Mieko Kawakami NEBE
ODEON
Kapitola 1
Jednoho dne koncem dubna jsem ve škole otevřel penál a mezi tužkami jsem objevil na několikrát složený papírek. A na něm bylo tenkým písmem, které vypadalo jako drobné rybí kosti, napsáno: Jsme kamarádi. Nic víc. Rychle jsem papírek vrátil zpátky do penálu. Potřeboval jsem to rozdýchat. Rozhlédl jsem se po třídě a snažil se při tom vypadat maximálně nenápadně. Zrovna probíhala přestávka jako každá jiná, stejné žertování spolužáků, staré známé klábosení a hulákání. Abych se uklidnil, opakovaně jsem si zarovnával okraje učebnic a sešitů a ořezal si tužky. Dal jsem si s tím vážně na čas. Konečně zazvonilo na třetí hodinu, ozvalo se šoupání židlí, do třídy vešla učitelka a začalo vyučování. Ten vzkaz jsem si neuměl vysvětlit jinak než jako součást šikany, nic jiného to být nemohlo, ale nechápal jsem, proč na mě kluci zničehonic zkoušejí něco tak divného. Jen jsem si sám pro sebe povzdechl a upadl do skleslé nálady. Na tom ale nebylo nic neobvyklého. První dopis jsem objevil v penále a pak jsem nacházel další, přilepené lepicí páskou na vnitřní straně lavice, vždycky na 7
takovém místě, abych je snadno objevil, když strčím do lavice ruku. Čekaly tam na mě co chvíli a mně vždycky, když jsem nahmatal další papír, naskočila husí kůže. Pokaždé jsem se opatrně rozhlédl po třídě, stejně jsem měl ale pocit, že mou reakci někdo pozoruje. Vůbec jsem nevěděl, jak se mám tvářit, a zmocňovala se mě nepochopitelná úzkost. Jednalo se o papírky velikosti pohlednice s jednoduchými otázkami typu: Co jsi dělal včera, když pršelo? nebo Do které země by ses podíval nejraději? Odnášel jsem si je na záchod a tam je četl. Nejradši bych je hned vyhodil, ale protože jsem se nedokázal rozhodnout kam, nezbylo mi, než je schovávat pod papírový obal sešitu. Forma dopisů se nijak neměnila. A neměnilo se nic ani na tom, jak mě Ninomija a jeho kamarádíčci trápili. Nutili mě nosit jim tašky, to brali jako samozřejmost, neuplynul den, aby mě nekopali, nemlátili nebo jen tak z legrace neproháněli. Dopisy mi chodily dál a věty v nich byly čím dál tím delší. Nikdy v nich nebylo napsané moje jméno ani jméno odesílatele, ale když jsem si je důkladně pročítal, říkal jsem si, že nejspíš nebudou mít žádnou souvislost s nikým kolem Ninomiji, že mi je pravděpodobně píše někdo úplně jiný. Pak mě ale napadlo, že to je vlastně pitomá myšlenka, v hlavě se mi převalovaly všechny možné nápady sem a tam. Dospěl jsem k názoru, že je absurdní, aby zrovna mně někdo jen tak psal, a nakonec mi bylo ještě mnohem víc smutno. Stejně jsem ale každé ráno, sotva jsem dorazil do školy, zvědavě pátral, jestli nemám pod lavicí nový vzkaz. Stal se z toho takový můj malý rituál. Přicházel jsem brzy, když ve škole ještě nikdo nebyl, naše třída se nořila do ticha a jemně voněla po oleji. 8
Pročítat si vzkazy psané drobným písmem mi přinášelo radost. Pořád jsem měl sice jisté obavy, že by to mohla být nějaká léčka, ale přesto mi ty dopisy tak nějak dodávaly pocit bezpečí, aspoň na chvíli jsem z nich nasával klid. Hned na začátku května mi přišel dopis, ve kterém stálo, že se mnou chce pisatel mluvit a bude na mě po škole mezi pátou a sedmou čekat. Nechyběla dokonce ani jednoduchá ručně načrtnutá mapka a datum. Srdce mi bušilo tak, až mi dunělo v uších, slova dopisu jsem jasně viděl před sebou, i když jsem zavřel oči. Celý den jsem myslel na jeho obsah, dumal jsem, jak bych měl zareagovat. Ani o přestávkách jsem nemyslel na nic jiného, až mě z toho rozbolela hlava a na jídlo jsem neměl ani pomyšlení. Byl jsem přesvědčený, že až se na určeném místě objevím, už tam na mě bude čekat Ninomija se svou partou, aby mi to nandali víc než kdy jindy. V duchu jsem viděl, jak mě ve chvíli, kdy dorazím, obklíčí a překvapí něčím novým, čím se dobře pobaví na můj účet. Zkrátka jsem si myslel, že mě čeká ještě mnohem horší zážitek než jindy. Tyhle obavy jsem nebyl schopen vyhnat z hlavy. V den, kdy jsme se měli sejít, jsem se nedokázal uklidnit, ať jsem se snažil sebevíc. Ve třídě jsem v jednom kuse napjatě sledoval Ninomiju i jeho kamarády, ale žádnou výraznou změnu jsem v jejich chování nezaznamenal. Nakonec na mě jeden spolužák zasyčel: „Co na mě furt čumíš?“ a hodil na mě školní cvičku. Bota se po mně svezla na podlahu. Poručil mi, ať ji zvednu a donesu mu ji, což jsem taky udělal. Blížil se konec vyučování a já jsem byl čím dál nervóznější. Až se mi z toho chtělo zvracet. Sotva skončila poslední hodina, 9
vypadl jsem ze třídy a doslova letěl domů. Cestou jsem si kladl otázku, co mám vlastně dělat, jestli vážně na tu schůzku jít, nebo ne, ale nic jsem nevykoumal, ať jsem si lámal hlavu, jak chtěl. Nedokázal jsem se rozhodnout. Nemohl jsem si pomoct, cítil jsem, že ať udělám cokoli, bude to špatně. Když jsem dorazil domů, mamka mě jen stručně přivítala a šla si rovnou sednout na pohovku před televizi. Já jsem jí odpověděl na pozdrav a pak už se ozýval jen hlas televizního moderátora, žádné jiné zvuky. Ve zbytku domu panovalo ticho jako vždycky. „Celé odpoledne jsem se nezastavila,“ řekla maminka. Vzal jsem si z ledničky krabici grapefruitového džusu, nalil si do sklenice a vestoje jsem ho vypil. Když to maminka viděla, napomenula mě, ať si s tím sednu ke stolu. Pár vteřin nato už jsem slyšel, jak si stříhá nehty na rukou. Nebo možná na nohou. „To jsi celé odpoledne připravovala večeři?“ zeptal jsem se. „Ano. Voní to tu, necítíš to? Je to moje první pečeně převázaná provázkem.“ Napadlo mě, že to uvařila pro vzácnou příležitost, kdy se otec vrací domů, ale nezeptal jsem se, jestli je to tak. „Chceš se najíst hned?“ „Ne. Ještě si zajdu na skok do knihovny, nemusím večeřet tak brzy.“ V našem městě je jedna dlouhá ulice, která se táhne stovky metrů do dálky, celá lemovaná stromy. Každý den po ní chodím do školy a teď jsem tudy šel na místo setkání. Přesně v polovině jsem musel zahnout doleva a pokračovat ještě kus cesty, až jsem se dostal na opuštěný pozemek, který se dal sotva označit jako park. Z domova jsem odešel už ve čtyři, takže když jsem dorazil 10
na místo, nikdo tam ještě nebyl. Musím přiznat, že jsem si trochu oddechl. V parku stálo něco jako lavička z pneumatik převrácených na bok a betonová velryba. Celý ten malý plácek byl zaneřáděný odpadky, obaly od cukrovinek a igelitovými sáčky. Kam se člověk podíval, tam se povalovaly suché psí výkaly. V písku vypadaly jako obalené strouhankou na smaženou tenpu ru. Zkusil jsem ty hromádky spočítat, ale čím déle jsem počítal, tím víc se mi jevily jako nekonečné, zjevně byly pohřbené úplně všude, po celém pískovišti. A jak jsem na ta lejna zíral, posedlo mě podezření, že člověk, který mě sem vylákal, mě je bude nutit jíst. Při té představě mě začínalo pálit vzadu v krku. Nahlas jsem vydechoval, abych se toho pocitu zbavil, ale stejně mi už jen z té představy bylo špatně. Betonová velryba měla tlamu dost velkou na to, aby se do ní vešli dva lidé mé velikosti. Původně byla nabarvená, ale nátěr tak zflekatěl a zašel, že už se nedalo poznat, jakou měla velryba původně barvu. Na hřbet a na hlavu jí někdo načmáral graffiti černou nesmyvatelnou fixou. Celý ten pozemek patřil ke staré sociální bytové výstavbě. Půda na něm byla odporně vlhká a černá. Abych si ukrátil čas, rozhodl jsem se vrátit do ulice lemované stromy. Posadil jsem se na kovovou lavičku, ztěžka vydechl a pak jsem se pomalu nadechoval. Pořád jsem si v duchu vyčítal, jaká to byla chyba sem jít, neměl jsem to dělat. Jenomže kdybych nepřišel, schytal bych trest za to, že jsem nesplnil požadavek Ninomiji a jeho partičky, a to by mě taky mohlo šeredně bolet, takže by to vlastně vyšlo nastejno, ať bych se zachoval jakkoli. Znovu jsem si povzdechl a bezmyšlenkovitě zvedl oči k nebi. Stromy, které ještě donedávna představovaly jen hromadu 11
černých kmenů, se obalily zeleným listím. Když zafoukal vítr, bylo slyšet, jak se listy v jeho rytmu houpají. Sundal jsem si brýle, protřel si oči a podíval se zpátky dolů na ulici s alejí. Ta scenérie byla plochá jako vždycky, bez hloubky. A jako obvykle jsem měl před očima barevné čtverce s obrázky, připomínající ilustrace k dávným příběhům pouličních vypravěčů. S každým mrknutím mi jeden obrázek spadl pod nohy a nahradil ho nový. O chvíli později, to už jsem měl hlavu opravdu úplně vymetenou, neschopnou myslet, jsem se vrátil na místo schůzky a tam jsem na pneumatikách uviděl zády k sobě sedět postavu. Dívku ve školní uniformě. Absolutně jsem nechápal, jak si to vysvětlit, rychle jsem se rozhlédl, jestli tam nejsou ještě další lidé, ale po nikom jiném nikde ani stopa. Opatrně jsem se k dívce blížil. Než jsem se před velrybou zastavil, zaslechla moje kroky a ohlédla se. Byla to Kodžimová, spolužačka ze stejné třídy. Zvedla se, podívala se na mě a automaticky mi pokynula hlavou na pozdrav. „Ten dopis…“ Kodžimová byla malá, tichá žákyně se snědou pletí. Košili měla vždycky pomačkanou, uniformu obnošenou a vůbec vypadala celá taková umolousaná. Měla husté, úplně černé vlasy s tak neposednými kudrlinami, že jí konečky trčely kolem hlavy v chuchvalcích do všech stran. Pod nosem měla tmavou skvrnu, která vypadala jako špína nebo chlupy, a všichni ze třídy se jí kvůli tomu pošklebovali. Holky se jí navíc posmívaly, že je z chudé rodiny a nemyje se. „Nečekala jsem, že přijdeš,“ usmála se Kodžimová rozpačitě. „Není ti to nepříjemný?“ 12
Nemohl jsem hned najít vhodná slova, a tak jsem jen zavrtěl hlavou. Chvíli jsme tam oba jen mlčky stáli. „Nechceš se posadit?“ vyzvala mě Kodžimová. To jsem sice chtěl, ale na těch pneumatikách jsem se nedokázal pořádně uvelebit. „Já vlastně nemám nic konkrétního, o čem bych chtěla mluvit, ale říkala jsem si, že bych si s tebou ráda popovídala jen tak o všem možným. O sobě i o tobě. Už dlouho mám pocit, že to oba potřebujeme.“ Kodžimová se každou chvíli zadrhávala. Uvědomil jsem si, že to je poprvé, co ji vidím mluvit a zřetelně slyším její hlas. Poprvé jsem také uviděl její tvář takhle zblízka. Ostatně bylo to poprvé, co jsem vůbec mluvil s dívkou. Dlaně mi zvlhly, začal jsem se potit po celém těle a nevěděl jsem, kam se mám dívat. „Jsem ráda, žes přišel.“ Její hlas nebyl ani halasný, ani tichý, ale pevný, jako by uprostřed toho zvuku měla jádro, které jí drží hlas pohromadě. Neustále jsem přikyvoval. Zdálo se, že Kodžimovou trochu uklidňovalo, když to viděla. „Chceš vědět, jak se tenhle park jmenuje?“ Naklonil jsem hlavu. „Jmenuje se Velrybí park, koukej, tohle je velryba. Ale nejspíš jsem jediná, kdo ho tak nazývá,“ řekla Kodžimová a zasmála se. V duchu jsem si ten název zopakoval. „Jak jsem říkala, už dlouho si s tebou chci promluvit, proto jsem ti posílala ty dopisy. Jenomže jsem ani trochu nevěřila, že bys fakt přišel, takže jsem teď tak trochu v šoku.“ Mluvila rychleji než prve a drbala se při tom na nose. Znovu jsem přikývl. 13
„Chci se s tebou kamarádit,“ řekla a podívala se mi do obličeje. „Teda pokud proti tomu nic nemáš.“ Moc jsem nechápal, o čem to Kodžimová mluví, ale automaticky jsem přikývl. Jenomže jakmile jsem kývl na souhlas, okamžitě mě přepadla vlna otázek, co to vlastně znamená být kamarád a co se od takového kamaráda očekává. Ale abych se zeptal nahlas, k tomu jsem se nedokázal přimět. Cítil jsem, jak mi po zádech stéká pot. Ovšem Kodžimovou moje odpověď zjevně potěšila, šťastně se usmála, vydechla a řekla, že z toho má radost. Nato se zvedla z pneumatik a oběma rukama si zezadu uhladila plizovanou sukni. Záhyby měla úplně křivě a kapsy nepřirozeně vyboulené, jak si je něčím nacpala. Trčely jí z nich útržky papírových kapesníků. „To je teda blahomin,“ řekla s úsměvem a podívala se při tom na své nohy. V duchu jsem si opakoval blaho… co? Chtěl jsem se jí zeptat, co to znamená, ale nevěděl jsem jak a v které chvíli, a tak jsem nakonec mlčel. „Můžu ti zase napsat?“ „Klidně,“ odpověděl jsem. Hlas jsem měl divně zastřený a tváře mi jen hořely. „A můžu ti to pak dát do lavice, jo?“ „Jo,“ přikývl jsem. „Odepíšeš mi?“ „Jo.“ Tentokrát jsem dokázal odpovědět s náležitou hlasitostí. Oddechl jsem si. Potom jsme chvíli už jen tak stáli a nic neříkali. Někde z dálky jsem zaslechl krákání vran. „Tak se měj.“ Kodžimová se na mě zadívala, usmála se, zlehka mávla 14