blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 1
Joyce Carol Oatesová
blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 4
AUTORSKÁ POZNÁMKA Blondýnka představuje radikálně zhuštěný a tedy vlastně fiktivní životopis, neboť přes svůj značný rozsah text důsledně využívá synekdochy. Například místo celé řady pěstounských rodin, v nichž malá Norma Jeane žila, Blondýnka líčí pouze jedinou – a navíc smyšlenou; četné milence, zdravotní krize, potraty a sebevražedné pokusy v románu symbolicky zastupuje několik vybraných osob a situací. Skutečná Marilyn Monroe si opravdu vedla cosi jako deník a psala básně či fragmenty básní. Z těchto veršů jsem dva řádky zařadila do závěrečné kapitoly („Pomoc, pomoc!“); veškeré ostatní básně jsou smyšlené. Některé výroky v kapitole „Sebrané spisy Marilyn Monroe“ jsem převzala z publikovaných interview, jiné jsou smyšlené; řádky na konci kapitoly vycházejí z díla Charlese Darwina O původu druhů. Blondýnka není pojata dokumentárně, životopisné údaje týkající se Marilyn Monroe hledejte v jejích biografiích. (Sama jsem pracovala s následujícími z nich: Fred Guiles – Legend: The Life and Death of Marilyn Monroe, 1985; Anthony Summers – Goddess: The Secret Lives of Marilyn Monroe, 1986; Carl E. Rollyson Jr. – Marilyn Monroe: A Life of the Actress, 1986. Subjektivnější pohled na M. Monroe coby mytickou postavu nabízejí Graham McCann v knize Marilyn Monroe, 1987 a Norman Mailer v knize Marilyn, 1973.) Z prací zabývajících se americkou politikou a zejména situací v Hollywoodu čtyřicátých a padesátých let mi velmi pomohla kniha Victora Navaskyho Naming Names. Z knih o herectví, citovaných či připomínaných v románu, existují Myslící tělo Mabel Toddové, Slovo k herci Michaela Chekhova, Herecká příprava a Můj život v umění Konstantina Stanislavského, zatímco Herecká příručka a Paradoxy herectví jsou smyšlené. Neexistuje ani Příručka amerického vlastence. V kapitolách „Kolibřík“ a „Všichni jsme odešli do království světla“ cituji ze Stroje času H. G. Wellse. V kapitolách „Koupel“, „Sirotek“ a „Čas na vdávání“ se objevují verše Emily Dickinsonové, v kapitole „Smrt Dupynožky“ pasáž z díla Arthura Schopenhauera Svět jako vůle a představa. V kapitole „Střelec“ parafrázuji myšlenky Sigmunda Freuda z knihy Civilizace a její rozpory. V kapitole „Roslyn 1961“ cituji z Pensées Blaise Pascala. Části tohoto románu se v různých verzích objevily v časopisech Playboy, Conjunctions, Yale Review, Ellery Queen Mystery Magazine, Michigan Quarterly Review a TriQuarterly. Můj dík patří vydavatelům těchto časopisů. Zvláště děkuji Danielu Halpernovi, Jane Shapirové a C. K. Williamsovi.
blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 5
Na jevišti, v kruhu světla uprostřed tmy, si člověk připadá dokonale opuštěný... Tomu se říká veřejná samota... Během představení se před tisícihlavým publikem vždycky můžete uzavřít do onoho kruhu stejně jako hlemýžď do své ulity... Můžete si jej kamkoliv nosit s sebou. Konstantin Stanislavskij: Herecká příprava
Jeviště je něco jako svatyně... kde herec nemůže zemřít. Michael Goldman: Svoboda herce
Talent není dar, ale způsob, jakým člověk řeší zoufalé situace. Jean-Paul Sartre
blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 7
Prolog 3. srpna 1962
blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 9
Spěšná
záSilka
V slábnoucím sépiovém světle se po bulváru řítí Smrt. Jako v dětském komiksu uhání na otřískaném kole poslíčka. Smrt neomylná. Smrt, kterou nelze zmást ani odradit. Smrt fičící, Smrt zběsile šlapající do pedálů. Smrt s balíčkem označeným SPĚŠNÁ ZÁSILKA, POZOR KŘEHKÉ! v bytelném drátěném košíku za sedlem. Smrt chvátá. Na svém nepůvabném bicyklu zkušeně kličkuje ucpanou křižovatkou Wilshireské a La Brea, kde si oprava vozovky vynutila zúžení Wilshireské do jediného pruhu. Smrt se vyzná, Smrt si umí poradit. Jako Zajda Magor se hbitě prosmýkne kolem nablýskaných bouráků a ještě stačí udělat dlouhý nos na netrpělivě troubící řidiče. Trhni si nohou, páprdo! A ty taky! Smrt se vesele zubí. Proč by jí měl vadit nedýchatelný vzduch plný výfukových zplodin? Proč by jí měl vadit vlahý radioaktivní vzduch jižní Kalifornie, když se tu narodila? Ano, viděla jsem Smrt. Právě minulou noc se mi o ní zdálo. A mnohokrát předtím. Neděsila mě. Smrt se nezadržitelně blíží. Samozřejmě a prostě. Skloněna nad mírně zrezivělými řídítky neohrabaného, ale spolehlivého bicyklu. V tričku s emblémem Kalifornské techniky, ve vypraných, byť nevyžehlených khaki šortkách, v teniskách naboso. Smrt se svalnatýma nohama, porostlýma černými chloupky. Smrt s jasně vystupující křivkou páteře a s obličejem posetým pubertálními pupínky. Smrt dokonale soustředěná, přestože ji oslňuje slunce, odrážející se od předních skel a chromu. Svěží smrt s vlasy na ježka. Smrt dál šikovně kličkuje mezi luxusními vozy, nevšímá si klaksonů a žvýká svou žvýkací gumu. Jede, jak jezdí každý všední den, o sobotách a nedělích s přirážkou. Hollywoodská kurýrní služba. Smrt, osobně doručující své speciální zásilky. Smrt pospíchá, smrt neztrácí čas. A už je v Brentwoodu! Bez odpočinku zdolává úzké, teď v srpnu téměř liduprázdné ulice vilové čtvrti, lhostejně míjí všechny ty úzkostlivě udržované trávníky a okázale ozdobené vstupní branky. Jede s jistotou. Alta Vista, Campo, Jacumba, Brideman, Los Olivos. A konečně slepá ulice Fifth Helena Drive. Palmy, bugenvileje, rudé 9
blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 10
popínavé růže. Vůně tlejících květů a sluncem sežehnuté trávy. Zahradní zídky, vistárie. Kruhové příjezdové cesty. Okna se zataženými žaluziemi. Smrt přiváží dárek, na němž schází jméno odesilatele. Dárek pro „MM“ NA ADRESE 12305 FIFTH HELENA DRIVE BRENTWOOD, KALIFORNIE USA „ZEMĚ“ Teď na Fifth Helena Drive Smrt zvolnila tempo. Rozhlíží se, sleduje čísla domů. Podivně adresovaný balíček ji nijak zvlášť nevzrušuje, přestože je zabalený v poněkud pomačkaném cukrátkově zlatém celofánu a ozdobený bílou saténovou mašlí, připevněnou ke krabičce průhlednou lepicí páskou. Balíček měří devět krát devět krát deset palců, ale váží sotva pár uncí. Že by byl prázdný? Nacpaný pouze hedvábným papírem? Ne. Kdybyste jím zatřásli, poznali byste, že uvnitř přece jen něco je. Nějaký měkký předmět, nejspíš z látky. A Smrt už seskakuje z kola, je na místě. 12305 Fith Helena Drive. V pozdním odpoledni 3. srpna 1962 Smrt zvoní u domovních dveří a baseballovou čapkou si otírá zpocené čelo. Čím dál rychleji a netrpělivěji žvýká. Zevnitř se nic neozývá. A Smrt nemůže ten zatracený balíček nechat ležet na prahu, potřebuje podpis. Slyší jakýsi chvějivý bzukot. Klimatizace? Nebo snad rádio? Téměř miniaturní přízemní dům ve španělském slohu se snaží tvářit jako „hacienda“, povrch zdí napodobuje vepřovice, střecha svítí oranžovými taškami. Ale okna jsou zakryta žaluziemi a celek působí omšele a smutně. Odložený a zaprášený domeček pro panenky, na Brentwood nic moc. Smrt znovu mačká tlačítko zvonku, tentokrát důkladněji. A dveře se otvírají. Smrt mi přivezla dárek. Myslím, že jsem věděla, co to je. A od koho. Když jsem uviděla adresu a jméno, zasmála jsem se a bez váhání podepsala příjem.
10
blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 11
Dítě 1932–1938
blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 13
polibek
Na ten film jsem chodila celý život, ale nikdy jsem jej neviděla až do konce. Skoro by mohla říct: Ten film je vlastně můj život! Poprvé ji na něj matka vzala snad jako dvouletou či tříletou. Nejranější vzpomínky, jak vzrušující! Graumanovo „egyptské“ kino na Hollywood Boulevardu. Stalo se to dávno před tím, než byla schopna pochopit alespoň základy filmového děje, přesto ji však okouzlily neustálé proměny, chvějivý pohyb na obrovském plátně. Jistě, tehdy si ještě neuvědomovala, že tady je skutečný vesmír, v němž se rojí nespočetné a nepojmenovatelné formy života. Nicméně později, během neveselého dětství a dospívání, se k tomu filmu bude znovu a znovu dychtivě vracet a okamžitě jej pozná i pod proměňujícími se názvy a s nejrůznějším hereckým obsazením. Neboť pokaždé v něm najde Zlatovlásku. A pokaždé Prince. Sled zápletek svede ty dva dohromady, aby je vzápětí rozdělil, opět je spojí a opět rozdělí, až v samotném závěru filmu oba za doprovodu dramatických akordů spočinou ve vášnivém objetí. Někdy ovšem příběh nevyústil šťastně. Stávalo se, že jeden z milenců poklekl u lože své umírající lásky a polibek pak znamenal poslední rozloučení. A ten z dvojice, který přežil, stejně už navždy ztratil smysl života. Neboť život má smysl jedině ve filmu. A film se může odvíjet pouze v útulném šeru kinosálu. Ale jak mrzuté je, když člověk nikdy neuvidí konec filmu! Ano, vždycky do toho něco přišlo: třeba nastal rozruch a náhle se rozsvítilo; nebo se ozvala požární siréna, přestože nehořelo (jednou, pravda, skutečně snad byl cítit kouř), a kdosi hlasitě volal, aby všichni opustili sál; jindy zase pospíchala, samozřejmě pozdě, na schůzku; párkrát taky usnula a celá zmatená se probudila teprve ve chvíli, kdy se kolem lidé začali zvedat ze sedadel. Cože? Film už skončil? To není možné! Do kina nepřestala chodit ani jako dospělá. Navštěvovala biografy v odlehlých čtvrtích, ve městech, kde se vůbec nevyznala. Chronická nespavost ji vyháněla na půlnoční nebo dopolední programy. Neutíkala před svým životem, i když si s ním čím dál víc nevěděla rady, pouze do něj vkládala jakousi prodlevu, zastavovala čas podobně jako děcko, které dlaní brání 13
blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 14
hodinovým ručičkám v pohybu. Jakmile vstoupila do setmělého kinosálu a ucítila známý pach desinfekce smíšený s vůní pražené kukuřice a brilantiny na vlasy, zmocnilo se jí podivné vzrušení a jako školačka dychtivě čekala, jestli se na plátně znovu (ještě, prosím, alespoň ještě jednou!) objeví nestárnoucí plavovlasá kráska, žena s tělem, jaké mají i jiné ženy, a přece neskonale půvabnější, žena neodolatelná, žena s líbeznýma očima a zářící pletí. Neboť svou duši skrývám ve své pleti. Jinde ji nehledejte. Pohleďte na mne a spatříte příslib radosti. A tak tiše vklouzne do sálu, najde si místo někde vepředu a důvěřivě se oddá filmu, který jí připadá známý a zároveň neznámý jako sen, vracející se v nových a nových variacích. Kostýmy herců, jejich účesy a dokonce i tváře a hlasy se s lety mění, stále jí však dokážou alespoň útržkovitě připomínat dávné pocity, trýznivé úzkosti dětství, před nimiž se utíkala právě sem, k filmovému plátnu. Žít jiný život. V úplně jiném světě. Ale kde je ten svět? Ano, nastal den, nastal okamžik, kdy si uvědomila, že Zlatovlásku, která je tak krásná prostě proto, že je tak krásná a že je Zlatovláska, provází prokletí: v očích druhých lidí musí věčně hledat potvrzení své vlastní existence. Neboť pokud nám nikdo neřekne, že jsme takoví, jací jsme, pak takoví ani nejsme. Nebo snad jsme? V dospělosti se nejistota rychle mění v děs. Děj filmu je komplikovaný a dost nejasný, i když se zdá povědomý či téměř povědomý. Možná jde o příběh spíchnutý horkou jehlou, možná se záměrně snaží diváka zmást. Co chvíli ze současnosti odbíhá do minulosti. A také do budoucnosti! Detailní záběry na Zlatovlásku jsou poněkud indiskrétní. Chceme přece zůstat opodál, nemusíme hrdince vidět až do žaludku. Kdybych tak mohla říct: Koukněte, to jsem já! Ta žena, ta postava na plátně jsem já. Jenže netuší, jak příběh skončí. Ještě nikdy nespatřila vrcholnou scénu s posledním polibkem, po němž následují závěrečné titulky. A přitom ví, že právě tam, za oním polibkem, je ukryt klíč k tajemství filmu. Stejně tak tělesné orgány vyjmuté při pitvě odhalují záhadu života. Ale jednou, jednou... Ano, snad se to stane právě dnes večer. Lehce zadýchaná vklouzne na ošoupané plyšové sedadlo ve druhé řadě starého předměstského kina, poloprázdného zaplivaného kina se zprohýbanou podlahou. Tady nemusí mít strach, že by ji snad poznal někdo z těch porůznu rozesazených osamělců, ostatně zvolila obvyklé přestrojení (tmavé brýle, nápadnou paruku, plášť do deště). Také žádný její známý neví, že sem šla. Vůbec nikdo nemá tušení, kde by mohla být. Tentokrát vydržím až do konce. Tentokrát ano! Proč vlastně? Sama neví. Ve skutečnosti už ji zřejmě několik hodin někde čekají – důležití lidé, vozy, které ji mají odvézt na letiště. A možná nejde o hodiny, ale o celé dny a třeba i týdny; jako dospělá se totiž začala vzpírat času. Neboť co jiného je čas než hra, v níž kdosi neustále číhá na náš příští tah? Ale my ji přece nemusíme hrát. Jak si všimla, problémy 14
blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 15
s časem mívá také Zlatovláska. A nejen s časem, někdy ji zaskočí i samotný filmový příběh. Člověk se orientuje podle toho, jak na něj reagují druzí lidé. Ale co když si ho nevšímají? V tomhle filmu Zlatovláska už má první rozpuk dívčí krásy za sebou, samozřejmě je však dosud půvabná, a když v chladném větru vystupuje z taxíku, její bělostné čelo na plátně přímo září; oči jsou skryty za tmavými brýlemi a k převleku patří ještě rovná hnědá paruka a pevně upnutý balonový plášť; zblízka sledována kamerou vchází do starého kina, kupuje si lístek a v setmělém sále usedá na místo ve druhé řadě. Diváci se po ní otáčejí, ale nikdo v ní nepozná Zlatovlásku; pro všechny je to prostě jen obyčejná, byť pohledná žena. Film začíná. Zlatovláska odkládá tmavé brýle a od prvních metrů dychtivě hltá děj. Zaklání hlavu, aby dobře viděla na plátno, a v očích má výraz dětinského úžasu. Jako pablesky na vodní hladině jí po tváři přebíhají měnící se světla filmu. Je tak zaujatá, že vůbec nevnímá Prince, který vklouzl do sálu těsně za ní a teď ji pozoruje, skryt ve stínu chatrných sametových závěsů v postranní uličce; kamera po několik napjatých minut prodlévá u jeho pohledné tváře, zachycuje odhodlaný výraz. Princ na sobě má tmavý oblek bez kravaty a měkký plstěný klobouk, stažený do čela. Na daný hudební motiv chvatně vykročí a skloní se k ní, ano, skloní se k té osamělé ženě ve druhé řadě. Cosi jí šeptá a žena se překvapeně otáčí. Její údiv se zdá nelíčený, i když určitě četla scénář – přinejmenším jej zná až k tomuhle záběru a ještě o pár stránek dál. Lásko! Lásko moje. Jediná a navždy. Mihotavé světlo linoucí se z obrovského plátna propůjčuje jejich obličejům osudovou vážnost; tak se tváří poslové v antické tragédii. Vědí, že navzdory své smrtelnosti hrají nesmrtelnou scénu a že ji musí dohrát. A oni tu scénu dohrají. Muž bez rozpaků vezme ženu kolem krku, aby ji uklidnil. A také aby dal naprosto jasně najevo, že mu patří, že na ni má právo. Jeho prsty jsou silné a ledově chladné. A oči, náhle blíž než kdykoliv dřív, se podivně lesknou. Nicméně jindy žena jen vzdychne a pozvedne své dokonalé rty vstříc Princově polibku.
15
blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 16
koupel Rozený herec se projeví už v raném dětství, neboť právě v raném dětství vnímáme svět jako záhadu. Veškeré herectví pochází z improvizace tváří v tvář záhadě. T. Navarro, Paradoxy herectví
1 „Vidíš? Tenhle pán je tvůj otec.“ Byl první červnový den roku 1932, den šestých narozenin Normy Jeane, a ve Venice Beach v Kalifornii všechno nádherně bělostně zářilo, až člověku nezbývalo než mhouřit oči a tiše žasnout. Svěží vítr vanoucí od Pacifiku příjemně chladil a jen slabounce, téměř neznatelně páchl hnilobou a plážovými odpadky. Ale hlavně: jakoby přiváta tím větrem objevila se matka. Matka s vyzáblou tváří, křiklavě rudými rty a obočím dokresleným tužkou. Matka přicházející si pro Normu Jeane, která tehdy žila s prarodiči v polorozpadlé hnědě omítnuté barabizně na Venice Boulevardu. „Normo Jeane, poběž!“ A Norma Jeane vyskočila a běžela, běžela k matce! Baculatou ruku vložila do matčiny útlé dlaně, slastně vychutnávala ten úžasný a zvláštní dotek síťované černé rukavičky. Neboť babiččiny ruce, to byly drsné a rozpukané ruce stařeny, ruce čpící zatuchlostí a starobou, zatímco matka voněla báječně sladce, z její vůně se vám až točila hlava, jako byste se napili horké citronády. „Normo Jeane, miláčku, pojď.“ A ještě něco – matka byla „Gladys“ a jako „Gladys“ pro dítě představovala pravou matku. Když na to ovšem měla náladu. Když se na to cítila dost silná. Když jí to dovolila práce ve Studiu. Gladysin život byl totiž „trojrozměrný a občas sklouzával i do čtvrtého rozměru“, kdepak, nikdy nebyl „plochý jako šachovnice“. A navzdory rozčileným námitkám babičky Delly matka vítězoslavně odváděla Normu Jeane z bytu ve druhém patře, z ubohého bytu, kde to páchlo cibulí, louhovým mýdlem, mazáním na ztuhlé klouby a dědovou fajfkou, klidně dcerku odváděla a křik starší ženy pro ni neznamenal víc než hlas pitvořícího se rozhlasového komika. „Gladys, od koho sis tentokrát půjčila 16
blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 17
auto?“ – „Holka, podívej se mi do očí, nejsi zase nacpaná prášky? Nejsi namazaná?“ – „A kdy mi vnučku přivezeš zpátky?“ – „Sakra, počkej na mne, počkej, až se obuju, vyprovodím vás! Gladys!“ Ale matka jen zahlaholila tím svým k zešílení drzým sopránem: „Qué sera, sera.“ A vzápětí už se matka s dcerou se smíchem rozběhly po schodech dolů, hihňaly se, prudce dýchaly a držely se za ruce jako dvě rozjívené děti pádící ze stráně, vzrušeně se hnaly ven, na ulici, na Venice Boulevard, kde u chodníku parkoval Gladysin vůz; nikdy se nedalo předem odhadnout, jaký zázrak tam tentokrát bude stát, a onoho oslnivě jasného rána prvního června 1932 rozesmátá Norma Jeane spatřila přihrblý Nash v nedefinovatelném splaškovitém odstínu, nádherné auto, jemuž na kráse neubíralo ani okénko s pavučinou prasklin, držící pohromadě jen díky proužkům lepicí pásky. A Gladys, která se Normy Jeane tak málokdy dotýkala, oběma rukama v síťovaných rukavičkách dcerku zvedla a rozjařeně – „Hopla, pusinko!“ – ji posadila na místo spolujezdce, jako by ji u přístaviště v Santa Monice pomáhala do kabinky ruského kola, v níž by se s očima navrch hlavy společně vznesly vysoko, vysoko k obloze. Prudce zabouchla dveře a opakovaně se přesvědčila, jestli jsou opravdu zamčené. (Hluboko v ní totiž vězel strach, mateřský strach, že během rychlé jízdy by se dveře z ničeho nic mohly otevřít, stejně jako se náhle otvírala propadliště v němých filmech, a dcerka by byla navždy ztracena!) Se sebevědomým úsměvem Lindbergha usedajícího do kokpitu svého Spirit of St. Louis pak vklouzla za volant, nastartovala a vplula mezi projíždějící vozy právě v okamžiku, kdy chudák babička Della, vrásčitá zavalitá žena v sepraném bavlněném županu, shrnutých zdravotních punčochách a rozepnutých bačkorách, vyběhla před dům a legračně se rozkývala jako Charlie Chaplin, ten k popukání zábavný tulák v nesnázích. „Počkej! Tak přece počkej! Ženská jedna bláznivá! Feťačko! Zakazuju ti to, slyšíš? Zavolám policii!“ Ale nikdo ji neposlouchal, nikdo nečekal, kdepak. Holčička se málem ani nestačila nadechnout! „Babičky si nevšímej, zlato. Je ještě z němého filmu a my už hrajeme ve zvukovém.“ Neboť Gladys, pravá matka dítěte, by se dnes za žádnou cenu nevzdala svých svatých mateřských práv. Cítila se „konečně trochu silnější“ a také se jí podařilo ušetřit pár dolarů, proč by tedy s Normou Jeane neoslavila její narozeniny (kolikáté vlastně... už šesté... kristepane, to to utíká), jak slíbila? „Na slunci i v nepohodě, ve zdraví i v nemoci, dokud nás smrt nerozdělí. To ti přísahám.“ V takovém rozpoložení by Gladys neodradily ani otřesy ve zlomu San Andreas. „Jsi moje. Podobáš se mi. Jiné dcery mi vzali, ale tebe, Normo Jeane, tebe si vzít nenechám.“ Tahle vítězoslavná a děsivá slova Norma Jeane neslyšela, neslyšela je, opravdu ne, všechna je odvál vítr. 17
blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 18
Nicméně dnešní narozeniny budou první, které si Norma Jeane skutečně zapamatuje. Ano, zapamatuje si ten báječný den ve společnosti své matky Gladys, přesněji řečeno ve společnosti Gladys, která se čas od času nadšeně vžívala do role matky. Gladys... vyhublý neposedný ptáček s pronikavým pohledem, úsměvem, jemuž sama říkala „dravčí“, a špičatými lokty, nemilosrdně dloubajícími do žeber, kdykoliv jste se příliš přiblížili. Z chřípí vyfukovala průsvitný kouř připomínající zakřivené sloní kly a v takových chvílích člověk ztrácel odvahu jakkoliv ji oslovit – a rozhodně jí nesměl říkat „maminečko“ a dokonce ani „maminko“ či „mamko“, těmi „upatlanými slovíčky“, která si Gladys dávno zakázala. Ale také jste na ni nesměli zírat. „Co na mě tak civíš?! Žádné detailní záběry, dokud nejsem připravená!“ vyštěkla by Gladys a její řezavý smích by dokázal drtit kostky ledu. Tento den plný překvapení si Norma Jeane bude jasně vybavovat do konce svého života, trvajícího třicet šest let a šedesát tři dny, života, během něhož v ní vzpomínky na Gladys budou přežívat, podobně jako se známé lakované panenky skrývají uvnitř větších panenek. Toužila jsem po něčem jiném? Ne, ke štěstí mi stačilo prostě být s ní. Snad jsem si jen přála trochu se s ní pomazlit a spát u ní v posteli, kdyby mi to dovolila. Moc jsem ji milovala. Existovaly ovšem důkazy, že Norma Jeane slavila s matkou i jiné své narozeniny, přinejmenším první, důkazy v podobě momentek zachycujících pruh papíru s nápisem VŠECHNO NEJLEPŠÍ K 1. NAROZENINÁM, NORMO JEANE! a pod ním vyjevené a uslzené dítě s kulaťoučkým obličejem, dolíčky ve tvářích a mašlemi v kudrnatých tmavě světlých vlasech; ty snímky byly pomačkané a poněkud rozmazané, určitě je pořizoval nějaký matčin přítel; sama Gladys, velmi mladá a přes mírně horečnatý výraz nesporně půvabná, tu měla vlasy svázané do uzlu a rty našpulené ve stylu Clary Bow a svou roční dcerku chovala na klíně asi jako člověk, který drží v rukou vzácný a nesmírně křehký předmět, tedy spíš s obavami než se zjevným potěšením, spíš s údivem a pýchou než s láskou. Na zadní stranu fotografií kdosi chvatně načmáral datum: 1. června 1927; šestiletá Norma Jeane si však onu slavnou událost vůbec nepamatovala a stejně tak si nedokázala vybavit jedinou vzpomínku na své narození. Zatím si netroufla, ale už nesčetněkrát se chtěla Gladys nebo babičky zeptat, jak se vlastně rodíme, a jestli to děláme sami, z vlastní vůle, neboť prostě nevěděla nic o tom, že by ji matka osm měsíců a jedenáct dní nosila ve „zvláštním vaku“ pod srdcem a pak, po dvaadvaceti hodinách „nepolevujícího pekla“, jí na chudinském oddělení Losangeleské okresní všeobecné nemocnice dala život. Norma Jeane si nevzpomínala, nepamatovala si to! A přesto si s radostným vzrušením prohlížela ty momentky, kdykoliv Gladys dostala náladu rozložit je na tom či onom přehozu, v ložnici toho či onoho činžovního „apartmá“. Ne, Norma Jeane nikdy ani na okamžik nepochybovala, že dítě na snímcích je ona. Po celý život se o sobě budu dovídat jen ze svědectví a vyprávění druhých lidí. O Ježíšovi se v Evan18
blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 19
geliích také dočteme pouze to, jak ho viděli apoštolové, zaznamenávající jeho slova a skutky. Svůj život a jeho cenu budu poznávat prostřednictvím cizích očí, na které se, myslím, můžu spolehnout víc než na ty své. Gladys pozorovala dcerku, kterou naposledy viděla někdy... no, už to bylo hezkých pár měsíců, a pak řekla přísně: „Nebuď nervózní. Nepošilhávej po mně pořád, jako bych měla v nejbližší chvíli nabourat, jinak budeš muset nosit brýle a to by byl tvůj konec. A přestaň se kroutit jako hádě, když potřebuje čurat. Tohle jsem tě neučila. Ujišťuju tě, že svůj vůz rozbít nehodlám, pokud tě snad stejně jako tvoji nemožnou a směšnou babičku trápí právě tohle. Slibuju.“ Gladys vrhla na dítě další káravý pohled, vzápětí se však koketně usmála, ano, to byla celá ona – odstrčila vás a hned vám zase nabízela ruku; tentokrát dodala svůdně zastřeným hlasem: „Poslyš, matka pro tebe má narozeninové překvapení. Uvidíš.“ „P-překvapení?“ Gladys se usmála a našpulila pusu. „K-kam to jedeme, m-matko?“ Samým štěstím Norma Jeane až zadrhávala. Gladys oběma rukama v módních síťovaných rukavičkách pobaveně uhodila do volantu (rukavičky téměř neodkládala, svou citlivou pleť si jimi chránila i v dusnu a vedru). „Kampak asi? Že se můžeš ptát? Jako bys v životě nebyla v matčině hollywoodském apartmá!“ Norma Jeane se nejistě usmála. Horečně přemýšlela. Skutečně tam byla? Pokud ano, pak zřejmě cosi moc důležitého zapomněla a to by znamenalo vážné selhání, vlastně zradu. Jenže Gladys se často stěhovala. Někdy Delle nechala novou adresu, jindy ne. V Gladysině nejednoduchém, dosti záhadném životě se nikoliv vzácně vyskytovaly problémy s domácími či sousedy a také se objevovaly „finanční“ potíže, s nimiž souviselo i váznoucí „výživné“. Minulou zimu ji na dva týdny připravilo o střechu nad hlavou krátké silné zemětřesení v „její“ části Hollywoodu; Gladys se tehdy nastěhovala k známým a Della o ní vůbec nevěděla. Ale jinak Gladys odjakživa bydlela v Hollywoodu. Nebo ve West Hollywoodu. Vyžadovaly to její pracovní povinnosti, patřila totiž k „smluvním zaměstnancům“ Studia. A Studio, to byla největší hollywoodská – a tedy světová – filmová společnost, kde jste mohli vidět „víc hvězd než na nebi“. Kdepak, Gladys nerozhodovala o svém životě, Gladys svůj život obětovala, zasvětila Studiu, „stejně jako se katolické jeptišky zaslibují Kristu“. Proto také musela svou dcerku, teprve dvanáctidenního kojence, svěřit do péče, o Normu Jeane se pak většinou za pět dolarů týdně plus výdaje starala babička, ano, bylo to nesmírně těžké rozhodnutí, vůbec všechno bylo tak skličující, tak smutné, ale co jiného Gladys zbývalo, když ve Studiu trávila tolik času, mívala i dvojité směny, „šéf“ ji prostě potřeboval... copak by ještě zvládla výchovu malého dítěte? 19
blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 20
„Jen ať mě někdo soudí! Ale nejdřív by to měl zkusit na mém místě. Chtěla bych ho, chtěla bych ji vidět. Jo, chtěla bych ji vidět!“ Z Gladysiných slov zaznívaly temné vášně. Zřejmě pokračovala v nekonečném sporu se svou matkou Dellou. Kdykoliv se spolu hádaly, Della dceři vyčítala, že už je zase „rozjetá“ – nebo snad „sjetá“? – a Gladys se zuřivě bránila: všechno jsou to bohapusté lži, nikdy nekouřila marihuanu, a dokonce ani nezažila, že by ji někdo kouřil... „A pro opium to platí tuplem. V životě ne!“ Della prostě nesmí hned všemu věřit, o lidech od filmu se napovídá spousta nesmyslů. Pravda, Gladys se občas zdála podivně vzrušená. Celá uvnitř hořím! Nádhera. A jindy se naopak utápěla ve „splínech“, cítila se „vyždímaná“, „úplně na dně“. Duši mám okoralou, puklou a jako z olova. Nicméně Gladys nevypadala nejhůř a pořád se kolem ní točilo dost pánů. Pánů, kteří znamenali citové komplikace. „Kéž by mi ti chlapi konečně dali pokoj! Gladys by bez nich bylo líp.“ Jenže chlapi jí pokoj nedali, musela tedy polykat kvanta prášků. Nechávala si je předepisovat, ale také je dostávala od přátel. Tvrdila, že na nohou ji drží jedině aspirin, a tabletky si rozpouštěla v černé kávě jako miniaturní kostičky cukru. „Mně už by to kafe jinak ani nechutnalo!“ Dnes ráno Norma Jeane hned poznala, že Gladys si „zvedla“ náladu – byla roztěkaná a zjitřená, třepetala se jako plamen svíce ve větru. Její voskově bledá pleť žhnula jako sluncem rozpálený chodník a oči s rozšířenými panenkami neustále koketně pomrkávaly a těkaly z místa na místo. Ty oči jsem milovala. Oči tak rozsvícené, až se do nich nedalo pohlédnout. Gladys jezdila rychle a řídila dost ležérně. Když vás vezla, museli jste se pořád pevně držet jako na pouťovém autodromu. Jely na sever, směrem od Venice Beach a od moře, minuly La Cienegu a dostaly se na Sunset Boulevard, který byl Normě Jeane povědomý z dřívějších vyjížděk s matkou. Gladys prakticky nesundala nohu z plynového pedálu a neforemný Nash rachotil a drnčel, jako by se měl vzápětí rozpadnout. Překodrcaly přes tramvajové koleje a Gladys doslova v poslední vteřině zastavila na červenou. Norma Jeane se nervózně zahihňala, ale stejně jí cvakaly zuby. Stávalo se, že Gladysino auto dostalo smyk uprostřed křižovatky, a pak to připomínalo scénu z filmu: houkaly klaksony, řidiči rozčileně křičeli a hrozili pěstmi; pravda, pokud v tom či onom voze seděl pouze pán bez manželky, gesta byla smířlivější. Nejednou taky Gladys ignorovala hvizd dopravního strážníka a klidně ujela. „Pochop, nic jsem neprovedla. Nenechám se zastrašovat od kdejakého hejhuly.“ Della s oblibou zlomyslně připomínala, že Gladys už dávno „přišla o řidičák“. Ale co to znamenalo? Ztratila ten průkaz, jako prostě lidé ztrácejí nejrůznější věci? Založila ho někde? Nebo jí ho snad někdy dřív, když u toho Norma Jeane nebyla, za trest sebral některý z těch hvízdajících strážníků? 20
blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 21
Norma Jean neměla tušení, jedno však věděla s jistotou: nikdy by si netroufla přímo se na to Gladys zeptat. Ze Sunsetu odbočily, pak znovu, až se konečně ocitly v La Mesa, úzké nezajímavé ulici s malými krámky, jídelnami, koktejlovými bary a fádními činžáky; Gladys prohlásila, že tohle je teď její „nové bydliště“, vlastně se s ním teprve seznamuje, ale od prvního dne se tu cítí úžasně dobře. Poznamenala také, že do Studia je to autem „pouhých šest minut“. A měla ještě „osobní důvody“, proč tady bydlí, důvody příliš složité, než aby je vysvětlovala, však Norma Jeane uvidí. „Patří to k překvapení.“ Gladys zaparkovala před lacinou napodobeninou španělského slohu, domem s oprýskanými zelenými okenicemi a rozpadávajícím se požárním schodištěm. HACIENDA. PRONÁJEM POKOJŮ A BYTŮ S PŘÍSLUŠENSTVÍM. INFORMACE ZDE. Číslo popisné 387. Norma Jeane si vrývala do paměti každý detail; byla jako fotoaparát pořizující jeden snímek za druhým; co kdyby někdy zabloudila a potřebovala najít tenhle dům? Viděla jej sice poprvé, ale s Gladys se všechno zdálo nezapomenutelné, vzrušující a tajemné, až se člověku prudce zrychlil tep. Působila na mě jako amfetamin – a já si po celý život budu ty pocity připomínat. Jako náměsíčná se budu vracet do Haciendy v ulici La Mesa stejně jako do bytu na Highland Avenue, do dětských let, kdy mě obklopovalo její kouzlo a noční můry byly ještě daleko, daleko... Norma Jean pochopitelně neviděla, jak se tváří, ale Gladys si jejího výrazu všimla a zasmála se. „Raduj se, máš narozeniny! Šest je ti jen jednou. A sedmi se třeba ani nedožiješ, hlupáčku. Pojďme.“ Normě Jeane se potily dlaně, Gladys ji proto nevzala za ruku, ale pouze ji prstem v síťované rukavičce zlehka a spíše škádlivě nasměrovala přes rozpraskaný práh Haciendy a uvnitř, kde bylo horko jako v peci, ji postrkovala dál, ke schodišti pokrytému sešlapaným linoleem. „Někdo tam na nás čeká a možná už začíná být netrpělivý. Tak honem.“ Pospíchaly. Běžely. Pádily nahoru. Gladys na svých fantasticky vysokých podpatcích jako by náhle propadla panice – anebo tu paniku jen hrála, hrála jednu ze svých scén? Nahoře matka i dcera lapaly po dechu. Gladys odemkla dveře. Jak se ukázalo, nové „apartmá“ se příliš nelišilo od předchozího, na něž si Norma Jeane dosud matně vzpomínala. Byly to všehovšudy tři malé místnosti s flekatými tapetami a neméně flekatými stropy, úzkými okny, odlepujícím se linoleem, několika mexickými koberečky z odstřižků, páchnoucí ledničkou, dvouvařičem, dřezem plným špinavého nádobí a překotně prchajícími lesklými šváby, podobnými černým slunečnicovým semínkům. Stěny kuchyně si Gladys vyzdobila plakáty „svých“ filmů, ovšem pouze těch, na které byla pyšná: Kiki s Mary Pickfordovou, Na západní frontě klid s Lewem Ayresem a Světla velkoměsta s Charliem Chaplinem, do jehož cituplných očí se Norma Jeane dokázala nekonečně dlouho dívat, přesvědčená, že Chaplin ji vidí. Nebylo sice jasné, co měla Gladys s těmi slavnými filmy 21
blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 22
společného, tváře hereček a herců však Normu Jeane uchvacovaly. Tohle je domov, na jaký vzpomínám! Důvěrně známý jí připadal i dusný a zatuchlý vzduch v bytě (Gladys totiž zásadně nevětrala), vzduch prosycený vůněmi a pachy jídla, kávové sedliny, nevysypaných popelníků, spáleniny, parfémů a také oním záhadným chemicky štiplavým pachem, kterého se Gladys zcela nezbavila, ani když si ruce do krve drhla speciálním mýdlem. Ta málem nedýchatelná směs přesto Normu Jeane vždycky uklidňovala, neboť znamenala domov. Domov, kde žila matka. Norma Jeane zírala. Nový byt se zdál ještě podivnější, přecpanější a neuklizenější než ty předešlé. Nebo se její šestileté oči jen lépe dívaly? Jakmile vstoupila dovnitř, s napětím čekala na další, silnější otřes, který se nevyhnutelně dostaví po prvním záchvěvu země. Čekala, ani nedýchala. Viděla spoustu otevřených, ale dosud nevybalených krabic s nálepkami MAJETEK STUDIA. Kuchyňská linka se ztrácela pod hromadou šatstva a další oblečení viselo na drátěných ramínkách na šňůře, natažené přes celou místnost, až měl člověk v první chvíli dojem, jako by se do kuchyně hrnul zástup „kostýmovaných“ žen. Norma Jeane samozřejmě věděla, že „kostýmy“ se liší od „šatů“, sotva by však uměla ten rozdíl vysvětlit. Některé z kostýmů vypadaly světácky, dokonce „rozpustile“, měňavě se třpytily, měly úzké prostřižené sukně a odvážné výstřihy. Jiné, s dlouhými volnými rukávy, působily usedleji. Na prádelní šňůře se také sušily vyprané kalhotky, podprsenky a punčochy. Gladys sledovala, jak Norma Jeane zírá s otevřenou pusou, a pobaveně se zasmála. „Copak je? Nelíbí se ti to? Nebo myslíš, že by se to nelíbilo Delle? Poslala tě snad špehovat? Tak už tam nestůj jako solný sloup a pojď dál. Tudy.“ Svým špičatým loktem Gladys postrčila dcerku do vedlejší místnosti, nevelké ložnice s ošklivými skvrnami na stropě i na stěnách a jediným oknem, částečně zakrytým popraskanou žaluzií. Norma Jeane okamžitě poznala postel s matně lesklým mosazným čelem a polštáři nacpanými prachovým peřím, prádelník z borového dřeva a noční stolek, kde na posledním čísle časopisu Hollywood Tatler, mezi lahvičkami s léky a brožovanými knížkami, trůnil přeplněný popelník. Všude se povalovaly další spousty oblečení a na podlaze stály další nevybalené krabice; stěnu vedle postele zdobila zapaspartovaná filmová fotografie z The Hollywood Revue z roku 1929, na níž Marie Dresslerová předváděla průsvitnou bílou róbu. Gladys prudce dýchala a nespouštěla oči z Normy Jeane, která se dychtivě a pátravě rozhlížela – tak kde je ten člověk, to „překvapení“? Schovává se někde? Třeba pod postelí? Nebo v šatně? (Jenže šatna tu nebyla, pouze dřevotřísková skříň.) V tichu bzučela osamělá moucha. Okno nabízelo bezútěšný výhled na špinavou zeď sousedního domu. Norma Jeane úporně přemýšlela. Kde může být? A kdo je to? Konečně ji Gladys zlehka dloubla mezi lopatky. „Normo Jeane, někdy mám opravdu dojem, že chápeš hrozně 22
blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 23
pomalu, úplně jako bys byla nějaká... hlupačka. Copak jsi slepá? Otevři oči a pořádně se podívej. Tenhle pán je tvůj otec.“ Norma Jeane sledovala, kam jí Gladys ukazuje. Nebyl to živý člověk. Byl to snímek jakéhosi pána, visící na stěně vedle zrcadla nad prádelníkem.
2 Jeho tvář jsem prvně uviděla o svých šestých narozeninách. Do toho dne jsem vůbec netušila, že mám otce! Otce – stejně jako jiné děti. Vždycky jsem si myslela, že za to můžu. Že nejsem hodná, že jsem něco provedla... a proto nemám otce. Copak mi nikdo nic neřekl? Matka, babička, děda, vůbec nikdo? Ale stejně ho budu znát jen z té fotografie. Do živé tváře mu nikdy nepohlédnu. A zemřu dřív než on.
3 „Co říkáš, Normo Jeane, není tvůj otec fešák?“ Gladysin hlas, jindy až bezbarvě věcný či lehce ironický, zněl náhle rozechvěle jako hlas zamilované školačky. Norma Jeane si mlčky a upřeně prohlížela muže na obrázku. Muže na stěně vedle zrcadla. Tak tohle je otec? Trochu se třásla a po celém těle se jí rozlévalo horko, jako by se řízla do prstu. „Podívej se zblízka. Ale nesahat, máš vlhké ruce.“ Gladys s téměř slavnostním gestem sňala ze zdi zarámovanou fotografii. Ano, skutečnou lesklou fotografii, žádný snímek vystřižený z časopisu nebo propagačního letáčku, to Norma Jeane hned poznala. Rukama v rukavičkách Gladys opatrně držela obrázek ve výši dceřiných očí, ale pro jistotu dostatečně daleko. Jako by Norma Jeane dávno nevěděla, že se nesmí dotýkat matčiných relikvií! „To... to je můj otec?“ „Ovšemže. Máš po něm ty fantasticky modré oči.“ „Ale... kde vlastně...“ „Pšš! Dívej se.“ Bylo to skoro jako ve filmu. Norma Jeane málem slyšela melodramatické smyčce. Jak dlouho tam matka s dcerou stály a jenom beze slova zíraly! Nábožně pozorovaly muže na fotografii, muže za rámečkem, muže – otce Normy Jeane, tajemného pohledného muže s ulízanými tmavými vlasy a tenoun23
blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 24
kým knírkem připomínajícím čárku, muže s chytrýma světlýma očima a poněkud těžkými víčky. Muže se smyslnými rty, zvlněnými v náznaku úsměvu, muže, jehož pohled se ostýchavě vyhýbal jejich pohledu, muže s výbojnou bradou a pyšným orlím nosem, muže s nepatrným žlábkem na levé tváři, snad dolíčkem, jaký měla i Norma Jeane, snad jizvou. Byl starší než Gladys, ale nijak výrazně, mohlo mu být pětatřicet. Měl obličej herce, obličej s určitou nacvičenou sebejistotou. Měkký plstěný klobouk mu na hrdě vztyčené hlavě seděl bezstarostně a skoro vyzývavě, bílá košile s rozhalenkou snad patřila ke kostýmu z nějakého historického filmu. Zdálo se, že každým okamžikem muž Normu Jeane osloví... jenže mlčel, dál mlčel. Zoufale jsem napínala sluch. Ale bylo to, jako bych náhle ohluchla. Normě Jeane tlouklo srdce tak závratně rychle, že připomínalo třepetající se křídla kolibříka. A zvuk úderů jistě zaplnil celý pokoj. Ale Gladys si ničeho nevšimla, nepokárala ji. Stále se jako u vytržení očima vpíjela do zarámovaného obrázku a konečně promluvila – zadýchaným, operetně exaltovaným hlasem. „Tvůj otec. Má krásné jméno, významné jméno, ale nemohu je prozradit. Ani Delle je nikdy neprozradím. Della si myslí, že to jméno zná, ale mýlí se, nic neví. A Della se nesmí nic dozvědět. Nesmíš jí říct, že jsi viděla tuhle fotografii, rozumíš? V mém i v jeho životě totiž existují jisté komplikace. Když ses narodila, tvůj otec tu nebyl; i teď je velmi, velmi daleko a já mám obavy o jeho bezpečí. Je to muž toužící po cestách a po dobrodružství, v jiných dobách by byl válečníkem. Nikdy neváhá nasadit život v zájmu demokracie. Oba samozřejmě pohrdáme konvencemi a nehodláme se jim přizpůsobovat, ovšem ve svých srdcích jsme sezdáni, jsme manželé. ,Miluji tě a miluji naši dceru a jednoho dne se pro vás vrátím do Los Angeles. Pak už navždy zůstaneme spolu.‘ Přesně tak to tvůj otec slíbil, Normo Jeane. Tobě i mně.“ Gladys se odmlčela a olízla si rty. Přestože její monolog byl určen Normě Jeane, Gladys ji téměř nevnímala a dál upřeně zírala na lesklý snímek, z něhož jako by vyzařovalo zvláštní tlumené světlo. Pleť měla zvlhlou a její rty se pod vrstvou jasně rudé rtěnky zdály naběhlé, snad popraskané či rozkousané; ruce v síťovaných rukavičkách se jí lehce třásly. Normě Jeane se později vybaví, jak se snažila soustředit na matčina slova, přestože jí neustále hučelo v uších; také cítila nepříjemný tlak v břiše, skoro jako by nutně potřebovala na záchod, ale o něčem takovém se neodvažovala zmínit, a dokonce se ani nepohnula. „Když jsme se před devíti lety seznámili, stalo se to den po Květné neděli a já na to nikdy, nikdy nezapomenu, měl tvůj otec smlouvu se Studiem, patřil totiž k nejslibnějším mladým hercům, byl úžasně talentovaný a fotogenický, pan alberg o něm mluvil jako o druhém Valentinovi, jenomže... scházela mu trpělivost a kázeň, prostě na filmového herce se choval poněkud lehkomyslně. Pochop, Normo Jeane, k tomu, aby se člověk stal 24
blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 25
hercem, nestačí vzhled, styl ani nadání, kdepak, nezbytná je i poslušnost. Musíš se umět ponížit. Spolknout svou hrdost a dřít jako mezek. Pro ženu to prý bývá snadnější. Víš, taky jsem tehdy měla smlouvu se Studiem. Jako začínající herečka. A pak jsem – dobrovolně! – přešla na jinou práci. Pochopila jsem, že herectví pro mne není. Tvůj otec, ten samozřejmě odmítl sklonit hlavu, bouřil se. Nějaký čas dubloval Chestera Morrise a Donalda Reeda, ale potom odešel. ,Pokud si mám vybrat mezi kariérou a ctí, pak volím čest,‘ ano, to jsou jeho slova.“ Samým vzrušením se Gladys rozkašlala. A kašlem jako by ještě zesílily výpary parfému smíšené s onou slabou citronově nakyslou vůní, jíž byla prosáklá její pleť. Norma Jeane se nesměle zeptala, kde její otec je. „Je daleko, ty hloupá,“ odpověděla Gladys podrážděně. „Už jsem ti to říkala.“ Její nálada rázem sklouzla do jiné polohy. To bylo u Gladys běžné. A změnila se i pomyslná filmová hudba. Náhle připomínala zpěněné vlny, neúnavně dorážející na pláž, kde zadýchaná Della při „zdravotních procházkách“ s Normou Jeane proklínala svůj „krevní tlak“ stejně jako ztvrdlý písek pod nohama. Nikdy už se nezeptám, proč vlastně. Proč mi to až do téhle chvíle tajili. Proč jsem se to dozvěděla právě teď. Gladys pověsila fotografii zpátky na stěnu. Ale hřebíček zatlučený do omítky už se trochu viklal. Osamělá moucha nepřestávala bzučet, dál se znovu a znovu marně vrhala proti okennímu sklu. „To je ona, ta zatracená moucha, která ,bzučela, zatímco já jsem umírala,’“ poznamenala Gladys záhadně. Gladys vůbec mívala ve zvyku pronášet v přítomnosti Normy Jeane záhadné poznámky, byť nemusely být nezbytně určeny samotné Normě Jeane. Spíš to vypadalo, že dcera tu plnila úlohu svědka, vítaného, ale nezúčastněného pozorovatele; podobně se postavy ve filmovém příběhu tváří, jako by neměly tušení o pozorném oku diváka, a někdy ho skutečně neberou na vědomí. Gladys zatlačila hřebík hlouběji a dlouho pečlivě urovnávala rámeček. V domácích záležitostech bývala puntičkářská a Norma Jeane od ní dostala vyhubováno za každý ledabyle odložený ručník, za každou knížku vyčnívající z řady. Konečně se Gladys zdála spokojená a o krok ustoupila. „Ano... tvůj otec,“ řekla poněkud vlídnějším tónem dceři, která dál fascinovaně zírala na fotografii. „Ale všechno zůstane naším tajemstvím, Normo Jeane. Prozatím nepotřebuješ vědět nic víc než to, že je pryč, daleko. A že se jednoho dne, už brzy, vrátí do Los Angeles. Slíbil to.“
25
blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 26
4 Bude se o mně říkat, že jsem jako dítě trpěla a citově strádala, že jsem měla krušné dětství, ale musím říct, že jsem nikdy nebyla nešťastná. Ne, s matkou jsem se nikdy necítila nešťastná – a jednoho dne jsem se dozvěděla, že mám i otce, kterého můžu milovat. A Norma Jeane přece měla také babičku Dellu! Matčinu matku. Della... Podsaditá snědá žena s obočím hustým jako kartáč a s náznakem knírku nad horním rtem. Když tak postávala před prahem domovních dveří, ruce založené v bok, připomínala džbán se dvěma uchy. Obchodníci v okolí se báli jejích všetečných očí a ostrého jazyka. Obdivovala Williama S. Harta, neohroženého kovboje a ochránce zákona, ale stejně tak zbožňovala génia grotesky Charlieho Chaplina, ráda se chlubila, že pochází z „pravých amerických průkopníků“, neboť se narodila v Kansasu, odstěhovala se do Nevady a odtud do jižní Kalifornie, kde si našla manžela, Gladysina otce, který se bohužel v roce 1918 u Argonne nadýchal plynu. „No, hlavně, že přežil,“ dodávala s povzdechem. „A za to musíme být vládě vděčni, ne?“ Ano, byl tu ještě děda Monroe, Dellin manžel. Bydlel s nimi a Norma Jeane vytušila, že ji nemá rád, jenže na druhé straně děda jako by se ani v bytě nevyskytoval. Kdykoliv se na něj někdo ptal, Della pokrčila rameny: „No, zatím ještě žije.“ Babička Della! Postava známá v celém sousedství. Babička Della byla zdrojem všeho, co Norma Jeane věděla (nebo si myslela, že ví) o Gladys. To hlavní, co o ní věděla, bylo zároveň největší záhadou: Gladys nemohla Normě Jeane dělat skutečnou matku. Alespoň zatím. A proč vlastně? „Jen mi nic nevyčítejte, nikdo z vás nemá právo,“ prohlásila vždycky Gladys a rozčileně si zapálila cigaretu. „Pánbůh už mě dost potrestal.“ Potrestal? Jak? Kdyby se Norma Jeane vůbec odvážila položit takovou otázku, Gladys by dotčeně přivřela své zarudlé a neustále se vlhce lesknoucí šedomodré oči. „Ještě ty začínej. Po tom všem, čím mě Bůh zkouší. Copak nic nechápeš?“ Norma Jeane by se usmála – úsměvem, jaký neznamená, že člověk chápe, ale že docela rád nechápe. Přesto zřejmě „všichni“ věděli, že Gladys měla před Normou Jeane ještě „jiné děti“, „dvě holčičky“. Ale kam ty sestřičky zmizely? „Jen mi nic nevyčítejte, nikdo z vás nemá právo. Táhněte k čertu!“ Také se vědělo, že Gladys, i když ve svých jedenatřiceti vypadala velmi mladě, byla už dvakrát vdaná. Sama Gladys totiž ochotně přiznávala – a šibalsky při tom pomrkávala jako filmová herečka v komické roli –, že její příjmení se dost často mění. 26
blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 27
V jednom ze svých příběhů usoužené matky Della líčila, jak se Gladys narodila a při křtu dostala jméno Gladys Pearl Monroeová. Stalo se to roku 1902 v Hawthornu, okres Los Angeles. Jako sedmnáctiletá se Gladys (proti Dellině vůli) provdala za muže jménem Baker, takže z ní rázem byla paní Bakerová, ale samozřejmě to neklapalo, milá Gladys se do roka rozvedla a vzala si „toho ňoumu Mortensena“ (snad otce oněch zmizelých starších sester?), ovšem zase to šlo od deseti k pěti (jak jinak?!) a Mortensen zaplaťpánbůh zmizel z jejího života. Jenže: podle určitých dokumentů, které si nevyměnila a nikdy nevymění, protože papírování ji odjakživa děsilo, Gladys dál nosila Mortensenovo jméno. Mortensen pochopitelně nebyl otcem Normy Jeane, ale v době jejího narození se Gladys jmenovala Mortensenová. Navzdory tomu – a tahle zvrácenost Dellu pokaždé znovu rozzuřila – nechala Della Normě Jeane úředně zapsat příjmení Bakerová a nikoliv Mortensenová. „A víte, proč?“ Della se dramaticky odmlčela a rozhlédla se po sousedech, ochotných poslouchat její historky. „Protože Bakera ta praštěná holka sice taky nesnášela, ale o něco míň! No co byste jí řekli? Nepřerazili byste ji?“ rozohňovala se Della. „Panebože, celé noci nespím, jenom se převaluju a trápím. Vždyť to ubožátko ani neví, čí vlastně je. Nejlepší by asi bylo, kdybych Normu Jeane adoptovala a dala jí svoje jméno, dobré a poctivé jméno Monroeů.“ „Mou dceru nikdo adoptovat nebude,“ důrazně prohlašovala Gladys. „Dokud jsem naživu, nikdy to nedovolím.“ Naživu. Norma Jeane dobře věděla, jak je důležité zůstat naživu. Takhle to tedy bylo, proto se Norma Jeane úředně jmenovala Norma Jeane Bakerová. V sedmém měsíci života jí jméno potvrdil i křest, který provedla známá evangelijní kazatelka Aimee Semple McPhersonová ve svém Andělském chrámu Všesvětové církve jediného pravého Písma, k níž se tehdy babička Della dočasně přiklonila. Příjmení Normě Jeane změní až muž, který ji o mnoho let později „pojme za svou choť“. A jiní muži jí ještě později změní celé jméno. Dělala jsem, co se ode mne žádalo. A žádalo se ode mne, abych zůstala naživu. Jednou ve vzácném okamžiku mateřské sdílnosti Gladys Normě Jeane prozradila, že její křestní jméno je zcela výjimečné. „Norma, to je podle slavné Normy Talmadgeové a Jeane – no, podle koho asi? – přece podle Jean Harlowové.“ Jména dítěti nic neříkala, ale matku pouhý jejich zvuk rozechvěl. „Ty, Normo Jeane, v sobě spojíš velikost obou dvou. To je tvé poslání.“
27
blondýnka_2.v.qxp_Sestava 1 26.08.22 14:02 Stránka 28
5 „Tak, Normo Jeane! Teď už víš všechno.“ Poznání oslňovalo jako pohled do slunce. Vyráželo dech jako prudký úder. Matce se vzrušeně dmula hruď, na rudě nalíčených rtech se nečekaně objevil úsměv. „Znáš jeho tvář. Ano, to je tvůj pravý otec a nejmenuje se Baker. Ale nesmíš nikomu nic prozradit, rozumíš? Ani Delle.“ „A-ano, mami.“ Gladys přísně nakrčila čelo. „Neslyším, Normo Jeane.“ „Ano, mami.“ „To už je lepší.“ Zadrhávat Norma Jeane nepřestala. Rozechvění se pouze přestěhovalo z jazyka do třepetajícího se srdce, kde nebylo tak nápadné. V kuchyni si Gladys stáhla jednu ze svých elegantních síťovaných rukaviček a pak jí rozmarně pošimrala Normu Jeane na krku. Panebože, to byl den! Všudypřítomný opar štěstí připomínal vlahou mlhu valící se z rovin na město. Každým nádechem si člověk lokl štěstí. „Všechno nejlepší, Normo Jeane,“ řekla tiše Gladys. „Raduj se, máš přece narozeniny!“ Zvonil telefon. Ale Gladys nezvedla sluchátko, jen se dál sama pro sebe usmívala. Žaluzie na oknech byly zatažené. Gladys se už dřív zmínila o „všetečných“ sousedech. Rukavičku z pravé ruky si Gladys nesundala. Možná na ni zapomněla. Norma Jeane si všimla drobounkých kosočtverečků, které na matčině levé ruce zanechal síťovaný vzor. Oblečená byla Gladys do kaštanově hnědých krepdešínových šatů s vosím pasem, stojacím límečkem a širokou nabíranou sukní, která se při každém pohybu půvabně vlnila. Tyhle šaty Norma Jeane viděla poprvé. Každá vteřina přímo jiskřila skrytým významem. Každý úder srdce ohlašoval důležité věci, které přijdou. U stolu v jídelním koutě Gladys do otlučených šálků nalila nápoje – Normě Jeane grapefruitovou šťávu, sobě ostře vonící „životabudič“. A pak se objevilo další překvapení, nadýchaný narozeninový dort pro Normu Jeane! Dort s vanilkovou polevou, šesti růžovými svíčičkami a nápisem z karmínového sirupu: HODNĚ ŠTĚTÍ NORMOJEAN! 28