Alan Bradley MRTVOLA V KOMÍNĚ Případ Flavie de Luce
KALIBR
Pro Shirley, s láskou a vděčností
Již se neboj v slunci znoje, ani kruté zimy chvění; skončeno je dílo tvoje, domů šels a vzal mzdu denní; zlatí hoši, dívky, ach, jako nuzák přejdou v prach. William Shakespeare Cymbelín
Prolog
J
estli jste aspoň trochu jako já, milujete hnilobu. Je příjemné přemítat o skutečnosti, že právě rozklad a tlení udržují svět v pohybu. Například když někde v lese padne prastarý dub, téměř okamžitě ho začnou stravovat neviditelní predátoři. Tyto vysoce specializované hordy bakterií oblehnou svůj cíl stejně důkladně jako armáda barbarů útočící na nepřátelskou pevnost. Úkolem první vlny je rozložit proteinové struktury padlého stromu na čpavek, s nímž se poté snadno vypořádá druhý tým, který mění páchnoucí čpavek na dusitany. A ti poslední, závěreční dobyvatelé promění pomocí oxidace dusitany v dusičnany, které jsou nezbytné coby hnojivo pro půdu, z níž můžou vyrůst výhonky nových dubů. Skrze zázrak chemie mikroskopické životní formy rozložily kolos na jeho základní součásti. Lesy se rodí a umírají, přicházejí a odcházejí jako roztočená mince hozená do vzduchu: rub… líc… život… smrt… život… smrt a tak dále od chvíle prvotního Stvoření až po nejzazší konec času. Podle mě je to opravdový zázrak. A jestliže jsou mrtvá lidská těla ponechána napospas hlíně, podstoupí stejný základní proces o třech krocích: maso – čpavek – dusičnany. Když však někdo mrtvolu zabalí do špinavé vlajky, nacpe ji do cihlového komína a nechá ji tam celou věčnost, aby se udila a mumifikovala v žáru a kouři – no, tak to je úplně jiný příběh. 9
(1)
V
„ yhnanství!“ kvílel zběsilý vítr, který mě šlehal do tváří. „Vyhnanství!“ úpěly vysoké vlny, které mě máčely ledovou vodou. „Vyhnanství!“ vyly. „Vyhnanství!“ V našem jazyce není smutnějšího slova. Už z toho, jak zní – jako ozvěna železné brány, jež se za vámi s prásknutím zavřela, jako sykot ocelových závor, které zapadají na místo – vám naskakuje husí kůže, ne? „Vyhnanství!“ Zakřičela jsem to slovo do poryvů vichru a vítr mi je vyplivl zpět do tváře. „Vyhnanství!“ Stála jsem na rozhoupané přídi lodi Jeho Veličenstva Scythia a čelisti jsem široce otevírala do vichřice v naději, že mi slané spršky vyplaví z úst odpornou pachuť: pachuť, která představovala celý můj dosavadní život. Kdesi tisíc mil za námi, za východním obzorem, ležela vesnička Bishop’s Lacey a Jelení mlází, můj někdejší domov, kde můj otec, plukovník Haviland de Luce, a moje sestry, Ophelia a Daphne, s největší pravděpodobností právě v tuto chvíli dál zvesela vedou své životy, jako bych nikdy neexistovala. Už na mě zapomněli. Tím jsem si byla jistá. Pouze věrní rodinní služebníci, Dogger a paní Mulletová, nad mým odjezdem nejspíš tajně uronili slzu, ale časem i jim na Flavii zůstanou pouze mlhavé vzpomínky. 11
Tady na rozbouřeném Atlantiku se příď Scythie zvedala výš… a výš… a ještě výš nad hladinu, závratně šplhajíc k nebi, a pak sebou s příšerným dutým prásknutím udeřila zpátky dolů a zahalila přitom levobok i pravobok bělostnými křídly vodní tříště. Bylo to jako jet bez sedla na obrovském ocelovém andělovi, který plave prsa. Ačkoli byl teprve začátek září, moře běsnilo. Srazili jsme se s pozůstatky tropického hurikánu a nyní si s námi vlny už víc než dva dny pohrávaly jako s odhozenou korkovou zátkou. Každý až na mě a kapitána – nebo to tak přinejmenším vypadalo – si zalezl do své kajuty, takže když se člověk potácel rozhoupanými chodbičkami na večeři, slyšel pouze skřípot namáhané oceli a zpoza zavřených dveří na obou stranách dávení z tuctů žaludků. Jelikož plavidlo vezlo skoro devět set cestujících, nebyla to dvakrát příjemná zvuková kulisa. Pokud jde o mě, zdá se, že jsem vůči důsledkům vzduté mořské hladiny přirozeně imunní, což jsem patrně zdědila po svých mořeplaveckých předcích, jako byl Thaddeus de Luce, v době bitvy u Trafalgaru sice ještě pouhý chlapec, ale říká se o něm, že donesl umírajícímu admirálu Nelsonovi limonádu a držel ho za chladnou a zpocenou ruku. Nelsonovými posledními slovy ve skutečnosti nebyl hojně citovaný výrok „polibte mě, Hardy“, adresovaný kapitánovi Thomasi Hardymu z lodi Victory, nýbrž „Pít, pít… ovívat, ovívat… třít, třít,“ což horečnatě šeptal vykulenému mladému Thaddeusovi, který měl při pohledu na smrtelně raněného hrdinu sice slzy v očích, ale přesto se ze všech sil snažil udržet krevní oběh dotyčného velikána v chodu. Vítr mi cuchal vlasy a škubal mým tenkým podzimním kabátkem. Vdechovala jsem slaný vzduch tak zhluboka, jak jsem se odvážila, a mořská voda se mi v proudech valila po tvářích. Najednou mě kdosi drsně popadl za loket. „Co to tady k čertu vyvádíš?“ Lekla jsem se, prudce jsem se otočila a pokusila se útočníkovi vyškubnout. 12
Byl to samozřejmě Ryerson Rainsmith. „Co to tady k čertu vyvádíš?“ opakoval. Patřil k lidem, kteří se domnívají, že aby získali nad někým navrch, musejí každou otázku položit dvakrát. Nejlepší způsob, jak se s nimi vypořádat, je neodpovídat. „Všude tě hledám. Dorsey je z toho celá pryč.“ „Znamená to, že teď budeme muset hledat ještě ji?“ chtěla jsem se zeptat, ale neudělala jsem to. Se jménem jako Dorsey nebylo divu, že jí říkal „Dodo“ – přinejmenším když si myslel, že jsou sami. „Báli jsme se, že jsi spadla přes palubu. Pojď okamžitě dolů. A jdi se k sobě do kajuty převléknout do suchého. Vypadáš jako utopená krysa.“ Tak, a je to. Tohle byla poslední kapka. Ryersone Rainsmithi, pomyslela jsem si, tvoje dny – vlastně pouhé hodiny – jsou sečteny. Zajdu za tím mladým hezkým lodním lékařem, s nímž jsem se předevčírem seznámila u večeře. Pod záminkou, že mě bolí břicho, si od něj vyžebrám lahvičku jedlé sody. Když do Rainsmithovy každovečerní láhve šampaňského propašuju zdravou dávku té soli – při slově „zdravý“ jsem se usmála –, mělo by to být vyřízené. Pokud ji člověk požije s plným žaludkem – a u Ryersona Rainsmithe hladovění rozhodně nehrozilo! –, může být jedlá soda v kombinaci se šumivým alkoholem smrtící: nejprve se dostaví bolest hlavy, která sílí každou minutou, následují poruchy vědomí a prudká bolest břicha. Pak přijde svalová slabost, drobná stolice o velikosti kávových zrn, třas, záškuby – všechno typické příznaky alkalózy. Budu trvat na tom, že ho vezmu na palubu na zdravotní procházku. Když bude nucen zhluboka dýchat čerstvý osvěžující vzduch, celý proces se tím jenom urychlí – jako když přilijete do ohně benzin. Pokud se mi podaří zvýšit pH jeho krve na 7,65, bude mít šanci na přežití asi jako sněhulák v pekle. Zemře v krutých bolestech. 13
„Už jdu,“ oznámila jsem trucovitě a tempem ospalého hlemýždě jsem se za ním vydala po rozhoupané nakloněné palubě na záď. Těžko věřit, pomyslela jsem si, že mě skutečně svěřili tomuhle odpudivému exempláři lidské rasy. Ale zároveň těžko zapomenout, jak k tomu došlo. Začalo to tou hroznou záležitostí s mou matkou Harriet. Poté, co zmizela kdesi v tibetských horách, se deset let pohřešovala a nedávno se vrátila domů za okolností tak bolestných, že mi na ně vlastní mozek zakazoval myslet déle než pár vteřin; kdykoli jsem ten čas přetáhla, můj vnitřní cenzor vlákno vzpomínek přestřihl stejně snadno jako Moira Atropos, ta obávaná třetí sestra Osudu, stříhá nůžkami nit života, když nadejde náš čas. To všechno vedlo k tomu, že se mě rozhodli vypakovat do Dívčí akademie slečny Bodycoteové, Harrietiny někdejší internátní školy v Kanadě, kde mě měli vyškolit, abych zaujala jakousi odnepaměti předávanou dědičnou roli, o níž mi toho nicméně zatím neprozradili ani zblo. „Prostě si na to musíš postupně přijít sama,“ sdělila mi teta Felicity. „Ale za čas pochopíš, že Povinnost je nejlepší a nejmoudřejší ze všech učitelů.“ Nebyla jsem si úplně jistá, jak to myslí, ale jelikož měla moje teta v tomhle tajuplném kdovíčem poměrně vysoké postavení, nemohla jsem jí odporovat. „Je to něco jako ‚Firma‘, viď?“ zeptala jsem se. „Takhle prý o sobě mluví královská rodina.“ „Tak trochu,“ opáčila teta Felicity, „ale s jistým rozdílem. Příslušníci královské rodiny se svého postavení můžou vzdát. My nikoli.“ Právě na naléhání tety Felicity mě zabalili jako pytel starých hadrů a naložili mě na loď do Kanady. Samozřejmě se ozývaly námitky proti tomu, že bych měla cestovat sama, zejména ze strany vikáře a jeho ženy. Chvíli se 14
mluvilo o tom, že by mě přes Atlantik mohla doprovodit Feely se svým snoubencem Dieterem Schrantzem, ale tato myšlenka byla zamítnuta nejen proto, že by to bylo společensky nevhodné, ale také jelikož Feelyina práce varhanistky u Svatého Tancreda byla považována za společensky nezbytnou službu. V tu chvíli Cynthia Richardsonová, vikářova manželka, hodila do klobouku vlastní jméno. Ačkoli jsme s Cynthií v minulosti mívaly napjaté vztahy, nedávno se z nás staly výborné kamarádky, což byl zvrat osudu, kterému jsem ještě pořád stěží dokázala uvěřit. V nepřítomnosti svého manžela byla Cynthia neuvěřitelně zábavná: ačkoli se tomu bránila, stávalo se z ní zase děvče. Vikář by se zděsil, kdyby věděl, kolik čaje jsme v hysterických záchvatech smíchu vyprskaly na břidlicovou podlahu kuchyně na vikářství. Jenže pak želbohu vyškrtli i Cynthii. Podobně jako Feely byla příliš nepostradatelná. Bez ní by nebyl žádný církevní kalendář, žádné kostelní věstníky, žádné květiny na oltář, žádné návštěvy nemocných, žádné schůzky skautek, žádné čisté sutany a komže, žádné teplé jídlo pro vikáře… a ten seznam se táhl dál a dál. Vím, že ji to mrzelo. Pověděla mi to. „Strašně ráda bych navštívila Kanadu,“ řekla mi. „Můj otec v mládí splavoval dříví na řece Ottawě. Místo pohádek mi před spaním vyprávěl strašidelné příběhy o loup-garou – to je vlkodlak z kanadských lesů – a o tom, jak jednou pěkně zmáchal Starého Bulla a Velkého Jacquese Laroquea při vorařské soutěži u Rapides des Allumettes, a to během jednoho a toho samého dopoledne. Vždycky jsem doufala, že si pak někdy zašněruju okované vorařské boty a zkusím to sama,“ dodala teskně. „Teď už k tomu asi možnost nedostanu.“ Bylo mi do breku, když jsem ji viděla sedět u kuchyňského stolu na vikářství, s očima vlhce upřenýma do minulosti. „Oltářní společnost je nejspíš úplně stejně nebezpečná,“ prohlásila jsem zvesela v naději, že ji tím povzbudím, ale zřejmě mě neslyšela. 15
Ještě to odpoledne teta Felicity oznámila, že problém je vyřešen: z Akademie slečny Bodycoteové dostala zprávu, že předseda tamější správní rady, který přes léto pobýval v Anglii, se bude v září plavit domů. Na několik dní si přijel zastřílet k jednomu z našich sousedů, lordu Crowsboroughovi, a tvrdil, že ho nebude ani v nejmenším obtěžovat, když se u nás cestou zastaví a vyzvedne mě – jako bych byla prázdná láhev od mléka. Nikdy nezapomenu na den, kdy dorazil do Jeleního mlází – musím dodat, že s půldruhahodinovým zpožděním – v pronajatém bentley. Vyskočil z vozu a honem ho oběhl na druhou stranu, aby mohl otevřít dvířka Dorsey, královně ze Sáby, která se z automobilu soukala jako čáp z vejce a pak v zářijovém slunci mžikala, jako by se znenadání prudce vytrhla z hypnotického transu. Halila ji róba z tyrkysového hedvábí, na hlavě měla šál stejné barvy a na rtech až příliš tlustou vrstvu fialové rtěnky. Musím ještě něco dodávat? „Ach, Ryersone,“ zavrkala, když se podívala na domov našich předků. „To je tak pitoreskní – jak malebně zchátralé. Přesně jak jsi říkal.“ Ryerson Rainsmith v letním obleku barvy vystydlé kávy se sraženou smetanou se kolem sebe samolibě rozhlédl s palci zaháknutými za žlutou vestu, a prsty si zabubnoval na blahobytný pupek. Silně mi připomínal koroptev. Otec se ho vydal pozdravit: vyšel z hlavních dveří na štěrkovou příjezdovou cestu a muži si podali ruce. „Plukovník de Luce, předpokládám,“ pravil Rainsmith, jako by právě vyřešil nějakou nesmírnou záhadu. „Rád bych vám představil svou manželku Dorsey. Pojď podat ruku vznešenému pánovi, drahoušku. Takovou příležitost nedostaneš každý den. Ha, ha, ha,“ dodal nevesele. „A tohle musí být naše malá Flavia!“ Na papíře byl ten chlap už mrtvý. „Pan Rainsmith,“ řekl a strčil mi před obličej vlhkou ruku. 16
Dogger mě jednou varoval, ať se mám na pozoru před muži, kteří se představují jako „pan“. To je honorifikum, říkal, projev úcty, který mohou člověku poskytnout jiní lidé, ale nikdy, za žádných okolností, se jím nesmí označit sám. Napřažené pravice jsem si nevšímala. „Brejden,“ utrousila jsem. Otec strnul. Přimhouřil oči. Věděla jsem, co se mu honí hlavou. Můj otec vyrostl v dobách, kdy džentlmeny učili, že zdvořilost znamená všechno a jediný způsob, jak prohrát v souboji s filištíny, je ztratit nervy a dát najevo, že vás ranili. Léta, která strávil v japonském zajateckém táboře, ještě zdokonalila jeho schopnost zůstat tváří v tvář urážce nehybný jako kámen. „Pojďte dál, prosím,“ řekl a ukázal k otevřeným dveřím. Měla jsem chuť ho nakopnout a zároveň ho obejmout. Hrdost na rodiče na sebe často bere podivné podoby. „To je ale interesantní stará hala!“ zvolala Dorsey Rain smithová. Hlas měla pronikavý jako zralý sýr a její slova se od tmavého táflování foyer nepříjemně odrážela ozvěnou. „V našem salonu doma v Torontu máme úplně stejný problém s praskajícím lakem, že, Ryersone? Smithers, náš údržbář, tvrdí, že je to buď přílišným teplem, nebo přílišným chladem.“ „Nebo věkem,“ utrousila jsem. Otec mě probodl zcela prázdným pohledem, ale já jasně poznala, co mi tím sděluje. V salonu se Rainsmithovi bez optání uvelebili na nejpohodlnějších sedadlech, zatímco já s otcem jsme se usadili na krajíčku zbylých židlí. Po dokonale načasované pauze se zjevil Dogger a nabídl čaj. Poznala jsem, že na Rainsmithovy to udělalo dojem. „Děkuju vám, Doggere,“ řekla jsem. „A prosím vyřiďte naše poděkování i paní Mulletové.“ Hráli jsme s Doggerem takovou hru: hru, která měla pravidla tak jemně vybroušená, že nikdo mimo okruh naší nejbližší rodiny neměl sebemenší šanci je pochopit. 17
„Není vůbec zač, slečno Flavie,“ opáčil Dogger. „Je nám převelikým potěšením být vám k službám.“ „Ano, děkujeme, Doggere,“ ozval se Ryerson Rainsmith, který se sice ocitl na nejisté půdě, ale usilovně se snažil udržet na nohou. „A také vaší paní Mulletové,“ dodala jeho žena. Dogger jim věnoval tříprocentní úsměv a zmizel tak, jak to měl ve zvyku. Zakrátko se dostavily Daffy a Feely, předstíraly, že jsou zdrcené mým odjezdem, otřesně zdvořilým způsobem konverzovaly s Rainsmithovými, načež odpluly pryč, jedna ke svým knihám, druhá k zrcadlu. Ale nemělo smysl prohrabávat se popelem toho skličujícího odpoledne. Bylo rozhodnuto, že během plavby do Kanady se Rain smithovi stanou mými poručníky a bezpečně mě složí na prahu Dívčí akademie slečny Bodycoteové. „Poručníci!“ prohlásila Daffy, když odešli. „Spíš průvodci. To je přesnější slovo. Naše Flavia podniká Velkou cestu – to je k nevíře! Doufám, že si té šance vážíš, ty mrňavá potvoro. Teď bych si hromsky přála šlapat ve tvých plátěnkách.“ Hodila jsem po ní tenisovou raketu, která byla příhodně při ruce, ale netrefila jsem se. Když jsem nyní šlapala po šikmé palubě Ryersonu Rain smithovi v patách, uvažovala jsem o Daffy úplně jinak – a chyběla mi. Ona byla přinejmenším moje krev a mohla jsem jí vzdorovat, aniž by to nadělalo nějaké trvalé škody. Zatímco Ryerson Rainsmith si bude tuto chvíli pamatovat až do smrti. Ještě v době, kdy z něj nezůstane nic víc než seschlá hrouda na kolečkovém křesle, o tom bude vykládat svým smradlavým vnoučatům. „A tam byla – tam jsem ji našel,“ bude jim líčit nakřáplým roztřeseným hlasem, „stála úplně na špičce přídě a o hlavu se jí rozbíjely vlny.“ 18
Neřekl ani slovo, dokud jsme nesešli do podpalubí, kde jsme se kymáceli jako hrkavé loutky rozhoupanou chodbičkou k soukromé kajutě Rainsmithových. Podle všeho už zapomněl, že mi nařídil, ať se převléknu do suchého. Nebo se možná rozhodl doručit mě manželce zavlhlou. „Dej na moji radu,“ pošeptal mi spiklenecky, jako by z nás najednou byli staří kamarádi. „Snaž se ji nevytočit.“ Než otevřel dveře, zaklepal na ně a gestem mě vyzval, ať jdu první. Podle toho, jak se na mě Dorsey Rainsmithová podívala, jí mohl stejně dobře strčit před obličej kobru. „Podívej se na sebe!“ vyhrkla. „No jenom se na sebe podívej!“ Tenhle pokyn dívky mého věku dostávají často a lidé, kteří ho pronášejí, se nejspíš nikdy nezamysleli nad tím, jak obtížné je takový rozkaz splnit. Nepatrně jsem zašilhala, ale pokud si toho všimla, stejně nic nepochopila. „Kde jsi byla?“ zeptala se. „Venku,“ řekla jsem. „Proč?“ „Kvůli čerstvému vzduchu.“ „Mohla jsi spadnout přes palubu. Na to jsi nepomyslela?“ „Ne,“ odpověděla jsem po pravdě. Taky mě mohl trefit do kebule padající albatros, ale to jsem nahlas neřekla. Co to na té ženské bylo, že mi šla tak příšerně na nervy? Já jsem obecně velmi tolerantní člověk, ale Dorsey Rainsmithová v sobě měla něco, co mě prostě nepřestávalo dráždit. Myslím, že to bylo tím, jak svého manžela scvrkla na míň než čárku. Kdykoli chce být moje sestra Daffy obzvlášť jízlivá, používá slovo „servilní“. Ten výraz mohl prakticky vzniknout výhradně za tím účelem, aby popsal chování Ryersona Rainsmithe, kdykoli se ocitl v přítomnosti své ženy: podlézavé a úslužné, až se z toho jednomu zvedal žaludek. 19
Ohlédla jsem se po něm: stál ve dveřích kajuty, jako by se Dorsey bál a nechtělo se mu dovnitř. Naservíroval mě manželce tak, jako kočka nosí své paničce mrtvého ptáka. Očekával za odměnu pohlazení – nebo možná misku smetany. Ale nedočkal se. „Co s tebou budeme dělat?“ povzdechla si Dorsey, jako by jí na ramenou spočívala tíha celého britského impéria. Udělala jsem to, co se ode mě očekávalo: pokrčila jsem rameny. „Doktora Rainsmithe jsi velmi zklamala,“ oznámila mi, jako by tam vůbec nebyl. „A doktor Rainsmith zklamání nestrpí.“ Doktor Rainsmith? Představil se jako pan. Jako předseda správní rady Akademie slečny Bodycoteové bude nejspíš doktorem pedagogických věd, nebo možná teologie. No, já ho rozhodně nemíním oslovovat nějakými nadutými tituly. „Běž do své kajuty a převleč se do suchého. A zůstaň tam, dokud pro tebe nepošleme.“ Běž do svého pokoje. Typická reakce člověka, který je s rozumem v koncích. Šachmat. Aleluja. Vyhrála jsem. Na celé čáře. Druhý den ráno jsem právě stála na příďovém hrazení na pravoboku, mávala kloboukem do větru a zpívala si „Život na vlně oceánu“, abych se trochu rozveselila, když jsem koutkem oka zahlédla Ryersona Rainsmithe. Jakmile si mě všiml, udělal čelem vzad a vyrazil na záď. Což víceméně udalo tón celému zbytku plavby. O několik dní později, když jsme se blížili k přístavu v Halifaxu, mi Dorsey nakázala, ať si utřu nos. A takto jsem poprvé spatřila Nový svět. Vylodili jsme se ve městě Québec. Kanadský celník v černém obleku a čapce se mě zeptal na účel návštěvy. „Trestanecká kolonie,“ opáčila jsem. Povytáhl obočí, soucitně se podíval na Rainsmithovy a orazítkoval mi pas. 20
Teprve tehdy – právě v tu chvíli – jsem si uvědomila, jak daleko jsem od domova. Sama v cizí zemi. Z nejasných důvodů jsem propukla v pláč. „No tak, no tak,“ zamumlal Ryerson Rainsmith, ale nedíval se přitom na mě, nýbrž na celníka. Ta slova zněla jako „nho-tách, nho-tách“ a já si navzdory slzám uvědomila, že čím dále na západ se dostáváme, tím výrazněji zní jeho falešný britský přízvuk. „Anglické holčičce se stýská po domově,“ prohlásil celník, klekl si a otřel mi oči obrovským bílým kapesníkem. To od něj nevyžadovalo žádnou náročnou detektivní práci: naše pasy už viděl a věděl, že nejsem jejich dítě. Co má tedy za lubem? Je tahle blízká osobní prohlídka součástí pátrání po pašovaném zboží? Na okamžik jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych mohla omdlít a poté se hlasitě dožadovat povzbuzujícího doušku z jedné ze šesti lahví ginu Gordon’s, které se – mezi jiným – ukrývaly pod falešným dnem lodního kufru Rainsmithových. Neptejte se, jak jsem to věděla: v životě jsem udělala pár věcí, na které nejsem hrdá. „Hlavu vzhůru!“ pobídl mě celník, zvedl mi prstem bradu a podíval se mi do očí. Potom se na Rainsmithovy usmál. „Mám doma jednu přesně takovou.“ O tom jsem dost pochybovala a přiměla jsem se k mdlému úsměvu. Ale byla to hrozně nejapná poznámka! I kdyby měl doma stovku dcer plačících do stovky hedvábných kapesníků, co mi bylo po tom? Proč by mi na tom mělo záležet? Na dospělosti mě kromě jiného děsil fakt, že dříve či později člověk připustí, aby se prosté logice postavila do cesty sentimentalita. Falešné city začnou ucpávat mechanismus jako nefiltrovaný med nalitý na drobná kolečka dokonale fungujících hodinek. U dospělých ze svého okolí si toho všímám znovu a znovu. Když selže všechno ostatní, starý dobrý brekot je vždycky 21