PLUTOSHINE Lucy Kissicková Přeložila Veronika Volhejnová
Prolog Někdy v nepříliš vzdálené budoucnosti
Raz – dva – tři. Raz – dva – tři. Série krátkých, vysokých, pronikavých hvízdnutí, a pak znova. Jako když se ozývá pták, nebo jako SOS. Ten motiv byl už známý, a všechny tři postavy čekaly na jeho poslední část: raz – dva – tři – čtyři, v nižší tónině. Pak se cyklus opakoval. Jejich dech pod přilbami skafandrů byl krátký a těžký. Tam venku, pod černým ledem, daleko od útěchy hvězd, bylo jasné jedno: pták to rozhodně není, a pokud je to SOS, tak to nejvzdálenější, jaké kdy lidstvo slyšelo. Ve světle baterky se barevně blýsklo. Záblesk zmizel stejně rychle, jako se objevil. Zvuk dechu utichl. Náhle viděli jen červeň. „Vida,“ pronesl jeden z nich. Říkal to úplně špatně: klidně, vyrovnaně, bezstarostně. „Tak tím se všechno mění.“
Kapitola 1 Někdy v nepříliš vzdálené budoucnosti + jeden rok
Když Nou poprvé viděla Slunce, byla malinká. Bylo jí teprve 0,02 roku a ve vyhřívaných botách se nešikovně potácela. V té době byl celý její svět bratr Edmund, který ji držel v náručí. Ukazoval na jednu malou tečku na nebi plném hvězd. Nou ji nedokázala rozeznat od ostatních. „Všechno to jsou hvězdy,“ řekl jí přímo do ucha přes interkom přilby, „ale tahle je výjimečná.“ „Tahleta?“ „Ano. To je naše hvězda. Říkáme jí Slunce. A jednoho dne ta hvězda změní tvář našeho světa.“ Nou o tom chvíli přemýšlela. V jejím světě byla obloha tmavá a noci dlouhé a na ledové pláně mizející za obzorem dopadalo pouze světlo hvězd. A z těch nepřicházelo žádné teplo, a vlastně ani – aspoň z jejího pragmatického pohledu na svět – nic jiného. To Slunce bylo ale hezké. Moc se jí líbilo, že když na něj zamžourala, zahrálo barvami. Vracela se na ten promrzlý břeh vždycky, když ji tam někdo vzal, tahala tam všechny za ruku. A pak hleděla přes napřaženou paži, jak to ji to bratr učil. Se zaťatým soustředěním spojovala jednotlivé hvězdy, dokud nenašla tu správnou.
10
Lucy Kissick
Ano, byla nejjasnější, ale když ji hledala Edmundovým způsobem, připadalo jí to jako jít klikatou stezičkou, kterou znali jen oni dva. Ale jestli je tak výjimečná (usoudila ve věku 0,03 let), tak proč je tak malinká? Co vlastně umí? Nejstarší osadníci ve Sternu – ti, kteří vyrostli na Zemi – jí vyprávěli o úžasných věcech, třeba o teplém světle na holé kůži; o oslnivém třpytu oceánů táhnoucích se až za obzor; o skromných počátcích života v chemických látkách přílivových rybníčků. Slunce dokáže rozpouštět led? A vytvářet život? Nejmladší osadníci – ti, kteří vyrůstali na vyprávěnkách o Zemi – jí povídali o strašlivých věcech, o dávných oslepených astronomech; o obrovských zrcadlech, která rozpustila a rozpukala Mars; o průkopnících usmažených na Merkuru. Nou sedávala s vykulenýma očima, objímala si kolena a naslouchala. Tohle tedy nebude jen obyčejná hvězdička. Usoudila, že Slunce je opravdu výjimečné. A jestli se kromě Země našel život ještě na dvou a půl dalších místech (nikdo si nebyl úplně jistý, jestli se dají počítat ty věci nápadně podobné bakteriím, objevené na Marsu), celkem logicky z toho pro ni vyplývalo, že i na jejím světě musí nějaký život být. A ona ho najde. Než na Pluto dorazili terraformovači, Nou – to jí bylo 0,04 a na deset pozemských let byla dost malá – se to skoro povedlo. Nazvat Pluto chladným je něco jako říct, že to je tam dost daleko nebo že je tam šero; když člověk cestuje čtyři miliardy kilometrů, čili třicetkrát tolik, kolik měří vzdálenost od Země ke Slunci, a přistane na povrchu, kde je přes dvě stě stupňů pod nulou, normální způsoby popisu začnou být poněkud nedostatečné.
Plutoshine
11
Pro Luciana plutonské chladno znamenalo vytrvalé a neodbytné bzučení vyhřívacích baterií skafandru a fakt, že když zůstal víc než pár vteřin stát, přestal cítit všechny končetiny. Vzdálenost od domova přinášela až jistou závrať, mírnou paniku; tajil se mu dech, když o tom příliš dlouho přemýšlel. A nejspíš ani na zdejší gravitaci si nikdy nezvykne: každý krok představoval prudký start, chviličku letu a pak pravý opak – půl vteřiny hrůzy, roztřesený boj o přistání a nával úlevy s každým dokročením. Ale nejvíc ho vyváděl z míry ten obzor. Na tomhle vzdáleném světě, kde sněží dusík a nikdy tu není jasněji než na Zemi před úsvitem, je obloha modrá. Ne pozemsky modrá – není to chrpová modř jasného poledne – ale tmavší, zředěná, směrem vzhůru skoro indigová. Už teď to tady miloval. Lucian div nepukl rozčilením. Byl jím opilý. Opravdu stojí na Plutu. Na planetě, které říkají Nový obzor. Všude kolem něj byla pláň popraskaného, zvrásněného bílého ledu – ale jaký to byl led! Žádný obyčejný led z vody jako na Zemi, ani z oxidu uhličitého jako na Marsu. Led na Plutu byl dusíkový; troška metanu, malinko oxidu uhelnatého. Kráčel po povrchu tak studeném, že to byl doslova zmrzlý vzduch. Tahle pláň se jmenovala Sputnik Planitia, čili Pláň Sputnik, když to člověk nechtěl říct latinsky. Ale od chvíle, kdy ji začátkem jednadvacátého století poprvé spatřili, se téhle ikonické krajině říkalo prostě podle jejího tvaru. Byla to polovina Srdce Pluta. Na ostré křivce obzoru se před ním tyčily al-Idrisi Montes: ledovce velké jako hory, které kdysi dávno uvízly na věčně promrzlých březích Srdce. A tam, u úpatí jejich rozeklaných útesů, jako drobounké krystalky vyrůstala třpytící se základna Stern. Lucianovi při tom pohledu poskočilo srdce. Nejvzdálenější výspa lidstva. Neustále si zakopával o vlastní nohy, napůl hopkoval a napůl skákal, dopadal v podivných úhlech a vychutnával
12
Lucy Kissick
si každou vlnu adrenalinu, kterou to přinášelo. Když se mu povedlo šlápnout obzvlášť nešťastně, takže se dobrých deset vteřin vznášel ve vzduchu, ozval se mu ve sluchátku podrážděný hlas: „Uvědomuješ si,“ řekl, „že přibližně stovka lidí bude sledovat, jak jim narážíš do základny jako moucha do čelního skla?“ „No a co,“ odpověděl Lucian vesele na soukromé lince, i když pořád ještě lapal po dechu. „Člověk si musí budovat pověst od samého začátku.“ „Podle tvého smyslu pro rovnováhu by člověk čekal, že ses narodil na Zemi.“ Lucian si neurčitě uvědomil, že podvědomě zvedl ruku, aby si rozpačitě pocuchal vlasy; rukavice ovšem narazila jenom do přilby. „Ber to takhle, Grace – je to něco jako vystupovat po schodech, které jsou malinko nakřivo. I když to víš, stejně zapomeneš a na každém kroku zakopneš.“ Obrátil se a zamával na ni. Byla jednou z té hrstky svatojánských mušek v dálce. Znovu se podíval před sebe. Hlavní přechodová komora základny byla už jen dva pořádné skoky vzdálená. A podle toho, co viděl přes skleněné stěny po jejích stranách, přišlo je přivítat celé Pluto. Dav se tiskl k oknům, někteří se usmívali, někteří mávali, další vyskakovali a vznášeli se jako peříčka, aby lépe viděli. Jejich zvědavost byla pochopitelná: tady na samé hranici civilizace byly návštěvy vzácné a některé z těch tváří za celý svůj život neviděly nikoho jiného než sebe navzájem. Zahlédl svítící transparent: Vítejte, Slunkonoši! „‚Slunkonoši?‘“ podotkla pohrdlivě Grace Halleyová – jako obvykle jedovatěji, než bylo nutné. Stará profesorka dnes zjevně byla v ještě méně společenské náladě než obvykle. „To jsme jako nějaký panteon starých božstev či co? My jsme terraformovači, pro všechno na Zemi!“ Lucian udělal grimasu, která byla ekvivalentem pokrčení ramen. Na okamžik zapomněl, s kým mluví.
Plutoshine
13
„No, já si říkám solární inženýr, jenže on je to docela přesný popis, ne? Kdybychom před tisícem let přistáli na Zemi, lidi by nás nejspíš opravdu považovali za bohy, když si vezmeš, co všechno dneska –“ „Ne.“ Cvaknutí, jak se linka vypojila. A vzápětí Halleyová pokračovala na veřejném kanálu: „Doktore Harboure, zdravím. Jsme tam za dvě minuty...“ Lucian prudce otočil přilbu a srdce mu málem vynechalo zděšením, že si toho člověka nevšiml a přeskákal kolem něj. Ale když se otočil pořádně, celým tělem, zjistil, že ne; z přechodové komory právě vystupovala vysoká štíhlá postava. Teď Lucian litoval, že tak spěchal: bude muset s vítáním začít sám. Spěšně hledal na zápěstí správnou frekvenci. „Doktore Harboure, dobrý den. Po vaší pravici.“ Postava se obrátila. Světlo v přilbě vrhalo tvrdé stíny na neusměvavou tvář. Bylo pravé poledne, ale slunce nebylo vůbec vidět, a chlad Pluta se náhle zdál pronikavější. Edmund Harbour. Muž zvaný Princ z Pluta, syn legendárního Clavia Harboura. Lucian se s Edmundem samozřejmě setkal nesčetněkrát na dálku během plánovací fáze. Ale i v době, kdy je všechno virtuální, se ničím nedá nahradit setkání tváří v tvář. Nebo aspoň přilbou v přilbu. Lucian k němu opatrně dohopsal. „Zdravím vás.“ Přinejmenším se pořád ještě cítil rozjařeně po běhu, a tak se nemusel nutit k úsměvu. Skoro sebou cukl, když se setkaly jejich rukavice, protože napůl očekával prudký chlad. „Jsem rád, že se konečně potkáváme ve skutečnosti.“ „I mě těší.“ Harbour mu pevně stiskl ruku a mírně se uklonil. V hlase i v postoji se zračila vážná a důstojná elegance. „Naši lidé na tento den čekali celou generaci.“ „Připadá mi, že já taky,“ prohlásila Halleyová, která k nim mezitím došla se zbytkem týmu. Pevně potřásla Harbourovi
14
Lucy Kissick
rukou. „Je skvělé, že se konečně setkáváme trojrozměrně. Můžeme pokračovat uvnitř? Přestávám cítit nohy.“ Nově příchozí zamířili do nitra základny, ale Lucian se ještě pozdržel. Obrátil se a naposledy se mlčky rozhlédl po zvlněné a vrásčité pláni Srdce. Stejný pohled ho teď bude čekat denně po předem neurčený počet let, ale aspoň zatím pro něj byla každá škvíra a spára nová, a to mu dělalo nesmírnou radost. Nad hlavou měl přesně stejné hvězdy, jaké září i v jeho vlastním koutku sluneční soustavy. Připadalo mu trochu jako nebeský vtip, že i jejich polohy jsou stejné: taková přátelská připomínka, jak relativní pojem je vzdálenost. Soustředil se pak, rozhlédl se po nebi a hledal jednu konkrétní hvězdu. Když pohled znovu spustil, uviděl, že ho pozoruje štíhlá postavička: ještě někdo se odvážil z přechodové komory ven. Lucian se jí podíval do tváře a zjistil, že to je dítě. Možná holčička, bledá tvář v anonymním chumlu skafandrů z jeho vlastní lodi. Stála tam rozpačitě jako lehoučký ptáček chystající se vzlétnout a s vášnivým soustředěním se mu dívala do očí. Zdálo se, že se ho chce na něco zeptat. „Ahoj,“ oslovil ji Lucian na veřejném kanálu krátkého dosahu a zamával. „Jak se máš? Já jsem Lucian.“ Prudce sebou škubla a ohlédla se, jako by ji někdo zavolal, a než stačil ještě něco říct, zmizela v přechodové komoře. „Hej, Luciane?“ Lucian se otočil. Audioschopnosti skafandrů se zlepšovaly skoro den ze dne, ale odhadnout směr tak, jak to dokáže ucho, pořád ještě nešlo. Nadskočil, protože zdroj stál těsně za ním. „Moc blízko, Stane.“ Stan byl Lucianův postgraduální student. Chlapec si mnul ruce v tlustých rukavicích a Lucianovi se maličko ulevilo, když viděl, že i on chodí nešikovně. „Promiň. Nebudou po mně chtít, abych mluvil, že ne?“
Plutoshine
15
„Ne, to ne.“ Lucian položil Stanovi sebejistě ruku na rameno, spíš kvůli vlastní stabilitě, a vyrazili spolu dovnitř. „Je to jen seznámení s místními. Nejspíš tam půjde jen pár vybraných zástupců. Podle mě budou hlavně chtít, aby Halleyová řekla pár slov.“ Deset minut nato měl před ústy mikrofon, na hrudi jmenovku a v ruce sklenici perlivé vody, která putovala kolem dlouhého stolu v jakési karafě. Kromě něj tu seděli ještě čtyři řečníci a proti sobě měli Plutoňany. Jejich místa byla pouze k stání a zdálo se, že tu jsou všichni. „Jak bude velké?“ „Jak bude jasné?“ „Jak riskantní to bude?“ „Jak se můžeme zapojit?“ Lucian už během své kariéry pracoval na nejméně deseti mnohem menších terraformovacích projektech a ještě nikdy se nesetkal s přijetím tak jednoznačně plným naděje a nadšení. Ptali se k věci, poučeně a donekonečna. „Další otázka,“ ukázal Edmund Harbour, který debatu řídil. Když už nebyl ve skafandru, měl na sobě elegantní čerň, která kontrastovala s jasnými barvami základny. Jeho tvář byla z těch, které se úspěšně vyhýbají věku (je mu osmadvacet? osmatřicet?) a mluvil s takovým klidem a porozuměním, že Lucianovi jeho vlastní odborné schopnosti připadaly povrchní. Mohl by být docela hezký, ale Lucian viděl jen rovné linie a zachmuřeně ostré rysy: ostrou bradu, ostré čelo, ještě ostřejší oči. Všechno, od nehybného postoje až k dokonale učesaným vlasům, na něm vypadalo strnulé, jako by ani nepřipouštělo možnost úsměvu. „Jaký vzestup teplot můžeme očekávat a v jakém časovém horizontu?“ chtěl vědět tazatel. Tohle byla otázka na Luciana, polkl tedy půlku zázvorové sušenky z balíčku, který obcházel kolem stolu.
16
Lucy Kissick
„Odhadujeme tak třicet stupňů Celsia během prvního století, víceméně na celé planetě. Ale pokud jde o třistakilometrové pásmo ve středních šířkách, tam můžeme počítat s padesáti. Časový horizont –“ „Představte si něco jako cvaknutí vypínačem,“ skočila mu Halleyová suše do řeči. „Tedy pokud jde o světlo. Teplota samozřejmě stoupne až později, je to pomalý exponenciální růst. Předpokládáme, že na celé planetě se stabilizuje“ – zakývala dlaní – „tak na mínus padesáti, mínus sedmdesáti stupních Celsia. K tomu dojde tak po pěti stech letech. Musíte si uvědomit, že Pluto nikdy dřív slunce nemělo. Když mu ho teď poskytneme, některé geologické systémy zareagují hned a jiné... no, ne nadarmo se jim říká ‚geologické‘, protože působí v mnohem delších časových obdobích.“ „Je to naprosto bezpečné,“ dodal Lucian, když viděl zvedající se ruce. „Nejdřív se rozpustí dusíkový led a potom pomaleji metanový. Aktivace hydrosféry vždycky přinese určité... zvraty... ale nezapomínejme, že tady jde o kontrolované využití neskutečného množství energie.“ Další ruka. „Jak dlouho potrvá, než bude funkční?“ „Dejte nám dva zemské roky.“ To odpověděl hlavní inženýr projektu, čiperný osmdesátník jménem Parkin, kterého Lucian znal a měl rád. „Když občané Pluta dovolí, tak se do toho pustíme hned, jak dojíme tyhlety sušenky.“ Parkin patřil k původním Plutoňanům a Clavius Harbour si ho osobně vybral. S megakonstrukcí měl letité zkušenosti. Profesorka Halleyová byla titánkou vědeckého designu a její protějšek Parkin dokázal její světy uvést v život. Lucian seděl mezi nimi a nikoli poprvé přemýšlel o tom, v jak surreálné situaci se vlastně ocitl. „Poslední otázka.“ Edmund Harbour kývl k další zdvižené ruce.
Plutoshine
17
„Všichni jsme velmi podrobně sledovali pátrání po místním životě na Plutu a řada z nás dosud v jeho hledání pokračuje. Pokud na Plutu existuje život, jaký účinek může na něj tento projekt mít?“ V té chvíli projelo místností něco jako elektrický výboj, jako když se vítr rozběhne po poli. Sklopené hlavy, mumlání. Lucianovi se povedlo podívat po Halleyové, aniž by obrátil hlavu, ale jeho nechápavý pohled se setkal jen se záměrně neutrálním výrazem. „Na tohle odpovím já.“ Uhlazený, melodický hlas ženy z druhého konce stolu. Lucian ji při tom všeobecném představování předtím pozdravil, ale v podstatě nezaregistroval. Až teď si všiml, že na její jmenovce stojí Mallory Madocová... Tohle je Mallory Madocová? Její jméno znal v oboru každý, ale nikdy ho nenapadlo vyhledat si její tvář. Připadala mu strašně mladá na to, že vedla první tým, který objevil mimozemský život. „Na Europě jsme opakovaně nacházeli nezávislé kolonie termofilních metanogenů v okolí hlubinných hydrotermálních pramenů,“ začala Madocová rázným tónem, vhodným spíš pro vědecké sympózium. „A na Enceladu to bylo dost podobné, že je to tak, Yolando?“ V první řadě kývla tmavovlasá a tmavooká žena. Lucianovi to okamžitě došlo. Když prvně slyšel, že na Plutu je i Yolanda Morenová, doslova otevřel úžasem ústa. Tahle žena pouhých několik měsíců po Madocové objevila život na saturnském měsíci Enceladu. Říkaly si exobioložky – vědkyně zkoumající mimozemský život – a Luciana teprve teď napadlo, kde se vlastně na téhle zapadlé trpasličí planetě, kam je to od civilizace rok cesty, takováhle dvojice bere. Vždyť jsou to doslova zakladatelky oboru. No... nejspíš jsou tu ze stejného důvodu, který sem přitahuje lidi jako on sám.
18
Lucy Kissick
Protože je to hranice. Právě proto, že to je rok cesty od civilizace. „Spolu se Zemí máme teď tři zdroje dat, nebo čtyři, pokud budeme počítat Mars, jak život funguje v prostředí bohatém na led a chudém na světlo,“ pokračovala Madocová. „Pokud Pluto skutečně nějaký život má, předpokládáme, že bychom ho zaznamenali zaprvé“ – zvedla jeden prst – „soustředěný u výronů buď tepla, nebo geochemické aktivity, za druhé hluboko pod povrchem a za třetí, jako tomu bylo na Enceladu, ve velmi jednoduché mikroskopické formě. Jsem pevně přesvědčená, že trvalý příliv tepla, který přinese projekt Plutoshine, jakémukoli životu prospěje a možná ho dokonce vyláká z jeho skrýše ven.“ „Děkuji doktorce Madocové. Náš čas bohužel vypršel.“ Harbour vstal. „Rád bych tedy dnešní panelovou diskuzi uzavřel. Poděkujte spolu se mnou ještě jednou všem našim řečníkům, jak těm, které už známe“ – ukázal na Parkina a Madocovou – „tak našim nejnovějším obyvatelům.“ Nejnovějším obyvatelům. Lucian o těch slovech přemýšlel, ještě když se zbylé ruce spustily a ozval se potlesk. Pořád se mu trochu točila hlava z představy, že je opravdu obyvatelem nejvzdálenější obydlené výspy lidstva. Nebo za to možná může bolest v kostech a oči pálící tak, jako kdyby od průletu oběžnou drahou Neptunu nezamhouřil oko. Teprve později, když Edmund Harbour osobně doprovodil přibližně tucet nováčků do jejich pokojů a popřál jim dobrou noc (nocí se tady mínilo potemnění světel, která se za úsvitu postupně zase rozsvěcovala), měl Lucian příležitost zeptat se Halleyové, proč nastal takový rozruch kvůli té otázce na místní život. Nadzvedla obočí, ale neobrátila se a dál zkoumala živý videopřenos ve společném obýváku. „Vážně se musíš ptát?“
Plutoshine
19
Lucian právě přikrýval huňatou přikrývkou Stana, který seděl v křesle a dýchal oním hlubokým a pravidelným způsobem, jaký přichází jen ve spánku. Vzhlédl. „No, zjevně musím,“ podotkl, „jinak bych si ušetřil tu nepříjemnou nutnost přiznat ti hloubku své nevědomosti.“ „Od té nehody uběhl teprve rok.“ Halleyová dál sledovala na obrazovce převalování mořských vln. „Takhle malá planeta a tak velké drama? Člověče, vždyť se o tom ještě mluví i na Zemi.“ Přejela po obrazovce prsty, jako by ji chtěla štípnout, a záběry z kamery – aspoň devatenáct hodin staré, pokud přenos cestoval rychlostí světla – přiblížily vodu vsakující se do písku. „Tys neviděl to prázdné místo vedle Edmunda?“ Lucian ho viděl. Bylo mu dost nepříjemné sedět vedle něj, jako by mu byl roven. „To jsou tu lidi vážně proti celé exobiologii jenom proto, že jedna pátrací výprava dopadla špatně?“ Přisedl ze strany na křeslo a založil si ruce. „Dokonce i když jsem teď tady, tak to nechápu.“ „Mnozí tvrdili, že se nemělo hledat vůbec, nebo že to byla ztráta času.“ Halleyová pokrčila rameny a pak se protáhla. Byla to spíš lvice než žena, kostnatá, ale silná, s upřeným pohledem, kterým jako by rozebrala a zase složila všechno, nač se podívala. „Souhlasím s tebou, ale v případě Clavia Harboura nikdy nic nebylo ‚jenom‘. Pluto se z jeho nepřítomnosti ještě úplně nevzpamatovalo.“ „Nejen Pluto, ale celá sluneční soustava.“ Lucian se svezl do křesla. „Pamatuješ, když jsme se o tom na lodi doslechli? Byli jsme tou dobou v pásu asteroidů, kde široko daleko nic není, a stejně jsme o tom všichni věděli.“ „Tihle altruističtí géniové se –“ Halleyová nedořekla, protože se ozval zvonek u dveří. Lucian šel otevřít a zjistil, že tam stojí ona. Ta malá ptačí holčička. Nějak poznal, že to je ona, i bez toho skafandru: stejná
20
Lucy Kissick
výška, stejné veliké oči i ta úzkostná, váhavá naléhavost. Takhle tváří v tvář byla ještě menší, s jemnými souměrnými rysy a hubenými ramínky, která se hrbila, jako by se snažila zabírat co nejméně místa. Hleděla na něj vzhůru s výrazem, který by Lucian později nedokázal popsat jinak než „vytřeštěná panika“. „Ahoj,“ řekl, a už to jedno slovo dokázal nějak vyslovit tím dobromyslným a mírně shovívavým tónem, jakým dospělí mluví jedině s dětmi. „My už jsme se viděli, viď? Jak se máš?“ Holčička neřekla ani slovo – jen k němu vztáhla ruku. Tiskla v ní lístek. „Aha! Děkuju...“ Vzal si od ní lístek. Mírně se uklonila, a než se stačil na dopis podívat a zase zvednout oči, byla pryč. Zamrkal. To bude asi plutonský zvyk, takhle šikovně zacházet s gravitací. Halleyová to se zájmem pozorovala. „Vážně ses zrovna pokoušel mluvit s Nou Harbourovou?“ „Harbourovou?“ Lucian se k ní nevěřícně obrátil. „Edmund Harbour má dceru?“ „Ty jsi vážně nečetl nic z těch společenských a kulturních přehledů, co jsem ti posílala, viď? Je to jeho sestra – je mezi nimi věkový rozdíl přes dvacet let.“ Lucian si vzpomněl na to, jak Harboura předtím viděl – přísného, flegmatického, neproniknutelného. Marně v něm hledal cokoli bratrského nebo otcovského. „Počkej.“ Něco mu právě došlo. „Jak to myslíš, že jsem se s ní ‚pokoušel mluvit‘? Já to s dětmi umím! Nebudeš mi –“ „Nou Harbourová už přes rok nepromluvila ani dvě slova.“ Lucian doslova otevřel ústa. „Vlastně to ještě přeháním.“ Halleyová zamyšleně zvedla oči. „Neřekla ani jediné slovo.“ „No, v tom případě –“ Lucian zavrtěl hlavou. „Co se jí stalo? Proč je taková?“
21
Plutoshine
„Fyzicky je v pořádku. Všichni vědí, že je to nějaký druh psychologického traumatu.“ Halleyová se na něj trpělivě a bez pohnutí dívala a čekala, až mu to dojde. Lucianovi chvíli trvalo, než si dal dvě a dvě dohromady. „Aha! Před rokem... ta nehoda. Nehoda jejího otce?“ „Skvělá dedukce. Edmund říká, že když se to stalo, byla u toho. Oba tam byli. Zjevně se s tím každý z nich vyrovnává po svém.“ Halleyová z něj nespouštěla oči. „Tak otevřeš to? Ráda bych věděla, co ti chce říct, protože to je fakt vzácnost.“ Rozložil lístek: Můžu vám pomáhat, prosím? Ta slova byla napsaná nějak... divně. Byla to psací písmo, ale nepropojené, jako by musela každé písmeno z prstů vyrvat, jako by ho zvolna a bolestně napsala vždy až poté, co inkoust předchozího uschl. „Jestli chce pomáhat, mě do toho netahejte.“ Halleyová to přečetla i vzhůru nohama a už se odvracela. „S malými dětmi nechci nic mít, opakovaně jsem to jasně řekla.“ „Pomáhat s čím? Myslíš, že jí jde o náš projekt – o Plutoshine?“ zvedl Lucian překvapeně hlavu. „Pravděpodobně.“ Profesorka už mířila k bílým dveřím se svou jmenovkou. „Nabídni jí takovou tu... mikrostáž se tomu říká, ne? – a dej ji na starost Stanovi. Může si do životopisu připsat, že dělal supervizora.“ „Dobrou, Grace,“ zavolal Lucian k přivírajícím se dveřím. Znovu se podíval na lístek, který držel v ruce, na nepropojená písmena, na dětské křivky písma, na jeho pečlivou úhlednost. Přemýšlel o tom, proč se tolik snaží s nimi komunikovat, jestli už rok nepromluvila. *
*
*