Frank Schätzing
Vzpoura oceánů Lidstvo ohrožuje neznámá civilizace
První část
EUROMEDIA GROUP
VZPOURA OCEANU-1 cast_2 vydani.indd 3
19.12.2022 17:31:29
14. ledna Huanchaco, peruánské pobřeží Oné středy se naplnil osud Juana Narcisa Ucañana, aniž by si toho byl svět povšiml. V širším kontextu to ovšem zaznamenal jen pár týdnů poté, ale Ucañanovo jméno přitom nikde nepadlo. Ucañan byl totiž jen jedním z mnoha. Ale kdyby bylo možné zeptat se ho bezprostředně, co se stalo onoho časného rána, paralely k tomu, co se událo současně po celé zeměkouli, by bývaly byly zjevné. A možná by rybářův pohled na věc právě proto, že pramenil z té naivní části světa, odhalil celou řadu komplexních souvislostí. Jenže ani Juan Narciso Ucañan, ani Tichý oceán na severním pobřeží Peru žádné svědectví nepodali. Ucañan zůstal němý jako ryby, které lovil celý svůj život. Když jsme pak na něj konečně narazili ve statistikách, události mezitím pokročily do dalšího stadia a nahodilé výpovědi o Ucañanově osudu už nikoho dvakrát nezajímaly. Zvlášť když ani před 14. lednem neexistoval nikdo, kdo by se o něj mohl nějak zvlášť zajímat. Aspoň takhle to viděl sám Ucañan, jenž měl pramalou radost z toho, že se z Huanchaka během let stal mezinárodně žádaný ráj mořského koupání. Neměl nic z toho, když naprosto cizí lidé věřili, že svět je v pořádku tam, kde domorodci vyrážejí na moře v archaicky působících člunech pletených ze sítiny. Archaické bylo spíš to, že vůbec ještě vyplouvali. Většina jeho krajanů si vydělávala na živobytí v plovoucích fabrikách na chytání ryb nebo v továrnách na rybí moučku a rybí tuk. Díky nim stálo Peru navzdory ubývajícím hejnům ryb pořád v čele světového žebříčku rybářských velmocí spolu s Chile, Ruskem, USA a asijskými tygry. Navzdory El Niñu se Huanchaco rozrůstalo všemi směry, hotely se kupily jeden na druhý a tomu bez rozmyslu padaly za oběť poslední zbytky přírody. Všichni koneckonců přece jen dělali svou práci. Všichni kromě Ucañana, kterému nezbylo víc než jeho malebný člunek „caballito“ – „koníček“, jak jej kdysi nadšení conquistadoři pojmenovali pro jeho svéráznou konstrukci. Ale jak to vypadalo, ani caballitos tu už dlouho nebudou.
11
VZPOURA OCEANU-1 cast_2 vydani.indd 11
19.12.2022 17:31:29
Nové tisíciletí se zjevně rozhodlo Ucañana vyloučit. Ten mezitím ztratil vládu nad svými pocity. Na jedné straně se cítil trestán. Trestal ho El Niño, který se do Peru navracel odnepaměti a proti němuž člověk nic nezmohl. Zdálo se mu, že je trestán i ochránci životního prostředí, kteří na kongresech vykládali o nadměrném rybolovu a záhubě moří. Výsledkem bylo, že politici zvolna otáčeli hlavy směrem k provozovatelům rybářských flotil a zírali na ně, dokud jim nedošlo, že vlastně civí do zrcadla. Poté se jejich pohledy stočily na Ucañana, jenž za ekologickou katastrofu rozhodně nemohl. Nikoho se přece neprosil o plovoucí továrny ani o japonské a korejské trawlery, které za pásmem dvou set námořních mil čekaly jen na to, aby se přiživily na místních rybách. Ucañan nenesl za nic z toho vinu, ale už tomu sám přestával věřit. To byl druhý mizerný pocit, který se v něm usazoval. Jako by to byl on, kdo z moře těží miliony tun makrel a tuňáků. Bylo mu dvacet osm let a byl jedním z posledních představitelů svého druhu. Všech pět jeho starších bratrů pracovalo v Limě a o něm si mysleli, že je padlý na hlavu, když je ochoten vyplouvat se svým člunem, který nebyl o moc víc než jakýsi předchůdce surfovacího prkna, aby ve zpustošených pobřežních vodách čekal na bonitos a makrely, které nepřicházely. Bratři mu neustále vysvětlovali, že mrtvému už nikdo život nevdechne. Jenže šlo o dech jeho otce, který vyrážel na moře navzdory blížící se sedmdesátce. Každopádně ještě před pár týdny. Teď otec ležel doma, sužoval ho zvláštní kašel a skvrny v obličeji a zdálo se, že pomalu ztrácí rozum. Juan Narciso se upnul k myšlence, že starce udrží naživu, když on bude držet při životě tradici. Šáchorové čluny používali Ucañanovi předci, Indiáni Yunga Moche, tisíc let už dávno předtím, než do země přišli Španělé. Předkové obývali pobřežní krajiny od dalekého severu až dolů k dnešnímu městu Pisco a zásobovali rybami mohutnou metropoli Chan Chán. Tehdy bylo okolí bohaté na pobřežní bažiny wachaques, jež byly zásobárnou sladké vody z podzemních pramenů. Zde rostl šáchor, z něhož Ucañan a jemu podobní pořád ještě vázali své caballitos úplně stejně jako jejich dávní předkové. Postavit caballito vyžadovalo zručnost a vnitřní klid. Konstrukce byla jedinečná. Při tří až čtyřmetrové délce a s do výšky zvednutým obloukem přídě byl svazek rohoží lehký jako pírko a prakticky nepotopitelný. Tisíce takových člunů kdysi brázdily vlny kolem pobřeží kraje nazývaného „Zlatá ryba“, protože se i ve špatných dnech
12
VZPOURA OCEANU-1 cast_2 vydani.indd 12
19.12.2022 17:31:29
vracely s bohatší kořistí, než o jaké se mužům jako Ucañan zdálo v těch nejodvážnějších snech. Jenže i bažiny mizely a s nimi také šáchor. S El Niñem se aspoň dalo počítat. Každých pár let se v době kolem Vánoc ohřál jinak studený Humboldtův proud následkem vynechaných pasátních větrů. Vinou toho nepřinášel potravu, makrely, bonitos ani sardele se v něm vůbec neukázaly, protože tam neměly co žrát. Ucañanovi předkové tento jev nazvali El Niño neboli „Ježíšek“. Někdy Ježíšek vynechal, někdy jen trochu zmátl přírodu, ale vždy jednou za čtyři nebo pět let se na člověka snesl trest boží, jako kdyby chtěl lidské plémě vyhladit. Tornáda, třicetinásobné množství srážek a smrtící laviny bláta, a pokaždé přicházely o život stovky lidí. El Niño se objevil a zase odešel, a vždycky tomu tak bylo. Člověk se s ním nemohl spřátelit, ale nějak se podle něj zařídit dokázal. Avšak od doby, kdy bohatství Pacifiku končilo ve vlečných sítích obrovských tak, že by se na plochu zátahu jedné z nich naskládalo dvanáct jumbo jetů, nepomáhaly už ani modlitby. Možná jsem opravdu hloupý, honilo se Ucañanovi hlavou, zatímco příboj houpal jeho caballitem. Jsem hlupák a jsem vinen. Všichni neseme vinu, protože jsme si zadali s křesťanským patronem, který nedělá nic ani proti El Niño, ani proti rybářským trustům a státním smlouvám. Dřív jsme v Peru měli šamany, pomyslel si. Ucañan znal z vyprávění, co archeologové našli v chrámech předkolumbovské éry u města Trujillo, hned za Měsíční pyramidou. Devadesát koster mužů, žen a dětí, všichni byli ubiti nebo probodeni. V zoufalém pokusu zastavit blížící se potopu v roce 560 obětovali vysocí kněží životy devadesáti lidí a El Niño skutečně odešel. Koho by museli obětovat dnes, aby zastavili drancování moří? Ucañan se zděsil své vlastní myšlenky. Byl dobrý křesťan. Miloval Ježíše Krista a uctíval svatého Petra, patrona rybářů. Prožíval pokaždé celým srdcem jeho svátek, kdy dřevěného světce vozili na člunu od vesnice k vesnici. A přece! Dopoledne se sice všichni hrnuli do kostela, ale večer to pak pořádně roztočili. Šamanismus bujel na plné obrátky. Vždyť který bůh dokáže pomoci tam, kde i sám Ježíšek ujišťuje, že s novou bídou rybářů nemá nic společného a jeho vliv se vyčerpává ve zmatku přírody a jejích ničivých silách – a všechno ostatní je pěkně prosím věcí politiků a lobbistů?
13
VZPOURA OCEANU-1 cast_2 vydani.indd 13
19.12.2022 17:31:29
Ucañan vzhlédl k nebi a přimhouřil oči. Nebe slibovalo nádherný den. Severní pobřeží Peru se v okamžiku změnilo v nádhernou idylu. Už několik dní nebyl na obloze vidět ani mráček. Surfaři takhle časně ráno ještě vyspávali. Ucañan spolu s tuctem dalších rybářů pádloval už půl hodiny proti něžně dorážejícím vlnám. Všichni vyrazili před úsvitem. Slunce, které se nyní objevilo za horami v mlžném oparu, zalilo moře pastelovým světlem. Nekonečná dálka, dosud ještě spíše stříbřitá, se začala měnit v jemnou modř. Na obzoru již bylo možné tušit siluety obrovských nákladních lodí, které mířily do Limy. Krása nadcházejícího jitra však na Ucañana neudělala žádný dojem. Sáhl za sebe a podal si calcal, tradiční červenou síť rybářů caballitos. Je několik metrů dlouhá a kolem dokola opatřená háky různých velikostí. Kritickým zrakem si prohlížel jemně utkaná oka. Dřepěl přitom přímo na rákosí své pletené lodičky, protože caballitos žádné vnitřní místo k sezení nemají, zato na zádi je velkorysý prostor pro výzbroj a síť. Před sebe napříč položil pádlo, rozpůlenou tyčku guayaquilského rákosu, jaké už nikdo v Peru nepoužíval. Patřilo jeho otci. Vzal si je, aby stařec vnímal sílu, kterou jím Juan Narciso zabírá ve vodě. Každý večer, co byl otec nemocný, mu syn vkládal pádlo do levé i pravé ruky, aby pocítil pokračování tradice, a tím i smysl života. Doufal, že otec pozná, čeho se dotýká. Svého syna už nepoznával. Ucañan dokončil prohlídku calcalu. Zkontroloval ho už na pevnině, ale sítě byly vzácností a musela se jim věnovat náležitá péče. Ztráta sítě znamenala konec. Ucañan stál rád na straně těch, kdo v pokeru o zbylé zdroje Pacifiku prohrávali, ale neměl ani v nejmenším v úmyslu prohrát kvůli sebenepatrnější nedbalosti, a už vůbec ne zařadit se mezi ty, kdo se svěřovali láhvi. Co nemohl snést, byl pohled na zoufalce, kteří své čluny a sítě nechali chátrat. Ucañan věděl, že kdyby takovou vyhaslou tvář spatřil v zrcadle, nepřežil by to. Ohlédl se. Po obou stranách se dobrý kilometr od pláže rozprostíralo pole s malou flotilou caballitos, která jako on vyrazila dnes ráno. Koníčci dnes netančili na vlnách jako jindy. Vlnění bylo téměř neznatelné. Příští hodiny stráví rybáři na moři, ozbrojeni téměř fatalistickou trpělivostí. Mezitím se přidružily větší čluny ze dřeva a také jeden traw ler, který projel kolem nich a směřoval dál, na otevřené moře. Ucañan nerozhodně přihlížel, jak muži a ženy jeden po druhém spouštějí do vody své calcaly a pečlivě dbají na to, aby byly pevně připou-
14
VZPOURA OCEANU-1 cast_2 vydani.indd 14
19.12.2022 17:31:29
tány lanem ke člunu. Červené kulaté bóje poskakovaly na hladině. Ucañan věděl, že i jeho čas nadešel, ale pomyslel na minulé dny a nedělal nic. Jenom dál nepřítomně zíral. Pár sardinek, to bylo všechno. Sledoval pohledem zmenšující se trawler. I tento rok se dostavil El Niño, ale ve srovnání s jinými byl celkem neškodný. Pokud se drží v mezích, El Niño někdy ukazuje svou druhou tvář. Úsměvnou a dobrotivou. Nalákáni příjemnými teplotami zabloudí do Humboldtova proudu, který je jim za normálních okolností nepříjemný, velcí tuňáci žlutoploutví a žraloci kladivouni. Sice pak i těch pár malých ryb skončí v jejich žaludcích místo v sítích rybářů, ale člověk nemůže mít všechno. Kdo za takového dne vyrazil dál na moře, měl šanci vrátit se domů s jedním z těch pořádných kousků. Jenže to byly zbytečné úvahy. Rybáři na caballitos nevyplouvali tak daleko. Ve skupině, která jim skýtala ochranu, se několikrát odvážili až deset kilometrů od pevniny. Koníčci vzdorovali silnému vlnobití, jednoduše jeli přes hřebeny vln. Problémem tam daleko bylo proudění. Když bylo silné a vítr navíc foukal od pevniny, rybář musel pořádně napínat svaly, aby dopádloval zpátky na břeh. Někteří se už nevrátili. Ucañan seděl rovně jako svíčka na spleteném šáchoru a ani se nepohnul. V ranním světle začínalo čekání na hejna ryb, která se ani dnes neměla objevit. Pátral ve stopě po trawleru. Byly časy, kdy mohl bez námahy dostat práci na velké lodi nebo v továrně na rybí moučku. Ale po zničujících El Niños počátkem devadesátých let ztráceli zaměstnání dokonce i tovární dělníci. Velká hejna sardelí se už nikdy nevrátila. Co si měl počít? Nemohl se už ani jeden den vrátit bez úlovku. Mohl bys přece učit señoritas surfovat. Taková alternativa se nabízela. Práce v jednom z těch nesčetných hotelů, pod jejichž nadvládou se staré Huanchaco scvrkávalo. Dělat turistům rybářského průvodce. Nosit legrační sáčko a míchat koktejly. Nebo se starat, aby zhýčkané Američanky řičely rozkoší. Při surfování, vodním lyžování a pozdě večer na pokoji. Jenže v den, kdy by se Juan odstřihl od minulosti, by otec zemřel. Třebaže už starce opouštěl rozum, určitě by nějak vytušil, že i jeho nejmladší ztratil víru. Ucañan sevřel pěsti, až mu zbělely klouby. Pak se chopil pádla a odhodlaně, plnou silou začal sledovat mizející trawler. Jeho pohyby byly
15
VZPOURA OCEANU-1 cast_2 vydani.indd 15
19.12.2022 17:31:29
prudké a rázné vztekem. S každým ponořením pádla se vzdálenost od ostatních caballitos zvětšovala. Postupoval rychle kupředu. Dnes ho, a to věděl, nebudou omezovat při návratu žádné nečekané nárazové vlny, žádné zrádné proudění, žádný prudký severozápadní vítr. Když to neriskne dnes, tak už nikdy. V hlubokých vodách tu pořád ještě byli tuňáci, bonitos a makrely, a ty ryby tu nebyly jen pro trawlery. Patřily i jemu. Po hodné chvíli se zarazil a ohlédl zpátky. Huanchaco se svými natěsnanými domy se zmenšilo. Kolem sebe viděl jen vodu. Žádné caballitos, jejichž majitelé by následovali Ucañanova příkladu. Malá flotila zůstala daleko vzadu. Dřív jsme měli v Peru jednu poušť, vyprávěl kdysi otec. Tu ve vnitro zemí. A teď máme pouště dvě. Tou druhou je moře přede dveřmi našeho domu. Stali jsme se obyvateli pouště, kteří se bojí deště. Byl pořád ještě příliš blízko. Zatímco dál pádloval mocnými údery do vody, Ucañan cítil, jak se mu vrací stará sebedůvěra. Najednou měl skvělou náladu a představoval si, jak jede na svém koníčku po nekonečných vodách tam, kde zpod jejich povrchu po tisících vystřelují stříbřitě lesklé hřbety ryb, jiskřivé kaskády ve slunečním svitu, z hlubin se vynořují velryby a vyskakují mečouni. Záběry pádlem ho jeden za druhým unášely pryč, daleko od zápachu zrady. Ucañanovy paže se pohybovaly jakoby samy od sebe, a když konečně nechal pádlo ponořené ve vodě a znovu se ohlédl, rybářská vesnice byla už jen hranatou siluetou s bílými puntíky všude kolem. To se ve slunci lesklo neustále se šířící pozlátko nové doby – hotely. Ucañan cítil, jak se ho zmocňuje bázeň. Tak daleko se ještě nikdy předtím neodvážil. Nejen na caballitu. A Bůh ví, že bylo něco jiného stát nohama na palubě skutečné lodi než mít pod zadkem špičatý zobák ze sítiny. Ranní opar nad vzdáleným městem ho možná šálil, ale mezi ním a Huanchakem se určitě rozprostíralo dobrých dvanáct kilometrů, a možná ještě víc. Byl sám. Ucañan se na okamžik zarazil. Vyslal krátkou modlitbu ke svatému Petrovi, aby ho šťastně a ve zdraví vrátil domů s lodí plnou ryb. Pak se zhluboka nadechl slaného ranního vzduchu, vytáhl zezadu calcal a beze spěchu ho nechal klouzat do vody. Oka s háčky mizela jedno po druhém ve skelné temnotě, až se kolem caballita pohupovaly jenom červené bóje.
16
VZPOURA OCEANU-1 cast_2 vydani.indd 16
19.12.2022 17:31:29
Co se mohlo stát? Počasí bylo krásné, a krom toho Ucañan věděl naprosto přesně, kde se nachází. V bezprostřední blízkosti se z mořského dna tyčil masiv ztuhlé lávy, malý, rozeklaný horský pás. Jeho vrcholy sahaly až těsně pod hladinu. Na nich sídlily mořské sasanky, mušle a krabi. A bezpočet malých ryb v jeho proláklinách a rozsedlinách. Ale připlouvaly sem rovněž velké ryby jako tuňáci, bonitos a mečouni, kteří zde lovili. Pro trawlery to tu bylo nebezpečné, protože mohly narazit a poškodit se o ostré útesy, a tahle oblast navíc nebyla natolik vydatná, aby se v ní vyplatilo lovit ve velkém. Pro odvážného jezdce na caballitu to však bylo víc než dost. Ucañan se toho dne poprvé usmál. Houpal se nahoru a dolů. Vlny zde byly o něco větší než blízko u pobřeží, ale na svém plavidle měl pořád ještě pohodlí. Protáhl si údy a zamhouřil oči proti slunci, jež bledě žluté vyšlo nad horami. Pak se znovu chopil pádla a několika rázy dovedl svého caballita do proudu. Nato si dřepl a narovnal se, aby další hodinu pozoroval bóji, která se pohupovala na vodě kousek od člunu. Za necelou hodinu chytil tři bonitos. Tučné ryby se leskly v otevřeném nákladním prostoru jeho caballita. Ucañanovi se zvedla nálada. To bylo lepší než všechen úlovek za poslední čtyři týdny… Klidně by se teď mohl vrátit, ale když už tu jednou byl, zrovna tak dobře může vyčkávat dál. Den začal skvěle a možná skončí ještě lépe. Mimoto by nevěděl, co s časem. Zatímco jel na svém caballitu pohodlně podél útesů, popouštěl šňůru calcalu a díval se, jak se pohupující se bóje vzdalují, neustále pátral pohledem po světlých místech, kde vyčnívaly skály až k hladině. Bylo nezbytné udržet dostatečný odstup, aby se o ně síť nezachytila. Ucañan zívl. Na laně bylo cítit lehké poškubávání. V následujícím okamžiku bóje zmizela ve změti vln. Pak se vynořila, vymrštila se vzhůru a znovu byla stržena dolů. Ucañan popadl lano. To se však napnulo a sedřelo mu kůži na dlaních. Ucañan zaklel. Vtom se jeho caballito převrátil na stranu. Ucañan pustil lano, aby neztratil rovnováhu. Bóje se červeně blyštěla hluboko ve vodě. Lano bylo napnuté jako tětiva luku a stahovalo záď malého rákosového člunu dolů. Co se to u všech čertů děje?
17
VZPOURA OCEANU-1 cast_2 vydani.indd 17
19.12.2022 17:31:29
Něco se muselo dostat do sítě. Něco velkého a těžkého. Třeba mečoun. Jenže mečoun by byl vyvinul větší tempo a caballita strhl s sebou. Ať už však v okách sítě uvízlo cokoli, chtělo to dolů. Ucañan se znovu pokusil popadnout lano. Člunem opět něco škublo. Ucañana to strhlo dopředu a přistál ve vlnách. Při potopení se mu dostala voda do plic. Když se vynořil, kašlal a plival a uviděl, že jeho caballito je napůl ponořený. Špičatá příď trčela vzhůru. Z nákladního prostoru se svezli do moře tři ulovení bonitos. Pohled na mizející ryby ho zalil vztekem a hořkostí. Byly ztracené! Nemohl se za nimi potopit, protože měl plné ruce práce, aby zachránil člun, a tím i sám sebe. Dopolední úlovek. Všechno bylo zbytečné! Kousek dál se pohupovalo pádlo. Nevěnoval mu pozornost, může si pro něj doplavat později. Vší silou se obtočil kolem přídě a pokusil se ji stlačit dolů. Jenže tím se dostal pod vodu i se člunem, který byl bez nadějně stahován do hloubky. Horečnatě přeručkoval po hladkém šáchoru k zádi. Jeho pravice šmátrala v nákladním prostoru, až nahmátla, co hledal. Díky, svatý Petře! Ucañanův nůž nevypadl do moře a zůstala tam i potápěčská maska, což byla vedle calcalu jeho druhá vzácnost. Jediným pohybem přeřízl lano. Caballito začal ihned stoupat vzhůru a otáčel Ucañanem kolem své osy tak, že ten viděl nad sebou kroužit nebe. Znovu se dostal hlavou pod vodu a pak konečně s hekáním zůstal ležet ve člunu, který se líně pohupoval, jako by se nic nestalo. Narovnal se, celý zmatený. Po bóji nikde ani stopy. Pak začal hledat pádlo. To plavalo na vlnách kousek od něj. Ucañan k němu doplul poháněje člun rukama a přitáhl si ho. Položil ho před sebe a začal zkoumat nejbližší okolí. Tady byly, ty světlé skvrny v křišťálové vodě! Ucañan klel dlouho nahlas a bez ustání. Dostal se moc blízko k podmořským útvarům a calcal se o ně zachytil. Žádný div, že ho to táhlo dolů. To zatracené idiotské denní snění, kterému se oddával! A kde byla síť, tam byla samozřejmě i bóje. Nemohla se vynořit, protože je přivázaná k uvízlé síti. Ucañan přemýšlel. Ano, takhle se to muselo stát. Přesto žasl nad silou, která ho jen o vlásek nestrhla do záhuby. Jako jediné přijatelné vysvětlení mu připadalo, že ho o síť připravil útes pod hladinou, ale pochybnosti v něm přetrvávaly.
18
VZPOURA OCEANU-1 cast_2 vydani.indd 18
19.12.2022 17:31:29
Síť byla ztracena! Nesmí ztratit síť. Rychlými záběry se s člunem vrátil tam, kde se odehrálo krátké drama. Pátral pohledem dole pod sebou a pokoušel se v čiré vodě něco rozeznat. Ale kromě jasných míst bez pevných obrysů neviděl nic. Po síti a bóji ani památky. Bylo to skutečně tady? Ucañan byl námořník. Na moři strávil celý život. I bez technického vybavení věděl, že je na správném místě. Tady musel odříznout lano, aby zachránil člun před zničením. A někde tady dole je i síť. Měl by si pro ni dojít. Myšlenka, že se pro ni bude muset potopit, však byla všechno, jen ne příjemná. I když byl výtečný plavec, v zásadě se – tak jako většina rybářů – vody štítil. Skoro žádný rybář nemiloval moře doopravdy. Moře rybáře vyzývalo každý den znovu a mnozí z těch, kdo celý život rybařili, by bez něj nedokázali žít. Ale s jeho všudypřítomností se jim také nežilo dvakrát dobře. Moře spotřebovávalo jejich životní sílu. Po každém zátahu na ryby si z ní vzalo něco pro sebe a v přístavních zapadácích zanechávalo vyprahlé, zamlklé postavy, které už od života nic nečekaly. Ale Ucañan měl přece poklad! Dárek od jednoho turisty, s nímž měl co do činění někdy loni. Vytáhl ze zádě potápěčskou masku, plivl na ni a pečlivě rozetřel sliny, aby se mu pod vodou nezamžila. Pak ji opláchl v mořské vodě, přitiskl na obličej a utáhl řemínek vzadu na hlavě. Byla to poměrně drahá maska z měkkého, přilnavého latexu. Dýchací přístroj nebo aspoň šnorchl neměl, ale nic takového ani nepotřeboval. Dokázal nabrat do plic dostatečné množství vzduchu, aby se mohl potopit pořádný kus pod hladinu a uvolnit síť. Uvažoval, jak velké hrozí nebezpečí, že ho napadne žralok. Ale všeobecně se v těchto šířkách nevyskytovaly exempláře, které by byly člověku nebezpečné. Ojediněle zde byli spatřeni kladivoun, mako a žralok sleďový, kteří rybářům ničili sítě, ale to bylo stejně dál na volném moři. Velcí bílí žraloci se u pobřeží Peru neobjevovali. Mimoto byl rozdíl potápět se ve volné vodě a v bezprostřední blízkosti skal a útesů, které skýtají jisté bezpečí. A určitě to nebyl žralok, kdo měl na svědomí jeho síť, uvažoval Ucañan. Zavinil si to svou vlastní nedbalostí. To je všechno. Napumpoval do plic vzduch a skočil po hlavě do vln. Bylo důležité dostat se co nejrychleji dolů, protože jinak by ho vzduch v plicích držel
19
VZPOURA OCEANU-1 cast_2 vydani.indd 19
19.12.2022 17:31:29
nahoře jako balon. Tělo svisle dolů, hlavou napřed se vzdaloval hladině. Jestliže se ze člunu voda zdála temná a neproniknutelná, tady dole se mu otevřel světlý a přátelský svět s jasným výhledem na vulkanické útesy, které se zde táhly v délce několika set metrů. Skály byly pokropeny slunečním světlem. Ryby Ucañan neviděl, ale ty ho teď ani nezajímaly. Hledal na skalním útvaru svůj calcal. Příliš dlouho se zde zase zdržovat nemohl, pokud nechtěl riskovat, že mu vlny odnesou caballita moc daleko. Jestli ho v příštích vteřinách nenajde, bude se muset vynořit a potopit znovu. Ale i kdyby se o to měl pokoušet desetkrát! I kdyby to mělo trvat půl dne. Bez sítě se vrátit nemůže. Pak uviděl bóji. V hloubce deseti nebo patnácti metrů se vznášela nad rozeklaným výčnělkem. Síť visela přímo pod ním. Zdálo se, že je zaháknutá na více místech. Oka sítě obklopovalo hejno malých rybiček, které se rozprchly, když se Ucañan přiblížil. Ten se ve vodě postavil, šlapal nohama a pokoušel se uvolnit uvízlý calcal. Proudění nadouvalo jeho nezapnutou košili. Překvapilo ho, že je síť úplně roztrhaná. Nechápavě zíral na dílo zkázy. Tohle snad přece nemohly způsobit jenom skály. Pro všechno na světě, co to tady řádilo? A kde je to něco právě teď? Zmocňoval se ho neklid, když vyprošťoval síť. Vypadalo to, že ji bude spravovat dlouhé dny. Začal mu docházet vzduch. Najednou to asi nezvládne, ale i zničený calcal pořád ještě představuje nějakou hodnotu. Raději toho nechal. Nemá to cenu. Vynoří se, poohlédne se po caballitu a pak se potopí ještě jednou. Zatímco takhle uvažoval, kolem něj se udály změny. Ucañan si napřed myslel, že slunce zakryl mrak. Tančící světelné skvrny zmizely ze skal, jejich struktury a rostliny už nevrhaly stín… Ucañan se zarazil. Jeho ruce, síť a vůbec všechno ztratilo barvu a zesinalo. Tak náhlý přechod se nedal vysvětlit mrakem. Nebe se nad Ucañanem zatmělo během pár vteřin. Pustil calcal a podíval se nahoru.
20
VZPOURA OCEANU-1 cast_2 vydani.indd 20
19.12.2022 17:31:29