Ernest Cline READY PLAYER TWO
LASER
CUTSCÉNA Poté co jsem vyhrál Hallidayovu soutěž, jsem zůstal offline celých devět dní – můj nový osobní rekord. Když jsem se konečně zase nalogoval na svůj účet v OASIS, seděl jsem v rohové kanceláři na nejvyšším poschodí mrakodrapu GSS v centru Columbusu ve státě Ohio, připraven chopit se role jednoho ze čtyř nových vlastníků společnosti. Zbylí tři byli ještě pořád roztroušení po celém světě. Šótó se vrátil domů do Japonska, aby převzal řízení divize GSS Hokkaidó. Aech si užívala delší dovolenou v Senegalu, zemi, o jejíž návštěvě snila celý život, protože odtamtud pocházeli její předci. A Samantha odletěla do Vancouveru, aby si sbalila věci a rozloučila se s babičkou Evelyn. Sem do Columbusu se neměla vrátit dřív než za další čtyři dny, což mi připadalo jako věčnost. Potřeboval jsem se do našeho opětovného shledání něčím zabavit, a tak jsem se rozhodl zase se nalogovat do OASIS a vyzkoušet pár nových superuživatelských funkcí a možností, kterými teď můj avatar disponoval. Vlezl jsem si do svého zbrusu nového, supermoderního imerzního simulátoru Habashaw OIR-9400, nasadil jsem si vizor, navlékl haptické rukavice a spustil přihlašovací sekvenci. Můj avatar se objevil přesně tam, kde jsem se naposledy odhlásil, na planetě Chthonia, před branami hradu Anorak. Přesně jak jsem očekával, shromáždily se v okolí tisícovky dalších avatarů a všichni trpělivě čekali na můj příchod. Podle titulků newsfeedů tam někteří z nich tábořili celý týden – od chvíle, kdy jsem je vzkřísil po naší monumentální bitvě proti Sixerům.
8 :
ernest cline
Mým prvním oficiálním krokem ve funkci spoluvlastníka GSS bylo, že jsem jen pár hodin po ukončení bojů pověřil naše adminy, aby obnovili avatary těchto hrdinských uživatelů a spolu s nimi veškeré položky, kredity a úrovně, o něž přišli. Usoudil jsem, že je to to nejmenší, co můžeme udělat, abychom jim oplatili jejich pomoc, a Samantha, Aech a Šótó se mnou souhlasili. Bylo to první rozhodnutí, o kterém jsme jako noví vlastníci společnosti hlasovali. Jakmile mě avataři poblíž zahlédli, vyrazili ke mně a během chvíle mě obklopili ze všech stran. Aby mě dav neumačkal, teleportoval jsem se do nitra hradu, do Anorakovy studovny – místnosti v nejvyšší věži, kam jsem díky Anorakovu hábitu, který jsem teď nosil, mohl vstoupit jen já sám. Obsidiánově černé roucho obdařilo mého avatara božskou mocí, kterou do té doby disponoval pouze Hallidayův avatar. Rozhlédl jsem se po přeplněné studovně. Tady mě zhruba před týdnem Anorak prohlásil vítězem Hallidayovy soutěže, a jednou provždy mi tím změnil život. Pohled mi padl na obraz černého draka, který visel na zdi. Pod ním stál bohatě zdobený křišťálový podstavec a na něm kalich posázený drahokamy. A v kalichu si hověl předmět, jehož hledáním jsem strávil tolik let: Hallidayovo stříbrné velikonoční vejce. Přistoupil jsem blíž, abych si ho mohl znovu obdivně prohlédnout, a tehdy jsem si všiml něčeho zvláštního – jakéhosi nápisu na jinak neposkvrněném povrchu skořápky. Nápisu, jenž tam rozhodně nebyl, když jsem vejce viděl před devíti dny naposledy. Do místnosti nemohl vstoupit žádný jiný avatar, nikdo tedy neměl možnost s vejcem manipulovat. Existoval proto jen jediný způsob, jak se tam ten nápis mohl dostat. Halliday to vejce osobně naprogramoval tak, aby se na jeho skořápce jen tak zničehonic objevil. Možná se vyloupl hned potom, co mi Anorak předal svůj hábit, a já byl zkrátka jen příliš roztěkaný, než abych si toho všiml. Sehnul jsem se a ten nápis jsem si přečetl: GSS – 13. poschodí – trezor č. 42–8675309. V tu chvíli jsem cítil srdeční pulz až někde v uších. Okamžitě jsem se odhlásil z OASIS a vylezl ze simulátoru. Vyběhl jsem ze své nové kanceláře, prohnal se po chodbě a naskočil do prvního výtahu, který byl k dispozici. Půl tuctu zaměstnanců GSS v kabině
ready player two
: 9
se vyhýbalo přímému očnímu kontaktu. Tipnul bych si, co se jim asi tak v tu chvíli honilo hlavou, nejspíš si pobrukovali spolu s The Who, že tenhle novej šéf bude stejně divnej jako ten starej. Zdvořile jsem jim pokývl na pozdrav a stiskl tlačítko „13“. Podle interaktivní orientační tabule téhle budovy se ve třináctém poschodí nalézal archiv GSS. No jasně, že ho Halliday umístil právě tam. V jeho oblíbeném televizním seriálu Max Headroom ukrývá Network 23 na třináctém poschodí svou výzkumnou a vývojovou laboratoř. Třinácté patro se navíc jmenoval starý sci-fi film o virtuální realitě, uvedený do kin v roce 1999, bezprostředně po Matrixu a eXistenZ. Když jsem vystoupil z výtahu, ozbrojení strážní u bezpečnostního stanoviště se okamžitě postavili do pozoru. Jeden z nich mi oskenoval sítnice kvůli ověření totožnosti, i když to vlastně byla jen formalita, a pak mě doprovodil obrněnými dveřmi za bezpečnostním stanovištěm do bludiště jasně osvětlených chodeb. Konečně jsme dorazili do rozlehlé místnosti, jejíž zdi lemovaly tucty očíslovaných dvířek, vypadalo to jako fakt hodně velké bezpečnostní schránky v bance. Poděkoval jsem strážnému, řekl mu, že může odejít, a sám jsem se rozhlédl po těch dvířkách. Bylo to tam: číslo 42. Další z Hallidayových vtípků – podle jednoho z jeho oblíbených románů, Stopařova průvodce Galaxií, bylo číslo 42 „odpovědí na základní otázku života, vesmíru a vůbec“. Pár vteřin jsem tam jen tak stál a připomínal si, že nesmím zapomenout dýchat. Pak jsem do klávesnice ovládacího panelu vedle dvířek trezoru vyťukal sedmimístnou řadu číslic z nápisu na vejci: 8-6-7-5-3-0-9, kombinaci, jejíž zapamatování nemohlo činit potíže žádnému své cti dbalému gunterovi. Kdo by neznal písničku od skupiny Tommy Tutone Jenny, mám tvoje číslo. Potřebuju, abys byla mou… Zámek s hlasitým cvaknutím povolil, dveře se otevřely a ukázalo se nitro krychlově tvarovaného trezoru – kde dřepělo velké stříbrné vejce. Vypadalo úplně stejně jako to virtuální, vystavené v Anorakově studovně, až na to, že na skořápce tohohle vejce žádný nápis nebyl. Otřel jsem si zpocené dlaně o stehna – fakt bych ho nechtěl upustit –, vyndal jsem to vejce a postavil ho na ocelový stůl ve středu
10 :
ernest cline
místnosti. Spodek byl něčím zatížený, takže se chvilku kývalo, než našlo zcela rovnovážnou polohu – jako hračky Weeble pro mrňata. (Weeble se kýve, ale nespadne.) Když jsem se sklonil, abych to vejce prozkoumal podrobněji, všiml jsem si poblíž špičky malého oválného skenovacího snímače, zarovnaného se zaobleným povrchem. Přitiskl jsem na snímač palec, vejce se rozskočilo a svrchní polovina připevněná na pantech se odklopila. Uvnitř ležel na vytvarovaném modrém sametovém podkladu jakýsi zvláštní headset. Zvedl jsem jej a obracel v rukou. Zařízení mělo segmentovaný centrální hřbet, který měl zřejmě sahat od čela nositele až k jeho šíji, a po obou stranách z něj vybíhalo celkem deset kovových pásků ve tvaru písmene C. Každý ten pásek tvořily vzájemně propojené zatažitelné články a každý z těch článků měl na vnitřní straně řadu kruhových senzorů. Díky tomu byla celá sestava senzorů přizpůsobitelná, takže mohla přilehnout na hlavy všech možných tvarů a velikostí. Od základny headsetu se táhl dlouhý optický kabel zakončený připojením na standardní OASIS rozhraní. Předtím mi srdce bušilo jako zběsilé, zato teď se téměř zastavilo. Jednalo se o nějaký nový druh periferního zařízení OASIS – naprosto nepodobný čemukoli, co jsem viděl kdy dřív, a o celé světelné roky vyspělejší. Vejce vydalo krátké elektronické pípnutí a já se po něm ohlédl. Přes vizor mi přejel červený záblesk, když mrňavý sítnicový skener podruhé ověřil moji totožnost. Pak se sám od sebe zapnul malý monitor zabudovaný v otevřeném víku vejce a na pár vteřin se objevilo logo GSS, které vzápětí nahradil vrásčitý obličej Jamese Donovana Hallidaye. Soudě podle očividného stáří a přepadlých rysů pořídil tuhle videonahrávku krátce před svou smrtí. Navzdory svému vzezření však k nahrání tohoto vzkazu nepoužil OASIS avatara jako v případě Anorakovy výzvy. Z jakéhosi důvodu se tentokrát rozhodl objevit naživo, v brutálním, nemilosrdném světle reality. „Zařízení, které právě držíš v rukou, je OASIS neurální interface, zkráceně ONI.“ Pronesl to jako ou-en-aj. „Je to první plně funkční neinvazivní neurální rozhraní na světě. Umožňuje uživateli OASIS vnímat zrakem, sluchem, čichem, chutí i hmatem virtuální prostředí svého avatara prostřednictvím signálů přenášených přímo
ready player two
: 11
do mozkové kůry. Sady senzorů v headsetu navíc monitorují a interpretují mozkovou aktivitu nositele a umožňují mu ovládat OASIS avatara stejně jako své fyzické tělo – jednoduše myslí.“ „No to mě poser,“ zašeptal jsem bezděčně. „A to je jenom začátek,“ pokračoval Halliday, jako by mě slyšel. „ONI headset je možné použít i k nahrávání zážitků nositele v reálném světě. Veškeré smyslové vjemy přijímané mozkem se digitalizují a ukládají ve formě souboru s koncovkou .oni (tečka-ou-en-aj) na externí disk připojený k headsetu. Jakmile se tento soubor nahraje do OASIS, celý zážitek je možné znovu přehrát a prožít, ať už osobou, která záznam pořídila, nebo kterýmkoli jiným uživatelem ONI, s nímž se dotyčný rozhodne soubor sdílet.“ Halliday ze sebe vymáčkl chabý úsměv. „Jinak řečeno, ONI ti umožňuje prožít okamžiky životů jiných lidí. Vidět svět jejich očima, slyšet jejich ušima, čichat jejich nosem, chutnat jejich jazykem a osahat si ho skrz jejich kůži.“ Halliday věcně pokývl do kamery. „ONI je nejmocnější komunikační nástroj, jaký kdy lidstvo vynalezlo. A nejspíš je i poslední, který kdy budeme potřebovat vynalézt.“ Poklepal si na čelo. „Odteď se můžeme napojit přímo na toho starého troubu tady uvnitř.“ Slyšel jsem jeho slova, ale nedařilo se mi je zpracovat. Mluvil Halliday vážně? Nebo trpěl při pořizování nahrávky nějakými bludy, ztratil kontakt s realitou, když vstoupil do finálního stadia své choroby? Technologie, kterou popisoval, byla věčným námětem science fiction. Jistě, miliony fyzicky hendikepovaných lidí využívaly neurální rozhraní každodenně, pomáhalo jim vidět, slyšet nebo hýbat ochrnutými končetinami. Jenže těchhle lékařských zázraků se stále dalo dosáhnout pouze tak, že jste pacientovi vyřízli do lebky díru a zavedli mu implantáty a elektrody přímo do mozku. Myšlenka headsetu s neurálním rozhraním, který by vám umožnil nahrávat, přehrávat a/nebo simulovat kompletní smyslové zážitky lidských bytostí, se objevila v dlouhé řadě Hallidayových oblíbených sci-fi románů, televizních seriálů a filmů. Byl tu SimStim – fiktivní technologie Simulované stimulace, kterou předjímal William Gibson v románu Neuromancer. Podobná technologie zaznamenávající osobní zážitky se objevila i ve dvou filmech, jež Halliday obzvlášť zbožňoval, v Brainstormu a Zvláštních dnech.
12 :
ernest cline
Pokud ONI opravdu zvládlo všechno to, co Halliday tvrdil, znamenalo by to, že znovu dokázal nemožné. Čirou silou vůle a svou inteligencí opětovně proměnil vědeckou fantastiku ve vědecký fakt, aniž by se nějak zvlášť ohlížel na dlouhodobé důsledky. Zaujalo mě i jméno, které Halliday pro svůj vynález vybral. Už jsem viděl dost anime, abych věděl, že oni je japonský výraz pro obřího rohatého démona z hlubin pekelných. „Software a veškerá dokumentace k ONI už byly zaslány e-mailem na tvůj soukromý OASIS účet,“ pokračoval Halliday. „Spolu s kompletním schématem headsetu a modely pro 3D tisk, které jsou nezbytné k výrobě dalších kusů.“ Halliday se na moment odmlčel a zadíval se do kamery, než znovu promluvil. „Jakmile otestuješ ONI sám na sobě, nejspíš ti dojde – stejně jako to došlo mně –, že tenhle vynález má moc drasticky proměnit povahu lidské existence. Myslím, že by lidstvu mohl pomoct. Ale taky by mohl situaci ještě zhoršit. Všechno to bude pravděpodobně záviset na načasování. Proto jsem osud tohoto vynálezu svěřil do rukou tobě, svému dědici. Ty musíš rozhodnout, kdy – a pokud vůbec – bude svět na tuto technologii připraven.“ Jeho křehké tělo se roztřáslo prudkým záchvatem kašle. Pak se sípavě nadechl a ještě naposledy se chopil slova. „Dopřej si na to rozhodnutí tolik času, kolik bude potřeba,“ řekl. „A nenech se od nikoho popohánět. Jakmile se Pandořina skříňka jednou otevře, už ji nelze znovu zavřít. Takže… vol moudře.“ Zlehka do kamery zamával na rozloučenou. Pak nahrávka skončila, na monitoru se objevila zpráva VIDEOZÁZNAM VYMAZÁN a hned nato se přístroj sám vypnul. Dlouho jsem tam jen tak seděl. Mohlo by jít o nějaký posmrtný kanadský žertík? Protože druhá možnost nedávala na pohled vůbec žádný smysl. Jestli ONI vážně dokázalo všechno to, co říkal, pak by to byl nejmocnější komunikační nástroj, jaký kdy kdo vynalezl. Proč by ho tedy držel v tajnosti? Proč by si ho jednoduše nenechal patentovat a nevypustil ho do světa? Znovu jsem se zadíval na ten headset. Celých osm let ležel zamčený v trezoru a jen trpělivě vyčkával, až ho najdu. Když jsem jej teď konečně držel v rukou, mohl jsem udělat pouze jedinou věc.
ready player two
: 13
Uložil jsem headset zpátky do vejce, popadl ho, otočil se na patě a opustil archiv. Původně jsem měl v plánu dojít k výtahu klidným a důstojným krokem, jenže sebeovládání vyprchalo během pár vteřin a já se rozběhl tak rychle, jak jen mě mé nohy dokázaly nést. Zaměstnancům, na které jsem narazil, když jsem pospíchal zpátky do nejvyššího poschodí, se naskytl pohled na nového šéfa s pološíleným výrazem v očích, jak zuřivě sprintuje posvátnými chodbami Gregarious Simulation Systems a v náručí svírá obří stříbrné vejce.
aaa Jen co jsem se ocitl zpátky ve své kanceláři, jsem zamkl dveře, zatáhl žaluzie a usadil se u stolního počítače, abych si pročetl dokumentaci ONI, kterou mi Halliday poslal e-mailem. Teď jsem byl vděčný, že tu Samantha není. Nerad bych jí dopřál příležitost, aby mi otestování ONI vymluvila. Choval jsem totiž jisté obavy, že by se o to pravděpodobně pokusila, a pokud by tomu tak bylo, že by i uspěla. (Nedávno jsem zjistil, že když se do někoho šíleně zamilujete, dokáže vás přesvědčit prakticky k čemukoli.) Jenže já si v žádném případě nehodlal nechat takovouto historickou šanci ujít. Bylo by to jako prošvihnout možnost projít se coby první člověk po Měsíci. A navíc jsem se nebál, že by ONI mohlo být nebezpečné. Kdyby bylo použití headsetu potenciálně škodlivé, Halliday by mě určitě varoval. Koneckonců jsem právě vyhrál soutěž a stal se jeho jediným dědicem. Nechtěl by, abych utrpěl nějakou újmu. Tohle jsem si pořád opakoval, když jsem připojoval ONI headset ke své OASIS konzole a opatrně si ho nasazoval na hlavu. Tele skopické proužky se automaticky zasunuly a pevně přimknuly řady senzorů a transmiterů, které na nich byly připevněny, k jedinečným konturám mé lebky. Pak se kovové klouby stáhly a celé to zařízení trochu připomínající pavouka se mi na lebce uzamklo tak, aby snímače nebylo možné posunout nebo je odstranit, dokud bude přístroj propojen s mým mozkem. Podle dokumentace ONI by násilné stržení headsetu, pokud je v provozu, mohlo těžce poškodit mozek nositele a/nebo ho dostat natrvalo do kómatu. Titanem vyztužené
14 :
ernest cline
bezpečnostní proužky zajišťovaly, že k tomu nedojde. Tento drobný detail mi skýtal spíš uklidnění, než aby mě znepokojoval. Řídit auto bylo taky riskantní, pokud jste si nezapnuli pás… V dokumentaci ONI byla i poznámka, že náhlé přerušení přísunu energie do headsetu by mohlo rovněž způsobit poškození nositelova mozku, proto mělo zařízení zabudovanou záložní baterii, která ho byla v případě potřeby schopna pohánět dost dlouho na to, aby dokončilo nouzovou odhlašovací sekvenci a bezpečně probudilo nositele z uměle navozeného stavu připomínajícího spánek, v němž se nacházel, dokud byl headset v provozu. Tudíž nebyl důvod dělat si starosti. Vůbec žádný. Byl to jen obří kovový pavouk pevně svírající mou lebku, který se chystal propojit s mým mozkem. Položil jsem se na pohovku s modrým sametovým potahem v koutě kanceláře a dle instrukcí se ujistil, že mám tělo v poloze optimální pro spánek. Pak jsem se zhluboka nadechl a celé to spustil. Na kůži na hlavě jsem ucítil lehké mravenčení. Z pročtené dokumentace ONI jsem věděl, že headset provádí sken mého mozku, aby zmapoval jeho jedinečnou geografii. Tenhle sken bude následně uložen na můj účet a v budoucnu bude používán k ověření mé totožnosti namísto sítnicového skenu. Syntetizovaný ženský hlas mě vybídl, abych řekl své heslo. Pronesl jsem ho pomalu a vyslovoval pečlivě, s tichou vzpomínkou na Tears for Fears: Každý chce ovládnout svět. Jakmile bylo heslo ověřeno, vysunul se z přední části headsetu maličký displej rozšířené reality a zasekl se v pozici před mým levým okem jako monokl. Objevilo se několik odstavců textu, které jako by se vznášely ve vzduchu na pozadí mého zorného pole: Varování! Z bezpečnostních důvodů je možné headset s OASIS neurálním interfacem používat bez přerušení maximálně dvanáct hodin. Jakmile bude dosaženo tohoto limitu, budete automaticky odpojen od svého účtu a ONI headset nebudete moci použít dříve než po dalších dvanácti hodinách. Během tohoto povinného odpočinku budete nadále moci využívat konvenční imerzní hardware. Pokusy o manipulaci se zabudovanými bezpečnostními pojistkami ONI headsetu nebo o jejich vyřazení za účelem prodloužení denního
ready player two
: 15
limitu využívání mohou mít za následek syndrom synaptického přetížení a trvalé poškození nervové tkáně. Gregarious Simulation Systems nenese zodpovědnost za jakákoli zranění způsobená nesprávným používáním ONI.
Viděl jsem tohle bezpečnostní varování už v dokumentaci headsetu, ale překvapilo mě, že ho Halliday vložil do přihlašovací sekvence. Vypadalo to, jako by už před těmi více než osmi lety provedl veškeré nezbytné přípravy pro uvedení ONI na trh. Nakonec se k tomu ale neodhodlal. Namísto toho si odnesl tajemství existence ONI s sebou do hrobu. A já jsem teď to jeho tajemství zdědil. Ještě několikrát jsem si to varování přečetl a sbíral jsem odvahu. Ta část o trvalém poškození mozku nepůsobila zrovna povzbudivě, ale já koneckonců nebyl žádný pokusný králík. Podle dokumentace ONI provedlo GSS s headsetem sérii nezávislých testů na lidech už před více než deseti lety a všechny prokázaly, že je jeho použití naprosto bezpečné, pokud člověk dodržuje dvanáctihodinový denní limit. A o to už se postarají zabudované bezpečnostní protokoly firmwaru. Takže, připomněl jsem si znovu, nemám naprosto žádný důvod k obavám… Natáhl jsem ruku a klepl na tlačítko Souhlasím pod bezpečnostním varováním. Systém dokončil mé přihlášení a ve středu zorného pole se rozsvítil text: Ověření totožnosti proběhlo úspěšně. Vítej v OASIS, Parzivale! Přihlášení dokončeno: 11:07:18 OST – 25. 1. 2046
Když časové razítko vybledlo, nahradil ho krátký vzkaz o pouhých třech slovech – poslední věc, kterou jsem spatřil pokaždé, než jsem opustil skutečný svět a vstoupil do toho virtuálního. Nebyla to však ta tři slova, jež jsem byl zvyklý vídat. Přivítal mne – stejně jako v budoucnu všechny další potenciální uživatele ONI – nový Hallidayův pozdrav pro návštěvníky, kteří přijmou jeho průlomovou technologii: READY PLAYER TWO
0000
Zorné pole mi na moment zčernalo, jak headset vydával mému mozku pokyny, aby uvedl tělo do neškodného, spánek připomínajícího stavu, zatímco má vědomá mysl zůstávala v rámci jakéhosi počítačem navozeného lucidního snění aktivní. Pak se OASIS pomalu zhmotnilo a obklopilo mne ze všech stran. Už jsem zase stál v Anorakově studovně, odkud jsem se odhlásil naposledy. Všechno vypadalo stejně jako předtím, ale celkový pocit byl naprosto odlišný. Byl jsem opravdu tady, fyzicky jsem se ocitl uvnitř OASIS. Už jsem to nevnímal tak, že používám svého avatara, teď jsem byl svým avatarem. Ztratil se vizor z mého obličeje, ta lehká strnulost a omezení, jež člověk cítil pokaždé, když si navlékl haptickou kombinézu nebo rukavice. Dokonce jsem nevnímal ani headset ONI, který mělo mé reálné já nasazený. Když jsem zvedl ruku, abych se poškrábal na hlavě, zařízení jsem nenahmatal. Otevřeným oknem vanul do studovny lehký větřík a já ho cítil na kůži, na tvářích i ve vlasech. Cítil jsem své nohy stojící na kamenné podlaze, pohodlné boty, které měl můj avatar nazuté. Uvědomil jsem si, že své okolí vnímám i čichovým ústrojím. Vdechoval jsem zatuchlý pach stařičkých kouzelnických knih, jež lemovaly zdi, promísený s kouřem zapálených svíček. Natáhl jsem ruku a dotkl se poblíž stojícího pracovního stolu. Když jsem po něm přejel prsty, nahmatal jsem ve dřevě rýhy. Pak jsem si všiml velké mísy s ovocem na stole – ta tam předtím nebyla.
18 :
ernest cline
Vzal jsem si jablko a vnímal v dlani jeho tíhu i tvrdý a hladký povrch. Zmáčkl jsem ho konečky všech pěti prstů a cítil, že vytvořily drobné krátery v dužině, skryté pod slupkou. To dokonalé napodobení všech navzájem propojených smyslových vjemů mě uvádělo v úžas. Byly tak jemně odstíněné, jak by to žádné haptické rukavice nikdy nedokázaly okopírovat nebo simulovat. Zvedl jsem jablko ke rtům svého avatara, které jsem teď vnímal jako vlastní rty, a zakousl jsem se do něj zdánlivě vlastními zuby. Ono to chutnalo jako doopravdické jablko. Nejdokonaleji uzrálé a nejlahodnější jablko, co jsem kdy jedl. Uživatel OASIS vždycky mohl prostřednictvím svého avatara jíst a pít. Jenže zobnout si nějaký ten posilovací bonus nebo vypít léčivý lektvar byla v zásadě jen nesmyslná pantomima prováděná haptickými rukavicemi. Nikdy jste necítili, že by se něco dotklo vašich rtů, a už vůbec ne jazyka. Teď to ale díky ONI možné bylo. A já si to užíval. Začal jsem ochutnávat ostatní ovoce z mísy. Pomeranč, banán, hroznové víno i papája chutnaly stejně tak skvěle a pokaždé, když jsem si do nich kousl, jsem cítil, jak mi ovoce putuje jícnem do žaludku. Dokonce jsem vnímal, že se mi žaludek plní. „No to mě podrž!“ vykřikl jsem do prázdné místnosti. „Tohle je fakt neuvěřitelný!“ Má slova ovšem vyzněla zkomoleně, protože jsem mluvil s pusou plnou papáji. Cítil jsem, jak mi šťáva stéká po bradě. Otřel jsem si ji rukávem. Potom jsem začal běhat po místnosti, div jsem nepukl vzrušením, dotýkal jsem se všech možných povrchů a předmětů, abych zjistil, jaké jsou na omak. A jaké že byly na omak? Všechny působily naprosto reálně. Takovéhle byly. Všechno působilo reálně. S tím, jak má počáteční euforie postupně opadala, jsem se začal zajímat o to, jestli ONI simuluje i bolest. Protože pokud bude bolest stejně reálná jako to ovoce, mohl bych si ublížit. Hodně ublížit. V rámci experimentu jsem se zlehka kousl do jazyka. Cítil jsem tlak každého jednotlivého zubu i zrnitost chuťových pohárků, když jsem po nich přejížděl řezáky. Ať jsem ale kousal jakkoli tvrdě, žádnou bolest jsem necítil. Přesně jak jsem předpokládal, Halliday zabudoval do systému nějakou pojistku, aby před ní uživatele ochránil.
ready player two
: 19
Vytasil jsem jeden ze svých blasterů a střelil se do pravé nohy. Stálo mě to několik zásahových bodů a pocítil jsem středně bolestivé škubnutí, ale byl to spíš takový drsný štípanec než střelná rána. Bláznivě jsem se rozchechtal, když jsem vracel blaster do pouzdra. Pak jsem se rozběhl, třemi kroky překonal vzdálenost k oknu a vyskočil ven. Byl jsem jako Superman, raketovou rychlostí jsem se řítil vzhůru k oblakům a můj hábit třepotající se ve vzduchu připomínal plášť. Měl jsem pocit, že skutečně letím. V tu chvíli jsem byl přesvědčený, že je možné úplně všechno. Protože přesně to se teď evidentně naplnilo. Tohle bylo ono – poslední nevyhnutelný krok ve vývoji videoher a virtuální reality. Simulace se stala nerozeznatelnou od skutečného života. Věděl jsem, že Samantha mi to schvalovat nebude. Jenže jsem byl příliš rozjařený, než abych se takovými myšlenkami zatěžoval. Chtěl jsem víc. A ONI toho pro mě opravdu v zásobě víc mělo. Daleko víc. Doletěl jsem zpátky do Anorakovy studovny a pokračoval jsem v experimentování s možnostmi ONI. Tehdy jsem na průhledovém displeji svého avatara objevil nový rozbalovací seznam nadepsaný ONI. Když jsem ho rozklikl, spatřil jsem nabídku tuctu velkých souborů, které už byly staženy na můj účet. Všechny měly příponu .oni a provokativně prosté názvy jako AUTOMOBILOVÉ ZÁVODY, SURFOVÁNÍ, SESKOK PADÁKEM nebo KUNG-FU. Zvolil jsem SURFOVÁNÍ a najednou jsem stál na surfařském prkně, zkušeně se vezl na oblé stěně obří vlny u pobřeží kteréhosi tropického ostrova. Když jsem se ale reflexivně pokusil pohnout, abych udržel balanc, zjistil jsem, že své tělo nemám pod kontrolou. Byl to pasivní zážitek. Prostě jsem se jen vezl. A do jisté míry to byl i odlišný pocit než ten, který jsem zakusil v Anorakově studovně – tam běželo všechno až tajuplně hladce a precizně, zatímco tohle bylo tak nějak intenzivnější, ale současně znepokojivější a matoucí. Když jsem sjel pohledem ke svému tělu, uvědomil jsem si, že už nejsem Parzival – byl jsem někdo jiný. Někdo menší a hubenější, s tmavší pletí a prameny dlouhých černých vlasů, které mi visely přes obličej. Někdo oblečený v bikinách. Někdo s ňadry. Byl jsem žena! A skvělá surfařka. Žádný avatar. Tenhle zážitek nahrála skutečná osoba. Prožíval jsem kousek života jiného člověka.
20 :
ernest cline
Neměl jsem žádnou kontrolu nad svými pohyby, ale viděl jsem, slyšel, nosem a pohmatem vnímal všechno – každý pocit, který zakusila žena, jež tuhle nahrávku pořídila. Dokonce jsem cítil headset ONI na své – její – hlavě a taky jsem si všiml připojeného externího disku ve vodotěsném pouzdře, které měla připevněné k pravé ruce. Tím se vysvětloval i ten rozdíl v prožitku. Tohle nebyl simulovaný vstup, který pro mě vytvořil OASIS server – skutečně jsem vnímal svět prostřednictvím těla konkrétní surfařky, vteřinu po vteřině, tak jak ho přenášely její synapse. Syrový neurální vstup z mozku, který náležel někomu jinému. Když se vlna o pár vteřin později rozbila o břeh, zážitkový klip skončil a já se ocitl zpátky v kůži svého avatara. Znovu jsem stál v Anorakově studovně. Navolil jsem si další klip a pak ještě další. Projel jsem se v závoďáku, zaskákal si padákem, zkusil kung-fu, potápěl se v moři a zarajtoval si na koňském hřbetu – to vše během pouhé půlhodiny. Přehrál jsem si všechny .oni soubory ze seznamu, pěkně jeden po druhém, skákal jsem z místa na místo, z těla do těla a od jednoho zážitku k druhému. Zarazil jsem se teprve, když jsem dospěl k sérii souborů s názvy jako SEX-M-Ž.oni, SEX-Ž-Ž.oni a SEX-Nebinární.oni. Na tohle jsem fakt nebyl připravený. Pořád jsem opravdově, bláznivě a hluboce miloval Samanthu. A pořád ještě se mi trochu točila hlava při vzpomínce na to, jak jsem s ní před pár dny přišel o panictví. Nechtěl jsem jí byl nevěrný. Usoudil jsem, že podvádění je podvádění, ať už naživo, nebo Memorex. Odhlásil jsem se z OASIS a znovu jsem převzal vládu nad svým tělem. Celý proces trval pár minut. Pak jsem si sundal ONI headset a otevřel oči. Rozhlédl jsem se po své kanceláři. Podíval jsem se, kolik je. Uplynulo něco málo přes hodinu, což podle mě v zásadě odpovídalo. Sevřel jsem opěrky svého křesla. Zvedl jsem ruce a dotkl se svého obličeje. Realita mi už nepřipadala o nic skutečnější než před chvílí OASIS. Mé smysly ztrácely schopnost poznat mezi nimi rozdíl. Halliday měl pravdu. ONI změní svět.
aaa
ready player two
: 21
Jak tohle Halliday sakra dokázal? Jak se mu podařilo vytvořit tak složitou technologii v naprostém utajení? Když navíc hardware nebyl zrovna jeho parketa. Odpověď se skrývala v dokumentaci, kterou mi poslal. Když jsem si podrobně pročetl i zbytek, zjistil jsem, že na tom Halliday pracoval více než pětadvacet let s celou výzkumnou laboratoří plnou neurovědců – ukrýval své tajemství všem na očích. Pár měsíců poté, co GSS spustilo OASIS, založil Halliday v rámci společnosti vývojovou divizi nazvanou Laboratoř pro výzkum přístupnosti (LVP). Oficiálně bylo jejím úkolem vytvořit řadu neuroprotetického hardwaru, který by umožnil lidem s těžkými fyzickými hendikepy snáze používat OASIS. Halliday zaměstnal v LVP nejbystřejší mozky na poli neurovědy a pak jim zajistil veškeré potřebné finance, aby se mohli plně věnovat svému výzkumu. Činnost LVP v průběhu následujících dvou dekád rozhodně nebyla žádným tajemstvím. Právě naopak, jejich průlomové objevy umožnily vyrobit řadu nových medicínských implantátů, které se začaly široce používat. O několika z nich jsem se dočetl ve svých středoškolských učebnicích. Jako první vyvinuli nový typ kochleár ního implantátu, který – pokud se ho lidé rozhodli používat – umožňoval sluchově postiženým vnímat zvuky naprosto zřetelně jak v reálném světě, tak v OASIS. O pár let později odhalili světu nový retinální implantát, který dopřával slepým lidem možnost v rámci simulace dokonale „vidět“. A připojením dvou minikamer, upevněných na hlavě, k témuž implantátu bylo možné obnovit jejich zrak i ve světě skutečném. Dalším vynálezem LVP byl mozkový implantát, který umožňoval paraplegikům ovládat pohyby svého OASIS avatara jednoduše myslí. Fungoval ve spolupráci se samostatným implantátem, díky němuž dotyční cítili simulované smyslové vstupy. Stejné dva implantáty poskytly těmto lidem schopnost znovu získat vládu nad spodními končetinami a současně obnovovaly hmat. Také umožňovaly lidem s amputacemi kontrolovat robotické protézy a přijímat jejich prostřednictvím smyslové vjemy. Aby toho dosáhli, vypracovali výzkumníci metodu „nahrávání“ smyslových informací, které se přenášely do lidského mozku nervovou soustavou v reakci na všemožné vnější stimuly. Pak tyto