H L AVA P L N Á STRACHU RO B A S H M A N Kalibr
Hlava plna strachu_Krayova.indd 3
23.11.22 14:59
Předmluva Chopili jsme se zbraní, abychom bránili své občany a svůj způsob života proti těm, kteří ho chtěli zničit. Přestože existující mocnosti ani jedno vůbec nezajímalo. Až dojde ke konečnému zúčtování, budu moct říct, že jsem se postavil za to správné, zatímco vy jste se rozhodli nedělat nic, klidně jste to nechali být. Kdybyste dělali svou práci, nebylo by mě třeba. Selhali jste… a mě je opravdu třeba.
7
Hlava plna strachu_Krayova.indd 7
23.11.22 14:59
[1] „Bojoval jsem za svou zemi, ale nikdy jsem nebojoval za tohle,“ procedím skrz zaťaté zuby. Má zuřivost roste s každým krokem. Do tváře si stahuju kapuci a ruce nořím hluboko do kapes ve snaze vyčistit si hlavu a soustředit se na úkol přede mnou. Je chladno a hvězdy září jako na přehlídce. Mám rád chlad. Nedovedu si představit, že bych se vrátil do nějaké horké země. Ne po Afghánistánu. Přecházím ulici a zahýbám do Bloomfield Crescent, z obou stran sevřené dvojdomky blackpoolského předměstí, jež se tváří bohatší, než je. U krajnice vidím zaparkované auto a v hlavě si procházím postup – guma, okno, hák, zámek, zatočit a pryč. Nacvičoval jsem to, kolikrát jsem mohl, nebo, abych byl přesnější, kolikrát jsem zvládl najít auto, které se k tomu hodilo. Bavilo mě trávit sobotní odpoledne obcházením vrakovišť. Vždycky to probíhalo stejně. „Pardon, kámo, hledám nějakou rachotinu, ve které by se synek naučil řídit. Znáš to. Něco, co v pohodě šlape, ale nepřijdu na mizinu, když to naboří.“ Ti chlapi na sobě vždycky měli špinavé montérky. „Podívej se tam vzadu u plotu, kámo. Pár by se ti jich mohlo líbit.“ Vždycky stály „tam vzadu u plotu“. Cvičil jsem na tolika autech, kolik jsem jich dokázal najít, a zkoušel to, co jsem se naučil na internetu. Když mi došla vrakoviště, dalším krokem bylo najít vhodný kousek u nějakého domu, ale ne za vysokým plotem s ostnatým drátem. Bloomfield Crescent přesně tohle splňovala. 9
Hlava plna strachu_Krayova.indd 9
23.11.22 14:59
Ro b A shm a n
Bylo správně staré, správně velké, a především bylo zaparkované v ulici, kde nejsou kamery. Perfektní. Blížím se k vozidlu, přidávám do kroku a snažím se udržet svůj vztek na uzdě. Potřebuju zůstat klidný a vyrovnaný. Očima skenuju cestu před sebou. Nic. Docházím na úroveň řidičových dveří a přikrčím se. Než se pustím do práce, naposledy se rozhlédnu. Narvu plochý konec dláta mezi okénko a vnější gumové těsnění. Nástroj vklouzne na místo, zapřu ho proti rámu dveří a sklo tlačím od sebe. Druhou rukou prostrčím mezírkou drátek s očkem a zaháknu do něj zámek. Jeden jemný švih a dveře se s cvaknutím otevírají. Naskakuju dovnitř a zmačknu páčku, která zhasne světla v interiéru. Na mé smysly útočí dusivá kombinace cigaretového kouře a levandulového osvěžovače vzduchu. Sedadlo řidiče zajíždí co nejdál dozadu, abych měl místo pro své dlouhé nohy. Zpod kabátu vyndávám PZ šroubovák a kladivo. Špička šroubováku pasuje do zámku zapalování, dvakrát udeřím do rukojeti. Šroubovák proráží válce zámku. Ještě jedna rána. Po úderu je hotovo. Otáčím šroubovákem a palubka se rozsvítí, otáčím znovu a motor mi říká, že můžeme vyrazit. Vyjíždím od obrubníku a mířím pryč. Prsty se mi napínají a klouby bělají pod oranžovým světlem pouličních lamp. Uvědomuju si, že zatínám i zuby. Vidím jenom tu dívenku s maminkou. Krev v žilách mi začíná vřít. Mrknu na tachometr a všimnu si, že výrazně překračuju povolenou rychlost. Povolím nohu na plynu a několikrát se zhluboka nadechnu. Nechat se zastavit kvůli rychlé jízdě rozhodně není součástí mého plánu. Po zbytek cesty si v hlavě znovu a znovu procházím další část plánu. Za chvíli jsem před hospodou U Orlí hlavy. Zajíždím s autem ke krajnici a vystupuju. Svlékám si bundu a dávám ji přes volant, abych schoval šroubovák v zapalování. Chlad mě přes oblečení štípe do kůže. 10
Hlava plna strachu_Krayova.indd 10
23.11.22 14:59
Hl a va p l ná str a chu
Ramenem se opřu do dveří a otevřu je. Bar je vyhřátý a smrdí jako staré ponožky. Nízký strop a oprýskané stěny mě nijak příjemně nevítají a chlápek za barem vypadá, jako by ho vystřihli z epizody seriálu Hříšníci. Objednávám si pivo a sedám si do zadního rohu daleko od houfu mužů shromážděných u masivní televize na stěně. Zrovna vysílají fotbal, ale nikoho to ani trochu nezajímá. Reprobedna o velikosti ušáku mi nad hlavou vyřvává melodii, kterou neznám. Projíždím očima dav a uvědomuju si, že v džínách a tričku tu vyčnívám jako narezlá trubka ze zdi – je tu vidět víc teplákovek než na olympijském oválu. Pak ho zahlédnu, oblečeného do šedé mikiny a s těžkým zlatým řetězem okolo krku. Na jeho konci se pohupuje přerostlý krucifix, dost ironický symbol pro muže, jenž ho má na krku. Je středem pozornosti svých tupých nohsledů; ke spokojenosti svých diváků vykládá vtípky a příhody. Chci se napít piva, ale nedokážu povolit pěst. Dávám si ruce do klína a snažím se uvolnit, což se ukazuje být mnohem těžší, než jsem čekal. Procpe se k baru a slyším ho křičet objednávku. „Hej, Jime! Deset pint Stelly, kámo, a pohni s tím, chlape.“ Dav za ním souhlasně výská a haleká. Otáčí se k nim s rukama triumfálně zdvihnutýma. Má co oslavovat. Z kapsy si vyndává roličku peněz tak tlustou, že by jí zadusil koně, a odroluje pár dvacek. „Natoč jich jedenáct, mám kurva žízeň,“ zahuláká. Chlapi za ním šílí, křičí a mlátí pěstmi do vzduchu. Konečně se mi daří zdvihnout pintu a dávám si lok. Náhlá změna teploty mi dráždí tvář. Oko mi škube, když si vytahuju kapesník a poťukávám se jím po tváři. I teď, po takové době, stále těžko odolávám pokušení drápat se na tom místě nehty, abych se zbavil svědění – což se samozřejmě nikdy nestane. Svůj léčivý hadřík dám stranou a v přítmí si ho prohlédnu – je čistý. Už pět týdnů. Už jsem viděl dost. Zbytek piva do mě padá ve dvou velkých hltech a mířím ke dveřím. Noční chlad mě znovu štípne do 11
Hlava plna strachu_Krayova.indd 11
23.11.22 14:59
Ro b A shm a n
tváře a ta začne svědit jako ďas. Přikládám si k ní kapesník a jdu přes silnici k autu. Teď musím jen čekat. Čas ubíhá a můj dech se začíná srážet ve vzduchu, okno pokrývá námraza. Zapnu topení, abych viděl ven. Až bude na čase vyrazit, musím být připravený. Sleduju dveře hospody a vyčkávám. Číslice na hodinách přeblikly na 23:30. Dveře se rozlétají dokořán a z nich se vyřine na chodník pět mužů. Je uprostřed skupiny, potřásá si s ostatními rukama a objímá je jako nějaký gangsterský rapper. Adrenalin mi prudce vyletí. Přehnaným loučením stráví pět minut. Nakonec se od nich oddělí a dál po ulici vrávorá už sám. Je řádně namazaný, a aby nespadl do silnice, potřebuje celou šířku chodníku. Nastartuju motor a pomalu se zhasnutými světly vyjíždím. Šinu si to za ním, udržuju bezpečnou vzdálenost a pozoruju ho, jak kličkuje ulicí. Občas se odrazí od auta nebo od křoví. Zahne doprava na Clinton Avenue. Tady začíná přituhovat. Musím být flexibilní, přizpůsobit se situaci. Žádný plán nemůže předpovědět, co se stane v následujících třech minutách. Na rohu se nakloní a obejme zeď. Ve snaze vybrat zatáčku dělá dva kroky vpřed a jeden do strany. Pak se zastaví, rozepne si džíny a pochčije cihlovou zeď. Zmizí v oblaku páry. Potom, po rychlém vyklepání, už zase křižuje chodník. Přibližuju se k němu, pomalu popojíždím vpřed. Každou chvílí to bude. Zapotácí se doleva a šlápne do silnice. Do hajzlu! Normálně přechází silnici mnohem dál. Překvapil mě. Dupu na plyn a auto se navzdory svému věku zhoupne vpřed a nabírá rychlost. Slyší řev motoru a zastavuje se uprostřed silnice, s tělem otočeným v pase zírá mým směrem. Auto rychle akceleruje. Zmáčknu páčku a přední dálková světla se naplno rozsvítí. Dává si ruku k čelu, aby si zastínil oči. Motor hlasitě protestuje, jak vytahuju z nízkého převodu maximum. Vidím jeho tvář, ve světle reflektorů bílou jako křída. Chci, aby viděl, že přijíždím. 12
Hlava plna strachu_Krayova.indd 12
23.11.22 14:59
[2] Zastupující šéfinspektorka Rosalind Krayová pomalu zastavila u kraje silnice. Viděla před sebou vlající žlutou pásku nataženou přes ústí křižovatky a za ní modrá policejní světla, jejichž odlesky tancovaly v oknech okolních domů. Když vystoupila z auta, přitáhla si kabát ke krku, aby zahnala chlad. Napsala své jméno na seznam a uniformovaný policista na ni pokývl, když se skláněla pod pásku. Druhá strana ulice byla zahrazená stejným způsobem a blikající modrá světla dodávala místu atmosféru osmdesátkové diskotéky. Krayová před sebou uprostřed ulice zahlédla chumel lidí v bílých oblecích, kteří v záři mnoha majáků světélkovali ve tmě. Přestože byla skoro jedna hodina v noci, byly v oknech nebo ve dveřích každého domu vidět siluety natahující krky kvůli lepšímu výhledu. Ke Krayové přistoupil policejní seržant. „Madam.“ „Co tu máme?“ „Srážka a ujetí od nehody.“ „Svědci?“ „Chlap v čísle čtyřicet šest řekl, že něco viděl, a zavolal 999, když zjistil, že na ulici leží člověk.“ „Kde je oběť teď?“ „Asi před patnácti minutami ho odvezla sanitka. Nebyl na tom dobře, ale byl naživu.“ „Identifikovali jsme ho?“ Policista se podíval do svého bloku. „Jimmy Cadwell. V peněžence měl kreditní kartu.“ 13
Hlava plna strachu_Krayova.indd 13
23.11.22 14:59
Ro b A shm a n
„To jméno znám.“ „Jo, to my všichni, madam. Myslí si, že je místní eso. Dostává se do všemožných potíží.“ Krayová zastrčila ruce hlouběji do kapes a vyrazila najít zmíněný dům. Otevřela dveře dokořán a přivítalo ji teplo linoucí se z chodby. V obývacím pokoji našla muže středního věku sedícího v pyžamu na kraji křesla, vlasy rozcuchané od spánku. Povídal, jako by mu šlo o život. Naproti němu seděl na pohovce detektiv konstábl Duncan Tavener; Skot, dvacátník s vizáží zpěváka chlapecké kapely a postavou profesionálního ragbisty. Krayová nikdy nevěřila na oblíbence, ale kdyby ano, tím jejím by byl on. „Dobrý večer, jsem zastupující šéfinspektorka Roz Krayová,“ představila se, aniž by čekala, až si muž všimne její přítomnosti. Zmlknul uprostřed věty. U nohou křesla leželo šest prázdných plechovek od piva. „Jo, zdravím, jste tu kvůli…,“ zahuhlal. „Ano, jsem,“ odpověděla Roz a říkala si, jestli by mělo mít nějaký jiný důvod, že jsou v jeho obýváku dva policajti. „Ahoj, Roz.“ Tavener se začal zvedat a Krayová na něj mávla, aby zůstal sedět. „Je to, jak jsem říkal tady kamarádovi…,“ využil muž odmlky a začal. „Koukal jsem na televizi, když jsem zvenku zaslechl bouchnutí, víte, ten typ zvuku, jako když se převalí popelnice. Tak jsem se nad tím nijak nezamýšlel. Pak jsem zaslechl skřípění gum. Nebo to bylo skřípění gum a potom ten náraz. Nejsem si jistej. Tak jako tak jsem si řekl, počkat, co se to tu děje? Podíval jsem se z okna a zahlídl jsem, jak po silnici ujíždí tmavý auto. Napadlo mě, to je divný. Tehdy jsem uviděl něco uprostřed silnice… Nejdřív jsem si myslel, že to je pytel s oblečením. Tak jsem šel ven a on to byl ten chlap. Byl celej pokroucenej, pomlácenej a krvácel, proto jsem zavolal sanitku.“ Tavener se na Krayovou letmo podíval, jako by chtěl říct: „Víc jsem toho z něj nedostal.“ 14
Hlava plna strachu_Krayova.indd 14
23.11.22 14:59
Hl a va p l ná str a chu
„Kdy se to stalo?“ zjišťovala Krayová. „Řek bych, že nějak kolem půlnoci.“ Muž se natáhl pro svůj telefon a zmáčkl pár tlačítek. „Přesně v jedenáct čtyřicet pět.“ Telefon předal Krayové, aby si zkontrolovala čas hovoru. „Zahlédl jste to vozidlo?“ „Moc ne. Jelo ode mě dál po silnici tamtudy.“ Ukázal prstem doprava od okna obýváku. „Ale pamatuju si, že bylo tmavý.“ „Sedan?“ zeptal se Tavener. „Jo, asi jo.“ „Řekla oběť něco?“ vyzvídala Krayová. „Ne. Byl v bezvědomí.“ „Když jste se podíval z okna a zahlédl to auto poprvé, jelo, nebo stálo?“ Muž zaujal divadelní pózu, která měla zdůraznit, že přemýšlí. „Jelo. Určitě jelo.“ „Jste si jistý?“ ověřovala si Krayová. „Jo, docela jistý.“ „Dobře. Budeme od vás potřebovat oficiální výpověď, pane…“ „Lewis, jmenuju se Reg Lewis,“ sotva udržel své nadšení. Tavener otevřel blok. „Můžete spustit od začátku, pane Lewisi…“ Krayová na Tavenera pokývla a vyšla vstupní chodbou zpět na noční vzduch. Touhle dobou už bylo okolí osvícené čtyřmi LED reflektory. Krayová zpozorovala krvavé skvrny na asfaltu v místech, kde předtím ležel Cadwell. Lidé v bílých oblecích posévali povrch silnice žlutými značkami, aby označili cokoli zajímavého, zatímco další vše zaznamenávali fotoaparáty s vysokým rozlišením. Místo si prohlédla. Jizvy na zádech ji začaly štípat a snubním prstenem točila neustále dokola. Něco tu nesedělo. Nasadila si návleky na boty a začala se potulovat mezi žlutými značkami. Štípání přešlo v nepříjemné pálení. Tohle je hovadina. 15
Hlava plna strachu_Krayova.indd 15
23.11.22 14:59
Ro b A shm a n
Krayová si v hlavě prošla řetězec událostí. Představovala si, jak se zpoza rohu vyřítilo vozidlo, řidič zašlápl brzdu a Cadwella to vyhodilo do vzduchu, když se převalil přes kapotu. Pak si představila, jak to skřípalo, když se pneumatiky rvaly s asfaltem o trakci. Došla k první sérii brzdných stop, které se v bílém světle černě třpytily. Pak ušla třicet kroků dál po silnici k další sérii vypálené do asfaltu. „Tohle nesedí,“ zabručela si pro sebe. „Co nesedí?“ Tavener stál vedle ní a přerušil tok jejích myšlenek. „Do prdele! Na to, jak jste velký chlap, vás není moc slyšet, co?“ prohlásila Krayová a vrátila se zpátky do reality. „Omlouvám se, nechtěl jsem…“ „To je jedno.“ Krayová si změřila kolegu od hlavy k patě. „Víte, že je leden, že jo?“ Upozorňovala na to, že na sobě měl bílou bavlněnou košili, která vypadala, že si ji půjčil od mnohem menšího kamaráda. „Jo, vím. Bundu jsem nechal v autě.“ „Bundu? Na tohle počasí by člověk potřeboval polární výbavu, a ne nějakou zatracenou bundu.“ „Díky za radu, madam. Určitě si to připíšu do nákupního seznamu na příští víkend,“ odpověděl a naprosto jasně věděl, že Krayová nesnáší, když ji někdo oslovuje „madam“. Krayová mu věnovala nehezký pohled, jako by spílala vzpurnému puberťákovi. „Máte tu výpověď?“ „Mám. Nedokázal jsem ho zastavit a pokaždé, když to začal vyprávět znovu, bylo to trochu jinak. Vyznat se v tom byla noční můra. Nejsem si jistý, jestli mu ta piva pomohla.“ „Jestli nejste spokojený, tak se vraťte a zkuste to ještě jednou.“ Tavener se odmlčel. Teď si pro změnu on změřil svou šéfovou od hlavy k patě. „Vypadá to, že to vy nejste s něčím spokojená. Co se děje, Roz? Tenhle výraz už jsem viděl tolikrát, že vím, že něco není v pořádku.“ 16
Hlava plna strachu_Krayova.indd 16
23.11.22 14:59
Hl a va p l ná str a chu
„Možná,“ odvětila a pokračovala v ohledávání místa činu. „Tak o co jde?“ „Co si myslíte, že se stalo?“ „Řidič vyjel zpoza rohu a zahlédl Cadwella na silnici. On nebo ona šlápnul na brzdu, ale nezastavil včas a přejel ho. Zastavil o kousek dál.“ Tavener ukázal na dvě série brzdných stop. „Když si on nebo ona všiml, co se stalo, odjel. To souhlasí i s výpovědí svědka.“ „Jo, to souhlasí. Ale s tímhle to nesouhlasí.“ Krayová výrazně mávla k cákancům krve na silnici. Tavener obhlédl všechny značky a otočil se přitom kolem vlastní osy. „Auto muselo jet docela rychle,“ nadhodil. Krayová si z kapsy vyndala telefon. „Zdravím, zastupující šéfinspektorka Krayová, můžete poslat na Clinton Avenue soudního vyšetřovatele nehod? Řekněte mu, ať se ptá po mně, až dorazí.“ Zavěsila. „Vyšetřovatele nehod? Proč bychom ho potřebovali?“ „Tohle nebyla srážka a ujetí od nehody. Tohle byl pokus o vraždu.“
17
Hlava plna strachu_Krayova.indd 17
23.11.22 14:59
[3] Bylo to toho dne, kdy jsem vstal z mrtvých. První sluneční paprsek se překlenul přes hory a vyrýsoval na zemi dlouhé stíny. Další žhavý jarní den. Mé boty po seskoku z armádního Land Roveru dopadly na břidlici a vyslaly do vzduchu oblak prachu. Balistické brýle s gumou mi chránily oči, ale ústa jsem měl brzy plná neutuchající chuti písku neseného větrem. Popraskané rty jsem si namazal višňovým balzámem. Suché klima a vysoká nadmořská výška se mi na kůži pěkně podepsaly. Před sebou jsem rozeznával rozložitou postavu Donka sedícího na vršku Šakala a přejíždějícího hlavní svého těžkého kulometu přes výběžky budov před námi. Tuhle přezdívku mu dali po tom, co si pár chlapů všimlo jeho dokonalé podoby se stejnojmennou postavou z Krokodýla Dundeeho. Donk byl obr. Ten typ, co nedokáže tank vyhláskovat, ale dokázal by ho zvednout. Zbytek týmu se vyhrnul z vozidel, aby uvítal nový den. Tohle byl můj druhý turnus. Jako mnozí přede mnou i já bych to popsal jako devadesát osm procent nudy přerušené dvěma procenty čiré hrůzy. Ke své hanbě musím přiznat, že jsem po těch dvou procentech prahnul. Díky umístění v provincii Hilmand, což je území velké jako půlka Anglie, a předpokladu, že ho bude hlídat něco málo přes tisíc vojáků, jsme měli jistotu, že práce bude pořád dost. Když se nad tím tak zamyslím, bylo to naposledy, co jsem se cítil normálně. Hlídkování v Severním údolí bylo bezvýchodnou situací. „Chránit a obnovovat“ znělo programové prohlášení, ale dělalo 18
Hlava plna strachu_Krayova.indd 18
23.11.22 14:59
Hl a va p l ná str a chu
se to jen těžko, když nás tu nikdo nechtěl. Ani Tálibán, ani drogoví baroni, ani místní kmeny. Připomínalo mi to vánoční návštěvu u rodičů mojí přítelkyně. Jen tady nebyli tak útoční. Dostali jsme zprávu od výzvědné služby, že třicet mil západně od Sanginu mají povstalci skrýš zbraní. Zkušenost nás ale naučila jejich informacím moc nevěřit. Všechny boje se soustředily kolem okresních měst Sangin, Now Zad a Musa Qala a záběry těchto regionů z dronů ukazovaly, že oblast je opuštěná. Neočekávali jsme nechtěnou společnost. Nazývat to tu vesnicí by bylo přehnané. Polorozpadlá sbírka čtyř obydlí umístěných do čtverce se zaprášeným náměstíčkem uprostřed se sotva dala považovat za vesnici. Rychle jsme prohlédli okolní kopce. Nikde se nic nehýbalo. Doklusali jsme k nejbližšímu domu. Donka jsme nechali v jeho hnízdě, odkud přes vojenské brýle očima pročesával terén před námi. Opřel jsem se tvrdě o zeď a Jono vběhl dovnitř. Následoval ho Pat, Ryan a Pašerák. Zařadil jsem se na konec. Budova byla rozvalina s půlkou střechy a sutí rozesetou po podlaze. Slunce přepeklo křehké oranžové stěny v prach. Obyvatelé byli už dávno pryč a vzali s sebou všechno kromě paprikově červeného šátku, který byl ovinutý kolem podomácku vyrobené šňůry na prádlo. Natáhl jsem se, stáhnul ho, složil do úhledného čtverce a nacpal ho do své bojové vesty. Dodnes vůbec nevím, proč jsem to udělal. Ostatní si povídali v těsném chumlu. Podívali jsme se ven na tři další budovy asi třicet yardů od nás. Každá byla ve stejně dezolátním stavu. Nic se nehýbalo. Napravo od domu stála zeď. Zvláštní dvacet stop dlouhá a čtyři stopy vysoká stavba z kamení a hlíny uprostřed ničeho. Jaký smysl tam měla, mi unikalo. Nebyla k ničemu připojená, prostě tam jenom stála. Vypadala, jako by se ten chlap, co ji postavil, začal nudit, řekl si „to by stačilo“ a odešel. To byl náš cíl. Vyndal jsem mapu a rozprostřel ji na hlínu. 19
Hlava plna strachu_Krayova.indd 19
23.11.22 14:59
Ro b A shm a n
„Jo. Tohle je to místo. Skrýš je schovaná pod základy té zdi na jižní straně,“ pokývl jsem na ostatní. „Je na čase zjednat spravedlnost, chlapi.“ Tuhle frázi Jono říkal při každé operaci. Nikdo z nás nevěděl, co to přesně znamenalo, ale k situaci to pokaždé sedělo. Stala se z toho naše týmová mantra. Přikrčili jsme se, drželi se u sebe a vkročili do nejbližšího domu vlevo. I ten byl kompletně vybraný. Poté jsme se vydali k dalšímu domu a pak k dalšímu. Všechny byly opuštěné. Jono vyrazil ven doprostřed mezi domy, dal signál Donkovi a ten zvedl ruku. Vybalil jsem detektor a vsadil do něj madlo. Ryan mě následoval k místu, kde měl čekat poklad. „K čemu to tu sakra bylo?“ řekl a ukázal na zeď. „Mě tref, jestli vim. Možná to byl začátek pátýho domu a pak si to rozmysleli.“ „Měl jsem takový sousedy. Kéž by se do toho nepustili.“ Přepnul jsem vypínač na detektoru a pomalu jsem začal snímat zem podél základů zdiva. Stroj začal dělat to, k čemu byl, a jak zachytil úlomky kovu, lítala ručička sem a tam. Objevili se Jono a Pašerák. „Máš něco?“ zeptal se Jono. Zavrtěl jsem hlavou a ve vějířovitých obloucích jsem dál přejížděl detektorem nad pískem. O pět kroků dál vylétla ručička mimo škálu a pronikavý pískot mi sdělil, že se dole skrývá něco většího. Vytáhl jsem nůž a začal vrtat špičkou do štěrku. U skrýší se zbraněmi nebyly pasti nijak neobvyklé, a tak se vyplácelo být opatrný. Po několika minutách jsem uvolnil vrchní vrstvu břidlice. Bylo to bezpečné. Rozložil jsem lopatu a začal vykopávat písčitou půdu. Po deseti minutách jsem narazil na něco pevného. Pašerák mi pomohl a rychle jsme odkryli tlustý plastový pytel. Přejel jsem rukama po jeho povrchu a nahmatal zakřivené obrysy zásobníků AK-47. Vytáhli jsme ho ze země. 20
Hlava plna strachu_Krayova.indd 20
23.11.22 14:59
Hl a va p l ná str a chu
„Tohle Tálibán zabolí,“ prohlásil Jono, vzal pytel za jeden konec a Pašerák za druhý. „Dotáhnem to do Land Roveru.“ Odkolébali se s pytlem visícím mezi nimi. Sebral jsem detektor kovu a palec po palci jsem pokračoval v hledání podél zdi. O tři stopy dál zase předvedla ručička svůj veselý elektronický taneček. Provedl jsem špičkou nože stejnou rutinní činnost jako předtím. Tentokrát jsem se u toho usmíval jako Šklíba. Všechno bylo v pořádku. Lopata se zanořila do země a začala hromadit písek a kamení hned vedle. Ucítil jsem, jak mi ze zad zmizelo teplo, když se za mnou objevil zbytek týmu a dopřáli mi něco stínu. „Pro jednou to ty kopyta měly správně,“ řekl Pat. „Vypadá to, že teď trefili jackpot,“ podotkl Jono. „Máme to,“ pronesl Pat a odstrčil mě stranou. On a Jake seskočili dolů a začali v zemi hrabat vlastními lopatami. Znovu jsem se šnečím tempem rozešel kolem zdi. Ručička zase zešílela. „Mám tu další,“ zvolal jsem a dovolil Jonovi udělat čestný výkop jeho nožem. O kousek dál se to stalo zase. „A další. Pánové, dneska to vážně vyšlo.“ Pat a Jake tahali za madla zelenou kovovou bednu a vyprostili ji z jejího mělkého hrobu. „Zkurvený granátomety,“ zahučel Pat, rukavicí stíral z vršku bedny písek a u toho uvolňoval západky. „Pěkný,“ přisadil si Jono. Vytáhl jsem nůž a klekl si k poslednímu nalezišti. Vedle mého obličeje vylezl ze zdi černý štír, aby nasál první teplo dne. Pozoroval jsem, jak si našel vhodné místo, protáhnul si ocas a přední klepeta. K prostředku jeho těla jsem přiložil nůž a ozvalo se křupnutí, jako bych rozbil skořápku vejce. Zvedl jsem štíra ze zdi a upřeně pozoroval jeho nohy mrskající se ve vzduchu, jak se snažil dostat z ostří nože. Ostnem na konci ocasu opakovaně bodal do kovu. Tvor se kroutil a snažil se vyprostit. 21
Hlava plna strachu_Krayova.indd 21
23.11.22 14:59