Issuu

MOUDROST ČISTÉ

MYSLI Jacob Liberman společně s

Ericem Libermanem

Tato kniha obsahuje osobní zkušenosti a spontánní pro‑ jevy vybrané ze stovek nepřipravených přednášek. Byly minimálně upraveny v zájmu zachování nevinné doko‑ nalosti, kterou může vytvářet jen život. Doufám, že na vás zapůsobí stejně hluboce jako na mě, když poprvé prošly mým vědomím. Tato slova nevycházela ze mě, ale plynula SKRZE mě v okamžicích prázdnoty. – Jacob Liberman únor 2001

Poděkování Děkuji všem lidem, kteří mi neustále dávali najevo, jakým směrem se mám ubírat: Děkuji svým rodičům Josephovi a Sonie a svojí sestře a švagrovi Evě a Herbovi za to, že jsou pro mě vzory skutečné lásky a pravdy v dobách, kdy jsou tyto hodnoty v rychle se měnícím světě často opomíjeny. Svým dětem Gině a Erikovi za jejich přátelství, lásku a neuvěřitelnou bystrost. Reprezentují příští generaci a jejich životy jsou pro mě zrcadlem vývoje nového vědomí. Svojí manželce a životní partnerce Claudii za její jasné světlo a za to, že prokazuje neoblomnou věrnost svému rozvoji a rozvoji našeho vztahu. Svojí přítelkyni a kolegyni Collen d’Avignonové a jejímu manželovi Pierrovi za jejich podporu a neustálé připomínky, že se ubírám správným směrem. Svým přítelkyním Denise Brugmanové, Sonje Langleyové a Rose Brandtové za jejich láskyplnou pomoc s prvním přepisem a výběrem slov, jež vyjadřují podstatu této knihy. Svému příteli Paulu Loweovi za to, že mě vzal pod svá křídla a připomněl mi, jak mám létat. Speciální poděkování patří mému synovi Erikovi za nespočet hodin, během kterých se věnoval tomuto

projektu, a za jeho unikátní schopnost umožnit, aby poselství obsažené v této knize plynulo skrze něj na její stránky. – Jacob Liberman

Děkuji svému otci, který mi během práce řekl: „Jsem zdrojem tvého projevu a ty jsi dílem mojí vize. Společně představujeme dvě strany stejné mince.“ Dal jsi mi oči, abych viděl, a povzbudil jsi mě k jejich používání. Jsi světlo v mém životě a já tě miluji. Děkuji svojí matce Marshe, sestře Gině, tetám, strýcům a prarodičům (zejména babičce Sonie, první spisovatelce v rodině) za jejich bezmeznou lásku a oporu. Děkuji svým přátelům a učitelům Hankovi Berringsovi, Donaldu Eaholtzovi, Candidě Condorové, Caron Tateové, Jenně Robinsonové a Natalie Goldové, kteří mi připomínali, že mám říkat „ano“, i když všichni ostatní říkají „ne“. Věnuji tuto knihu svému budoucímu synovi, kterého vidím jasně před sebou. Chci, abychom spolu sdíleli stejně plodný a drahocenný čas, jaký trávím se svým otcem. – Erik Liberman

Moudrost nemá žádného autora…, proudí námi anonymně.

Existence sděluje svoje zákony prostřednictvím přírody a všech jejích obyvatel. Když umožníme, aby tato božská sdělení pramenila z naší prázdnoty, zmizíme jako oddělené bytosti a staneme se nepopsatelnou září – samotnou zbožností. Okamžitě se staneme vším, co neumíme popsat.

Jak to vše začalo Před dvaceti lety jsem byl požádán, abych uspořádal hodinovou přednášku pro studenty jedné floridské univerzity. Věnoval jsem hodně času přípravě proslovu a poznámkami jsem popsal zhruba čtyřicet kartotéčních lístků. Když jsem v den přednášky vstoupil na pódium, něco jsem si uvědomil: Dokonale jsem si připravil každou větu proslovu o tématu, na které jsem byl údajně expert! Proč jsem se připravoval na přednášku o něčem, co jsem tak dobře znal? V té chvíli mi došlo, že pokud mi paměť slouží, můj život byl sérií nacvičených sdělení – snahou „vypadat dobře“, být přijímán a působit úspěšným dojmem. Toto zjištění mě tak šokovalo, že se mi otevřela ruka a precizně připravená přednáška se rozsypala po podlaze! Stalo se to tak rychle, že jsem neměl čas na posbírání kartiček – odešel jsem tedy za pódium a snažil se soustředit. Po chvíli, která působila jako věčnost, jsem se zhluboka nadechl a řekl posluchačům, co se mi stalo. Celé

publikum i já jsme vzápětí současně vzdychli, jako by z našich beder spadla tíže světa. Z hodinové přednášky o poruchách učení se stala tříhodinová neformální diskuse o nenuceném učení. Nikdy předtím jsem nebyl tak nepřipravený na zázrak, který se onoho dne odehrál! Uvědomil jsem si, že když budu v budoucnu hovořit jen o tom, co znám z paměti, nebudu se už muset na nic připravovat. Kdykoli mám dnes mluvit na veřejnosti, přicházím s prázdnýma rukama a umožňuji, aby život řídil můj projev. Dospěl jsem k tomu, že skutečná moudrost nesouvisí s námi, ale s tím, do jaké míry naše já není zapojeno.

ղ Čím více jsme ukotvení v přítomnosti, tím více život komunikuje skrze nás.

Skutečná moudrost tkví v nevědomosti.

Odvaha Většinu života jsem si myslel, že nejsem chytrý, a i když jsem se hodně snažil, škola pro mě nebyla nikdy snadná. Málo jsem četl a byl jsem si jistý, že proto jsem hloupý. Když jsem se dostal na univerzitu, dělal jsem vše pro to, abych zvládl i postgraduální studium. Kdo by si koneckonců myslel, že je někdo s doktorátem hloupý? Potřeboval jsem nějakým způsobem ostatním dokázat, že „něco znám“, i když jsem se nepovažoval za příliš chytrého. Získal jsem několik titulů, začal vydělávat peníze, koupil dům, který jsem chtěl, a jezdil módním autem, život mi ale pořád připadal prázdný. Byla to záhada! Když jsem si konečně uvědomil, že moudrost nesouvisí se získanými tituly, zbavil jsem se všech knih, poznámek a výsledků zkoumání, uschoval jsem diplomy a začal se zabývat tím, kým opravdu jsem. Do všeho jsem se pouštěl bez přípravy, i když jsem měl pocit, že si pořád počínám špatně. Byl jsem vytrvalý navzdory strachu a pocitu, že se hroutím. Díky odvaze žít – i když jsem nevěděl, jestli uspěji – jsem rostl.

Ze staré perspektivy neuvidíte novou.

Perspektiva Představte si sto lidí stojících v různých patrech mrakodrapu Empire State Building. Když člověk v přízemí hledí co nejvíc do dálky, vidí jen několik budov. Je to jeho současné vnímání reality a cokoli mimo ni můžeme považovat za „budoucnost“. Člověk ve druhém patře je o něco výš, takže vidí do větší dálky – jeho „přítomnost“ je budoucností pro osoby nacházející se pod ním. S každým dalším patrem se výhled pozorovatelů rozšiřuje. Výhled člověka v nejvyšším patře budovy – až do New Jersey! – je tudíž pro osoby v nejnižších patrech nemožný. Takto funguje naše vědomí. Jsme přesvědčení, že všichni vidíme totéž, a často si neumíme vysvětlit, proč ostatní vnímají věci velmi odlišným způsobem. Ve skutečnosti však všichni vidíme věci ze svojí perspektivy – nebo jak se píše v Talmudu: „Nevidíme věci takové, jaké jsou, ale takové, jací jsme my.“

Když se naše „já“ přestane dívat, oči začnou vidět.

Holografické vidění Představte si na chvíli, že nevidíte fyzickýma očima – že nemáte jediný „úhel pohledu“, jasně však vidíte ze všech perspektiv. Když jsem před pětadvaceti lety meditoval, do tohoto nepopsatelného stavu jsem se dostal – a prožil jsem zázračnou změnu vnímání. I když jsem měl zavřené oči, „viděl jsem“, jak tam sedím a medituji – netušil jsem ale, odkud se vidím! Jako by ta místnost byla plná očí a já jsem hleděl jejich prostřednictvím. Když jsem oči posléze otevřel, moje vidění prošlo hlubokou změnou – zatímco předtím jsem stěží zvládl test zraku, po této meditaci jsem viděl lépe – a trvá to dodnes. Vzhledem k tomu, že jsem v době, kdy se tato změna odehrála, byl očním optikem, musel jsem přehodnotit vše, co jsem se o zraku kdy naučil. Dospěl jsem k tomu, že chceme‑li vidět jasně, musíme léčit svoje porozumění, nikoli zrak – a že zrak můžeme opravdu změnit, jen když vidíme za svá přesvědčení.

Vidění není přesvědčení…

Přesvědčení je vidění! Jednou jsem v Seattlu poskytl přednášku, která byla součástí víkendového workshopu o zraku. Následující ráno jsem se účastníků zeptal, jestli někdo z nich neprožil během noci něco mimořádného. Jeden účastník odpověděl: „Už šestadvacet let nosím kontaktní čočky. Když jsem se dnes ráno probudil a otevřel oči, všechno bylo rozmazané – jako vždycky, když si nenasadím čočky. Pak jsem pohlédl na strop, zamrkal a najednou jsem si uvědomil, že jsem si čočky předchozí večer nevyndal. V tu chvíli jsem začal vidět jasně!“