Joy Ellisová VINÍCI
KALIBR
Přeložila Drahomíra Michnová
THE GUILTY ONES Copyright © Joy Ellis 2018 Translation © Drahomíra Michnová, 2022
ISBN 978-80-242-8514-6
Pro Yvonne Barkovou. Díky ti za to, že se věnuješ Jacqueline na badmintonovém kurtu, a já zatím můžu psát knihy! Tahle je pro tebe a tvou milou maminku Margaret Barkovou.
Prolog
Chlapec seděl na sestřině posteli. Hleděl na její odraz v zrcadle.
„Táta tě zabije, jestli půjdeš po setmění ven.“ Neznělo to naštvaně, káravě nebo nesouhlasně, prostě o ni měl strach. „Vždyť se to nedozví, ne?“ Viděl v zrcadle, jak sestra přivřela víčka a probodla ho vyčítavým pohledem. „Já mu to neřeknu, čestné slovo,“ vyhrkl vyplašeně. „Nevěřím ti. Napráskal jsi mě už dřív.“ Spletla si dlouhé blond vlasy do složitého copu a připnula si ho sponkou k temeni hlavy. Najednou vypadala starší, než ve skutečnosti byla. „Řekl jsem mu to jen proto, že mě zřezal. Dostal jsem pořádný výprask, víš?“ Oči se mu při té vzpomínce zalily slzami, rychle mrkal, aby potlačil pláč. „Bolelo to.“ „Musíš být silný, bráško. Jsi měkkota. Měl by sis uvědomit, že jsem všechno, co máš. Táta kašle na nás oba.“ Byla to pravda, a i když se k němu sestra někdy chovala nepěkně, zůstávalo vždycky jenom u slov. Na rozdíl od otce na něj nikdy nevztáhla ruku. Dnes už byl zvyklý na její náhlé změny nálad, ačkoli nechápal, jak je možné, že se během zlomku vteřiny dokáže změnit z milující sestry v úplnou dračici. Asi je prostě taková, říkal si. „Kam jdeš?“ „To je moje věc, tak se do toho nepleť.“ Poklepala si na špičku nosu. „Zase za tím klukem, ne?“ Nikdy neprozradila jeho
8 | JOY ELLISOVÁ
jméno, ale věděl přesně, s kým sestra chodí. Několikrát ji špehoval a jednou viděl, že se s ním líbá. Každopádně podle jejího chování poznal, že se něco děje – někdy na něj bývala skoro milá. V poslední době zažil i jinou stránku její povahy, mnohem mírnější. „Šetři dechem, bráško, a nevyzvídej, protože ti nic neřeknu.“ Vzala školní brašnu, vyndala několik učebnic a propisek a pak vydolovala malou taštičku. Se šminkami. Kluk se naklonil dopředu. Tohle se mu moc líbilo. Pár jasně barevných tyčinek a pudrů za chvilku změní tu obyčejnou holku, která mu každý den chystala svačinu do školy, v krásnou neznámou. Působilo to jako nějaké kouzlo. Někdy, když sestra byla pryč, se jí tajně přehraboval v tašce, vyndal líčidla, otevřel rtěnku a prohlížel si ji. Možná právě proto, že si ty věci tak s chovávala – táta jí zakázal, aby se malovala. Takže mu to připadalo jako velké tajemství, něco jako plášť a dýka z komiksů, které četl. „Běž do svého pokoje. Kdyby tě přišel zkontrolovat, předstírej, že spíš, jo? Uvidíme se ráno.“ Naklonila se k němu a on si na jeden neuvěřitelný okamžik pomyslel, že ho snad políbí. Jen si jej však přitáhla blíž a povzbudivým tónem pronesla: „Musíš být statečný. Ještě chvíli to vydrž. My tě odsud dostanem.“ Chtěl něco říct, ale její výraz se náhle změnil. Jako by byla přesvědčená, že on rozumí jen tomu, co je prošpikované výhrůžkami násilí. Silně mu stiskla rameno a pošeptala mu do ucha: „To, co se dnes večer stane, je pro mě moc důležité, bráško. Nic na světě si tolik nepřeju. Jestli o tom otci řekneš, jestli cekneš jediné slovo, komukoli – tak bude následovat…“ Cosi zamumlala, ale její varování bylo víc než jasné. Vyzvala ho: „Přísahej! Přísahej, že budeš mlčet jako hrob!“ Jen nasucho polkl, odpřisáhl to a vyběhl z pokoje. Už se nebránil slzám, které se mu hrnuly z očí.
VINÍCI | 9
Schoulil se do postele a říkal si, proč je na něj sestra tak zlá. Nemusela mu vyhrožovat. Kdyby tak věděla! Chápal, co je to láska, stejně jako kdokoli jiný. Nemohl usnout. Její slova mu nedala spát. Nepochyboval o tom, že sestra udělá, co řekla. A koho tím myslela, když říkala „my“? „Dostaneme tě odsud.“ Zachumlal se pod peřinu a třásl se strachy z jejích výhrůžek. Uslyšel cvaknutí zavíraného okna. Vyklouzl z postele, ani nerozsvítil, jen došel po špičkách ke škvíře mezi zataženými závěsy. Vykoukl ven. Sestra se tiše kradla po ploché střeše verandy, v ruce si nesla boty na vysokém podpatku a třpytivou kabelku. Pak mu zmizela z dohledu. Stál bez hnutí, v hlavě mu pořád bzučely ty děsivé výhrůžky. Pak to už nemohl vydržet. Popadl džíny a mikinu a rychle si je natáhl přes pyžamo. Vklouzl do tenisek, zhluboka se nadechl a vyrazil za ní.
Kapitola 1
Detektiv seržantka Marie Evansová sestoupila ze své novotou
zářící motorky značky Suzuki Hayabusa. Parkovací místo detektiva inspektora Rowana Jackmana bylo prázdné. Na okamžik zapřemýšlela, ale nevzpomínala si, že by se zmínil o tom, že dnes nepřijde do práce. Snad není nemocný, pomyslela si, sundala si přilbu a zamířila ke vchodu do policejní budovy v Saltern-le-Fen. Seržant na recepci se probíral nějakými papíry. „Dobré ráno, seržante,“ zavolala na něj. „Inspektor Jackman tu dnes není?“ „Neviděl jsem ho, ale zahlédl jsem šéfku a vypadala dost naštvaně.“ Marie zneklidněla, protože superintendantka Ruth Crookeová se málokdy takhle brzy vyskytovala v přízemí. Napadlo ji, že se muselo stát něco vážného, a spěchala do hlavní kanceláře kriminální policie. Byla tam první, takže se neměla koho zeptat. Ale sotva došla ke svému stolu, hubená superintendantka se objevila ve dveřích a mířila k ní. Rty měla zlobně stisknuté, mračila se. „Madam? Něco se stalo?“ zeptala se Marie. Ruth Crookeová jen přikývla a pokynula Marii, aby šla za ní. Došly do její kanceláře, šéfka zavřela dveře a kývla směrem k židli. Marie se posadila a v duchu si říkala, co se proboha děje.
12 | JOY ELLISOVÁ
„Rowan mi dnes brzy ráno volal. Něco se u nich v rodině přihodilo, nemůže přijít do práce. Mohla byste si zatím vzít na starost jeho případy?“ Marii neuniklo, že se komisařka kvůli tomu, co se v Rowanově rodině „přihodilo“, netváří nijak rozrušeně. Zato sama umírala zvědavostí, o co jde. Odpověděla však jen: „Samozřejmě.“ „Říkal, že vám pak v průběhu dne zavolá.“ „Nevíte, co se stalo?“ Marie věděla, že Jackmanově matce je jenom něco málo přes šedesát, je zdravá a v dobré kondici, protože několikrát denně jezdila na koni a byla majitelkou stájí. Že by nějaký úraz na koni? Také věděla, že Jackman má ženatého bratra, otce dvou malých kluků, a doufala, že se žádnému nestalo nic, co by zabránilo Jackmanovi přijít do práce. Ruth chviličku mlčela, pak se naklonila a šeptem jí prozradila: „Rowanova švagrová zmizela. Včera ráno odjela do práce a od té doby ji nikdo neviděl.“ Marie vyjekla: „Proboha!“ „Večer se nevrátila domů a ve firmě tvrdili, že do práce vůbec nepřišla. Rowanův bratr je pochopitelně strachy úplně bez sebe, takže Rowan dělá, co může, aby mu pomohl.“ „A děti?“ „Ty byly v té době u jeho matky. Nevědí, že se něco stalo. Myslí si, že jim rodiče jen dopřáli pár dní u babičky. Má krásný dům a stáje plné koní, takže se tam klukům samozřejmě líbí.“ Ruth lehce pokrčila rameny. „To je bohužel všechno, co vím.“ Marii to šrotovalo v hlavě. Snažila se dát si dohromady všechno, co o Jackmanově rodině věděla. Uvědomila si, že toho není moc. Jackman v tomto směru nebyl nijak sdílný, a i když svého nadřízeného považovala zároveň za dobrého kamaráda, málokdy spolu mluvili o jeho soukromém životě. „Postarám se o všechnu jeho práci, madam. Ten případ týkající se drog máme skoro hotový a také jsem dobře obeznámená s tím podvodem, který
VINÍCI | 13
řešíme s detektivem inspektorem Petem Lawrencem, takže to pro mě není žádný problém.“ „Dobrá, hlavně se snažte, aby práce pokračovala stejným tempem, a doufejme, že u nich doma došlo jen k nějaké manželské roztržce, kterou švagrová v tu chvíli nezvládla, a potřebovala se na pár dní někam zašít, aby si to srovnala v hlavě.“ „Že by odešla od dětí?“ Ruth se trochu ušklíbla. „Zažili jsme už horší věci, když si ženy myslely, že už to s manželem nevydrží.“ Marie přikývla. Byla to pravda, ovšem nevěřila, že v tomto případě jde o tohle. Naopak si pamatovala, že se Jackman jednou nechal slyšet, že občas svému bratrovi skoro závidí, jaký má báječný rodinný život. Milující ženu a dva krásné syny. Jackman zatím odolával nátlaku své matky, aby se oženil. Pořád ho nabádala, aby si vzal příklad z bratra – aby se usadil a také si užíval rodinné idyly. Ruth se podívala na hromadu papírů na Mariině stole. „Tak já se jdu pustit do své práce. Ale řekněte mi, kdybyste potře bovala pomoct se svými případy. A hlavně mi dejte vědět, až se Rowan ozve.“ Odmlčela se a těžce vzdychla. „Byl úplně vyždímaný, Marie. Měla jsem pocit, že se jeho bratr úplně zhroutil, což není nic příjemného. Zdá se, že se Rowan snaží vzít tu tíhu na sebe.“ „Udělám maximum, abych mu pomohla.“ Marie to myslela vážně. Teď s ním prostě hlavně chtěla mluvit. Kvůli práci navíc čas rychle ubíhal. Marie se rozhodla, že ostatním zatím nebude sdělovat žádné podrobnosti, dokud si s Jackmanem nepromluví sama. Kolegové zatím věděli jenom to, že jde o nějakou rodinnou záležitost, navíc měli také svých starostí dost. Zdálo se, že jediný, kdo tuší, že jde o něco vážnějšího, je konstábl Gary Pritchard. Nedlouho před koncem pracovní doby se
14 | JOY ELLISOVÁ
přišel Marie nenápadně zeptat, jestli by mohl nějak pomoct. Než stihla odpovědět, zazvonil jí telefon. „Jackmane?“ Naznačila Garymu, že se má posadit a počkat, a pozorně poslouchala, co jí šéf říkal. Zeptal se jí, jestli by za ním mohla po práci přijet do bratrova domu. Tón jeho hlasu zněl nepřirozeně. „Je to tu dost zlé, Marie.“ „Neozvala se?“ Následovalo výmluvné ticho. Nakonec prohlásil: „Nemůžu to vysvětlovat po telefonu. Přijeďte, prosím. Adresa je Rainham Lodge, Water Lane, Amberly Fen. Je to asi dva kilometry po té dlouhé silnici, pak se dejte přes úzký most po levé straně.“ „Budu tam tak za hodinu.“ „Díky, Marie,“ ukončil hovor. Gary na ni hleděl. „To vypadá špatně.“ „To jo. A mám podezření, že je to ještě horší, než jsem se obávala. Tón, jakým mluvil, se mi ani trochu nelíbil.“ „Můžete mi o tom něco říct? Víte, že to nikomu nevyžvaním.“ Marie přikývla. „Pojďme do jeho kanceláře a já vám to povím, i když asi budu moudřejší, až si s ním promluvím.“ Svěřila se Garymu s tím, co zatím věděla. Kroutil hlavou. „Je to tajnůstkář, ten náš šéf. Málokdy mluví o své rodině, že? Oba jeho rodiče ještě žijí?“ „Jo. Mám dojem, že otec pracuje od rána do večera, takže Jackman spíš tíhne k matce. Navíc má samozřejmě stejnou vášeň pro koně jako ona.“ „No, o koních přece jenom někdy mluví. Tvrdil mi, že se jim bude naplno věnovat, až skončí u policie.“ Gary se usmál. „Kolem toho mlýna, kde bydlí, má pro koně spoustu místa, takže to tak určitě bude.“ Marie vzdychla. „Nelíbí se mi, jak je z toho vynervovaný. To vůbec není on.“ „Zavolejte mi večer, až se vrátíte domů. To je jedno, kolik bude hodin. Jen mě informujte, a jestli budete potřebovat s čímkoli
VINÍCI | 15
pomoct, řekněte. Mám šéfa moc rád, chová se ke mně hezky, tak bych byl rád jakkoli užitečný.“ Marie se na něj usmála. „Zavolám, slibuju. Ale teď už musím běžet.“
Kapitola 2
Marie přejela most přes řeku s břehy porostlými rákosím
a ocitla se na prostorném parkovišti. Kromě Jackmanova land roveru tam parkovaly tři policejní vozy a jedno BMW. Dům stál na velkém pozemku, nejbližší sousedé bydleli asi o necelého půl kilometru dál. Rainham Lodge byla solidní dvoupatrová stavba v georgiánském stylu, bývalá farma, a Marie si při pohledu na dům uvědomila, jak rozdílné jsou její a Jackmanovy rodinné poměry. Jackmanova rodina byla bohatá a starší syn očividně dobře zajištěný. Rozhlédla se. I když šlo o honosný dům, působil velice přátelským dojmem. Blížil se podzim, ale ze zavěšených květináčů a kamenných koryt ještě pořád přepadávaly kaskády pestrobarevných květin, o zeď byla nedbale opřená dvě dětská kola. Dům dýchal teplem a už na první pohled bylo znát, že ho jeho obyvatelé milují. „Tady nejde o žádnou rodinnou roztržku,“ zamumlala si šeptem. A pokud byla její intuice správná, nabízely se bohužel daleko horší možnosti. V otevřených dveřích se objevil Jackman. „Marie! Díky moc, že jste přijela.“ Spěchala k němu a popadla ho za ruku. „Jste v pořádku?“ Na okamžik měla dojem, že se šéf rozpláče. Pak se naklonil a rychle ji objal. „Nevím, Marie. Upřímně řečeno asi nejsem.
VINÍCI | 17
Tohle je prostě hrozné.“ Ohlédl se. „James právě mluví s jedním vyšetřovatelem a je tam s nimi ještě pár dalších lidí. Pojďme do zahrady, ať vám můžu říct mezi čtyřma očima, co se stalo.“ Za domem se prostíral velký trávník a na jeho konci stál letní domek. Jackman jí otevřel dveře a vešli dovnitř. I tam všechno vypovídalo o šťastném rodinném životě. Potřeby na kroket svědčily o jejich častém používání, stejně tak kriketová souprava, stará skládací lehátka měla vzadu natištěná jména, nechyběla hromada stolních her a v jednom rohu stál malířský stojan a dřevěné bedničky vedle něj zřejmě obsahovaly barvy a štětce. Vonělo to tu dřevem a Marie pocítila vlnu nostalgie. Její rodiče neměli tolik peněz jako Jackmanovi. Byli rozvedení, a pro ni to znamenalo, že měla dva domovy: jeden ve Walesu, kde bydlela matka, a jeden tady v Lincolnshiru u táty. Oba však byly naplněné láskou. Jackman se svezl do jednoho většího lehátka a Marie se také posadila. Chvilku seděli mlčky. Bylo vidět, že Jackman neví, jak nebo kde začít. „Sarah je mrtvá,“ vypravil ze sebe. Ta věta zůstala viset ve vzduchu. „Mrtvá?“ Jackman nešťastně vzdychl. „Utopila se.“ „Cože?“ „Já vím.“ Rozhodil bezradně rukama. „Říkal jsem, že je to hrozné, že?“ „Ale já myslela, že si žijou tak šťastně.“ „Oni byli šťastní. Milovala Jamese a kluky zbožňovala.“ Polkl. „Nedává to smysl. Neopustila by je.“ Marie se zamračila. „A vědí určitě, že to byla sebevražda? Nemohla to být nehoda, nebo dokonce vražda?“ Jackman zavrtěl hlavou. „Sebevražda. Bez vší pochybnosti.“
18 | JOY ELLISOVÁ
Promnul si oči. Marii blesklo hlavou, že ještě neviděla Jackmana takhle zdrchaného, vždycky byl jako ze škatulky. Očividně celou noc nespal. „Vysvětlím vám to – no, aspoň vám řeknu, co jsem zjistil od bratra, z něj je teď úplná troska, a od místních policistů. Sarah včera ráno všem připravila snídani, dohlédla na kluky, aby se umyli a oblékli, a vypravila se do práce.“ „Kde pracovala?“ zeptala se Marie. „Hned na kraji Lincolnu, i když jako obchodní zástupce firmy jezdila na různá místa. Pracovala pouze na částečný úvazek, střídala se s kolegyní, aby měla dost času na kluky. Včera měla být jen v Lincolnu. Jenže do práce nedorazila. Nechala auto v Greenborough na parkovišti před supermarketem a odjela vlakem do Peterborough a odtamtud do Londýna. Bezpečnostní kamera ji zachytila, jak vychází z nádraží King’s Cross.“ „Neměla třeba nějakou schůzku, o které nechtěla nikomu říkat?“ Marii napadlo, jestli nejela kvůli něčemu k lékaři či do nemocnice. „Ne, několikrát ji zachytili na cestě do východního Londýna a pak už nic. Až před chvílí.“ „Našli ji?“ Jackman přikývl. „Pojedu ji identifikovat. James by to nezvládl a oba její rodiče jsou mrtví.“ „Chcete, abych jela s vámi?“ vyhrkla okamžitě. „Díky, asi za hodinu pro mě přijede auto. Zvládnu to – sakra, už jsme takové věci dělali víckrát, že?“ „To jo, ovšem netýkalo se to nikoho z naší rodiny, Jackmane.“ Píchlo ji u srdce smutkem, vzpomněla si na tragickou smrt manžela. „Věřte mi, zvládnu to. Vím, že to zní hrozně, ale potřebuju odsud na chvilku vypadnout, abych se nemusel dívat na bratrovo utrpení. Úplně mě to drásá. Tak aspoň udělám něco užitečného, něco, co můžu a umím, a Jamesovi to tím ulehčím.“
VINÍCI | 19
„Chudáci kluci,“ zašeptala Marie. „Já vím. Matka je teď má u sebe a zvládá to skvěle, otec už je na cestě domů z nějakého obchodního jednání v Belgii, nedovedu si nicméně představit, co se bude dít dál.“ „Jak staří jsou synovci?“ „Ryanovi je osm a Milesovi sedm. Jsou chytří jak opice, takže si brzy všimnou, že se něco děje.“ Marii úplně zavalila tragičnost té situace. Dovedla si představit, jaký to bude pro děti obrovský šok. „Jackmane? Jak si můžou být tak jistí, že šlo o sebevraždu?“ „Podle záběrů bezpečnostních kamer. Jedna ji zachytila u zadního vchodu nějakého klubu u řeky.“ Skousl ret. „Byla sama, Marie, a skočila. Šlo o sebevraždu, o tom není pochyb.“ Marie nesouhlasila. Hlavou se jí honila spousta otázek. Ta nejdotěrnější zněla: Proč?
Kapitola 3
Marie nezamířila rovnou domů. Projela vesnicí až k malému
bungalovu, kde teď Gary Pritchard bydlel. Zaparkovala motorku vedle jeho Nissanu Juke a sundala si přilbu. Než se otočila, Gary už stál ve dveřích. „Pojďte dál. Už jsem jedl, ale nechal jsem vám.“ Ustoupil, aby mohla vejít. Z ku chyně se linula libá vůně hovězího guláše a knedlíků s bylin kami, okamžitě jí to zvedlo náladu. „Jo! Přesně tohle teď potřebuju.“ Svlékla si koženou bundu a pověsila ji na věšák v chodbě. Pak spěchala za Garym do kuchyně. Právě stavěl na stůl velký talíř s pořádnou porcí. „Říkal jsem si, že určitě nebudete mít čas se najíst.“ „Uhodl jste. Umírám hlady.“ „Podle toho, jak se na to vrháte, je mi jasné, že za sebou máte perné chvíle.“ „Ne tak jako Jackman. Nikdy jsem ho neviděla tak zdeptaného.“ Během jídla mu vyprávěla, co se stalo. „Chce, abych to hned ráno sdělila ostatním v práci. Aby se to dozvěděli dřív, než se toho chytnou novináři.“ „A on ji dnes večer jede identifikovat?“ „Jo, zrovna pro něj přijelo auto, když jsem odjížděla. Je to tak
VINÍCI | 21
šílené, že vůbec nevím, co na to říct. Co ji proboha přimělo něco takového udělat?“ „Víte, co se říká: nikdy nevidíte, co se děje za zavřenými dveřmi. Lidi dokážou před ostatními hrát všelijaké divadýlko. Možná mezi sebou měli nějaké problémy a chudák ženská neviděla jiné východisko.“ „Měl jste vidět ten dům, Gary. Odevšad doslova vyzařuje štěstí a radost, počínaje obrázky a různými vzkazy připíchnutými na ledničku až po fotky v rámečcích v obýváku. Bylo vidět, že se tam žilo pěkně pospolu, všude taková útulná změť hraček a věcí pro zábavu dětí i dospělých. Čišela z toho taková… taková rodinná pohoda a spokojenost. Myslím, že něco takového se nedá narafičit jen tak naoko.“ „Co když byla nemocná, nějak nevyléčitelně?“ „Také mě to napadlo.“ Marie zamyšleně hleděla do talíře. „Možná to prozradí pitva. Jo, a Jackman si vyžádal, aby ji provedl profesor Rory Wilkinson. Osobně.“ „To mě nepřekvapuje. Rorymu neunikne sebemenší drobnost.“ Gary se opřel a založil si ruce. „Existuje další vysvětlení, i když se zdá trochu nepravděpodobné. Co třeba nějaká vážná duševní porucha? Avšak myslím si, že o tomhle by Jackman věděl.“ Marie svraštila obočí. „A také by o tom věděl její manžel. Její smrt by ho sice zdrtila stejně, nebyl by to ale takový blesk z čistého nebe.“ „Možná se to nikdy nedozvíme. Ale rodině bych přál, aby se to aspoň nějak vysvětlilo. Doufám, že se nebudou muset ještě navíc trápit nějakými nezodpovězenými otázkami.“ Ukázal na Mariin prázdný talíř. „Dáte si ještě?“ „Uf, už ne, díky. Bylo to výborné. Jste moc hodný, že jste na mě myslel.“ Podívala se na hodinky. „No nic, měla bych jet.“ „Hlavně opatrně na té vaší velké bestii.“ „Harvey? To není žádná bestie. To je hodná kočička.“ „Vy říkáte té své motorce Harvey?“