1. kapitola Statek Bellhagen, únor 1933 Ztuhlá chladem čekala Julie před kovanou bránou statku na autobus, který ji měl odvézt do Lázní Doberan do školy. Nyní, v sedm hodin ráno, byla ještě naprostá tma, a ona toužebně vyhlížela směrem, ze kterého se měl každou chvíli vynořit autobus, a přitom roztřeseně poskakovala z jedné nohy na druhou, aby se zahřála. Náhle uslyšela u nohy tiché zamňoukání. „Ne, Bambulko,“ řekla přísně. „Nesmíš se mnou. To přece víš.“ Sklonila se a vzala černého kocourka do náruče. „Buď hodný a běž zpátky na dvůr!“ Pokusila se milované zvíře donutit k tomu, aby se protáhlo zpět mřížovanou bránou, ale Bambulka se jen zachumlal hlouběji do její náruče. Teprve hluk motoru přijíždějícího autobusu ho přiměl, aby se elegantním skokem přes bránu vrátil na dvůr statku. Julie s úlevou nastoupila a posadila se na první volné místo. Krátce nato se s astmatickým sípáním zavřely dveře a podivný povoz se vydal na další cestu. Ačkoli vyšší dívčí škola byla jen devět kilometrů od statku Bellhagen, cesta trvala ještě další tři čtvrtě hodiny, protože řidič stavěl prakticky u každého statku a na každé křižovatce, aby nabral nové cestující. Přesto byla Julie otci vděčná, že obci věnoval před příchodem zimy ojetý autobus, aby nemuseli pracující a školáci z okolních vesnic při chladnějším počasí šlapat pěšky. Na jaře plánovala zase jezdit na kole. S potlačeným zívnutím se Julie rozhlédla po autobusu. Dál vzadu pospával Max Langhans, tmavovlasý syn z rodiny žijící na sousedním statku. Osmnáctiletý student gymnázia byl idolem všech dívek z její třídy – vlastně celé vyšší dívčí školy – a Julie cítila, jak pod jeho ne zúčastněným pohledem rudne. Rozpačitě odvrátila hlavu ke straně. To hned musí povědět Avě. Její nejlepší přítelkyně totiž tvrdila, že si ji Max často prohlíží déle než ostatní holky. Ale proč by si měl zrovna 7
RODINNY HOTEL_Dny rozhodnuti.indd 7
3.1.23 16:09
ji vyhlédnout všeobecně oblíbený kapitán místního fotbalového mužstva? V šestnácti letech s dlouhými plavými copy byla v jeho očích určitě jen naivní malá holka. Úplně jinak působila stejně stará, ale plně vyvinutá Annelisa, sedící v autobusu nedaleko od něj, jejíž vzdouvající se hruď a kulaté boky jí Julie hodně záviděla. Zatímco se autobus pomalu plnil lidmi, prohlížela si Julie ve skle okna, ozdobeného mrazivými květy, svůj odraz. Její máma byla pevně přesvědčená, že jednoho dne z ní vyroste stejná kráska, jako je teta Luisa. Ale ona sama na sobě nic zvláštního neviděla. Byla příliš hubená, a především příliš vysoká oproti ostatním děvčatům. Nedávno si při bohoslužbě v kostele všimla, že dokonce převyšuje o pár centimetrů i řadu přítomných mužů. Od té doby cvičila tajně chůzi s pokrčenými koleny, aby vypadala menší. Když ji táta přitom přistihl, hned uhodil hřebíček na hlavičku: „Bojíš se, hvězdičko, že jsi příliš vysoká na pří padné ctitele?“ U každého jiného nezvaného pozorovatele by Julie reagovala náležitě podrážděně a všechno popřela, ale tátu milovala a věděla, že mu může bez obav svěřit své nejtajnější myšlenky a obavy. Proto nakonec její rty pustily spontánní: „Jo, přesně!“ „Miláčku,“ vydechl táta s pobaveným zamračením, „jsem si jistý, že ti mnoho mladých žen závidí tvoje krásné dlouhé nohy.“ „Ale já prostě nechci být o hlavu vyšší než všichni kolem mě.“ „Proč? Nepamatuješ si snad na módní přehlídky v hotelu? Ty krásné ženy byly také hodně vysoké, a přesto je všichni muži v sále velice obdivovali. Kromě toho – jak jistě víš i ty – nezáleží na zevnějšku, ale na tvých vnitřních hodnotách.“ V další chvíli, když se její sotva týden a půl starý bratříček Oskar ve vedlejším dětském pokojíčku hlasitě rozplakal, se šťastným úsměvem dodal: „Že by už zase byl čas na krmení dravé zvěře?“ Při pomyšlení na hotel pocítila Julie náhle zvláštní knedlík v krku. Rodina žila na venkově teprve krátce. Až do poloviny ledna bydleli v soukromém bytě v luxusním hotelu Palác Heiligendamm, který ještě před válkou vybudoval její dědeček na okraji městečka Lázně Doberan. A i když by to svému otci nikdy nepřiznala: Rušný život uprostřed hostů a zaměstnanců jí scházel. Ale to bylo téma, které by nikdy nemohla probírat ani s tátou, ani s mámou. Příliš by je to zraňovalo. 8
RODINNY HOTEL_Dny rozhodnuti.indd 8
3.1.23 16:09
„Slíbíš mi, že od nynějška už budeš zase chodit vzpřímeně s hlavou vzhůru?“ naléhal na ni táta. S nuceným úsměvem tehdy přikývla. „Tak dobře.“ Tma za okny autobusu pomalu přecházela v šedé denní světlo a Julie mohla rozeznat nejprve obrysy a potom i detaily krajiny, kterou projížděli. Pole pokrytá sněhem se střídala s hluboce zasněženými lesy. Mezi tím se objevovala malebná stavení jednotlivých statků. Ačkoli to byl nádherný pohled, momentálně nedokázal rozptýlit její hluboké obavy. Neklid cítila až do konečků svých dlouhých copů. Autobus brzy dorazí do Lázní Doberan. A potom je to už jen co by kamenem dohodil k velké bílé neoklasicistní fasádě Paláce Heiligendamm. Ale tentokrát to nebude ona, kdo seběhne po schodech od impozantního vchodu, aby dohonil autobus, ale její bratranec a sestřenice. Jedenáctiletá Sophie a dvanáctiletý Martin, kteří žili s nimi na statku Bellhagen, se o víkendu viděli se svým otcem, Juliiným strýcem Paulem, který se mezitím ujal vedení hotelu. Julie věděla, proč máma předala ředitelské místo svému bratrovi. Byly pro to dva důvody, jak jí rodiče velmi podrobně vysvětlili. Přesto velice postrádala svůj dřívější život. Dokázala pochopit, že její už ne zcela mladá máma toužila trávit co nejvíc času s novorozeným miminkem, ale proč se potom prostě neujal řízení hotelu táta, který přece před pár lety vlastnil celý obrovský berlínský průmyslový koncern? Tak by se mohli oba dva celý den dostatečně věnovat malému Oskarovi i hotelu. Někdy přece musejí i kojenci spát! Rodiči uváděné politické motivy ji vůbec nepřesvědčily: Proč by se mělo pro hotel něco měnit jen proto, že byl ten pan Hitler nedávno jmenován říšským kancléřem? V posledních letech přece došlo ve vládě v Německu k mnoha změnám, a přesto šel život prostě dál jako dřív, se všemi zvraty a radostmi. Už před tímto novým uspořádáním bojovala její rodina s těžkými ranami osudu: po odporném střetu s příslušníky SA, členy takzvaného Sturmabteilungu, musel její milovaný bratranec Gabriel se svými židovskými rodiči a šéfkuchařkou hotelu Minnou uprchnout do Francie. Ale tihle příslušníci SA byli opravdu drsní rváči. Po celém širém okolí byli známí svými násilnostmi. A přesto i tenkrát 9
RODINNY HOTEL_Dny rozhodnuti.indd 9
3.1.23 16:09
zvládala rodina provoz hotelu bez problémů. Je přece směšné, že kvůli jednomu chlapovi ve vzdáleném Berlíně takhle hodili ručník do ringu a utekli z hotelu. Rodiče při tomhle svém překotném rozhodnutí mysleli na všechno… jen ne na ni, na svou dceru. Vždyť už přespříští květen bude maturovat a potom, jak byla zatím pevně přesvědčená, nastoupí v hotelu, aby se jej naučila řídit. Jenže pod vedením strýce Paula už to nebude možné. On se strašně blízce přátelí s tím národním socialistou Carlem von Herrhausen, kterému původně její rodiče zakázali přístup do domu. Jenže později se tenhle člověk díky svatbě s tetou Luisou stal dokonce jejím strýcem. Přitom se nezdálo, že by se ti dva měli nějak moc rádi, jako třeba její rodiče. Tohle podivné manželství moc nezmírnilo rozpory v rodině, a tak její mezitím ovdovělý strýc Paul dojížděl do Paláce jen občas, aby navštívil svoje osiřelé děti, které zůstaly po matčině smrti v Lázních Doberan. Další překážkou pro její práci v hotelu u strýce Paula byl jeho nejstarší syn Thomas, který žil sice v internátu, ale v budoucnu bude jistě jezdit častěji do hotelu na návštěvu. Už jen při vzpomínce na toho násilnického, hrubého bratrance jí přeběhl mráz po zádech. Julie si omotala konec dlouhého blonďatého copu ještě pevněji kolem prstu. Ale co z ní teda bude? Vlastně nezná vůbec nic kromě hotelu. A upřímně řečeno ani si neumí představit zajímavější práci. Je v tomhle úplně po mámě. Během mámina těhotenství jí hodně pomáhala a zastupovala ji při různých povinnostech a uvědomila si, jak je snadné si povídat s hosty a jak zábavné je pomáhat třeba v recepci. Zamyšleně zírala z okna. Jakou práci by si teď měla tedy najít? Stát se zdravotní sestřičkou, jak o tom vždycky snila teta Johanna, než se jí narodil Gabriel, pro ni nepřipadalo vůbec v úvahu. Je v tom příliš mnoho krve. A herečkou jako teta Luisa? V žádném případě! V duchu se otřásla. Už jen představa, že by musela kvůli roli snášet polibky nějakého cizího muže, jí připadala odporná. V tu chvíli zastavil autobus před Palácem a přistoupily plavovlasé děti strýce Paula. „Dobré ráno, Julie,“ pozdravil Martin a zůstal stát bezprostředně vedle dveří. Pravděpodobně byl myšlenkami zase u nějaké partitury. Pro něj vlastně neexistovalo nic kromě hudby. Přesto měla Julie bledého, citlivého chlapce ráda. Naštěstí byl přesným opakem svého neotesaného staršího bratra. 10
RODINNY HOTEL_Dny rozhodnuti.indd 10
3.1.23 16:09
„Ahoj, vy dva,“ odvětila a velkoryse dovolila, aby si Sofie sedla vedle ní na už tak malé místečko na sedadle. „Jaký byl víkend?“ „Nudný,“ vydechla Sofie. „Jak se daří Oskarovi? Už v noci spal?“ Julie se ušklíbla. Svého maličkého bratříčka milovala, ale jeho noční křik jí šel pomalu na nervy: „Bohužel ne.“ „Nemůže se cítit v kolíbce sám?“ dumala Sofie s přehnaně starostlivým výrazem v drobné kulaté tváři. Julie pokrčila rameny. „Netuším… rozhodně se ale nedá utišit.“ „Chudáček.“ Autobus dorazil na konečnou zastávku v Heiligendammu. Do osazenstva autobusu vjela náhle energie a všichni najednou se hnali ven z autobusu a do tříd. Už bylo krátce před začátkem vyučování a učitelé vždycky reagovali velmi popudlivě, když se někdo z žáků opozdil, i když vlastně nikdo z nich nemohl ovlivnit dochvilnost autobusu. Vtom jí někdo poklepal na rameno. Julie se překvapeně ohlédla a spatřila úzkou tvář Maxe Langhanse. „Není to tvoje?“ zeptal se a držel ve zdvižené ruce bílou stuhu do vlasů, která se jí při hektickém úprku do školy nejspíš uvolnila a spadla na zem. „Ehm… ano. Díky.“ Julie cítila, jak se červená. Tváře jí doslova žhnuly. Max se tvářil, jako by si toho nevšiml. „Není zač.“ Všechno by bylo dokonalé, kdyby Sofie z ničeho nic nepoznamenala: „Jsi červená jak rajče, Juli.“ Nejraději by sestřenici zaškrtila. V tu chvíli se odcházející Max ještě jednou obrátil a mile se na ni usmál. Julie sebrala všechnu odvahu a úsměv mu oplatila. V tom okamžiku byl svět zase v pořádku. Když se krátce nato otevřely dveře a ona se ocitla v hejnu ostatních holek v budově z červených pálených cihel, nejradši by si prozpěvovala radostí. *
11
RODINNY HOTEL_Dny rozhodnuti.indd 11
3.1.23 16:09
„Dneska máš nějak dobrou náladu,“ nadhodila kamarádka Ava, když si rozzářená Julie sedla vedle ní do lavice k dřevěnému stolu a školní tašku uložila do spodní přihrádky. Ava bydlela nedaleko školy, nad obchodem s oblečením svých rodičů v centru města, a proto netušila nic o tom, co se dělo v autobusu. „Představ si…,“ spustila Julie a najednou se překvapeně odmlčela. Dneska ráno měli mít dvě hodiny německého jazyka, ale do třídy nevešel jejich němčinář doktor Kröger, ale nenáviděný učitel latiny Beselein. Stejně jako ostatní žákyně, i Julinka se při pohledu na něj bezděčně na místě narovnala. Všechny žákyně jednohlasně zvolaly: „Dobré ráno, pane Beseleine.“ Oslovený učitel se zadýchaně – učebna byla až ve druhém patře školy – zastavil před černou tabulí a několik vteřin se beze slova, ale očividně podrážděně, rozhlížel po třídě. Julie nechápala, za co by se měla cítit provinile. Všechny její kamarádky ze třídy, ji nevyjímaje, byly přece ve škole na minutu přesně. Nakonec pan Beselein zavrčel: „Co má být tohle za pozdrav?“ Jeho slova následovalo zmatené ticho. „Copak nevíte, jak se nyní správně zdraví?“ Dvacet bezradných párů očí se na něj upřelo. „Vážně? Žádná z vás?“ štěkl agresivně. Najednou se přihlásila tlustá Greta. „Ano, slečno Flickstadtová?“ „Asi… ehm… Heil Hitler?“ nadhodila nejistě. „Ano, přesně!“ Výraz pana Beseleina ztvrdl. „A to si nyní budeme společně nacvičovat. Pravou ruku zdvihnete nahoru a potom z plných plic zvoláte: Heil Hitler!“ Protivit se aktivně pokynům pana Beseleina by se nikdo ve třídě neopovážil. Nakonec… hned vedle tabule stála rákoska na potrestání provinilců. Takže všechny žákyně zdvihly poslušně ruku a vykoktaly nezvyklý pozdrav. I Julie a Ava natáhly paži do výšky, ale aniž by se domluvily, jen pohybovaly rty a nevyslovily nic nahlas. Pan Beselein, kterému jejich tichý protest očividně neušel, na ně vrhl přísný pohled. Potom přistoupil k jejich lavici a hrozivě se naklonil nad Avu. Julii se rozbušilo srdce rychleji. „Tak, tak. Zajímavé. Tak tady mladá slečna Cohenová se zdráhá projevit úctu našemu vzácnému Vůdci a říšskému kancléři?“ 12
RODINNY HOTEL_Dny rozhodnuti.indd 12
3.1.23 16:09
Ava beze slova zírala před sebe. „Věřte mi, s tím si záludné židovské elementy, jako jste vy, dlouho nevystačí. Takové vytáčky vám náš Vůdce rychle vyžene z hlavy. Jste ve třídě tak jako tak jenom…“ Julie to už dál nevydržela. Musí nějak odvést učitelovu pozornost. Nemůže už ani vteřinu nechat toho odporného člověka nadávat její kamarádce. Pevným hlasem se proto zeptala: „Promiňte, pane Bese leine… doktor Kröger je nemocný? Odpadají nám tedy dneska hodiny němčiny?“ Nad lavicemi proběhl šepot. Bylo přísně zakázané bez vyzvání oslovovat učitele. Ve škole platila jasná pravidla: sedět rovně, poslouchat s rukama složenýma a držet pusu. Ale zdálo se, že Juliina otázka vyvedla z míry i pana Beseleina, takže po ní jen překvapeně blýskl pohledem a odpověděl: „Doktor Kröger byl propuštěn, slečno Falkenhaynová. První hodinu ho zastupuji já.“ Potom se jeho pohled opět stočil k Avě. Zdálo se, že ho už ale naštěstí hněv přešel. Nebo si uvědomil svou zodpovědnost učitele. V každém případě se bez dalších slov otočil a ostrým tónem poručil: „Otevřete si sešity. Napíšeme si diktát.“ Za jeho zády stiskla Ava prudce Julii ruku. Ta na ni jen povzbudivě kývla. S potlačeným povzdechem vyndala školní tašku a vytáhla černý sešit. Jak nenáviděla diktáty! O velké přestávce se Julie s Avou usadily jako vždycky v nejzazším koutě dvora. Sem už tolik nedoléhal křik a hlasy děvčat, které skákaly přes švihadlo nebo se honily po školním dvoře. Běžně si sem chodily sednout, aby si snědly chleba s máslem. Ale dneska neměla žádná z nich na jídlo ani pomyšlení. Procházely se neklidně sem tam zavěšené do sebe a tiše si povídaly. „Díky,“ zopakovala Ava ještě jednou. Bylo to snad už popáté. „Prosím tě, už toho děkování nech,“ mávla Julie ostýchavě rukou. „Kdybych měla opravdovou kuráž, tak bych mu řekla, že prostě odmítám zdravit tímhle hloupým pozdravem.“ „Přesto jsi projevila pořádnou odvahu a odvrátilas jeho pozornost, než mi stačil před celou třídou vpálit mnohem horší věci.“ 13
RODINNY HOTEL_Dny rozhodnuti.indd 13
3.1.23 16:09
„Kdyby se to dalo tomuhle učiteli nějak oplatit,“ mumlala vztekle Julie. „Vždyť jsi nejlepší ze třídy… nesmí s tebou takhle jednat.“ „To přece nemá nic společného s mými známkami. Pohrdá Židy, stejně jako všichni národní socialisti.“ Avin hlas zněl zasmušile. Julie si dneska už podruhé vzpomněla na strašlivý výstup loni s Gabrielem a jeho rodiči. I Gabrielův táta Samuel byl napaden jen proto, že v něm ten člověk od SA rozpoznal Žida. Znamená to snad, že se její rodiče zachovali správně, když předali vedení hotelu strýci Paulovi, protože nechtěli mít nic společného se vší tou nacistickou pakáží? Zamyšleně pohlédla na kamarádku. „Ale proč proboha? Co Židé panu Beseleinovi a ostatním národním socialistům udělali?“ „Osobně… nic. Ale,“ Avě se zlomil hlas, „hrozně se bojím, co můžeme čekat od téhle nové vlády. I můj táta si myslí, že to bude odteď jen horší.“ „Ještě horší?“ zarazila se Julie. To bylo poprvé, co s kamarádkou probíraly tohle téma. Jak by mohla nevidět Aviny problémy, když Gabriel s rodiči kvůli podobnému jednání uprchli do ciziny? „Ten den, kdy byl Hitler jmenován říšským kancléřem, nám někdo položil před dveře obchodu mrtvého racka, s cedulkou Teď jste na řadě vy,“ vyprávěla Ava zachmuřeně. „Kromě toho dostáváme nejméně jednou týdně anony… ale víš co, necháme toho. Pojďme si povídat o něčem jiném. Nechci na to teď myslet. Zvlášť ne, když dneska odpoledne máme ještě odpoledne latinu. Kdoví, co pana Beseleina napadne, aby mě mohl urážet.“ To ovšem nebyla příjemná vyhlídka. Najednou dostala Julie nápad. „A co kdybysme na poslední dvě hodiny zmizely, jako doktor Kröger?“ pošeptala Avě do ucha. „Jak to myslíš?“ „Prostě půjdeme za školu,“ prohlásila rázně Julie. „Ale… jak chceš prostě jen tak projít kolem vrátnice? Jestli nás pan Maschke zahlédne, bude z toho pořádný průšvih,“ namítla Ava skepticky, ale velké tmavé oči jí jiskřily. „Však už mě něco napadne. V nejhorším prostě vylezeme okýnkem ve sklepě a přelezeme přes plot.“ Kamarádčina tvář se rozjasnila jemným úsměvem. „To bys pro mě udělala?“ „Co je to za otázku! Stojíme přece při sobě v dobrém i zlém.“ Julie 14
RODINNY HOTEL_Dny rozhodnuti.indd 14
3.1.23 16:09
se zašklebila. „Škoda, že neuvidíme Beseleinův výraz, až zjistí, že jsme zdrhly.“ „Jestli se nám to podaří,“ podotkla Ava. „Fortes fortuna adiuvat,“ odcitovala Julinka s přehnaným důrazem a napodobila přitom pravou rukou teatrální gesto pana Beseleina. „Odvážnému štěstí přeje.“ Po úmorně nudných hodinách dějepisu a podobně nezáživné výuce matematiky přišla přestávka, o níž si Ava a Julie sbalily školní tašky, popadly do rukou kabáty a společně zamířily ke dveřím ze třídy. „Hej, co to vy dvě děláte?“ volala na ně Gretel, která držela v ruce chleba tlustě namazaný máslem a ozdobený salámem, a tváře se jí pohybovaly, jak usilovně žvýkala sousto. „Ava se necítí dobře. Vedu ji domů,“ zalhala Julie, aniž by třeba i jen zrudla. Koneckonců Gretel není vůbec nic do toho, že se rozhodly poslední dvě hodiny ve škole vynechat. „To pana Beseleina moc nepotěší,“ zabručela Gretel s plnou pusou. Rozčilením prskala kolem sebe drobky. „No a, koho by těšilo, kdyby byla nemocná,“ odpověděla pohotově Julie s pokrčením ramen. V duchu by Gretel nejradši nacpala do chřtánu celý chleba. „Bude to určitě potřeba zapsat do třídní knihy,“ nedala se Gretel, zatímco Julie jemně vystrkala zaraženou Avu ze dveří. „Na to bohužel asi nemůžeme brát ohled. Zdraví je přednější.“ Julie následovala kamarádku na chodbu. „A co teď?“ zeptala se Ava a oblékla si kabát. „Teď počkáme, až pan Beselein zmizí za dveřmi ve třídě, a pak se vydáme na cestu,“ zašeptala Julie a zatáhla Avu do úkrytu za skříň, ve které měl učitel zeměpisu uložené mapy. Ještě dobře, že už byly dveře ostatních tříd zavřené. V tu chvíli si Julie přiložila varovně ukazováček ke rtům… zaslechla sípavé oddechování a kašlání pana Beseleina na schodech. O minutu později slyšely, jak jejich spolužačky zdraví učitele hlasitým Heil Hitler! „Jdeme?“ podívala se Ava na zavřené dveře třídy. Julinka potřásla hlavou. „Ne, ještě chvíli počkáme.“ 15
RODINNY HOTEL_Dny rozhodnuti.indd 15
3.1.23 16:09
A dobře udělaly. Dveře třídy se znovu rozlétly – pan Beselein pravděpodobně vystrčil hlavu na chodbu. Když nikoho neviděl, zase je s rozhořčeným mumláním zabouchl. „Teď,“ zavelela šeptem Julie, chytila Avu za ruku a táhla ji za sebou ke schodišti. Po špičkách se kradly schod za schodem dolů, až bez nehody došly do přízemí. Bohužel tu ale okamžitě narazily na překážku: Pan Maschke, válečný invalida, jednonohý vrátný školy, seděl ve své kukani bezprostředně u vchodu do školy, a tím jim bránil v cestě na svobodu. „Zatraceně,“ zabručela Julie. „Tak to musíme vzít sklepem.“ Pomalu se kradly k nedalekým železným dveřím, za nimiž začínalo příkré schodiště do sklepa. Když Julie zmáčkla kliku a pokusila se dveře otevřít, ozval se kvílivý skřípot, jak se pomalu otáčely ve zrezivělých pantech. Dívky na vteřinu ztuhly hrůzou. Nezaslechl snad pan Maschke podezřelý rámus? Ale měly štěstí, protože vrátný byl očividně příliš zaujatý hovorem, než aby dával pozor na nečekaný hluk. Centimetr po centimetru otevíraly opatrně dveře a potom vklouzly na neosvětlené schodiště. Ve sklepě byla tma a zima, ale neodvažovaly se rozsvítit. Hrozilo příliš velké nebezpečí, že by si někdo světla všiml. Když dotápaly na poslední schod, uhodil je do nosu charakteristický pach uloženého uhlí. Julie slyšela, jak se Ava tiše rozkašlala. „Hned to bude,“ šeptala povzbudivě do skřípavého zvuku, jak drtily botami kousky uhlí. S rukou napřaženou podél stěny Julie cestu spíš cítila, než že by viděla, kam míří. Opatrně překročily opřené nářadí na odklízení sněhu. „Nejlíp, když vylezeme oknem tady vzadu vlevo, to určitě vede do zadního traktu školy,“ uvažovala. Ava si vzdychla. „A co když bude zavřené?“ „Bez obav, někde už najdeme skulinku. Jak by jinak dostával pan Maschke uhlí do sklepa?“ Dostaly se bez nehody až k oknu – naštěstí každým z úzkých okýnek dopadalo do sklepa trochu světla – a Julie si zhluboka oddechla: Nebylo zamřížované a dalo se s pomocí boční kličky bez problémů dokořán otevřít. „Dobře, že jsme tak štíhlé. Gretel by se tudy rozhodně neprotáhla,“ zasmála se tiše. „Pojď, nastav mi ruce. Půjdu první, a pokud bude vzduch čistý, podáš mi nejdřív tašky a potom tě vytáhnu nahoru. Domluveno?“ 16
RODINNY HOTEL_Dny rozhodnuti.indd 16
3.1.23 16:09
Ava přikývla a zkřížila ruce před břichem, takže se Julie mohla opřít nohou, pevně zachytit oběma rukama rámu okna a potom vyškrábat nahoru. Za chviličku už ležela na břiše v okně a rozhlížela se. Nikoho neviděla, takže se triumfálně vyškrabala ven, obrátila se a natáhla ruce k Avě. Kamarádka byla tak lehoučká, že už za minutu stály obě vedle sebe i se školními taškami… dokázaly to! Plot kolem školy, sahající do výšky prsou, už pro ně nepředstavoval velkou překážku, a rychle ho překonaly. Krátce nato už se hnaly rychle ulicí, aby se dostaly co nejdřív z dohledu od školy. Bez dechu se zastavily až na další křižovatce. Rozchechtaná Ava jen vrtěla hlavou. „Víš, že jsi blázen, Julie Falkenhaynová?“ „Copak by sis raději opakovala latinská slovesa nebo poslouchala nadšenou přednášku o našem novém říšském kancléři?“ ušklíbla se Julie. Kamarádka, které po běhu pořádně zčervenaly bledé tváře, energicky zavrtěla hlavou. „To určitě! A co podnikneme teď s nečekaně získanou svobodou?“ „Užijeme si ji, dokud trvá,“ zasmála se Ava. „Protože dohra za tenhle náš výlet tak příjemná nebude.“ „Možná by nám táta mohl napsat pro obě omluvenku,“ nadhodila Julie velkoryse. Věděla, že se na otce může spolehnout. Pohrdal fašisticky smýšlejícím učitelem latiny stejně jako ona sama. „To vůbec není marný nápad. Nejsem si jistá, jak by na tohle zareagovali moji rodiče.“ Ava se hryzla do úzkého rtu a nerozhodně se rozhlédla po ulici. „Kam chceš jít?“ „Do mléčného baru?“ navrhla Julie a zašmátrala v kapse kabátu po mincích. „Ó ano, horká čokoláda by teď byla vážně to pravé,“ rozzářila se kamarádka a zavěsila se do Julie. Společně pokračovaly v cestě. „Mimochodem, ještě jsi mi neřekla, proč jsi byla dneska ráno při příchodu do školy tak rozzářená,“ připomněla Ava, zatímco předešly na ulici paní s košíkem plným nákupu. Julie se ušklíbla. V porovnání s Aviným problémem její radost ze setkání s Maxem Langhansem naprosto bledla. Najednou jí bylo divné kamarádce vykládat o ztracené stužce z copu, kterou jí Max podal. 17
RODINNY HOTEL_Dny rozhodnuti.indd 17
3.1.23 16:09
Ale Ava ji znala dobře. „Že by to mělo něco společného s jistým tmavovlasým klukem z oktávy?“ „Ehm… ano,“ přiznala Julie nejistě. „Ale po téhle události s panem Beseleinem už to nehraje roli. Radši se budeme bavit o něčem jiném…“ „O čem jiném! Tak ven s tím! Tohle mě teda vážně zajímá. Copak dneska krásný Max udělal?“ V několika větách popsala Julie události v autobuse. „Ha! Neříkala jsem to snad? Líbíš se mu!“ volala Ava radostně, zatímco mířily do mléčného baru. Julie zrudla. „Vážně si to myslíš?“ „Naprosto vážně,“ potvrdila jí kamarádka a najednou se prudce zastavila. Z nedalekého obchodu s drobným zbožím, který byl těsně vedle mléčného baru, vyšla drobná paní. Avina máma! Zrovna ona! „Avo! Julie! Copak tu děláte? Nemáte být náhodou ve škole?“ podívala se na ně ostražitě paní Cohenová. „Mami… Julie a já… teda, my…,“ koktala Ava v rozpacích. Po tváři se jí šířila provinilá červeň. „Vy jste se opravdu bez dovolení vzdálily ze školy?“ ujišťovala se paní Cohenová. Ava sklonila hlavu. Julie věděla, že se kamarádka vždycky snaží být doma hodná. A vlastně to ona ji navedla, aby se flákaly. Rozpačitě si odkašlala. „Paní Cohenová, prosím, omluvte nás… ale dneska jsme vážně nešly na latinu, protože učitel nás nutil, abychom nacvičovaly pozdrav Heil Hitler! A potom…“ Ava jí zmáčkla ruku a Julie zmlkla. Kamarádka očividně nechtěla, aby se její maminka dozvěděla ohavné podrobnosti. Přesto toho nejspíš řekla dost. Paní Cohenová náhle zbledla. „Maminko?“ vyhrkla Ava ustaraně. Jemná drobná dáma se však usmála. „Rozhodně bych vás měla za záškoláctví potrestat… ale za těchto okolností bych to nepřenesla přes srdce. Co byste řekly, kdybych vás pozvala na něco dobrého sem do mléčného baru?“ „To… to by bylo báječné,“ vyhrkla zaskočená Julie a šťouchla do ještě překvapeněji zírající Avy. „Děkujeme mnohokrát, paní Cohenová.“ 18
RODINNY HOTEL_Dny rozhodnuti.indd 18
3.1.23 16:09
První ranní svítání proniklo skulinou mezi jen napůl zataženými tmavočervenými sametovými závěsy a nezvyklé jasné světlo probudilo Luisu, která měla vždycky slabý spánek. Unaveně pohlédla na na hého muže vedle sebe. Heinz ležel na břiše a tiše pochrupoval. Zdálo se, že sluneční paprsky rodícího se zimního dne ho vůbec neruší. Tvář měl obrácenou k ní a ona si mohla v klidu prohlédnout jeho důvěrně známé rysy. Bez arogance, kterou většinou vyzařoval, protože si myslel, že takový výraz náleží ke správné filmové star, vypadal mladší. Přesto už se mu začínaly dělat kouty ve vlasech. Stejně jako většina kolegů, byl i Heinz Brabeck v soukromí úplně jiný člověk než na filmovém plátně. Ve filmu hrával většinou veselé bezstarostné šviháky. Měl nesporný komický talent, který velice obdivovala, ale pro velké hrdinské role se podle UFA nehodil. Na to prý je příliš drobný a hubený. Pravděpodobně kvůli tomu se Heinz neustále snažil tvářit mimo roli jako energický lev salonů – vždy elegantně oblečený, se slunečními brýlemi na nose a s pečlivě napomádovanými vlasy. Aby dokázal svou ráznost, neustále jezdil moderními aerodynamickými modely aut, a bohužel často velice rychle. Už několikrát jen o vlásek unikli nehodě a Luisa se mezitím naučila zavírat oči, když po jeho boku projížděla nočními prázdnými ulicemi Berlína. Ke všemu si teď chtěl Heinz ještě udělat pilotní průkaz. Ale na to mu řekla, že rozhodně nehodlá sedat do nějaké létací konzervy od sardinek. Na to ji život ještě nepřestal těšit. Luisa odhodila peřinu a posadila se, chtěla zajít do koupelny. Bezděčně sebou trhla. V hlavě jí hučelo. Včera večer se hrozně opili! U desáté skleničky šampaňského už přestala množství alkoholu počítat, ale akutní bolest hlavy svědčila o exotických koktejlech, které Heinz ještě krátce před odchodem domů míchal pro ně i pro jejich hostitele. Na jejich pozdější milování se už pamatovala jen stěží, ale oblečení rozházené po ložnici a zmačkaná košile svědčily o velmi vášnivém zakončení dlouhého večera. Luisa zaťala zuby a potlačila výkřik bolesti. Položila opatrně nejprve jednu a potom druhou bosou nohu na zem a vstala. Ve vzpřímené poloze byl pocit nevolnosti ještě horší. Pomalu se sunula směrem ke koupelně. Když se jí trochu ulevilo, padl jí pohled do zrcadla nad umyvadlem. 19
RODINNY HOTEL_Dny rozhodnuti.indd 19
3.1.23 16:09
Bylo zvláštní, že ani teď nevypadala tak dezolátně, jak se cítila. Blond vlasy sice měla hrozně rozcuchané a černé oční stíny rozmazané, ale její pleť působila stále svěže. Spontánně rozsvítila stropní světlo a podrobila svou tvář důkladnému kritickému zkoumání, přičemž hlavou ale otáčela jen velmi pomalu na jednu a na druhou stranu. To je neuvěřitelné. I pod tímto tvrdým umělým světlem nemá na tváři téměř žádné vrásky. A to v sedmatřiceti letech! Zdá se, že po své zesnulé matce nepodědila jen vysoké lícní kosti a modré oči, ale také její nezničitelně mladistvý vzhled. Což je vzhledem k její profesi štěstí. S povzdechem zhasla světlo, které bylo na její probdělou nocí unavené oči příliš ostré, a otevřela skříňku, ve které měla uložené nejrůznější léky. Vyndala z tuby dvě tabletky aspirinu a zapila je trochou vody. Potom se bezmocně opřela o okraj umyvadla. Jak jen se mohou vnější vzhled a vnitřní pocity u jedné a téže osoby tak neuvěřitelně lišit? Podle zevnějšku – to věděla ze zkušenosti – působila, jako že se stále těší ze života, je krásná a úspěšná. Filmoví diváci ji zbožňovali a denně jí posílali domů květiny a pralinky. I tisk, který s ní dřív zacházel dost nemilosrdně, ji mezitím začal nazývat „německou Gretou Garbo“ a zbožňoval její lascivní a tajuplné vyzařování. Uvnitř se naproti tomu cítila jako ztroskotanec. Prázdná a vyhořelá. Pouhá skořápka. A to nebylo jen kocovinou po desítkách prázdných nocí. Občas měla pocit, že už vůbec nemá vlastní osobnost s tužbami a sny. Jako by se její charakter – pod tlakem nutnosti působit vždy dokonale a šarmantně – rozplynul ve vzduchu, jako by fungovala už jen jako lidská loutka, za jejíž provázky tahají cizí lidé. Těch, kteří ji komandovali a řídili, kteří s ní manipulovali, bylo bohužel hodně: Její manžel Carl k nim patřil zcela jistě, kromě toho to byli různí režiséři, a stejně tak rodina, která si nevšimla, jak strašně ji život za nablýskanou fasádou zmáhá a vyčerpává. Většinou skrývala vnitřní prázdnotu a jako by její filmové role – poté, co zhasnou světla kamer – pokračovaly i v soukromém životě. Právě hrála v komedii Eiskalte Liebe, Mrazivá láska, smyslově re zervovanou, odmítavou divu, která se proti svému plánu zamiluje do kamaráda z mládí. Považuje ho za ztroskotanou existenci, ale nakonec se ukáže, že je to milionář. Krásná role. Heinz, který v tomhle filmu hraje, jako by se pro tuhle roli narodil. Pravděpodobně ho na ní přita20
RODINNY HOTEL_Dny rozhodnuti.indd 20
3.1.23 16:09
huje erotická nedostupnost její postavy. Ale ve dnech, jako je tento, jí připadalo velmi těžké kopírovat v životě náladové chování Marlene von Bernstein. Zatímco otevřela dózu s odličovacím krémem a použila velkorysou dávku bílého krému na tvář, přemýšlela o naivní dívce, kterou kdysi bývala. Jako nejmladší dítě ji vlastně nikdo v rodině nebral vážně. Dokonce i o její lásce k Robertovi, bývalému vrchnímu číšníkovi v Paláci Heiligendamm, rodiče i sourozenci pochybovali. Nikdo nechápal, jak strašlivě se cítila po odhalení, že je Robert ve skutečnosti homosexuální přítel jejího bratra Paula. Jen proto se jako velmi mladá ve snaze uniknout provdala za Joa, mladého amerického hotelového hosta. Ale i tenhle odvážný krok dopadl neslavně. Joe, který se chtěl prosadit mezi členy zámožné podnikatelské rodiny, byl neustále na cestách, takže Luisa po pár letech osamění dosáhla rozvodu a vrátila se do vlasti. V Lázních Doberan se jí ale nevedlo o mnoho lépe, protože tamní společnost ji jako rozvedenou ženu ze svého středu vyloučila. Nakonec se zcela náhodně dostala k práci na natáčení, takže i její kariéra filmové herečky začala hlavně proto, aby se zachránila z osamělého, bezútěšného života maloměsta. Luisa vzala žínku a navlhčila ji. Několika nacvičenými pohyby otřela z tváře silnou vrstvu odličovacího krému. Nakonec použila na očištěnou pleť rozjasňovací esenci. Náhle vypadala při pohledu do zrcadla velmi zranitelně. Sklopila oči. Už nedokázala dál snášet pohled na svůj odraz. Do očí jí vyhrkly slzy. V podstatě stále jen touží po lásce a romantice. Touží mít řádného muže, který by ji skutečně miloval. Na tomto poli naprosto selhala. Po fiasku s Robertem a Joem doufala v manželství s Willym Frischem, svým hereckým kolegou. Ale jeho zamilování velmi rychle vyprchalo, jako když zhasne plamen svíčky. Po krátké aférce ji prostě nechal. Nakonec Luisa došla k přesvědčení, že už navždy ztratila naději na šťastné manželství: Žádný slušný muž by nechtěl za ženu nebo partnerku rozvedenou ženu, která má navíc tak lehkomyslné zaměstnání, a dalšímu přelétavému kolegovi už důvěru věnovat nehodlala. Hlavně proto nakonec udělala tu úplně největší chybu svého života a provdala se za Carla von Herrhausen. „Luiso?“ Heinzův hlas zněl z ložnice velice rozespale. „Ano?“ zašvitořila a snažila se o rozmarný tón, který používala 21
RODINNY HOTEL_Dny rozhodnuti.indd 21
3.1.23 16:09