Patricia Gibneyová Poslední zrada Kalibr
Posledni zrada.indd 3
24.01.23 12:44
PROLOG
PŘED DESETI LETY Tělo bylo těžší, než čekal. Jak může někdo tak mladý a hubený tolik vážit? Dotáhl ji k otvoru a skopl ji dovnitř do té díry. Z jutového obalu vytáhl nářadí, které bude potřebovat, uložil ho do batohu, ten si hodil na záda a spustil se dolů za ní. Táhl ji po zemi až na vybrané místo. Tam ji posadil, aby ho mohly její mrtvé oči sledovat při práci. Zabralo mu to nějaký čas. Když skončil, očekávaný pocit uspokojení se nedostavil. Stejně ji ale nikdo nikdy neuvidí. Ne tady dole. Vracel se pozpátku, sehnutý, ometal štětcem veškeré stopy, jež by mohly podat svědectví o tom, že tu někdy někdo byl. Jeho pohyby doprovázelo jen šustění štětin a vrzání podrážek. Tady dole si připadal jako v jiném světě – svobodný a v bezpečí. Vůbec se mu odsud nechtělo. Klidně by se vrátil k ní, lehl si na hliněnou podlahu, zavřel oči a sdílel s ní místo posledního odpočinku. Černá díra pro mrchu, která ho odmítala. Nakrátko se zastavil, musel si uvolnit bundu, která se zachytila o čnící kámen. Vylézt nahoru bylo obtížnější než se spustit dolů. Chytal se výstupků ve stěně, nakonec se dostal až nahoru a vyšvihl se přes okraj. Zakryl otvor, zkontroloval, jestli kolem nezůstaly žádné viditelné stopy. Ještě se rychle rozhlédl. Ne, nikdo ho neviděl. Teploty v posledních dnech klesly a vítr polykal obzor jako hladový pes. Neměl zimu rád. Ani chlad. Kdepak, daleko víc mu vyhovovaly dlouhé letní noci, kdy se mohl celé hodiny jen tak toulat venku. Kdy se na obloze plné hvězd objevil měsíc a on pak mohl, pokud se mu zachtělo, výt jako vlk v říji. Ucítil první dešťové kapky. Rozběhl se k domovu, než se spustí liják. Má hotovo. Teď už bude zase dobře. Je v bezpečí. Jenže druhý den zjistil, že jeho noční můra teprve začala. 7
Posledni zrada.indd 7
24.01.23 12:44
1. KAPITOLA Conor Dowling stál před branou věznice Mountjoy a vdechoval městský vzduch. Byl to tentýž, jaký posledních deset let dýchal uvnitř vězeňských zdí, ale tady venku chutnal nějak svěžeji. Svobodněji. Dlouze vydechl, hodil na rameno tašku se skrovným majetkem a udělal druhý krok vstříc svobodě. Sám. Nikdo na něj nečekal. Dokonce ani novináři ne. Ale s tím počítal. Jakmile padl verdikt, že nejlepší část svého mládí stráví za mřížemi, přestal lidi ten případ zajímat a rozplynul se jako loňský sníh. Šel dál a poslouchal zvuky města. Krok za krokem. A ani jednou se neohlédl. *** V Ragmullinu se zadíval na řadové domky ve své ulici. Za těch deset let se ani trochu nezměnily. I ta tráva byla pořád stejně neposekaná. V časném ránu přešel na druhou stranu a otevřel rozvrzanou branku, která visela na jednom pantu. Klíč neměl, musel tedy zaklepat. Konečně doma. A přece si tam připadal jako cizí. Spustil ruku, popošel k oknu. Tvář, kterou spatřil v odrazu ve skle, nepoznával. Pětatřicetiletý, vysoký a hubený, na hlavě měl strniště. O vlasy, dlouhé po ramena, jež ho matka nutila ostříhat, dávno přišel. Ve čtrnácti mu darovala holicí strojek na baterky z druhé ruky. Fascinoval ho. Začal si holit hlavu a s ní i zbytek těla. A přesně to si přál udělat teď. Prsty ho přímo svrběly, toužil si přejíždět ostrým břitem strojku po hrudníku a po nohách, osvobodit kůži od veškerého ochlupení. Vrátil se ke dveřím a vzal za kliku. Otevřely se. Stanul jednou nohou na odřené laminátové podlaze, pak i druhou. Ten známý pach v něm okamžitě vyvolal vzpomínky. Ovanul ho štiplavý odér slaniny, zelí a starého omastku. Jak je to možné? Věděl, že matka si poslední čtyři roky nechává obědy vozit. Pověděl mu to Tony Keegan. Vypečený kamarádíček, pomyslel si. Ale aspoň ho co dva měsíce chodil navštěvovat. Pravděpodobně hlavně 9
Posledni zrada.indd 9
24.01.23 12:44
Patricia Gibneyová
aby se ujistil, že je Conor pořád hezky uklizený v chládku. To matka za ním nepřišla ani jednou. Otevřel dveře do obýváku, čekal, že uvnitř nikdo nebude. Spolkl pořádný doušek toho zatuchlého vzduchu a spatřil matku ve vybledlém odřeném křesle. Zdála se vyšší, než si pamatoval, vzápětí si všiml, že nohy křesla stojí na dřevěných špalících. Veře Dowlingové bylo teprve pětašedesát, ale užírala ji revmatická artritida a na vzhledu jí přidávala minimálně dvacet let. Postavil se za ni a všiml si, jak svírá područky boulovatými prsty. Pomalu se otočila. „Takže dneska je ten velkej den, co?“ Kdysi měla řezavý a silný hlas. Řezavý zůstal, ale sílu už ztratil. „Jo, mami. Jsem doma.“ „Doufám, žes nečekal vlaječky a balonky. Já na takový věci nejsem.“ „Nečekal jsem nic.“ Zůstával za křeslem. Ve vězení se dokázal postavit těm nejnebezpečnějším zločincům, a přece tu teď váhal jako školáček, který se bojí třídního surovce. „No tak pojď přede mě, ať na tebe hezky vidím, hochu.“ Nechtělo se mu, mozek ale nakonec vyslal povel nohám a Conor se pomalu přesunul. „To ti tam nedali najíst?“ Oteklou rukou zašmátrala vedle křesla a nahmatala hůl. Zvedla ji jako meč a píchla ho koncem do prsou. „Seš samá kost. Ale teď budeš vařit pro sebe i pro mě. Ty vaničky můžeš zrušit.“ Ucouvl z dosahu hole. „Vaničky?“ „No ty, ve kterejch mi nosej obědy. Jídlo se tomu teda říkat nedá. Paní Toneová toho má hodně, a než se dostane ke mně, je to studený jako psí čumák. Copak zvládnu těmahle nemocnejma prstama otočit kolečko na mikrovlnce?“ Chtěl namítnout, že má přece novou, digitální. Ale zarazil se. Matka vykazovala všechny příznaky tyrana, jako když byl malý. Tuhle hádku by nevyhrál, ani žádnou jinou. Jako by těch posledních deset let vysublimovalo. V domě se nezměnilo vůbec nic. Jenomže něco se přece změnilo – on. Zamnul si oholenou hlavu. Cítil rašící štětiny a toužil jít si nahoru pro strojek, jestli tam ještě bude. Což se dalo předpokládat, protože 10
Posledni zrada.indd 10
24.01.23 12:44
Poslední zrada
podle toho, jak to v obýváku vypadalo, spala matka už roky dole. Pak ho něco napadlo – koupelnu a záchod měli jenom nahoře. Tak jak mohla…? Zalétl pohledem k sáčku s močí, uhnízděnému mezi jejíma žilnatýma nohama. „Jsem tak ráda, že ses vrátil, synku,“ prohlásila a natáhla ruku. Nekompromisně strčil obě dlaně do kapes u džín. „Budeš mi vařit. Naučili tě tam… nový recepty?“ Pokrčil rameny, došel k oknu a zadíval se skrz tu špínu ven. Chtěl sklo otřít a ruka se mu přilepila k mastnému povrchu tabulky. Kde si matka kruci myslí, že byl? Na kurzu vaření? „Půjdu se umýt,“ oznámil a otočil se ke dveřím. V tu chvíli ho nečekaně popadla za paži. Okamžitě mu naskočila husí kůže. Pokusil se ucuknout, ale nepustila. „Vím, cos proved, Conore. Vím to. Tak se ke mně koukej chovat slušně.“ Když konečně povolila stisk, vyběhl z pokoje a málem při tom zakopl o tašku, kterou nechal na chodbě. V kuchyni se rozhlédl po tom nepořádku. Příborník byl zastrčený v rohu, vedle přetékajícího odpadkového koše. Útočil na něj všechen ten zápach a hrozilo, že ho vzpomínky zaplaví jako potopa biblických rozměrů. Aby přišel na jiné myšlenky, zadíval se okénkem ven. A uviděl ji. Pořád stála. Jeho kůlna a zároveň útočiště, únik před realitou. Zvedala se jako zámek z rákosovité trávy a hromady vyhozeného nábytku. Ale co je tohle? Nahnul se nad dřez plný plastových nádob a přimhouřil oči. Neviděl o nic lépe. Otevřel zadní dveře a vyšel ven, na zahrádku. Udusaná tráva tvořila cestičku až ke dveřím do kůlny. Ne, nespletl se. Petlice zůstala otevřená. „Mami! Kdo byl kurva v mý kůlně?“ *** Conor stál uprostřed chaosu v kůlně, který pro něj kdysi představoval ráj. Nářadí se zdálo v pořádku, byť bylo srovnané jinak. Neleželo na těch správných policích. Ne tak, jak ho nechal. Pak si pomyslel, že už je to dávno, třeba si to špatně pamatuje. Jenže ten visací zámek, který byl odemčený, mluvil jasně – někdo tu byl. Začínal kdysi vyráběním dřevěných panenek, které prodával na řemeslných trzích. Pustil se do toho ve třinácti letech, poté co je 11
Posledni zrada.indd 11
24.01.23 12:44
Patricia Gibneyová
opustil otec. Ten jednoho krásného dne odešel bez rozloučení do práce, a teprve když se večer nevrátil, zjistili, že si s sebou vzal i kufr se svými věcmi. Od té doby už uplynula spousta let, přesto jako by to bylo včera. Nikdy otci neodpustil, že ho ponechal napospas dryáčnické matce. Představa, že s ní stráví zbytek života, byla mnohem děsivější než vzpomínka na poslední roky za mřížemi. Sklíčeně si pomyslel, že je jí teprve pětašedesát, ta hned tak bačkory nenatáhne. Leda by jí s tím někdo pomohl. Přejel prstem po soustruhu, vzápětí zaskočeně ucouvl. Něco zmizelo, jeden kus nářadí. Právě ten, s nímž začal pracovat, když už měl dřeva plné zuby. S jeho nářadím dovedl zacházet jen jediný člověk. A matka to rozhodně nebyla.
12
Posledni zrada.indd 12
24.01.23 12:44
2. KAPITOLA Lottie Parkerová byla nadšením bez sebe. Od poloviny února žili všichni namačkaní u její matky, a teď má konečně zase vlastní domácnost! Pozice policejní inspektorky v Ragmullinu se pojila s nejednou nebezpečnou situací. Během vyšetřování nedávného případu jí vyhořel dům, a i když byl incident nakonec klasifikován jako nehoda, ji to tak docela nepřesvědčilo. „Mohla by ses aspoň usmát,“ utrousil Mark Boyd, který právě zápolil s plochou krabicí IKEA, jež se nechtěla vejít do dveří. „A pošli Seana, ať mi jde pomoct.“ „Je venku. A můžeš si za to sám, neměl jsi mu kupovat nové závodní kolo.“ „Aspoň taky vytáhne paty z pokoje, to je snad fajn, ne?“ „Jasně, ale zrovna teď by se nám další ruce hodily.“ Popadla druhý konec krabice a po kouscích ji táhla dovnitř, zatímco on funěl a tlačil zvenčí. Patnáctiletý syn Sean byl pro ni čím dál větší záhadou. Před pár měsíci podlehl dalšímu návalu deprese, a teprve když dorazil Boyd se zbrusu novým bicyklem, vytratily se mu z očí ty kalné stíny. Mark se zastavil. „Co je?“ nechápala. Díval se na ni přes rohy zmačkaného kartonu. „Děláš správnou věc, Lottie, což dobře víš. Musíš to vzít tak, že všechno, cos měla v tom starém domě, je pryč. Tohle je příležitost začít znovu, nechat přízraky minulosti v popelu na spáleništi.“ Zavrtěla hlavou. Kupodivu se jí do očí draly slzy. Popotáhla. Detektiv seržant Boyd byl její podřízený a také dobrý přítel. „Tohle prostě nepůjde.“ „Jasně že půjde. Jen si dej čas, než se všechno usadí.“ „Myslím tu pitomou krabici. Budeme ji muset otevřít venku a nanosit ty věci dovnitř po kusech.“ „A co v ní vlastně je?“ „Nemám páru.“ Boyd se hlasitě rozesmál a Lottie se neubránila a přidala se k němu. 13
Posledni zrada.indd 13
24.01.23 12:44
Patricia Gibneyová
*** Ukázalo se, že v té krabici byla knihovna. Boyd seděl v tureckém sedu uprostřed obýváku, v jedné ruce návod a v druhé několik šroubků. Všude kolem ležely dřevěné díly. Lottie zapnula novou červenou konvici a ze skříňky vytáhla dva hrnky. Třeba má pravdu, pomyslela si. Musela mu nechat, že se v ní leckdy vyzná líp než ona sama. Posledních pár měsíců jim spolu bylo dobře. Představoval pro ni věrného přítele. A někdy víc než přítele, kdyby k sobě měla být upřímná. Zarazila se s plechovkou na kávu v ruce. Protože v tu chvíli jí to došlo. Boyd je její jediný přítel. Čím to, že vytrval? Konečně byl rozvedený a zdál se spokojený. Uvědomovala si, že by si přál něco závaznějšího. Vlastně si tím byla jistá, ale neměla v tomhle směru co nabídnout. Zatím ještě ne. Od té doby, kdy její manžel Adam podlehl rakovině, uběhlo pět let a celou tu dobu se potýkala s žalem, vdovstvím a výchovou dětí. Tenhle dům brzy ožije. Zítra se mají nastěhovat jednadvacetiletá dcera Katie s maličkým synkem Louisem, sedmnáctiletá Chloe i Sean. Už si rozdělili pokoje, a to bez větších hádek, a v nově natřených šatních skříních visela většina jejich oblečení. Napadlo ji, jak se asi její matka Rose vypořádá s náhle prázdným domem. Usmála se. Nejspíš jí bude vyhovovat, že má po dlouhých měsících, kdy u ní všichni žili jako nějací kočovníci, konečně klid. „Musíme to dělat spolu,“ křikl Boyd z vedlejší místnosti. „Nepovídej,“ usmála se pro sebe a pustila se do přípravy kávy. Možná je čas nechat Adamova ducha odpočívat v popelu jejich domu, který před pár měsíci vyhořel. Možná.
14
Posledni zrada.indd 14
24.01.23 12:44
3. KAPITOLA Tony Keegan otevřel dveře a zůstal zírat s otevřenou pusou. Na prahu stál jeho kdysi nejlepší kamarád Conor Dowling. Do prdele. Rychle se vzpamatoval a nasadil nucený úsměv. „Nazdar, kamaráde, nevěděl jsem, že už jsi venku.“ „Jinak bys tady trochu poklidil a taky zamknul, co?“ „Co to meleš?“ Tony však dobře věděl, na co Conor naráží. „Myslel jsem, že si máš odsedět ještě rok.“ „Vidíš, jak blbej vliv má na tu tvou tupou makovici myšlení.“ Vzápětí odstrčil Tonyho ke stěně a protáhl se kolem něj. „Sám doma?“ zeptal se. Tony zavřel a následoval toho hubeného dlouhána do kuchyně. Za posledních deset let se stala spousta věcí, o nichž Conor neměl tušení. Vlastně si nebyl jistý, jestli to tak není lepší. Nezvaný host otevřel lednici, sklonil se a vytáhl balíček sýra a šunky. „Máš chleba? Umírám hlady.“ Zabouchl dvířka nohou a rozložil potraviny na stole. Než se Tony stačil pohnout, Conor chléb objevil sám a vytáhl ze zásuvky nůž. Otevřel vaničku s margarínem a začal si mazat krajíce a na ně rozkládat plátky sýra. Když byl spokojený, odsunul si nohou židli, kecl si na ni a pustil se do jídla. Tony nevěděl, co má dělat, tak se taky posadil. „Pustili tě za dobrý chování?“ „Ne. Podříznul jsem řediteli krk a zdrhnul.“ Conor se zachechtal. Na zubech měl nalepené kousíčky sýra a chleba. „Nedělej si ze mě prdel.“ Tony si všiml, že v očích toho druhého žádné veselí není. Zvedl ze stolu kůrku a začal ji žvýkat. Když už nedokázal přítelův chladný výraz snášet, sklopil oči k jeho mastným prstům. „Prdel?“ opáčil Conor beze špetky veselí. „To mě neznáš?“ Tony nenuceně vzhlédl a málem ucukl, když se střetl s jeho pronikavým tvrdým pohledem. Okamžitě pochopil, že se kamarád změnil. 15
Posledni zrada.indd 15
24.01.23 12:44
Patricia Gibneyová
Tak to asi ve vězení chodí. Ne že by to sám někdy zažil. Když Conora zavřeli, začal sekat latinu. Jenže teď, když je zase venku, si bude muset hlídat záda. „Jsi můj kámoš, Conore. Jasně že tě znám.“ Odložil nakousanou kůrku. „Co máš v plánu?“ Zatajil dech, protože ten druhý si bez okolků utřel ruce do bílého háčkovaného ubrusu. Byl sváteční, jeho matce ho přivezla ze Španělska babička asi tak před milionem let. Teď už jsou máma, táta i babička v pánu, takže by mu to mělo být fuk. Jenže nebylo. Conor hlasitě popotáhl. „Něco jo. Ale nejdřív mi vyklop, proč jsi svý špinavý pazoury strkal do mý dílny.“ „Do jaký dílny?“ „V kůlně. Na mý zahradě.“ „Je to zahrada tvý mámy.“ Popadl ho za tričko dřív, než se Tony zmohl na obranu. Přitáhl ho přes stůl i přes španělský ubrus k sobě. Máslo, chléb i nůž popadaly na zem. „Nehraj blbýho. Cos dělal v mý dílně?“ „Já jsem… totiž…“ „Co?“ „N-nemůžu d-dýchat.“ Conor ho pustil a odstrčil. Tony se honem snažil vymyslet přijatelnou výmluvu, ale všechny mu připadaly ještě horší než pravda, a tu mu říct rozhodně nemohl. Hlasitě polkl, zamnul si bolavý krk, odkašlal si. „Nudil jsem se, tak jsem se tvý mámy zeptal, jestli bych v tý kůlně… v dílně nemoh udělat nějakou práci. Nevadilo jí to. Jenom chtěla, abych jí něco strčil do mikrovlnky a vynes odpadky.“ „Jakou práci?“ „No, zkouším dělat podobný věci jako dřív ty. Ale jsem levej. Spíš jsem se tam jenom tak plácal.“ „Chybí mi pár kousků nářadí.“ „Já nic nevzal.“ „Nezamknul jsi.“ Tony zabořil ruku do kapsy. „Promiň. Asi jsem odcházel narychlo.“ „Ty a rychlost? To nejde dohromady!“ 16
Posledni zrada.indd 16
24.01.23 12:44
Poslední zrada
Cítil, jak mu červenají tváře. Položil si mimoděk ruku na vypouklé břicho, jako by ho chtěl zatlačit nazpátek. Chabě se usmál a pokusil se kamaráda udobřit. „Jsem rád, že seš zpátky, Conore.“ Ten se mezitím zvedl a zamířil na chodbu. „Tak to já nejsem rád ani trochu.“ „Můžem spolu někam zajít, ne? Co ty na to?“ Odpovědělo mu prásknutí dveří. *** Znáte ten pocit, když vám někdo něco udělá a je to, jako by vám vstřelil šíp rovnou do duše? A věřte mi, že když to udělá člověk, kterého máte rádi, je to podstatně horší. Je to podobné, jako kdyby vás rozcupoval na kusy a ty předhodil toulavým psům. Přesně tohle se mi stalo. A bylo to hnusné. Ten, kdo mi ublížil, si nejspíš ani neuvědomuje, čeho se dopustil, jak moc mě zradil, ale já ano. Protože já patřím k lidem, kteří si vedou seznam všeho, čím mi kdo ublíží. A pak čekám na příležitost. Když přijde, zaplatí za to. Ve správný čas. A ten právě nastal.
17
Posledni zrada.indd 17
24.01.23 12:44
4. KAPITOLA Rodina Parkerových zasedla k novému stolu v nové kuchyni v novém domě. Lottie byla odhodlaná pojmout to jako nový začátek rodinného života. Slibovala si, že bude lepší matka. Držela si palce. Jenže když usedla spolu se svými dětmi k večeři, zavládla kolem napjatá a nepříjemná atmosféra. Možná se jí věci vymykají z rukou. Nebo si jenom všichni moc zvykli žít s babičkou. Zkrátka nevěděla, co s tím. Sean se tvářil zasmušile, Chloe se rýpala v jídle vidličkou, Katie ládovala ročního Louise bramborovou kaší. Měly by to být šťastné okamžiky, jenže pořád k nim něco chybělo. Lottie se zadívala na stěnu, holou, bez obrazů a fotek. Zarámovanou svatební fotografii, už notně vyšisovanou, která visívala v kuchyni, spolkl požár spolu s většinou ostatních fyzických připomínek jejího mrtvého manžela. Boyd měl pravdu. Musí jít dál. Jenže jak má překlenout tu propast ve svém srdci? Boyd se to prázdno snažil vyplnit, ale nakonec ho stejně odradila. Je to snad důvod, proč se pořád cítí neúplná? „Mami? Na něco jsem se ptala.“ Chloe posunula talíř doprostřed stolu. „Promiň, trochu jsem se zamyslela.“ Lottie zavrtěla hlavou a zaostřila na dceru. „Jako obvykle.“ Dívka se odsunula od stolu a vstala. „Cos říkala?“ „To je jedno.“ „Chloe! Už tě poslouchám.“ „Jestli můžeš o víkendu pohlídat Louise. Chceme si s Katie někam vyrazit.“ „A kam?“ „Do Joma. Prosím tě.“ „To myslíš ten noční klub?“ „Jo.“ Dcera obrátila oči v sloup, jako by její matka byla zaostalá. „Tam se přece smí až od jednadvaceti.“ Neměla náladu na hádku, tohle byl první večer v novém domě. Měli by se radovat, ne? Jenže ačkoli je teď obklopovaly nové čtyři stěny, uvnitř zůstali všichni stejní. 18
Posledni zrada.indd 18
24.01.23 12:44
Poslední zrada
Chloe se zastavila ve dveřích, zaťala prsty do dlaní. „Proč se ke mně pořád chováš, jako by mi bylo dvanáct? Osmnáct mi bude už za měsíc! A proč vůbec člověk musí pořád řešit, od kolika se co může dělat? Chci občas taky něco zažít!“ „Máš školu, zkoušky. Musíš se učit. A ještě na to nejsi dost stará.“ „Pořád jsi jí neodpověděla,“ ozvala se Katie. Kruci, úplně zapomněla, na co se jí ptaly. „Co že to chcete?“ „Pohlídáš Louise?“ Lottie se ohlédla na vnoučka a mrkla na něj. Ten okamžitě otevřel pusu a předvedl úsměv plný bramborové kaše. Vzdychla. „Tak já zjistím, jak to vypadá v práci, a dám vám vědět.“ „No jasně, můžou, kam se jim zachce,“ postěžoval si Sean, „zato já musím trčet doma s tebou a s miminem. To je fakt na nic.“ „Seane?“ Otočila se na syna, ten už ale mezitím opustil místnost. „Nevšímej si ho, puberta,“ poradila jí Chloe. „A co ty? Jsi přece taky v pubertě.“ „Jenže já jsem napřed.“ Dívka se napřímila a odkráčela za bratrem. Katie otřela synkovi ústa vlhčeným ubrouskem a podala ho matce. „Mohla bys ho přebalit? Zkusím se Seanem promluvit.“ Když se svým vnoučkem osaměla, zadívala se na ten nepořádek na stole a na pult plný hrnců a nádobí. A najednou se jí zastesklo po životě u matky. Něco takového by ji nenapadlo ani ve snu, zvlášť po všem, co se stalo za loňský rok. „Co si s nimi počneme?“ zeptala se Louise. Odpovědí jí bylo říhnutí a špinavá plenka.
19
Posledni zrada.indd 19
24.01.23 12:44
5. KAPITOLA Louise Gillová měla ve svých pětadvaceti pocit, že žije dvojí život – jako by v ní byli dva lidé s různým nastavením. Matka ji podezírala, že je schizofrenní, dívka však odmítala brát léky. Nechtěla se nechat otupit. Potřebovala se učit a chtěla být normální. Snad podesáté od rána zkontrolovala upozornění v telefonu. Na Instagramu nic zajímavého, na Snapchatu nic nového. Moc přátel neměla, takže žádný div. Odložila přístroj a přitáhla si do klína notebook. Seděla v nedávno otevřené kavárně, situované v budově bývalé banky. Moc se jí líbily vstupní prostory v místech, kde původně býval ohnivzdorný trezor. Dveře byly patnáct centimetrů tlusté, teď už však jednou provždycky otevřené, přibetonované pod správným úhlem k podlaze. Louise netrpěla klaustrofobií, na rozdíl od některých kamarádek, které s ní do téhle tlumeně osvětlené jeskyně odmítaly chodit. Ona si tu připadala v bezpečí, ukrytá před celým světem. Závěrečnou práci měla odevzdat v polovině prosince. Dávala jí zabrat. Kriminalistická psychologie byl její oblíbený předmět. Když psala o případech, kdy spravedlnost šlápla vedle, probudilo to hluboko zasunuté vzpomínky. Nemýlila se? Doopravdy ho tu noc viděla utíkat jako o život. Kolik jí bylo? Čtrnáct. Byla si svou výpovědí jistá. I když… Zachytila na displeji odraz své tváře a uvědomila si, že se za tu dobu uspala obrazovka. Zrovna jako její mozek. Oči měla prázdné, pod nima tmavé kruhy. Noční můry se vrátily. Pustili ho z vězení. Je zpátky ve městě. Chodí si volně po ulici. Klidně by teď mohl být přímo tady. Vytřeštila zrak. Oči měla tmavě hnědé, tak jako dlouhé vlasy, které si nikdy nebarvila, pleť světlou a nos pokropený pihami. Musí se soustředit. Nemá smysl věčně o té nepříjemné události přemýšlet. Jenže v poslední době se kolikrát probudila uprostřed noci celá zpocená a s rozpáleným čelem. Ozývalo se podvědomí. Našeptávalo jí, že se tenkrát spletla. Naopak vědomí to popíralo. Tak jak to tedy bylo? 20
Posledni zrada.indd 20
24.01.23 12:44
Poslední zrada
Ve dveřích se mihl stín. Vzhlédla, vzápětí sykla. Cítila, jak jí po zádech stékají kapičky potu. Stál tam a upíral na ni vyčítavý pohled. A vzápětí byl pryč. Zavrtěla hlavou. Že by se jí to zdálo? Nějaká projekce podvědomí? Křečovitě sevřela notebook. Nemohla se pohnout, nemohla dýchat, nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku. Uvědomila si, že zadržuje dech. Vydechla a ve stejnou chvíli jí vyhrkly slzy. Louise Gillová už si vůbec nebyla jistá, co je skutečné a co ne. Musí si promluvit s Cristinou. *** Louise se vyprostila z náruče své milenky a šla najít v lednici něco k pití. S Cristinou si připadala bezpečnější než s kýmkoli jiným. To, že se z nejlepších kamarádek staly milenkami, zatím tajily. Dlouho o tom rozmlouvaly za letních nocí a často to vyústilo v zanícenou hádku, jestli to povědět rodičům. Louise už dávno nebyla čtrnáctileté dítě, které si jediného muže, jenž se v jejím životě vyskytoval, silně idealizovalo. Ten muž ji tak velice zklamal, že ji možná právě proto začaly přitahovat ženy. Anebo to v ní bylo odjakživa, protože Cristinu měla od svých čtrnácti radši než kohokoli jiného na světě. V každém případě se otci svěřit nechtěla. „Proč jsi tak nervní?“ následoval ji do kuchyně milenčin hlas. „Nechci o tom mluvit.“ Rozhodla se pro plechovku coly. Na bílé víno v orosené lahvi bylo ještě brzy. „Kvůli němu, co?“ Louise se otočila. Nahá Cristina se opírala o zárubeň a mezi dlouhými prsty držela zapálenou cigaretu. Vypadala jako nějaká exotická herečka z filmu ze 30. let. Černé vlasy se jí plazily přes jedno rameno jako had, oči měla tmavé a vábivé. Jasně vypovídaly o jejím asijském původu. Měřila sto čtyřicet osm centimetrů a byla o dost menší než Louise, dnes však jako by ji převyšovala. „Nevím, o kom mluvíš,“ opáčila a kousla se zevnitř do rtu. Cristina se usmála. „Aha. Takže mám pravdu, myslíš na něj.“ „Nechci o Conorovi mluvit.“ Dívka ji pohladila po paži. „Myslím, že asi musíš, ať chceš, nebo ne. Jinak tě to sežere.“ 21
Posledni zrada.indd 21
24.01.23 12:44