Prolog 1876
PARFUMERIE DOUGLAS_2.indd 11
4.2.23 15:27
V
ůně pomerančů!“ „ První, co Pauline Lambertová, rozená Dumasová, ucítila, byly pomeranče. Dvaadvacetiletá žena v bílých letních šatech věděla, že pro svrchní tón parfému se používají intenzivní vůně, které ovšem rychle vyprchají. Často to byla lehká citrusová aromata, jako grapefruit, mandarinka, bergamot nebo sladké ovocné vůně. Pauline se naučila, že parfémy se skládají z různých tónů, které se úplně rozvinou teprve po jisté době. Každá fáze se skládá nejméně z pěti částí, takže každý parfém má minimálně patnáct ingrediencí. „Vůně hlavy nebo svrchního tónu většinou rozhoduje, jestli parfém odpovídá individuálnímu požadavku nebo ne,“ citovala slova svého mentora, starého parfumera monsieur Gaillarda. Všechno, co jí během let o tvorbě parfému vyprávěl, si poznamenala do poznámkového sešitu, který si obstarala výhradně k tomu účelu. Dnes seděl vytáhlý starý muž na stánku na trhu před štíhlou ženou s kaštanovými vlasy svázanými do uzlu. Měla s sebou čtyřletého syna Filipa. Celá desetiletí tady Gaillard prodával mýdla a parfémy vlastní výroby. V nabídce měl také umělecky vytvořené kytice ze sušených květin. Pauline ho od dětství obdivovala. Po obstarání nákupů si často dopřála rozhovor s mezitím už téměř slepým parfumerem. Když ji nechal přivonět k červenému flakonu ve tvaru skleněného šnečího domku, schválně zavřela oči. V duchu procházela fázemi, jak se vůně vyvíjí, podle toho, jak měla poznamenaná Gaillardova poučení 13
PARFUMERIE DOUGLAS_2.indd 13
4.2.23 15:27
v sešitě. Po hlavě následovalo srdce, střední tón, který se uplatnil, teprve když zmizel svrchní tón. Intenzivní vůně středního tónu dávala parfému vlastní identitu. Proto se často užívaly vonné látky, jako jablko, maliny, švestky nebo kokos. Také květinové vůně se dobře hodily pro vytváření srdce, jak se Pauline už naučila. Vůně květin jsou jejich city, napsal podle monsieur Gaillarda kdysi jeden německý básník. Ale v tomto případě rozpoznala něco jiného: „Broskve?“ Starý pán spokojeně přikývl a přidržel lahvičku u nosu také synu Filipovi. Ten však jen nakrčil nos a ušklíbl se: „Páchne to.“ Matce byla jeho reakce trapná, ale parfumer se zasmál a vysvětlil: „Pro děti jsou tyhle vůně moc silné.“ Potom se zeptal: „A základ?“ Věděla, že základní tón spočívá v závěru vůně a zůstává také po doznění hlavy a srdce. Nejčastěji ho tvoří silně vonící oleje. Zvlášť intenzivně voní například pačuli a vanilka. Ale u parfému ve šnekovitém flakonu rozpoznala Pauline jiný základ: jasmín. Získávání základních složek parfémů bylo nejen náročné, ale také velmi drahé. Z jedné tuny květů se získal jen litr vzácného jasmínového oleje. To byl důvod, proč ojedinělé a dlouhotrvající vůně měly svou cenu – a proč si je Pauline nemohla dovolit. Moc ji to mrzelo, nejen proto, že si tenhle parfém okamžitě zamilovala, ale také by koupí panu Gaillardovi ráda ukázala, jak si jeho nejnovější kreace cení. „Voní božsky,“ horovala, když otevřela oči a se zamrkáním znovu uviděla tržiště v Grasse zalité ranním sluncem. „Bohužel mi muž zakázal kupovat něco jiného než nejnutnější potraviny – a jeho doutníky.“ No jo, její přísný manžel Alexandre. Byl novinář a psal mimo jiné pro týdeník Journal de Grasse et de l´arrondissement. Když Paulinin otec před šesti lety padl v německo-francouzské válce, byla velmi smutná. Tehdy byla ráda, že jí na 14
PARFUMERIE DOUGLAS_2.indd 14
4.2.23 15:27
začátku tak galantní Alexandre Lambert, který bydlel v podkroví ve stejném domě jako její rodina, odvedl svým dvořením myšlenky od ztráty otce. Byl velmi světaznalý svůdník – najednou byla Pauline nechtěně v jiném stavu a museli se vzít. Alexandrovu skutečnou povahu poznala příliš pozdě. Po svatbě ji nutil, aby mu od rána do večera sloužila. Matka, která trpěla po smrti otce trudnomyslností, péči o sedm Paulininých mladších sourozenců bez její pomoci absolutně nezvládala. Ještě krátce před smrtí muže s ním přišla Bernadette Dumasová, rozená Coquardová, posedmé a naposled do jiného stavu. Tak se stalo, že Paulininým nejmladším sourozencům, dvojčatům (obě byly holčičky), bylo teprve pět let. Pauline stálo nesmírné úsilí sladit Alexandrovy požadavky s potřebami své velké rodiny. „Maminko, půjdeme už domů?“ žadonil teď její vlastní syn, který se na trhu nudil. „Nejdřív musím dát tvé matce dárek,“ odpověděl monsieur Gaillard. Podal Pauline znovu červený flakon ve tvaru ulity, tentokrát zavřený. „Všechno nejlepší k narozeninám.“ „Vy si to ještě pamatujete?“ divila se Pauline. Manžel Alexandre se dnes ráno ani neobtěžoval, aby jí popřál. Nevěděla, jestli na to zapomněl, nebo měl prostě špatnou náladu. Tu míval totiž poránu velmi často – a vlastně mu nejednou zůstala i po zbytek dne. „Mamince je dvacet dva a mně bude napřesrok už pět,“ vysvětlil syn starému parfumerovi. Pohladila malého láskyplně po slámově světlých vlasech. Byl vlastně jediným důvodem, proč to s mužem dosud vydržela. Obrátila se k monsieur Gaillardovi s lahvičkou v ruce. Rudá barva zazářila v slunci. „To si přece nemůžu vzít.“ „Musíte, tu vůni jsem totiž vytvořil osobně pro vás,“ od pověděl parfumer. „Pamatuju si, že jste si loni musela koupit kytici k narozeninám sama, dobře si na to vzpomínám.“ 15
PARFUMERIE DOUGLAS_2.indd 15
4.2.23 15:27
Ani ona nezapomněla – už proto, že Alexandre udělal kvůli penězům za kytici hroznou scénu. „Mockrát děkuju, monsieur Gaillarde, oplatím vám to v listopadu, až budete mít narozeniny vy,“ řekla dojatě Pauline a podívala se naproti k prodavačce Aubry, kde se její dvě pětileté sestry a šestiletý bratr žádostivě dívali na hromady tmavočervených třešní. „Jeanne, Marion, Claude, pojďte, musíme ještě koupit doutníky pro strýce Alexandra.“ „Ale ty třešně vypadají tak lákavě,“ řekla malá Marion s prosebným pohledem. „Ty si nemůžeme dovolit,“ opakoval její bratříček větu, kterou slyšel k Paulinině lítosti doma od dospělých až příliš často. Musela se rozloučit s monsieur Gaillardem rychleji, než si přála, protože pohled na kostelní hodiny ukázal, že jsou na trhu moc dlouho. Krátce nato spatřila na dveřích obchodníka s tabákem Fourniera cedulku Pro nemoc zavřeno. Tím bylo jasné, že přijdou domů ještě později, než předpokládala, protože musí Alexandrovy doutníky sehnat někde jinde. „Pojďte, děti, zajdeme ještě na Rue Amiral de Grasse.“ Na té ulici byl další obchod s kuřáckými potřebami. Na skladě měl také kubánské doutníky Romeo y Julieta, kterým dával manžel přednost. Po cestě najednou uslyšela už deset let oblíbenou píseň Les temps des cerises. Mladý mužský hlas zpíval v doprovodu klavíru o času třešní – zrovna o nich. To zase sourozencům připomene lákavé tmavočervené ovoce z trhu. Prázdný malý obchod, z jehož dveří se linula hudba, Pauline podivně přitahoval. V obou výkladních skříních stály hudební nástroje. Podle smutečního oznámení v novinách věděla, že starý obchodník s nástroji a notami zemřel o Velikonocích. Kdo tedy hraje na jeho klavíru? „Písnička o třešních je krásná,“ zašeptal Filip matce. 16
PARFUMERIE DOUGLAS_2.indd 16
4.2.23 15:27
Než mu mohla odpovědět, rozběhl se chlapec ve směru hudby. Na volání nereagoval, takže musela chtě nechtě za ním. Když zaklepala na otevřené dveře, nikdo neodpovídal, zpěv a klavír klepání zřejmě přehlušily. Tři malí sourozenci následovali Pauline váhavě do obchodních prostor. Protože přišli z prudkého provensálského slunce, působilo všechno uvnitř nějak ponuře. Chvíli trvalo, než se Paulininy oči přizpůsobily. Uslyšela, že hudba a zpěv přestaly, a mužský hlas se pobaveně zeptal: „Jakpak se jmenuješ, chlapečku?“ „Já jsem Filip Lambert,“ představil se syn přesně v okamžiku, kdy prošla kolem prodejního pultu do nečekaně prostorné zadní místnosti zalité sluncem. Její blonďáček tam stál před klavírem, u kterého seděl mladík, na nohou sandály, oblečený v látkových kalhotách a bílé košili. Do usměvavé tváře mu padaly husté tmavé kudrny. Filip prohlásil: „Moc se mi líbí tvoje písnička o třešních.“ Mladík si teprve teď všiml Pauline. „Dobré ráno, promiňte, prosím,“ omlouvala se rychle a všimla si, že se na ni pianista fascinovaně dívá tmavýma očima. „Můj syn sem prostě vběhl.“ „To beru jako kompliment,“ odpověděl mladík a zvedl se, aby jí podal ruku. „Mohl by při mém zpěvu taky utíkat pryč.“ „Pauline Lambertová,“ představila se spěšně. „Jakob Silberstein.“ „Silberstein? Takže obchodník s hudebními nástroji byl…?“ „Ano, můj dědeček,“ potvrdil. „Upřímnou soustrast.“ Teď vešla do místnosti také dvojčata a její bratr Claude. Jakob se udiveně podíval na tři děti. „Ty jsou taky vaše?“ Pobaveně zavrtěla hlavou. „Ne, to jsou moji sourozenci, je nás celkem osm.“ 17
PARFUMERIE DOUGLAS_2.indd 17
4.2.23 15:27
Mladý klavírista se opatrně podíval do prostoru za sebou. „Ti ostatní taky ještě přijdou?“ Musela se zasmát. „Ne, nebojte se, dneska je nás na trhu jen pět. Ale teď musím do trafiky Marais.“ „Smím vás doprovodit?“ zeptal se. „Zajdu si pro noviny, kde jsem zadal inzerát na prodej obchodu. Chci vidět, jak nakonec vypadá.“ Když vyšla s dětmi z obchodu a vydala se směrem k trafice, ještě jednou se otočila. „Je škoda těch krásných prostor,“ prohodila lítostivě. „Obchod mi taky bude chybět,“ přiznal Jakob. „Především proto, že u rodičů nemám místo pro klavír. To je samozřejmě velká škoda. Dávám totiž také sám hodiny klavíru.“ „Takže klavír prodáte spolu s obchodem?“ ujistila se Pauline. Jakob přikývl. „To doufám. Přál bych si, aby připadl někomu, kdo ho ocení – a nadále mu poskytne domov.“ „To by byl můj případ,“ potvrdila Pauline. „Vždycky jsem toužila mít vlastní obchod. S parfémy, které sama vytvořím. Ale nemám ani dost peněz, abych dětem koupila třešně.“ „Taky bych si obchod rád nechal,“ opáčil Jakob smutně. „Dokud jsem tam mohl chodit, cítil jsem, že v něm dědeček ještě je. Ale rodiče už využití peněz za prodej několikanásobně naplánovali.“ Mezitím došli k trafice. U starého pana Maraise koupil Jakob noviny a Pauline doutníky pro manžela. Venku před obchodem Jakob listoval na stránkách inzerátů a konečně našel ten svůj. Pauline se ho zeptala: „Je všechno správně?“ Vážně přikývl. „Tady to stojí černé na bílém: o jednu vzpomínku na dědečka méně.“ „Možná už tam není,“ řekla Pauline, ukázala na prázdný prostor na začátku uličky a potom jemně položila ukazováček na Jakobovu hruď. „Třeba je tady.“ 18
PARFUMERIE DOUGLAS_2.indd 18
4.2.23 15:27
„Jste moc milá,“ podotkl rozpačitě. „Doufám, že se zase někdy sejdeme.“ Mezitím si všimla, že Jakob Silberstein nechal vytisknout pod prodejním inzerátem další anonci, ve které nabízel hodiny klavíru. „Vždycky jsem se chtěla naučit hrát na klavír,“ svěřila se mu. „Jakmile si to budu moct dovolit, přihlásím se u vás.“ „Mohl bych vám také…,“ začal Jakob, ale v tu chvíli zatahal Filip matku za rukáv. „Mami, musíme jít, tatínek čeká na doutníky.“ To měl bohužel pravdu. Pauline podala Jakobovi na rozloučenou ruku, a když ji stiskl, naskočila jí husí kůže, přestože bylo vedro. Vypadal ještě mladší než ona – a navíc byla vdaná – ale nemohla popřít, že se jí moc líbí, přestože ho už asi nikdy neuvidí. Když došli k činžáku, ve kterém žila její rodina a Pauline s Alexandrem, čekala na ni očividně nervózní matka Bernadette přede dveřmi. To bylo špatné znamení. Pauline k ní přispěchala a všimla si tmavých kruhů pod očima v její vyhublé tváři. „Kde se touláte?“ zasyčela Bernadette. „Monsieur Fournier měl kvůli nemoci zavřeno, musela jsem pro Alexandra opatřit doutníky na ulici Amiral de Grasse,“ vysvětlila jí Pauline. „Zlobí se moc?“ „Zuří.“ Matka špitala, aby to neslyšely děti. „Mám mu radši přinést ty doutníky já?“ Dcera však zavrtěla hlavou. „Donesu mu je sama,“ odpověděla a vzala z košíku doutníky a nákup. Košík předala matce. Ta se za ní soucitně dívala, jak jde nahoru do podkroví do Alexandrova miniaturního bytu, který s ním dcera od svatby před přesně pěti lety sdílela. Mladá žena se jako už tolikrát cítila, jako by šla na popraviště. 19
PARFUMERIE DOUGLAS_2.indd 19
4.2.23 15:27
Představila si facku, kterou od Alexandra dostane. Takovou, kdy se pořádně rozpřáhne, až jí z očí vytrysknou slzy a v uších jí začne hučet. Otevřela dveře mansardy. „Jsem zpátky, Alexandře!“ zavolala. Seděl u psacího stroje. Jako vždycky byl dobře oblečený. Měl sako, kalhoty a kravatu, zrzavé napomádované vlasy sčesané dozadu a knírek perfektně upravený. „Monsieur Fournier byl nemocný, takže jsem musela…,“ začala, ale přerušil ji, a netrpělivě bouchl rukou do stolu. „Buď ráda, že máš dneska narozeniny,“ zahučel. Ani nevzhlédl od psacího stroje, když třesoucí se rukou pokládala dřevěnou krabici s doutníky na mahagonovou desku, kam předtím udeřil. To byl tedy dárek k narozeninám? Že jí výjimečně nenatloukl? O pár minut později seděla Pauline v kuchyni a připila šálkem kávy svému odrazu v okně. „Všechno nejlepší, Pauline.“ Musí zůstat vzhůru, má před sebou náročný den, nejdřív přípravu oběda pro devět lidí. Ale chtěla si dopřát ještě chvilku na odreagování. Láskyplně přejela prsty Jakobův inzerát na výuku klavíru v novinách, které objevila na kuchyňském stole. Potom otevřela flakon od monsieur Gaillarda, zavřela oči a cítila, jak se kouzlo voňavé směsi šíří. Pauline Lambertová snila o novém životě.
PARFUMERIE DOUGLAS_2.indd 20
4.2.23 15:27
ˇ Cást první 1920
PARFUMERIE DOUGLAS_2.indd 21
4.2.23 15:27
1
T
ady vás rozmazlujeme vůněmi! Závan krásných vůní, které se v prodejně v sobotu testovaly, visel stále ještě ve vzduchu jako příjemná libá směs. Jednotlivé parfémy voněly předevčírem přirozeně intenzivněji, jak se prodavačky pokoušely najít každé zákaznici jedinečnou vůni, která se k ní hodí. Hertha Hardersová se moc ráda toho procesu zúčastnila. Devatenáctiletá dívka pomáhala už od dětství v parfumerii svých kmoter Marie a Anny Carstensových. Tento ráj vůní U nové zdi v centru Hamburku se jmenoval Douglas. Název byl už při otevření obchodu v roce 1910 v hanzovním městě perfektně zavedený, majitelky si ho vypůjčily od spřátelené firmy, která vyráběla mýdla. Dnes, 24. května 1920, oslavoval obchod desáté výročí existence. Dlouho to vypadalo, že parfumerie se toho dne nedožije. Hertiny kmotry se totiž dostaly kvůli světové válce od roku 1914 do finančních potíží. V dobách nedostatku musely Douglasovy sestry, jak se jim teď všeobecně říkalo, obchod dokonce dočasně zavřít. Nakonec přežil jen díky obchodním schopnostem Anny Carstensové, mladší z Hertiných kmoter. Po skromném znovuotevření v minulém roce měla být oslava jubilea založení senzací. Hertha a její patnáctiletá sestra Lucie se spokojeně rozhlížely po obchodě. Společně s kmot rami a vedoucí prodavačkou Eugenií Schaltovou včera celou neděli všechno připravovaly: skleněné regály a lahvičky parfémů ve všech barvách a tvarech se třpytily jak o závod, na štukovaném stropu nebylo ani zrníčko prachu a vypadal jako čerstvě natřený. 23
PARFUMERIE DOUGLAS_2.indd 23
4.2.23 15:27
Na několika stěnách, kde flakony nebyly vystavené, visely obrazy květinových polí kolem Grasse, francouzského města vůní. Marie Carstensová obrazy přivezla z jedné ze svých cest. Hertina sestra Lucie se dívala starostlivě do výkladní skříně a upravovala si zrzavé lokýnky, které na cestě od vlaku trochu zvlhly, přestože měla deštník. „Doufám, že je to pro dnešek poslední přeháňka.“ „Určitě, už se ukazuje slunce,“ odpověděla přesvědčeně Hertha a kontrolovala si v zaskleném regálu hnědé vlasy ostříhané po bradu, pečlivě zvlněné. Opětovně ji napadlo, že sestra ve výrazných moderních šatech vypadá podstatně starší než na patnáct. Někteří zákazníci dokonce považovali trochu větší, štíhlou Lucii za její starší sestru. Náhle se rozezvučel zvonek u dveří obchodu, které se trochu ztěžka otevřely. Sestry spatřily starou dámu s bílými vlasy stočenými do uzlu. Měla na sobě lehký letní kabát a podpírala se o dřevěnou hůl s držadlem ve tvaru růže. Hertha nedokázala určit, jestli je skutečně zlaté. Také oblečení graciézní stařenky jako by nepatřilo do této doby, takže se nedalo poznat, zda bylo původně drahé. Ale když k ní Hertha pospíchala, aby jí přidržela dveře, ucítila, jak krásně ta dáma voní. Po vanilce a další exotické vůni, kterou prodavačka nedokázala jednoznačně rozeznat. To by se sestře Lucii určitě hned povedlo, protože byla na vůně expert, kterým se v odborném žargonu říkalo „nos“. „Moc děkuji, mademoiselle,“ řekla stařenka a třpyt fialkově modrých očí a šarmantní úsměv jí propůjčily téměř dívčí půvab. Její akcent se nedal přeslechnout, proto Hertha hned vytušila, kdo je ten první jubilejní host, a zeptala se francouzsky: „Vy jste madam Lambertová?“ Teď se vyplatilo, že Marie a Anna Carstensovy zaplatily kmotřenkám i jejich školitelce jazykový kurz u učitelky z Ham24
PARFUMERIE DOUGLAS_2.indd 24
4.2.23 15:27
burku. Domnívaly se, že pokud Lucie a Hertha jednoho dne převezmou obchod, bylo by dobře, aby jednaly s četnými dodavateli parfémů ve Francii v jejich mateřském jazyce. Obě sestry vyrostly díky nevlastní matce pocházející z Alsaska dvojjazyčně. A se svými prodavačkami pravidelně mluvily francouzsky, aby se procvičily. Zdálo se, že se staré dámě ulevilo, že Hertha ovládá její mateřštinu, a odpověděla také francouzsky: „Ano, to jsem já.“ Teď si byla Hertha jistá, že jde o Pauline Lambertovou, někdejší mentorku Marie Carstensové z Grasse, světového města parfémů. Byla tetou bankéře Marcela Lamberta, dlouholetého partnera ředitelky Douglasovy továrny na mýdla, Berty Kolbeové. Od Berty dostaly sestry Carstensovy před deseti lety licenci používat zavedené jméno Douglas pro svou parfumerii. Pauline Lambertová teď Hertě vysvětlila: „Vlastně mě chtěl na nádraží vyzvednout synovec s Bertou Kolbeovou, ale noční vlak měl zpoždění, takže jsme se asi minuli – proto jsem přijela taxíkem. Doufala jsem, že se tady s oběma setkám.“ „Ještě tu nejsou,“ prohodila Hertha s politováním. Pauline Lambertová se na ni tázavě podívala. „A Marie Carstensová?“ „Ta dorazí každou chvíli,“ uklidňovala Hertha Francouzku, o které jí její zaměstnavatelka vyprávěla, že měla kdysi vlastní překrásně zařízenou parfumerii v Grasse. „A kde máte zavazadlo?“ „Řidič byl tak laskavý a odvezl je přímo do domu mé snachy na Elbchaussee,“ odpověděla madam Lambertová a pozorovala s mírným úsměvem některé nezvykle formované flakony a obrazy plné květinové nádhery na stěnách – opravdová exploze barev. „Staré lahvičky od parfémů a obrazy pocházejí od vás, že?“ vzpomněla si Hertha na vyprávění své zaměstnavatelky Marie. 25
PARFUMERIE DOUGLAS_2.indd 25
4.2.23 15:27
„Ano, původně visely v mé parfumerii v Grasse a staré flakony jsem sbírala po celá léta,“ vyprávěla Pauline Lambertová. „Když jsem před několika lety chtěla odejít na odpočinek, odkázala jsem některé Marii. Mezitím mám také víc času na malování, takže moje prostory stejně praskají ve švech.“ „Mám ráda vaše obrazy už od té doby, kdy je Marie před válkou přivezla,“ svěřila se Hertha. „Zvlášť když panuje šedá, nevlídná zima, hned vyvolávají lepší náladu. Tenkrát jsem také začala malovat, ale nikdy se mi nepodařilo vytvořit něco tak působivého.“ Madam Lambertová se na ni zvědavě podívala. „A malujete ještě pořád?“ „Pokouším se,“ odpověděla Hertha ostýchavě. „Když k tomu najdu čas a osvítí mě múza. Otec mě nechává používat svůj ateliér. Je také malíř a stejně jako vy, velkorysý a milý člověk.“ „Děkuji. Někdy bych se ráda na vaše obrazy podívala,“ požádala starší umělkyně. „Dva Hertiny obrazy visí vzadu u dveří do skladu,“ prozradila Lucie, která rozhovor zatím jen mlčky poslouchala. „Moje sestra je, pokud jde o její malířské umění, velmi skromná, ale slečna Carstensová je chtěla pověsit aspoň tam dozadu.“ V tu chvíli zazvonil v zadní místnosti telefon a Lucie spěchala ho zvednout. Pauline Lambertová se vydala ke dveřím skladu a obdivo vala dvě malá zarámovaná zátiší s květinami v porcelánových vázách. Barvy květů na pozadí, které Hertha nechala téměř úplně černé, jasně zářily. „Vaše obrazy jsou velmi výrazné, mají propracovaný barevný kontrast,“ pochválila ji Pauline. „Měla byste s malováním pokračovat. Uskutečnění vašeho snu nemusí být na překážku vaší práci v parfumerii. Určitě existují lidé, kteří dokázali oboje,“ udělala potutelnou narážku na sebe. 26
PARFUMERIE DOUGLAS_2.indd 26
4.2.23 15:27
Lucie se vrátila ze zadní místnosti. Na jejím ustaraném výrazu Hertha hned poznala, že něco není v pořádku. „To byl váš synovec, madam,“ obrátila se Lucie na Pauline francouzsky. „Měli s Bertou Kolbeovou nehodu.“ *** Eugenie Schaltová se radovala ze sluníčka, které se po ranní přeháňce objevilo na obloze mezi mraky. Třiadvacetiletá prodavačka se naposled podívala na malebnou řeku Alster a pavilon na jejím břehu, shrnula si blond vlasy z obličeje a spěchala po ulici U nové zdi k parfumerii. Před skleněnými dveřmi oklepávala kapky deště z deštníku, když za sebou uslyšela hluboký hlas, který jí připadal vzdáleně známý. „Dobré ráno, slečno Schaltová.“ Otočila se a spatřila nadstrážmistra Knuta Feddera v doprovodu mladšího kolegy, kterého ještě nikdy neviděla. Byl vysoký určitě skoro metr devadesát, měl krátké hnědé vlasy a fascinující tmavé oči, které působily trochu nejistě. To mu propůjčovalo přes jeho výšku a svalnatý hrudník něco křehkého. Eugenii připadal tak přitažlivý, že se obávala, že na něj nepřestane zírat. Rychle se proto obrátila na podstatně menšího čtyřicátníka vedle něj: „Dobré ráno, pan nadstrážmistře. Jak to vypadá s vašimi zády?“ Fedder si promnul knír a usmál se. „Výborně, houser je pryč.“ Ukázal na pohledného obra po svém boku. „To je můj nový kolega, policejní asistent Bethge, který k nám přišel z Porúří.“ „Těší mě,“ pronesl muž v uniformě hlubokým hlasem, ale nečekaně tiše. „Nápodobně,“ odpověděla Eugenie upřímně. Mladý policejní asistent zíral na prodavačku tak ohromeně, že z toho začala být nervózní a sklopila oči. 27
PARFUMERIE DOUGLAS_2.indd 27
4.2.23 15:27