0043474

DLOUHÁ CESTA Na moři Nový Zéland – Auckland, Onehunga 1929

ZVEROLEKARKA_02_Velke nadeje.indd 5

4.2.23 13:44

kapitola 1

Moře se rozprostíralo kolem dokola jako šedá plachta pod bledou oblohou. Nellie vnímala pomalé zvedání a klesání, jak parník proplouval vlnami. A přitom jí všichni právě tuhle část cesty líčili jako nejbouřlivější a nejobtížnější při plavbě na Nový Zéland. Od chvíle, kdy se včera nalodili v Bremerhavenu, skoro nefoukal vítr, takže ještě nikoho nepostihla mořská nemoc. Nellie se rozhodla, že jsou ideální podmínky k tomu, aby se obrátila na kapitána Adelindy kvůli Mariinu problému. Snad teď nemá tolik práce, aby ji mohl vyslechnout. Ale vezme její prosbu vážně? Když Bernhard ráno zaklepal na dveře jejich kabiny a vylíčil jim, o co jde, Waltra to spíš pobavilo. „A to spala na podlaze?“ zasmál se. Bernhard, středně vysoký muž se světlými vlasy a měkkýma modrýma očima, zavrtěl hlavou. „Ovšemže ne,“ odpověděl uraženě. „Na podlaze jsem spal já. Ale nerad bych se tam ukládal každý večer a Marie by se takové řešení taky moc nelíbilo.“ „Ale tvou žádost o ruku snad přijala, ne?“ chtěla se ujistit Nellie. Když po nalodění došlo na rozdělování kabin, kterých byl na lodi nedostatek, souhlasila Maria s tím, že bude jednu sdílet s Bernhardem, ačkoli obvykle blízkost jiných lidí nesnášela. „Ano,“ potvrdil Bernhard. „Jenže díky její výchově dívky z lepší rodiny je přesvědčená, že by žena měla sdílet lože s mužem až po svatbě. A chce se toho držet.“ Nellie se zatvářila ustaraně. Moc dobře věděla, jak nesmírně těžké je přimět přítelkyni k změně rozhodnutí, jestliže už k němu jednou ­dospěla – obzvlášť když šlo o něco, co považovala za správné nebo naopak špatné. 7

ZVEROLEKARKA_02_Velke nadeje.indd 7

4.2.23 13:44

„Nemohl bys ji přesvědčit tím, že Nellie a já spolu taky spíme, i když nejsme manželé?“ zkoušel to Walter stále ještě pobaveným tónem. Bernhard protáhl obličej. „Říká, že to je něco jiného, protože Nellie je ještě provdaná za Phippse.“ Walter se chytil za hlavu. „Takže nevěra je v pořádku, ale předmanželský… teda…“ „Ale jdi, vždyť znáš Mariu!“ vpadla mu Nellie do řeči. Walter ve skutečnosti znal svou mladší sestru líp než kdokoli jiný, snad kromě Nellie. „Ráda dodržuje pravidla, což je v jejím případě v pořádku, protože jinak by ještě častěji narazila na nepochopení. Ale co má teda v úmyslu dělat? Máme si přece jen vyměnit kabiny?“ Nellie Marie původně nabídla, že s ní bude sdílet kabinu, i když by byla radši s Waltrem. Obě se znaly už léta a byly si velmi blízké. Nellie akceptovala potíže Marii při styku s cizími lidmi. Bernhard zavrtěl hlavou. „Chce se vdát,“ oznámil jim. „Pokud možno ještě dnes. Má nás oddat kapitán.“ A tak tu teď Nellie stála na palubě lodi, nechávala se houpat vlnami a čekala, až bude moct přednést kapitánovi Mariinu žádost. Chvěla se zimou, i když na sobě měla teplý kabát. Už byl květen, ale na moři foukal studený vítr. Naštěstí se kapitán Bladder objevil jen pár minut poté, co pro něho poslala. Usmál se na ni, nejspíš se mu líbila. Byla vysoká a štíhlá, měla světle rezavé vlasy a bystré hnědé oči. Vlasy si nechala ostříhat nakrátko. Už před několika lety se rozhodla pro módní mikádo a považo­ vala je za velmi praktické, stejně jako dlouhé kalhoty, které už v poslední době byly přijatelné i u žen – alespoň ve velkoměstském Berlíně. „Co pro vás mohu udělat, paní doktorko De Grootová?“ zeptal se zdvořile Bladder spisovnou němčinou. „Jste spokojená se svým ubytováním? Uvědomuji si, že kabiny jsou velmi prosté…“ Kapitán se velmi snažil být uctivý. Zdvořilostní fráze se však k tomuto muži, který na první pohled přesně odpovídal Nelliným představám o tom, jak má vypadat starý mořský vlk, moc nehodily. Byl to podsaditý muž s větrem ošlehanou tváří rámovanou plnovousem. ­Kapitánskou čepici měl nasazenou trochu šikmo na hustých světlých vlasech. 8

ZVEROLEKARKA_02_Velke nadeje.indd 8

4.2.23 13:44

Nellie jen mávla rukou. „Kabiny jsou skvělé, moc děkuji,“ ujistila ho. „Můj muž se beztak stará především o to, aby bylo dobře postaráno o koně. Nejraději by asi spal v kóji vedle Erlköniga. Máme tady ale jiný problém.“ Jakmile mu objasnila, o co jde, poklesla kapitánu Bladderovi čelist. „Eště sem žádnýho nevoddával,“ vyhrkl svou obvyklou mluvou. Nellie se musela zasmát. O tom vůbec nepochybovala. Vždyť řídí nákladní loď, kde se cestující objevují zřídkakdy, a ne nějaký luxusní parník, jehož kapitán se musí častěji vyrovnávat s podivnými libůstkami náročných hostů. „Jsem přesvědčená, že nevěsta zná svatební formulace nazpaměť,“ pokusila se námořníka uklidnit. „Můžeme vám řeč napsat. To zvládnete! Copak jste o takové příležitosti nikdy nesnil?“ Nellie měla vždycky chuť sbírat nové zkušenosti. Dobrodružství ji vzrušovalo. „To teda né,“ odsekl jí kapitán bez obalu. „To bych byl spíš pastor, žejo. Ale esli na tom teda furt trvaj… měli bysme to vodbýt, dokud je moře v klidu. Eště by nám ten páreček mohla ňáká vlna spláchnout přes zábradlí.“ Nellie přikývla. „Dnes v poledne?“ zeptala se s nadějí v hlase. Kapitán vytáhl kapesní hodinky. „Tak v jednu!“ souhlasil. „Musim se na to napucovat.“ O tři hodiny později slavnostně vedl Walter svou sestru po palubě za zvuků svatební písně z Lohengrina Treulich gefürt, kterou hrál jeden z námořníků na foukací harmoniku. Nellie se při tom pohledu neubránila úsměvu. Přísní rodiče Marii a Waltra, kteří vždy zdůrazňovali svůj šlechtický stav, si svatbu své dcery jistě představovali jinak. Přesto byl na sourozenecký pár moc hezký pohled. Oba měli tmavé vlasy a nápadně modré oči. Walter byl vysoký a kráčel pružně, Maria byla naopak drobná a křehká a přistoupila trochu zdráhavě před kapitána, který tu stál se svým prvním důstojníkem a lodním pokladníkem. Jeden z námořníků nalil do skleniček kööm, pálenku z kmínu a anýzu, což se 9

ZVEROLEKARKA_02_Velke nadeje.indd 9

4.2.23 13:44

na této lodi asi nejvíc blížilo šampaňskému. Důstojníci si oblékli slavnostní uniformu. Kapitán Bladder se usmíval a v ruce mával Biblí. S obdivem hleděl na nevěstu, o jejíž co nejlepší vzhled se Nellie snažila, seč jí síly stačily, celé dopoledne. Maria si nechala dlouhé vlasy rozpuštěné. Nellie je kartáčovala tak dlouho, až se nádherně leskly. Květiny nahradila ozdobnými péry z klobouků a čelenek a upletla z nich věneček. Ten přidržoval na nevěstiných vlasech modrozelený hedvábný šál, který použila místo závoje. Jeho barva překrásně ladila s jejíma očima. Maria měla na sobě ty lepší ze dvou šatů, které si vzala v příručním kufříku do kabiny, zbytek zavazadel byl uskladněný v podpalubí. Tmavomodré šaty s nízko nasazeným pasem a širokou zvonovou sukní jí báječně slušely. Mariina pleť byla bledá, ale třpytila se jako alabastr. Bernhard, který čekal se svědkyní Nellie na příchod nevěsty, se na ni díval zářícíma očima. Nellie vzala kapitánovi z ruky Bibli. „Tu nebudeme potřebovat,“ řekla s úsměvem. „Když tu není pastor…“ Záměrně kapitánovi a jeho mužům zamlčela, že je Bernhard Žid. Mladý muž si nyní stoupl vedle své nevěsty. Měl na sobě jednoduchý hnědý oblek. Walter s sebou sice vezl elegantnější garderobu, ale byl větší než Bernhard, takže mu své oblečení nemohl půjčit. „Kdybychom měli víc času, mohla jsem ti něco upravit,“ litovala Nellie, protože uměla šít. Než si mohla splnit sen a jít studovat zvěro­ lékařství, navštěvovala v Utrechtu dívčí školu, kde měli na rozvrhu i domácí práce. Marie však bylo úplně jedno, co má její ženich na sobě, i když si jeho obleku bezpochyby všimla. Ještě po letech si bude vzpomínat na každý detail tohoto obřadu, její paměť totiž byla legendární. O to méně jistě se však cítila v mnoha situacích všedního dne. Nejistě vzhlédla k Bernhardovi a váhavě vložila svou ruku do jeho, když ji k ní natáhl. Marie bylo stejně jako Nellie už kolem pětatřiceti, ale pořád vypadala jako dívka. „Tak se do toho pustíme!“ zahájil kapitán obřad. „Teď musim říct ňáký požehnání, co?“ Nellie si povzdechla. Měla mu asi napsat nejen tu základní frázi o uzavření manželství, ale raději celou řeč. „No takže, máme tu dva lidičky, co už nechtěj plout životem sami, ale pěkně spolu. 10

ZVEROLEKARKA_02_Velke nadeje.indd 10

4.2.23 13:44

To není tak hloupý, s jednou plachtou se člověk daleko nedostane – teda určitě né na Novej Zéland. Nejlepší by halt bylo, kdyby ňákej z vás byl parní stroj…“ Walter se zasmál a Maria vrhla nechápavý pohled na Bernharda. „To byla metafora?“ zeptala se. Měla totiž sklon brát všechno doslova, ale už věděla, kdy to tak nejspíš není. „My na lodi řikáme: Za každym námořníkem stojí ňáká silná žena… někdy v každým přístavu jedna… Ale vy ste suchozemský krysy, a ty si bejvaj věrný… jako… jako třeba psi. Vy ste veterináři, ne? Tak tomu byste mohli rozumět. My tu na lodi máme akorát kočku…“ K ­ apitán Bladder se zarazil. V tu chvíli se k všeobecnému překvapení ujal slova ženich. „Časem se člověk naučí,“ spustil Bernhard, „určovat svůj kurz podle svitu hvězd, a ne podle světel každé kolemplující lodě. To jsem kdysi četl a teď jsem si na to vzpomněl, když máme svatbu na lodi. K nám dvěma se to hodí velmi dobře, protože ty, Mario, jsi pro mě byla vždycky hvězdou – tys mi pomáhala najít kurz, tys mě zachytila, když jsem ztratil cestu a padal. Miluju tě, Mario, a zůstanu ti navždy věrný…“ „Metafora?“ zeptala se zase Maria. Bernhard se usmál, levou rukou uchopil její pravou a ukazováčkem jí na ni vyťukal několik znaků Morseovy abecedy – byla to hra, která se stala jejich tajnou řečí. V nevěstině tváři se mihl letmý úsměv. „Budu s tebou vždycky mluvit jen tvou řečí,“ překládal Walter pro Nellie. Morseovu abecedu se naučil ještě jako dítě, protože jeho sestra si ji moc oblíbila. Kapitán Bladder si odkašlal. „Mohl byste u nás hned nastoupit jako telegrafista, mladíku,“ prohodil najednou spisovnou němčinou. „Mám už teď…?“ tázavě se obrátil k Nellie. Ta přikývla. „Tak teda: Chceš si ty, Mario Henrietto von Prednitz, zde přítomného Bernharda Benjamina Lembergera vzít za muže, teda… eh… vstoupit s ním do manželství, ve zdraví a v nemoci a tak, pak odpovězte ano.“ „Měl jste se nejdřív zeptat Bernharda,“ podotkla Maria. „A musíte si vybrat, jestli mi budete tykat, nebo vykat.“ 11

ZVEROLEKARKA_02_Velke nadeje.indd 11

4.2.23 13:44

„To je jedno!“ ozval se Bernhard. „Tak už řekni ano.“ „Jenže já si myslím, že se to musí udělat naprosto správně,“ trvala na svém Maria. Kapitán si odfrkl, ale pak začal ještě jednou. Tentokrát se soustředil: „Chceš si ty, Bernharde Benjamine Lembergere, vzít za ženu zde přítomnou Mariu Henriettu von Prednitz, milovat ji a ctít, ve zdraví i v nemoci, dokud vás smrt nerozdělí?“ Maria spokojeně přikývla. „Ano,“ pronesl Bernhard pevným hlasem. Znatelně si oddechl, když i Maria odpověděla zřetelným ano na stejnou Bladderovu otázku určenou jí. „Pak vás prohlašuji z pravomoci mně svěřené jako kapitánovi této lodi… eh… z moci úřední za muže a ženu. Zlomte vaz!“ Široce se usmál. „A vždycky dobrou plavbu a aspoň na dlaň vody pod kýlem!“ dodal ještě. „Metafory,“ poznamenal Bernhard, objal nevěstu a opatrně ji ­políbil. Nellie si oddechla, když viděla, že se k němu Maria s důvěrou přivinula a polibek opětovala. „Příště to budeme my!“ pošeptal Walter do ucha Nellie a podal jí skleničku s pálenkou, kterou pak kapitán, jemuž se viditelně ulevilo, že má obřad za sebou, velkoryse pořád doléval. Walter a Nellie tvořili pár už mnoho let. Poznali se za války za dost nepříznivých okolností. Walter přišel do Nelliiny vlasti, Belgie, jako ­důstojník německé armády, patřil k okupačním jednotkám, které byly umístěny v městě Kortrijk. Nellie už tenkrát pracovala jako zvěrolé­ kařka a ošetřovala jeho koně. Nevěřili, že by jejich vztah mohl vydržet. Nellie předpokládala, že po osvobození bude pokračovat v manželství z rozumu, které ji spojovalo s jejím přítelem z mládí Philippem. Ten ji však po návratu z fronty požádal, aby mu dala svobodu. Před válkou na přání rodičů vystudoval veterinu, aby mohl převzít praxi svého otce, ačkoli k tomuto oboru neměl vztah ani talent. Miloval hudbu a hrál 12

ZVEROLEKARKA_02_Velke nadeje.indd 12

4.2.23 13:44

mimořádně dobře na housle. Po válce se mu naskytla možnost odjet jako muzikant do Ameriky. Veterinární praxi měla vést dál jen Nellie. Tchán to však odmítl akceptovat a přijal jako vedoucího zvěrolékaře mladého kolegu. Nellie tedy utekla do Berlína, seznámila se s Waltrovou sestrou Mariou, která jako první žena v Německu absolvovala studium vete­ rinární medicíny, a spolu si pak otevřely veterinární ordinaci. O několik let později se k nim přidal Bernhard, Mariin přítel ze studií. Nellie se znovu setkala s Waltrem, který se po válce na několik let ztratil, aby se vyhnul manželství, jež pro něho plánovali jeho rodiče. Od té doby vztah mezi Nellie a Waltrem prošel několika bouřemi, ale hluboká láska je vždycky znovu spojila. „Philipp přece požádá o rozvod?“ ujišťoval se Walter nervózně, když Nellie hned neodpověděla. Přikývla. „Jistě. Já už jsem podepsala všechny možné i nemožné papíry. Vždyť je to jen formalita…“ Walter se zatvářil pochybovačně. Oba věděli, že tak jednoduchý ten rozchod nebyl. Philipp, nebo Phipps, jak mu Nellie vždycky říkala, udělal velkou kariéru a po mnoha letech se náhle objevil na berlínském pódiu jako zázračný houslista. Okamžitě si získal Grietje, jejich společnou dceru, která byla po něm mimořádně hudebně nadaná. On i dcera si přáli, aby obnovili své manželství a všichni společně žili v Americe. Nellie to však odmítla. Milovala své povolání zvěrolékařky a milovala i Waltra – oba doufali, že s pomocí dědictví, které před nedávnem Waltrovi připadlo, si splní sen a vystěhují se. Nezamířili ale do Ameriky, nýbrž na Nový Zéland, což bylo dílem zázračné náhody. „Neměli bychom se jít podívat na Erlköniga?“ nadhodila Nellie, aby změnila téma. O svém muži mluvila nerada. Rána, kterou jí způsobil, když si s sebou odvezl dceru, byla ještě čerstvá. Grietje se sice do Ameriky ­odstěhovala s matčiným souhlasem, protože jí Phipps mohl umožnit lepší hudební vzdělání, ale rozloučení bylo jak pro Nellie, tak pro dceru těžké, navíc je teď dělily tisíce kilometrů. Grietje s otcem budou žít v Bostonu – z Nového Zélandu je to půl cesty kolem světa. 13

ZVEROLEKARKA_02_Velke nadeje.indd 13

4.2.23 13:44

Walter přikývl. „Beztak mám špatné svědomí, co jsem mu způ­ sobil,“ přiznal. Elegantní černý hřebec byl po dobu plavby uvázaný v úzkém stání. Tenhle dostihový kůň vlastně mohl za to, že se rozhodli vystěhovat právě na Nový Zéland. Walter ho prodal jednomu novozélandskému chovateli a sám přijal místo jezdce, které mu Julius von Gerstorf nabídl, aby mu umožnil usídlit se jinde. Také Nellie, Maria a Bernhard budou v bývalé britské kolonii vítáni. Země rozdělená Cookovým průlivem na Jižní a Severní ostrov trpěla velkým nedostatkem zvěrolékařů. Podle Julia von Gerstorf bude zemědělcům naprosto jedno, jestli se o jejich ovce, dobytek a koně stará žena nebo Žid. Naproti tomu v Německu bylo zvláště pro Bernharda stále obtížnější, aby ho majitelé zvířat přijali, a také ženy zvěrolékařky musely neustále čelit různému osočování. „Erlkönig nebude první kůň, který takovou cestu přežil,“ poznamenala Nellie střízlivě. „A bude trvat jen šest týdnů. Dřív museli koně strávit na plachetnicích i tři měsíce, a když přestal foukat vítr, tak i déle. Bylo správné, žes ho prodal, vůbec si to nevyčítej.“ Walter neochotně přikývl. Miloval toho hřebce, s nímž za poslední dva roky vyhrál mnoho dostihů. Nedomníval se ale, že by se mohl i v budoucnu dál živit jako žokej. Byl sice skvělý jezdec, ale na dostihových drahách se stále častěji prosazovali především menší a lehčí muži. Sestoupili tedy po žebříku, který vedl do nákladního prostoru. Bylo tu to cítit po lanolínu – kapitán Badder dopravoval na Nový Zéland a do Austrálie převážně luxusní zboží, majetek těch, kteří se stěhovali na tento konec světa, nebo také různé stroje a zpátky vozil ovčí vlnu. Chladící prostory pro transport masa jeho loď neměla a také velry­ bářské produkty na loď nenakládal, protože, jak říkal, nemohl vystát ten smrad. Takže ani koně nemuseli trpět nepříjemnými a možná i zne­ pokojivými zápachy. Obtížné pro ně bylo jen to, že museli celé týdny stát v klidu. Erlkönig měl ovšem výhodu, že ve vedlejší kóji stála hezká hnědá klisna. Hned po naložení s ní začal flirtovat. Waltra a Nellie pozdravil hlasitým zaržáním a jeho nová přítelkyně se k němu přidala. Nellie z kapsy sukně vytáhla mrkev a rozdělila ji mezi hřebce a klisnu. 14

ZVEROLEKARKA_02_Velke nadeje.indd 14

4.2.23 13:44

„Jaká škoda, že se s ní nemůže taky oženit a sdílet s ní stání,“ poznamenala s úsměvem. „Až bude kobylka v říji, a on se k ní nedostane, tak bude dost nešťastný.“ „Ale ne, však on to zvládne,“ oponoval jí Walter. „Na dostihové dráze taky byly kobyly v říji. A až nakonec dojedeme do cíle… Na Novém Zélandu ho čeká ráj na zemi.“ Erlkönig měl v Epona Station, na farmě von Gerstorfových, sloužit jako chovný hřebec a čekal ho svobodný život, kdy bude s klisnami volně běhat po pastvinách. To by v Berlíně v případě tak cenného hřebce nebylo myslitelné. Nellie se opřela o Waltrovo rameno. „A co my?“ usmála se. „Myslíš, že to bude ráj i pro nás? Všechno to zní moc hezky, ale šlo to tak rychle…“ Pro cestu na Nový Zéland se skutečně rozhodli ráz naráz. Walter ji políbil. „Spolu jsme byli vždycky šťastní,“ připomněl jí. „Dokonce i za války. A teď… Máme peníze, můžeme začít znovu. Nejdřív na farmě Gerstorfových a pak na našem vlastním statku. Já budu trénovat koně, ty budeš mít svou praxi. Co by to ještě mohlo pokazit?“ Na to Nellie neznala odpověď. Ale zkušenost jí říkala, že se její ­život málokdy vyvíjel tak, jak si naplánovala. Teď ale chtěla být opti­ mistická. Nová země jistě naplní její očekávání!

15

ZVEROLEKARKA_02_Velke nadeje.indd 15

4.2.23 13:44

kapitola 2

V dalších dnech bylo moře bouřlivější, ale pak nakonec dopluli do teplejších vod. Nellie si užívala sluníčka na Teneriffe, kde loď udělala zastávku, ale Walter si přál, aby pokračovali v cestě co nejdřív, protože nechtěl, aby se prodlužovala doba, kdy musí kůň jen nečinně stát v podpalubí. Maria a Bernhard se k tomu nevyjadřovali, trávili teď hodně času ve své kabině. Zdálo se, že Marie poprvé v životě nevadí žít s někým v tak těsném prostoru a že si to naopak opravdu užívá. Nellie se snažila studovat angličtinu a povzbuzovala k tomu také Waltra s Bernhardem. Ovládala holandštinu a francouzštinu – tu stejně dobře uměl i Walter. Po válce, kdy měl na starosti reparace a musel jednat s Angličany, a pak také na dostihové dráze v Berlíně v rozhovorech s americkými a britskými žokeji pochytil něco z an­g­ ličtiny, ale aby obstál v anglicky mluvící zemi, ta znalost nestačila. Bernhard se ve škole naučil jen latinsky a řecky. Moderní jazyky nikdy nestudoval. Teď tedy své učitelce doslova visel na rtech – Maria se neochotně ujala výuky svých přátel. Uměla totiž v angličtině číst – jako odbornice na nemoci exotických zvířat musela nastudovat mnoho anglických knih. Mluvenou řeč se ovšem nikdy nenaučila, takže si musela nejdřív osvojit výslovnost. S pomocí prvního lodního důstojníka se jí to víceméně dařilo, jen to vyžadovalo dost času. Nellie studium docela bavilo, protože jinak se toho během dlouhé plavby nedalo moc dělat. Když konečně dopluli do přírodního přístavu před Aucklandem, přecházely už jarní měsíce do letních, jenže přátele na pevnině nevítaly zelené louky a kvetoucí stromy. Na Novém Zélandu, na druhé straně zeměkoule, panovala v červenci zima. Na rovinách Severního ostrova sice sníh nepadal, ale bylo chladno a deštivo. Když se jim zjevil ostrov, 16

ZVEROLEKARKA_02_Velke nadeje.indd 16

4.2.23 13:44

halila ho opona hustého deště a mlhy. Nellie se zimomřivě choulila v zimním kabátu. „Země dlouhých bílých mraků,“ prohlásil kapitán, který měl na sobě plášť do deště s teplou podšívkou. „Aotearoa,“ doplnila ho Maria. „Tak ji pojmenovali Maorové, první obyvatelé ostrova.“ Kdesi na lodi našla slovník maorského jazyka a po prvním přečtení ho už uměla nazpaměť. Tak to s ní bylo vždycky. „Ano, říká se, že ji tak pojmenovala první příchozí, Kuramarotini, která sem připlula s kmenovým vůdcem jménem Kupe z Havaje,“ poznamenal první důstojník. „Na každý pád tu často prší.“ Nellie si povzdechla. „Tak to se můžeme těšit na rození telat v studených a vlhkých stájích,“ zamumlala. „Toho jsem si užila dost už v Belgii… Co se dá dělat, je lepší pracovat a mrznout než být bez práce. Někdo na nás bude čekat, Waltře?“ Walter, který se snažil dohlédnout na pevninu, jako kdyby mohl jen silou vůle rozhrnout závoj mlhy, pokrčil rameny. „To doufám. Telegram jsme poslali. Pokud ho paní Gerstorfová ­dostala, tak jistě někoho poslala. Hřebce bude třeba nějak přepravit na místo. Asi vlakem, předpokládám, spojení mezi Aucklandem a dostihovou dráhou v Ellerslie rozhodně existuje. A odtamtud už by to nemělo být na farmu daleko. Ale možná umístí Erlköniga na jeden dva dny někde tady do nájemní stáje, aby se z té cesty trochu vzpamatoval.“ Koně naštěstí přestáli plavbu docela dobře. Byli už samozřejmě ­neklidní a mrzutí z toho dlouhého stání, ale na váze nic neztratili a netrpěli ani kolikami či jiným onemocněním. Nelle si znovu povzdechla. „To bychom museli strávit ještě pár dnů v hotelu? Už bych se ráda konečně dostala na místo.“ Maria nešťastně zavrtěla hlavou. „Nebudu tam mít svůj nábytek, takže farma se nestane mým domovem. Všechno bude jiné.“ Hlas se jí chvěl strachem. Vždycky se děsila jakýchkoli změn. Do bytu v Berlíně, který sdílela s Nellie, si kdysi přestěhovala nábytek ze svého dívčího pokoje, a kdyby bylo po jejím, převezla by si ho i na Nový Zéland. 17

ZVEROLEKARKA_02_Velke nadeje.indd 17

4.2.23 13:44

„Vybudujeme si nový domov,“ utěšoval ji Bernhard. „Teď, když ­žijeme ve dvou, stejně potřebujeme nové vybavení.“ „A co moje knihy?“ pokračovala Maria v lamentování. Ve svém pokoji uchovávala všechny knihy, které kdy četla, od lékařských učebnic přes romány až po dětské knížky. „Část jsem ti jich zabalila,“ prohodila Nellie. „A dětské knížky si vzala Grietje. Na památku. Nic se neztratilo, Mario, můžeš být klidná. Zkus se trochu těšit na to, co přijde.“ Skutečně rozradovaně a činorodě však působil v tomto deštivém příjezdovém dni pouze Walter. Bylo mu jedno, jestli ho nová země vítá větrem a mlhou nebo zářícím sluncem. Hlavně že bude mít zase pod nohama pevnou zem a konečně vysvobodí Erlköniga z jeho úzké kóje. Nakonec už dohlédli na přístavní molo, které taky nevypadalo moc lákavě. Na nákladní loď čekalo jen pár náklaďáků, které měly odvézt zboží. Mezi nimi stálo velké terénní auto s otevřenou korbou – nějaký pickup. Když loď přirazila k molu, vystoupilo z něho děvče. Na rozdíl od řidičů ostatních vozů, kteří stále zůstávali raději uvnitř v suchu, ona se zjevně nemohla připlutí Adelindy dočkat. Nellie si všimla, že jí zpod klobouku do deště z naolejované kůže vykukují zářivě rezaté vlasy. Dívka byla drobná a v objemném voskovaném plášti se téměř ztrácela. Nellie jí hádala třináct, čtrnáct let. Usmála se na ni a ona její úsměv opětovala. Dívčina tvář připomínala trochu elfa – měla velmi jemné rysy, úzký nos a velké kulaté oči. Usmívala se ale potutelně jako diblík. Jakmile námořníci vysunuli pár prken, improvizovaný můstek, aby mohli cestující vystoupit, dívka k němu vykročila. V tu chvíli vystoupila z pickupu žena, která vůz řídila. Hnědé vlasy měla konzervativně stažené do uzlu, ale stejně jako děvče byla oblečená do jezdeckých kalhot, jezdeckých bot a voskovaného pláště. Obě si byly nápadně podobné. „Zřejmě matka s dcerou,“ mínila Nellie a vykročila trochu s obavami na houpající se můstek. Netrpěla sice závratí, ale nebyla si jistá, jak to zvládne Maria. Walter jí podal ruku, aby jí galantně pomohl dolů. Usmála se na něho. „Po tomhle kůň nemůže přejít,“ zkonstatovala ta žena místo uvítání. „Přece jste ho nevezli tolik mil, aby tady nakonec spadl do vody.“ 18

ZVEROLEKARKA_02_Velke nadeje.indd 18

4.2.23 13:44

Dívka se hned obrátila k Waltrovi a Nellie. „Vy jste veterináři?“ ­zeptala se dychtivě německy. „Vezete nám našeho koně?“ „April, snad nejdřív slušně pozdravíš a uvítáš je,“ napomenula ji žena a obrátila se na Waltra: „Omluvte mou dceru. Už se nemůže dočkat nového chovného hřebce a taky toho, že se bude moct dívat přes rameno třem veterinářům. Obvykle ošetřujeme naše koně z nedostatku jiných možností sami a April se chce naučit něčemu novému. Promiňte, já jsem Mia von Gerstorf. A vy jste Walter a Maria von Prednitz? Nebo Bernhard Lemberger a Cornelia De Grootová?“ Walter jí podal ruku. „Walter von Prednitz, milostivá paní, milostivá slečno… A tohle je moje snoubenka doktorka Nellie De Grootová.“ „Jen doktorka Nellie,“ opravila ho Nellie. „Nemusíme být pčece tak formální…“ Mia von Gerstorf podala ruku i jí a usmála se. „Moje řeč,“ řekla vesele. „Tady na Novém Zélandu si lidé hned tykají. Hlavně protože v angličtině se to vlastně nerozlišuje…“ „Kromě staré angličtiny.“ To se ozvala Maria. Když mohla někoho poučit, tak z ní její obvyklá nesmělost hned spadla. „V ní odpovídá You přibližně staroněmeckému Ihr, zatímco Du se překládá Thou. Du sollst nicht töten – Thou shalt not kill…“ Nellie si povzdechla a jen doufala, že se její přítelkyně hned všem nezprotiví jako všeználek. „To je má přítelkyně Maria,“ představila ji. „Náš chodící lexikon a naprosto výjimečná zvěrolékařka. Úplně první, která kdy v Evropě promovala.“ Mia von Gerstorf obdařila i Mariu vřelým úsměvem. Zdálo se, že jí tu přednášku nezazlívá. „Paní doktorko von Prednitz…“ „Lembergerová!“ opravila ji Maria hrdě. „Maria Lembergerová. Já jsem se vdala.“ „My jsme se vzali,“ dodal Bernhard a hned si Miu získal svým úsměvem, protože se mu dělaly důlky na tvářích. „Na lodi. Bylo to velmi… neobvyklé.“ Mia se zasmála. „To mi budete muset podrobně vyprávět! Ale teď 19

ZVEROLEKARKA_02_Velke nadeje.indd 19

4.2.23 13:44

bychom se měli postarat o koně. Máte nějakou představu, jak ho chtějí dostat na pevninu?“ Walter přikývl. „Na loď jsme ho naložili s pomocí rampy, která vedla přímo do podpalubí. Přes ni teď asi vyloží i naše zavazadla. Hned se o to postarám. Nemáte s sebou koňský přívěs…“ Za těžký vůz Gerstorfových by se mohl bez problémů připojit jeden z těch moderních přívěsů pro koně, v nichž se dala zvířata transportovat po normálních silnicích. Mia von Gerstorf zavrtěla hlavou. „Ne. To bychom museli toho chudáka zase strčit do nějaké bedny. Určitě by se mu to nelíbilo. Mys­ leli jsme si, že se asi raději trochu proběhne. April na něm nejdřív po­ jede k domu mého otce. Ten má stáj, kde může přenocovat. A ráno pak dorazí domů.“ Waltrovi doslova spadla čelist. Nevěřícně se podíval na Miu. „Odjede na něm? Teď? Potom, co tak dlouho stál… A tak mladá dívka?“ Zavrtěl hlavou. „To přece nejde, paní von Gerstorf, to… to nemůžu připustit…“ „Ale jistě že je to možné. Bude mít sice trochu nejistý krok, ale April se v sedle drží výborně. A taky je rozumná, určitě nebude přepínat jeho síly. Jsou to jen tři míle, což je přesně ta vzdálenost, kterou kůň po tak dlouhé době na lodi potřebuje ujít.“ „Možná,“ připustil Walter, „ale mohl bych ho vést? On na to není zvyklý…“ Mia se zamračila. „Běhal závody. Na spoustě míst v Evropě, takže byl často transportován. Nepoleká se nějakých maličkostí.“ „No právě!“ zoufal si Walter. „Je to závodní kůň. Ne nějaký… dámský kůň. Je velmi citlivý…“ „Tak to se bude muset u nás odnaučit. My s koňmi nezacházíme, jako by byli z porcelánu,“ trvala Mia energicky na svém. „V první řadě jsou to koně, a ti se rádi proběhnou. A April bych dámou nenazvala…,“ dodala. „Mami!“ zvolala April uraženě. Očividně jí dělalo dobře Waltrovo oslovení „milostivá slečno“. „Každopádně nepotřebuje dámské sedlo,“ upřesnila matka. „To už 20

ZVEROLEKARKA_02_Velke nadeje.indd 20

4.2.23 13:44