0043612

Předmluva Ve chvíli, kdy svět oslavoval Ester Ledeckou jako olympijskou vítězku, vyšla na břeh Cookova průlivu na Novém Zélandu Abhejali Bernardová, holka ze Zlína. Radovala se s přáteli. Těšila se z toho, co dokázala. Přeplavala O ­ ceans

Seven, sedmičku nejnáročnějších světových průlivů. Abhejali je pro mě ztělesněním toho, co je opravdová podstata sportu. Živím se tím, že mluvím s lidmi. Dělám rozhovory v rozhlase. Občas i se sportovci, trenéry, lidmi z olympijského výboru. Vždycky mě překvapí, jak dlouho váhají nad otázkou: „Co je podstatou sportu?“ Žiju v domnění, že když ho provozují většinu života, tak to musí vědět. Přesto jsem odpověď „ Sport je tu proto,

aby vás udělal lepším člověkem“ neslyšela skoro od nikoho. Vlastně není divu. Když se podívám na sebe, která jsem od sedmi let vyrůstala v drilu sportovního tréninku, mám pocit, že nám cosi zatajili. Třeba to, že samotná mentalita vítěze prostě nestačí. Zamýšlím se nad svou cestou, když čtu příběh Abhejali. Začala meditací, pokračovala sportem. Já začala sportem. Být první. Nejlepší. Výborná. Všechno tohle v mém životě změnily hory. Přišlo opravdové vnímání pohybu, radost, pocit naplnění. Ale i neskutečná zima, práce s vlastní myslí, bolest… a pak krása prvních paprsků nad ránem. Sama se sebou, a přece součástí vyššího principu. ­Nevítězit. Splynout. A pak zkouška. V Ladakhu jsem měla ukázat, jak jsem dobrá na motorce, na raftu a hlavně při výstupu na šesti­ tisícovku.

PŘEDMLU VA | 9

Předmluva Ve chvíli, kdy svět oslavoval Ester Ledeckou jako olympijskou vítězku, vyšla na břeh Cookova průlivu na Novém Zélandu Abhejali Bernardová, holka ze Zlína. Radovala se s přáteli. Těšila se z toho, co dokázala. Přeplavala O ­ ceans

Seven, sedmičku nejnáročnějších světových průlivů. Abhejali je pro mě ztělesněním toho, co je opravdová podstata sportu. Živím se tím, že mluvím s lidmi. Dělám rozhovory v rozhlase. Občas i se sportovci, trenéry, lidmi z olympijského výboru. Vždycky mě překvapí, jak dlouho váhají nad otázkou: „Co je podstatou sportu?“ Žiju v domnění, že když ho provozují většinu života, tak to musí vědět. Přesto jsem odpověď „ Sport je tu proto,

aby vás udělal lepším člověkem“ neslyšela skoro od nikoho. Vlastně není divu. Když se podívám na sebe, která jsem od sedmi let vyrůstala v drilu sportovního tréninku, mám pocit, že nám cosi zatajili. Třeba to, že samotná mentalita vítěze prostě nestačí. Zamýšlím se nad svou cestou, když čtu příběh Abhejali. Začala meditací, pokračovala sportem. Já začala sportem. Být první. Nejlepší. Výborná. Všechno tohle v mém životě změnily hory. Přišlo opravdové vnímání pohybu, radost, pocit naplnění. Ale i neskutečná zima, práce s vlastní myslí, bolest… a pak krása prvních paprsků nad ránem. Sama se sebou, a přece součástí vyššího principu. ­Nevítězit. Splynout. A pak zkouška. V Ladakhu jsem měla ukázat, jak jsem dobrá na motorce, na raftu a hlavně při výstupu na šesti­ tisícovku.

PŘEDMLU VA | 9

Místo toho jsem zůstala po nehodě kamaráda v indické nemocnici, abych se o něj starala. Byla jsem přesně ve svém duchovním srdci, vím, co tím Abhejali myslí, když o tom píše. Lidé, co o meditaci a obecně o učení moudrých – ať už jde o dalajlámu nebo súfijské mystiky – něco vědí, nebudou překvapení, když si budou v téhle knížce číst konkrétní věty nebo odstavce.

Předmluva druhá (nejlepší kamarádky)

Ale některé pravdy je dobré si připomínat. Omílat je jako mantry, jako modlitby, jako součást našich životů. Stejně jak píše Abhejali o meditač-

Člověk má v životě obvyklé a neobvyklé cíle, sny. Mým cílem bylo vystu-

ním koutku v bytě… udělat jim koutek ve svém srdci. Vracet se tam pro

dovat, dělat dobře svou práci, mít velkou knihovnu a číst, pronikat do

ně, když máte pocit, že okolní svět s vámi třese a chce, abyste uvěřili jeho

různých světů, a přitom se nehnout z místa. Ještě v devatenácti jsem

často falešným nabídkám.

neměla pas, a to už bylo sedm let po revoluci, po cizích zemích jsem cesto-

Pak, s trochou tréninku, můžete uběhnout maraton, vystoupit na šestitisícovku, přeplavat moře nebo třeba „jenom“ běžet se psem podél Berounky. Ono totiž není žádné „jenom“.

vala jen v televizi a to mi stačilo. Že bych měla nějaký neobvyklý cíl, to si nevzpomínám. O rok později se ale mělo mnohé změnit. Poznala jsem Abhejali, která

Iluze výkonu i času jsou dva zákony moderní doby a čelit jim je těžké.

do mého poklidného života vnesla něco neočekávaného a pro mě dopo-

Je mi ctí, že můžu psát předmluvu ke knize dívky, která to dokázala.

sud nepoznaného. Jejích snů, nápadů na to, co by se dalo uskutečnit

Ke knize, kde jsou staré pravdy i pravdy nové. Ke knize, která je

a zažít, bylo tolik, že by to jednomu stačilo na několik životů. V mém

kromě jiného i skvělou motivací k tomu, jak naplnit podstatu lidského

životě to byl jev tak nezvyklý, až mě to zaskočilo, a musím přiznat, že mi

zrání a posunout se zase o krok dál.

trvalo několik let, než jsem si na to zvykla. Sršela energií, aktivitou, nic pro ni nebylo nemožné a neuskutečnitelné. A zatímco někteří léty polevují, v jejím případě, zdá se, nic takového nehrozí.

Lucie Výborná

Když něco plánovala, tak do nejmenších detailů. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych se jela podívat na olympiádu, a v roce 2012 jsme spolu jely na pět dnů do Londýna. Abhejali naplánovala velmi intenzivní program: brzy ráno jsme opustily kamarádčin byt v Putney a pozdě večer se vracely, viděly jsme asi osm různých sportů, a co jsme nemohly vidět naživo, na to jsme se chodily dívat do Českého domu. Když organizovala plavecké tréninky, naplánovala všem okolo, kdy pojedou, kam se pojede, čím se pojede, jestli se tam bude spát a kde, jak dlouho se bude plavat. Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale Abhejali si pro mě občas schovávala ty nejdelší tréninky nebo to vyšlo tak, že bylo obrovské vedro či naopak zima, přestože bylo léto. Desetihodinový trénink na Slezské Hartě mě děsil dlouho dopředu a doufala jsem, že se snad najde někdo, kdo to za mě vezme, což bylo bláhové. Už nějakou dobu byla vedra, a že by náhle ustala, se neočekávalo. V den D muselo být na slunci aspoň 50 °C. Anebo šestihodinový trénink v dešti a zimě na Oravské

10 |

PŘEDMLU VA DRUH Á | 11

Místo toho jsem zůstala po nehodě kamaráda v indické nemocnici, abych se o něj starala. Byla jsem přesně ve svém duchovním srdci, vím, co tím Abhejali myslí, když o tom píše. Lidé, co o meditaci a obecně o učení moudrých – ať už jde o dalajlámu nebo súfijské mystiky – něco vědí, nebudou překvapení, když si budou v téhle knížce číst konkrétní věty nebo odstavce.

Předmluva druhá (nejlepší kamarádky)

Ale některé pravdy je dobré si připomínat. Omílat je jako mantry, jako modlitby, jako součást našich životů. Stejně jak píše Abhejali o meditač-

Člověk má v životě obvyklé a neobvyklé cíle, sny. Mým cílem bylo vystu-

ním koutku v bytě… udělat jim koutek ve svém srdci. Vracet se tam pro

dovat, dělat dobře svou práci, mít velkou knihovnu a číst, pronikat do

ně, když máte pocit, že okolní svět s vámi třese a chce, abyste uvěřili jeho

různých světů, a přitom se nehnout z místa. Ještě v devatenácti jsem

často falešným nabídkám.

neměla pas, a to už bylo sedm let po revoluci, po cizích zemích jsem cesto-

Pak, s trochou tréninku, můžete uběhnout maraton, vystoupit na šestitisícovku, přeplavat moře nebo třeba „jenom“ běžet se psem podél Berounky. Ono totiž není žádné „jenom“.

vala jen v televizi a to mi stačilo. Že bych měla nějaký neobvyklý cíl, to si nevzpomínám. O rok později se ale mělo mnohé změnit. Poznala jsem Abhejali, která

Iluze výkonu i času jsou dva zákony moderní doby a čelit jim je těžké.

do mého poklidného života vnesla něco neočekávaného a pro mě dopo-

Je mi ctí, že můžu psát předmluvu ke knize dívky, která to dokázala.

sud nepoznaného. Jejích snů, nápadů na to, co by se dalo uskutečnit

Ke knize, kde jsou staré pravdy i pravdy nové. Ke knize, která je

a zažít, bylo tolik, že by to jednomu stačilo na několik životů. V mém

kromě jiného i skvělou motivací k tomu, jak naplnit podstatu lidského

životě to byl jev tak nezvyklý, až mě to zaskočilo, a musím přiznat, že mi

zrání a posunout se zase o krok dál.

trvalo několik let, než jsem si na to zvykla. Sršela energií, aktivitou, nic pro ni nebylo nemožné a neuskutečnitelné. A zatímco někteří léty polevují, v jejím případě, zdá se, nic takového nehrozí.

Lucie Výborná

Když něco plánovala, tak do nejmenších detailů. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych se jela podívat na olympiádu, a v roce 2012 jsme spolu jely na pět dnů do Londýna. Abhejali naplánovala velmi intenzivní program: brzy ráno jsme opustily kamarádčin byt v Putney a pozdě večer se vracely, viděly jsme asi osm různých sportů, a co jsme nemohly vidět naživo, na to jsme se chodily dívat do Českého domu. Když organizovala plavecké tréninky, naplánovala všem okolo, kdy pojedou, kam se pojede, čím se pojede, jestli se tam bude spát a kde, jak dlouho se bude plavat. Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale Abhejali si pro mě občas schovávala ty nejdelší tréninky nebo to vyšlo tak, že bylo obrovské vedro či naopak zima, přestože bylo léto. Desetihodinový trénink na Slezské Hartě mě děsil dlouho dopředu a doufala jsem, že se snad najde někdo, kdo to za mě vezme, což bylo bláhové. Už nějakou dobu byla vedra, a že by náhle ustala, se neočekávalo. V den D muselo být na slunci aspoň 50 °C. Anebo šestihodinový trénink v dešti a zimě na Oravské

10 |

PŘEDMLU VA DRUH Á | 11

Prolog Je sobota 12. března 2016 a plavu z Robben Island do Kapského Města. Z ostrova, kde byl dlouhých 18 let vězněn Nelson Mandela. Je mi hrozná zima. Ne nadarmo se vězení stavěla na ostrovech, ze kterých se nedalo jen tak uprchnout, protože byste umrzli nebo se ztratili na moři. Hrozná zima. Není to bolest, přesto je to něco nesnesitelného. Nic takového jsem ještě nezažila. Nelson

Mandela toho musel vytrpět tolik, to zvládneš! snažím se přesvědčit sama sebe. Strašně moc se mi chce vylézt na loď, ale zatím si ještě pamatuju svoje telefonní číslo, takže k tomu úplně nemám důvod.

Šest nula pět, dva tři jedna… Jeden ze způsobů, jak poznat, že nejste podchlazení, je totiž opakovat si svoje telefonní číslo. Dokud si ho člověk pamatuje, ještě na tom není nejhůř. Je to jen 7,5 kilometru, nic ve srovnání s La Manchem nebo Gibraltarem. Ale voda má pouhých 11 °C, tedy alespoň to si myslím. Ve skutečnosti má většinu cesty jen 9 °C, ale to mi raději neříkají. A dobře dělají. Počítala jsem s tím, že přeplavba z Robben Island bude studená, studenější než moje předchozí přeplavby, něco kolem 13 °C. Už tak trochu znám své

PR OLO G | 15

Prolog Je sobota 12. března 2016 a plavu z Robben Island do Kapského Města. Z ostrova, kde byl dlouhých 18 let vězněn Nelson Mandela. Je mi hrozná zima. Ne nadarmo se vězení stavěla na ostrovech, ze kterých se nedalo jen tak uprchnout, protože byste umrzli nebo se ztratili na moři. Hrozná zima. Není to bolest, přesto je to něco nesnesitelného. Nic takového jsem ještě nezažila. Nelson

Mandela toho musel vytrpět tolik, to zvládneš! snažím se přesvědčit sama sebe. Strašně moc se mi chce vylézt na loď, ale zatím si ještě pamatuju svoje telefonní číslo, takže k tomu úplně nemám důvod.

Šest nula pět, dva tři jedna… Jeden ze způsobů, jak poznat, že nejste podchlazení, je totiž opakovat si svoje telefonní číslo. Dokud si ho člověk pamatuje, ještě na tom není nejhůř. Je to jen 7,5 kilometru, nic ve srovnání s La Manchem nebo Gibraltarem. Ale voda má pouhých 11 °C, tedy alespoň to si myslím. Ve skutečnosti má většinu cesty jen 9 °C, ale to mi raději neříkají. A dobře dělají. Počítala jsem s tím, že přeplavba z Robben Island bude studená, studenější než moje předchozí přeplavby, něco kolem 13 °C. Už tak trochu znám své

PR OLO G | 15

tělo a vím, že dvě a půl hodiny ve 13 °C by teď mělo zvládnout. Co se ale

naplněnou teplým oblečením a horkým pitím. Mým úkolem je nevzda-

bude dít v 11 °C? Při těchto teplotách je každý stupeň dolů znát a výrazně

lovat se od ní. Loď už stejně dál pokračovat nemůže, začínají se tu lámat

zkracuje dobu přežití.

velké vlny, tak oblíbené u místních surfařů. Podplaveme vlny a blížíme se ke břehu. Volá na nás nějaká paní, že

Po příletu do Kapského Města jsem dostala zprávu od Rogera, míst-

potřebuje pomoc – bójka je oranžová a vypadá jako záchranná bójka

ního kamaráda a plavce, že voda bude ledová. Její teplota se mění

pobřežní hlídky. Stacey mrkne, že už to zvládnu, a vydává se na pomoc.

relativně rychle v závislosti na tom,

Necítím prsty na nohou, ale to je prý dobré – horší by bylo, kdybych necítila, že je necítím.

Já moc nechápu, co se děje, ale vím, že musím na břeh.

odkud fouká vítr. A poslední dny foukal zrovna z jihu, od Antarktidy.

Venku je vedro, ale já se klepu jako osika. Snažím se napít horkého čaje,

Zároveň dodal: „Počasí vypadá plava-

ale ruka se mi tak klepe, že skoro všechen vyliju. Oblékám si veškeré

telně v sobotu, ale nikdo z místních

oblečení, které se do bójky vešlo, i to určené pro Stacey, a nadšeně poska-

nepoplave, je to fakt studené.“ Hned

kuju po břehu, abych se zahřála. Cítím obrovskou vděčnost, ale zároveň

jedeme na pláž vodu vyzkoušet a… je

mě napadá: Přežila jsem – chce mi tím snad osud nebo někdo nahoře

ledová. Raději to nijak nekomentu-

naznačit, že se nemám bát ani ledového Severního kanálu a mám

jeme v naději, že co nevyslovíme nahlas, to nebude pravda. Ale ledové to

se ­pustit do celé ­Sedmičky oceánů? Proto byla ta voda tak extrémně

je, ač se sama sebe snažím přesvědčit, že to zase taková hrůza není.

­studená?

Vzpomínám si, jak jsem před pár měsíci v rámci přípravy plavala s otužilci na Štěpána ve Vltavě. Voda měla 6,9 °C, a jelikož jsem do té doby venku moc neplavala, raději jsem si trasu zkrátila z 300 metrů na 100. Teď mě čeká metrů 7 500. Pousměju se nad tím. V pátek si voláme s Rogerem a potom i s kapitánem lodi a plaveckou asociací. Všichni se nás opatrně ptají, jestli víme, kolik má voda stupňů. Bereme si chvíli na rozmyšlenou, nikdy jsem v tak ledové vodě neplavala takhle dlouho, a pak potvrzujeme – jdeme do toho! Nemá podle mě smysl být v Jižní Africe, mít den s relativně malým větrem, a alespoň to nezkusit. Necítím prsty na nohou, ale to je prý dobré – horší by bylo, kdybych necítila, že je necítím. Dostávám křeče a nemůžu moc mluvit. Telefon si ale pořád pamatuju, a tak nezbývá než vydržet. V nitru si představuju oheň a snažím se vnitřně čerpat Mandelovu sílu a vůli. Až už nedokážu ani to. Začínám se vzdalovat od lodi. Místo ke břehu plavu podél pobřeží směrem na skály asi 800 metrů od břehu. Vůbec o tom nevím a nechápu, proč na mě z lodi volají. Naštěstí už jsme nedaleko od pobřeží, a tak se mnou zbytek doplave Stacey, kamarádka z Nového Zélandu, jedna ze dvou holek, které mi pomáhají na lodi. Skáče do vody i s bójkou

16 |

PR OLO G | 17

tělo a vím, že dvě a půl hodiny ve 13 °C by teď mělo zvládnout. Co se ale

naplněnou teplým oblečením a horkým pitím. Mým úkolem je nevzda-

bude dít v 11 °C? Při těchto teplotách je každý stupeň dolů znát a výrazně

lovat se od ní. Loď už stejně dál pokračovat nemůže, začínají se tu lámat

zkracuje dobu přežití.

velké vlny, tak oblíbené u místních surfařů. Podplaveme vlny a blížíme se ke břehu. Volá na nás nějaká paní, že

Po příletu do Kapského Města jsem dostala zprávu od Rogera, míst-

potřebuje pomoc – bójka je oranžová a vypadá jako záchranná bójka

ního kamaráda a plavce, že voda bude ledová. Její teplota se mění

pobřežní hlídky. Stacey mrkne, že už to zvládnu, a vydává se na pomoc.

relativně rychle v závislosti na tom,

Necítím prsty na nohou, ale to je prý dobré – horší by bylo, kdybych necítila, že je necítím.

Já moc nechápu, co se děje, ale vím, že musím na břeh.

odkud fouká vítr. A poslední dny foukal zrovna z jihu, od Antarktidy.

Venku je vedro, ale já se klepu jako osika. Snažím se napít horkého čaje,

Zároveň dodal: „Počasí vypadá plava-

ale ruka se mi tak klepe, že skoro všechen vyliju. Oblékám si veškeré

telně v sobotu, ale nikdo z místních

oblečení, které se do bójky vešlo, i to určené pro Stacey, a nadšeně poska-

nepoplave, je to fakt studené.“ Hned

kuju po břehu, abych se zahřála. Cítím obrovskou vděčnost, ale zároveň

jedeme na pláž vodu vyzkoušet a… je

mě napadá: Přežila jsem – chce mi tím snad osud nebo někdo nahoře

ledová. Raději to nijak nekomentu-

naznačit, že se nemám bát ani ledového Severního kanálu a mám

jeme v naději, že co nevyslovíme nahlas, to nebude pravda. Ale ledové to

se ­pustit do celé ­Sedmičky oceánů? Proto byla ta voda tak extrémně

je, ač se sama sebe snažím přesvědčit, že to zase taková hrůza není.

­studená?

Vzpomínám si, jak jsem před pár měsíci v rámci přípravy plavala s otužilci na Štěpána ve Vltavě. Voda měla 6,9 °C, a jelikož jsem do té doby venku moc neplavala, raději jsem si trasu zkrátila z 300 metrů na 100. Teď mě čeká metrů 7 500. Pousměju se nad tím. V pátek si voláme s Rogerem a potom i s kapitánem lodi a plaveckou asociací. Všichni se nás opatrně ptají, jestli víme, kolik má voda stupňů. Bereme si chvíli na rozmyšlenou, nikdy jsem v tak ledové vodě neplavala takhle dlouho, a pak potvrzujeme – jdeme do toho! Nemá podle mě smysl být v Jižní Africe, mít den s relativně malým větrem, a alespoň to nezkusit. Necítím prsty na nohou, ale to je prý dobré – horší by bylo, kdybych necítila, že je necítím. Dostávám křeče a nemůžu moc mluvit. Telefon si ale pořád pamatuju, a tak nezbývá než vydržet. V nitru si představuju oheň a snažím se vnitřně čerpat Mandelovu sílu a vůli. Až už nedokážu ani to. Začínám se vzdalovat od lodi. Místo ke břehu plavu podél pobřeží směrem na skály asi 800 metrů od břehu. Vůbec o tom nevím a nechápu, proč na mě z lodi volají. Naštěstí už jsme nedaleko od pobřeží, a tak se mnou zbytek doplave Stacey, kamarádka z Nového Zélandu, jedna ze dvou holek, které mi pomáhají na lodi. Skáče do vody i s bójkou

16 |

PR OLO G | 17

4

Meditace je jako ponořit se na dno moře… „… kde je vše klidné a tiché. Na hladině moře může být množství vln, ale pod hladinou jimi není moře dotčeno. Ve svých nejhlubších hlubinách je moře veške­ rým tichem. Když začínáme meditovat, nejprve se snažíme dosáhnout svého vlastního vnitřního bytí, svého opravdového bytí – neboli dna moře. Když potom z vnějšího světa přicházejí vlny, zůstáváme nedotčeni. Strach, pochyby, starosti a veškerá pozemská vřava – vše je odplaveno, protože uvnitř nás je pevný mír. Myšlenky se nás nemohou dotknout, protože naše mysl je veškerým mírem, veškerým tichem, veškerou jednotou. Tak jako ryby v moři, skáčou a plavou, ale nezanechávají za sebou žádnou stopu. Když jsme ve své nejvyšší meditaci, cítíme, že jsme mořem a tvorové v moři na nás nemají žádný vliv. Cítíme, že jsme oblohou a žádní ptáci, kteří letí kolem nás, nás nemohou ovlivnit. Naše mysl je oblohou a naše srdce je nekonečným mořem. To je meditace.“ SRI CHINMOY: MEDITACE

Lidé se někdy obracejí k duchovnu ve chvíli, kdy se jim v životě přihodí něco těžkého. Když se mě zeptáte, proč jsem začala meditovat, nedokážu odpovědět. Samozřejmě, viděla jsem plakát, ale to určitě spousta lidí. Bylo mi osmnáct, měla jsem kamarády, chystala se na vysokou školu. Přestože jsme byly bez táty, měla jsem šťastné dětství a dospívání a navenek mi nic nechybělo. Měla jsem přítele, a přesto jsem měla vnitřně pocit, zpočátku ne úplně vědomý, že mi něco chybí. Nešlo o nic konkrétního, ale představa, že život je o tom vystudovat, pracovat, založit rodinu a zemřít, mi úplně nedávala smysl. Od malička jsem nacházela spousty čtyřlístků. Mám to tak dodneška. Jedu na kole do kopce, a na úzkém pruhu trávy vedle silnice zahlédnu čtyřlístek. Nehledám ho; vykoukne na mě. Běžím do práce, a najdu rovnou čtyři. Funguje to ale jen tehdy, když nehledám. Můj život je ohromně plný a požehnaný a nevím, čím jsem si to zasloužila. Že by se mi něco podařilo v minulém životě? Snažím se za to být vděčná a nepokazit si to. Každodenní meditace byly zpočátku spíš o tom si sednout, udělat nějaké koncentrační nebo meditační cvičení, vybudovat si určitý zvyk. Příprava. Jako když zoráte pole a zasejete. Pak zaléváte a čekáte. Samotné

MEDI TACE JE JA KO P ONOŘI T SE N A DNO MOŘE … | 29

4

Meditace je jako ponořit se na dno moře… „… kde je vše klidné a tiché. Na hladině moře může být množství vln, ale pod hladinou jimi není moře dotčeno. Ve svých nejhlubších hlubinách je moře veške­ rým tichem. Když začínáme meditovat, nejprve se snažíme dosáhnout svého vlastního vnitřního bytí, svého opravdového bytí – neboli dna moře. Když potom z vnějšího světa přicházejí vlny, zůstáváme nedotčeni. Strach, pochyby, starosti a veškerá pozemská vřava – vše je odplaveno, protože uvnitř nás je pevný mír. Myšlenky se nás nemohou dotknout, protože naše mysl je veškerým mírem, veškerým tichem, veškerou jednotou. Tak jako ryby v moři, skáčou a plavou, ale nezanechávají za sebou žádnou stopu. Když jsme ve své nejvyšší meditaci, cítíme, že jsme mořem a tvorové v moři na nás nemají žádný vliv. Cítíme, že jsme oblohou a žádní ptáci, kteří letí kolem nás, nás nemohou ovlivnit. Naše mysl je oblohou a naše srdce je nekonečným mořem. To je meditace.“ SRI CHINMOY: MEDITACE

Lidé se někdy obracejí k duchovnu ve chvíli, kdy se jim v životě přihodí něco těžkého. Když se mě zeptáte, proč jsem začala meditovat, nedokážu odpovědět. Samozřejmě, viděla jsem plakát, ale to určitě spousta lidí. Bylo mi osmnáct, měla jsem kamarády, chystala se na vysokou školu. Přestože jsme byly bez táty, měla jsem šťastné dětství a dospívání a navenek mi nic nechybělo. Měla jsem přítele, a přesto jsem měla vnitřně pocit, zpočátku ne úplně vědomý, že mi něco chybí. Nešlo o nic konkrétního, ale představa, že život je o tom vystudovat, pracovat, založit rodinu a zemřít, mi úplně nedávala smysl. Od malička jsem nacházela spousty čtyřlístků. Mám to tak dodneška. Jedu na kole do kopce, a na úzkém pruhu trávy vedle silnice zahlédnu čtyřlístek. Nehledám ho; vykoukne na mě. Běžím do práce, a najdu rovnou čtyři. Funguje to ale jen tehdy, když nehledám. Můj život je ohromně plný a požehnaný a nevím, čím jsem si to zasloužila. Že by se mi něco podařilo v minulém životě? Snažím se za to být vděčná a nepokazit si to. Každodenní meditace byly zpočátku spíš o tom si sednout, udělat nějaké koncentrační nebo meditační cvičení, vybudovat si určitý zvyk. Příprava. Jako když zoráte pole a zasejete. Pak zaléváte a čekáte. Samotné

MEDI TACE JE JA KO P ONOŘI T SE N A DNO MOŘE … | 29

M

yslím, že v životě víc litujeme toho, co jsme neudělali, než toho, co jsme udělali.

CURY Š SK É JE ZER O | 75

M

yslím, že v životě víc litujeme toho, co jsme neudělali, než toho, co jsme udělali.

CURY Š SK É JE ZER O | 75

V Ý Z VA PRV N Í . . .

La Manche VELKÁ BRITÁNIE / FRANCIE

Vůbec mě nenapadlo to vzdát. Sice zvracím, nemůžu jíst ani pít, ale jinak mi nic není, tak proč bych měla končit?

33,5 km

45 km

15–16 °C

A

P O

R

V E

V Ý Z VA PRV N Í . . .

La Manche VELKÁ BRITÁNIE / FRANCIE

Vůbec mě nenapadlo to vzdát. Sice zvracím, nemůžu jíst ani pít, ale jinak mi nic není, tak proč bych měla končit?

33,5 km

45 km

15–16 °C

A

P O

R

V E

První měření teploty vody ještě v přístavu ukazuje 13 °C, čemuž se mi nechce věřit. Nechci si nasadit brouka do hlavy už před startem, přece jen je pro mě studená voda největším strašákem. Měří se dálkovým

teploměrem a musí se to nějak odrážet od venkovního chladného vzduchu,

MEDITAČNÍ CVIČENÍ

Před startem

uklidňuju se. Voda při tréninku měla 15 °C, takže se rozhoduju věřit

Stojím na břehu, ruce mám na srdci

svému dětskému teploměru.

a snažím se zklidnit dech a vnímat každý

Z přístavu vyplouváme před šestou hodinou ráno, slunce právě

nádech a každý výdech. Vnímám tlu-

vychází a den vypadá slibně. Vidíme vyjíždět i další lodě s plavci. Cestou

kot svého srdce, které bije jako o závod,

na start k Shakespearově pláži mě holky mažou mixem vazelíny s lanoli-

a jsem tady a teď. S každým výdechem

nem. Možná si vzpomínáte na

Pokud můžu z Anglie doplavat do Francie, neznamená to snad, že k sobě máme blízko?

si představuju, jak ze mě odchází nervo-

fotky Františka Venclovského,

zita a obavy, s každým nádechem do mě

který byl natřený tlustou

vstupuje klid a vyrovnanost. Vydechuju

vrstvou mazadla. Dřív na vás

strach a nejistotu a s nádechem se moje

namatlali klidně kilo, protože

bytost zaplňuje klidem a mírem.

se věřilo, že to pomůže udržet

Tep se zklidňuje, cítím vděčnost.

teplo. Ale v podstatě to jen znamenalo táhnout vodou kilo navíc. Mažeme

Jsem připravena(8).

tedy jen proti odření – pod ramínky plavek, v podpaží, vzadu na krku, stehna. Zbytek těla mi mažou ghíčkem, jak mi podle ájurvédy radila Kumudini. Pro

že k sobě máme blízko? Dnešní svět je rozdělování plný, používáme mno-

našeho pozorovatele Davida je to první

hem víc svou vypočítavou mysl než milující srdce, svou agresivní energii

přeplavba a je z našeho mazadla dost

místo té dynamické. Necháváme se ovládat egem, chceme stále víc moci

vyjukaný.

a peněz, ale jsme snad díky tomu šťastnější? Nedostává se nám trpěli-

Když chci z lodě skočit do vody, tak nějak

vosti, všechno chceme hned. A něco rozdělit je často mnohem rychlejší

omylem tam spadnu, takže ani nemám

řešení než pracovat na harmonii, ať už je to v lidské rodině nebo v rodině

čas nad ničím přemýšlet. Doplavu na břeh,

národů. Spojení vidíme výjimečně – i proto jsem velký zastánce Evrop-

vyjdu z vody a ještě chvilinku medituju.

ské unie a Spojených národů, jakkoli nám v některých ohledech mohou

Snažím se vydechnout všechnu nervozitu.

připadat nedokonalé. Je mi líto, že Británie z tohoto svazku vystoupila.

Vnímám přitom, jak mi nohy omyje zatou-

Rozdělení Československa dodnes nerozumím.

laná delší vlnka, a udělám pár kroků vzad.

Dnešní přeplavba je pro mě symbolická. Lamanšský průliv toho

Přeplavbu totiž musíte začít suchou nohou.

za staletí zažil hrozně moc, hlavně za 2. světové války. Na jeho dně

Zamávám na loď, že jsem připravená – což

je pohřbena spousta letadel, viděl evakuaci vojáků z Dunkerku, byl

nikdy úplně nejste –, zazní klakson a já, aniž bych si to uvědomila, vidím

součástí bitvy o Británii. Já chci plavat s mírem v srdci.

to až potom na videu, vbíhám do vody. Ráda plavu odněkud někam. Asi od pradávna, když je někde pás vody,

Doplavu k lodi. Nadechuju se na obě strany a je mi jedno, na které straně poplavu. Začínám na levoboku, aby na mě svítilo sluníčko. Holky

mají lidé touhu dostat se na druhou stranu. Říká se, že La Manche oddě-

jsou nadšené a já pozoruju, co se děje na palubě. Zatím je tam velký šru-

luje Anglii od Francie, ale mně se mnohem víc líbí Guruova myšlenka

mec. Za chvilku k nám připluje Mike Oram se svou lodí a půjčuje nám

spojování. Pokud můžu z Anglie doplavat do Francie, neznamená to snad,

GPS zařízení, aby doma mohli sledovat, kde se nacházíme.

108 | L A M A NCHE

JIN A K MI NIC NENÍ | 109

První měření teploty vody ještě v přístavu ukazuje 13 °C, čemuž se mi nechce věřit. Nechci si nasadit brouka do hlavy už před startem, přece jen je pro mě studená voda největším strašákem. Měří se dálkovým

teploměrem a musí se to nějak odrážet od venkovního chladného vzduchu,

MEDITAČNÍ CVIČENÍ

Před startem

uklidňuju se. Voda při tréninku měla 15 °C, takže se rozhoduju věřit

Stojím na břehu, ruce mám na srdci

svému dětskému teploměru.

a snažím se zklidnit dech a vnímat každý

Z přístavu vyplouváme před šestou hodinou ráno, slunce právě

nádech a každý výdech. Vnímám tlu-

vychází a den vypadá slibně. Vidíme vyjíždět i další lodě s plavci. Cestou

kot svého srdce, které bije jako o závod,

na start k Shakespearově pláži mě holky mažou mixem vazelíny s lanoli-

a jsem tady a teď. S každým výdechem

nem. Možná si vzpomínáte na

Pokud můžu z Anglie doplavat do Francie, neznamená to snad, že k sobě máme blízko?

si představuju, jak ze mě odchází nervo-

fotky Františka Venclovského,

zita a obavy, s každým nádechem do mě

který byl natřený tlustou

vstupuje klid a vyrovnanost. Vydechuju

vrstvou mazadla. Dřív na vás

strach a nejistotu a s nádechem se moje

namatlali klidně kilo, protože

bytost zaplňuje klidem a mírem.

se věřilo, že to pomůže udržet

Tep se zklidňuje, cítím vděčnost.

teplo. Ale v podstatě to jen znamenalo táhnout vodou kilo navíc. Mažeme

Jsem připravena(8).

tedy jen proti odření – pod ramínky plavek, v podpaží, vzadu na krku, stehna. Zbytek těla mi mažou ghíčkem, jak mi podle ájurvédy radila Kumudini. Pro

že k sobě máme blízko? Dnešní svět je rozdělování plný, používáme mno-

našeho pozorovatele Davida je to první

hem víc svou vypočítavou mysl než milující srdce, svou agresivní energii

přeplavba a je z našeho mazadla dost

místo té dynamické. Necháváme se ovládat egem, chceme stále víc moci

vyjukaný.

a peněz, ale jsme snad díky tomu šťastnější? Nedostává se nám trpěli-

Když chci z lodě skočit do vody, tak nějak

vosti, všechno chceme hned. A něco rozdělit je často mnohem rychlejší

omylem tam spadnu, takže ani nemám

řešení než pracovat na harmonii, ať už je to v lidské rodině nebo v rodině

čas nad ničím přemýšlet. Doplavu na břeh,

národů. Spojení vidíme výjimečně – i proto jsem velký zastánce Evrop-

vyjdu z vody a ještě chvilinku medituju.

ské unie a Spojených národů, jakkoli nám v některých ohledech mohou

Snažím se vydechnout všechnu nervozitu.

připadat nedokonalé. Je mi líto, že Británie z tohoto svazku vystoupila.

Vnímám přitom, jak mi nohy omyje zatou-

Rozdělení Československa dodnes nerozumím.

laná delší vlnka, a udělám pár kroků vzad.

Dnešní přeplavba je pro mě symbolická. Lamanšský průliv toho

Přeplavbu totiž musíte začít suchou nohou.

za staletí zažil hrozně moc, hlavně za 2. světové války. Na jeho dně

Zamávám na loď, že jsem připravená – což

je pohřbena spousta letadel, viděl evakuaci vojáků z Dunkerku, byl

nikdy úplně nejste –, zazní klakson a já, aniž bych si to uvědomila, vidím

součástí bitvy o Británii. Já chci plavat s mírem v srdci.

to až potom na videu, vbíhám do vody. Ráda plavu odněkud někam. Asi od pradávna, když je někde pás vody,

Doplavu k lodi. Nadechuju se na obě strany a je mi jedno, na které straně poplavu. Začínám na levoboku, aby na mě svítilo sluníčko. Holky

mají lidé touhu dostat se na druhou stranu. Říká se, že La Manche oddě-

jsou nadšené a já pozoruju, co se děje na palubě. Zatím je tam velký šru-

luje Anglii od Francie, ale mně se mnohem víc líbí Guruova myšlenka

mec. Za chvilku k nám připluje Mike Oram se svou lodí a půjčuje nám

spojování. Pokud můžu z Anglie doplavat do Francie, neznamená to snad,

GPS zařízení, aby doma mohli sledovat, kde se nacházíme.

108 | L A M A NCHE

JIN A K MI NIC NENÍ | 109

Nad třpytící se hladinou se tyčí bílé útesy, po levé straně vidím obrys

Vzpomenu si na jednu z posledních Karteekových rad. Téměř jsem jí

doverského hradu. Za války tam a v přilehlých tunelech bylo velicí stře-

nevěnovala pozornost, protože jsem měla pocit, že se mě netýká. Nako-

disko i například nemocnice. Jestli existuje reinkarnace a minulé životy,

nec se ukázala jako nejdůležitější. „Na mnoha svých přeplavbách jsem

Anglie v době světové války je místo, kde jsem žila.

měl mořskou nemoc. Zpočátku, během prvních přeplaveb, jsem z toho

Po chvilce se dostáváme na opravdu otevřenou vodu, doteď nás

měl velké obavy, ale pak jsem se to naučil přijmout jako něco normálního.

chránil přístav a dlouhé molo námořního velitelství. A moře se začíná

Nemusíš s tím mít problémy, ale kdybys z nějakého důvodu měla, nedělej

houpat. Je to takové táhlé plynulé houpání nahoru dolů, swell se tomu

si s tím starosti, ani v nejmenším! Obvykle se potom budeš cítit mnohem

říká, dmutí nebo vzdouvání moře. Jakmile jste dál od pobřeží, je to

líp a po několika hodinách to zmizí úplně. Po šesti hodinách jsem s tím

taková větší nebo menší houpačka. No a mně to houpání nedělá dobře.

nikdy neměl problém.“

Mám mořskou nemoc. Nikdy se mi to během tréninku nestalo, ani když

Hlavou mi proběhne myšlenka, že když to takhle půjde dál, začne

v přístavu hodně foukalo, moře bylo neklidné a některým plavcům bylo

mi být zima, protože nejen že do sebe nedostávám nic teplého,

špatně. Nevzala jsem si žádné pilule na mořskou nemoc, na rozdíl od

musím taky často zastavovat, abych se vyzvracela, což člověka

týmu na lodi. Hned po prvním občerstvení, po 45 minutách plavby,

ochlazuje, a ještě k tomu ztrácím drahocenný čas. Navíc se tělo

všechno okamžitě vyzvracím. Je to nepříjemnost, ale sotva jsem

dehydruje a unavuje a s větší únavou je náchylnější na chlad. Naštěstí

vyplavala a jinak se cítím dobře, takže odevzdávám lahev a pokra-

je to spíš konstatování; moje hlava nemá žádné problémy, moje mysl je

čuju v plavání. Holky mi připravují prášek normální i homeopatický,

klidná. Vím, že situace není dobrá, ale nemá smysl trápit se něčím, co

ale cokoli sním nebo vypiju, jde hned ven. Říká se tomu krmení

není v mé moci změnit.

rybiček .

Šest hodin prostě vydržíš, říkám si. Tým dělá všechno pro to, aby se to zlepšilo: dávají mi žaludeční čaj, zelený ječmen, volají Karteekovi i Vasanti. Jejich rada zní dávat mi vše hodně naředěné, aby si tělo při tak velké zátěži zvyklo. Dobré je, že po vyzvracení se mi opravdu vždy uleví a chvíli můžu plavat jakoby nic. Kupodivu nemám žádné pochybnosti a čekám, až to přejde. Tak nějak samovolně si v duchu zpívám. Zpívám si hodně, hlavně o tom, že dnes plavu přes La Manche. Mám radost, že plavu. Vůbec mě nenapadne to vzdát. Sice zvracím, nemůžu jíst ani pít, ale jinak mi nic není, tak proč bych měla končit? Člověk se tím nesmí příliš zaobí­rat. Nejtěžší bývá inspirovat mysl, která si strašně ráda stěžuje, hledá výmluvy. Když si představíme, že nás čeká nevím kolik hodin plavby, hlava si začne vymýšlet, a to jí nesmíme dovolit. Jedna z prvních zpráv, kterou mi holky napsaly na bílou tabuli, je, že za námi plave delfín. Píšou taky povzbudivé zprávy z domova, kde se usilovně modlí, aby už mi bylo dobře. Tabule je super věc. Když se mě, hlavně na začátku, potřebují zeptat, na co se můj žaludek cítí, napíšou to na tabuli a já jednoduše zakývám hlavou, jestli ano, nebo ne. Dlouhou dobu je to ne.

110 | L A M A NCHE

JIN A K MI NIC NENÍ | 111

Nad třpytící se hladinou se tyčí bílé útesy, po levé straně vidím obrys

Vzpomenu si na jednu z posledních Karteekových rad. Téměř jsem jí

doverského hradu. Za války tam a v přilehlých tunelech bylo velicí stře-

nevěnovala pozornost, protože jsem měla pocit, že se mě netýká. Nako-

disko i například nemocnice. Jestli existuje reinkarnace a minulé životy,

nec se ukázala jako nejdůležitější. „Na mnoha svých přeplavbách jsem

Anglie v době světové války je místo, kde jsem žila.

měl mořskou nemoc. Zpočátku, během prvních přeplaveb, jsem z toho

Po chvilce se dostáváme na opravdu otevřenou vodu, doteď nás

měl velké obavy, ale pak jsem se to naučil přijmout jako něco normálního.

chránil přístav a dlouhé molo námořního velitelství. A moře se začíná

Nemusíš s tím mít problémy, ale kdybys z nějakého důvodu měla, nedělej

houpat. Je to takové táhlé plynulé houpání nahoru dolů, swell se tomu

si s tím starosti, ani v nejmenším! Obvykle se potom budeš cítit mnohem

říká, dmutí nebo vzdouvání moře. Jakmile jste dál od pobřeží, je to

líp a po několika hodinách to zmizí úplně. Po šesti hodinách jsem s tím

taková větší nebo menší houpačka. No a mně to houpání nedělá dobře.

nikdy neměl problém.“

Mám mořskou nemoc. Nikdy se mi to během tréninku nestalo, ani když

Hlavou mi proběhne myšlenka, že když to takhle půjde dál, začne

v přístavu hodně foukalo, moře bylo neklidné a některým plavcům bylo

mi být zima, protože nejen že do sebe nedostávám nic teplého,

špatně. Nevzala jsem si žádné pilule na mořskou nemoc, na rozdíl od

musím taky často zastavovat, abych se vyzvracela, což člověka

týmu na lodi. Hned po prvním občerstvení, po 45 minutách plavby,

ochlazuje, a ještě k tomu ztrácím drahocenný čas. Navíc se tělo

všechno okamžitě vyzvracím. Je to nepříjemnost, ale sotva jsem

dehydruje a unavuje a s větší únavou je náchylnější na chlad. Naštěstí

vyplavala a jinak se cítím dobře, takže odevzdávám lahev a pokra-

je to spíš konstatování; moje hlava nemá žádné problémy, moje mysl je

čuju v plavání. Holky mi připravují prášek normální i homeopatický,

klidná. Vím, že situace není dobrá, ale nemá smysl trápit se něčím, co

ale cokoli sním nebo vypiju, jde hned ven. Říká se tomu krmení

není v mé moci změnit.

rybiček .

Šest hodin prostě vydržíš, říkám si. Tým dělá všechno pro to, aby se to zlepšilo: dávají mi žaludeční čaj, zelený ječmen, volají Karteekovi i Vasanti. Jejich rada zní dávat mi vše hodně naředěné, aby si tělo při tak velké zátěži zvyklo. Dobré je, že po vyzvracení se mi opravdu vždy uleví a chvíli můžu plavat jakoby nic. Kupodivu nemám žádné pochybnosti a čekám, až to přejde. Tak nějak samovolně si v duchu zpívám. Zpívám si hodně, hlavně o tom, že dnes plavu přes La Manche. Mám radost, že plavu. Vůbec mě nenapadne to vzdát. Sice zvracím, nemůžu jíst ani pít, ale jinak mi nic není, tak proč bych měla končit? Člověk se tím nesmí příliš zaobí­rat. Nejtěžší bývá inspirovat mysl, která si strašně ráda stěžuje, hledá výmluvy. Když si představíme, že nás čeká nevím kolik hodin plavby, hlava si začne vymýšlet, a to jí nesmíme dovolit. Jedna z prvních zpráv, kterou mi holky napsaly na bílou tabuli, je, že za námi plave delfín. Píšou taky povzbudivé zprávy z domova, kde se usilovně modlí, aby už mi bylo dobře. Tabule je super věc. Když se mě, hlavně na začátku, potřebují zeptat, na co se můj žaludek cítí, napíšou to na tabuli a já jednoduše zakývám hlavou, jestli ano, nebo ne. Dlouhou dobu je to ne.

110 | L A M A NCHE

JIN A K MI NIC NENÍ | 111

Pak jsou tu ještě vlastnosti jako upřímnost a schopnost odpouštět. Nebo třeba umění naslouchat – v tom mám veliké mezery. A aby všechny

Úžasné je, že čím víc se o své bohatství v podobě míru a lásky dělíme, tím víc získáváme. Naše vnitřní nádoba se zvětšuje a je naplněna až po

tyhle vlastnosti mohly růst, posiluje je ticho meditace a zalévá je vděč-

okraj. Proto tak ráda dělám besedy a přednášky a sdílím svoje zážitky.

nost. Můžeme být vděční za to, že máme k dispozici další den. Že

I když mám třeba špatný den nebo období, kdy se mi nedostává inspi-

vyšlo sluníčko. Nebo že prší, protože bez deště by byla jen poušť. Je

race a nadšení, ohromně mě to samotnou inspiruje. A pokud tím, co

tolik věcí, za které můžeme být vděční, jen nesmíme ke kormidlu

dělám, dokážu inspirovat ještě někoho dalšího, mám z toho obrovskou

pustit mysl. Pak by to totiž mohlo vypadat takhle…

radost.

Srdce: „Jé, to je krásné ráno!“ Mysl: „Jsem unavená.“ Srdce: „A ti ptáci jak zpívají!“ Mysl: „No právě, takový randál, až mě to vzbudilo. Chce se mi spát.“ Srdce: „A jak svítí sluníčko!“ Mysl: „Hm, to je nuda… To slunce svítilo i včera. Zase musím do práce. Všechno je pořád stejné, všechno je staré…“ Potřebujeme naslouchat srdci, a abychom ho slyšeli, je nutné utišit neustálý hluk mysli. Pokud mám pocit, že se mi určité vlastnosti

Mít se ráda „Všichni musíme čelit rozhodnutí mezi tím, co je správné a co je snadné.“ PROFESOR BRUMBÁL (J. K. ROWLINGOVÁ: HARRY POTTER A OHNIVÝ POHÁR)

nedostává a potřebovala bych ji, můžu se pro ni modlit. Nebo se můžu

Svět je do jisté míry odrazem nás samých. Když máme dobrý den,

při meditaci snažit úplně vyprázdnit svou vnitřní nádobu od myšle-

vše je krásné, když ne, nazlobí nás sebemenší maličkost. Svoje

nek, pocitů, ega a nechat ji shůry naplnit tím, co zrovna potřebuju.

vědomí promítáme do světa okolo nás. Když se cítíme špatně, do

Bůh, Nejvyšší, příroda, vesmír – jakkoli to chceme nazývat – ví, co

popředí vychází pochybnosti, nejistota a všechny možné negativní

potřebuju. Tak jako příroda ví, koktejl jakých látek má namíchat do

vlastnosti. V běžném životě nám možná špatné vědomí, špatné

mateřského mléka.

vnitřní nastavení, projde bez povšimnutí, přestože i to má své

Naše úsilí je zapotřebí. Je to jako rozhrnout závěsy. Slunce tu je,

následky, při ultra závodě je nicméně vše intenzivnější, syro-

ale záleží na nás, jestli mu dovolíme vstoupit do našeho života, aby

vější a tím i viditelnější. Uvnitř nás probíhá boj mezi pozitivními

nás probudilo a osvítilo. Díky tomuto osobnímu úsilí snáz vnímáme,

a negativními myšlenkami, mezi srdcem a myslí, mezi tím dobrým

co do našeho života přichází.

a špatným.

Rostlina roste ze semene, pod povrchem. I my rosteme zevnitř. „Chce-

170 |

45

Nevzdala jsem v životě moc závodů, možná dva, ale jeden byl zcela

me-li být trvale šťastní, nesmíme své štěstí outsourcovat na věci, situace,

ukázkový. Byla to běžecká čtyřiadvacetihodinovka, mistrovství světa

lidi“ – takhle krásně to popsala buddhistická mniška Gen Kelsang

v Brně. V průběhu první hodiny nám zakázali poslouchat vlastní

Nyema ve svém vystoupení na konferenci TED. Pokud jsem dnes šťastná

hudbu. To by nebyl takový problém, kdyby na celém okruhu nebyla

proto, že jsem v práci uzavřela dobrý obchod, koupila si něco nového

hlasitá divoká hudba, která mě rušila. Druhá potíž byla v tom, že se mi

nebo se na mě někdo usmál, takovéhle štěstí brzy vyprchá. Potřebujeme

moc nechtělo už před závodem, nebyla jsem na něj mentálně naladěná,

si vypěstovat štěstí, které nám nikdo nevezme, které bude vycházet

o tom, že poběžím, jsem se dozvěděla pozdě. Moje mysl tak měla spoustu

z nitra a bude s námi neustále. Štěstí a vnitřní klid je stav mysli, stav

paliva a začala se mnou vést vnitřní dialog: „Proč tady vlastně jsi? Bude

našeho vědomí, vnitřního nastavení, proto jeho zdroj nemůžeme

to dlouhé, přece tohle nebudeš poslouchat dalších 20 hodin? Vlastně je to

hledat ve vnějších věcech. A není to tak, že ho jednou vypěstujeme

nefér, ty si hudbu nemůžeš poslouchat, zato někdo, komu vyhovuje takováhle

a už se o něj nemusíme starat – ne, je to opravdu každodenní úsilí.

muzika, může…“

MÍ T SE R Á DA | 17 1

Pak jsou tu ještě vlastnosti jako upřímnost a schopnost odpouštět. Nebo třeba umění naslouchat – v tom mám veliké mezery. A aby všechny

Úžasné je, že čím víc se o své bohatství v podobě míru a lásky dělíme, tím víc získáváme. Naše vnitřní nádoba se zvětšuje a je naplněna až po

tyhle vlastnosti mohly růst, posiluje je ticho meditace a zalévá je vděč-

okraj. Proto tak ráda dělám besedy a přednášky a sdílím svoje zážitky.

nost. Můžeme být vděční za to, že máme k dispozici další den. Že

I když mám třeba špatný den nebo období, kdy se mi nedostává inspi-

vyšlo sluníčko. Nebo že prší, protože bez deště by byla jen poušť. Je

race a nadšení, ohromně mě to samotnou inspiruje. A pokud tím, co

tolik věcí, za které můžeme být vděční, jen nesmíme ke kormidlu

dělám, dokážu inspirovat ještě někoho dalšího, mám z toho obrovskou

pustit mysl. Pak by to totiž mohlo vypadat takhle…

radost.

Srdce: „Jé, to je krásné ráno!“ Mysl: „Jsem unavená.“ Srdce: „A ti ptáci jak zpívají!“ Mysl: „No právě, takový randál, až mě to vzbudilo. Chce se mi spát.“ Srdce: „A jak svítí sluníčko!“ Mysl: „Hm, to je nuda… To slunce svítilo i včera. Zase musím do práce. Všechno je pořád stejné, všechno je staré…“ Potřebujeme naslouchat srdci, a abychom ho slyšeli, je nutné utišit neustálý hluk mysli. Pokud mám pocit, že se mi určité vlastnosti

Mít se ráda „Všichni musíme čelit rozhodnutí mezi tím, co je správné a co je snadné.“ PROFESOR BRUMBÁL (J. K. ROWLINGOVÁ: HARRY POTTER A OHNIVÝ POHÁR)

nedostává a potřebovala bych ji, můžu se pro ni modlit. Nebo se můžu

Svět je do jisté míry odrazem nás samých. Když máme dobrý den,

při meditaci snažit úplně vyprázdnit svou vnitřní nádobu od myšle-

vše je krásné, když ne, nazlobí nás sebemenší maličkost. Svoje

nek, pocitů, ega a nechat ji shůry naplnit tím, co zrovna potřebuju.

vědomí promítáme do světa okolo nás. Když se cítíme špatně, do

Bůh, Nejvyšší, příroda, vesmír – jakkoli to chceme nazývat – ví, co

popředí vychází pochybnosti, nejistota a všechny možné negativní

potřebuju. Tak jako příroda ví, koktejl jakých látek má namíchat do

vlastnosti. V běžném životě nám možná špatné vědomí, špatné

mateřského mléka.

vnitřní nastavení, projde bez povšimnutí, přestože i to má své

Naše úsilí je zapotřebí. Je to jako rozhrnout závěsy. Slunce tu je,

následky, při ultra závodě je nicméně vše intenzivnější, syro-

ale záleží na nás, jestli mu dovolíme vstoupit do našeho života, aby

vější a tím i viditelnější. Uvnitř nás probíhá boj mezi pozitivními

nás probudilo a osvítilo. Díky tomuto osobnímu úsilí snáz vnímáme,

a negativními myšlenkami, mezi srdcem a myslí, mezi tím dobrým

co do našeho života přichází.

a špatným.

Rostlina roste ze semene, pod povrchem. I my rosteme zevnitř. „Chce-

170 |

45

Nevzdala jsem v životě moc závodů, možná dva, ale jeden byl zcela

me-li být trvale šťastní, nesmíme své štěstí outsourcovat na věci, situace,

ukázkový. Byla to běžecká čtyřiadvacetihodinovka, mistrovství světa

lidi“ – takhle krásně to popsala buddhistická mniška Gen Kelsang

v Brně. V průběhu první hodiny nám zakázali poslouchat vlastní

Nyema ve svém vystoupení na konferenci TED. Pokud jsem dnes šťastná

hudbu. To by nebyl takový problém, kdyby na celém okruhu nebyla

proto, že jsem v práci uzavřela dobrý obchod, koupila si něco nového

hlasitá divoká hudba, která mě rušila. Druhá potíž byla v tom, že se mi

nebo se na mě někdo usmál, takovéhle štěstí brzy vyprchá. Potřebujeme

moc nechtělo už před závodem, nebyla jsem na něj mentálně naladěná,

si vypěstovat štěstí, které nám nikdo nevezme, které bude vycházet

o tom, že poběžím, jsem se dozvěděla pozdě. Moje mysl tak měla spoustu

z nitra a bude s námi neustále. Štěstí a vnitřní klid je stav mysli, stav

paliva a začala se mnou vést vnitřní dialog: „Proč tady vlastně jsi? Bude

našeho vědomí, vnitřního nastavení, proto jeho zdroj nemůžeme

to dlouhé, přece tohle nebudeš poslouchat dalších 20 hodin? Vlastně je to

hledat ve vnějších věcech. A není to tak, že ho jednou vypěstujeme

nefér, ty si hudbu nemůžeš poslouchat, zato někdo, komu vyhovuje takováhle

a už se o něj nemusíme starat – ne, je to opravdu každodenní úsilí.

muzika, může…“

MÍ T SE R Á DA | 17 1

U

S

V Ý Z VA T Ř E T Í . . .

Pode mnou se začínají dít věci. S každým záběrem se moře rozsvěcuje. Můj soukromý ohňostroj, světelná show, kterou mi připravila sama příroda.

Catalina SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ 32 km 19–21 °C

32 km

A

U

S

V Ý Z VA T Ř E T Í . . .

Pode mnou se začínají dít věci. S každým záběrem se moře rozsvěcuje. Můj soukromý ohňostroj, světelná show, kterou mi připravila sama příroda.

Catalina SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ 32 km 19–21 °C

32 km

A

Některé organismy dokáží vydávat viditelné záření. Nejznámějším

Mírně mě irituje, že se mě Nathan nepřestává ptát

představitelem tohoto světélkování je pro nás světluška. Pod vodou jsou

na to, jestli jsem čůrala! Po pár občerstveních pře-

to malinkaté řasy, medúzy i některé ryby, hlavně ty žijící v hlubinách.

dává tenhle úkol raději Jayalatě – asi vidí, jak mi

Barva světla je navíc u jednotlivých živočichů různá – od zelenomodré po

to připadá divné . Teprve po několika hodinách mi

červenou. Světlo prý vyzařuje taky žralok doutníkový, svítí mu i oči, což

dojde, proč se takhle podezřele ptá, ještě k tomu tak

musí být docela strašidelné.

často. Spolu s přihláškou jsem musela vyplnit Plan your

Obloha je zatažená. Kdyby byly hvězdy i nade mnou, kdo ví, možná

swim – swim your plan – plavecký plán, kde jsem kromě

bych se v té kráse ztratila a zapomněla plavat? Nebo by světlo měsíce

rozvrhu občerstvení musela vyplnit i plán čůrání. Jeli-

tuhle show překazilo. Jen tak si plynu, vznášejíc se ve vesmíru,

kož jsem předtím vždycky čůrala podle potřeby, a ne

ponořená ve svém nitru. Cítím obrovskou vděčnost, která se těžko

podle plánu, docela bezmyšlenkovitě jsem tam zatrhla

vyjadřuje. Je tam, sama od sebe, v jádru mého bytí. Užívám si každý

každých 30 minut. A na celý dávno vyplněný plán jsem

záběr. Když na mě mávají z lodi osvíceným ručníkem na znamení, že

zapomněla. To, že se člověk nedokáže vyprázdnit, může

je čas na občerstvení, připadá mi, že uběhla teprve chvilinka.

naznačovat podchlazení, a plavecká federace na to dává pozor. Odteď už odpovídám ochotněji. Naštěstí s čůrá-

55

Čůrala jsi?

ním nemám žádný problém, jen mě rozptyluje. Natahuju neviditelné ruce do prázdnoty, aby se přede mnou pokaždé objevily jiskry. Takhle si asi připadá člověk na drogách, psychedelická přehlídka

Hlásím jim na loď tu nádheru a hned zase plavu, aby mi nic neuniklo.

zlatého a modrého světla, která mě zaměstnává až do

Je-li tohle noční plavání, ten zážitek stojí za to. Za chvíli už na mě zase

svítání. Uvědomuju si, že jsem široko daleko jediná lid-

mávají. Čas jako by se rozplynul. Neochotně připlavu k lodi. Zatímco piju,

ská bytost v této vodní zemi a že jsem naprosto zranitelná.

Nathan se mě na něco ptá. Se špunty v uších moc neslyším, tak se ptám,

Ač je to zvláštní, strach mě vůbec nepřepadá, ani když

co říká. „Čůrala jsi?“ opakuje. Nějak mi to v hlavě nedochází, i když už

zaregistruju, že nevyměňují náš protižraločí přístroj,

slyším dobře, a znovu se ptám, co říká. „Jestli jsi čůrala.“ Odpovím mu,

který už musí být dávno vybitý. Jako bych byla po okraj

že ano, ale nechápu, co je to za dotaz.

plná míru a pro strach už nezbylo místo. Je to vlastně

Moc nad tím však nepřemýšlím a plavu dál. Jsem v „zóně“,

jediný okamžik, kdy jsem si na žraloky vzpomněla.

pohroužená v tiché mysli, v přirozené rychlosti a rytmu, kde všechno plyne bez zdánlivého úsilí. Čas je elastický a 30 minut mezi občerstveními uplyne jako nic, zatímco jindy mi může připadat jako věčnost. Jen jsem a dívám se, jak se věci dějí. Plán je pokusit se o kratší zastávky než na La Manchi. Řešila jsem, jestli se budu občerstvovat z lodi, nebo z kajaku, což by mohlo být rychlejší, ale zase by to znamenalo, že si kajak musí pro občerstvení přijet k lodi. Nakonec jsem zvolila občerstvování z lodi, jak jsem zvyklá. Do dlouhého podběráku, který měl John na lodi, dávají lahve s jídlem a pitím. Abych je našla, i na nich jsou připevněné svítící tyčinky. Plave se mi krásně a chci co nejrychleji zase pokračovat.

198 | C ATA L IN A

ČŮR A L A J SI? | 199

Některé organismy dokáží vydávat viditelné záření. Nejznámějším

Mírně mě irituje, že se mě Nathan nepřestává ptát

představitelem tohoto světélkování je pro nás světluška. Pod vodou jsou

na to, jestli jsem čůrala! Po pár občerstveních pře-

to malinkaté řasy, medúzy i některé ryby, hlavně ty žijící v hlubinách.

dává tenhle úkol raději Jayalatě – asi vidí, jak mi

Barva světla je navíc u jednotlivých živočichů různá – od zelenomodré po

to připadá divné . Teprve po několika hodinách mi

červenou. Světlo prý vyzařuje taky žralok doutníkový, svítí mu i oči, což

dojde, proč se takhle podezřele ptá, ještě k tomu tak

musí být docela strašidelné.

často. Spolu s přihláškou jsem musela vyplnit Plan your

Obloha je zatažená. Kdyby byly hvězdy i nade mnou, kdo ví, možná

swim – swim your plan – plavecký plán, kde jsem kromě

bych se v té kráse ztratila a zapomněla plavat? Nebo by světlo měsíce

rozvrhu občerstvení musela vyplnit i plán čůrání. Jeli-

tuhle show překazilo. Jen tak si plynu, vznášejíc se ve vesmíru,

kož jsem předtím vždycky čůrala podle potřeby, a ne

ponořená ve svém nitru. Cítím obrovskou vděčnost, která se těžko

podle plánu, docela bezmyšlenkovitě jsem tam zatrhla

vyjadřuje. Je tam, sama od sebe, v jádru mého bytí. Užívám si každý

každých 30 minut. A na celý dávno vyplněný plán jsem

záběr. Když na mě mávají z lodi osvíceným ručníkem na znamení, že

zapomněla. To, že se člověk nedokáže vyprázdnit, může

je čas na občerstvení, připadá mi, že uběhla teprve chvilinka.

naznačovat podchlazení, a plavecká federace na to dává pozor. Odteď už odpovídám ochotněji. Naštěstí s čůrá-

55

Čůrala jsi?

ním nemám žádný problém, jen mě rozptyluje. Natahuju neviditelné ruce do prázdnoty, aby se přede mnou pokaždé objevily jiskry. Takhle si asi připadá člověk na drogách, psychedelická přehlídka

Hlásím jim na loď tu nádheru a hned zase plavu, aby mi nic neuniklo.

zlatého a modrého světla, která mě zaměstnává až do

Je-li tohle noční plavání, ten zážitek stojí za to. Za chvíli už na mě zase

svítání. Uvědomuju si, že jsem široko daleko jediná lid-

mávají. Čas jako by se rozplynul. Neochotně připlavu k lodi. Zatímco piju,

ská bytost v této vodní zemi a že jsem naprosto zranitelná.

Nathan se mě na něco ptá. Se špunty v uších moc neslyším, tak se ptám,

Ač je to zvláštní, strach mě vůbec nepřepadá, ani když

co říká. „Čůrala jsi?“ opakuje. Nějak mi to v hlavě nedochází, i když už

zaregistruju, že nevyměňují náš protižraločí přístroj,

slyším dobře, a znovu se ptám, co říká. „Jestli jsi čůrala.“ Odpovím mu,

který už musí být dávno vybitý. Jako bych byla po okraj

že ano, ale nechápu, co je to za dotaz.

plná míru a pro strach už nezbylo místo. Je to vlastně

Moc nad tím však nepřemýšlím a plavu dál. Jsem v „zóně“,

jediný okamžik, kdy jsem si na žraloky vzpomněla.

pohroužená v tiché mysli, v přirozené rychlosti a rytmu, kde všechno plyne bez zdánlivého úsilí. Čas je elastický a 30 minut mezi občerstveními uplyne jako nic, zatímco jindy mi může připadat jako věčnost. Jen jsem a dívám se, jak se věci dějí. Plán je pokusit se o kratší zastávky než na La Manchi. Řešila jsem, jestli se budu občerstvovat z lodi, nebo z kajaku, což by mohlo být rychlejší, ale zase by to znamenalo, že si kajak musí pro občerstvení přijet k lodi. Nakonec jsem zvolila občerstvování z lodi, jak jsem zvyklá. Do dlouhého podběráku, který měl John na lodi, dávají lahve s jídlem a pitím. Abych je našla, i na nich jsou připevněné svítící tyčinky. Plave se mi krásně a chci co nejrychleji zase pokračovat.

198 | C ATA L IN A

ČŮR A L A J SI? | 199

T

yhle výpravy za přeplavbami jsou pro mě mnohem víc než jen sportovní výkon – jsou to výpravy do hlubin mého já.

ČŮR A L A J SI? | 203

T

yhle výpravy za přeplavbami jsou pro mě mnohem víc než jen sportovní výkon – jsou to výpravy do hlubin mého já.

ČŮR A L A J SI? | 203

Je mi docela zima, ještěže mám tu vestu. Sedíme vedle sebe, mlčky, všichni se tak

 HAR A SHITA … „Ohromilo mě, jak je ta výzva obrovská… Žádný neopren, jen ona sama, potmě, vydat se na plavbu bůhvíjak dlouhou, v oceánu, ve kterém nikdy předtím neplavala. Přesto byla atmosféra plná našeho tichého nadšení, Abhejali působila klidně a silně.“

nějak soustředíme na to, co přijde, sami na sebe. Když se blížíme na místo, dostáváme

skupenství vody. Mám míň podnětů, o to víc ale můžu zbystřit své vnitřní vnímání, o to víc můžu vnímat své srdce. Skoro nefouká, přesto jsou na hladině vlnky, způsobené proudy. Kousek před námi je naše druhá loď, která pomáhá s navigací a kontroluje

znamení, že se mám začít připravovat. Jak-

proudy a vítr. Pomalu se začíná rozednívat. Kapitán jim říká, že letos

mile zastavíme, kapitán mi říká, že loď

ještě neviděl tak klidnou vodu. Nicméně moře dýchá tím dobře známým

bude osvětlena jen minimálně, aby nepři-

dmutím a mně se trochu houpe žaludek. Do dalšího pití si objednávám

tahovala pozornost žraloků. Respektive

prášek. Jsem hrdá, když vidím, jak vyvě-

světlo by přitahovalo menší živočichy

šují českou vlajku. Jako by mi díky tomu

a menší živočichové by zase přitaho-

pomáhala celá země nebo její duše. Těžko

vali větší živočichy. Nedá se tu vyjít na

se mi to vysvětluje, ale dodává mi to sílu.

břeh; mám doplavat ke skále, dotknout se

Kolem sedmé je mi líp. O chvíli později

jí a zamávat. Vysvětluje mi, že podél lodi

to se mnou ale začne pohazovat o dost víc.

spustí širokou stuhu a já se mám snažit pla-

Při dalším občerstvení vidím pevninu –

vat nad ní. Kývu, že rozumím, a po žebříku

že bychom byli už tak blízko? Zastávky

vstupuju do vody. Loď se mírně pohupuje. Voda je chladná, ale ne studená. Doplavu asi padesát metrů ke skále, zvednu ruku a čekám na znamení, že můžu

Poprvé zažívám to, o čem jsem zatím jen četla od ostatních plavců – připadám si jako v pračce.

a tedy půlhodiny si nepočítám, ale musela bych být hodně mimo, aby uplynulo už třeba osm hodin. Že by rekordní čas? Plavu dál, a když asi po hodině pevninu při jídle už zase nevidím,

vyplavat. Pak začnu prvními záběry ukrajovat první metry. Je 3:31,

dojde mi, že to, co jsem viděla, byl teprve mys Tappi. V tu chvíli chápu,

hodina Boha, říká se. Usadím se na levoboku lodi. Hladina je relativně

proč je teď moře mnohem víc rozházené: už jsme vypluli z ochrany, kte-

klidná a já se pomalu dostávám do svého rytmu, přestože mě bílá stuha

rou nám poskytoval ostrov, a jsme přímo v Cugarském průlivu. Začínám

pode mnou zpočátku rozptyluje. Je to asi půl metru široký pruh látky,

pociťovat sílu Dračího ocasu.

umístěný možná dva metry pod hladinou. Jakmile si zvyknu, vyhovuje

V zápisu se píše, že proud má rychlost 2,2 míle za hodinu, tedy 3,5 kilo-

mi to, protože nemusím při nádechu neustále kontrolovat vzdálenost

metru za hodinu. A že se vlny o dost zvětšily. Poprvé zažívám to, o čem

od lodi, ale přizpůsobuju ji průběžně. Přesto musím dávat pozor, kdyby

jsem zatím jen četla od ostatních plavců – připadám si jako v pračce. Loď

proud stuhu zatáhl pod loď.

je kousek přede mnou a nedaří se mi ji doplavat, jakkoli se snažím. Při

Ráda plavu potmě. Jeden smysl, na který v běžném životě tolik

občerstvení se ptám, proč se lodivod nedrží vedle mě, že se mi špatně

spoléháme, je potlačený. I sluch je omezený, mám proti studené vodě

plave a zdržuje mě, když se musím dívat před sebe. „Je to kvůli proudům.

zase špunty v uších. Čich má prostor

Snažíme se držet vedle tebe, ale nejde to,“ zní odpověď.

vždy jen na pár vteřin během nádechu. Chuť je vlastně jen slaná, kromě

V zápise se ve stejné větě píše, že kupředu postupujeme velice pomalu a moře je hodně rozházené. Doufám, že mi kapitán neřekne, abych

chvíle během občerstvení. Zbývá

sprintovala, to by byl můj konec. Vím, že některým plavcům to říkal,

hmat, který nachází jen unikající

ale asi správně poznal, že můj plavecký styl je spíš jednorychlostní. Moře je takové, jaké jsem ho ještě nikdy nezažila. Vlny mají bílé hřebeny a převalují se přese mě, pod nimi je proud. V hloubce vidím medúzy,

1 Doplavat ke skále a může to začít. Jak to, že se navzdory všem neznámým usmívám?

238 | CUG A R SK Ý PRŮL I V

jak pode mnou utíkají. Tak rychle neplavu, abych je míjela takovou rychlostí, takže vím, že je to proud. Dračí ocas sebou hýbe… Zároveň mi přijde

JA KO V PR AČ CE | 239

Je mi docela zima, ještěže mám tu vestu. Sedíme vedle sebe, mlčky, všichni se tak

 HAR A SHITA … „Ohromilo mě, jak je ta výzva obrovská… Žádný neopren, jen ona sama, potmě, vydat se na plavbu bůhvíjak dlouhou, v oceánu, ve kterém nikdy předtím neplavala. Přesto byla atmosféra plná našeho tichého nadšení, Abhejali působila klidně a silně.“

nějak soustředíme na to, co přijde, sami na sebe. Když se blížíme na místo, dostáváme

skupenství vody. Mám míň podnětů, o to víc ale můžu zbystřit své vnitřní vnímání, o to víc můžu vnímat své srdce. Skoro nefouká, přesto jsou na hladině vlnky, způsobené proudy. Kousek před námi je naše druhá loď, která pomáhá s navigací a kontroluje

znamení, že se mám začít připravovat. Jak-

proudy a vítr. Pomalu se začíná rozednívat. Kapitán jim říká, že letos

mile zastavíme, kapitán mi říká, že loď

ještě neviděl tak klidnou vodu. Nicméně moře dýchá tím dobře známým

bude osvětlena jen minimálně, aby nepři-

dmutím a mně se trochu houpe žaludek. Do dalšího pití si objednávám

tahovala pozornost žraloků. Respektive

prášek. Jsem hrdá, když vidím, jak vyvě-

světlo by přitahovalo menší živočichy

šují českou vlajku. Jako by mi díky tomu

a menší živočichové by zase přitaho-

pomáhala celá země nebo její duše. Těžko

vali větší živočichy. Nedá se tu vyjít na

se mi to vysvětluje, ale dodává mi to sílu.

břeh; mám doplavat ke skále, dotknout se

Kolem sedmé je mi líp. O chvíli později

jí a zamávat. Vysvětluje mi, že podél lodi

to se mnou ale začne pohazovat o dost víc.

spustí širokou stuhu a já se mám snažit pla-

Při dalším občerstvení vidím pevninu –

vat nad ní. Kývu, že rozumím, a po žebříku

že bychom byli už tak blízko? Zastávky

vstupuju do vody. Loď se mírně pohupuje. Voda je chladná, ale ne studená. Doplavu asi padesát metrů ke skále, zvednu ruku a čekám na znamení, že můžu

Poprvé zažívám to, o čem jsem zatím jen četla od ostatních plavců – připadám si jako v pračce.

a tedy půlhodiny si nepočítám, ale musela bych být hodně mimo, aby uplynulo už třeba osm hodin. Že by rekordní čas? Plavu dál, a když asi po hodině pevninu při jídle už zase nevidím,

vyplavat. Pak začnu prvními záběry ukrajovat první metry. Je 3:31,

dojde mi, že to, co jsem viděla, byl teprve mys Tappi. V tu chvíli chápu,

hodina Boha, říká se. Usadím se na levoboku lodi. Hladina je relativně

proč je teď moře mnohem víc rozházené: už jsme vypluli z ochrany, kte-

klidná a já se pomalu dostávám do svého rytmu, přestože mě bílá stuha

rou nám poskytoval ostrov, a jsme přímo v Cugarském průlivu. Začínám

pode mnou zpočátku rozptyluje. Je to asi půl metru široký pruh látky,

pociťovat sílu Dračího ocasu.

umístěný možná dva metry pod hladinou. Jakmile si zvyknu, vyhovuje

V zápisu se píše, že proud má rychlost 2,2 míle za hodinu, tedy 3,5 kilo-

mi to, protože nemusím při nádechu neustále kontrolovat vzdálenost

metru za hodinu. A že se vlny o dost zvětšily. Poprvé zažívám to, o čem

od lodi, ale přizpůsobuju ji průběžně. Přesto musím dávat pozor, kdyby

jsem zatím jen četla od ostatních plavců – připadám si jako v pračce. Loď

proud stuhu zatáhl pod loď.

je kousek přede mnou a nedaří se mi ji doplavat, jakkoli se snažím. Při

Ráda plavu potmě. Jeden smysl, na který v běžném životě tolik

občerstvení se ptám, proč se lodivod nedrží vedle mě, že se mi špatně

spoléháme, je potlačený. I sluch je omezený, mám proti studené vodě

plave a zdržuje mě, když se musím dívat před sebe. „Je to kvůli proudům.

zase špunty v uších. Čich má prostor

Snažíme se držet vedle tebe, ale nejde to,“ zní odpověď.

vždy jen na pár vteřin během nádechu. Chuť je vlastně jen slaná, kromě

V zápise se ve stejné větě píše, že kupředu postupujeme velice pomalu a moře je hodně rozházené. Doufám, že mi kapitán neřekne, abych

chvíle během občerstvení. Zbývá

sprintovala, to by byl můj konec. Vím, že některým plavcům to říkal,

hmat, který nachází jen unikající

ale asi správně poznal, že můj plavecký styl je spíš jednorychlostní. Moře je takové, jaké jsem ho ještě nikdy nezažila. Vlny mají bílé hřebeny a převalují se přese mě, pod nimi je proud. V hloubce vidím medúzy,

1 Doplavat ke skále a může to začít. Jak to, že se navzdory všem neznámým usmívám?

238 | CUG A R SK Ý PRŮL I V

jak pode mnou utíkají. Tak rychle neplavu, abych je míjela takovou rychlostí, takže vím, že je to proud. Dračí ocas sebou hýbe… Zároveň mi přijde

JA KO V PR AČ CE | 239

lekce se mnou, náležitě drahá, protože času moc nemám, nebo domácí sušenky, ty taky nejsou levné, jelikož jsem docela tragická pekařka. Přispět mohou lidé i zcela nezištně a takových je spousta, za což jim patří mé upřímné díky. Tou dobou mi umřela jedna dobrá kamarádka, stejně stará jako já. Nebylo jí ještě ani 40 let. Byla to lékařka a věděla, že odchází. Přála si, abychom jí na pohřbu zazpívaly její oblíbené meditační písně, a zakázala nám smutnit. Když ale jiná kamarádka na pohřbu začala mluvit, tekly mi obrovské slzy. Mluvila o tom, jak Maruška stále věřila v Boha, i když se žádný zázrak nekonal, jak stále věřila v medicínu, i když ji nedokázala vyléčit, a jak i na pokraji smrti stále věřila v život. Ohromně mi to připomnělo tátův brzký odchod a člověk by v tu chvíli snadno mohl upadnout do trudnomyslnosti a podlehnout pocitu nespravedlnosti. Jako by mě Maruška inspirovala, i když už mezi námi nebyla. Možná aby mi můj plán dvou přeplaveb za rok nepřipadal moc ambiciózní, v únoru se dočítám o Beth French, britské plavkyni, která si dala zdánlivě šílený cíl uplavat celou Sedmičku oceánů v průběhu jednoho roku. Už jen dokázat to logisticky skloubit je výkon. Hned první přeplavbou, v září 2016, měl být Severní kanál, ale počasí ji nepustilo do vody. Catalinu uplavala v říjnu, Molokai v prosinci a v únoru 2017 Cookův průliv. V článku mě zaujme jméno lodivoda – není to Phil Rush, kterého se roky snažím přemluvit, aby mi dal nějaký termín; je to úplně někdo neznámý. Jmenuje se Neil Palfreyman. Začnu pátrat na internetu a objevím chlapíka, který vlastní firmu, u které si můžete najmout loď na rybaření. Hned mu píšu a on mi odepisuje, okamžitě! Bude si muset zařídit nějaká povolení, ale mělo by to fungovat! Celá Sedmička se teď rýsuje už dost jasně!

252 |

lekce se mnou, náležitě drahá, protože času moc nemám, nebo domácí sušenky, ty taky nejsou levné, jelikož jsem docela tragická pekařka. Přispět mohou lidé i zcela nezištně a takových je spousta, za což jim patří mé upřímné díky. Tou dobou mi umřela jedna dobrá kamarádka, stejně stará jako já. Nebylo jí ještě ani 40 let. Byla to lékařka a věděla, že odchází. Přála si, abychom jí na pohřbu zazpívaly její oblíbené meditační písně, a zakázala nám smutnit. Když ale jiná kamarádka na pohřbu začala mluvit, tekly mi obrovské slzy. Mluvila o tom, jak Maruška stále věřila v Boha, i když se žádný zázrak nekonal, jak stále věřila v medicínu, i když ji nedokázala vyléčit, a jak i na pokraji smrti stále věřila v život. Ohromně mi to připomnělo tátův brzký odchod a člověk by v tu chvíli snadno mohl upadnout do trudnomyslnosti a podlehnout pocitu nespravedlnosti. Jako by mě Maruška inspirovala, i když už mezi námi nebyla. Možná aby mi můj plán dvou přeplaveb za rok nepřipadal moc ambiciózní, v únoru se dočítám o Beth French, britské plavkyni, která si dala zdánlivě šílený cíl uplavat celou Sedmičku oceánů v průběhu jednoho roku. Už jen dokázat to logisticky skloubit je výkon. Hned první přeplavbou, v září 2016, měl být Severní kanál, ale počasí ji nepustilo do vody. Catalinu uplavala v říjnu, Molokai v prosinci a v únoru 2017 Cookův průliv. V článku mě zaujme jméno lodivoda – není to Phil Rush, kterého se roky snažím přemluvit, aby mi dal nějaký termín; je to úplně někdo neznámý. Jmenuje se Neil Palfreyman. Začnu pátrat na internetu a objevím chlapíka, který vlastní firmu, u které si můžete najmout loď na rybaření. Hned mu píšu a on mi odepisuje, okamžitě! Bude si muset zařídit nějaká povolení, ale mělo by to fungovat! Celá Sedmička se teď rýsuje už dost jasně!

252 |

Mezitím se rozednilo a slunce ukázalo masy vody, které jsem do té doby jen tušila. Slunce mi svítí do zad a kolem mě je najednou

Pálí mě oči. Měla bych si čiré brejličky vyměnit za tmavé, ale bojím se, že mi na napuchlém obličeji nebudou držet. Do ramenou se mi zadírají

úplně jiný svět. A hlavně, začala jsem se cítit dobře! Po téměř čtr-

plavky, slaná voda dělá své. Do zad mi praží slunce, už mi připadá docela

nácti hodinách můžu začít jíst! Ecar mi vysílačkou objednává rýžovou

vysoko. Neodolám a zeptám se: „Jak je to ještě daleko?“ Jako kdybych

kaši, banán a mátový čaj – a všechno zůstane uvnitř!

nevěděla, že to nemám dělat.

Když přemýšlím, čím to může být, že je mi konečně dobře, uvědomím si, co jsem už tušila. Byla jsem dezorientovaná světly na kajaku, která se houpala jinak než já. Už to moje houpání by mi asi stačilo, ale z toho bych se pravděpodobně vzpamatovala dřív. Kdybych to vymyslela už v noci, mohla jsem si vzít tmavé brejličky a problém by byl vyřešen. Jsem překvapená, jak je od nás loď daleko. Těším se na každou přestávku, abych s týmem prohodila pár slov. Na bolest už jsem si zvykla. Nemizí, ale ani se nezhoršuje. Vedle mě je zase Harita. Po nočním pádlování šla na chvíli spát, a když se probudila, ptali se jí, jestli může jít na kajak. Následoval přibližně takovýto rozhovor:

81

Plavání do kopce „Máme-li bezvýhradnou víru, naprosto nemožné se stává naprosto možným.“ SRI CHINMOY

„Je to ještě osm mil,“ hlásí mi po konzultaci s Majkem. Hned začnu kal-

„Nevím, jestli dokážu pádlovat v takových vlnách, jsou dost velké!“

kulovat: Osm děleno dvěma rovná se čtyři, takže za čtyři hodiny bychom tam

„Jo, to jsou, ale jsou mnohem menší než v noci.“

mohli být. No, možná za pět. To dám!

„Cože? Děláte si ze mě srandu?“

Na hladině moana, oceánu, se stále převalují veliké vlny, obrovské

„Ne.“

dmutí. Jestli jste si jako já dosud mysleli, že se plave vždycky po rovině,

„Fakt? Vy si ze mě utahujete!“

Kanál kostí vás vyvede z omylu. Voda se neustále pohybuje nahoru

„Fakt ne.“

dolů, z lodi mě často vůbec nevidí, což je dost znervózňuje, protože

„Hm, dobrá, tak já teda jdu…“

občas nevidí ani kajak. A já si připadám, jako bych plavala na jeden

Je to názorná ukázka toho, jak funguje naše mysl. Když se nemá čeho

pohyblivý kopec za druhým.

chytit, strach se neobjeví. Když se může něčeho chytit, jako třeba veli-

Při další zastávce mi lahev s pitím přistála přímo na hlavě. Asi jak

kosti vln, způsobí paniku. „Tam já nejdu, měl by jít někdo jiný…“ Jak

sebou loď nečekaně zakymácela, nebo už jsou holky prostě unavené.

dobře to známe…

Jayalatě je hodně špatně a v mezičase bezvládně leží, ale během občerst-

Slunce pomalu stoupá a začíná hřát. Už mi není zima a svět vypadá mnohem krásněji. Ze slané vody a zvracení mě sice bolí v krku, ale můžu

vení se tváří, jako by se nic nedělo. Za dvě hodiny se znovu ptám, jak je to ještě daleko. Podle mých propo-

jíst a cítím víc energie. Vzpomenu si, že jsme teď měly být s pochodní na

čtů by to měly být čtyři míle. „Šest mil,“ zní odpověď. Nepoučitelná. Pak

ceremonii ve škole. Připomínám holkám, aby jim zavolaly, ale všechno je

se zeptám ještě jednou, než konečně přijmu fakt, že se zkrátka pohybu-

zařízené, pan ředitel nám přeje hodně štěstí a těší se na nás pozítří.

jeme pouze poloviční rychlostí, jen jednu míli za hodinu.

Na chvíli se mi do mysli vkradou i žraloci a znovu si jako mantru

V duchu povzbuzuju sama sebe. Vím, že čas není důležitý, jde o cestu

opakuju: Kamohoali’i, Kamohoali’i. Ochranná modlitba, zdá se, funguje.

a o to dostat se do cíle. Ale už bych tam chtěla být… Energie pomalu

Žraloci útočí na oslabené jedince, a tím jsem v noci rozhodně byla.

dochází. Přesto mi nezbývá než jen plavat dál. Snažím se na nic

Místo toho kolem nás plavou velryby. Připlavou docela blízko, asi

nemyslet, nic neřešit, protože až tam budu, tak si toho určitě

omrknout, co je to tam za divného tvora. Okukují nás i nějací velcí

všimnu. Jak o tom v neděli v kostele mluvila sestra Joan Chatfiel-

ptáci, ale naštěstí jim nepřipadám jako ryba a nechávají mě plavat.

dová? Je důležité, aby se přítomný okamžik stal nejdůležitější

2 74 | MOLOK A I

PL AVÁ NÍ D O KOP CE | 2 75

Mezitím se rozednilo a slunce ukázalo masy vody, které jsem do té doby jen tušila. Slunce mi svítí do zad a kolem mě je najednou

Pálí mě oči. Měla bych si čiré brejličky vyměnit za tmavé, ale bojím se, že mi na napuchlém obličeji nebudou držet. Do ramenou se mi zadírají

úplně jiný svět. A hlavně, začala jsem se cítit dobře! Po téměř čtr-

plavky, slaná voda dělá své. Do zad mi praží slunce, už mi připadá docela

nácti hodinách můžu začít jíst! Ecar mi vysílačkou objednává rýžovou

vysoko. Neodolám a zeptám se: „Jak je to ještě daleko?“ Jako kdybych

kaši, banán a mátový čaj – a všechno zůstane uvnitř!

nevěděla, že to nemám dělat.

Když přemýšlím, čím to může být, že je mi konečně dobře, uvědomím si, co jsem už tušila. Byla jsem dezorientovaná světly na kajaku, která se houpala jinak než já. Už to moje houpání by mi asi stačilo, ale z toho bych se pravděpodobně vzpamatovala dřív. Kdybych to vymyslela už v noci, mohla jsem si vzít tmavé brejličky a problém by byl vyřešen. Jsem překvapená, jak je od nás loď daleko. Těším se na každou přestávku, abych s týmem prohodila pár slov. Na bolest už jsem si zvykla. Nemizí, ale ani se nezhoršuje. Vedle mě je zase Harita. Po nočním pádlování šla na chvíli spát, a když se probudila, ptali se jí, jestli může jít na kajak. Následoval přibližně takovýto rozhovor:

81

Plavání do kopce „Máme-li bezvýhradnou víru, naprosto nemožné se stává naprosto možným.“ SRI CHINMOY

„Je to ještě osm mil,“ hlásí mi po konzultaci s Majkem. Hned začnu kal-

„Nevím, jestli dokážu pádlovat v takových vlnách, jsou dost velké!“

kulovat: Osm děleno dvěma rovná se čtyři, takže za čtyři hodiny bychom tam

„Jo, to jsou, ale jsou mnohem menší než v noci.“

mohli být. No, možná za pět. To dám!

„Cože? Děláte si ze mě srandu?“

Na hladině moana, oceánu, se stále převalují veliké vlny, obrovské

„Ne.“

dmutí. Jestli jste si jako já dosud mysleli, že se plave vždycky po rovině,

„Fakt? Vy si ze mě utahujete!“

Kanál kostí vás vyvede z omylu. Voda se neustále pohybuje nahoru

„Fakt ne.“

dolů, z lodi mě často vůbec nevidí, což je dost znervózňuje, protože

„Hm, dobrá, tak já teda jdu…“

občas nevidí ani kajak. A já si připadám, jako bych plavala na jeden

Je to názorná ukázka toho, jak funguje naše mysl. Když se nemá čeho

pohyblivý kopec za druhým.

chytit, strach se neobjeví. Když se může něčeho chytit, jako třeba veli-

Při další zastávce mi lahev s pitím přistála přímo na hlavě. Asi jak

kosti vln, způsobí paniku. „Tam já nejdu, měl by jít někdo jiný…“ Jak

sebou loď nečekaně zakymácela, nebo už jsou holky prostě unavené.

dobře to známe…

Jayalatě je hodně špatně a v mezičase bezvládně leží, ale během občerst-

Slunce pomalu stoupá a začíná hřát. Už mi není zima a svět vypadá mnohem krásněji. Ze slané vody a zvracení mě sice bolí v krku, ale můžu

vení se tváří, jako by se nic nedělo. Za dvě hodiny se znovu ptám, jak je to ještě daleko. Podle mých propo-

jíst a cítím víc energie. Vzpomenu si, že jsme teď měly být s pochodní na

čtů by to měly být čtyři míle. „Šest mil,“ zní odpověď. Nepoučitelná. Pak

ceremonii ve škole. Připomínám holkám, aby jim zavolaly, ale všechno je

se zeptám ještě jednou, než konečně přijmu fakt, že se zkrátka pohybu-

zařízené, pan ředitel nám přeje hodně štěstí a těší se na nás pozítří.

jeme pouze poloviční rychlostí, jen jednu míli za hodinu.

Na chvíli se mi do mysli vkradou i žraloci a znovu si jako mantru

V duchu povzbuzuju sama sebe. Vím, že čas není důležitý, jde o cestu

opakuju: Kamohoali’i, Kamohoali’i. Ochranná modlitba, zdá se, funguje.

a o to dostat se do cíle. Ale už bych tam chtěla být… Energie pomalu

Žraloci útočí na oslabené jedince, a tím jsem v noci rozhodně byla.

dochází. Přesto mi nezbývá než jen plavat dál. Snažím se na nic

Místo toho kolem nás plavou velryby. Připlavou docela blízko, asi

nemyslet, nic neřešit, protože až tam budu, tak si toho určitě

omrknout, co je to tam za divného tvora. Okukují nás i nějací velcí

všimnu. Jak o tom v neděli v kostele mluvila sestra Joan Chatfiel-

ptáci, ale naštěstí jim nepřipadám jako ryba a nechávají mě plavat.

dová? Je důležité, aby se přítomný okamžik stal nejdůležitější

2 74 | MOLOK A I

PL AVÁ NÍ D O KOP CE | 2 75

85

Co je důležité, je očím neviditelné „Meditace nám přináší mír mysli bez použití tišícího léku. Na rozdíl od tišícího léku, mír mysli získaný pomocí meditace nepřestává působit.“ SRI CHINMOY

Francouzský spisovatel Antoine de Saint-Exupéry to napsal v Malém

princi nesmírně moudře. Správně dokážeme vidět jen srdcem. Co je důležité, oči nevidí. Třeba lásku. Všichni víme, co to je, přesto ji nedokážeme definovat, pochopit svou myslí. To, že něco nevidíme, však neznamená, že to neexistuje. Když si sundám brýle a nevidím vás, neznamená to, že neexistujete. Když teď Boha nevidíme, neznamená to, že neexistuje. Ačkoli své „já“

přístup. Je to vlastně takový povolený doping, který se hodí nejen během

nevidím a nedokážu ho popsat, vím, že tam je.

přeplaveb.

Jedním z nejvýstižnějších popisů toho, co je to meditace, je pro mě tenhle krátký aforismus Sri Chinmoye: „Meditace je ticho, energizující

uniknout tomu, co tě trápí, musíš být ne jinde, ale jiný!“ Nepomůže nám odjet

a naplňující. Ticho je výstižným vyjádřením nevyjádřitelného.“ Není to

na druhý konec světa ani odejít do jeskyně nebo přeplavat moře. Své

prázdné ticho; je to ticho plné energie a potenciálu. To tiché místo v nás

myšlenky, své pocity si bereme s sebou. Musíme se rozhodnout, jakého

je zdrojem ohromné síly. A když ho vnímám, tak se to neděje – jak by se

společníka chceme mít neustále po svém boku – pochybovačnou, kriti-

dalo čekat – v hlavě, v mysli. Vnímám ho uprostřed hrudi, v duchovním

zující mysl, počítač na krku, nebo bychom raději co nejčastěji pobývali

srdci. Když medituju, snažím se ztišit myšlenky, ale zároveň se pokouším

v zahradě srdce?

ponořit do hlubin srdce, zvětšovat ho, dokud se v něm rozruch způsobený myslí úplně neztratí. Meditace je, dalo by se říct, umění ztišit mysl na povel. Ne že bych

286 |

Jak řekl Seneca: „Co je platné přeplout moře a střídat města! Chceš-li

Chcete začít? Pak tady a teď je ten správný okamžik. Ne až… Vše, čeho se dotýkáme, čemu věnujeme energii, to roste. Platí to o všem – o našich svalech vnějších i vnitřních, o vztazích, o penězích…

měla meditaci až takhle zvládnutou, ale když je to něco, co každý den cvi-

Co si přejeme, aby v našem životě rostlo? Věnujeme tomu energii?

číte už roky, přece jen máte k tomuto tichu v případě potřeby snadnější

­Dotýkáme se toho – ať už fyzicky, nebo svým zájmem?

C O JE DŮL E ŽI T É , JE O ČÍM NE V IDI T EL NÉ | 287

85

Co je důležité, je očím neviditelné „Meditace nám přináší mír mysli bez použití tišícího léku. Na rozdíl od tišícího léku, mír mysli získaný pomocí meditace nepřestává působit.“ SRI CHINMOY

Francouzský spisovatel Antoine de Saint-Exupéry to napsal v Malém

princi nesmírně moudře. Správně dokážeme vidět jen srdcem. Co je důležité, oči nevidí. Třeba lásku. Všichni víme, co to je, přesto ji nedokážeme definovat, pochopit svou myslí. To, že něco nevidíme, však neznamená, že to neexistuje. Když si sundám brýle a nevidím vás, neznamená to, že neexistujete. Když teď Boha nevidíme, neznamená to, že neexistuje. Ačkoli své „já“

přístup. Je to vlastně takový povolený doping, který se hodí nejen během

nevidím a nedokážu ho popsat, vím, že tam je.

přeplaveb.

Jedním z nejvýstižnějších popisů toho, co je to meditace, je pro mě tenhle krátký aforismus Sri Chinmoye: „Meditace je ticho, energizující

uniknout tomu, co tě trápí, musíš být ne jinde, ale jiný!“ Nepomůže nám odjet

a naplňující. Ticho je výstižným vyjádřením nevyjádřitelného.“ Není to

na druhý konec světa ani odejít do jeskyně nebo přeplavat moře. Své

prázdné ticho; je to ticho plné energie a potenciálu. To tiché místo v nás

myšlenky, své pocity si bereme s sebou. Musíme se rozhodnout, jakého

je zdrojem ohromné síly. A když ho vnímám, tak se to neděje – jak by se

společníka chceme mít neustále po svém boku – pochybovačnou, kriti-

dalo čekat – v hlavě, v mysli. Vnímám ho uprostřed hrudi, v duchovním

zující mysl, počítač na krku, nebo bychom raději co nejčastěji pobývali

srdci. Když medituju, snažím se ztišit myšlenky, ale zároveň se pokouším

v zahradě srdce?

ponořit do hlubin srdce, zvětšovat ho, dokud se v něm rozruch způsobený myslí úplně neztratí. Meditace je, dalo by se říct, umění ztišit mysl na povel. Ne že bych

286 |

Jak řekl Seneca: „Co je platné přeplout moře a střídat města! Chceš-li

Chcete začít? Pak tady a teď je ten správný okamžik. Ne až… Vše, čeho se dotýkáme, čemu věnujeme energii, to roste. Platí to o všem – o našich svalech vnějších i vnitřních, o vztazích, o penězích…

měla meditaci až takhle zvládnutou, ale když je to něco, co každý den cvi-

Co si přejeme, aby v našem životě rostlo? Věnujeme tomu energii?

číte už roky, přece jen máte k tomuto tichu v případě potřeby snadnější

­Dotýkáme se toho – ať už fyzicky, nebo svým zájmem?

C O JE DŮL E ŽI T É , JE O ČÍM NE V IDI T EL NÉ | 287

¡ Plavání v zátoce Loch Canaird s… NĚČÍM. (Záleží na vaší představivosti… ale byl to tuleň .)

Z naší vegetariánské restaurace si pravidelně vozím kyblíky ledu a nakládám se do ledové vany. Postupně se snažím propracovat až k hodině. Horečně vymýšlím, kde si poslední červnový víkend vyplavu potřebnou kvalifikaci, protože vodní plochy u nás jsou moc teplé – nebo naopak moc ledové. Nerada nechávám věci na poslední chvíli, ale dokud byla voda studená tak akorát, nevydržela jsem v ní dostatečně dlouho. Moje tělo si potřebovalo zvyknout. Nakonec vyrážíme do Slovenského ráje, Palcmanská Maša by měla mít 15 °C. Mám o té teplotě jisté pochybnosti a raději volám do penzionu, jestli nám dokážou říct, jak je voda studená. Přesně neví, ale prý hodně. A tak jedeme. Ještě večer jdu se svým dětským teploměrem měřit – a je moc teplá, má 18 °C! V sobotu přesto odplavu svých plánovaných osm hodin, v dvoudílných plavkách a látkové čepičce. V neděli k tomu přidávám dvě hodiny. A – ač nesmírně nerada, ale už opravdu nestihnu odjet nikam do zahraničí – odesílám nepravdivé potvrzení, že voda měla 15 °C. Jen proto, že za dva týdny jedu znovu do Skotska a vím, že abych byla připravená, budu těch studených hodin muset odplavat mnohem víc než jen šest. Abych já sama věděla, že jsem připravená, nejen proto, abych splnila požadavek plavecká asociace. Vlastně to šestihodinové potvrzení potřebuju úplně poprvé – na La Manchi jsem použila přeplavbu Curyšského jezera, La Manche mi zase posloužil jako kvalifikace na Catalinu

„Výzvy v nás probouzejí skrytou sílu.“ SRI CHINMOY

a tak dál. Tady je potřeba studenější potvrzení, z pochopitelných důvodů. V Edinburghu vyzvedávám Dhavalu, která mi opět věnuje svůj čas, půjčujeme si auto a vyrážíme na sever. Po téměř pěti hodinách cesty přijíždíme do Ullapoolu, kde budeme mít následující týden tréninkovou základnu

PR O Č K ACHN Á M NENÍ ZIM A N A NOH Y ? | 297

¡ Plavání v zátoce Loch Canaird s… NĚČÍM. (Záleží na vaší představivosti… ale byl to tuleň .)

Z naší vegetariánské restaurace si pravidelně vozím kyblíky ledu a nakládám se do ledové vany. Postupně se snažím propracovat až k hodině. Horečně vymýšlím, kde si poslední červnový víkend vyplavu potřebnou kvalifikaci, protože vodní plochy u nás jsou moc teplé – nebo naopak moc ledové. Nerada nechávám věci na poslední chvíli, ale dokud byla voda studená tak akorát, nevydržela jsem v ní dostatečně dlouho. Moje tělo si potřebovalo zvyknout. Nakonec vyrážíme do Slovenského ráje, Palcmanská Maša by měla mít 15 °C. Mám o té teplotě jisté pochybnosti a raději volám do penzionu, jestli nám dokážou říct, jak je voda studená. Přesně neví, ale prý hodně. A tak jedeme. Ještě večer jdu se svým dětským teploměrem měřit – a je moc teplá, má 18 °C! V sobotu přesto odplavu svých plánovaných osm hodin, v dvoudílných plavkách a látkové čepičce. V neděli k tomu přidávám dvě hodiny. A – ač nesmírně nerada, ale už opravdu nestihnu odjet nikam do zahraničí – odesílám nepravdivé potvrzení, že voda měla 15 °C. Jen proto, že za dva týdny jedu znovu do Skotska a vím, že abych byla připravená, budu těch studených hodin muset odplavat mnohem víc než jen šest. Abych já sama věděla, že jsem připravená, nejen proto, abych splnila požadavek plavecká asociace. Vlastně to šestihodinové potvrzení potřebuju úplně poprvé – na La Manchi jsem použila přeplavbu Curyšského jezera, La Manche mi zase posloužil jako kvalifikace na Catalinu

„Výzvy v nás probouzejí skrytou sílu.“ SRI CHINMOY

a tak dál. Tady je potřeba studenější potvrzení, z pochopitelných důvodů. V Edinburghu vyzvedávám Dhavalu, která mi opět věnuje svůj čas, půjčujeme si auto a vyrážíme na sever. Po téměř pěti hodinách cesty přijíždíme do Ullapoolu, kde budeme mít následující týden tréninkovou základnu

PR O Č K ACHN Á M NENÍ ZIM A N A NOH Y ? | 297

102

Buď něco dělej, nebo nedělej „Ne. Nezkoušej. Buď něco dělej, nebo nedělej. Žádné ‚vyzkoušet‘ neexistuje.“ MISTR YODA (GEORGE LUCAS: HVĚZDNÉ VÁLKY)

Před osmou hodinou skáču do vody. A už cestou na start si nadávám, co tam dělám. Vždyť se to má ještě zhoršovat! Podmínky jsou fakt šílené. Z úrovně vodní hladiny je to ještě horší. Přesto doplavu ke skále, dotknu se jí a plavu zpátky k lodi.

HELENA / čas přeplavby 0:25

Začala! Je to dost zvlněné a větrné, tak se prosím modlete, aby se to zklidnilo. Plave výborně. 08:21 

! Převlékací deka, která se mnou byla na všech mých přeplavbách. Díky svým barvám dostala přezdívku cupcake.

Začátky bývají těžší při každé přeplavbě – i když příroda spolupracuje víc než dnes –, protože moje mysl bývá hodně aktivní. Teď je hyperaktivní. Pozoruje, co se jí nelíbí, co je nepohodlné, co se děje. A nestačí jí jen pozorovat, okamžitě si začne stěžovat. A člověk to ani nemá jak ventilovat!

první přeplavba, do vody mě nikdo nedostane. Bude

to riskantní a výsledek míň jistý než kdykoli předtím,

mi servíruje celé své menu: vysoké dmutí, ze kterého mi hned začíná

uvědomuju si.

být špatně; vítr, který mě ochlazuje; vlny, které mi ztěžují nádech

Po tomto rozhodnutí je jasné, že začneme ze severu. Takhle to vypadalo na startu Cookova průlivu (video na abhejali.cz)

Cookův průliv se rozhodl nijak mi to nezjednodušit a od začátku

Pro cestu na Jižní ostrov už stejně není čas. Výhodou bude klidnější přistání v závětří, obzvlášť potmě. Pak už to jde ráz na ráz. Sundat všechny vrstvy

a znemožňují jakýkoli rytmus, který by mě mohl uklidnit. Moje mysl si dnes stěžuje hrozně hlasitě. Většinou jí odmítám dovolit, aby si představovala, jak dlouho to potrvá a co všechno by se mohlo pokazit. Tentokrát jako bych se vyčerpala už před startem, když jsem

oblečení, namazat, u toho se snažím sníst pár lžic

se na lodi místo obvyklé meditace a soustředění musela rozhodovat, co

kaše. Za chvilku už stojím na zádi lodě jen v „pře-

dělat. Nedaří se mi ty negativní myšlenky zastavit. Proč jsi souhlasila, že

vlékací dece“, vedle mě Harita v neoprenu a vestě.

poplaveš? Už teď je ti blbě. Ty jsi fakt praštěná…!

Meditujeme, mezitím na vodu spouští kajak. Já mám ještě pár chvil, než Harita nasedne. Hlavu mám prázdnou, jen pozoruju, co se děje.

V tu chvíli před sebou vidím malou medúzu lví hřívu. A než se naděju, mám ji v plavkách! Jakmile mi dojde, co se stalo, zastavuju, nadzvedám plavky a snažím se ji vylovit. Už se blížím k lodi a říkám si, že se asi musí dost divit, co to tam dělám. I Harita se otočí, ale to už mám vyloveno a pokračuju v plavání.

338 | C O OK Ů V PRŮL I V

BUĎ NĚC O DĚL E J, NEB O NEDĚL E J | 339

102

Buď něco dělej, nebo nedělej „Ne. Nezkoušej. Buď něco dělej, nebo nedělej. Žádné ‚vyzkoušet‘ neexistuje.“ MISTR YODA (GEORGE LUCAS: HVĚZDNÉ VÁLKY)

Před osmou hodinou skáču do vody. A už cestou na start si nadávám, co tam dělám. Vždyť se to má ještě zhoršovat! Podmínky jsou fakt šílené. Z úrovně vodní hladiny je to ještě horší. Přesto doplavu ke skále, dotknu se jí a plavu zpátky k lodi.

HELENA / čas přeplavby 0:25

Začala! Je to dost zvlněné a větrné, tak se prosím modlete, aby se to zklidnilo. Plave výborně. 08:21 

! Převlékací deka, která se mnou byla na všech mých přeplavbách. Díky svým barvám dostala přezdívku cupcake.

Začátky bývají těžší při každé přeplavbě – i když příroda spolupracuje víc než dnes –, protože moje mysl bývá hodně aktivní. Teď je hyperaktivní. Pozoruje, co se jí nelíbí, co je nepohodlné, co se děje. A nestačí jí jen pozorovat, okamžitě si začne stěžovat. A člověk to ani nemá jak ventilovat!

první přeplavba, do vody mě nikdo nedostane. Bude

to riskantní a výsledek míň jistý než kdykoli předtím,

mi servíruje celé své menu: vysoké dmutí, ze kterého mi hned začíná

uvědomuju si.

být špatně; vítr, který mě ochlazuje; vlny, které mi ztěžují nádech

Po tomto rozhodnutí je jasné, že začneme ze severu. Takhle to vypadalo na startu Cookova průlivu (video na abhejali.cz)

Cookův průliv se rozhodl nijak mi to nezjednodušit a od začátku

Pro cestu na Jižní ostrov už stejně není čas. Výhodou bude klidnější přistání v závětří, obzvlášť potmě. Pak už to jde ráz na ráz. Sundat všechny vrstvy

a znemožňují jakýkoli rytmus, který by mě mohl uklidnit. Moje mysl si dnes stěžuje hrozně hlasitě. Většinou jí odmítám dovolit, aby si představovala, jak dlouho to potrvá a co všechno by se mohlo pokazit. Tentokrát jako bych se vyčerpala už před startem, když jsem

oblečení, namazat, u toho se snažím sníst pár lžic

se na lodi místo obvyklé meditace a soustředění musela rozhodovat, co

kaše. Za chvilku už stojím na zádi lodě jen v „pře-

dělat. Nedaří se mi ty negativní myšlenky zastavit. Proč jsi souhlasila, že

vlékací dece“, vedle mě Harita v neoprenu a vestě.

poplaveš? Už teď je ti blbě. Ty jsi fakt praštěná…!

Meditujeme, mezitím na vodu spouští kajak. Já mám ještě pár chvil, než Harita nasedne. Hlavu mám prázdnou, jen pozoruju, co se děje.

V tu chvíli před sebou vidím malou medúzu lví hřívu. A než se naděju, mám ji v plavkách! Jakmile mi dojde, co se stalo, zastavuju, nadzvedám plavky a snažím se ji vylovit. Už se blížím k lodi a říkám si, že se asi musí dost divit, co to tam dělám. I Harita se otočí, ale to už mám vyloveno a pokračuju v plavání.

338 | C O OK Ů V PRŮL I V

BUĎ NĚC O DĚL E J, NEB O NEDĚL E J | 339

Na kajaku je Stacey. A bojuje, aby se udržela vedle mě. Potřebuju, aby byla tam, kde ji dobře uvidím, aby mířila směrem, kam plaveme, ale zároveň musí trochu mířit do vln, aby ji některá z nich nepřevrátila. No

tomu i zima –, nemám úplně nezvratný důvod skončit. Vím, že ještě dokážu vydržet. Vítr stále fouká zprava proti mně. Po hodině se znovu ptám, jak je to

a nesmí do mě vrazit. Stacey se to tentokrát vůbec nedaří. A já začínám

ještě daleko. Odpověď zní: 5,5 míle. Kupodivu to opět vyhodnotím rela-

něco tušit.

tivně pozitivně. Ne že by 800 metrů za hodinu bylo jakkoli povzbudivé, ale je to aspoň směrem dopředu. Naštěstí nevím, že mi kecají, ale tahle

104

Na místě „Vše je možné, je-li v tom dotek Boha.“ SRI AUROBINDO

milosrdná lež je pro moji mysl důležitá. Nacházíme se nad podmořským kaňonem a nemůžeme se odtud vymanit. Moře mě učí, že nejde mít vše pod kontrolou. Učí mě odevzdat se a být v pohodě s tím, že nevím, co se stane. Že nevím, jak dlouho to potrvá a jestli se to vůbec podaří. Tahle nejistota je nicméně nedílnou součástí života a čím dřív odevzdám touhu mít věci pod kontrolou, tím víc v pohodě budu.

Už z Havaje vím, že já jakožto plavec VE vodě jsem víc ovlivněná proudy, zatímco člověk na kajaku je NA vodě, a tedy víc ovlivněný větrem. „Pohybujeme se kupředu?“ ptám se při dalším občerstvení mezi hlty

HARITA / čas přeplavby 8:38

hlavu do vody. Je tmavě modrá. U břehu byla o něco víc do zelena, s náde-

Po dvou hodinách skoro na místě a boje s proudem, který nás táhl zpátky k Wellingtonu, se teď pohybuje vpřed! Je to pomalé, ale je to pohyb vpřed! V příští hodině by měla přijít změna slapového proudu.

chem hnědé. Teď se kolem mě občas objevují volně plující řasy a sem tam

16:34 

kaše. A pak bezmyšlenkovitě dodávám: „Jak daleko je to ještě?“ „Ano, pohybujeme,“ odpovídají. Já jsem mezitím dojedla a zase nořím

nějaká větev, pozůstatky bouře. Na lodi mezitím probíhá diskuze, co mi napsat na tabuli. Helča, která dovnitř nemůže, nakukuje zvenku okýnkem a ujišťuje se, aby ta zpráva vyzněla pozitivně. Atmosféra v kajutě je nervózní, nejistá. Mluví se dokonce o tom, že mě vytáhnou z vody, pokud se brzy nezačneme pohy-

HARITA / čas přeplavby 9:22

Její záběry teď zpomalují. Hýbeme se, ale pošlete zprávy, ať ji povzbudíme. 17:18 

bovat vpřed. Nakonec je rozhodnuto, že počkáme do změny slapového proudu. Ve chvíli, kdy se mění směr slapového proudu – řeka začíná téct

Jayalata není tentokrát s námi a vůbec nespí:

opačným směrem –, je proud nejslabší a nabízí se nejlepší možnost postupovat kupředu. Nakonec mi na tabuli píší:

6 mil, slapový proud se má brzy změnit

JAYALATA / čas přeplavby 9:27

Když Abhejali dokázala přeplavat Molokai, věřím, že dokáže cokoli; všichni věříme, že to dokáže!! 17:23 

Přestože plaveme už docela dlouho, zbývá nám ještě víc než třetina. Tuhle informaci si nicméně vyhodnocuju jako dobrou zprávu. Zakývu

Holky na palubě, které mě zrovna „hlídají“, vnímají, že to pro mě není

a usměju se, abych je na lodi ujistila, že jsem v pohodě. Relativně vzato.

jednoduché, a tak nelelkují, ale plně se soustředí, meditují. Jejich klid mi

Tahle přeplavba mě postupně rozebírá na kousky. Na druhou stranu –

rozhodně pomáhá. V ruce drží meditační fotografii Sri Chinmoye. Jsem

i když se mi stále houpe žaludek a nic moc v sobě neudržím a je mi kvůli

ráda, protože když ji zahlédnu, připomene mi to, abych netrávila čas ve

346 | C O OK Ů V PRŮL I V

N A MÍS T Ě | 347

Na kajaku je Stacey. A bojuje, aby se udržela vedle mě. Potřebuju, aby byla tam, kde ji dobře uvidím, aby mířila směrem, kam plaveme, ale zároveň musí trochu mířit do vln, aby ji některá z nich nepřevrátila. No

tomu i zima –, nemám úplně nezvratný důvod skončit. Vím, že ještě dokážu vydržet. Vítr stále fouká zprava proti mně. Po hodině se znovu ptám, jak je to

a nesmí do mě vrazit. Stacey se to tentokrát vůbec nedaří. A já začínám

ještě daleko. Odpověď zní: 5,5 míle. Kupodivu to opět vyhodnotím rela-

něco tušit.

tivně pozitivně. Ne že by 800 metrů za hodinu bylo jakkoli povzbudivé, ale je to aspoň směrem dopředu. Naštěstí nevím, že mi kecají, ale tahle

104

Na místě „Vše je možné, je-li v tom dotek Boha.“ SRI AUROBINDO

milosrdná lež je pro moji mysl důležitá. Nacházíme se nad podmořským kaňonem a nemůžeme se odtud vymanit. Moře mě učí, že nejde mít vše pod kontrolou. Učí mě odevzdat se a být v pohodě s tím, že nevím, co se stane. Že nevím, jak dlouho to potrvá a jestli se to vůbec podaří. Tahle nejistota je nicméně nedílnou součástí života a čím dřív odevzdám touhu mít věci pod kontrolou, tím víc v pohodě budu.

Už z Havaje vím, že já jakožto plavec VE vodě jsem víc ovlivněná proudy, zatímco člověk na kajaku je NA vodě, a tedy víc ovlivněný větrem. „Pohybujeme se kupředu?“ ptám se při dalším občerstvení mezi hlty

HARITA / čas přeplavby 8:38

hlavu do vody. Je tmavě modrá. U břehu byla o něco víc do zelena, s náde-

Po dvou hodinách skoro na místě a boje s proudem, který nás táhl zpátky k Wellingtonu, se teď pohybuje vpřed! Je to pomalé, ale je to pohyb vpřed! V příští hodině by měla přijít změna slapového proudu.

chem hnědé. Teď se kolem mě občas objevují volně plující řasy a sem tam

16:34 

kaše. A pak bezmyšlenkovitě dodávám: „Jak daleko je to ještě?“ „Ano, pohybujeme,“ odpovídají. Já jsem mezitím dojedla a zase nořím

nějaká větev, pozůstatky bouře. Na lodi mezitím probíhá diskuze, co mi napsat na tabuli. Helča, která dovnitř nemůže, nakukuje zvenku okýnkem a ujišťuje se, aby ta zpráva vyzněla pozitivně. Atmosféra v kajutě je nervózní, nejistá. Mluví se dokonce o tom, že mě vytáhnou z vody, pokud se brzy nezačneme pohy-

HARITA / čas přeplavby 9:22

Její záběry teď zpomalují. Hýbeme se, ale pošlete zprávy, ať ji povzbudíme. 17:18 

bovat vpřed. Nakonec je rozhodnuto, že počkáme do změny slapového proudu. Ve chvíli, kdy se mění směr slapového proudu – řeka začíná téct

Jayalata není tentokrát s námi a vůbec nespí:

opačným směrem –, je proud nejslabší a nabízí se nejlepší možnost postupovat kupředu. Nakonec mi na tabuli píší:

6 mil, slapový proud se má brzy změnit

JAYALATA / čas přeplavby 9:27

Když Abhejali dokázala přeplavat Molokai, věřím, že dokáže cokoli; všichni věříme, že to dokáže!! 17:23 

Přestože plaveme už docela dlouho, zbývá nám ještě víc než třetina. Tuhle informaci si nicméně vyhodnocuju jako dobrou zprávu. Zakývu

Holky na palubě, které mě zrovna „hlídají“, vnímají, že to pro mě není

a usměju se, abych je na lodi ujistila, že jsem v pohodě. Relativně vzato.

jednoduché, a tak nelelkují, ale plně se soustředí, meditují. Jejich klid mi

Tahle přeplavba mě postupně rozebírá na kousky. Na druhou stranu –

rozhodně pomáhá. V ruce drží meditační fotografii Sri Chinmoye. Jsem

i když se mi stále houpe žaludek a nic moc v sobě neudržím a je mi kvůli

ráda, protože když ji zahlédnu, připomene mi to, abych netrávila čas ve

346 | C O OK Ů V PRŮL I V

N A MÍS T Ě | 347

¡ Na TEDx jsem byla ve společnosti mnoha úžasných žen. Každý máme nějakou sadu životních zkušeností a můžeme si toho navzájem tolik dát. Zleva: Lena Brauner (umělkyně), já, Alena Wehle (psychoterapeutka), Martina Viktorie Kopecká (farářka), Iva Pecháčková (majitelka nakladatelství Meander), moderátorka Radka Myšková, Hana Svobodová (bioložka). Vystupovala také zpěvačka Ewa Farna.

Moje přednáška na TEDxPragueWomen

111

Dokážeš víc, než si myslíš „Aby se člověk zlepšoval, musí se měnit. Aby se stal dokonalým, musí se měnit často.“ WINSTON CHURCHILL

Inspirovat se navzájem

v podobě Gastonova memoriálu, pětadvacetikilometrového plaveckého

I když jsem pořád nemohla plavat, běhat už to šlo, a tak jsem se

maratonu na památku lachtana z pražské zoo. Necítila jsem, že bych

přihlásila na Peace Run na ostrovech v Indickém oceánu. Na

už patřila do starého železa, a sama sobě jsem si tedy schválila pro-

Madagaskaru mi do mailu přišla zajímavá pozvánka – na kon-

jekt La Manche triatlon – 1 111 kilometrů z Doveru do Prahy. Nechci

ferenci TEDxPragueWomen. TEDWomen jsou konference

zpomalovat, dokud nebudu muset, a oslavit 10. výročí přeplavby

o síle nás žen a dívek, o tom, jak dokážeme tvořit a měnit.

La Manche další přeplavbou mi přišlo fajn. Navíc k 50. výročí od první

Cílem všech konferencí TED je formulovat myšlenky hodné

přeplavby Františka Venclovského.

šíření, a tématem tohoto dámského TEDx bylo „BOLD and

V mojí hlavě se předtím nicméně ozývaly dva hlasy. Ten hlasitý říkal,

­BRILLIANT“. My holky podle mě jsme odvážné a úžasné, i když

že to nemám zapotřebí, že už jsem La Manche přece přeplavala, jsem

nám občas chybí sebevědomí a pochybujeme o sobě. Takže

stará, nejsem připravená a nevím, jestli to rameno vydrží. Tomuto hlasu

jsem rozhodně řekla ano. Jsem ráda, když můžu někde mluvit. Ne že bych ráda mlu-

říkám hlas mysli. Pak je tu vždy i tichý hlas, který často přes hluk myšlenek neslyšíme – ten nás povzbuzuje a říká nám, ať se nebojíme, že to

vila před lidmi a už vůbec nejsem přirozený zábavný řečník,

dokážeme. To je hlas srdce. Tenhle odvěký boj u mě pro tentokrát vyhrál

ale podle mě je potřeba, aby nás bylo slyšet. Potřebujeme se

hlas srdce.

navzájem inspirovat. Dodávat si sílu. Potřebujeme víc žen-

37 2 |

V srpnu 2020, 15 měsíců po nehodě, zvládlo moje rameno zátěžový test

Když jsem pak v září 2021 po různých odkladech a všemožných peri-

ských vzorů, a pokud v tom můžu udělat jakkoli malý krok,

petiích stála v Praze na Střeleckém ostrově, skoro jsem tomu sama

chci ho udělat. Když mi někdo řekne, že ho třeba moje „jinak

nemohla uvěřit! Vlastními silami jsem se dostala z Anglie do Česka. Ta

mi nic není“ po hodinách zvracení inspiruje, aby si řekl: „Když

cesta zahrnovala 34 kilometrů plavání přes La Manche, 895 kilometrů

ona mohla udělat tamto, já přece můžu tohle,“ mám z toho

na kole a 182 kilometrů běhu. Celkem 1111 kilometrů za 7 dnů, 12 hodin

velikou radost. A je mnoho lidí, kteří inspirují zase mě.

a 2 minuty.

D OK Á ŽE Š V ÍC , NE Ž SI M Y SL ÍŠ | 37 3

¡ Na TEDx jsem byla ve společnosti mnoha úžasných žen. Každý máme nějakou sadu životních zkušeností a můžeme si toho navzájem tolik dát. Zleva: Lena Brauner (umělkyně), já, Alena Wehle (psychoterapeutka), Martina Viktorie Kopecká (farářka), Iva Pecháčková (majitelka nakladatelství Meander), moderátorka Radka Myšková, Hana Svobodová (bioložka). Vystupovala také zpěvačka Ewa Farna.

Moje přednáška na TEDxPragueWomen

111

Dokážeš víc, než si myslíš „Aby se člověk zlepšoval, musí se měnit. Aby se stal dokonalým, musí se měnit často.“ WINSTON CHURCHILL

Inspirovat se navzájem

v podobě Gastonova memoriálu, pětadvacetikilometrového plaveckého

I když jsem pořád nemohla plavat, běhat už to šlo, a tak jsem se

maratonu na památku lachtana z pražské zoo. Necítila jsem, že bych

přihlásila na Peace Run na ostrovech v Indickém oceánu. Na

už patřila do starého železa, a sama sobě jsem si tedy schválila pro-

Madagaskaru mi do mailu přišla zajímavá pozvánka – na kon-

jekt La Manche triatlon – 1 111 kilometrů z Doveru do Prahy. Nechci

ferenci TEDxPragueWomen. TEDWomen jsou konference

zpomalovat, dokud nebudu muset, a oslavit 10. výročí přeplavby

o síle nás žen a dívek, o tom, jak dokážeme tvořit a měnit.

La Manche další přeplavbou mi přišlo fajn. Navíc k 50. výročí od první

Cílem všech konferencí TED je formulovat myšlenky hodné

přeplavby Františka Venclovského.

šíření, a tématem tohoto dámského TEDx bylo „BOLD and

V mojí hlavě se předtím nicméně ozývaly dva hlasy. Ten hlasitý říkal,

­BRILLIANT“. My holky podle mě jsme odvážné a úžasné, i když

že to nemám zapotřebí, že už jsem La Manche přece přeplavala, jsem

nám občas chybí sebevědomí a pochybujeme o sobě. Takže

stará, nejsem připravená a nevím, jestli to rameno vydrží. Tomuto hlasu

jsem rozhodně řekla ano. Jsem ráda, když můžu někde mluvit. Ne že bych ráda mlu-

říkám hlas mysli. Pak je tu vždy i tichý hlas, který často přes hluk myšlenek neslyšíme – ten nás povzbuzuje a říká nám, ať se nebojíme, že to

vila před lidmi a už vůbec nejsem přirozený zábavný řečník,

dokážeme. To je hlas srdce. Tenhle odvěký boj u mě pro tentokrát vyhrál

ale podle mě je potřeba, aby nás bylo slyšet. Potřebujeme se

hlas srdce.

navzájem inspirovat. Dodávat si sílu. Potřebujeme víc žen-

37 2 |

V srpnu 2020, 15 měsíců po nehodě, zvládlo moje rameno zátěžový test

Když jsem pak v září 2021 po různých odkladech a všemožných peri-

ských vzorů, a pokud v tom můžu udělat jakkoli malý krok,

petiích stála v Praze na Střeleckém ostrově, skoro jsem tomu sama

chci ho udělat. Když mi někdo řekne, že ho třeba moje „jinak

nemohla uvěřit! Vlastními silami jsem se dostala z Anglie do Česka. Ta

mi nic není“ po hodinách zvracení inspiruje, aby si řekl: „Když

cesta zahrnovala 34 kilometrů plavání přes La Manche, 895 kilometrů

ona mohla udělat tamto, já přece můžu tohle,“ mám z toho

na kole a 182 kilometrů běhu. Celkem 1111 kilometrů za 7 dnů, 12 hodin

velikou radost. A je mnoho lidí, kteří inspirují zase mě.

a 2 minuty.

D OK Á ŽE Š V ÍC , NE Ž SI M Y SL ÍŠ | 37 3