EUROMEDIA GROUP
Pro mou matku Lornu. A pro každého, kdo má sen.
PROLOG Padá sníh
Bude z ní třetí. Další dílo čeká na dokončení. Představoval si tahy štětce, připomínající pohyby kouzelné hůlky, a tichounký zvuk dotýkaného plátna. Pod zavřenými víčky viděl plátno, půl metru na metr. Všechny obrazy byly vždycky vyvedené v neutrálních tónech: odstíny bílé, šedé a černé, jako dokonalé fotografie. Jedinou barevnou skvrnou byl podpis v pravém dolním rohu, jako velká krůpěj vody – nebo krůpěj stékající krve. Na pleť jí v závanech větru padal sníh. Kromě zmrzlých slz, které zanechaly na lících uhlově černé stopy od maskary, byla celá odhalená tvář bledá jako křída. Byla krásná, připomínala dokonale rozkvetlou růži. Oči jako z modrého skla zíraly vzhůru do bezhvězdného nočního nebe, odkud se do závějí dole snášely nadýchané vločky. V mihotavém třpytu sněhu se v řídké mlze choulily stromy bez listí. Skrz holé větve spatřil rozsvícené reflektory tahače: dvě bdělé oči, mléčně bílé a neodbytné. Z půlkilometrové dálky vypadal tahač na dálnici jako autíčko na hraní. Zafoukal vítr, kamion zaskřípal a zmizel za zatáčkou. Byl s ní zase sám. Zahleděl se nahoru, mezi zasněžené olšové a dubové větve; tu a tam se ozvalo tiché prasknutí, jak některá povolila. Stromy přežívají krutou zimu tím, že zpomalí všechny své vnitřní procesy a usnou. 7
PE T E Z AC H A R I A S
Ležela opřená zády o strom a její prsa byla stejně porcelánově bílá jako sníh kolem ní. Nespala. Byla mrtvá. Vytvořil dokonalého sněžného anděla. Z nebe se snesla vločka a přistála jí něžně na tvář; dotkl se jí kloubem prstu v rukavici a zmizela. V popelavě světlých vlasech byly zapletené polámané větvičky a chuchvalce mrtvé hlíny. Rána v hrudi byla sice velká, ale konečně už přestala krvácet. Dívčiny holé nohy pomalu pokrývalo bělostné moře; než ji najdou, zaplaví je úplně. To bude třetí tělo, které policie najde, ale až se tak stane, nebudou k jeho dopadení o nic blíž, než když našli to první. V ústech jí naleznou stopy lubrikantu z ochrany, ale nebudou odpovídat ničemu nalezenému u předchozích obětí. Budou hledat cizí vlas, krev, otisk prstu, semeno, ale nic nenajdou. Snaží se vyřešit komplikovanou skládanku, od které nemají ani jediný dílek. Něco jim sice nechá, ale oni nebudou vědět, co to je. Složil fotografii na čtvrtinu, uzavřel ji do plastového sáčku a nacpal ji dívce do úst. Byla to jen kopie. Originál jim pošle zanedlouho. Ležela tam, teď se dívala na něj. Shrnul jí vlasy z ramen dozadu. Zmrzlé slzy vypadaly na jemné pleti jako rampouchy. Nechal to tak. Byla lehká. Přinesl ji sem z nedaleké boudy pro rybáře. Bouda byla malá, ale jeho potřebám vyhovovala. V noci byla neviditelná, měla černé zdi, krvavě rudou kovovou střechu a zborcenou dřevěnou podlahu. Na protilehlých stěnách měla dvě maličká okénka; těmi by ta dívka rozhodně nemohla prolézt. Od nejbližší silnice je dělilo půl kilometru, od dálnice Route 169 skoro kilometr. Napřed týden sledoval okolí, jestli sem někdo nechodí. Když se nikdo neukázal, dospěl k rozhodnutí, že je to perfektní místo. Ji sledoval ještě déle. Číhat v záloze, pronásledovat, skrývat se ve tmě – to miloval. Dávalo mu to pocit neviditelnosti. Moci. Pod okrajem tmavé baseballové čepice se mu potily vlasy, v podpaží měl na tričku vlhké skvrny, vyboulené kalhoty. Vypadal nenápadně. Měl na to nadání. Nesnažil se včlenit do společnosti. Jako kluk se nepočurával, neubližoval zvířátkům, netrpěl oidipovským komplexem. Jistě, odmalička ho přitahovalo násilí, ale 8
SPÁ L E N Ý Z I MOU
kterého kluka nepřitahuje? Věčně si hráli venku na četníky a na zloděje, na kovboje a na indiány – bůhví, jak se tomu má říkat dneska. Nikdy nezapomene, jak jako devítiletý vzal poprvé do ruky otcovu pušku, winchestrovku model 70. Obdivně na ni hleděl, leskla se a v dětských rukách mu připadala těžká. Také nikdy nezapomene, jak na něj matka křičela, že už na ni nikdy nesmí sáhnout. Později pochopil, proč se tak zlobila: puška byla nabitá. Ještě teď se mu vracela myšlenka na tu noc, která všechno změnila. Nedaleko od jejich domu došlo k vraždě; slyšel, jak se o tom matka a otec šeptem baví u večeře. Když byl čas na večerní zpravodajství, rodiče vypnuli televizi. Ale bylo toho plné město, takže se to brzo dozvěděl. Holku znásilnil a ubil k smrti kluk, se kterým se rozešla. Marcy Knightovou s jejími prsy velikosti D znal každý a Billy Simms byl pobuda a parchant. Stalo se to jen pár kilometrů daleko, neodolal nutkání vykrást se ven. Pozdě večer, když všichni spali, vyklouzl z domu a oblečený do černého, aby splynul s tmou, ujel na svém sedmirychlostním kole Mongoose Switchback tři kilometry. Ulice Grouse Creek Road se nacházela v otevřené krajině, kolem rostla tráva, plevel a pole ječmene. Stál tam osamoceně sem tam nějaký dům nebo stodola, ale v noci všechno pokrývala tma. Byl na to kolo ještě trochu malý, vysoké a tvrdé sedlo mu připadalo jako koňské, tlačilo ho do kostnatého zadku. Před domem zpomalil. Ve vlasech, které mu neuměle stříhala matka, se mu začínal perlit pot. Pustil kolo na obrubník. Kolem domu byla ještě natažená žlutá páska. Podlezl ji. Dveře byly zamčené. To se dalo čekat. Ale napadlo ho, že třeba nechali otevřené nějaké okno, aby trochu vyvětrali zápach. Postupoval rychle od jednoho k druhému a za každé zatáhl. Měl štěstí, vzadu v domě okno povolilo. Odsunul ho a vlezl dovnitř. Bolestivě se opřel žebry o parapet. Bude to tam mít odřené, možná se mu udělá i modřina, ale na tom mu nesešlo. Cvakl vypínačem mohutné baterky Maglite, kterou sebral doma pod dřezem. Blikla a ozářila pokoj netečně žlutým světlem. Vkradl se 9
PE T E Z AC H A R I A S
do ložnice a spatřil krvavé cákance na zdi a na manželské posteli. Zamířil na ně kužel světla. Ten pohled ho fascinoval. Matrace byla uprostřed promáčklá. Marcy Knightová, pomyslel si, zatímco obdivoval její krev. V pokoji to bylo cítit, ale plesnivá temnota a mrtvolný zápach mu nevadily. V prudké záři baterky to vypadalo, jako by se strop pod světelným kuželem bortil a kroutil, než se ztratí ve tmě. Starý kobereček měl šeredně šedou barvu. Na podlaze stály očíslované žluté značky. Posvítil si na ně baterkou, na rudé čáry a cákance na koberci, na jasný otisk podrážky velké tenisky. Když ustoupil, aby viděl na všechno najednou, vrazil do toaletního stolku se zrcadlem, nad kterým se vznášela hořká vůně spreje na vlasy a máty. Zaslechl cinknout klíče, měl pocit, že je někdo u dveří. Zhasl baterku, utíkal k oknu a vyskočil ven. Když přelézal parapet, roztrhl si kalhoty. Zavřel za sebou okno tak tiše, jak to jen šlo, běžel ke kolu a hnal se domů. Šlapal do pedálů, po čele mu stékal pot, v mokrých vlasech cítil studený vítr. Představoval si, že je Billy Simms ve chvíli, kdy pod ním umírá Marcy Knightová. Ráno ho probudila matka. Jestli hned nevstane, zmešká autobus. Vyskočil z postele, ucítil, že má mokré prádlo a spatřil malou skvrnu na flanelovém prostěradle. Když matka přišla ustlat, také to uviděla. A on zalhal. Řekl jí, že znečistil postel, protože mu nahnalo strach, když se dozvěděl o té vraždě. Políbila ho na čelo a řekla mu, že to nic, že to otci neřekne. Sundala prostěradlo a převlékla ho do školy. Choval se, jako by se nic nezměnilo, ale změnilo se všechno. Od té chvíle seděl ve třídě a snil o tom, jak Billy zabil Marcy. Snil o bolesti a o krvi. Po léta studoval lidi, jako byl on sám. Dobře věděl, jak probíhá vyšetřování vražd. Studoval obhajobu a trestní řízení, analyzoval, jak pracují sérioví vrazi a proč některé dopadnou. Přečetl si všechno, co mohl sehnat o psychologickém profilování. Měl proč se o ty věci zajímat, zabil už čtyřikrát a nemínil přestat. Patřil k nim, i když se mu termín sériový vrah nezamlouval. Lišil se od nich. Říkal si, že je lepší. 10
SPÁ L E N Ý Z I MOU
Uvažoval, kdy asi policie konečně zveřejní jeho – jejich – tajemství. Že ta těla něco spojuje. Že je tu sériový vrah a země tisíce jezer, Minnesota, je jeho loviště. Jak mu asi budou říkat, až dokončí svou práci? I se zavřenýma očima ji cítil před sebou, studenou a mrtvou. Zvedl vysílačku, sevřel prsty knoflík ovládání hlasitosti a otočil jím. Ozval se praskot a hučení hlasů, pak ženský hlas dispečerky a nějaký naléhavý hovor probíhající na jiném kanálu. Naslouchal a cítil, jak mu na teplou pokožku padá mokrý a studený sníh. Ledový vítr mu nahnal husí kůži po celém těle. … 10-83… bar U Hicka… Opakuji, výtržnost v baru U Hicka. Jde o… Pár minut poslouchal, pak otevřel oči, pohlédl na ni – a málem se usmál. Vypnul vysílačku, otočil se na patě a nechal ji tam. Než přijde policie, jeho šlépěje dávno zmizí, budou smazané ze světa, stejně jako je smazaná ona. Boty se mu bořily až po kotníky do bílého oceánu. Propadaly se hlouběji a hlouběji, jako kdyby šel po pohyblivém písku. Chlad se mu vloudil ke kotníkům a do ponožek. Svaly zad a lýtek křičely bolestí, ale ta bolest byla osvěžující. Policie si bude muset pospíšit. Jestli si dají načas, obraz už nebude perfektní. Blíží se vlna teplého počasí; dokonale bílý sníh zešediví a rozbředne, dívka zbrunátní a zmodrá a začne přitahovat vrány. Představa těch tlukoucích křídel a drásajících spárů ho vyváděla z míry – myšlenka na to, jak jí vyklovávají oči a vytrhávají jí maso, jak ničí jeho mistrovské dílo.
11
ČÁST PRVNÍ
K APITOLA 1 27. listopadu 2017
COS TO UDĚLALA? Detektiv Tess Harlowová uslyšela hlas a prudce se posadila na posteli. Otevřela oči, žíla na hlavě jí pulzovala. Zarachotila rukojeť na nočním stolku, vyjela zásuvka. Tess sevřela v dlani rukojeť pistole SIG Sauer P226. Nikde nikdo. Další noční můra. Tenhle hlas jí dlouho připomínal čokoládové sušenky, co se jen rozpustí v puse, čerstvě upečené, rovnou z trouby. Když byla malá, mohla ještě předtím, než se daly péct, olízat z vařečky těsto. A teď ten hlas – uvidíš sám – tak to řekla otci. I předtím spávala neklidně, ale před měsícem to ještě šlo. Lehávala se zavřenýma očima a vnímala, jak o půlnoci zazní huš splachované toalety. Jak mezi jednou a druhou hodinou v noci praská podlaha pod náměsíčnou paní Crawfordovou bydlící o patro výš. Tyhle věci jí však nebránily celou noc usnout. Ani vraždy či nezvěstní. Ale co jí přistál na stole tenhle případ, pronásledoval ji pocit, že ji ze tmy ode stěn sledují stíny. Začalo to potom, co našli první tělo. Ten hrozný řez přes hrdlo oběti… A po druhé a třetí vraždě se to ještě zhoršilo. V temnotě se vznášel děs. Vnímala, jak praská ve vzduchu. Když ležela v posteli a zoufale se pokoušela usnout, zatímco jí srdce bušilo jako splašené, pronásledovalo ji cosi zlověstného. Měla pocit, že tuší, co to je. 15
PE T E Z AC H A R I A S
Strach. Převlékla se z velkého nočního trička do denního oblečení. Učesala si vlasy a spletla si je do copu, vzala si pouzdro s pistolí, postavila na kávu a roztrhla obal proteinové tyčinky.
Tess načmárala na vývěsku své jméno a čas a vlekla se do místnosti 6B. Příchod 9.12. Promnula si oči, za kterýma jí bušila bolest, a pak teprve jemně zaklepala na dveře označené jmenovkou Janice Harlowová. Než stiskla kliku, na podlahu se snesl jeden osamělý okvětní lístek. Při pohledu na tu jmenovku se Tess vždycky zašklebila. Janice Harlowová už přece neexistuje, tedy v podstatě ne. Od té události její matka nepromluvila – ne doopravdy. Krátce potom, co se to stalo, se u ní Tess jednou odpoledne stavila. Matka měla na sobě pořád totéž pyžamo, co na ní viděla posledně, a všude se rojily ovocné mušky. Banány změkly a zčernaly. Tessin táta už nebyl. Při jejím šíleném pracovním rozvrhu nezbyla jiná možnost než pečovatelský dům. Pokoj nebyl bůhvíjak vybavený. Ustlaná postel. Levná televize a v ní Janiciny seriály. Kuchyňský kout, prázdný stůl, váza s uschlou kyticí. V lenošce vyplétané mořskou trávou seděla jako prkno Janice Harlowová ve flanelovém kostkovaném pyžamu, v klíně staré noviny. Tess přistoupila ke křišťálové váze, vytáhla z ní suché růže a vyměnila je za nové květiny. „Ahoj, mami.“ Matka na ni zírala s bezduchým úsměvem. Neumírala. Nebyla stará. Ale co se to stalo, už se o sebe nedokázala postarat. A nemluvila. Ani se svou jedinou dcerou. Tess byla u toho, když její matka identifikovala ty dva muže, kteří byli teď na svobodě. Janice Harlowová tehdy jen pokývla hlavou a zamumlala jediné slovo. Vločka. O několik týdnů později vyzvali Tess Harlowovou, aby jako příbuzná identifikovala otce. Na matku se neobrátili, nebyla jim nic platná – uzavřela se do vlastního světa. Když ho Tess naposled viděla živého, 16
SPÁ L E N Ý Z I MOU
bylo to zároveň poprvé, co ho viděla plakat – opravdu plakat. Řekl, že selhal. Když se ho zeptala, jak to myslí, odpověděl: „Pomáhat a chránit.“ Pochopila. Joe Harlow byl pohřben na hřbitově Calvary v Itasce. V Minnesotě to nebylo právě nejvhodnější roční období na kopání hrobu. Pamatovala si, jak jela po Road 169 kolem hřbitova a viděla Tommyho-Johna Michaelse – který na rozdíl od svého slavného jmenovce nehrál baseball, ale reprezentačně americký fotbal –, jak teple oblečený řídí rypadlo. Zatímco matka zírala na ztlumenou televizi, Tess vytáhla z kapsy potištěný kus papíru a rozbalila ho Byl to článek z Valley Chronicle. Pohlédla na titulek a jméno autora. BITVA ANDĚLŮ A DÉMONŮ Rooker Lindström Než to mohla přečíst nahlas, uslyšela, jak matka něco brumlá. Když zvedla hlavu, spatřila, že Janice zírá na stejný novinový článek jako posledně. Svírala papír v prstech, jako by měla artritidu. A v tom okamžiku splynula z jejích rtů ta mrazivá slova, stejným hlasem, který Tess pronásledoval ve snech, hlasem, který nebyl mámin. Tahle žena mluvila jako posedlá, jako kdyby to pronášel nějaký jiný hlas někde za jejími zády. „COS TO UDĚLALA?“ Na zlomek vteřiny se Tess vážně podívala matku, ale hned co nejrychleji uhnula hlavou před tím prázdným upřeným pohledem. Nestihla si ale utřít slzy, které se jí začaly řinout z očí. Beze slova chvátala ke dveřím a bez ohlédnutí je za sebou zavřela. Tvář se jí chvěla. Popotahovala, plakala jako malá holčička. Když se pomalu přestala třást, pořádně se vysmrkala, odkašlala si, protože ji škrábalo v krku, a štípla se do popelavě bílé jizvy na bříšku prstu. Když podepisovala odchod v knize návštěv, zavalitá vrátná za přepážkou se ji snažila utěšit: „Bude v pořádku, zlato.“ 17
PE T E Z AC H A R I A S
Tess pohlédla na jmenovku přišpendlenou na její blůze a odpověděla: „Aspoň jí oblečte něco jiného než to zatracené pyžamo, Margery.“ Když odcházela, myslela na démony.
Jsi na tenkém ledě, Harlowová. Brzo pod tebou praskne. Cestou na stanici si za volantem v duchu přehrávala chabě zastřenou výhrůžku velitele Larssona. Zbývá jí pár týdnů, možná jen dnů, než ji přeloží nebo degraduje. Zrovna Larsson, který je jako velitel ukázkou povaleče. Sám se v kanceláři neukázal už přes měsíc. A když už je oblaží svou přítomností, jen se tam motá a povaluje a působí dojmem, že napůl spí. Jí ale dal mimořádně málo času na to, aby dopadla sériového vraha, a zatím s tím její tým nijak nepokročil. Mají jen tři mrtvé ženy, dvě zavražděné stejným způsobem, ale u všech tří nechal vrah vizitku. Pokaždé to byla černobílá fotografie – fotografie místa, kde bylo tělo naaranžováno – s krvavě rudou kapkou v pravém dolním rohu. Když vkročila do místnosti, překvapilo ji, že všichni členové týmu už sedí u svých stolů. Detektivové Vic Sterling, Xander Whitlock a Martin Keene pracovali ve skupině uprostřed, detektivové Elias Cole a Millie Langstonová seděli u stěn. Tess mívala dřív stůl proti Martinovi, než ji povýšili na vedoucí týmu. „Hej, Tess,“ obrátil se na ni detektiv Vic Sterling s nakousnutou obloženou bagetou v ruce. „Jak se můžete hned po ránu cpát tímhle humusem, Sterlingu? A jestli mi něco chcete, jsem pro vás šéfka.“ „Šéfko.“ Zasalutoval jí s bagetou v ruce a po dlani mu stékal olej, ocet nebo nějaká jiná tekutá substance. „Keene nám zrovna řekl o tom vašem nápadu s Lindströmem. Co s tím magorem chcete dělat? Máte v úmyslu přibrat k vyšetřování našeho hlavního – ne, našeho jediného podezřelého?“ „Je to moje rozhodnutí.“ Whitlock odtrhl od rtů plastový kelímek. „Špatné,“ zamumlal. 18
SPÁ L E N Ý Z I MOU
„Co jste to řekl?“ chtěla vědět. Dál hlučně srkal kávu, rty od mléčné pěny. Výmluvně mávl paží a hřbetem ruky si utřel ústa. „Poslyšte,“ řekla a posadila se na okraj desky prázdného stolu. „Bude jen konzultant bez pravomocí. Chci prostě zkusit, jestli nám nebude nějak užitečný.“ „Vždyť je to pisálek. Jak nám má pomoct? Napíše do novin sloupek o vrahovi? Ušetřete nám čas a zatkněte ho, nebo…“ Xander namířil ukazovák do vzduchu, jako kdyby ho právě osvítilo, „… nebo ho prostě rovnou zastřelte.“ „Chcete zůstat v týmu, Alexandere?“ zeptala se ho Tess významně. Naježil obočí. „Musím vám připomínat, že je to syn Gunnera Lindströma? Jen říkám, že sotva se tu ten maník zčistajasna vynořil, začaly se všude zjevovat mrtvoly, jako když člověku naskakují pupínky.“ Sterling si znovu vehementně ukousl ze své bagety, zatímco se mu z druhého konce sypal salát a nakládaná okurka. „Máte s pupínky asi zkušenosti, co?“ zeptal se plnými ústy, vyprskl drobky a setřel je ze stolu na podlahu. Tess si všimla, jak Millie Langstonová znechuceně krčí nos. „Jděte do prdele,“ zkřivil ústa Whitlock. „Je to on. Jsme idioti, jestli si chceme malovat, že není.“ „No,“ poznamenal Keene, „dokud mu to nedokážeme, musíme ho brát jako nevinného.“ „Mimochodem, není to sloupkař,“ oznámila Tess. „Je to novinář. Deset let psal o zločinech. Publikoval články o sériových vrazích, podrobné profily. A ano, Xandere, jeden sériový vrah ho vychoval. A byl obětí Šílence, Tatea Meachuma – kterého dopadl. Třeba nám dokáže poskytnout nový úhel pohledu.“ „Pořád si nemyslím, že by kvůli tomu byl kvalifikovanější než kdokoliv z nás,“ řekl Cole. „No ale je to vaše rozhodnutí.“ Tess si promnula nevyspalé oči a vstala. „Poslyšte, netvrdím, že je kvalifikovanější, ale má v této oblasti jisté zkušenosti. Na kolika případech 19
PE T E Z AC H A R I A S
sériových vražd už kdo z nás pracoval?“ Rozhostilo se výmluvné ticho. „Tak si projděme, co máme.“ „Tři ženy,“ zareagoval Sterling. „Věk od cirka pětadvaceti do něco přes třicet. Všechny tři bělošky, blondýny, výška sto šedesát až sto sedmdesát tři centimetrů, váha pětapadesát až sedmdesát kilogramů.“ Cole navázal: „Na tělech obětí ani na navštívenkách jsme nenašli žádné stopy vrahovy DNA. Zavražděné měly podlitiny na tvářích, na těle a hýždích. Nefatální zranění nožem na trupu a na břiše. Smrtelné bodnutí nožem – pravděpodobně loveckým – do hrudní kosti. Poškozená poševní stěna.“ „Volání na horkou linku?“ zeptala se Tess. „Jen pár pošuků – falešná doznání a šprýmaři,“ odpověděl Keene. „Vypadá to na praváka. U posledních dvou obětí došlo k téměř identickému úderu rukou do tváře zprava.“ „Máme tři mrtvé,“ shrnula to Tess. „Takže Keene, Cole a Whitlocku – vy tři znovu důkladně prozkoumáte oblasti, kde byly oběti naposled spatřeny, každý jednu.“ Whitlock si zvrátil zbytek nápoje do úst a poklepával na dno, dokud nebyl kelímek prázdný. „Nikdo nic neviděl. Nemáme žádné očité –“ „Já vím. Věřte mi, že to vím. Ale nemůžeme čekat, až se objeví další tělo. Zkuste to prostě znovu. Je to na vás, jak se k tomu postavíte. Zkuste příbuzné, přátele, známé. Dejte mi vědět, jestli na něco narazíte. Langstonová –“ Millie Langstonová seděla v diplomatické póze a ťukala špičkou pera o podložku. „Vy dál hledejte společné rysy obětí. Fyzické podobnosti, práce, vzdělání, cokoliv. Třeba zvládnete zúžit prostor, kde byly naposled viděny nebo odkud je unesl. Možná zjistíme jeho loviště.“ Langstonová už zuřivě psala na klávesnici. „Jdu na to, šéfko.“ Xander rozmáčkl kelímek v dlani. „A kam se chystáte vy?“ „Navštívit pana Lindströma. Nespustíme z něj oči. Čert ví, jestli nám bude užitečný – po tom, co se stalo jeho synovi, nemá rád policii –, ale chci to zkusit.“ Domluvila a měla se k odchodu. „A co velitel?“ zajímal se Keene. 20
SPÁ L E N Ý Z I MOU
Tess už popadla ze židle bundu a odpověděla mu přes rameno: „Lars son mi může políbit prdel. Jedeme, Martine.“ Tess prošla dvoukřídlými dveřmi a zašklebila se, když se jí do šíje zakousl mráz pronikající pod bundu. Zatáhla si zdrhovadlo až pod bradu, ale měla pocit, že se ta zima jen rozlézá hlouběji ve vnitřní izolaci bundy. Bezděčně se zachvěla. Nad hlavou jí mdle svítily zářivky osvětlující garáž. Blikaly jako tichý oheň, některé byly cítit jako spálené vlasy. Tess zmáčkla tlačítko na přívěsku, cvaklo to a dveře vozu se otevřely. Vklouzla dovnitř, rychle za sebou zavřela a stejně tak rychle vypudila z plic studený vzduch. Na zpětném zrcátku visel na krátkém řetízku služební průkaz. Dotkla se ho prstem – tím, na kterém měla jizvu ve tvaru sněhové vločky. Pak se nadechla a nastartovala.
21