KATE HEWITTOVÁ
Dítě, které jsem neměla
PROLOG
Nemůžu uvěřit, že jsem fakt tady. Vzduch je tu teplý a vlhčí než v New Yorku a na kůži mi ulpívá lepkavý pot. Rozhlédnu se po rušném letišti – rozesmáté rodiny, uspěchaní obchodníci, žena, která telefonuje a odhazuje si vlasy z obličeje – a zachvátí mě panika. A co teď? Dojde mi, že jsem to tak úplně nedomyslela. Aspoň ne až sem. Nějak mě vůbec nenapadlo, že opravdu dorazím až sem, že mě nikdo nezastaví a nezatrhne mi to. Asi by mě nemělo překvapovat, že sedmnáctiletý člověk může bez problémů doletět z New Yorku do Severní Karolíny. Nikdo se na mě za celou cestu ani nepodíval. Nikoho nezajímá, co tady dělám, kam jedu. Vůbec nikoho. Pozoruju malou holčičku, která se vede za ruku s maminkou. Tatínek táhne kufry. Maminka se k ní skloní, aby slyšela, co jí říká, a pak ji zatahá za špičku culíku a holčička se usměje. Ztěžka polknu a donutím se k soustředění. Musím zjistit, jak se dostanu k Mie. To se ve srovnání s cestou letadlem jeví jako jednoduchá záležitost, ale mám pocit, že to bude ta nejtěžší část. Učinit ten poslední krok. Co když mě nebude chtít vidět? Poslala jsem jí sice zprávu, ale nenapsala jsem jí, že ve skutečnosti už jsem na cestě k ní. Nejsem si ani jistá, jestli jsem sem vůbec měla jezdit, ale měla
Dite, ktere jsem nemela.indd 7
20.03.23 15:17
8
K ATE HEW IT TOVÁ
jsem pocit, že potřebuju vypadnout, někam odjet, pryč od toho všeho. Nikdo jiný by mi nerozuměl, ale ona možná jo? Přesvědčila jsem sama sebe, že ona mi porozumí, že pochopí, co mám za sebou. Možná si dokonce sama prošla něčím podobným. Ale teď si říkám, jestli ji to vůbec bude zajímat. Moji matku to nezajímá, to vím jistě. Předstírá, že jo. To neustálé falešné povzbuzování a naslouchání, špulení rtů a přikyvování, ale všechno to jen hraje. Vím, že o tomhle bych jí nikdy nemohla říct. Ale jí možná jo? Ženě, která mě porodila? Ženě, která tě většinu tvého života v podstatě ignoruje? Rychle tu myšlenku zaženu, nadhodím si batoh na rameni a znovu prolétnu pohledem prostor k vyzvedávání zavazadel. Můj pohled zachytí chlápek z letištní ochranky a zamračí se. Sebejistě vyrazím směrem k východu, jako bych věděla, kam jdu. Můžete v Severní Karolíně mávnout na taxík stejně jako v New Yorku? Vlastně ani nevím a připadám si jako blbka. Je mi sedmnáct a jsem protřelá Newyorčanka. Tohle by pro mě měla být hračka, ale přeju si, aby mě někdo držel za ruku a všechno mi vysvětlil. Venku mě tvrdě udeří do obličeje ještě větší dusno. Jako bych vrazila do rozpálené betonové stěny. Rozhlédnu se a pomalu se nadechnu parného vzduchu. Pozoruju, jak kolem proudí autobusy a taxíky s burácejícími motory a vyfukují zplodiny. Lidé se valí do garáží pro auta. Pohybují se rychle, vědí, kam míří. No tak, Daisy, mysli. Miinu adresu znám, můžu mávnout na taxík a dopravit se tam. O tom, co bude pak, si zakážu přemýšlet. Říkám si, že to bude v pohodě, musí. V New Yorku jsem zůstat nemohla. Ne po tom, co se stalo. Zavřu oči a zadržím slzy, které se mi nahrnou pod víčka, když si na ten večer před dvěma týdny vzpomenu. Ta vzpomínka je
Dite, ktere jsem nemela.indd 8
20.03.23 15:17
DÍ T Ě, K T ER É JSEM N EM ĚL A
9
rozmazaná, ale přesto až příliš živá. Jeho ruka na mém nahém břiše. Jejich posměšky. Blesk foťáku. Ta strašná ostuda. Zhluboka se nadechnu a zatlačím slzy. Nechci brečet, ne tady uprostřed chodníku. Ne, když už jsem to dotáhla až sem. Pak se podívám na zprávu v telefonu, která je označená jako přečtená, ale zůstala bez odpovědi, a žaludek se mi stáhne strachy. Možná jsem sem neměla jezdit, nebo jsem jí aspoň měla říct, že přijedu. Ale měla jsem důvod, proč jsem to neudělala. Nechtěla jsem jí dát příležitost, aby mě odmítla. Jako vždycky, když odloží další návštěvu, protože poslat přání je jednodušší. Teď stojím několik minut od jejího domu a s železnou jistotou vím, že Mia, moje biologická matka, nebude ani trochu ráda, že mě vidí.
Dite, ktere jsem nemela.indd 9
20.03.23 15:17
1 SUZANNE
„Chci bydlet s Miou.“ Když slyším Daisy říkat ta slova, uvědomím si, že tohle jsem očekávala více méně posledních sedmnáct let. Mám pocit, jako by mě někdo kopl do žaludku a vrazil mi nůž do srdce, ale kupodivu zachovám klid. Nebo jsem možná jen otupělá. Dodatek svojí opravdovou matkou zůstane viset ve vzduchu, nevyslovený, ale přesto slyšitelný, aspoň mým uším. „Tak jo,“ řeknu a snažím se nedat najevo, jak mě ta věta, kterou navíc pronesla nepřátelským, vyzývavým tónem, ranila. Ve skutečnosti si ale nejsem jistá, jestli vím, co cítím. Jedna část mě má sto chutí kvílet, ta druhá by se nejraději schoulila do postele a usnula. Povzbudivě se usměju, odhodlaná naslouchat a tvářit se, že mě to zajímá a jsem tomu otevřená. Jako vždy. Ve chvíli, kdy jsme se s Markem rozvedli, se Daisy nejspíš rozhodla, že mě v podstatě nenávidí, ale já přesvědčuju sama sebe, pořád zarputileji a zarputileji, že je to jen běžná pubertální úzkost. Důležité je, jak zareaguju já – trpělivě a s pochopením –, a nakonec to překonáme. „A jak tě to napadlo, že bys možná ráda bydlela s Miou?“ zeptám se jí tónem, který má znít zainteresovaně a zúčastněně a nemá prozrazovat tu plíživou obavu, kterou pocítím, kdykoliv na Miu jen pomyslím.
Dite, ktere jsem nemela.indd 11
20.03.23 15:17
12
K ATE HEW IT TOVÁ
Daisy obrátí oči v sloup, jako kdybych se jí zeptala na úplně absurdní otázku. Její oči jsou hnědé – stejně hnědé jako ty Miiny. Vlasy má zářivě růžové – je to o maličko lepší než ta tmavě modrá, kterou nosila minulý měsíc, i když kvůli všemu tomu barvení za poslední léta vypadají její vlasy jako sláma. Občas se přebarví i po pár týdnech. Stirling, škola, kam chodí, má ohledně barvení vlasů nastavená přísná pravidla, ale Daisy je otevřeně ignoruje, stejně jako řadu dalších. Dobrotu seká, jen když musí. Nosí džíny, na kterých je víc děr než látky, masivní vysoké černé boty s ocelovými špičkami a krátké tričko, z něhož jí čouhá pupek s piercingem, který jsem jí zakázala. „Prosím tě, řekni mi, že to aspoň dělali sterilizovanou jehlou,“ žádala jsem ji úpěnlivě, když mi loni řekla, že si v nějakém zapadlém podniku na St Mark’s Place nechala propíchnout pupík. Na to jen zakoulela očima, stejně jako teď. Daisy je moje dcera. Moje adoptivní dcera, což zní skoro jako nějaké zahanbené varování, které ale častokrát cítím povinnost vyslovit i před náhodnými známými, mnohdy proto, že to udělá ona sama – od pyšného „mám dvě mámy!“, když byla batole, později přešla ke strohému konstatování „jo, jsem adoptovaná“. Jako by to snad něco znamenalo. Možná ale znamená, protože jakmile to někomu řeknu, zahlédnu v jeho očích záblesk pochopení, jako by říkal „aha, tak to jo“. Očividně to něco znamená i pro Daisy, protože se rozhodla, že chce bydlet s Miou. Svou biologickou matkou. Přestože s ní už několik let neudržuje skoro žádný kontakt, zas tolik mě to nepřekvapuje. Tak nějak jsem to očekávala. Duševně jsem se připravovala na okamžik, kdy se ode mě Daisy odvrátí a vybere si Miu. „Protože prostě chci,“ odpoví, jako by to snad byl nějaký důvod. „Dobře, ale proč to zvažuješ právě teď?“ zvednu hlavu a usměju se. „Popiš mi podrobněji, jak jsi k tomu dospěla.“
Dite, ktere jsem nemela.indd 12
20.03.23 15:17
DÍ T Ě, K T ER É JSEM N EM ĚL A
13
Po téhle mojí odhodlané replice „pozitivního rodiče“, kterou jsem si tak pečlivě nacvičovala, moje dcera jen zaúpí a sesune se na židli ještě níž. „Fakt se mnou musíš mluvit, jako bys byla moje terapeutka?“ Zhluboka se nadechnu a přemýšlím, jak s ní tedy mám mluvit. Chce, abych na ni křičela, ječela nebo jí nadávala? To nikdy nedělám. Vždycky se udržím. Přečetla jsem tolik knížek o rodičovství a adopci, že mluvím plynule jazykem „pozitivních afirmací a podpory konektivity“. Dokážu odříkat zpaměti všechny ty dobře míněné rady o tom, jak porozumět tomu, proč adoptované děti mlátí kolem sebe, a že vás možná odstrkují, protože se bojí, že vy to uděláte jako první. Znám pojem „prvotní zranění“ a vím, že adoptované děti mají hluboko v sobě zakořeněné odmítnutí, i když se jedná o sebevíc otevřenou adopci, i když jste tam – stejně jako já – byli, abyste je zachytili, když s rudým obličejem vykoukli na svět, hned od začátku rozzlobení. Pokorně jsem Daisy chovala v náručí a byla jsem omráčená zázrakem jejího zrození. Jak se její rozhořčení nad tím, že byla takhle prudce vržena do světa, změnilo v hotový div. Upřeně na mě hleděla těma svýma modrýma očima a vytvořily jsme si pouto, které bylo stejně nezpochybnitelné jako její první nádech. Vím, že ano. Ve skutečnosti je ale těžké se těch rad v nepřátelské atmosféře držet, protože můj rozvážný a pečlivý projev moji dceru tak akorát rozzuří. Sama se nad ním v duchu ošívám, protože zním přihlouple a nepřirozeně. „Jenom mě to překvapilo,“ podotknu nakonec. „Víc než rok jste se s Miou neviděly.“ A taky skoro tři roky předtím. Z pravidelných návštěv, které se kdysi zdály být vytesané do kamene a zpečetěné krví, se v posledních deseti letech stala spíše sporadická setkání. Současným jazykem by se Daisyina adopce dala nazvat otevřenou. Žádné utajované rodné listy ani znepokojivé otázky, od
Dite, ktere jsem nemela.indd 13
20.03.23 15:17
14
K ATE HEW IT TOVÁ
začátku jsme se na všem dohodli, nechtěli jsme žádná tajemství. Uznávám, že když mi to Mia den po Daisyině narození navrhla, měla jsem pocit, že nemám moc na výběr, ale rozhodla jsem se, že budu věřit, že díky otevřené adopci získá naše dítě více podpory, více zdrojů, více lásky. Takhle nějak to aspoň mělo fungovat. A taky to tak fungovalo, přinejmenším chvíli, i když někdy si říkám, jestli si prostě jen nelakuju minulost moc narůžovo, protože mě současnost tak moc deprimuje. Ale ne, když byla Daisy miminko, bylo to určitě jednodušší než teď. Překypovala jsem bezmeznou láskou ke své dceři a vůči Mie jsem nepociťovala nic než vděčnost za to, že mi ji dala. Tím jsem si jistá. Moc jsem si přála, aby to všechno fungovalo. Ale stejně to dopadlo takhle – Daisy je na mě naštvaná jako vždycky a trvá na tom, že chce bydlet s Miou. „Vím, že jsme se dlouho neviděly,“ trhne Daisy hlavou, „ale sleduju ji na Instagramu.“ To bude nejspíš ono. Miin dokonalý, nablýskaný život, umně naaranžovaný a nahlížený skrze pixely, je přitažlivější než moje usedlá normálnost. Jestli vás Instagram, stejně jako jakákoliv jiná sociální síť, občas deprimuje, tak pro účet Miy Sullivanové to platí dvojnásob. „Jasně,“ přikývnu. „Takže jsi to s ní už probrala?“ „Zatím ne, ale chystám se na to.“ Daisy bojovně zvedne bradu. V jejích očích zahlédnu záblesk zranitelnosti, který mi připomene dobu, kdy byla maličká. Kdy jsem ji mohla vzít do náruče a ona se mi nesnažila vykroutit. Tehdy mi láska připadala jednoduchá a přirozená, asi jako dýchání, jako bytí. Kdy se to změnilo? Kdy začala být Daisy tak nedůtklivá, tak nepřátelská? A je to moje chyba? Ta otázka mě trápí a souží a zajímalo by mě, jestli na ni někdy najdu odpověď. „Dobře,“ řeknu, protože mě nenapadá jiná odpověď. Navzdory zdánlivému souhlasu si nemůžu pomoct a cítím obavy,
Dite, ktere jsem nemela.indd 14
20.03.23 15:17
DÍ T Ě, K T ER É JSEM N EM ĚL A
15
mám neodbytnou zlou předtuchu. Proč Mia? Proč teď? „Takže… jak si to představuješ?“ zeptám se. „Letní prázdniny, pro začátek?“ Zaslechnu ve svém hlase usvědčující tón plný naděje. Prosím, víc ne… „Ne. Dýl než jen letní prázdniny.“ Daisy zní vzdorovitě, ale chvěje se jí hlas, což mě naplňuje zároveň strachem i pocitem viny. „Říkala jsem ti, že s ní chci bydlet. Myslela jsem, že bych do čtvrťáku chodila tam. Potřebuju vypadnout z New Yorku.“ Znovu vystrčí bradu, v očích se jí blýská a třesou se jí rty. Všechno to vidím a je mi z toho smutno, mám strach a jsem k smrti unavená. „Celý čtvrťák?“ podivím se a teď se rty třesou pro změnu mně. Takže v podstatě celý zbytek jejího dětství, čas, kdy ještě bude bydlet doma, je pryč. Nemůže se dočkat, až odjede. Až odjede ode mě za Miou, se kterou nikdy nestrávila v kuse víc než několik hodin a jediný víkend o svých šestnáctinách před téměř dvěma lety. Možná nejsem překvapená, ale jsem zdrcená. „Daisy,“ namítnu nakonec chabě, „to je dlouhá doba.“ „Je to rok!“ ušklíbne se. Vstanu od snídaně, během které jsme se vyhřívaly na jarním sluníčku. Na Madison avenue pět pater pod námi nerušeně proudí doprava. Jdu si ke kuchyňské lince nalít šálek kávy. Schválně s tím otálím a mezitím se snažím přijít na to, jak mám odpovědět, jak se mám cítit. Už dávno ale vím, jak se cítím. Jsem zděšená. Zraněná. Bojím se. Nic z toho ale nechci dát před svou dcerou najevo. Nechci ji zatěžovat svými pocity. Nechci, aby se cítila provinile. Zatímco k ní stojím otočená zády, zvládnu nasadit výraz, který snad vypadá jako přátelsky pragmatický. „Proč máš pocit, že potřebuješ vypadnout z New Yorku?“ zeptám se jí, když se otočím. Daisy pokrčí rameny. Upřeně hledí na své odrané nehty. „Prostě potřebuju.“
Dite, ktere jsem nemela.indd 15
20.03.23 15:17
16
K ATE HEW IT TOVÁ
„Stalo se něco?“ Znovu se ušklíbne. „Ne.“ Nejsem si jistá, jestli jí to věřím, ale nechci na ni tlačit. Poslední zhruba týden byla ještě více uzavřená do sebe než normálně a upřímně řečeno to pro mě bylo docela úlevné. Nemusela jsem řešit její vrčení a úšklebky. Teď mě napadá, že za tím mohlo být něco nehezkého. „Určitě?“ zeptám se obezřetně a ona se na mě podívá se vztekle pokřiveným výrazem. „Jo, určitě, mami.“ Zhluboka se nadechnu a pomalu vydechnu. „A co Stirling?“ Lhostejně pokrčí rameny. „Vždycky jsem to tam nesnášela.“ Tak tohle nám mohla říct o trochu dřív. Odmala chodí na přísně výběrovou soukromou školu, kde školné stojí přes padesát tisíc dolarů ročně. S Markem jsme škudlili, abychom jí to mohli dopřát. Pak si ale uvědomím, že jsem nikdy nevěřila, že by se jí na Stirlingu opravdu líbilo. Zdá se, že poslední dobou se jí nelíbí vůbec nic, ale nejsou už puberťáci prostě takoví? Uklidňuju se tím, že jsou, protože si nechci připustit jinou odpověď. „Jak se s ní chystáš navázat kontakt?“ Opřu se o kuchyňskou linku, v dlaních svírám šálek kávy a tázavě zvednu obočí. Uvnitř se chvěju. „Navázat kontakt? To zní, jako by byla nějaká divoká zvěř nebo co.“ Opatrně se nadechnu a nechám vzduch proudit až do plic, než ho zase pomalu, nenápadně vydechnu. Aspoň mi řekla mami, pomyslím si. Pořád jí jsem. „Jen jsem chtěla říct,“ pronesu stejně opatrně, jako dýchám, „že jste se docela dlouho neviděly a předtím jen krátce. Tenhle… nápad by ji mohl trochu překvapit.“ Třeba i nemile, ale to nechci říkat nahlas. „Viděly jsme se na moje šestnáctiny,“ namítne Daisy, jako bych snad mohla zapomenout, jak sem Mia tehdy připlula na
Dite, ktere jsem nemela.indd 16
20.03.23 15:17
DÍ T Ě, K T ER É JSEM N EM ĚL A
17
vlně odhodlané dobrosrdečnosti. Vyzvedla mou dceru v limuzíně, vzala ji na představení na Broadwayi, ve foyer si daly nealkoholický koktejl, zašly na nákupy do Bergdorfa. Bylo to tak okázale přehnané, skoro až nemravné, ale ze všech sil jsem se snažila předstírat, jaké je to báječné překvapení. Když pak Mia v neděli ráno zase zvedla kotvy, Daisy upadla do deprese. Jako po každé její návštěvě. Zamkla se v pokoji, odmítala jíst a zuřivě na mě zavrčela pokaždé, když jsem se jí odvážila na něco zeptat. Vzpomínám si, že někdy v té době si nechala propíchnout pupík. „A mluvila jsi s ní od té doby?“ naléhám na ni. Místo odpovědi Daisy jen nahrbí ramena. Najednou vypadá úplně maličká, má zastrčenou bradu a růžové vlasy jí padají do obličeje. Mám chuť přejít kuchyň a vzít ji do náruče. Samozřejmě že to neudělám. Vlastně si nevzpomínám, kdy jsem svoji dceru naposledy objala. Dokonce ani kdy jsem se jí naposledy dotkla. „Ne, ale říkala jsem ti, že to mám v plánu,“ zamumlá, než na mě se vzdorovitým výrazem znovu pohlédne. „Myslíš, že mě nebude chtít vidět, nebo co?“ vyštěkne na mě a já zaváhám, což se ukáže jako osudné. „Ty si to fakt myslíš, že jo?“ Zadrhne se jí hlas a já vykročím směrem k ní. „Daisy…“ „Proč ti to připadá tak neuvěřitelné, že by mě mohla chtít vidět?“ dožaduje se odpovědi. Její tón se změní v plačtivý jekot. „Že by se mnou možná ráda strávila trochu času?“ „O to nejde,“ namítnu, i když si nejsem jistá, proč se Mia v posledních letech zapojuje do Daisyina života stále méně a méně. Ať už k tomu má jakýkoliv důvod, tuším, že to nakonec bude moje chyba. „Jen si o tebe dělám starosti, Daisy,“ snažím se, „protože jste se už dlouho neviděly a ona je docela –“ Zarazím se, protože Daisy prudce vstane od stolu a její židle se s rachotem převrátí na podlahu. Naposledy se do mě zabodne
Dite, ktere jsem nemela.indd 17
20.03.23 15:17
18
K ATE HEW IT TOVÁ
pohledem a vypochoduje z kuchyně. Uslyším, jak třískne dveřmi svého pokoje, a zavřu oči. Zvažuju, že se jí půjdu omluvit, ale vlastně ani nevím za co a ona by moji omluvu stejně nepřijala. Mám pocit, že ať se snažím, jak chci, vždycky to dopadne stejně. Zůstanu sama. Cestou k oknu si říkám, že tahle nepojmenovaná obava, která se zvedne jako příliv a pak ustoupí jako odliv pokaždé, když pomyslím na Miu, je zbytečná. Možná Mia tu návštěvu – to stěhování – uvítá a možná to Daisy prospěje. Můj pocit selhání, protože se rozhodla odejít, je moje chyba. Musím myslet na to, co je nejlepší pro mou dceru. Ale stejně to bolí. Nesnesitelně. Ve skutečnosti možná nevím, co je pro mou dceru nejlepší, ale silně pochybuju o tom, že je to zrovna Mia. Mia, která se tady ukáže, jen když jí to vyhovuje, a pak zase zmizí. Mia a její dárky a blahopřání a rozplývání se, ale nic víc. Je tahle lehko myslná dobrá víla opravdu to, co Daisy potřebuje? Zcela zjevně ale nepotřebuje – nebo nechce – být se mnou. Otočím se a podívám se z okna. Je krásný červnový den. Obloha má jasně zelenomodrou barvu a na Madison avenue hojně dopadají sluneční paprsky. Když natáhnu krk, dohlédnu až na Central Park se stromy obalenými listím, které je takhle na jaře skoro až zářivě zelené. Z Daisyina pokoje ke mně doléhá nakřáplé kvílení úzkostlivé emo hudby, kterou poslouchá. Opřu se čelem o sklo a zavřu oči. Ještě není ani devět ráno a já už si připadám vyřízená. Ještě před několika lety – třemi nebo čtyřmi – bychom si s Daisy tenhle letní den naplánovaly společně. Zašly bychom do knihovny, zastavily se v naší oblíbené kavárně, prošmejdily několik butiků s oblečením na Madison avenue a dělaly si legraci z těch přemrštěných cen. Nebo bychom možná zajely šestkou na Union Square a zašly si na farmářské trhy. Pak bychom se zastavily v tom velkém knihkupectví Barnes and Noble a hodinu
Dite, ktere jsem nemela.indd 18
20.03.23 15:17
DÍ T Ě, K T ER É JSEM N EM ĚL A
19
bychom si listovaly knížkami. Úplně vidím Daisy, jak sedí na podlaze v uličce s komiksy manga, naprosto pohlcená příběhy kreslených hrdinů a hrdinek s velkýma očima, které tehdy tolik obdivovala. Kdy se tahle odpoledne vytratila? Bylo to v době, kdy odešel Mark, a ona mi to podle všeho dávala za vinu, nebo to bylo už dřív? Dělo se to postupně, krůček po krůčku, takže jsem aspoň mohla předstírat, že jsem si ničeho nevšimla? To netuším, ale vím jistě, že Daisy miluju celou svou bytostí. To se nikdy nezměnilo, ale teď pochybuju, jestli to vůbec něco znamená. Říkám si, že musím vydržet a provést Daisy tímhle složitým životním obdobím, protože spolu to určitě zvládneme. Ale jak to mám udělat, když se odstěhuje k Mie? I když vím, že mi to přitíží, vezmu do ruky telefon a otevřu si Instagram. Psychicky se připravuju na fotky, které tam jistojistě uvidím – ano, a je to tady, Mia s tmavými vlasy vyčesanými do lesklého copu a ohebným tělem v elastickém oblečení. Stojí s rukama v bok a zářivě se usmívá do objektivu. Pod fotkou je kurzívou napsáno: To dáte, dámy! Nezapomeňte, že když budete věřit, že to nejlepší máte teprve před sebou, BUDE TO PRAVDA! Nepochybně se jedná o další z jejích živelných výzev, jako je například přerušovaný půst, rozcvička v pět ráno nebo kompletní přeskládání šatníku. Mia pracuje jako osobní kouč, takže poskytuje, aspoň co já vím, služby matkám ve středním věku, které chtějí znovu nastartovat své zabrzděné životy pomocí cvičení a úklidu. Vždycky přijde s nějakou domněle zábavnou výzvou, kam se lidé mohou přihlásit – samozřejmě za peníze. Zdá se, že její kurzy jsou docela oblíbené. Pod každým příspěvkem má desítky, nebo dokonce stovky komentářů. Sjedu pohledem z nejnovějšího příspěvku na ten ze včerejšího večera. Mia přispívá na Instagram každý den, často i víckrát.
Dite, ktere jsem nemela.indd 19
20.03.23 15:17
20
K ATE HEW IT TOVÁ
Včera tam přidala fotku svých tří holčiček – Elly, Avery a Sophie –, jak se k sobě choulí jako štěňátka v ladících puntíkovaných pyžamkách na neposkvrněné bílé přikrývce v obrovské posteli, která pravděpodobně patří jí a jejímu muži Tomovi. Všechny mají blonďaté vlasy a modré oči jako on. Vlhké vlasy se jim po koupání stočily do prstýnků a mají růžolící obličeje jako andílci. Elle musí být okolo devíti, Avery sedm a Sophie teprve čtyři. Zběžně si prohlédnu několik dalších fotek a sjedu dolů až k datu Daisyiných šestnáctých narozenin, abych se podívala, jestli je tam její fotka, ale není, přesně jak jsem se domnívala. Mia tam tehdy pověsila fotku, jak si na Broadwayi připíjejí nealkoholickým koktejlem, a doplnila ji tak trochu nejednoznačným popiskem „Víkend s mojí nejlepší kámoškou!, ale později ji musela smazat. I když nějakou její fotku na svůj profil občas umístí, Daisy tam nikdy nehrála významnou roli. Není tak úplně tajemstvím, ale něčím hodně podobným. Odložím telefon a zadívám se na jasně modrou oblohu. Dělá mi starosti, jak by Daisy mohla zareagovat, pokud Mia nebude chtít, aby s ní bydlela, ale napadá mě i další, stejně děsivá otázka. Co když to naopak chtít bude?
Dite, ktere jsem nemela.indd 20
20.03.23 15:17
2 MIA
Je to jen jediná věta, ale stejně mi poskočí srdce, pak se zase přerývaně rozbuší a mě zachvátí panika. Právě jsem vysadila Sophie ve školce a čekám v místním Starbucksu na kafe. Je krásné pondělní ráno, obloha je matně modrá a svítí sluníčko. Na červen v Severní Karolíně není ani moc vlhko. Za dvacet minut mám schůzku se čtyřicátnicí, která se chce po téměř patnácti letech doma s dětmi vrátit do práce. Zrovna teď nemám prostor o tomhle přemýšlet. „Mia? Nízkotučné sójové latte?“ „Díky,“ řeknu a letmo se usměju. Shrábnu kelímek z pultu a zamířím k autu. Na displeji mi pořád svítí ta instagramová zpráva. Poslala ji včera v jedenáct večer. Svůj účet jsem zkontrolovala hned po probuzení jako každé ráno. Deset minut jsem lajkovala komentáře pod svými příspěvky a odpovídala na ně, ale zprávy jsem si otevřela až teď. Potenciální klientky mě často kontaktují přes sociální sítě, takže jsem očekávala něco pracovního, ale tohle ne. Zprávu od Daisy ne. Kliknutím odemknu auto a svezu se na sedadlo řidiče. Vzduch je horký a nehybný a z vůně kávy se mi zvedá žaludek. Nebo možná z té zprávy. Proč tohle? Proč teď?
Dite, ktere jsem nemela.indd 21
20.03.23 15:17