vlk_Sestava 1 05.08.13 15:16 Stránka 3
Jodi Picoultová
Vlk samotář
vlk_Sestava 1 05.08.13 15:16 Stránka 5
Joshovi, Alexovi a Matthewovi Picoultovým Vaše teta vás má moc ráda. Opravdu moc.
vlk_Sestava 1 05.08.13 15:16 Stránka 6
PROLOG Všechny příběhy jsou o vlcích. Tedy všechny, které stojí za to vyprávět. Všechno ostatní jsou sentimentální žvásty… Zamyslete se nad tím. Existuje útěk před vlky, boj s vlky, lovení vlků, ochočení vlků. Být předhozen vlkům nebo předhodit vlkům jiné, aby je vlci sežrali místo vás. Běhání s vlčí smečkou. Proměnit se ve vlka. A co je nejlepší, proměnit se v hlavu smečky. Žádné jiné slušné příběhy neexistují. MARGARET ATwOOdOVá, SLEPÝ VRAH (2000)
vlk_Sestava 1 05.08.13 15:16 Stránka 7
LUKE Když se na to teď dívám zpátky, myslím, že jsem toho tygra neměl pouštět. S těmi ostatními to nebylo tak těžké: pomalu kráčející párek vděčných slonů; naštvaná opice malpa, která mi plivla na nohy, když jsem páčil zámek; bílí arabští koně, jejichž dech mezi námi visel jako nezodpovězené otázky. Zvířata každý podceňuje, a nejvíc krotitelé v cirkuse, ale jakmile mě uviděla ve stínu před klecemi, pochopila. Právě proto i ti nejhlučnější – papoušci, které nutili jezdit na hlavách pudlíků jako na nadýchaných obláčcích – při útěku jen tiše mávali křídly. Bylo mi devět a do Beresfordu v New Hampshiru přijel Vladistavův úchvatný stan divů. Už to samo o sobě byl zázrak, protože do Beresfordu v New Hampshiru nikdo nikdy nejezdil – s výjimkou lyžařů, kteří se ztratili, a reportérů během prezidentských primárek, kteří se zastavili v Hamově koloniálu na kávu nebo si odskočili na místní benzince. Snad každé dítě, které jsem znal, se pokoušelo protáhnout dírou v provizorním plotě vztyčeném stavěči, aby zhlédlo představení bez placení. A vlastně právě tak jsem viděl cirkus poprvé; schovaný pod tribunou, když jsme s mým nejlepším kamarádem Louisem vykukovali mezi nohama platících diváků. Uvnitř stanu byly namalované hvězdy. Měl jsem pocit, že něco takového mohou dělat jedině lidé z města, protože si neuvědomují, že stačí jen vyjít ze stanu a uvidí místo toho skutečné hvězdy. Já venku
vlk_Sestava 1 05.08.13 15:16 Stránka 8
8
J o d i P i c o u lt ová
vyrostl. Není možné žít na takovém místě, kde jsem žil já – na pomezí White Mountain National Forest –, a nestrávit hodně času stanováním a pozorováním noční oblohy. Když člověk zaostřil, vypadalo to jako obrácená mísa plná třpytek, jako pohled uvnitř koule, v níž se sype sníh. Bylo mi těch lidí od cirkusu líto, když místo toho musí hledat náhradu s pomocí šablon. Přiznávám, že zpočátku jsem nemohl odtrhnout oči od principála v saku pošitém červenými flitry a od neuvěřitelně dlouhých nohou provazochodkyně. Když předvedla na provaze šňůru, Louis jen zalapal po dechu a řekl něco o tom, že ten provaz má štěstí. Potom se začala objevovat zvířata. Nejdřív přišli koně, kteří poulili vztekle oči. Potom opice, která v přihlouplém oblečku poslíčka vyskočila na vedoucího koně a cenila zuby na publikum, zatímco kůň běhal stále dokola. Následovali psi, kteří proskakovali obručemi, sloni, kteří tančili, jako by se ocitli v jiném časovém pásmu, a k tomu duhová záplava ptačích křídel. Nakonec se objevil tygr. Samozřejmě kolem toho dělali hrozný humbuk. Říkali, jak je ta šelma nebezpečná. Že tohle nemáme zkoušet doma. Krotitelem byl takový člověk s bledou tvarohovitou tváří posetou pihami jako skořicová rolka. Když otevírali klec s tygrem, stál uprostřed manéže. Tygr zařval, a ačkoli byl od nás dost daleko, cítil jsem jeho páchnoucí dech. Vyskočil na kovový podstavec a ohnal se ve vzduchu. Na povel se postavil na zadní a točil se dokola. Pár věcí jsem o tygrovi věděl. Třeba, že když mu oholíte srst, má pod ní pruhovanou i kůži. Taky že každý tygr má zezadu na uších bílou skvrnu, aby se zdálo, že se na vás dívá, i když už odchází. Taky že tygři patří do divočiny, ne sem do Beresfordu mezi pokřikující a tleskající dav. V tu chvíli se staly dvě věci. Zaprvé jsem si uvědomil, že se mi cirkus moc nelíbí. Zadruhé, že na mě ten tygr zírá, jako by si předem zjistil místo, kde budu.
vlk_Sestava 1 05.08.13 15:16 Stránka 9
vlk
s a m o tá ř
9
Okamžitě jsem pochopil, co po mně chce. Po večerním představení šli účinkující dolů k jezeru, kde za budovou základní školy popíjeli, hráli poker a plavali. To znamenalo, že většina jejich přívěsů, zaparkovaných za stanem, byla prázdných. Zůstal tam hlídat jeden obrovský chlapík s oholenou hlavou a pohupujícím se kroužkem v nose, ale ten chrápal jako dřevorubec s prázdnou lahví vodky vedle sebe. Proklouzl jsem za plot. Ani po takové době si nejsem jistý, proč jsem to vlastně udělal. Bylo to něco mezi mnou a tím tygrem; vědomí, že já jsem na svobodě, ale on ne. Skutečnost, že jeho nevázaný divoký život se teď zredukoval na představení ve tři a v sedm. Největší práci mi dalo otevřít opičí klec. Většinu zámků jsem ale dokázal vypáčit sekáčkem na led, který jsem sebral dědečkovi v domácím baru. Rychle a tiše jsem zvířata vypustil a sledoval jsem, jak mizejí v záhybech noci. Jako by chápala, že je třeba chovat se nenápadně; ani papoušci nevydali jediný hlásek. Jako posledního jsem osvobodil tygra. Usoudil jsem, že ostatním zvířatům bych měl poskytnout asi patnáct minut náskok, aby stačila zmizet, než jim v patách vypustím toho predátora. Přidřepl jsem si před klec a kreslil do hlíny kamínkem. Na hodinkách jsem sledoval čas. Seděl jsem tam a čekal, když se objevila vousatá dáma. Okamžitě si mě všimla. „No, no,“ prohodila, ačkoli jsem jí kvůli těm vousům vůbec neviděl ústa. Nevyptávala se mě, co tam dělám, neřekla mi, abych zmizel. „Dávej si pozor,“ poznamenala. „Občas někoho ohodí.“ Musela vidět, že ostatní zvířata jsou pryč – neobtěžoval jsem se ani zavřít otevřené klece a ohrady –, ale ona se na mě jen chvíli dívala a potom zmizela ve svém přívěsu. Zadržel jsem dech a očekával, že zavolá policii. Ale místo toho jsem uslyšel rádio. Housle. Když začala zpívat, ozval se hluboký baryton. Řeknu vám, že i po těch letech si vybavuju skřípání kovu, když jsem otevíral tygří klec. Vzpomínám si, jak se mi to zvíře otřelo o nohu jako domácí kočka, teprve potom se jediným pohybem přehouplo přes
vlk_Sestava 1 05.08.13 15:16 Stránka 10
10
J o d i P i c o u lt ová
plot. Jak jsem všemi smysly vnímal strach – chutnal jako piškotová buchta –, došlo mi, že mě mohou chytit. Jenomže… nechytili. Vousatá dáma o mně nikomu neřekla, obvinili z toho stavěče, kteří uklízeli po slonech. Navíc bylo městečko následující den ráno příliš zaměstnané chytáním volně pobíhajících zvířat. Slony našli, jak se cákají v městské fontáně poté, co shodili mramorovou sochu Franklina Pierce. Opice si našla cestu k zákuskům v místní jídelně, a když ji chytli, pochutnávala si právě na hedvábném čokoládovém dortu. Psi se přehrabovali v odpadcích za kinem, koně se rozutekli. Jednoho našli, jak cválá po hlavní ulici. Jiný se dostal na pastvinu místního zemědělce a popásal se s dobytkem. Další uběhl víc než šestnáct kilometrů na sjezdovku, kde si ho všimla záchranářská helikoptéra. Dva ze tří papoušků byli pryč, jednoho našli na věži místního kostela. Tygr byl samozřejmě dávno pryč. Byl to docela problém, protože papoušek na útěku je jedna věc, ale volně pobíhající šelma je něco jiného. Členové národní gardy procházeli parkem White Mountain National Forest, školy v New Hampsiru zůstaly tři dny zavřené. Louis k nám přijel na kole a vyprávěl mi, jak zaslechl, že tygr roztrhal jalovici pana Wolzmana, nějaké nemluvně a našeho ředitele. Příčila se mi představa, že tygr něco trhá nebo žere. Představoval jsem si ho, jak ve dne spí někde v koruně stromu a večer se orientuje podle hvězd. Šest dnů poté, co jsem zvířata z cirkusu pustil, našel tygra člen národní gardy, který se jmenoval Hopper McPhee a sloužil teprve týden. Obrovská kočka plavala v řece Ammonoosuc, tlapy a tlamu měla ještě od krve, jak ulovila jelena. Podle Hoppera McPheea se na něho tygr vrhl s úmyslem ho zabít, proto ho zastřelil. Hluboce jsem o tom pochyboval. Po takovém žrádle tygr nejspíš napůl spal a určitě neměl hlad. Věřím ale, že se na Hoppera McPheea vrhl, protože, jak už jsem řekl, zvířata každý podceňuje. Jakmile ten tygr uviděl, že na něho míří zbraň, určitě pochopil.
vlk_Sestava 1 05.08.13 15:16 Stránka 11
vlk
Že se bude muset vzdát noční oblohy. Že znovu skončí v zajetí. A co ten tygr udělal? Rozhodl se a vybral si.
s a m o tá ř
11
vlk_Sestava 1 05.08.13 15:16 Stránka 12
Když žijete mezi vlky, musíte se chovat jako vlk. NiKiTA ChRuščOV, sOVěTsKý PřEdsEdA VLády, CiTOVáNO Z NOViN OBSERVER, LONdýN, 26. Září 1971
vlk_Sestava 1 05.08.13 15:16 Stránka 13
P r v N í čáS T
vlk_Sestava 1 05.08.13 15:16 Stránka 15
CArA Pár vteřin předtím, než naše auto narazilo do stromu, jsem si vybavila, jak jsem se poprvé pokoušela zachránit život. Bylo mi tehdy třináct a právě jsem se přestěhovala zpátky k otci. Nebo přesněji, mé oblečení viselo zase v mém bývalém pokoji, ale já bydlela s batohem v přívěsu na severním okraji zábavního parku redmond’s Trading Post & Dinosaur World. Tam žily otcovy vlčí smečky spolu s gibony, sokoly, obtloustlým lvem a animatronickým modelem tyranosaura rex, který každou hodinu zařval. Protože otec tam trávil devadesát devět procent svého času, očekával ode mě, že se k němu přidám. Myslela jsem si, že tahle alternativa bude výrazně lepší než žít s matkou, Joem a zázračnými dvojčaty, ale nebyla to tak jednoduchá změna, jak jsem doufala. Asi jsem si představovala, že mi táta bude připravovat v neděli ráno palačinky, že budeme hrát karty nebo vyrážet na procházky do lesa. No, táta do lesa chodil, ale pohyboval se v ohradách, které vybudoval pro své smečky, a převážnou většinu času se snažil chovat jako vlk. válel se se samci Sibem a Sobagwem v bahně; vyhýbal se Pekedovi, beta samci ve smečce. rval kusy masa z telete, na každé straně měl jednoho vlka, ruce i ústa od krve. Můj otec věřil, že stát se součástí smečky je daleko cennější než jen pozorovat zvířata z povzdálí, jak to dělají biologové. Když jsem se k němu
vlk_Sestava 1 05.08.13 15:16 Stránka 16
16
J o d i P i c o u lt ová
přestěhovala, měl už pět smeček, do kterých chtěl proniknout jako jejich součást – žít s nimi, jíst s nimi, lovit s nimi, a to i přesto, že je člověk. Někteří lidé ho proto považovali za geniálního. Ostatní za šílence. Když jsem opustila matku a její novou, úžasnou rodinu, otec na mě nečekal s vyloženě otevřenou náručí. Byl právě v jedné z ohrad s Mestawe, která byla poprvé březí, a snažil se vytvořit si s ní tak blízký vztah, aby si ho vybrala jako chůvu pro svoje mláďata. Dokonce v ohradě s vlčí rodinou i spal, zatímco já zůstávala dlouho vzhůru a přepínala programy v televizi. v přívěsu jsem se cítila osaměle, ale v prázdném domě to bylo ještě horší. v létě bylo ve White Mountains spousta návštěvníků, kteří procházeli od Santovy vesnice přes pohádkovou zemi až k tematickému parku. v březnu ale ten hloupý tyranosaurus rex řval naprázdno. Jediní lidé, kteří tu zůstávali i mimo sezonu, byli můj otec, který se staral o vlky, a ošetřovatel Walter, který o zvířata pečoval, když tam otec nebyl. vypadalo to jako město duchů, tak jsem se po škole začala také potloukat kolem ohrad. Byla jsem tak blízko, že Bedagi, hlídkující vlk, rázoval na druhé straně plotu a zvykal si na můj pach. Dívala jsem se, když táta kopal Mestawe v její noře místo na porod, a vyprávěla jsem mu přitom o kapitánovi fotbalového týmu, kterého chytili při opisování, nebo o hráčce na hoboj ve školním orchestru, která začala nosit volné haleny, a říkalo se, že je těhotná. Otec mi na oplátku líčil, proč má o Mestawe obavy: je to mladá samice, nemá ještě úplně vyvinuté instinkty. Nemá žádný model, podle kterého by se naučila být dobrou matkou; mláďata dosud nikdy neměla. Někdy vlk opustí své mladé jen proto, že prostě neví, co s nimi. Tu noc, kdy Mestawe porodila, se zdálo, že všechno zvládá dokonale. Otec to oslavil otevřením láhve šampaňského a do-
vlk_Sestava 1 05.08.13 15:16 Stránka 17
vlk
s a m o tá ř
17
konce mi dovolil dát si skleničku s ním. Chtěla jsem mláďata vidět, ale táta říkal, že bude pár týdnů trvat, než se ukážou. I Mestawe prý zůstane celý týden v noře a bude mláďata každé dvě hodiny krmit. O dva dny později mě ale v noci otec probudil. „Caro,“ třásl se mnou, „potřebuju pomoct.“ Hodila jsem na sebe zimní kabát a vysoké boty a rozběhla se za ním do výběhu, kde měla Mestawe noru. Ale ona v ní nebyla. Pobíhala kolem a snažila se držet co nejdál od mláďat. „vyzkoušel jsem všechno, abych ji dostal zpátky, ale nechce se tam vrátit,“ vysvětlil mi otec věcně. „Pokud hned mláďata nezachráníme, druhou šanci už mít nebudeme.“ Zanořil se do nory a objevil se se dvěma maličkými myškami. Alespoň tak štěňata vypadala; oči měla zavřené a vrtěla se mu v rukou. Podal mi je, já je schovala pod kabát a on vytáhl další dvě. Jedno vypadalo o dost hůř než ostatní. vůbec se nehýbalo; ostatní mláďata vrněla, ale tohle jenom občas zalapalo po dechu. Šla jsem za tátou do přístřešku za přívěsem. Zatímco jsem spala, vyházel všechno nářadí ven na sníh; teď byla podlaha uvnitř pokrytá senem. Stála tam malá papírová krabice vystlaná přikrývkou, kterou jsem poznávala – byla to červená kostkovaná chundelatá deka z přívěsu. „Dej je dovnitř,“ vybídl mě otec. Láhev s teplou vodou pod přikrývkou je zahřívala jako břicho matky; tři ze štěňat se okamžitě zavrtala mezi záhyby. čtvrté štěně bylo na omak chladné. Nenechala jsem ho mezi bratry, ale znovu jsem si ho zastrčila pod kabát a přitiskla ho na srdce. Když se táta vrátil, nesl dětské lahvičky plné rozředěného sušeného mléka Esbilac, které se používá jako náhradní výživa pro zvířata. Natáhl se po vlčeti, které jsem držela, ale já jsem ho nedokázala pustit. „Nakrmím ostatní,“ řekl mi. Zatímco já
vlk_Sestava 1 05.08.13 15:16 Stránka 18
18
J o d i P i c o u lt ová
se pokoušela dostat do toho svého chudáka alespoň pár kapek, zbývající tři vypili všechno ostatní. Krmili jsme mláďata každé dvě hodiny. Druhý den ráno jsem se neoblékla, abych šla do školy, zdálo se, že otec s tím ani nepočítá. Nemluvili jsme o tom, ale to, co jsme dělali, bylo daleko důležitější než všechno, co jsem se mohla naučit ve třídě. Třetí den jsme mláďata pojmenovali. Otec dával pro stvoření, která patří do přírody, přednost domorodým jménům, takže všechna jména vlků pocházela z jazyka kmene Abenaki. Největší ze štěňat, živá černá kulička plná energie, dostalo jméno Nodah, což znamená Slyš mě. Kina, jinak Dívej se sem, byl průšvihář, který se zamotával do tkaniček od bot a občas uvízl pod ohrnutými okraji papírové krabice. Kita, neboli Poslouchej, se držel zpátky, prohlížel si nás a jeho očím nikdy nic neuniklo. Jejich malou sestřičku jsem pojmenovala Miguen, Peříčko. Byly chvíle, kdy pila stejně dobře jako její bratři a já věřila, že je z nejhoršího venku, ale potom zas jen bezvládně ležela, takže jsem ji musela třít a vsunout si ji pod košili, abych ji znovu zahřála. Byla jsem z nepřetržité péče o štěňata tak unavená, že už jsem viděla rozmazaně. Občas jsem usínala vestoje, na chvilku si zdřímla, potom se znovu probrala. Pořád jsem u sebe nosila Miguen, až mi po nějaké době připadalo zvláštní, když jsem ji u sebe neměla. čtvrtou noc, když jsem se probudila po krátkém spánku, se na mě otec díval s takovým zvláštním výrazem, který jsem u něho ještě nezahlédla. „Když ses narodila,“ řekl, „taky bych se tě nikdy nevzdal.“ O dvě hodiny později se Miguen začala nekontrolovatelně třást. Prosila jsem tátu, abychom jeli k veterináři, do nemocnice, prostě někam, kde jí pomůžou. vyváděla jsem tak, že naskládal ostatní štěňata do krabice a vyrazili jsme otlučenou do-
vlk_Sestava 1 05.08.13 15:16 Stránka 19
vlk
s a m o tá ř
19
dávkou do města. Krabici jsme měli mezi sebou na předním sedadle, Miguen se mi třásla pod kabátem. Chvěla jsem se taky, ačkoli si nejsem jistá, jestli to bylo chladem, nebo jenom strachem z toho, co muselo přijít. Než jsme dojeli na parkoviště u ordinace veterináře, byla mrtvá. věděla jsem to hned, jak se to stalo; najednou jsem měla pocit, že je lehčí. Jako ulita. rozplakala jsem se. Nemohla jsem se smířit s myšlenkou, že Miguen zemřela takhle blízko mě. Otec mi ji vzal a zabalil ji do své flanelové košile. Tělíčko položil na zadní sedadlo, abych na něj neviděla. „v divočině,“ říkal mi, „by nepřežila jediný den. To jen díky tobě zůstala naživu tak dlouho.“ Jestli mě to mělo potěšit, tak se to nepovedlo. Znovu jsem se hlasitě rozvzlykala. Krabice se štěňaty byla najednou na palubní desce a já u táty v náručí. voněl po mátě a sněhu. Poprvé v životě jsem chápala, proč se nedokáže odtrhnout od drogy, jakou je vlčí komunita. Záleží ve chvílích, kdy jde o život, na tom, jestli někdo vyzvedl věci z čistírny nebo jestli nezapomněl dojít na třídní schůzky? Otec mi vysvětlil, že v divočině se vlčice naučí od ostatních, jak se o mláďata starat. Ale v zajetí, kde vlci rodí jen jednou za tři až čtyři roky, platí jiná pravidla. člověk nemůže přihlížet a dívat se, jak štěňata umírají. „Příroda dobře ví, co dělá,“ řekl táta. „Jenomže tím to pro nás ostatní není o nic snazší, viď?“ Před otcovým přívěsem v parku roste červený javor. Zasadili jsme ho to léto po Miguenině smrti, abychom označili místo, kde je pohřbená. Je to stejný druh jako strom, který se o čtyři roky později před mýma očima hrozně rychle blíží k našemu přednímu sklu. Jako strom, do něhož naše auto vzápětí narazí. * * *
vlk_Sestava 1 05.08.13 15:16 Stránka 20
20
J o d i P i c o u lt ová
vedle mě klečí nějaká žena. „Je při vědomí,“ říká. Do očí mi dopadají kapky deště, cítím kouř, ale nevidím tátu. Tati? pokusím se říct, ale ozývá se mi to jenom v hlavě. Srdce jako by mi bušilo na špatném místě. Podívám se na rameno, kde ho cítím. „vypadá to na zlomenou lopatku a možná i pár polámaných žeber. Caro? Jsi Cara?“ Odkud zná moje jméno? „Stala se autonehoda,“ vysvětluje mi žena. „Odvezeme tě do nemocnice.“ „Můj… otec…“ podaří se mi vyslovit. Každé slovo se projevuje v rameni jako bodnutí nožem. Otočím hlavu ve snaze ho najít, ale vidím jen hasiče, jak stříkají na hořící kouli, která bývala dodávkou mého táty. Na tvář mi nedopadá déšť, to je jen pára z té vody. Najednou se rozpomenu: pavučina rozbitého předního skla; dodávka ve smyku; pach benzínu. Pocit, když jsem volala na tátu, ale on neodpovídal. Začnu se celá třást. „Jsi hrozně statečná,“ řekne mi žena, „vytáhnout ve svém stavu otce z auta…“ Kdysi jsem viděla rozhovor s nějakou dívkou, která dokázala zvednout ledničku, když spadla na její malou sestřenici. Má to něco společného s adrenalinem. Hasič, který mi bránil ve výhledu, se pohne, a tak vidím další tým záchranářů shromážděných kolem mého otce, který leží bez hnutí na zemi. „Nebýt tebe,“ řekne ta žena, „tvůj tatínek už by asi nežil.“ Později budu uvažovat, jestli ta poznámka byla důvodem, proč jsem to všechno udělala. Ale v tu chvíli se jenom rozpláču. Protože vím, že nic nemůže být vzdálenější pravdě.
vlk_Sestava 1 05.08.13 15:16 Stránka 21
LUKE Celou dobu se ptám na jedno: Jak jsi to mohl udělat? Jak jsi mohl odejít z civilizace, odejít od rodiny a žít v kanadských lesích se smečkou divokých vlků? Jak ses mohl vzdát teplé sprchy, kávy, lidských kontaktů, rozhovorů, dvou let života svých dětí? No, člověku horká sprcha nechybí, když kvůli vůni mýdla smečka hůř rozezná jeho pach. Člověku nechybí káva, když i bez ní má smysly stále ostré. Člověku nechybí lidský kontakt, když je schoulený v teple mezi dvěma zvířecími bratry. Nechybí mu ani konverzace, když se naučí jejich jazyk. Člověk neodejde od své rodiny. Zjistí, že je pevně zakotvený v nové. Takže vidíte, otázka ve skutečnosti nezní, jak jsem mohl opustit tenhle svět a vydat se do lesa. Je to celé o tom, jak jsem se přiměl vrátit se zpátky.
vlk_Sestava 1 05.08.13 15:16 Stránka 22
GEORGIE Očekávala jsem telefonát z nemocnice a došlo k tomu přesně tak, jak jsem si to představovala – uprostřed noci. „Ano,“ řeknu, posadím se a na chvíli zapomenu, že mám nový život a nového manžela. „Kdo je to?“ zeptá se Joe a překulí se. Jenomže oni nevolají kvůli Lukovi. „Ano, jsem Cařina matka,“ potvrdím. „Je v pořádku?“ „Došlo k dopravní nehodě,“ vysvětluje mi sestřička. „Má vážně zraněné rameno. Je stabilizovaná, ale potřebuje operaci –“ Rázem jsem z postele a snažím se ve tmě najít džínsy. „Už jsem na cestě,“ ujišťuji ji. Joe rozsvítí a posadí se. „Jde o Caru,“ říkám mu. „Stala se jí dopravní nehoda.“ Nevyptává se, proč nezavolali Luka jako jejího současného opatrovníka. Možná ho ale volali. Jenomže je pravděpodobné, že Luke je jako obvykle někde mimo. Natáhnu si přes hlavu svetr, obuju se a snažím se soustředit na praktické věci, abych nepodlehla emocím. „Elizabeth nerada k snídani palačinky a Jackson potřebuje odnést potvrzení na výlet…“ Potom mi bleskne hlavou: „Nemusíš být zítra ráno u soudu?“ „Se mnou si nedělej starosti,“ řekne Joe mírně. „Postarám se o dvojčata, o soudce i o všechno ostatní. Ty se soustřeď na Caru.“
vlk_Sestava 1 05.08.13 15:16 Stránka 23
vlk
s a m o tá ř
23
Jsou chvíle, kdy se mi nechce věřit, jaké mám štěstí, že jsem se provdala za tohoto muže. Někdy si myslím, že po všech těch letech života s Lukem si to zasloužím. Ale občas, jako právě teď, si jsem jistá, že za to budu muset zaplatit.
Když přiběhnu k recepci, moc lidí na pohotovosti není. „Cara Warrenová,“ vyhrknu bez dechu. „Přivezli ji sem sanitkou? Je to moje dcera?“ Všechny mé věty se ke konci zvedají jako balónky napuštěné héliem. Nějaká sestřička mě vede dveřmi do chodby plné skleněných pokojů oddělených závěsy. Některé z dveří jsou otevřené. Vidím starou paní v nemocniční košili, jak sedí na vozíku. Muže s nohavicí džínsů rozstřiženou až ke koleni a odhaleným oteklým kotníkem. Uhýbáme, když kolem nás vezou nějakou těhotnou pacientku, která se soustředí na dýchání. To Luke učil Caru řídit. Jako člověk je sice lehkomyslný a nezodpovědný, ale pokud šlo o bezpečnost jeho dcery, byl naprosto spolehlivý. Místo čtyřiceti hodin, které měla absolvovat před zkouškou na řidičský průkaz, ji přinutil jich absolvovat padesát. Ona jezdí bezpečně a opatrně. Ale jak to, že byla během týdne tak pozdě večer venku? Způsobila tu nehodu ona? Byl zraněný ještě někdo? Nakonec sestřička zabočí do jedné ze skleněných kostek. Cara leží na posteli, vypadá maličká a vyděšená. Ve tmavých vlasech, v obličeji i na svetru má krev. Paži má upevněnou obvazem těsně k tělu. „Mami,“ vzlyká. Nemůžu se rozpomenout, kdy naposledy mě takhle oslovila. Pláče, když ji obejmu. „To bude dobrý,“ utěšuju ji. Upře na mě zarudlé oči, z nosu jí teče. „Kde je táta?“