M A R T I N
V O P Ě N K A
Spící tajemství
Ilustroval N I K K A R I N
EUROMEDIA GROUP
Spici tajemstvi 3
23.08.2022 14:11:16
ČÁ ST P RV N Í
Za tatínkem
Spici tajemstvi 5
23.08.2022 14:11:16
1. SAMUEL SE PROBUDIL JAKO OBVYKLE z celé rodiny prv ní. Dokonce i on sám si uvědomil, že je až příliš brzy. Vždyť pokoj se teprve začínal vynořovat z nočního šera. A to byl začátek léta. Když si Samuel představil dlouhé hodiny, které bude muset strávit v tichosti a osamění, byl by býval mnohem radši, kdyby se ještě neprobudil. Rychle se otočil směrem ke zdi v naději, že to probuzení obelstí; že se vrátí do náruče spánku. Místo toho však v jeho hlavě vytryskl celý gejzír my šlenek. A ty už se nenechaly zatlačit zpátky. Všechny mířily za tatínkem. Za tatínkem, kterého dnes zase navštíví v nemocnici. Srdce mu sevřela úzkost. Nevěděl, jestli se těší, anebo se bojí. Když byli za tatínkem předevčírem poprvé, Sam se tě šil. Moc se těšil. Maminka je tam vzala nečekaně, rovnou z dětského shromáždění, na kterém se před zraky všech za střelil ředitel divadla – hlavní organizátor celého obchodu s unesenými dětmi. Na celou tu děsivou scénu však Samuel rychle a ochotně zapomněl, jakmile se dověděl úžasnou no vinu: že jede za tatínkem. Ještě i na chodbě nemocnice se těšil. Tak šíleně, až si myslel, že to snad ani nevydrží; že se zjančí. Chtěl toho tatínkovi tolik povědět: o tom, jak ho s Emou znovu chytili Simona a Fredy, jak z něj chtěli udělat jiné dítě a odletět s ním navždy někam k moři… Tíseň na Samuela padla, až když je sestřička vypustila do divně páchnoucí místnosti plné hadiček a přístrojů a… a oni se pomalu blížili k jedi nému zde umístěnému lůžku. A na tom lůžku se nic ani nepohnulo. A potom se před Samuelem objevil bezvládný, 7
Spici tajemstvi 7
23.08.2022 14:11:16
ve tváři velmi hubený, velmi bledý člověk. Tohle že má být tatínek? Samuel na okamžik zaváhal. Ale potom ten člověk otevřel oči a… byly to tatínkovy oči. Tohle opravdu byly jeho oči. Vysílený pohled plný lásky mířil k nim všem. Pohled, který říkal: Jsem tak rád, že vás vidím. Samuelovi se tehdy v krku udělal veliký knedlík. Ne, ne plakal, věděl, že nemá. Rozbrečely se jenom Kristýna a Ema. Děti tam stály trochu bezradně; nepřiblížily se až k lůžku. A Samuel zůstal úplně stranou, než ho maminka pobídla, aby přistoupil blíž. Pochopil, že tatínek sice žije, ale zpátky ještě není. Samuel se teď posadil na kraj postýlky, bosé nohy spustil dolů a dotýkal se jimi dřevěné podlahy. Pootevřeným oknem proudil dovnitř chladnější vzduch, zatímco parkety jako by byly ještě i teď nasáklé včerejším sluncem. Rychle se roze dnívalo. Takže co? uvažoval Sam. Moc rád by si s tatínkem popovídal. Ale vysvětlili mu, že tatínek má prostřelené plíce a špatně se mu proto dýchá. Nemůže mluvit, leda tichounce šeptat. Najednou to Samuela napadlo: namaluje tatínkovi ob rázek. S očima tatínek nic nemá – obrázek uvidí a navíc si ho tam bude moct nechat. Samuel se postavil a přihopkal ke stolku pod oknem. Papír i pastelky tady měl. Chvíli pře mýšlel, co namalovat. Pak se do toho pustil. Namaloval do meček a kolem stromy. A uprostřed domečku zamřížované okno. A za oknem hlavu a ruce, které jako by mávaly. Zdálo se mu však, že by to tatínek nemusel pochopit, tak dolů připsal: „TO JE SAM.“
8
Spici tajemstvi 8
23.08.2022 14:11:16
2. „V KOLIK ŽE MÁME BÝT V NEMOCNICI?“ zeptal se Kryštof netrpělivě u snídaně. „To přece záleží na nás,“ vysvětlila maminka. „Myslela jsem jít tam tak na desátou – až skončí všechna vyšetření. Nemůžeš se dočkat?“ Ema i Kristýna se spiklenecky ušklíbly. Opravdu si ma minka myslí, že tohle je důvod, proč se Kryštof ptá? Holky dobře věděly, že jejich bratr se ptá z úplně jiných důvodů. Má na dnešek program. Však se také hned ráno zavřel do koupelny, a když asi po půl hodině vylezl, příšerně voněl. „Tak jdeme, rychle,“ překvapila všechny už před devátou maminka. „Už?“ podivila se Ema. „Tak brzo?“ „Jóó,“ zajásal Sam. Ale jen do té chvíle, než maminka prozradila, proč ten spěch: „Půjdeme pěšky přes pláň.“ „Cože?“ „Pěšky?“ „Nepojedeme autem?“ rozčílili se všichni, až se maminčina tvář zachmuřila: „To se to zvyká na pohodlí, žejo! A jak jste to dělali, když jsme spali? To jste si poradili bez auta… a bez remcání.“ „Právě že jsme se těšili, až nás zase budete vozit,“ za bručel Kryštof a hned si uvědomil, že takhle to říct nechtěl. Rychle dodal: „Teda… ne jenom na to.“ Bylo však už pozdě. Maminka se jeho věty chytila: „Aha, tak takhle je to. Na pohodlí jste se těšili. Na služby, které vám poskytneme… na teplou večeři, vypraný oblečení a taxi ke škole.“ „Říkám, že ne jenom na to!“ zvýšil Kryštof hlas na svou obranu. „Tak jsem to nemyslel!“ I Kristýna se ho zastala: „Jak to můžeš říct, mami!“ 9
Spici tajemstvi 9
23.08.2022 14:11:16
Vydali se do nemocnice pěšky a v nepohodě. Samuel se na víc cestou bavil tím, že zezadu podtrhával nohu Emě, čímž ji dováděl k nepříčetnosti. Kdykoliv se po něm vztekle ohnala, dával se na úprk za bláznivého vřeštění. Byl slunečný letní den, ale od západu vanul svěží vítr. V parku nad Sluncovem běhali kondiční běžci a na asfal tových chodnících se pravidelnými houpavými kroky po hybovali bruslaři na inlinech. Jako by život plynul klidně a obyčejně, jako by se v nedávné době nestalo vůbec nic neobvyklého. Jako by neuběhl teprve jeden den, co přední stránky novin zaplnily troufalé titulky hlásající, že úctyhod ný ředitel divadla byl ve skutečnosti hlavou rozsáhlého gan gu a že stopy vedou až do nejvyšších vládních kruhů. A jako by nezůstávaly tisíce nedořešených případů dětí, které se nevrátily k rodičům, mezi nimi i případ Samuelova kamará da Jirky. Zkrátka: jako by svět ujížděl poklidně vpřed na in linových bruslích. Přehoupli se přes pláň na druhou stranu kopce, střechy sluncovských domů jim zmizely z dohledu, zato se před nimi, dole v údolí, objevila mohutná střecha nemocnice. Až teď si vzal Samuel k srdci vyčítavý maminčin pohled a pře stal Emu kopat. Mimoděk chytil maminčinu ruku. Také Kryštof přestal brblat, že mohli jet autem a ušetřit spoustu času. Kristýna nahlas uvažovala: „Chápeš to, mami? Ty lidi jdou normálně běhat, místo aby se snažili zachránit nějaké děti. Měli by to dělat tak, jako jste to dělali vy s tatín kem: zachraňovat.“ „Nerada bych někoho soudila, Kristýno,“ namítla skrom ně maminka. „Nevíme, co přesně ten člověk půjde dělat, až přestane běhat. To bys mohla odsoudit i mě, když půjdu nakupovat.“ 10
Spici tajemstvi 10
23.08.2022 14:11:16
„Nakupovat ale musíš. Musíš přece jíst.“ „Tak třeba kdybys mě viděla si zpívat.“ Ne, Kristýna nemohla souhlasit. I maminka přece muse la vidět, že je v tom obrovský rozdíl: „Vždycky ses sportov cům vysmívala, mami,“ ohradila se vyčítavě. „A teď je hájíš?“ K nemocnici už došli mlčky. Za prosklenými dveřmi vládlo ticho: to prostředí připomínalo kostel. I kdyby někdo chtěl vykřiknout, neudělal by to v jakési úctě či obavě. A souro zenci se tu cítili o to posvátněji, že šli navštívit svého tátu – hrdinu, o kterém se psalo i v novinách. Přitom ještě měli v živé paměti i to, jak o tatínkovi, o obou rodičích pochybo vali, jak se cítili osamocení v boji za spravedlnost – osamo cení a nepochopení. A zatím oni byli tajně na jejich straně. Všichni čtyři tušili, aniž to uměli přesně pojmenovat, že to hle je skutečné hrdinství. Náhle se chodbou rozlehl protivný ženský skřek – přes ně takový, jaký by tady neměl nikdy zaznít. Starší žena v ze leném úboru volala na jinou ženu rovněž v zeleném úboru, a protože obě ženy dělila dlouhá chodba, křičela z plných plic. Zároveň před sebou tlačila pojízdný stolek s nádobím: „Sterilizace dneska do minus jedničky, nebo do trojky?“ Druhá žena se chovala přece jen zdrženlivěji. Krátce houkla: „Do minus!“ I tak se Ema otřásla odporem. Co je to za strašné cho vání? Jednotka intenzivní péče – oddělení pro těžké pacienty na plicním oddělení – se nacházela až úplně vzadu ve čtvrtém patře. „Maminko, máš ten můj obrázek?“ znejistěl Samuel. „To víš, že mám. Hned ti ho dám.“ 11
Spici tajemstvi 11
23.08.2022 14:11:16
„Cože?!“ ohradila se Ema. „Říkala jsi, že tatínkovi nemám nic nosit.“ „Ale Emo, ptala ses mě, jestli mu můžeš vzít jahody. Na to jsem ti odpověděla, že nic takového se sem nosit nesmí.“ „Mohla jsem vzít alespoň kytku,“ uvědomila si Kristýna. „Proboha, děti,“ zalomila maminka rukama. „Zkuste tro chu míň myslet každý sám na sebe. Myslete hlavně na to, aby se tatínkovi dařilo už o trochu líp.“ Zazvonili u neprůhledných dveří. V reproduktoru za šumělo a maminka se představila. Načež elektrický zámek zahrčel a oni vešli. Jestliže už nemocniční chodbu vnímali jako posvátný prostor, tak tady měli pocit, že se prohřešují snad už pouhým dýcháním. Milá sestřička je přivítala úsměvem: „No, vás je… Po prosím vás jenom na chvíli – hlavně děti. Vy, paní, můžete zůstat dýl.“ A znovu se obrátila k dětem: „Tatínek se na vás moc těší.“ Načež je zavedla do místnosti, kterou už znali. Samuelovi se v krku zase udělal knedlík. Tatínek však na posteli skoro seděl a byl při vědomí. Nečekaný pokrok všechny dojal. Zatímco minule byli doja tí tatínkovou bezmocností, dnes je dojal tatínkův… jak jen to pojmenovat… tatínkův duch, který jako by se vrátil. Je nom mluvit pořád ještě nemohl, museli přijít až k němu, aby slyšeli jeho slabounký hlas. Po chvíli mu Samuel podal obrázek. Podrželi ho tatínkovi před očima a bylo vidět, že teď je dojatý zase on. „Vůbec…“ začal ze sebe soukat, „ne… chápu… jak jsme… moh…li… udělat… takovou… chybu. Jak jsme… vás… tam… mohli… nechat. Moc… mě to… mrzí.“
12
Spici tajemstvi 12
23.08.2022 14:11:16
Spici tajemstvi 13
23.08.2022 14:11:16
3. PO PÁR MINUTÁCH PŘIŠLA SESTŘIČKA a šetrně děti po prosila, aby se už s tatínkem rozloučily – že je to pro něj vyčerpávající. Maminka může ještě zůstat. Netroufly si protestovat, ačkoliv si o tom myslely své. „Počkejte na mě v cukrárně vedle východu,“ navrhla ma minka. „Něco si tam můžete dát.“ S pocitem, že je maminka vyhání jako nějaké malé děti, se Ema, Kristýna i Kryštof s tatínkem rozloučili a vyšli ze dveří. Jenom Samuel byl spokojený: Dal tatínkovi obrázek a teď si ještě může v cukrárně objednat dortík. Všem se ulevilo, když vyšli ze zavřené zóny do nemocnič ní chodby. Bezmyšlenkovitě se vydali k výtahu. „Já myslím, že už ho brzy pustí, co myslíte?“ promluvila první Ema. „Hm, tak za týden nebo za dva,“ doplnil ji realisticky Kryštof. „Když se vlastně od minule už posadil,“ napadlo Sama, „tak si příště možná i stoupne.“ Jak šli a nemysleli na cestu, najednou zjistili, že nevědí, kde jsou. Chodby byly dlouhé a navzájem se křížily. Zelený pruh ukazoval ke schodišti E, modrý ke schodišti D, ale tu šili, že ani jeden nevede tam, odkud přišli. Začali se doha dovat. „Tak já bych šla třeba tudy!“ rozhodla Kristýna a při stoupila k protějším dvoukřídlým bílým dveřím. Otevřela a zarazila se. Ostatní se zarazili s ní. Všichni čtyři zůstali stát na prahu velikého sálu – mno hem většího, než jaký by si za těmi dveřmi představili. Ješ tě dřív, než si stačili uvědomit, co že to vlastně vidí, na ně dolehla zvláštní atmosféra onoho velkého prostoru. Ticho dokonce posvátnější, než bylo to na zamčeném oddělení. 14
Spici tajemstvi 14
23.08.2022 14:11:16
Ticho, které bylo vlastně mlčením. Protože sál byl plný… plný… pomalu jim to docházelo… plný spících rodičů. Ano. Tohle přece nebyli běžní pacienti. Běžných pacientů nikdy nebylo v pokoji tolik. Zatímco tady: Kryštof napočítal šest krát devět postelí seřazených v řadách. Sourozenci navíc měli se spícími rodiči zkušenost. Znali tuhle uvolněnost, ten klid, který je u jejich vlastních rodičů dováděl až k zlos ti a zoufalství. Protože tihle spáči nevědí nic o tom, co se děje kolem nich. Nevědí, co se stalo s jejich dětmi – ani kde jsou, ani jestli ještě žijí. Protože tihle spáči, to jsou rodiče ztracených dětí. A spí. Děti zůstaly stát ve dveřích jen několik okamžiků a za tu chvíli utkvělo každému v paměti právě jen několik tváří: Emě i Kristýně nádherná hladká tvář jedné maminky ležící po blíž – tvář, jež jako by kolem čela měla poklidnou záři. Kris týně ještě zahlédla obličej jedné velmi obézní maminky – obličej, který takto vleže neměl skoro žádný tvar a nebyl ani moc ženský. Kristýna nedovedla pochopit, že i tato tvář může být pro někoho tou nejmilejší. Ema si ještě všimla tatínka ležícího pod oknem. Ležel na boku, otočený směrem k nim. Kryštof si ho také všiml. No a Samuel? Tomu trvalo, než se mu podařilo přes sourozence vůbec nakouknout do vnitř. A když mu konečně došlo, o co jde, sourozenci dveře spěšně přibouchli. „Tak tudy asi ne!“ uchechtl se Kryštof. Holky se na něj ale podívaly vyčítavě: „Nech toho!“ „Já nic nedělám! Co je?“ bránil se Kryštof. „Jak to, že to nemají označené?“ Opravdu. Zkoumavě si dveře prohlíželi a nebyl na nich žádný nápis. Nahoře sice byla červená kontrolka, jenže ne svítila. Pak už tu bylo jen číslo: 12. 15
Spici tajemstvi 15
23.08.2022 14:11:16
4. ODPOLEDNE SE KRYŠTOF SEŠEL S PETROU. Dali si sraz ve vestibulu metra v centru Králova. Uplynulo teprve několik dní od doby, kdy spolu byli zavření v tmavé smrduté místnosti plné zubožených dětí; všichni dohromady nevyhnutelně odsouzení k smrti. Z dnešního pohledu se jim zdálo, jako by všechen ten čas stráve ný beznadějným bojem o záchranu patřil do jiných životů. Jenom rozdrásané ruce a polámané nehty dokazovaly, že to byli opravdu oni; že to opravdu prožili. Pozdravili se a zůstali v rozpacích stát. Nějak si neměli co říct. „Co tvoji rodiče? Je něco novýho?“ odhodlal se konečně Kryštof. „Zatím nic… nic. A co tvůj táta?“ „Jo, dneska jsme byli v nemocnici a je to lepší. Už skoro seděl na posteli. A představ si, co se nám podařilo na zpá teční cestě: zabloudili jsme a vlezli do místnosti plný spících rodičů. Byl to velikánský sál – skoro jako tělocvična. Jedna postel vedle druhý.“ Petra jako by byla myšlenkami někde jinde. Dokonce i Kryštof si všiml, že ho neposlouchá. „Co je? Máš nějaké zprávy o Jirkovi?“ Petřina tvář byla dnes ještě uzavřenější než jindy a Kryš tof začínal být bezradný. „Nějaké jo. Snad,“ vysoukala ze sebe záhadně a zase se odmlčela. „Tak to je skvělý, ne?“ snažil se Kryštof mluvit povzbudivě. „Věčný optimista…,“ utrousila Petra trochu opovržlivě a kolem rtů jí projel bolestný úsměv. „Tu skupinu dětí, ve 16
Spici tajemstvi 16
23.08.2022 14:11:16
které byl Jirka, prý prodali italské mafii. Asi tam pojedu. Jede tam odsud vyšetřovací tým.“ Kryštof nechápal: „Ty pojedeš do Itálie? S nima?“ „Jo. Prý jim můžu pomoct. Pojeď taky!“ Ta výzva přišla nečekaně a přímo. Jet do Itálie? S ní? Na něco takového Kryštof nepomyslel. Má tady přece rodinu, malého brášku. A tátu v nemocnici. Jak by si Petra mohla myslet, že by odjel? „Já… to přece nejde. Mám tátu v nemocnici. A máma by mě ani nepustila.“ Zatímco se vymlouval na mámu a tátu, dobře věděl, že ani on sám by o něčem takovém neuvažoval. Ani na okamžik ne. Mezitím opustili vestibul metra a pro cházeli kolem výkladů jedné z hlavních královských ulic. Petra na sobě nedala skoro nic znát, ale Kryštof cítil, že ji zklamal. Nevěděl přesně, co mezi nimi až dosud bylo, zato si byl jistý, že teď je mezi nimi konec.
5. STEJNĚ HORLIVĚ, jako se předtím mluvilo a psalo o tom, že důležitější než vyšetřovat zločiny, které se snad možná staly, je předcházet těm, které by se teprve stát mohly, ho vořilo se teď od rána do večera jen o tom, jak pokračuje vyšetřování. Gang ředitele divadla nebyl zdaleka jediný. Po celé zemi a snad i po celé Evropě stačila za těch pár týdnů vzniknout celá síť zločineckých organizací. A protože dětem už nikdo nebránil v tom, aby podávaly svědectví, přibývalo podezřelých, vyšetřovaných, obviněných i zatčených.
17
Spici tajemstvi 17
23.08.2022 14:11:16
Na večerní zprávy se s maminkou dívala jenom Kristýna. Kryštof zalezl k počítači, Samuel si hrál a Ema: ta dnes byla nějaká smutná. Kristýna sourozence nechápala: zatímco ona vysloveně prahla dozvídat se o dalších a dalších vyřeše ných případech, ostatní jako by to přestalo zajímat. Pak ale zprávy začaly nudit i ji. Už se chystala odejít, když ji zaujala další reportáž: „Věřili byste, že na cizím neštěstí se dá dobře vydělat?“ drmolil do mikrofonu mladý reportér. „Cestovní kancelář Poznejto začala nabízet zájezdy do nechválně zná mého městečka Ploužak…“ „Cože!?“ nevěřícně vykřikla Kristýna. Následoval střih a reportér nyní stál před ploužackou tělocvičnou: „Za zdmi této tělocvičny,“ ukazoval za sebe, „trávily nedobrovolně čas desítky unesených dětí. A právě za tyhle zdi se můžete dostat s cestovní kanceláří Poznejto. No a po téhle cestě…“ reportér ukázal k lesu, „se vydáte po tom. Děti, které pravděpodobně právě po ní odvedli do po lozbořeného mlýna, se odtamtud už nikdy neměly vrátit. Vám jako klientům cestovní kanceláře však něco takového nehrozí. Cestovní kancelář Poznejto je totiž pojištěna proti úpadku. A ve mlýně bude podávat svačinu.“ Reportáž dále pokračovala na jiném místě: v kanceláři starosty Ploužaku. „Pane starosto,“ snažil se zeptat repor tér, „proč jste souhlasil s pronájmem tělocvičny, ve které se děly tak hrozné věci, cestovní kanceláři?“ Starosta odpovídal podrážděně: „Co já se budu zajímat, proč si to kdo pronajímá? Tady nejsme v Králově, pane. My si tady musíme vyřešit všechno sami. Obec peníze po třebuje.“ „Ale nezlobte se, vás nezajímá, co se tam vlastně bude dít?“ 18
Spici tajemstvi 18
23.08.2022 14:11:16
„Nezajímalo mě to předtím,“ zvýšil starosta hlas, „a teď mě to taky nezajímá. A jděte už do háje s tou kamerou!“ Ani tím však reportáž neskončila. Dalším střihem se re portér ocitl… v obchodě U pijáka. „Mami!“ vykřikla Kristýna. „Tady jsme bydleli! Tady…“ A přiskočila k televizi, aby ma mince na obrazovce všechno ukázala. Ale záběr se mezitím změnil: objevil se obtloustlý Láďa. Stál za pultem svého ob chodu, rovnal maso a dělal, že si reportéra nevšímá. „Promiňte,“ dorážel reportér, „souhlasíte s tím, že si místní tělocvičnu pronajala cestovní kancelář, aby tam tu ristům ukazovala, kde byly zavřené unesené děti?“ Láďa se ale dál věnoval salámům. „To je majitel toho penzionu,“ vysvětlovala mamince Kristýna. „Nejdřív na nás byl hodný, ale když zjistil, že se zajímáme o unesený děti, normálně nás vyhodil. Že prej se máme vrátit k rodičům.“ Reportáž mezitím už končila. Tentokrát stál reportér na ploužackém hřbitově: „Vyšetřovatelé se domnívají, že ploužackou tělocvičnou prošlo šedesát tři dětí. Majitelé ces tovní kanceláře věří, že jejich osud sem přiláká každý týden dva autobusy turistů. A ploužačtí k tomu mlčí. Ti, kteří tu žijí, i ti, kteří leží tady pod námi.“ „To je šílený! Šílený!“ křičela Kristýna. „Copak se všichni zbláznili?“ Nejšílenější jí ale nakonec přišlo, že se nedívali sourozenci. Jak jim to má teď všechno vylíčit? Emu však Kristýnino vzrušené vyprávění nechalo klidnou. Měla dnes odpoledne jiné starosti, přesněji starost. Sta rost o Vojtu. Vojta si totiž zřejmě stále ještě nepořídil mo bil. A protože neměl ani internet, Ema s Vojtou nemluvila od onoho osudného dne, kdy ji zachránil. Neustále proto 19
Spici tajemstvi 19
23.08.2022 14:11:16
dorážela na maminku: „Co když se mu něco stalo? Měli by chom za ním jet.“ „Ale Emo, co by se mu mohlo stát?“ uklidňovala ji ma minka. „Nezapomeň, že má teď kolem sebe konečně celou rodinu: maminku i malou sestřičku.“ „Chceš jako říct, že na mě kvůli nim zapomněl?“ „Ne, určitě ne. Každý prostě není zvyklý napsat za den padesát mailů a dvacet esemesek a k tomu ještě sedět dvě hodiny na skypu. Představ si, že když jsem já byla malá, po slali mě v létě rodiče na tři týdny na tábor. A za celou dobu jsem od nich dostala akorát dva dopisy. Mobily jsme neměli a pošta chodila dlouho.“ Emu však takové vysvětlení nemohlo uspokojit. Neza jímalo ji, jak to bylo kdysi. Ona přece žije teď a tady. A teď je normální, že si lidé píší a volají. Jenom Vojta je jiný, to si Ema přece jenom uvědomila. Žije snad v nejmenší vesnici, jakou si vůbec lze představit. Je klidný, tichý, spokojený… Nejspíš mu nic nechybí. A zachránil je s takovou samozřej mostí… „Proč jsi vlastně Vojtovi nenapsala už dávno dopis?“ po kračovala maminka. „Teď ho mohl mít a jistě by ti odepsal zpátky.“ „Dopis, mami?“ Emě se psát dopis nechtělo. Přesněji: nechtělo se jí tak dlouho čekat na odpověď. Když si před stavila, že dopis vhodí do schránky a nic se nebude dít… Maminka se však nedala odbýt: „Nejdůležitější je, Eminko, jestli máš na srdci něco hezkého, co bys mu chtěla říct, abys to udělala. Vážně mu to napiš.“ Ema ještě chvíli váhala, ale potom se jí dopis začal v hla vě sám rodit. Začala psát: „Milý Vojto.“ Hned se však zarazila. Není to příliš důvěrné: použít slovo milý? Začala psát znovu: 20
Spici tajemstvi 20
23.08.2022 14:11:16
„Ahoj, Vojto. Jak se ti daří? Mohl by sis, prosím tě, už pořídit mobil? Jsem ráda, že se ti maminka vrátila, a doufám, že jste spolu. Pořád vzpomínám na to, jak jsi nás s tvým tatínkem osvobodil.“ Když byla Ema v nejlepším, přihrnu la se Kristýna, že viděla reportáž z Ploužaku a že do tamní tělocvičny, kde byl zavřený Samuel, budou vozit turisty. Je nomže Ploužak Emu vlastně nezajímal. Nikdy tam nebyla a neprožila to, co Kristýna s Kryštofem a Petrou. Ema měla jiné vzpomínky: na strašné hodiny prožité ve sklepní míst nosti, v domě uprostřed lesů. Vzpomínky na koťátko, které ji tam navštěvovalo. Uvědomila si, že když Fredyho a Simo nu zatkli, koťátko tam teď žije úplně samo. Konečně Kris týna odešla a Ema pokračovala v psaní. Už ji ale nic dalšího nenapadlo. „Moc děkuju,“ napsala. „Poděkuj za mě i tvému tatínkovi a pozdravuj králíky a kozy. Ema.“ Pak si uvědomi la, že by možná chtěl něco připsat i Sam. Jenomže: tohle byl její dopis. Nechtěla se o něj dělit. Připsala dolů: „Pozdravuje i Sam.“ A úplně dolů: „Prosím, hned mi odepiš.“ Shodou okolností si Samuel na Vojtu týž večer také vzpo mněl. „Maminko,“ zeptal se, když ho uspávala, „pojedeme ještě někdy za Vojtou?“ Maminka se zatvářila překvapeně. V pokoji už svítila jen stolní lampička a maminka se skláněla nad Samuelovou postýlkou. „Za Vojtou?“ podivila se. „Copak ty by ses tam nebál?“ Samuel marně přemýšlel, čeho by se měl bát. Maminka přece říkala, že Simonu a Fredyho už zatkli. Měl by se tedy snad bát Vojtova tatínka? Nebo Vojtovy maminky? „Ne, ne bál. Já bych se chtěl ještě koupat v rybníčku.“ „Ale Samí… Až se tatínek uzdraví, pojedeme se někam 21
Spici tajemstvi 21
23.08.2022 14:11:16