Issuu

Anthony Reynolds ZNIČENÍ

EUROMEDIA GROUP

Přeložil Jiří Jaňák

This edition published by arrangement with Orbit, an imprint of Hachette Book Group, Inc. New York, New York, USA. Copyright © 2022 Riot Games All rights reserved. Cover design by Lauren Panepinto Outside cover illustration by Mike Heath | Magnus Creative Inside cover illustration by Valentina Remenar Endpaper illustration by Riot Games Maps by Tim Paul Icons and graphics by Greg Ghielmetti Interior character illustrations by Kudos Productions Author photo by Riot Games

ISBN 978-80-242-8442-2

Věnováno Beth, mé lásce, mému celému životu.

„Každý národ nakonec padne a skončí v zapomnění. A ve smrtelných křečích s sebou často stáhne další.“ Historie Říše, svazek VI, od Tyra z Helie

Prolog

Helia, Požehnané ostrovy

Erlok Grael stál stranou sobě rovných a čekal na Výběr.

Shromáždili se v malém, otevřeném amfiteátru z bělostného mramoru a s pozlacenými hlavicemi sloupů. Helia své bohatství nosila pyšně navzdory krutostem každodenního života mimo břehy Požehnaných ostrovů. Ostatní spolu navzájem žertovali a smáli se a sbližovala je přitom sdílená nervozita. Grael však stál o samotě jako kámen a lítý pohled upíral do dáli. Nikdo s ním nemluvil ani mu neadresoval šeptané vtipné narážky. Málokdo si ho vůbec všimnul; zrakem klouzali přes něj a mimo něj, jako by ani nebyl. A pro většinu z nich skutečně neexistoval. Graelovi to ale bylo jedno. Netoužil po prázdném tlachání a nezáviděl jim ani dětinské kamarádíčkování. Dnešek bude jeho slavným triumfem. Dnes bude přijat do vnitřního kruhu a stane se žákem tajnůstkářských vyšších kádrů Společenstva světla. Své místo si věru zasloužil. Žádný z ostatních studentů se mu nevyrovnal. Možná pocházeli z bohatých a urozených rodin, zatímco on vzešel z rodiny nevzdělaných chovatelů prasat, ale měl z nich ze všech největší nadání a touhu se prosadit.

Anthony Reynolds

Jeden po druhém začali mistři sestupovat po ústředním schodišti a jejich pohyb rázem umlčel brebentící hlouček nadějných kandidátů. Grael je hladově sledoval planoucím pohledem. Olizoval si rty a vychutnával si tu prestiž a slávu, jichž se mu brzy dostane přehršel, a žíznivě snil o všech tajemstvích, která mu budou odhalena. Mistři se s vážnými tvářemi postavili do řad ve spodních částech amfiteátru, odkud shlíželi na hlouček adeptů pod sebou. Po předlouhé odmlce ke zvýšení napětí si obtloustlý a upocený mistr – Staršina Bartek – odkašlal a přivítal promující studenty. Proslov měl vážený a plný sebechvály, a Grael brzy přestal dávat pozor. Pak konečně nastal čas, kdy si přítomní mistři z noviců vyvolí své žáky. Byli zde vůdci všech hlavních disciplín a tříd Společenstva. Představovali mystické vědy, různé školy logiky a metafyziky, dále Požehnaný archiv, Astrální věš tce, Hermetické řečnictví, Ezoterickou geometrii, Hledače a další studijní odvětví. Všichni různými způsoby sloužili vyšším cílům Společenstva – shromažďování, studiím, katalogizaci a v yhledávání nejmocnějších arkánních artefaktů na světě. Společenstvo bylo prospěšným spolkem nejbystřejších myslí světa, ale Grael měl ze shromážděných mistrů oči jen pro jedinou osobu: pro hierarchyni Malgurzu, Paní klíče. Měla tmavou pleť vrásčitou stářím a kdysi ebenové vlasy jí už dávno vybledly a zešedly. Malgurza byla mezi novici Helie legendární. Neúčastnila se Výběru pravidelně každý rok, ale když už dorazila, pak si vždy zvolila nového učně. Byl přinesen Obušek výběru. Jakožto nejzasloužilejší mistr ho převzala právě hierarchyně Malgurza. Uchopila ho do jedné sukovité ruky a mezi studenty to zašumělo. Malgurza si dnes opravdu vyvolí svého učně a Grael se neznatelně pousmál. Stará ženština přeletěla jestřábím pohledem shromážděné novice, kteří rázem přestali dýchat.

ZNIČENÍ

Ten, koho si zvolí, bude předurčen k velikosti a vstoupí do řad uctívaných, elitních kádrů a nebude se muset již pranic strachovat o svou budoucnost. Erloku Graelovi samou nedočkavostí zacukalo v prstech. Jeho chvíle nadešla. Téměř pokročil vpřed ještě dřív, než hierarchyně mocně promluvila: „Tyrus z Hellesmoru.“ Grael zamrkal. Na chvíli měl dojem, že muselo dojít k omy lu. Pak ho však dostihla a pohltila studená vlna odmítnutí. Měl pocit, že mu někdo do tváře vylil plný džber ledové vody. Zvolený student radostně zajásal a za jeho zády se zvedl mumraj překvapeného šeptání. Novopečený učeň se prodral davem, který ho pochvalně plácal po ramenou, a vyběhl po schodech amfiteátru s širokým, nadutým úsměvem na rtech, aby se posadil vedle hierarchyně Malgurzy. Grael na sobě nedal znát nic kromě toho, že nebezpečně ztuhnul. Zbytek ceremoniálu proběhl v nudném, fantaskním shonu. Obušek výběru šel mistrům z ruky do ruky a každý si zvolil nového učně. Moře mistrů a bývalých studentů na Graela zahlíželo, podobno porotě připravené odsoudit jej k smrti. Teď už mu v prstech neškubalo. V nitru se mu rval stud s nenávistí jako dva hadi, požírající se navzájem. S ostrým cvaknutím byl Obušek výběru ukryt v obřadní truhle, kterou odnesli její strážci ve zlatých róbách. „Erloku Graeli,“ prohlásil Bartek s veselým výrazem ve tváři, „nevyvolil si tě žádný mistr, ale Společenstvo je štědré. Je zde mezi námi místo, které tě snad jednoho dne naučí tolik potřebné pokoře a vštípí ti alespoň základy cítění. Časem se snad jeden z mistrů rozhodne tě přijmout…“ „Kde?“ skočil mu Grael do řeči a vysloužil si tím nesouhlasné pomlaskávání a syčení. Bylo mu to jedno. Bartek se mu díval do očí. Tvářil se jako muž, který zrovna teď náhodou šlápl do něčeho krajně nechutného. „Budeš

Anthony Reynolds

sloužit jako nižší pomocník Strážcům prahů,“ oznámil se zlobným zablýsknutím v očích. Z řad čerstvých noviců se ozvaly posměšky a otevřený smích. Prahovci, jak se jim v žertu říkalo, byli ti nejnižší z nejnižších, obrazně i doslova. Chránili a hlídali ty nejhlubší síně pod Helií. V jejich řadách sloužili ti, kteří na sebe přivolali hněv mistrů, ať již špatnou volbou či chováním, a všichni další členové, které si Společenstvo přálo odstranit z cesty. Byli směšní. Trapní. Bartek povýšeně hovořil dál, ale Grael ho skoro nevnímal. V té chvíli přísahal, že tohle není konec. Bude sloužit mezi Strážci a zajistí, aby jeho píle nezůstala bez povšimnutí, takže mu žádný z těch nafrněných snobských mistrů nebude moci upřít jeho právo. Odkroutí si rok, možná dva, a pak zaujme své právoplatné místo ve vnitřním kruhu. Nezlomí ho. A na jejich urážku nezapomene.

Alovedra, Camavor

V požehnané Svatyni soudu vládlo přítmí a oproti spalující mu camavorskému létu venku také příjemný chlad. Kalista, oděná v brnění na míru a s vysokým chocholem na helmici, stála v pozoru a čekala.

ZNIČENÍ

Navzdory osvěžujícímu vzduchu se mladý štíhlý dědic argentského trůnu v pokleku vedle ní potil a dýchal mělce a rychle. Jmenoval se Viego Santiarul Molach vol Kalah Heigaari a čekal na rozhodnutí, zda bude dnes korunován králem, nebo se nedožije večera. Absolutní vláda, nebo smrt. Vůbec nic mezi tím nepřipadalo v úvahu. Byl Kalistiným strýcem, ale ona mu byla spíše starší sestrou. Vychovávali je společně a on k ní vzhlížel. Nikdy se neměl stát příštím králem. Jenže náhlé úmrtí Kalistina otce, prvorozeného z bratrů, rázem posunulo Viega, jeho mladšího sourozence, na první příčku čekatelů. Hluk shromážděného davu se tlumeně rozléhal studenou svatyní. Kněží v kápích, s tvářemi krytými stíny a porcelánovými maskami, stáli kolem nich v kruhu. Čpavý dým z jejich kadidelnic pomalu plnil vzduch za jednotvárného jednohlasého zaříkávání. „Kal?“ vydechl Viego. „Jsem tady,“ odpověděla po jeho boku tichounce. Vrhl na ni rychlý pohled. Patricijskou tvář měl protáhlou a pohlednou, ale v dané chvíli na svých jedenadvacet let nevypadal. Zdál se mnohem mladší. Oči mu plnil strach jako zvířeti váhajícímu mezi útěkem a bojem. Na čele mu krví namalovali tři čáry, které se spojovaly do jediné linie mezi obočím. Krvavý trojzubec se tradičně dělal jen mrtvým, aby se urychlila jejich cesta do záhrobí a aby je ctění předkové poznali. Nyní však sloužily jako neustálá připomínka smrtících věcí příštích. „Pověz mi znovu otcova poslední slova,“ zašeptal Viego. Kalista ztuhla. Starý král byl Lvem Camavoru s pověstí hrůzostrašného válečníka – a politika. Na smrtelné posteli však ani v nejmenším nepřipomínal toho statného bojovníka, který vnášel takový strach do srdcí nepřátel. V posledních

Anthony Reynolds

chvílích byl vyzáblý, hubený a v žilách mu nezbylo ani trochu síly a života. Oči pořád vyzařovaly vzpomínku na moc, kterou vládl na svém vrcholu, podobné skomírajícím uhlíkům těsně před vyhasnutím. Z posledních sil ji chytil rukama, které teď ze všeho nejvíce připomínaly supí pařáty. „Slib mi,“ zachroptěl se zoufalou naléhavostí. „Ten kluk nemá na vládu povahu. Vinu dávám sobě, ale břímě padne na tebe, má vnučko. Slib mi, že ho povedeš. Raď mu. Ovládej ho, když to nepůjde jinak. Chraň Camavor. To je nyní tvá povinnost.“ „Slibuji, dědečku,“ odpověděla Kalista. „To slibuji.“ Viego z ní s očekáváním nespouštěl oči. Ryk davu připomínal vzdálené hřmění příboje. „Říkal, že z tebe bude skvělý král,“ zalhala. „A že zastíníš i jeho nejproslulejší skutky.“ Viego přikývl a snažil se v Kalistiných slovech najít útěchu. „Na strachu není nic špatného,“ ujistila ho a polevila přitom trochu ve svém přísném vystupování. „Byl bys hlupák, kdyby ses nebál.“ Pak mrkla a dodala: „Ještě větší hlupák.“ Viego se zasmál. Lehce hysterický zvuk se s nepatřičnou hlasitostí roznesl okolním prostorem. Kněží k nim otočili tváře a mladý dědic se rychle vzpamatoval. Zastrčil si pramínek vlasů z čela za ucho a opět znehybněl s pohledem upřeným do temnoty. „Nesmíš se nechat ovládnout strachem,“ ozvala se znovu Kalista. „Pokud mě čeká sekera, pak tu budeš klečet ty, Kal,“ zašeptal v odpověď. A po chvíli ještě dodal: „Byla bys mnohem lepší vládce než já.“ „Nemluv o tom,“ zasyčela válečnice. „Předkové ti požehnali a v žilách ti koluje moc, kterou otec neměl. Jsi hoden žezla. Večer tě korunují králem a tohle bude jen vybledlá vzpomínka. Sekera tě nevezme.“ „Pokud však…“

ZNIČENÍ

„Sekera tě nevezme.“ Viego pomalu přikývnul. „Sekera mě nevezme,“ zopakoval. Cosi v ovzduší se změnilo. Nekonečná litanie kněží zrychlila. Kývali teď kadidelnicemi ze strany na stranu. Do svatyně proniklo skrze krystalovou čočku v kupoli světlo, protože slunce konečně dostoupilo poledne. V jasném paprsku se líně převalovala zrnka prachu a stužky dýmu, v nichž bylo vidět… prázdno. Pak se objevila Králova čepel. Ten meč se jmenoval Svátost a při pohledu na něj se Kalistě zatajil dech. Mohutná zbraň přebývala jen v Síních předků a přivolat ji mohl jen právoplatný vládce Camavoru nebo kněží při soudu nového nástupce. Každý z vládců Camavoru nosil argentskou korunu, vyzývavé zlaté okruží se třemi špičkami, dokonale ladící s bojechtivou lačností všech dosavadních vládců. Skutečným symbolem trůnu a moci však byla právě Svátost. Nadvláda toho, kdo meč třímal, byla nezpochybnitelná, a k jejímu získání musel člověk spojit svou duši se zbraní – ačkoli ne každý dědic camavorského trůnu takový rituál přežil. Kalista dobře věděla, že nešlo o pouhou mytickou hrozbu. Zde, ve Svatyni soudu, už zahynuly desítky dědiců. Existoval pádný důvod, proč někteří meči říkali Dušeryv a proč se ho báli jak dědici Camavoru, tak jeho nepřátelé. Dav venku zmlknul. Všichni se zatajeným dechem čekali, zda budou vítat nového vládce, nebo truchlit nad jeho skonem. Viego buď rozrazí dveře a vyjde z nich ven s mečem v ruce, nebo zvon na kupoli vydá jediné, chmurné zazvonění a oznámí tak světu mladíkův konec. „Je čas, Viego,“ pronesla Kalista. Korunní princ přikývl a povstal. Čepel se vznášela ve vzduchu a čekala na jeho ruku. A přesto stále váhal. Fascinovaně a vyděšeně na zbraň zíral. Kněží se mračili, oči za bezvýraznými maskami široké, a beze slov jej vybízeli k činu.

Anthony Reynolds

„Viego…“ zasyčela Kalista. „Budeš se mnou, ne?“ zašeptal naléhavě. „Nemyslím, že to dokážu sám. Vládnout, chci říct.“ „To víš, že budu s tebou,“ přikývla. „Budu pořád po tvém boku, jako doposud. Slibuju.“ Viego kývl a obrátil se zpět ke Svátosti, která se bez hnutí vznášela ve světelném paprsku. Za pár chvil bude po všem. Přišel čas Soudu. Liturgie dosáhla horečného vrcholu. Kolem čepele se kroutil dým jako klubko hadů. Bez dalšího váhaní Viego postoupil vpřed a oběma rukama uchopil jílec. Oči se mu rozšířily a panenky prudce stáhly. Pak začal křičet.

Část první

„Jak odlišný mohl být náš svět, kdyby ona čepel našla svůj cíl.“ Ochránce-zbrojíř Jenda’kaya

Předrahá Isoldo, sestro mého srdce, až budeš číst tato slova, budeš už pryč z Alovedry a jen pár dní vzdálená Santorasu. Mrzí mě, že naše snaha o diplomatickou shodu nedošla plodu, ale nenech se odradit – představa vyjednávání bez kapky krve by za vlády mého děda ani nepřipadala v úvahu. Ušli jsme kus cesty a tvé zapálené prosby vůči Camavoru, aby se vyhnul vytváření nových nepřátel a zachoval hospodářství našeho spojence, byly přesvědčivé. Nebýt faktu, že chtěl Viego ztvrdit svou vládu vítězstvím v poli, nejspíš by argumentům kněží a Rytířských řádů vůbec nenaslouchal. Viego si tvých rad vysoce váží a tvůj pozitivní vliv na krále bude držet nejhorší přešlapy Rytířských řádů na uzdě. Ušel dlouhou cestu, ačkoli jste oddáni tak krátce! Už vykonal mnohé změny, o jakých se mi ani nesnilo. Každovečerní otevření kuchyní ve východních kasárnách pro chudinu – což, jak vím, byl tvůj nápad – mu přineslo náklonnost mnohých z alovederské spodiny a ještě pořád se nemohu vzpamatovat z faktu, že na tvůj popud jmenoval do rady zvoleného zástupce z nižší třídy. Mám stále obavy z tvé cesty sem do Santorasu, protože tím se dostaneš do bezprostřední blízkosti nadcházejícího konfliktu, ale chápu tvé důvody. Pokud by zbytek Viegova dvora měl alespoň zlomek tvé moudrosti, citlivosti a soucitu, svět by byl mnohem jasnějším místem. Nepochybuji, že Santoras padne, stejně jako mnoho dalších městských států a národů před ním, ale myslím, že máš pravdu: tvá přítomnost zajistí, že obyvatelé Santorasu neskončí po bitvě zmasakrováni. Velmistrům nebude zákaz plenění pranic po chuti – však svá bohatství nabyli poklady ukradenými porobeným

nepřátelům –, ale neodváží se Viegovi pranic odporovat. Násilí a rabování se samozřejmě úplně nevyhneme. Doufat v opak by bylo bláhové. Ale věřím, že stojíme na prahu nové éry Camavoru, éry obchodování se spojenci a vylepšování životů obyčejných Camavořanů, bez nutnosti krutého dobývání a krveprolití schovaných za tenký závoj „vznešených výprav“. Změna přestárlé a barbarské výpravné povahy Rytířských řádů potrvá dlouho, ale jsem si jistá, že s tvou pomocí budeme schopny dovést Viega až k jejímu ukončení na věky věků. Chamtivost zničila to, co možná kdysi bylo vznešeným úsilím, a je opravdu na čase tyto nechutné praktiky ukončit. Však jsi to nejhorší zažila sama z první ruky; žádnému dítěti by neměli před očima vypálit rodnou zem a povraždit příbuzné. Toto zvěrstvo nelze odčinit, ale můžeme zajistit, aby se už nikdy neopakovalo. Historie si bude pamatovat tvůj vliv na budoucí velikost Camavoru. O tom nepochybuji. Viego je vedle tebe lepším mužem. Dává mi to do budoucna nesmírnou naději. Tvá nejdražší přítelkyně a spojenec Kalista

Kapitola jedna

Sžíravé pláně, Santoras Osmnáct měsíců po Viegově korunovaci

K alista vol Kalah Heigaari, generál vojska, Oštěp argent-

ského trůnu a králova neteř, si strhla z hlavy helmu. Zhluboka se nadechla a prohrábla si rukou dlouhé, upocené kadeře. Slunce neúnavně a nelítostně pražilo. Horko ji palčivě pálilo s každým nádechem, ale srdce se pomalu začínalo uklidňovat. Ve chvílích, kdy bojové vzrušení vyprchávalo, dobře cítila každou bolístku a zranění, které nevědomky utržila. Hlavu měla těžkou a v uších jí zvonilo. Dostala ránu do hlavy? Bylo to možné, jenže boj byl tak zmatečný, že si nemohla být jistá. Paže jí ztěžkly jako olovo a bolela ji záda. Chtěla jen padnout k zemi a zavřít oči, ale neudělala to. Žádný voják nechce vidět velitele válet se v prachu. Zůstala tedy stát a modlila se přitom k předkům, aby dodali jejím nohám sílu. Prašnou pláň pokrývaly tisíce těl. V místech nejtužšího boje se mrtvoly vršily vysoko v řadách, v nichž vojáci bojovali a umírali. Většina jich ležela bez hnutí, ale ne všichni. Na bitevním poli se zmítali a sténali zranění obou stran. Zvítězili

Anthony Reynolds

však Camavořané, takže zatímco jejich zranění byli odnášeni a ošetřováni, Santorasany čekala jenom rána z milosti. Z dálky sledovali vše z vysokých pískovcových hradeb města ženy, dcery, manželé a synové oněch vojáků. Kalista si dokázala představit jejich vzlyky. Městem musí zmítat naprostá panika. Jejich král, který vše vsadil na odpor vůči Camavoru, byl nyní mrtvý a jeho město porobené. Daleko za Kalistou, na návrší přehlížející bitevní pole, stál krytý stan, z něhož vše sledoval král se svou královnou po boku. Viego chtěl bojovat v čele svých mužů, vést řady vojáků s mocnou Svátostí v ruce. Pocházel z dlouhé řady králů válečníků a jeho otcem byl přece jen pověstmi opředený Lev Camavoru. Viego už vládl rok a půl, a chtěl svým spojencům i nepřátelům konečně dokázat svou moc. Před bitvou nebral v potaz návrhy svých rádců a generálů, kteří chtěli, aby vše sledoval zpovzdálí a mimo nebezpečí. Jakmile odešli, postavila se mu Kalista. „Jsi král a dosud nemáš dědice,“ procedila skrze zaťaté zuby, protože jí docházela trpělivost. „Ale mně už se zajídá život v otcově stínu,“ odsekl Viego. Byl připraven k bitvě, oděný v zářivou černou plátovou zbroj zdobenou zlatem. „Jsem stejně dobrý válečník jako on. Chci, aby tohle vítězství patřilo mně.“ „Bude patřit tobě, ať budeš přítomný v poli, nebo ne,“ nedala se Kalista. „Dějepravci o něm budou psát jako o vítězství krále Viega. Nezáleží na tom, zda budeš bojovat.“ „Ale mně na tom záleží,“ přel se král zapáleně. Nikdo by se neodvažoval s ním hovořit tónem, který po užila, ale už jako dítě vyhledával její souhlas a dělal to zhusta i nadále. Přesto si však nedal říct. Otevřel ústa k další hádce, když mu královna Isolda položila ruku na paží. „Kalista mluví moudře, drahý,“ pronesla. „Zůstaň nyní po mém boku. Prosím. Nemusíš nikomu nic dokazovat.“ Sice mluvila měkce, ale vyzařovala z ní úctyhodná síla.