zpocené čelo a řekl, že moje jméno je Sakotý, a pak mě pinknul prstem do nosu. Protože jsem byla ještě dítě. Ptala jsem se mámy, proč mi vymyslel zrovna tohle jméno, a ona řekla, že ho nevymyslel, že ho vidí. Že je to moje opravdový jméno, zatímco Lenka Kastnerová je moje přechodný jméno. Něco jako když Robert De Niro hraje boxera. Tak já hraju Lenku Kastnerovou, ale ve skutečnosti nejsem ta role, jsem ten De Niro. Když jsme přijeli domů, táta mi pustil Zuřícího býka. Nevěděla jsem totiž, kdo je De Niro. Odseděla jsem to celý, i když to bylo černobílý, protože jsem cítila, že je to pro tátu důležitej moment.
10
Kdyz umrel Bowie_2020.indd 10
09.03.23 7:23
1. V odlesku monitoru pozoruju svou vlastní tvář, jak s úsměvem vysvětluje paní na druhé straně telefonu, proč by si měla pořídit internet. To, že paní nemá počítač, není důvodem rozhovor ukončit, mám povinnost projít s ní několik předepsaných bodů, které mají vzbudit touhu ho mít, a tedy začít odebírat internetové připojení zprostředkované naší společností. „Co máte ráda?“ postupuju podle předepsaného schématu otázek, které mají v potenciálním zákazníkovi vytvořit pocit, že produkt, který nabízíme, potřebuje. Mluvím s povinným úsměvem, který je prý v telefonu slyšet a který způsobuje po osmihodinové směně bolestivé křeče. Zkontroluju, jestli mě můj supervizor odposlouchává – „monitoruje kvalitu hovoru“. Sluchátka opatrně nainstalovaná na nagelované hlavě, krčí čelo a mhouří oči. Člověk nemusí být nijak zvlášť inteligentní, aby dokázal pokrčit čelo a přimhouřit oči, jemu to ale stačí, aby si tak připadal, a mně, abych věděla, že odposlouchává. „No, co mám ráda, já mám ráda přírodu, zahrádku, všechno, co je spojený s přírodou, mám ráda,“ zamýšlí se paní.
11
Kdyz umrel Bowie_2020.indd 11
09.03.23 7:23
„Na internetu najdete spoustu zajímavých článků, které se věnují zahradničení, zvířátkům, najdete tam tipy a triky, taky různá videa roztomilých koťátek třeba.“ „Ale prosím vás, proč bych chodila na internet, když můžu jít na zahrádku?“ Zavřu oči. Vdechuju peníze, vydechuju smlouvy. „Můžete si přečíst různé rady, které vám mohou být prospěšné,“ říkám a tahám se pod stolem za špek na břiše. „Mladá paní, nebo slečno…“ „Slečno.“ „Proč bych to dělala?“ Navážu oční kontakt se svou vlastní tváří v odlesku monitoru. Nevím, proč by to dělala. Podle mě by to dělat neměla. „Mladá paní, jste moc hodná, ale já jsem spokojená, tak jak jsem.“ „Ale –“ říkám. „Na shledanou,“ říká ona. Kontroluju si žíly na rukou. Dřív mohl člověk prodávat plazmu jen dvakrát do měsíce, pak ale změnili pravidla a teď už to jde každý týden. Za tři čtvrtě litru plazmy jsou tři sedmičky vína a krabička cigaret. Robert sundává sluchátka a jde za mnou. Monitoroval. Klekne si, aby se na mě mohl dívat zespoda, jako dítě nebo štěně, aby ve mně vzbudil pocit důvěry a blízkosti tím, že mě nebuzeruje svrchu a nepřistupuje ke mně jako nadřízený. Naučil se to na kurzu komunikace. Tady jsme všichni kamarádi, říkal při vstupním pohovoru, tykáme si.
12
Kdyz umrel Bowie_2020.indd 12
09.03.23 7:23
Máma tvrdí, že vždycky obdivovala, s jakou odvahou kráčím do předem prohraných bitev. Já bych nikdy do předem prohrané bitvy nešla. Tolik odvážná ne jsem. A už vůbec nekráčela. Jíst ale musím. Taky musím pít a kouřit, abych zapomněla, čím si vydělávám na jídlo. „Pročs ji nechala tak lehce uplavat?“ ptá se Robert. „Vždyť neměla ani počítač,“ říkám. „Pořídit si počítač je dneska otázka několika hodin.“ „Ale ona si nechce pořizovat počítač.“ „Jak to můžeš vědět?“ „Říkala to.“ „Copak lidi ví, co chtějí? To je tvoje práce, vysvětlit jí, že chce počítač.“ „Ale ona nechce počítač.“ „Protože neví, že na něm může mít internet. Mělas jí vysvětlit výhody internetového připojení.“ „Ale ona nechce internet.“ „Jak to můžeš vědět? S tímhle přístupem to můžeš rovnou zabalit. Chceš to zabalit?“ V nose mě šimrá Robertův mýdlový parfém. Výrobce stromečků do aut by řekl, že voní jako oceán. „Ne.“ „Co ne?“ „Nechci to zabalit.“ „Tak se zkus trochu zasnažit, ju?“ Robert se zvedne a i přes desítky probíhajících hovorů se místností rozlehne hlasité lupnutí v jeho koleni. Je to ten nejlidštější zvuk, co jsem ho slyšela za celý den vydat.
13
Kdyz umrel Bowie_2020.indd 13
09.03.23 7:23
Nasadím si sluchátka s mikrofonem a zmáčknu vytáčení. Na obrazovce se objeví poznámka operátora, který se zákazníkem mluvil přede mnou. Píše se v ní: „Zvažuje nabídku.“ Systém pracuje s omezeným množstvím čísel. Operátoři mají tři možnosti: uskutečnit prodej, nastavit příští datum volání, nejpozději ale do čtyř týdnů, nebo číslo ze systému smazat. Za smazání čísla jsou minusové body. Za minusové body je nižší výplata. Za nižší výplatu je debilní život. Většina operátorů proto volí předposlední variantu a doufá, že hovor připadne někomu jinému. Systém stále hledá a já přistihnu svou ruku, jak v kapse tiskne krabičku cigaret. Dřív jsem skoro nekouřila. Cigaretové pauzy se ale prodlužují, úměrně k množství odpracovaných dní v call centru. Jako by to, co vypouštím z úst během směny, bylo toxičtější, než co v přestávce na cigaretu vdechuju. „Doležal.“ „Dobrý den, u telefonu Lenka Kastnerová ve spolupráci s InternetX, máte na mě minutku?“ Holka vedle mě si lakuje nehty a říká: „Ano, ano, já vám samozřejmě rozumím,“ s větší empatií, než jakou většina lidí pozná od vlastních rodičů. „Pane Doležal, jste naším dlouholetým zákazníkem, a proto vám voláme se speciální nabídkou na míru přímo pro vás.“ Drtím špek na břiše mezi prsty jako bublinkovou fólii, čekám, až něco praskne, čekám, až se dostaví nějaký klid. „To si ze mě už musíte dělat prdel. Jste asi pátá, co mi volá.“ Vdechuju peníze, vydechuju smlouvy.
14
Kdyz umrel Bowie_2020.indd 14
09.03.23 7:23