0043746

Soumrak Jessie Cave

Soumrak_001-368.indd 3

13.12.22 12:51

Pro Bebe

Soumrak_001-368.indd 5

13.12.22 12:51

PŘ E DEH R A

Ruku v ruce stoupáme do kopce. Náš hotel sedí na jeho vrcholku. Na záda jí spadá cop zrzavých vlasů, ze kterého vypadávají prameny, a letní šaty má příliš krátké, takže se vykasávají. Nevšímá si toho nebo jí to je možná jedno, protože je na dovolené. Táhne mě s sebou, a když mi srdce začne bušit jako splašené, zalituju, že jsem nezůstala u plavání nebo jakékoli jiné činnosti. Kéž bych byla disciplinovaná a silná jako ona. Růžové žabky se mi zarývají mezi prsty a do nového puchýře se mi dostal písek, lýtka mě bolí už od dnešního chození po pláži. Jsem tak přecpaná pizzou, že žadoním, abychom se na chvíli posadily. Sedneme si na okraj travnatého pahorku, a zatímco slunce klesá k obzoru, popadáme dech. Obloha je postříkaná neonově růžovou a oranžovou jako nějaký obraz. Ukáže na zapadající slunce. Ona: Měly jsme štěstí… Já: Naplánovala jsem to. Ona: Tak vztyk a jdeme… Já: Hannah, nemůžu, prosím tě… Ona: Ale můžeš… Já: Zůstaňme ještě chvilku, budeme pozorovat západ ­slunce… Ona: To už zapadlo, Ruth. Ale zítra vyjde znovu.

7

Soumrak_001-368.indd 7

13.12.22 12:51

Vyrazí kupředu soumrakem a chechtá se. Nehybně sedím a nejsem schopná – nechci – se bez ní pohnout. Vrací se. Jak taky jinak. *

* *

Výčet ujetých věcí, které jsem dělala během posledních měsíců: • Ošklivě jsem si popálila jazyk lasagnemi z mikrovlnky, což mě tak dožralo, že jsem je vyhodila z okna. Lasagne dopadly na stříšku autobusové zastávky, kde je pak několik dnů ozobávali holubi. • Každý večer před usnutím jsem na stěnu přilepila žvýkačku, protože se mi nechtělo vstát a jít ji vyhodit. Z vrstvy na stěně pomalu vyrostla „žvýkačková hora“, kterou nyní obývá šest mrtvých much. • Uprostřed noci jsem zakoupila ingredience na mrkvový dort, ačkoli ho nesnáším. Pak jsem ho chtěla dát nějakému bezdomovci, ale nesehnala jsem žádného, který by si ho vzal. • Usnula jsem v oddělení ložnic v obchoďáku John ­Lewis Zdál se mi živý hrůzostrašný sen, a když jsem se s vřískotem vzbudila, stály u mě tři prodavačky a jeden policista, který o mě nejevil zájem. • Chybně jsem vyluštila několik sudoku v novinách a pak jsem k nim připsala lehce výhružné jinotaje v duchu: VÍM, CO JSI DĚLALA LONI V LÉTĚ. • U televizního pořadu Bořiči mýtů jsem masturbovala s pomocí drahého vibrátoru, který jsem ukradla sestře.

8

Soumrak_001-368.indd 8

13.12.22 12:51

1

Terminál 5, letiště Heathrow 2019 Jsme v odletové hale a já čekám, až přestane telefonovat. Vím, že mluví s ním, protože když na displeji viděla, kdo volá, koutky úst jí vyletěly vzhůru. Ví, že mi její „zamilovaná“ verze leze na nervy, takže s mobilem poodejde stranou. Pozoruju, jak se opírá o kovové zábradlí. Nohy má po mámě, já mám stehna po tátovi. Na vteřinu předstírám, že není moje sestra, a dumám, jestli by mi připadala atraktivní, kdybych nejdřív spatřila její záda. Asi ano. Na sobě mám starou šedou teplákovku značky Adidas a pod ní bombarďáky, ale podprsenku ne. Můj obvyklý cestovní úbor. Sestra na sobě má krátkou hnědou sukni, aby mě naštvala. Do letadla si vždycky oblékne upnutou sukni, a i když říká, že se záměrně nesnaží být sexy, aby mě nenaštvala, stane se opak. K sukni si vzala přiléhavé tričko z úpletu a tenké šedé punčocháče. Na pokažení dovolené je trochu brzy, takže před ní její ohoz zatím nekomentuju. Počkám s tím, až nastoupíme do letadla. A když se usadíme na svá místa, sestra se nesměle rozhlédne a povolí si u sukně vrchní knoflíček, já se k ní potom otočím s dotazem: „Proč si ji bereš do letadla, když je tak nepohodlná?“ Bude trvat na tom, že ta sukně pohodlná je. Sestra je lhářka, ale to já taky. Na rozdíl od ní nemám, komu bych z letištní haly volala, tak se vydám pro kávu. Máme zavedený rituál, že dorazíme na letiště brzy a pak s pohárky kávy v rukou pozorujeme letadla. 9

Soumrak_001-368.indd 9

13.12.22 12:51

Nechává mě hádat, kam poletíme. Nikdy to neuhádnu a pak žasnu nad cílovou destinací, protože není tak levná, jak jsem předpokládala. Sestra trvá na tom, že bude všechno platit ona, načež vždycky zaprotestuju, ačkoli nemám peníze. Tvrdí, že je přece jen moje starší sestra, že vydělává a že mě má ráda. Nevím, jak mě může mít ráda, když mám tak blbou povahu. Na dnešek jsem u Hannah přespala. Sice má doma k dispozici pokojík pro hosty, ale ten nevyužívám, vždycky spím v její posteli. Dala jsem si vanu, ona mi mezitím četla nějaký článek, kterému jsem nerozuměla, ale předstírala jsem opak, a když jsem vylezla z vany, vklouzla do vody po mně. Připadá mi to nechutné, ale jí šetření vodou dělá radost. Obtočila jsem si osušku kolem spodní části těla, lehla si na podlahu a předstírala jsem, že jsem mořská panna. Nikoho jiného nedokážu rozchechtat tak jako sestru, jako by tohle kouzlo fungovalo pouze na ni. Jako děti jsme si hrály na mořské panny tak, že jsme každá nacpala obě nohy do jedné nohavice pyžama, a pak jsme sebou mrskaly na podlaze, jako bychom chtěly někam uplavat. Myslím, že to mohlo vypadat jako kombinace Malé mořské víly a filmové kriminálky. Připadalo nám to hrozně vtipné, rodičům už tolik ne, ale aspoň se na nás chvilku dívali, než odešli trávit večer po svém do přízemí. Teprve relativně nedávno jsem si uvědomila, jak často nás nechávali samotné, jakmile jsme se utišily. Stejně jsme nespaly, dál jsme se tiše chichotaly do tmy a nedokázaly jsme přestat. Coby dospělá mívám pětidenní fáze, kdy se snažím být lepším člověkem, než mě to znudí a vzdám to. To pak navštívím Hannah, ležím s ní v posteli a ona mi radí, co mám dělat, abych si dala život do pořádku: komu mám přestat psát, co bych měla jíst pro větší přísun energie a jaký mám používat kondicionér. Ve vzduchu naznačuje rukou odrážky a já sleduju dráhu jejích prstů. Na to, jak je mladá, má až moc pěkný byt, který se nachází v přestavěném skladišti na King’s Cross. Je o čtyři roky starší 10

Soumrak_001-368.indd 10

13.12.22 12:51

než já, a ačkoli doufám, že v jejím věku si pořídím taky takové bydlení, jen co si dám život do pořádku, silně o tom pochybuju. Sestra má fotografie na stěně zarámované, a ne jen přilepené jako já. Má zrcadla, aby se místnosti jevily větší, vinylová elpíčka, roztodivný kaktus a opravdový krb, který mi nahání hrůzu. Dokonce si pořídila vlastní lampy – jsou nóbl a fungují v nich jen specifické žárovky, které musí objednávat přes internet. Tudíž nemá doma jen nekvalitní lampičky jako já, které tam nechal předchozí nájemník. Můj byt na nedaleké Caledonian Road je oproti jejímu obydlí čtvrtinový. Nemovitost, která dříve patřila městu, koupili rodiče, když v devadesátkách přišli k nějakým penězům – což byla ta nejrozumnější investice, jakou kdy udělali. Pokud by se z nich náhodou stali slavní superboháči a neměli čas starat se o svoje dospělé dcery, tenhle byt nám měl sloužit jako záložní bydlení. To já se penězi nikdy nezabývám. Hannah ano. Utrácí s rozumem, šetří, ale nijak fanaticky. Nové oblečení si moc často nekupuje, až na pracovní kostýmy. Chodí do obchodů se zbožím darovaným na charitu a taky ženám bez domova oblečení sama daruje. Někdy si ji dobírám, když říkám, že se jako altruista jen tváří, protože jeden den něco daruje a druhý den si něco ve stejném obchodě v přestrojení zase koupí. Tyhle moje řeči nemá ráda. Ohledně morální integrity máme velice odlišný smysl pro humor. Zatímco v noci na dnešek pochrupovala ve velikánském tričku, které má už celou věčnost (v tom vybledlém s postavičkou z animáku, které dříve patřilo mámě), netrpělivě jsem vysedávala v koupelně a zírala na nekonečnou řadu kosmetických přípravků. Z nudy jsem některé vyzkoušela. Připadalo mi zvláštní, že má tolik prostředků na vlnité vlasy, když jsou její vlasy od přírody celkem rovné. Jak jsem zkoumala složení obsahu lahvičky s nápisem „Věčně zářivý vlasový olej pro bohyně“, všimla jsem si na spodní levé poličce pánského deodorantu. To bylo poprvé, co po sobě některý její přítel zanechal stopu. 11

Soumrak_001-368.indd 11

13.12.22 12:51

Teď objednávám kávu v Costa Coffee, kde se se mnou ba­ ristka vůbec nebaví, jen ke mně otočí iPad, abych mohla zaplatit. Dívám se na další pracovnici pobočky, která věší nějaký obraz nad samoobslužný koutek s cukrem, umělým sladidlem a takovými těmi tyčinkami, co si s nimi leda poraníte jazyk. Na obrazu je typický výjev z Londýna. Až na zářivě červenou telefonní budku je černobílý. Postrádá jakýkoli význam a je ošklivý, přesto se mi celkem líbí. Posadím se a čekám, až vychladne sestřino latte bez kofeinu s ovesným mlékem. Já si dávám dvojité mocha, což je podle mě horká čokoláda pro dospělé. Začnu si kreslit na ubrousek s logem Costa Coffee. Na umělecké škole mi říkali, že mám kreslit i něco jiného než vlastní sestru, jenže já namítala, že to chci zkoušet tak dlouho, dokud nebude podoba věrná. Sestra konečně ukončí hovor a sedne si naproti mně. Čekám, až se podívá na můj pohárek a vynadá mi za to, jaký jsem zvolila nápoj. Tolik cukru, řekne, načež si vygoogluje přesné množství cukru ve dvojitém mocha z Costa Coffee, protože jí to připadá zábavné. Jenomže to neudělá. Místo toho se se zářivým úsměvem zahledí na mou čmáranici, vezme mi propisku a za necelou minutu na jiný ubrousek dokonale nakreslí mě. Lehkost, s jakou to zvládne, mě rozzuří. Na telefonát se jí nevyptávám. Sestra vytáhne svazek plastových fólií s našimi cestovními pasy, letenkami, doklady o pojištění a dalšími potřebnými věcmi. Svůj cestovní pas nechávám u ní v tašce, protože jsem ho už jednou ztratila, a pak jsme zmeškaly let. Tehdy se nezlobila a pas jsme o hodinu později objevily na záchodcích, ale už mi ho radši nesvěřila. Brzy si budeme muset obstarat nové cestovní doklady. Krátce po téhle dovolené přestanou ty stávající platit, načež si je Hannah pečlivě uloží do své sbírky starých pasů. Ráda sbírá věci. Pozorujeme letadla a svorně mlčíme. Zvuky letiště mě uklidňují i vzrušují zároveň.

12

Soumrak_001-368.indd 12

13.12.22 12:51

Ona: Potřebuju něco ke čtení! Má ráda kriminální romány. Jdeme do ochodu WHSmith, kde pouštějí nějaký pop; sestra kývá hlavou do rytmu, brouká si, bere do rukou knížky, čte názvy na hřbetech a zase je odkládá. Já si zapomněla s sebou vzít knížku o filozofii, kterou už půl roku naoko čtu, ale stejně asi nebudu mít na čtení čas. Protože se budu jenom bavit. Když jde zaplatit k samoobslužné pokladně, zkusím k nákupu přidat pytlík šumivých Haribo bonbonů, abych měla něco na cestu. Sestra vezme sáček mezi ukazovák a palec, jako by to byla myš, a nedovolí mi ho koupit. Z tašky povytáhne velký pytlík mandlí tak, abych ho dobře viděla. Hannah: Prospějí ti, vitamin E má blahodárný vliv na pleť. Já: Vitamin E! Tý jo, dík. Hannah: Poděkuješ mi později. Opravdu lituju, že jsem si neoblékla tričko a pod něj podprsenku. Už teď jsem spařená jako blbec a nechápu, co mě to napadlo, že jsem se do teplákovky navlékla tak brzy. Proč jsem si nevzala tričko? Hannah si zastrčí pramen vlasů za ucho a já si všimnu, že má v uších ty matně zlaté kroužky, které jsem jí už před lety koupila v Claire’s. Obě máme slabost pro laciné kroužky do uší, které vypadají trošku zašle. Když se shýbne, aby vložila knížky do tašky, všimnu si chlápka, který jí kouká na zadek. Zašklebím se na něj, ale ani to s ním nehne. Už jsem si zvykla být vedle Hannah neviditelná. Vím, že když nás někdo vidí vedle sebe, dovtípí se, že jsme sestry, protože máme podobně stavěné obličeje, rty a oči, ačkoli její rysy se jeví jaksi výraznější, plnější, kompletnější. Dokonce i naše hlasy jsou podobné, ale ten její je vyšší a nosovější, což jí s oblibou a často připomínám. Já vedle ní vypadám, že mi na 13

Soumrak_001-368.indd 13

13.12.22 12:51

vizáži moc nesejde. Hannah mi někdy kupuje oblečení, které prý více sedí „mým tvarům“, jenže já tvrdím, že žádné tvary nemám. Jsem štíhlá, ale stále jaksi neforemná. Našedle hnědou kštici mám sepnutou na temeni, jeden pramen vlasů mám přilepený na opoceném čele. Hannah se ke mně otočí a odlepí ho. Ona: Máš s sebou faktor padesátku? Přikývnu. Lahvičku mám v tašce, tu samou, jakou jsem měla i na minulé dovolené. Na tu příští si budeme muset obstarat novou, což by mohlo být ještě letos, pokud do té doby Hannah neotěhotní nebo se nevdá. Stydím se za to, ale doufám, že ne. Faktor padesátku nepotřebuju tolik jako ona. Až se vrátíme domů, bude mít od sluníčka nejméně stovku pih.

14

Soumrak_001-368.indd 14

13.12.22 12:51

2

1999 Najednou jsem si uvědomila, že na sobě nemám kalhotky. Máma s tátou nedávno sestře dovolili, aby mě vodila do školy, chodila do páté a já do první třídy. Bylo slunečno, ale dost foukalo. Věděla jsem, že už tak jdeme pozdě, nebyl čas doběhnout domů. Rozbrečela jsem se a říkala, že se bojím, že se na to přijde a že dostanu vynadáno. Hannah mě pak odvedla za strom, ověřila si, že se nikdo nedívá, stáhla si gaťky a podala mi je. Byly mi velké a měly vzorek s fialovými motýly. Pokračovaly jsme v cestě a já se držela popruhu jejího batohu (říkaly jsme mu „vodítko“), pak se rozeběhla a táhla mě za sebou až do školy. Připadala jsem si jako na horské dráze. Čekala jsem, až mě vyzvedne po vyučování. Třídu měla na druhé straně školy, takže jsem bývala tou poslední, koho si někdo vyzvedl, a čekala na sestru s učitelkou, která měla lesklé černé vlasy s bílým proužkem svázané do drdolu. Nepamatuju už si její jméno, ale vzpomínám si, že na sobě měla každý den stejnou modrou dlouhou sukni a voněla po levandulovém mýdle. Když jsem spatřila přibíhat Hannah, rozpřáhla jsem ruce, v jedné jsem držela krabičku od svačiny, a čekala, až jí padnu do náruče. Ona: Nespadly? Já: A co? Ona: Ty kalhotky. Nespadly? 15

Soumrak_001-368.indd 15

13.12.22 12:51

Já: Ne. Ona: Fajn. Bála jsem se toho. Když máma otevřela domovní dveře s nóbl slunečními brýlemi na očích a hrnkem vína v ruce, spatřily jsme dým z cigaret a ucítily slaninu. Ty brýle nosila skoro denně a ráda dávala k dobru historku o tom, jak je ve dvaceti letech ukradla v jednom obchodě, a jelikož ji od té doby hryzalo svědomí, chtěla to jejich častým nošením nějak vynahradit. Rodiče pořádali další z odpoledních dýchánků hemžících se herci, spisovateli a lidmi vydávajícími se za producenty nebo ředitele castingu. Lidé v okázalých košilích s obrázky plameňáků posedávali na pianu nebo se rozvalovali na gauči. Přes televizi byl přehozený jeden z máminých šátků, což mě mátlo – proč by se telka měla schovávat? Ačkoli mi bylo teprve kolem šesti let, vycítila jsem netečnost těch lidí, když jsem je musela pozdravit. Chtěli jen dát do pléna svou veselou historku z konkursů, nějakým dítětem se nechtěli nechat rušit. Máma nás nechávala v přízemí, jen když po nás chtěla, abychom jejím hostům něco předvedly. Hannah jim zpívala písničky s mnohem větším nadšením než já. Byla jsem nervózní a pozorovala ji ze schodiště. Když splnila povinnost, vyběhly jsme do pokojíčku postavit si pevnost. Líbilo se nám, když byl doma večírek, protože jsme si mohly celé hodiny hrát a nemusely jít na kutě. Hannah jako obvykle postavila „kouzelné království“ – ze židlí s vysokým opěradlem ukradených z kuchyně visela prostěradla, v každém koutě byly kupy navršených polštářů. V království jsme si četly pohádky s bradami opřenými o baterky, což nám měnilo výraz v obličejích. Nebo jsme pod sestřiným velením pevnost opustily, jen abychom se tam za chvilku vrátily a předstíraly, že jsme v jiné zemi, na cizím exotickém místě plném vzrušujících věcí, kde jsme s legračním přízvukem popisovaly okolí. Přinutila mě si ta místa představit a já je doopravdy 16

Soumrak_001-368.indd 16

13.12.22 12:51

viděla. Takže než jsme šly spát, cestovaly jsme do vzdálených zemí, vyprávěly si stovky příběhů a ani si neuvědomily, že nebyla večeře; pak se připotácel táta, aby nám přiopile popřál dobrou noc a zhasnul. Následujícího rána na gauči dole vyspával náhodný host nebo výstředně oděný pár, zatímco my jsme si dopřávaly pořádnou snídani – obě jsme si často dávaly misku míchaných cereálií. Kukuřičné lupínky Crunchy Nut a Coco Pops. Hannah pak poklidila, zatímco já sundala z televize mámin šátek a dívala se na kreslené pohádky. Když jsme se šly rozloučit s rodiči, máma už většinou byla pryč. Táta spal až do našeho návratu ze školy. Na dotaz, jak se celý den měl, odpověděl, že „přemýšlel“. Po střední jsem se přihlásila do nultého ročníku na akademii. Dostala jsem se tam snadno, protože jsem do portfolia zařadila nádherné portréty, které sestra vytvořila v maturitním ročníku. Kreslila i malovala lépe než já, ale nechtěla patřit mezi umělce jako naši rodiče. To já měla vždycky jen dobré nápady, jenže jsem nevěděla, co si s nimi počít, tak jsem na ně zapomněla. Když jsem sestře tu a tam večer nějaký svůj nápad vyprávěla, nechtěla poslouchat dál, dokud jsem si nevzala k ruce zápisník a propisku. Ona: Když si to nezapíšeš, zapomeneš to. Po nultém ročníku, ve kterém jsem podle všeho excelovala, jsem zahájila řádné studium na akademii, ale sama jsem si ho mařila. Začala jsem být posedlá kluky, kteří nebyli posedlí mnou. Bohatými mladíky, kteří se všemožně snažili vypadat chudě, ruce a tváře měli stále od barev, za nehty špínu. Zpočátku byli všichni typickým snem každé holky, jen aby se postupem času nechali příšerně potetovat a vypadali pak jeden jako druhý, načež všechny holky pochopily (o svých šancích stát se druhou Tracy Emin uvažovaly střízlivěji než já), že není ani hygienické, ani zdraví prospěšné nechat se vyprstit jednou z těch rádoby utrápených duší. Posunuly se dál. Kdežto já zůstala pozadu. 17

Soumrak_001-368.indd 17

13.12.22 12:51

3

Středozemní moře Budím se brzy kvůli světlu. Vidím, že stojí u okna, dívá se na moře a přivazuje závěs. Vím, že už je namalovaná, protože zastihnout ji bez zlaté oční linky se mi nikdy nedaří. Cvičí ranní jógu pro dobrou náladu. Já: Děláš to jen proto, abys mě naštvala. Ona: Ne. Dodávám energii duši. Já: Tvoje duše to nepotřebuje. Ona: Pojďme si najít nějaké pěkné místo… Já: Ještě hodinu, prosím… Ona: Stačí si obléknout plavky a vyjít ven... Na opuštění dočasné ložnice nejsem připravená. Chci zůstat ještě chvíli v posteli, nespěchat. Nejsem ranní ptáče jako ona. Před odchodem opět zatáhne závěs a pohladí mě po tváři. Znovu usnu a po probuzení je mi úzko a chci spěchat za ní. Scházím z vysokého kopce na pláž a posílám jí textovku s popisem svých pocitů, o kterých vím, že si vyloží jako: „Promiň, že jsem si přispala“. Odpoví několika smajlíky, což si vyložím jako: „Netrap se tím“. Od chvíle, co se seznámila s ním, je tak nehorázně šťastná, že to čiší i z esemesek. Na úbočí kopce si všimnu nádherných květin. Jsou zářivě růžové a červené; tady člověku všechno připadá barevnější. Přidřepnu, abych k nim přivoněla, ale jediné, co cítím, je slaný 18

Soumrak_001-368.indd 18

13.12.22 12:51

pach moře. Zastydím se, že by mě mohl někdo vidět čichat ke květinám, tak se narovnám a pohledem zkoumám pláž pod sebou. Ihned zmerčím sestru, má na sobě fuchsiově růžové plavky, jsou o číslo menší, než je její velikost, takže jí z nich trochu vylézá zadek. Leží na ručníku na skládacím lehátku. Pocítím nutkavou touhu zavolat na ni, tak to udělám, ačkoli pochybuju, že mě odsud shora uslyší: HANNAH!!! Ale ona slyší. Zvedne hlavu a mávne na mě. Taky jí zamávám, takhle na sebe chvilku hloupě máváme a smějeme se. Jakmile sejdu dolů k lehátkům, která speciálně pro nás vybrala, otočí se ke mně zády. Je to signál, abych ji celou postříkala faktorem číslo 50. Ona: Hezky ses prospala? Já: Nevím, co to se mnou bylo, promiň. Měla jsem divný sny. Ona: Vždycky jsou divný, když si přispíš. Já: Nudila ses beze mě? Ona: Ne. Pěkně jsem se prošla. Vidíš ty lidi skákat z ­tamhletoho útesu? Ukáže k vysokému útesu po pravé straně. Zadívám se tam a spatřím nějakého človíčka skočit po hlavě dolů, je tak malinký, že vypadá jako lego panáček padající ze stolu. Ona: Jdeme to taky zkusit! Já: A co? Ona: Přece to, co dělají oni, koukni… Já: Já z žádnýho útesu skákat nebudu. Zešílela jsi?

19

Soumrak_001-368.indd 19

13.12.22 12:51

Koupím si takovou tu mini ledovou kávu, která je k dostání jen na plážích a podává se v plastových pohárcích na panáky. Nic lepšího jsem v životě neochutnala. Ona: Měla bys přestat s přežíváním na cukru a kofeinu… Já: Už jsi tohle někdy ochutnala? Donutím ji si cucnout. Usměje se. Ona: No dobře, předtím jsem si to taky dala. Jsou skvělý. Já: Deset těchhle kafíček bych si objednala jako poslední jídlo před popravou. Ona: O posledním jídle před popravou přemýšlíš nějak moc často. Zvedne se a utíká do vody. Vyhrabu do písku díru, mobily strčím do malého plastového sáčku, ve kterém jsme měly na letišti toaletní potřeby, a zahrabu je. Náš vlastní improvizovaný trezor. Utíkám za ní, pak spolu plaveme. Nalokám se mořské vody a zakuckám se. Vezme mě na záda a pak vestoje čeká na velikém kameni, až se vzpamatuju. Závodíme k bójce pohupující se asi pětadvacet metrů od nás, cestou spatříme medúzu. Vůbec poprvé závod vyhraju. Já: Nechala jsi mě vyhrát? Ona: Možná. Já: Proč jsi tak hodná? Zneklidňuje mě to. Ona: Nejsem… Já: Ale jsi. Postříká mě, abych už sklapla, pak mi vykládá nepříliš zajímavé informace o medúzách: „Víš, že medúzy mají pusu uprostřed těla?“ načež její výklad začnu parodovat. Potom jí spadnou sluneční brýle do vody. Obě je zkoušíme najít, ale neúspěšně. 20

Soumrak_001-368.indd 20

13.12.22 12:51

Obvykle bývá z takové události nešťastná, protože hrozně nerada ztrácí věci, ale dnes ji to netrápí. Opět civí na útes, jako by na ni volal. Plaveme prsa zpátky na pláž. Brouká si stejnou písničku jako obvykle, její název neznám. Broukám si s ní, jako obvykle falešně. Lidi na pláži spí na poledním slunci a netuší, že se spálí. Sleduju, co kdo čte, a zjistím, že tři ženy mají stejnou knihu. Hannah mě drží za ramena a vrhá na mě divoký pohled, který už znám. Oči, o kterých tvrdí, že jsou zelené (trvám na tom, že jsou prostě modré), jí krásně svítí. Vypadá jako bohyně. Kdybych ji neměla tak ráda, hned bych ji za to začala nenávidět. Ona: Musím se tě na něco zeptat a chci, abys věděla, že bude úplně v pořádku, když řekneš ne. Já: O co jde, kristepane? Ona: No… Napadlo mě, jestli by ti nevadilo… nezlob se, prosím tě… kdyby se ti přijel představit Rowan? Já: Do prdele proč? Ona: Fakt mi nebude vadit, když odmítneš… Já: To „do prdele proč“ snad značí, že odmítám… Ona: Ale mohla bys to aspoň zvážit, prosím? Pustí mi ramena a usměje se. Trochu se tím odhalila, potřebuje můj souhlas. Přesun moci na mou stranu se mi líbí. Ale představa, jak se tady přede mnou oblézají, je nesnesitelná; jak si sedí na klíně, ze slušnosti si dávají vlažné polibky, šeptají si svou tajnou řečí. Zuřím, už jen když si to představuju. Já: Ne. Nechci se starat o to, abych se mu zalíbila… Ona: Ale ty už mu sympatická jsi…

21

Soumrak_001-368.indd 21

13.12.22 12:51