Adriana Krnáčová
21 DNÍ Motivační a inspirativní příručka (nejen) pro onkologické pacientky
Tento soubor myšlenek, který považuji za takovou specifickou „kuchařku“, vychází z mé vlastní zkušenosti, studia a z vnitřní potřeby poskytnout pomoc, ukázat cestu ven z temnoty a dodat odvahu zejména onkologickým pacientkám, ale nejen jim. Tyto ženy jsou kromě svého nelehkého onemocnění vystavené ještě dalším stresům a nejistotě. Už samotná diagnóza je stresující, ale když je navíc opustí partner nebo manžel, ať už po sdělení diagnózy, uprostřed léčby, nebo nezřídka i poté, co podstoupily ablaci prsu, stává se situace kritickou, až neúnosnou. Ženy se za těchto okolností velice obtížně srovnávají se svojí těžkou nemocí, úbytkem energie a změnou zevnějšku. Samotná ablace prsu je závažným zásahem do ženské integrity a způsobuje nemalé psychické problémy. Pocit osamělosti, beznaděje a zbytečnosti je často příčinou opětovného zhoršení stavu. Srovnat se s novou rodinnou situací je obzvlášť těžké pro nezletilé děti, které jsou rovněž vystavené stresujícím momentům – na jedné straně nemoc matky, na druhé straně změna v rodinném nastavení. Je 5
21_dni.indd 5
12.05.2022 17:40:24
ADRIANA KRNÁČOVÁ
to extrémně náročné pro psychiku ženy, která je již značně vyčerpaná bojem s nemocí. Dle posledních studií v sedmi z deseti případů muž opustí nemocnou ženu, opačně je to v jednom z deseti případů. O této skutečnosti se veřejně příliš nemluví, hovoří se jenom o rakovině jako takové. Přitom psychická pohoda, péče a empatie blízkého člověka jsou přinejmenším stejně tak důležité jako samotná léčba a terapie. V těchto nelehkých situacích je zapotřebí akutní pomoc v podobě tzv. přeprogramování mysli na pozitivní trajektorii myšlení, která i dle dlouholetého výzkumu v oblasti neurovědy sice chvíli trvá, nejméně 21 dní, ale při dodržení patřičných postupů je úspěšná. Sama jsem toho důkazem.
6
21_dni.indd 6
12.05.2022 17:40:24
Věnováno Silvii
21_dni.indd 7
12.05.2022 17:40:24
Seznam osob, kterým bych ráda poděkovala, je hodně dlouhý – zabral by několik stránek. Ve zkratce proto děkuji skvělým profesionálům, lékařům a sestřičkám, svým rodinám, nejbližším přátelům, bráchovi, kolegům, kamarádům a všem těm, které jsem v průběhu posledních dvou let potkala a kteří mi pomáhali překonávat následky nemoci. Kdybych začala jednotlivé osoby vyjmenovávat, obávám se, že bych na někoho zapomněla. Proto raději nejmenuji nikoho a zároveň všechny. Děkuji!
9
21_dni.indd 9
12.05.2022 17:40:24
Audaces fortuna iuvat! Možná teprve nedávná zkušenost s koronavirem nás trochu přibližuje situaci, ve které se ocitá pacient, když se poprvé dozví o tom, že má rakovinu. Skoro všechno, co bylo důležité před tímto mezníkem, najednou ztrácí význam. Z vlastní praxe vím, že osud nemocných závisí nejen na typu a rozsahu onemocnění, jejich kondici a celkovém stavu, ale velmi významně také na jejich odvaze chorobě čelit. Pacient brzy pochopí, že nejde jen o to vydržet všechny strázně samotné onkologické léčby, ale že rakovina metastazuje do celého jejich dosavadního života. Terapie s sebou nevyhnutelně nese změnu vzhledu, například ztrátu vlasů. Lokální terapie karcinomu prsu je spojená s odstraněním, nebo alespoň mutilací prsu, tohoto zásadního ženského symbolu. Ubírá fyzických sil, potřebných pro překonání nežádoucích účinků léčby. Pro ženy je frustrující náhlá neschopnost postarat se o všechno, co doposud automaticky zvládaly jak v zaměstnání, tak v rodině. Obávají se 11
21_dni.indd 11
12.05.2022 17:40:24
ADRIANA KRNÁČOVÁ
o svůj život, osud dětí. Podpora blízkých je v těchto úzkostech kruciální. U pacientek s karcinomem prsu se ale bohužel často stává, že právě v té nejtěžší chvíli ten nejbližší člověk fatálně selže, což znamená další ránu, která může nemocnou snadno zlomit a nastartovat nepříznivou trajektorii vývoje nemoci. Onkolog v takové chvíli skřípe zuby, protože se často těžce vydobyté léčebné výsledky začínají rozplývat před očima. Pro takovou nemocnou je důležité vědět, že v podobném průšvihu není sama. Že existují ženy, které také čelí náhlému osamění, musí se postarat o děti, domácnost, vyjít s malým množstvím peněz, nepřerušovat léčbu, neklesat na mysli, zkrátka všechno vydržet. Pacientkám nabízíme psychologickou pomoc, léčbu deprese a úzkosti, ale možná právě osobní příklad pacientky, která všechno zažila na vlastní kůži, může mít ten největší terapeutický dopad. Odvaha nevzdávat to a bojovat dál je nejlepší cesta. A odvážným štěstí přeje. To je konečně i případ autorky tohoto textu. Petra Tesařová
12
21_dni.indd 12
12.05.2022 17:40:24
Znám spoustu silných lidí. Možná je intuitivně vyhledávám. Učil jsem se od nich, obracel se k jejich příběhům jako ke zdroji inspirace v dobách, kdy jsem sám hledal cestu. Cestu z aktuálních nejistot nebo cestu, kudy se vydat, když jsem zrovna stál na nějaké křižovatce. Já? Ano, i já. Ten, který je často dáván za vzor v překonávání překážek, v hledání výhod ve zdánlivě nešťastných situacích, ten, který za všech okolností působí pozitivně a vesele. Každý totiž někdy potřebuje oporu a inspiraci. Nikdo nejsme tak silní a odolní, abychom se občas nepotřebovali o někoho opřít, s někým se poradit, vyplakat se na rameni nebo si jen tak popovídat. Zajímavé je, že téměř vždycky jsou mi takovou inspirací a oporou ženy. „Ženská vydrží víc než člověk…,“ říkal s nadsázkou můj táta, a i když to myslel spíš jako vtip, je v tom obrovská pravda. Ať už se jedná o moji manželku Soňu, o moji mámu, nebo o většinu mých známých a kamarádek, byly, jsou a budou pro mě obrovsky silné osobnosti. 13
21_dni.indd 13
12.05.2022 17:40:24
ADRIANA KRNÁČOVÁ
Vím, že sám tak silný nejsem, ale i tak se snažím, aby se ony v mé blízkosti cítily dobře, abych se bavil, byl jim oporou ve věcech, které ovládám, a abych jim dostatečně dával najevo, že je mám rád. A stejně tak vím, že ony tu budou pro mne, když budu potřebovat. Život totiž občas přináší situace, které sami nezvládneme. Nebo se to aspoň tak zpočátku tváří. Ale věřte mi, jsme daleko silnější, než si myslíme. Tedy, ženy obzvlášť. Ale i my muži. Máme v sobě obrovskou vnitřní sílu. Jen nesmíme být líní ji hledat a objevit. Ono totiž platí, že v životě nic není zadarmo. Stojí to přemáhání, vyžaduje to disciplínu, musíme třeba i potlačit své ego, ale tu vnitřní sílu v sobě máme. A proč stojí za to ji hledat? Zeptejte se těch, kteří si něčím těžkým prošli… Každá životní překážka, kterou překonáme, nás dělá silnějšími. Učí nás vnímat život a okolní svět s nadhledem a zároveň bývá odrazovým můstkem k osobnímu štěstí a úspěchu. To není klišé, i když jste to určitě slyšeli tisíckrát. Je to prostě fakt. Ve sportu i v životě opravdu platí, že co nás nezabije, to nás posílí. Kdybych v jedenácti letech nepřišel o nohu, nikdy bych se nestal jedním z nejúspěšnějších sportovců své doby. A kdyby mi další úraz neukončil moji nadmíru úspěšnou kariéru, těžko bych hledal sílu dobrovolně 14
21_dni.indd 14
12.05.2022 17:40:24
21 DNÍ
a včas odejít a přijímat nové životní výzvy. Jak se říká – všechno zlé může být k něčemu dobré. Jen k tomu musíme sami přispět. Držíte v ruce knížku, která je příběhem ženy. Ženy, která je pro mě další šampiónkou v běhu přes překážky života. Ženy, která je přes to všechno vyrovnaná, spokojená, a věřím, že i šťastná. Protože silné ženy si zaslouží být šťastné. Nechte se inspirovat… Jiří Ježek
15
21_dni.indd 15
12.05.2022 17:40:24
Jak přežít rakovinu aneb Cesta k lepšímu já Co dělat, když vás sejme několik krizí najednou nebo když se ještě ani nevyhrabete z jedné a přitom obratem spadnete do další? Pro mě to nikdy nebyl problém. Celý svůj dosavadní pracovní život jsem řešila něčí nebo nějaké krize. Popravdě, vždy když někdo byl ve stresu nebo se v práci schylovalo ke krizi, ožila jsem. S ledovým klidem jsem narýsovala postup a pokaždé se mi povedlo problém vyřešit. Jistě, nebyla to moje osobní krize. Postupně, jak život plynul, učila jsem se zůstávat v ještě větším klidu, i když ostatní vyšilovali. Stála jsem jakoby mimo veškeré dění, pozorovala, jak se situace vyvíjí, jak lidi reagují, a uvědomovala jsem si, jaké chyby se v krizích dělají. Učila jsem se. V pracovním světě jsem byla jako ryba ve vodě a nic mě nevyvedlo z míry. 17
21_dni.indd 17
12.05.2022 17:40:24
ADRIANA KRNÁČOVÁ
Když mi sdělili diagnózu – rakovina prsu s přesahem do lymfatických uzlin –, ještě stále jsem byla v relativní pohodě a nehroutila se. Nějak jsem si to nepřipouštěla. Celý život sportuji, stravuji se zdravě, nekouřím, na zdravotní prohlídky chodím pravidelně a najednou tohle. Že bych to byla já? Opravdu? Opravdu. Rozsah celého maléru jsem pochopila až v ordinaci profesorky, která mi opatrně vysvětlovala, oč jde. Cítila jsem, jak se postupně všechno kolem zatemňuje, a najednou jsem ležela na lehátku a sestra mi přikládala studený hadr na čelo. V dáli jsem slyšela nějaké hlasy. Vlastní krize mě vykolejila, ale jenom na chvíli. Měla jsem oporu, svého partnera, který se mnou docházel na terapie a staral se o mě, jak uměl. Chemoterapie zvládá každý jinak. Já byla úplně vyčerpaná, dávky, které jsem dostávala, mi způsobovaly nepříjemné vedlejší účinky a ne utěšily mě ani časté řeči o tom, že až bude po všem, budu mít hezčí vlasy. Stereotypní měsíce se táhly monotónně a byly umocněné depresivním covidovým lockdownem. Nikdo nemohl nikam a ponorka postupně opanovala mysl dospělých, kteří museli setrvat zavření s rodinami a partnery doma. 18
21_dni.indd 18
12.05.2022 17:40:24
21 DNÍ
Já měla rakovinu, takže jsem opravdu nikam nemohla. Pouze do nemocnice na konzultace, odběry a na stacionář pro další dávku chemie. To se opakovalo několik měsíců týden co týden. Vlasy mi vypadaly, kůže seschla, zhubla jsem, obličej mi natekl, skoro nic jsem nejedla, byla jsem slabá jako moucha, ošklivá, někdy smutná, ale nezlomená. Dojet výtahem do garáže byl někdy nadlidský výkon. V těchto situacích, kdy kromě nesnesitelné nemoci vás uvězní doma i celosvětově nebezpečný virus, mi nezbylo nic jiného než se věnovat vzdělávání a hledání odpovědi, proč se to stalo právě mně. Jistě, to dělá každý, kdo se potýká s touto diagnózou a chce si racionalizovat status quo. Já jsem to pojala tak, že si musím v sobě uklidit. Instinkt mi našeptával, že to zužitkuji, že budu potřebovat být silná, ještě silnější, než jsem. Nevěděla jsem sice, jak to ten instinkt míní, ale to, co mě čekalo za několik měsíců, opravdu vyžadovalo dobrou psychickou průpravu. Po několikaměsíčním martyriu v podobě chemoterapie jsem podstoupila ablaci, tedy amputaci pravého prsu a celého paketu lymfatických uzlin v pravém rameni. Nebylo to nic příjemného. Ablací žena přichází o své ženství, a jakkoli si 19
21_dni.indd 19
12.05.2022 17:40:24
ADRIANA KRNÁČOVÁ
racionálně zdůvodníte potřebnost toho úkonu, podvědomí je zraněné a potřebuje potěšit a povzbudit. Toho jsem se už ale od nejbližšího člověka nedočkala. Netušila jsem, že přibližně kilo žlázy a tuku dokáže být tak zásadní, že nakonec rozhodne o osudu vztahu, který se jevil jako silný a zdravý. Byl, ale jenom za časů pohody. Partner odjel na podzimní prázdniny se svými dětmi do přímořského letoviska právě v době, kdy já ležela na operačním stole, a následně si ještě dovolenou prodloužil, neboť se mu tam hodně líbilo. „Mělas ho tenkrát poslat k čertu,“ říkala mi jeho sestra. „Jaký blb může v takové chvíli opustit svoji partnerku?“ A měla pravdu. Ale já si to stále neuvědomovala, omlouvala jsem neomluvitelné. Jednoduše jsem si nedokázala připustit, že by se člověk, který mi byl tak blízký, se kterým jsem prožila krásné chvíle, ale také ty nejhorší situace, a který mě ujišťoval, že je všechno v pořádku a že to za chvíli určitě budeme mít za sebou, mohl najednou změnit v necitlivého egokokota. Neviděla jsem to, nechtěla jsem to vidět, byla jsem koncentrovaná na své přežití. „Já s tím mám opravdu problém,“ slyšela jsem ho říkat po čase, když se na mě ani nechtěl pořádně podívat. Dobře, budu tedy trpělivá, řekla jsem 20
21_dni.indd 20
12.05.2022 17:40:24
21 DNÍ
si. Ale stále naléhavěji jsem si uvědomovala, že to z jeho strany není úplně vhodné chování vůči milované osobě, když sama bojuje s nejistotou a bolestí. Pak začal častěji odcházet a v podstatě mě vyloučil ze svého života. Když jsem chtěla mluvit o tom, co mě trápí, nikam jsem se nedostala, partner raději konzultoval barvu potahu nebo vhodná svítidla do bytu, který jsem v průběhu své nemoci zařizovala. Nejpozději v lednu jsem věděla, že něco nehraje, ale k upřímnému rozhovoru se neschylovalo. Nebylo kdy, partner byl neustále pryč. Postupně jsem pochopila, že utíká před nepříjemností, že nechce mít už nic společného s nemocnou ženou, která s ním teď nemůže sdílet jeho sportovní radovánky a vysedávání s kamarády v restauracích na pobřeží některého ze světových letovisek, protože musí absolvovat ještě ozařování. Styděl se za mě přede všemi. Pravda, nevypadala jsem vábně a také jsem nebyla dobrým společníkem. Nebavily mě banality a neustálé kňourání opravdu majetných lidí, že je stát v době krize dostatečně nepodporuje, mi přišlo jako ztráta času. Může se zdát, že jsem těmi lidmi opovrhovala, ale není tomu tak. Jenom jsem měla pocit, že s nimi ztrácím drahocenný 21
21_dni.indd 21
12.05.2022 17:40:24