Issuu

078-107 History of Europe_chapter4_CZ.indd 78

27.09.2022 13:32

KAPITOLA 4

Středověk

078-107 History of Europe_chapter4_CZ.indd 79

27.09.2022 13:32

KAPITOLA 4

Středověk 1000–1450

Evropská společnost, kultura a politika středověku zanechaly v moderní době hlubokou stopu, v neposlední řadě pokud jde o státy, které v tomto období vznikly – od Portugalska až po Rusko. Křesťanstvo expandovalo na Iberský poloostrov, do Pobaltí a Litvy, ale ztratilo vliv na Balkáně v důsledku postupu Turků. Velká část rovinatých oblastí Evropy byla kultivována.

Křížové výpravy Ohrožení Byzance ze strany seldžuckých Turků vedlo papeže Urbana II. k tomu, že v roce 1095 vyhlásil svatou válku proti islámu, jejímž cílem bylo dobytí Jeruzaléma, nejposvátnějšího místa křesťanstva. To vedlo k první křížové výpravě, při níž byly křesťanským bojovníkům výměnou za jejich službu udělovány odpustky za jejich hříchy. Křižáci postupovali po souši a v roce 1099 dobyli Jeruzalém. Na dobytém území založili několik křižáckých států, z nichž nejvýznamnější bylo

1080

1100

1096–1099 První křížová výprava

1095 Clermontský koncil 1085 Pád Toleda

1094 Pád Valencie

1147 Křížová výprava proti 1198 Wendům (Lužickým Livonská Srbům) křížová výprava 1144–1155 Druhá křížová výprava 1187–1192 Třetí křížová výprava 1147–1185 Pád Lisabonu

K A P I TO L A 4

078-107 History of Europe_chapter4_CZ.indd 80

27.09.2022 13:32

Předchozí strany: Bitva u Aljubarroty, 1385, znázorněná v Chroniques d’Angleterre z 15 století Vpravo: Ilustrace z roku 1483 zachycuje, jak velmistr Řádu svatého Jana Jeruzalémského dostává knihu od jejího autora. Řád svatého Jana, známý také jako řád špitálníků, byl jedním z mnoha vojenských řádů, které vznikly ve středověku na ochranu křesťanstva. Vlevo: Křižáci dobývají v roce 1099 Jeruzalém po výzvě papeže Urbana II. k osvobození Svatého města

1200

1212 Bitva na Las Navas de Tolosa

1248 Pád Sevilly

RYTÍŘSKÉ VOJENSKÉ ŘÁDY Křižáci na dobytém území založili řadu států a podnítili vznik rytířských vojenských řádů, které se zavázaly bránit křesťanstvo. Většina z jejich členů byli laici. Největší rytířský řád, templářský, byl založen v roce 1118. Řád johanitů (pozn. Řád rytířů špitálu svatého Jana v Jeruzalémě, v současnosti Suverénní řád maltézských rytířů) měl vojska a hrady a byl pověřen obranou rozsáhlých území.

1300

1500

1236 Pád Córdoby 1230 Pruská křížová výprava 1228–1229 Šestá křížová výprava 1217–1221 Pátá křížová výprava

1270 Osmá křížová výprava 1202–1204 Čtvrtá křížová výprava 1209–1229 1271–1272 1248–1254 Křížová výprava Sedmá křížová Devátá křížová proti albigenským výprava výprava

1291 Pád Acre

1492 Pád Granady

S T Ř E D OV Ě K

078-107 History of Europe_chapter4_CZ.indd 81

27.09.2022 13:32

K A P I TO L A 4

078-107 History of Europe_chapter4_CZ.indd 82

27.09.2022 13:33

Jeruzalémské království. Po počáteční expanzi se však ukázalo, že území je obtížné udržet, a tlak na tato území ze strany muslimů nakonec vedl k dalším křížovým výpravám, než byl v roce 1187 Jeruzalém ztracen ve prospěch vojenského velitele Saladina. Křížové výpravy nakonec úspěšné nebyly a poslední důležitá pozice, Acre (nyní v severním Izraeli), padla po obléhání do rukou Mamlúků, vládnoucích v Egyptě v roce 1291. Ve Středomoří byli křesťané úspěšnější. Ostrovy obsazené muslimy, zejména Kréta a Sicílie, byly znovu získány. Vytlačení islámu navíc zajistilo ochranu jiným územím. V severní Evropě se konaly křížové výpravy proti „pohanům“ a přispěly k rozšíření německého vlivu do oblasti východního Baltu. Probíhaly také křížové výpravy proti kacířství, zvláště na počátku 13. století proti albigenským v jižní Francii. Vlevo: Dobový rukopis vyobrazuje bitvu u Muretu, významnou bitvu křížové výpravy proti albigenským ve 13. století

Dole: Matylda Toskánská byla prostřednicí mezi císařem Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII. v boji o investituru

Středověké náboženství Křesťanství bylo současně dynamické i rozštěpené. Klíčovým prvkem rozdělení byl rozkol neboli schisma mezi katolicismem a pravoslavím, datované do roku 1054, které vedlo k přerušení spojení mezi oběma větvemi církve. Příčinou schismatu byl spor o autoritu papeže, jehož moc byla v Byzanci a Rusku odmítnuta, a také liturgické a další rozdíly, které vznikly z důvodu odlišných systémů teologické autorizace v západní a východní Evropě. Náboženství se současně šířilo proselytismem, zvláště katolicismus v severovýchodní Evropě, kam bylo uspořádáno několik baltských křížových výprav, například do Lotyšska, ale působili tam i nenásilní proselytizátoři. Litva, poslední významná pohanská oblast, byla evangelizována v roce 1386. Křížové výpravy proti severním pohanům schválil papež Alexandr III. na počátku sedmdesátých let 12. století, ale křížová výprava proti Wendům v severovýchodním Německu začala již v roce 1147.

S T Ř E D OV Ě K

078-107 History of Europe_chapter4_CZ.indd 83

27.09.2022 13:33

V roce 1165 Dánové dobyli Rujánu a v padesátých letech 12. století zahájili Švédové křižácké výpravy do Finska. Četnost a rozsah křížových výprav se koncem 12. století zvýšil, i když v praxi to byl v daném období dlouhotrvající konﬂikt. Zakládání rytířských řádů mělo v tomto zápase pomoci, zejména v případě řádu německých rytířů. Ti však

při svých taženích proti Novgorodu v Rusku a Litvě úspěšní nebyli. Do popředí se však stále zřetelněji dostával rozpor v hlavních oblastech vlivu katolicismu. Duchovenstvo bylo povinováno věrností dvěma pánům: papeži a laickému panovníkovi. Římskokatolická církev podléhala právně a ve velké míře i v praxi

NOVÝ ŘEHOLNÍ NÁBOJ Římskokatolická církev dokázala rozvinout mnišství v dynamičtější sílu. Nejdůležitější, mnoho let působící benediktinský mnišský řád později doplnila řada založených řádů, zejména ve Francii působících cisterciáků, jejichž řád byl založen v roce 1098. Zvláště zdatní byli při zakládání klášterů v málo osídlených oblastech a podíleli se na jejich ekonomickém rozvoji v rámci obecnějšího procesu rozšiřování osídlení. To platilo zejména v Anglii a Portugalsku. Církev následně využila dynamiku, kterou představovalo zakládání nových řeholních řádů, zejména františkánů (jejich řád založil sv. František z Assisi, jenž v roce 1210 dostal papežské schválení) a dominikánů. Řeholníci z těchto řádů se věnovali aktivní formě pastorační služby, místo aby se izolovali od světa, jak tomu bývalo u mnišství.

Vlevo: Svatý František z Assisi (1181 až 1226) založil františkánský řeholní řád, ale sám nikdy nebyl vysvěcen na kněze

K A P I TO L A 4

078-107 History of Europe_chapter4_CZ.indd 84

27.09.2022 13:33

papežství. Urputný boj mezi Svatou říší římskou se sídlem v Německu a papežstvím v Římě způsoboval opakovaně problémy, obzvláště po boji o investituru koncem 11. století. Teoreticky byly obě mocenské organizace na stejné úrovni a vzájemně se měly podporovat. V praxi boj vzešel v prvé řadě z vážných neshod v italské mocenské politice a také jako důsledek závažných ideologických rozporů. Císaři při několika příležitostech prosazovali „vzdoropapeže“, jako byl protipapež Honorius II. (1061–1064), který popíral autoritu papeže. Papežové zas na oplátku podporovali konkurenční uchazeče o císařský trůn. Představa univerzálního papeže a nerozděleného katolicismu však nebyla zpochybňována a při jedné příležitosti bylo schisma nakonec vyřešeno. Avšak schismata 14. století, kdy mezi sebou soupeřili papežové z Říma a Avignonu, trvala až do roku 1417. Průbojní papežové, zejména Řehoř VII. (pont. 1073–1085), Inocenc III. (pont. 1198–1216) a Alexandr IV. (pont. 1254–1261), ukáznili a/nebo odvolávali panovníky po celé Evropě, včetně králů Jindřicha II. a Jana Bezzemka a císařů Svaté říše římské Jindřicha IV. a Bedřicha II. Rychlý růst papežských ambicí od konce 11. století nastal v době, kdy se papežská kurie (dvůr) po sledu legitimních papežů stávala právním centrem západního křesťanstva a prvořadým zdrojem papežské autority a ﬁnancí, což vedlo k rozepřím v celém západním křesťanstvu. Při sporu o investituru sjednotil ambiciózní a odhodlaný papež Řehoř VII. odpůrce císaře Jindřicha IV. (vláda 1084–1106), což oslabilo autoritu císařství. Jindřich musel v roce 1077 v italské Canosse projevit lítost a požádat papeže o odpuštění. Smír však byl jen dočasný. Svatý stolec podporovala většina komun (měst) v Itálii, zatímco císaři mohli počítat s podporou aristokracie. Spory o papežské nároky přispěly ke zformování „protonárodních“ církví a „národního“ duchovního uvědomění, které často projevovalo nepřátelství k „cizím“ duchovním. Papežská vláda také podnítila rozvoj domorodých vlád. Vzestup národního církevního vědomí se během velkého schismatu (1378 až 1417) značně rozšířil, což rozbilo univerzalismus papežské vlády. Přenesení Svatého stolce z Říma do Avignonu (1305–1377) a velké schisma v západním

ANTISEMITISMUS Antisemitismus existoval již dříve, například v 7. století ve vizigótském Španělsku, ale od 90. let 11. století zaznamenal rychlý nárůst po celém evropském kontinentu. Odrážel se v něm odpor k přistěhovalcům, jenž se stal snadno rozpoznatelným rysem středověké Anglie, a byl nedílnou součástí křížových výprav. Pronásledování nekřesťanů se zaměřilo na Židy a bylo spojené s krvavými pogromy na základě falešných obvinění, zejména vražd dětí. Židé byli v roce 1290 z Anglie vyhnáni a toto opatření zůstalo platné až do roku 1655.

křesťanstvu mezi oblastmi zachovávajícími věrnost soupeřícím papežům v Římě nebo Avignonu podkopaly důvěru a stabilitu. K opakovanému vzniku napětí navíc vedly hlubší politické problémy. Odpor po sobě následujících císařů vůči samolibosti a nárokům a italským zájmům Svatého stolce ovlivnil situaci v Německu. Navíc vztahy mezi Anglií a papežstvím byly komplikované nepřátelskou reakcí Angličanů na papežský postoj vůči konﬂiktům Anglie s Francií a Skotskem. Římskokatolická církev měla ve společnosti ústřední roli, v neposlední řadě jako nejdůležitější zdroj vzdělání a zdravotní a sociální péče. Kupříkladu středověké nemocnice byly především náboženskými institucemi poskytujícími spíše teplo, jídlo a přístřeší než klinickou léčbu. Nabízely přístřeší malomocným a další lidem, kteří by se jinak stali vyvrheli. Klíčovou úlohu v poskytování sociální péče měla rovněž bratrstva zbožných (nevysvěcených) laiků. Laická zbožnost čerpala ze síly lidového náboženství, které se rovněž projevovalo kultem svatých a vírou v magii. Role temnoty a světa mimo lidské chápání, existujícího jen v představách, byla produktem zevšeobecněného pocitu strachu. Byl to svět zloby, v němž ďábel a čarodějnice byli skuteční jako postavy v legiích zla. Tradiční náboženské praktiky a víra se opíraly o řadu slovních a vizuálních vyprávění, včetně koled a tajuplných her, o vitráže, sochy a nástěnné malby. Laická zbožnost mohla mít heretický okraj, jako tomu bylo u katarů (albigenská hereze) v jižní Francii a v menším měřítku S T Ř E D OV Ě K

078-107 History of Europe_chapter4_CZ.indd 85

27.09.2022 13:33

u Lollardů v Anglii, kteří podle učení Johna Wycliﬀa zavrhovali transsubstanciaci, papežskou autoritu a modlitby ke svatým a zaměřili se na autoritu Bible a odlišný přístup k eucharistii. Každá z herezí byla potlačena, ta první po křížové výpravě na počátku 13. století.

VÝTVARNÉ UMĚNÍ Maleb bylo zapotřebí do kostelů a stále více obrazů chtěli vlastnit také laičtí mecenáši. Bohatství směrovali do mecenášství umění. Mezi nejvýznamnější malíře patřili Italové Cimabue (asi 1240–1302) a jeho žák Giotto (asi 1266–1337), z nichž každý dále rozvinul vyjádření lidské podoby, zejména zavedením charakterizace a osobitosti. Giotto se velkou měrou podílel na zhotovení fresek v kostele zasvěceném sv. Františkovi v Assisi.

Nahoře: Jedna z fresek v kostele v Assisi od Giotta zachycuje sv. Františka při kázání ptákům

Feudalismus Feudalismus, jenž byl podstatou politiky a uspořádání společnosti západní Evropy na konci věku temna, byl založen na dohodě, která však byla vyjádřena spíše osobní loajalitou než písemným dokumentem. Poté, co se lidé zavázali k věrnosti svým pánům, stali se „vazaly“ a dostali od nich léno, nejčastěji půdu. Na oplátku vstoupili do vojenské služby. Králové byli nejmocnějšími pány, a pokud byli úspěšní ve válce, byli nejlépe schopni řídit feudální systém ve svých zemích. Naopak špatné vedení se jim mohlo stát osudným. Královská moc a státní zřízení se nestavěly proti feudalismu a aristokratické moci. Místo toho se vzájemně využívaly a aristokratická moc mohla existovat uvnitř vládních institucí i mimo ně. Napětí mezi těmito dvěma formami bylo důležité pro politické dějiny doby. Celý systém spočíval na řízení práce ve formě nevolnictví. To se lišilo z hlediska právního základu, praktických důsledků a souvislostí, ale v podstatě to byl systém nucené práce založený na dědičné svázanosti s půdou. V důsledku toho byli nevolníci kupováni a prodáváni spolu s půdou. Nevolnictví se využívalo k zajištění masové pracovní síly, nezbytné pro zemědělství. Omezovalo osobní svobodu lidí a v nejtěžších formách bylo podobné otroctví. Nevolníci museli plnit různé povinnosti. Například museli používat mlýny svých pánů, dlužili poplatky pod různými záminkami, včetně svatby a úmrtí, a mohli být prodáni. Feudalismus byl neustále se měnící pojem. V případě klasického feudalismu, ve kterém byly pozemky přidělovány za vojenskou službu, se jednalo o systém, v němž páni odměňovali své vazaly a zajišťovali si jejich služby roční výplatou spíše než půdou. Břemena vazalů byla rychle převedena do hotovosti. To odráželo řadu faktorů, včetně potřeby peněz a ﬂexibility a druhotného dělení statků přidělených rytířům. Počáteční vztah, vzniklý přidělením pozemků, se během času a vlivem dědění vlastnických práv k pozemkům uvolňoval. Tento vztah se měnil od vztahu mezi pánem a vazalem ve vztah mezi pronajímatelem

K A P I TO L A 4

078-107 History of Europe_chapter4_CZ.indd 86

27.09.2022 13:33

HRADY Hrady byly centry moci a symboly autority, které se často doslova tyčily nad okolním městem nebo krajinou. Měly také zřejmou vojenskou hodnotu, v neposlední řadě jako symbol ovládnutého území a expanze. Časté používání názvů jako Newcastle, Neuburg a Neufchâteau vypovídalo o významu nových opevnění. Fortiﬁkační techniky se postupem času vyvíjely ve smyslu rozšiřování co do rozsahu, zvyšování jejich výšky a zlepšování propracovanosti. Během reconquisty Španělska a Portugalska se hrady stavěly tak, aby odolaly islámským protiútokům. Poskytovaly rovněž ochranu územních zisků vybojovaných na jiných křesťanských rivalech, jako když Portugalsko postavilo hrady v Alcoutimu a Castru Marimu, aby odolalo (španělskému) kastilskému tlaku. Evropská města byla také obehnána hradbami, a to jak kvůli obraně, tak kvůli stanovení jurisdikce příslušných úřadů. Hradby byly často impozantní, jako například v Konstantinopoli a Paříži.

Nahoře: Hrad Castro Marim v Portugalsku byl postaven kvůli obraně před kastilskou agresí

a nájemcem, stejně jako mezi pánem a klientem. Někteří páni navíc raději plnili své vojenské povinnosti zaměstnáváním dvorních rytířů a očekávali, že jejich nájemci spíše poskytnou peníze než vojenskou službu. Výsledné klientele dominovali mocní šlechtici, jejichž ochota rozšiřovat vojsko

byla zásadní pro schopnost vládců postavit armádu do pole. Tato forma záštity a klientely nebyla nutně příčinou občanského konﬂiktu, ale v případě rozpadu vztahů mezi panovníkem a šlechtou nebo mezi šlechtici navzájem to šlechticům ulehčilo mobilizaci a udržení jejich síly. S T Ř E D OV Ě K

078-107 History of Europe_chapter4_CZ.indd 87

27.09.2022 13:33

Normanské zábory V mnoha ohledech poslední fáze „barbarských“ nájezdů se účastnili Normané, potomci Vikingů, kteří se od roku 911 usazovali v Normandii v severní Francii a začali tam budovat stát. V roce 1066 normanský vévoda Vilém I. Dobyvatel po smrti anglického krále Edwarda Vyznavače dobyl Anglii. Tvrdil, že ho předtím Edward určil za svého nástupce a poslední anglosaský král Harold, který se mezitím Edwardova trůnu ujal, je uzurpátor. Vilém porazil anglické vojsko a Harolda zabil v bitvě u Hastingsu. Po příchodu do Londýna byl uznán za krále Anglie. Předchozí sjednocení Anglie wessexskou dynastií zajistilo rychlý pád Anglie do rukou Viléma. I přesto dobývání neprobíhalo úplně hladce a Vilémovi se v roce 1066 nepodařilo rozdrtit celou anglosaskou elitu. V letech 1068–1070 docházelo zejména na severu k rozsáhlým povstáním. Veškerý odpor byl skutečně zlomen až koncem sedmdesátých let 11. století.

Dole: Vilém Dobyvatel vyobrazený na tapiserii z Bayeux. Normanský vévoda si nárokoval anglický trůn po smrti Edwarda Vyznavače

K A P I TO L A 4

078-107 History of Europe_chapter4_CZ.indd 88

27.09.2022 13:33

Po roce 1066 byla Anglie součástí státu, který překlenul Lamanšský průliv a který se cítil povinován čelit ambicím jiných expandujících zemí. Normandie měla dlouhou pozemní hranici a agresivní sousedy, zejména francouzské království. Neustálá vojenská připravenost, kterou to přinášelo, vedla normanské vládce k vytvoření anglické vlády jako zdroje potřebných příjmů. Na hranicích s jejich keltskými sousedy v Británii byla pozice Normanů více méně dobře vymezena. Ve Walesu a Irsku to normanským dobrodruhům poskytlo příležitosti zmocnit se půdy. Totéž platilo o jižní Itálii, kde normanští dobrodruzi místo válčení převzali moc. Robert Guiscard (asi 1015–1085) si vybudoval silnou pozici a jeho mladší bratr Roger dokončil obsazení Sicílie. Roger II. Sicilský (vláda 1105–1154) sjednotil jižní Itálii a Sicílii a vybudoval mocný stát. Tam, kde se moci chopili Normani, nahradili společenskou elitu, ale nedocházelo k masovému vysídlení původního obyvatelstva a zachovala se také většina předchozí administrativní struktury. Ve Skotsku, na rozdíl od Walesu a Irska, dokázali stávající králové žádat normanské aristokratické rodiny o podporu, aniž museli čelit invazi. Úrodný centrální pás byl pod kontrolou skotské koruny, a přestože Skotsko bylo etnicky různorodé, schopní panovníci, zejména David I. (vláda 1124–1153), mu dali politický směr a určitý stupeň soudržnosti.

Nahoře: Hrad Melfi postavili normanští dobyvatelé v jižní Itálii, aby tak upevnili svou moc

S T Ř E D OV Ě K

078-107 History of Europe_chapter4_CZ.indd 89

27.09.2022 13:33

Města a obchod Během středověku města znovu ožila. Předtím, při „barbarských“ nájezdech v 5. a 6. století, byla těžce zasažena narušením hospodářství. Mnohá města byla nezávislá. Ve Středomoří se ve významná obchodní centra rozvinula města Benátky, Janov a Pisa. Využívala svou rostoucí námořní moc a zavedené ﬁnanční sítě a postupně se stala hnací ekonomickou silou v regionu. Podobný vývoj probíhal v baltských městech hanzovní ligy na konci 12. století. Nejvýznamnější z nich byl Lübeck. Tato města organizovala rozsáhlé obchodní sítě a některé z nich, zejména Benátky a Janov, se rozvíjela jako významné teritoriální mocnosti. Janované tak v různých obdobích ovládali Ligurii, Korsiku a Sardinii a také ostrovy v Egejském moři. Benátky prošly velkou expanzí na počátku 15. století, částečně na úkor jiných měst, která převzaly pod svou kontrolu, zejména Padovu (1405), Veronu (1405) a Brescii (1426).

Svatá říše římská ve středověku Království německé a italské se s odkazem na říšský status říše Karla Velikého spojila ve Svatou říši římskou za vzniku významné politické síly západně od Byzance. Říše však byla spíše systémem prestiže než skutečným státem. Otonskou (919–1024) a poté sálskou (1024–1125) dynastii císařů vystřídala dynastie Štaufů (Hohenštaufů) v osobě římského krále Konráda III. (vláda 1138–1152). Tato dynastie, která ovládala západní Evropu koncem 12. a začátkem 13. století a dovedla středověkou říši k rozkvětu, byla pojmenována podle švábského hradu Hohenštauf. Nejvýznamnější císaři této dynastie, Bedřich I. (vláda 1152–1190) a Bedřich II. (vláda 1220–1250), čelili odporu německých králů, odporu papežství a italských měst, zejména v Lombardii. Vpravo: Ilustrace zachycující Benátky ve 13. století v iluminovaném rukopisu. Město se ve středověku stalo centrem obchodu. 90

K A P I TO L A 4

078-107 History of Europe_chapter4_CZ.indd 90

27.09.2022 13:33

S T Ř E D OV Ě K

078-107 History of Europe_chapter4_CZ.indd 91

27.09.2022 13:33

Bedřich (vláda 1152–1190) přezdívaný „Barbarossa“ neboli Rudovous byl druhým panovníkem z rodu Štaufů. Na trůně vystřídal svého strýce, Konráda III. Štaufského. Byl to energický vládce, ale jeho postavení bylo ovlivněno rostoucí mocí mnoha předních šlechtických rodů, zvláště Guelfů (Welfů) v Sasku. Jindřich Pyšný, hlava Welfů, vzdoroval Konrádu III. a jeho syn, Jindřich Lev, vévoda saský a bavorský, byl za vlády Barbarossy rozhodující osobností. Poté, co se nepohodl s císařem, byl roku 1176 zbaven svých držav a v roce 1180 poslán do vyhnanství. Bedřich se rozhodl udržovat a rozšiřovat císařskou moc v Itálii, kam od roku 1154 vedl šest tažení, a v roce 1176 byl v bitvě u Legnana Lombardskou ligou drtivě poražen. To oslabilo jeho postavení v Německu, ačkoli rozsah tamního území Štaufů zůstal značný. Při třetí křížové výpravě se utopil. Bedřich II. byl nadšeným příznivcem umění a intelektuálního života a v Neapoli založil univerzitu. Mluvil šesti jazyky, včetně arabštiny, na svém dvoře měl arabské, řecké a židovské učence. Podporoval uvedení arabské a řecké vědy do Itálie a Evropy obecně a rozvinul prvotní italský lidový jazyk a literaturu. Vnuk Bedřich II., Konradin, byl v roce 1268 poražen a popraven Karlem z Anjou (bratrem francouzského krále Ludvíka IX.), kterého papež prohlásil králem Sicílie. Tím skončil štaufský stát na jihu Itálie. V roce 1282 se však Sicilané vzbouřili a Karla z Anjou vyhnali a místo toho se obrátili k rodu Aragonců, vládnoucímu ve východním Španělsku. Opakované vysilující boje v Itálii oslabily v Německu imperiální postavení.

Vlevo: Bedřich Barbarossa byl císařem Svaté říše římské od roku 1155 až do své smrti. Byl jedním z nejvýznamnějších středověkých německých panovníků. 92

K A P I TO L A 4

078-107 History of Europe_chapter4_CZ.indd 92

27.09.2022 13:33

Rusko, východní Evropa a mongolské výboje Rozsáhlé výboje Mongolů pod vedením Čingischána (cca 1160–1227) a jeho nástupců zasáhly velkou část Eurasie včetně východní Evropy. Evropané nikdy nedokázali Mongoly porazit a měli štěstí, že se Čingischán soustředil na Čínu a poté na střední Asii. Situace se změnila na počátku dvacátých let 13. století, kdy mongolská vojska obsadila Krym a porazila Rusy u řeky Kalky severně od Azovského moře. K vážnějšímu útoku došlo na konci třicátých let 13. století a ruská knížectví podlehla. Hlavní centra padla, neboť mongolští odborníci na obléhání oslabili kvalitu obranného systému tak, jako tomu bylo u silně opevněného města Rjazaně, které bylo NORSKO

M Memel

Sandoměř Volodymyr P Krakov

MONGOLSKÉ VPÁDY DO EVROPY 1223–1241 Galič

Galich Mohi

Ráb

Toržok

Goroděc

Suzdal Vladimir Kolomná

Bulgar

Vjazma Rjazaň

S IE N IA LIT S S PA U R CI IN R 1239 Černigov

Koselsk

1237

ZLATÁ HORDA (založena 1241)

Kyjev

Pešť

Saraj

Perejaslav

1241

Rostov

MAĎARSKO Bělehrad

Černé moře

ře

Tbilisi

GRUZIE

o é m

SICILY

Sudak

ick

Soﬁe

1223

SRBSKO BULHARSKO

Kalka

Spalato

1238

Rostov

1241

Vídeň Vídeňské Nové Město

Řím

Jaroslavl

Smolensk

Breslau

Olomouc

LIK

Novgorod

Minsk

POLSKO

1241

Moskva

Kaliningrad

Kulm Liegnitz

Riga

LITVA

ŘI

Í YT

oř

ESTONSKO

lt B

Benátky

Dole: Mongolové rychle postupovali hluboko do Evropy, ale tento rychlý postup v roce 1241 náhle skončil a poté se jejich působení v Evropě omezilo na Rusko.

ŠVÉDSKO

DÁNSKO

SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ

v roce 1237 úspěšně dobyto poté, co Mongolové porazili posily. V letech 1238 a 1239 padlo mnoho dalších měst včetně Suzdalu a Kyjeva. Žádné město se nezdálo být bezpečné. V roce 1241 Mongolové úspěšně napadli Polsko a Maďarsko. Po překročení zamrzlé řeky Visly vyplenili Krakov a tlačili se do Slezska. U Lehnice porazili polsko-německou armádu. Křídla mongolských sil tam obklíčila své protivníky. Mongolové postupovali do Uher a v bitvě u Mohi Maďary na hlavu porazili.

Mongolské tažení 1223 Mongolské tažení 1237–1242 Tažení Jindřicha, vévody ze Slezska 1241 Tažení řádu německých rytířů 1241 Města vypleněná Mongoly Bitvy, s daty

S T Ř E D OV Ě K

078-107 History of Europe_chapter4_CZ.indd 93

27.09.2022 13:33

K A P I TO L A 4

078-107 History of Europe_chapter4_CZ.indd 94

27.09.2022 13:33

VÝCHODNÍ EVROPA VE STŘEDOVĚKU 996 – přijetí křesťanství v Polsku 1000 – založení Uherského království 1091 – nezávislost Srbska 1097 – unie Uherska a Chorvatska 1102 – maďarská akvizice Dalmácie (rozšíření názvu chorvatského království o Dalmácii) 1138–1320 – období rozdělení Polska 1180–4 – uhersko-byzantská válka 1223 – bitva na řece Kalce 1237 – Mongolové dobyli Rjazaň 1239 – Mongolové dobyli Kyjev 1241 – mongolská invaze do Polska a Uherska 1241 – bitva u Lehnice 1370 – unie Uherska a Polska 1384 – Smrt Ludvíka I. Uherského, konec polsko-uherské unie 1385 – Unie Polska a Litvy

Vlevo: Zobrazení bitvy u Lehnice v Kodexu Hedviky ze 14. století

Vpravo: Ludvík I. Uherský, vyobrazený v Kronice Jána z Turce (Chronica Hungarorum) z roku 1488, vládl jako král Uherska a Polska

Brzy poté padla Buda. Mongolští nájezdníci, dobývající Evropu, se vydali zpět na východ jen proto, že dostali zprávu o smrti velkého chána. Mongolové rozvinuli existující spojení podél tras hedvábné stezky, která se stala klíčovým zdrojem nových myšlenek a zboží putujícího do Evropy, jako byl například střelný prach z Číny v polovině 13. století. Evropané byli při prosazování svého vlivu na východ daleko méně úspěšní. Důležitými státy východní Evropy byly Uherské království a Polsko, ale jejich síla a stabilita byly velmi proměnlivé. Byly zde i menší státy, jako Srbsko, které mohly vývoj ovlivnit. Polsko se stalo významným státem koncem 10. století, kdy získalo uznání Němců díky přijetí křesťanství. Pevnost polské monarchie však těžce poznamenal růst moci vyšší šlechty a darování provincií členům vládnoucí dynastie Piastovců. Boleslav III. (vláda 1102–1138) rozdělil v závěti Polsko mezi své syny, což znesnadňovalo odolávání vzestupu šlechty nebo německé expanzi, a toto „období fragmentace“ trvalo až do roku 1320. Naproti tomu Uhersko se koncem 12. století značně rozšířilo, zejména do jižního Chorvatska, Bosny a Valašska, zatímco Srbsko i Bulharsko si v osmdesátých letech 12. století vydobyly nezávislost na Byzanci a oba státy na úkor Byzance velkou měrou expandovaly. Po masivním přerušení mongolských vpádů následoval vznik podřízených knížectví v Rusku a nástup nových dynastií v Uhrách a Polsku. Obě země zjistily, jak obtížné je zvládnout vlastní šlechtu a současně čelit složité mocenské politice doby. Tyto země a také další státy neměly zřetelné územní hranice. Uherští králové z rodu Anjou dohlíželi na velkou územní expanzi v polovině 14. století a Ludvík I. Uherský (Ludvík I. Veliký z Anjou) se v roce 1370 stal následníkem bezdětného Kazimíra III. Velikého na polském trůně. Personální unie však po smrti Ludvíka v roce 1382 neměla dlouhé trvání, což byl průvodní znak v podstatě přechodné povahy budování státu, zejména ve východní Evropě. Ludvík ovládal území od Jadranu až po Černé moře, od srbského údolí Vardaru až k hranici Pruska, ale tato konglomerace neměla žádnou politickou, S T Ř E D OV Ě K

078-107 History of Europe_chapter4_CZ.indd 95

27.09.2022 13:33

strategickou, ekonomickou, geograﬁckou ani etnickou logiku a nestál za ní žádný skutečný zájmový nebo názorový okruh. Ludvík neměl syny, a proto rozdělil své dědictví mezi své dvě dcery. Sňatek Hedviky s Litevcem Vladislavem II. Jagellonským sjednotil Polsko a Litvu v unii, která vydržela až do konce 18. století a pomohla upevnit Litvu, která v rámci katolické Evropy v chaosu po mongolských invazích značně expandovala. Ludvíkův další zeť Zikmund (vláda 1387–1437) byl z pozice císaře Svaté říše římské úspěšný při sjednocení Uher a Čech a získání některých důležitých držav v rámci říše. Ukázalo se však, že nedokázal potlačit husitské povstání v Čechách, a tak pozici jeho rodu v říši měl zaujmout rakouský rod Habsburků, který převzal vládu nad Rakouskem na konci 13. století. V roce 1438 se Albert II. z domu habsburského stal císařem Svaté říše římské a tuto pozici pak Habsburkové zastávali, s jednou krátkou přestávkou, až do roku 1806.

Reconquista Po ovládnutí Španělska a Portugalska muslimy počátkem 8. století následoval dlouhý proces reconquisty neboli znovudobývání. Křesťané byli ve Španělsku a Portugalsku úspěšnější než na Blízkém východě. Reconquista získávala na tempu na konci 11. století dobytím Toleda v roce 1085 a Valencie v roce 1094. Nicméně vojenská podpora ze severní Afriky, nejprve od Almoravidů (v 60. letech 11. století) a poté od Almohadů (v 50. letech 11. století), vlila muslimskému odporu novou energii. Ve 12. století si křesťané připsali významné územní zisky. Dobytím Lisabonu v roce 1147, ke kterému velkou měrou přispěli angličtí křižáci, značně expandovalo nezávislé Portugalsko. Na počátku 13. století reconquista po načerpání nové energii znovu zrychlila tempo podobně jako na konci 11. století. V roce 1212 Alfons VIII. Kastilský, jenž velel koalici armád Kastilie, Aragonie, Navarry

Nahoře: Bitva u Las Navas de Tolosa v roce 1212 byla zlomovým bodem reconquisty

K A P I TO L A 4

078-107 History of Europe_chapter4_CZ.indd 96

27.09.2022 13:33

a Portugalska, rozdrtil muslimskou armádu v bitvě na Las Navas de Tolosa. Byl to zlomový bod v konečném úspěchu reconquisty a současníci jej chápali jako klíčový úspěch. V roce 1275 byla dobyta většina jižního Španělska včetně Córdoby (1236) a Sevilly (1248). Poslední muslimské pozice padly v roce 1279 (Faro v Portugalsku) a v roce 1492 (Granada ve Španělsku). Tyto války pomohly deﬁnovat společnosti velkých oblastí. Muslimské lokality byly zničeny nebo jejich obyvatelstvo konvertovalo ke křesťanství. Mešity se často přeměnily v kostely a vrátily se ke své dřívější funkci. V Córdobě byla uvnitř Velké mešity postavena katedrála. Muslimové byli vyhnáni nebo se z nich stali nevolníci. Po nějaké době bylo praktikování islámu zakázáno. Reconquista podnítila vznik militantních křesťanských společností.

Sjednocení Francie V roce 987 zemřel poslední západofranský král z rodu Karlovců Ludvík V. Na jeho místo byl zvolen Hugo Kapet, který inauguroval Kapetovce jako novou vládnoucí dynastii ve Francii. Ta měla trvat více než 800 let. Přední šlechtici však pro sebe získali větší autonomii. Koncem 10. století bylo panství krále v podstatě omezeno na Île de France, oblast kolem Paříže. Jinde přestaly být hrabství a soudy veřejnými institucemi a místní úřední posty byly absorbovány do patronátních systémů větších šlechticů. Hrabata vykonávala vládní pravomoci: razila mince, stavěla vojska a budovala Vlevo: Hugo Kapet založil ve Francii v roce 987 dynastii Kapetovců Dole: Anglický král Jindřich II. s Eleonorou Akvitánskou v Les Grands Chroniques de France v polovině 14. století

S T Ř E D OV Ě K

078-107 History of Europe_chapter4_CZ.indd 97

27.09.2022 13:33

hrady. Hrabata se nesnažila nahradit krále: neměla to zapotřebí. Někteří šlechtici měli stejnou moc jako král. To platilo zvláště u bývalého vévody z Normandie, který se v roce 1066 stal anglickým králem Vilémem I. Jindřich II. Plantagenet (vláda 1154–1189), jenž byl také vládcem Normandie, Maine a Anjou, po sňatku s Eleonorou Akvitánskou získal kontrolu nad většinou jižní Francie. V následujícím století však došlo k velké expanzi královského panství ve Francii, té části, která náležela přímo králi. Odhodlání a vojenský úspěch Filipa Augusta (vláda 1180–1223) způsobily, že anglický král Jan v letech 1203–1204 ztratil Normandii a Anjou a nepodařilo se mu dobýt je zpět. Janův syn Jindřich III. (vláda 1216–1272) tyto země rovněž nezískal a ztratil i Poitou. Jeho nástupci, Edward I. (vláda 1272–1307) a Edward II. (vláda 1307–1327), se zaměřili na neúspěšný pokus o podmanění Skotska.

Magna charta a vzestup parlamentu K neoblíbenosti krále Jana (vláda 1199–1216) vedla porážka jeho vojsk v bitvě s francouzským králem a celkově špatná vláda. Všeobecná nespokojenost vedla v roce 1215 ke vzniku dokumentu, který byl později nazýván Magna charta. Jednalo se o listinu svobod vynucených na králi jeho odpůrci mezi šlechtici, a to ve formě písemně formulovaných opatření omezujících královská práva, včetně zákona regulujícího královskou moc. Ačkoli v dokumentu nebyl zmíněn parlament, Magna charta byla důležitou etapou v jeho vývoji, zejména kvůli spojení zdanění se souhlasem. Navíc se ukázalo, že parlament je cestou k ústavní vládě, což bylo účinnější než vydávání listin panovníkem. Za Jindřicha III. (vláda 1216–1272) se do parlamentu začali volit rytíři z hrabství a vybraná města vysílala své zástupce. Byly zaváděny a rozpracovány institucionální postupy a požadavky parlamentu, a jelikož bylo zapotřebí často zvyšovat daně na zaplacení válečných tažení, vedlo to k jeho stále větší důležitosti. Tím se anglický parlament odlišil od svých kontinentálních protějšků. Parlament byl kromě toho zastupitelským shromážděním pro celé království, a nikoli jeho součástí. 98

Nahoře: Magna charta, podepsaná v roce 1215, určila meze panovnické moci

K A P I TO L A 4

078-107 History of Europe_chapter4_CZ.indd 98

27.09.2022 13:33