1
V jedenáctém bytě byla jenom jedna skříň, ale měl posuvné skleněné dveře vedoucí na malý balkonek, odkud zahlédl muže, který seděl venku na druhé straně ulice, jen v tričku a šortkách, přestože byl říjen, a kouřil. Willem zvedl ruku na pozdrav, ale muž mu zamávání neoplatil. V ložnici Jude zrovna zkoušel posuvné dveře skříně, otvíral je a zavíral, když za ním Willem přišel. „Je tu jen jedna skříň,“ oznámil. „To nevadí,“ odpověděl Willem. „Stejně nemám, co bych si do ní dal.“ „Já taky ne.“ Usmáli se na sebe. Správkyně budovy se přiloudala za nimi. „Vezmeme to,“ řekl jí Jude. Jenže u ní v kanceláři se dozvěděli, že si ten byt nakonec pronajmout nemůžou. „Proč ne?“ zeptal se Jude. „Nevyděláváte dost, aby to pokrylo šestiměsíční nájem, a nemáte žádné úspory,“ odpověděla správkyně, náhle napjatá. Prověřila jejich bonitu i bankovní účty a konečně jí došlo, že na dvou mužích po dvacítce, kteří nejsou pár, a přesto se snaží pronajmout si byt s jednou ložnicí v nudné (byť stále drahé) části Pětadvacáté ulice, je něco divného. „Nemáte někoho, kdo by se za vás mohl zaručit? Šéfa? Rodiče?“ „Naši rodiče jsou po smrti,“ opáčil Willem rychle. Správkyně si povzdechla. „V tom případě vám navrhuju, abyste snížili své nároky. Nikdo, kdo spravuje dobře vedený obytný dům, nepronajme byt zájemcům s vaším finančním profilem.“ A pak vstala, jako by dávala najevo, že rozhovor je u konce, a významně se podívala ke dveřím. Když o tom vyprávěli DžejBímu a Malcolmovi, udělali z toho komedii: v jejich podání byla chodba v patře posetá myšinci, muž na protější straně ulice působil skoro jako exhibicionista a správkyně byla rozhozená, protože s Willemem flirtovala, a on jí to neoplácel. „Kdo by taky chtěl bydlet na křižovatce Pětadvacáté a Druhé,“ utrousil DžejBí. Seděli v restauraci Pho Viet Huong v Čínské čtvrti, kde se scházeli dvakrát měsíčně na večeři. Pho Viet Huong nebyla moc dobrá restaurace – zdejší pho chutnalo podivně nasládle, limetková šťáva byla cítit mýdlem a přinejmenším jednomu z nich se po každém jídle udělalo 9
|
špatně –, ale přesto tam pořád chodili, jak ze zvyku, tak z nutnosti. V Pho Viet Huong jste pořídili misku polévky nebo sendvič za pět dolarů, případně jste si mohli dát jenom předkrm, který stál osm až deset dolarů, ale byl hodně velký, takže vám půlka zbyla na druhý den nebo na pozdější večerní svačinku. Jediný Malcolm nikdy nesnědl celý předkrm ani si ho nenechával půlku na později, a když dojedli, postrčil vždycky svůj talíř doprostřed stolu, aby Willem a DžejBí – kteří byli vždycky hladoví – mohli dojíst zbytek. „Jasně že nechceme bydlet na rohu Pětadvacáté a Druhé, DžejBí,“ odpověděl Willem trpělivě, „ale nemůžeme si moc vybírat. Nemáme žádné peníze, vzpomínáš?“ „Nechápu, proč nezůstanete tam, kde jste,“ prohlásil Malcolm, který nyní postrkoval po talíři houby a tofu – vždycky si objednával stejné jídlo: hlívu a dušené tofu v lepkavé hnědé omáčce – pod upřenými pohledy Willema a DžejBího. „No, v mém případě to nejde,“ řekl Willem. „Vzpomínáš?“ Tohle už za poslední tři měsíce vysvětloval Malcolmovi aspoň desetkrát. „Merrittův přítel se stěhuje k němu, takže já se musím sbalit.“ „Ale proč se musíš odstěhovat ty?“ „Protože na nájemní smlouvě je Merrittovo jméno, Malcolme!“ řekl DžejBí. „Aha,“ zamumlal Malcolm a zmlkl. Často zapomínal to, co považoval za nepodstatné detaily, ale taky mu podle všeho nikdy nevadilo, když se na něj lidi kvůli té zapomnětlivosti rozčilovali. „Jasně.“ Posunul houby doprostřed stolu. „Ale ty, Jude –“ „Nemůžu u vás bydlet navěky, Malcolme. Tvoji rodiče by mě museli v určité fázi zabít.“ „Moji rodiče tě mají rádi.“ „To je milé, že to říkáš. Ale přestanou mě mít rádi, jestli se neodstěhuju, a to rychle.“ Malcolm byl z těch čtyř jediný, který bydlel doma, a jak DžejBí s oblibou prohlašoval, kdyby měl Malcolmovo doma, taky by bydlel doma. Ne že by byl dům Malcolmových rodičů nějak velkolepý – ve skutečnosti šlo o špatně udržovanou barabiznu s rozvrzanými podlahami a Willem si tam jednou zadřel třísku, když přejel rukou po zábradlí –, byl však velký: opravdový městský dům na Upper East Side. Malcolmova sestra Flora, o tři roky starší než on, se nedávno vystěhovala ze suterénního bytu, a Jude dočasně zaujal její místo; Malcolmovi rodiče měli však časem v úmyslu přebudovat ten suterén na kanceláře pro matčinu literární agenturu, což znamenalo, že si Jude (kterému se po schodišti dolů beztak špatně chodilo) musel najít něco vlastního.
| 10
A bylo jenom přirozené, aby bydlel s Willemem; na vysoké byli celou dobu spolubydlící. V prvním ročníku sdíleli všichni čtyři na koleji jednotku sestávající z obývacího pokoje se stěnami ze sádrokartonu, kde sedávali na židlích u psacích stolů nebo na pohovce, kterou DžejBího tetičky dovezly stěhovacím vozem, a z mnohem menší místnosti, kde stály dvě palandy. Ložnice byla tak úzká, že když Malcolm a Jude leželi na spodních postelích, stačilo se natáhnout a mohli se chytit za ruce. Malcolm s DžejBím sdíleli jednu palandu, Jude a Willem tu druhou. „Černoši proti bělochům,“ prohlašoval DžejBí. „Jude není běloch,“ namítal Willem. „A já nejsem černoch,“ dodával Malcolm, spíš aby namíchl DžejBího, než že by tomu sám věřil. „Dobrá,“ prohlásil teď DžejBí a přisunul si vidličkou blíž talíř s houbami, „nabídnul bych vám, abyste se oba ubytovali u mě, ale jsem si celkem jistý, že by vám to šlo děsně na nervy.“ DžejBí bydlel v obrovském zasviněném podkrovním prostoru v Malé Itálii, plném křivolakých chodeb vedoucích do nepoužívaných, prapodivně tvarovaných slepých uliček, nedokončených polopokojů a sádrokartonu opuštěného uprostřed výstavby, který patřil dalšímu člověku, jehož znali z vysoké. Ezra byl výtvarník, a mizerný, ale nemusel být dobrý, neboť, jak jim DžejBí s oblibou připomínal, nikdy v životě nebude muset pracovat. A nejenže on nebude muset pracovat, ale ani děti dětí jeho dětí nebudou muset pracovat: můžou vytvářet špatné, neprodejné, bezcenné umění po celé generace, a přesto si pořád budou moci dovolit jen tak z náhlého rozmaru kupovat ty nejlepší olejové barvy a neprakticky obrovské lofty v srdci Manhattanu, aby je zničily špatnými architektonickými řešeními, a až se jim život umělců omrzí – a DžejBí byl přesvědčený, že Ezru jednou omrzí –, stačí, aby zavolaly správci svého svěřeneckého fondu a ten jim vydá takovou částku, jakou oni čtyři (no, možná s výjimkou Malcolma) nejspíš nikdy v životě neuvidí. V mezičase však Ezra představoval užitečnou známost, nejen proto, že nechával DžejBího a pár dalších kamarádů ze školy bydlet ve svém bytě – v různých koutech toho loftu přebývaly obvykle naráz čtyři osoby, nebo i pět –, ale protože byl dobrosrdečný a v podstatě velkorysý a rád pořádal výstřední večírky, kde se zadarmo nabízelo obrovské množství jídla, drog a alkoholu. „Počkat,“ ozval se DžejBí a odložil hůlky. „Právě jsem si vzpomněl – u nás v časopise jedna holka pronajímá byt po tetičce. A je to někde hned na kraji Čínské čtvrti.“ „Kolik za to chce?“ zeptal se Willem. „Nejspíš nic – ani nevěděla, kolik si má říct. A ráda by tam měla někoho, koho zná.“ 11
|
„Myslíš, že bys za nás mohl ztratit slovo?“ „Udělám něco lepšího – představím vás. Můžete se zítra stavit u mě v kanceláři?“ Jude si povzdechl. „Já se neutrhnu.“ Podíval se na Willema. „Neboj – já jo. V kolik?“ „Nejlíp někdy kolem oběda. V jednu?“ „Budu tam.“ Willem měl pořád ještě hlad, ale nechal DžejBího dojíst zbytek hub. Potom všichni ještě chvilku čekali; Malcolm si někdy objednával zmrzlinu z exotického ovoce, jedinou položku na jídelníčku, která byla vždycky dobrá, snědl dvě lžičky a pak ji odsunul, takže on s DžejBím mohli dojíst zbytek. Tentokrát ale zmrzlinu nechtěl, a tak požádali o účet, aby ho mohli prostudovat a rozdělit si ho na dolar přesně. Druhý den přišel Willem za DžejBím do práce. DžejBí zrovna dělal recepčního v malém, ale vlivném časopise sídlícím v SoHo, který se zaměřoval na manhattanskou uměleckou scénu. Bylo to pro něj strategické zaměstnání; jak jednou večer Willemovi vysvětlil, měl v úmyslu okouzlit některého z redaktorů a přesvědčit ho, aby napsal velký článek o jeho tvorbě. Odhadoval, že to zabere tak šest měsíců, což znamenalo, že mu nyní zbývaly ještě tři. Když byl DžejBí v práci, neustále měl ve tváři výraz mírného úžasu, jako by se divil, co tam vůbec pohledává, a nechápal, že ještě nikoho nenapadlo odhalit jeho mimořádného génia. Nebyl dobrý recepční. Ačkoli telefony řinčely víceméně bez přestávky, jen málokdy je zvedal; když se mu chtěl někdo z nich dovolat (mobilní signál byl v té budově mizerný), musel dodržet speciální kód: nechat telefon zazvonit dvakrát, zavěsit a pak zavolat znovu. A i tak to někdy nezvedl – měl ruce pod stolem a pročesával a zaplétal prameny vlasů z černého odpadkového pytle, který mu stál u nohou. DžejBí právě procházel, jak tomu říkal, fází vlasů. Nedávno se totiž rozhodl, že si dá pauzu od malování a začne vytvářet plastiky z černošských vlasů. Každý z nich strávil nejméně jeden vyčerpávající víkend tím, že chodili za DžejBím po všech holičstvích a kadeřnictvích v Queensu, Brooklynu, Bronxu, na Manhattanu a čekali venku, zatímco DžejBí žádal majitele o všechny odstřižky a smetené zbytky, a pak za ním po ulici nosili stále neskladnější pytel vlasů. K jeho raným dílům patřily Žezlo: tenisový míček, který oholil, rozkrojil vejpůl a naplnil pískem, a pak ho potřel lepidlem a znovu a znovu ho kutálel po koberci z vlasů, takže se ty pramínky vlnily jako mořské řasy pod vodou, a Každodennost, v níž pokrýval různé předměty běžné potřeby – sešívačku, vařečku, šálek –
| 12
kožichem z vlasů. Nyní pracoval na rozměrném projektu, o kterém před nimi mluvil jen v náznacích a který podle všeho zahrnoval pročesání a spletení nesčetných pramenů, aby vznikl zdánlivě nekonečný provazec z kadeřavých černých vlasů. Minulý pátek je k sobě nalákal pod příslibem pizzy a piva, aby mu pomohli zaplétat, jenže po mnoha hodinách únavné práce vyšlo najevo, že žádná pizza a pivo nebude, a tak odešli, trochu podráždění, ale nijak zvlášť překvapení. Ten vlasový projekt je všechny nudil, ačkoli Jude si jako jediný z nich myslel, že ta díla jsou rozkošná a jednoho dne se dočkají uznání. Jako výraz díků věnoval DžejBí Judeovi kartáč na vlasy pokrytý vlasy, ale pak si ten dárek vyžádal zpátky, neboť to vypadalo, že by Ezrův otec mohl mít zájem ho koupit (nakonec to neudělal, ale DžejBí už kartáč Judeovi nevrátil). Vlasový projekt se ukázal jako obtížný i v dalších ohledech; jindy večer, když se ti tři opět nechali nějak nachytat, aby se dostavili do Malé Itálie česat vlasy, Malcolm podotkl, že ty vlasy smrdí. Což byla pravda: nebyl to nějaký neobvyklý nebo odporný pach, prostě štiplavý, kovový odér nemytých vlasů. Jenže DžejBí tehdy ztropil jednu ze svých dramatických scén a obvinil Malcolma, že patří k negrům, kteří nenávidí sami sebe, že je Strýček Tom a zrádce rasy, a Malcolm, který se jen málokdy rozzuřil, ale podobná obvinění ho dokázala vytočit vždycky, vylil svoje víno do nebližšího pytle vlasů, sebral se a vyrazil pryč. Jude si pospíšil za ním, jak nejrychleji mohl, a Willem zůstal, aby uklidnil DžejBího. A přestože se ti dva hned nazítří usmířili, Willem s Judem byli nakonec trochu víc naštvaní na Malcolma (byť sami věděli, že nespravedlivě), protože příští víkend už zase v Queensu chodili od holičství k holičství ve snaze nahradit ten pytel vlasů, který Malcolm zničil. „Jak vypadá život na černé planetě?“ zeptal se teď Willem DžejBího. „Černě,“ opáčil DžejBí a nacpal pramen vlasů, který rozmotával, zpátky do pytle. „Jdeme; slíbil jsem Annice, že tam budeme v půl druhé.“ Telefon na jeho stole se rozřinčel. „Nechceš to vzít?“ „Zavolá znovu.“ Cestou do centra DžejBí skuhral. Až dosud zaměřoval většinu své sváděcí energie na redaktora jménem Dean, kterému teď všichni přezdívali DeeAnn. Jednou je totiž DžejBí všechny pozval na večírek, který se konal v Dakotě, v tom proslulém domě na 72. ulici, v bytě rodičů některého z mladších redaktorů, kde jedna místnost ověšená uměním přecházela v další. Zatímco se DžejBí vybavoval v kuchyni s kolegy, Malcolm a Willem si ten byt společně prošli (Kde byl ten večer Jude? Nejspíš pracoval.) a prohlédli si sérii fotografií Edwarda Burtynskyho v ložnici pro hosty, řadu vodojemů od Bernda a Hilly Becherových ve čtyřech řadách 13
|
po pěti nad psacím stolem v pracovně, obrovského Gurskyho, který se vznášel nad nízkými policemi v knihovně, a v hlavní ložnici pak celou stěnu snímků Diane Arbusové, pokrývajících zeď tak hustě, že dole i nahoře zbylo jen pár centimetrů volného místa. Právě obdivovali portrét dvou dívek s Downovým syndromem, které měly sladké tvářičky a vystavovaly se fotoaparátu v příliš těsných, příliš dětských koupacích oblečcích, když k nim přistoupil Dean. Byl to vysoký muž, ale měl drobný, syslí, poďobaný obličej, který mu dodával jaksi dravčí, nedůvěryhodný výraz. Představili se a vysvětlili, že jsou tady jako DžejBího přátelé. Dean jim řekl, že patří k hlavním redaktorům časopisu a má na starosti reportáže o výtvarném umění. „Aha,“ vypravil ze sebe Willem a dal si pozor, aby se nepodíval na Malcolma, protože se bál, že ten se nedokáže ovládnout. DžejBí jim prozradil, že má políčeno na redaktora, který je odpovědný za výtvarné umění; tohle musí být on. „Viděli jste někdy něco podobného?“ zeptal se Dean a mávl rukou k těm Arbusové. „Nikdy,“ odpověděl Willem. „Miluju Dianu Arbusovou.“ Dean strnul a jeho drobné rysy se jakoby svraštily do uzlíku uprostřed malého obličeje. „Je to DeeAnn.“ „Prosím?“ „DeeAnn. Vyslovuje se to ‚DýEn‘.“ Měli co dělat, aby se nerozesmáli, než z pokoje unikli. „DeeAnn!“ prohlásil DžejBí později, když mu o tom vyprávěli. „Panebože! To je ale příšernej snob.“ „Ale je to tvůj příšernej snob,“ upozornil Jude. A od té doby neřekli Deanovi jinak než „DeeAnn“. Bohužel se ukázalo, že navzdory neutuchajícímu svádění DeeAnna není DžejBí velkému článku v časopise o nic blíž než před třemi měsíci. Dokonce DeeAnna nechal, aby mu ho vykouřil v parní lázni v tělocvičně, a přece pořád nic. Každý den si DžejBí našel záminku, aby zaskočil dozadu do redakce a mrkl na nástěnku, na které byly připíchnuté bílé kartičky s náměty na příští tři měsíce, každý den hledal v části věnované novým slibným výtvarníkům svoje jméno, a každý den ho čekalo zklamání. Místo toho tam vídal jména nejrůznějších nul bez talentu a přeceňovaných kašparů, lidí, kterým někdo dlužil službičku, nebo lidí, kteří znali lidi, kterým někdo dlužil službičku. „Jestli tam někdy uvidím Ezrovo jméno, tak se zabiju,“ vykládal DžejBí pořád. A ostatní mu na to odpovídali: „Ne, to se nestane, DžejBí“ a „Nedělej si starosti, DžejBí, jednoho dne na té nástěnce budeš“ a „K čemu je vlastně potřebuješ, DžejBí? Najdeš si něco jiného.“ Na což DžejBí
| 14
odpovídal: „Víš to určitě?“ a „O tom kurva pochybuju“ a „Už jsem do toho kurva investoval spoustu času – tři měsíce mýho zasranýho života –, tak bych se tam měl kurva objevit, jinak celá ta věc byla jen zasraná ztráta času stejně jako všechno ostatní,“ a vším ostatním myslel vysokou školu, návrat do New Yorku, projekt s vlasy nebo život obecně, podle toho, jak nihilisticky se zrovna ten den cítil. Když došli na Lispenard Street, ještě pořád si stěžoval. Willem byl ve městě tak nový – žil tady teprve rok –, že o té ulici, což byla doopravdy spíš ulička, dva bloky dlouhá, jeden blok jižně od Canal Street, ještě nikdy neslyšel, ale DžejBí, který vyrostl v Brooklynu, o ní neslyšel taky. Našli správný dům a stiskli zvonek 5C. Ozvala se nějaká dívka; její hlas zněl z reproduktoru chraptivě a dutě a bzučákem jim otevřela. Vstupní hala byla úzká, měla vysoký strop a stěny vymalované krupičnatou, lesklou, hovnově hnědou barvou, takže to v nich rázem vyvolalo dojem, že se ocitli na dně studny. Dívka na ně čekala u dveří bytu. „Ahoj, DžejBí,“ řekla a pak se podívala na Willema a začervenala se. „Anniko, tohle je můj kamarád Willem,“ představil ho DžejBí. „Annika pracuje ve výtvarné redakci. Je v pohodě.“ Annika sklopila oči a zároveň natáhla ruku. „Ráda tě poznávám,“ oznámila podlaze. DžejBí kopl Willema do nohy a zašklebil se na něj. Willem si ho nevšímal. „Taky tě rád poznávám,“ odpověděl. „No, tak tohle je ten byt. Mojí tety. Žila tu padesát let, ale právě se přestěhovala do domova důchodců.“ Annika mluvila hodně rychle a zjevně se rozhodla, že nejlepší strategií bude přistupovat k Willemovi jako k zatmění slunce a prostě se na něj nedívat. Mluvila stále rychleji, o své tetě a o tom, jak pořád říkala, že se ta čtvrť změnila, a že o Lispenard Street nikdy neslyšela, dokud se nepřestěhovala do centra, a je jí líto, že tu ještě nevymalovali, ale teta se odstěhovala opravdu nedávno, před chvilkou, a stihli to nechat vyklidit teprve o minulém víkendu. Dívala se na všechno možné, jenom ne na Willema – na strop (krytý raženým plechem místo štukování), na podlahu (popraskanou, ale parketovou), na zdi (na nichž zůstaly přízračné stopy po obrazech pověšených kdysi dávno) –, až ji nakonec Willem musel jemně přerušit, aby se zeptal, jestli si může prohlédnout zbytek bytu. „Jasně, posluž si,“ vyhrkla Annika, „nechám vás o samotě,“ ačkoli pak se vypravila za nimi a chrlila na DžejBího něco o jakémsi Jasperovi, který používá font Archer úplně na všechno, a nemyslí si DžejBí, že je to písmo na delší texty trochu moc oblé a divné? Teď, když k ní stál Willem zády, si ho nepokrytě prohlížela, a čím déle mluvila, tím víc blábolila. 15
|
DžejBí se díval na Anniku, která se dívala na Willema. Nikdy ji neviděl takhle, tak nervózní a holčičí (obvykle bývala zamračená a mlčenlivá a v kanceláři docela proslulá a trochu obávaná, protože si na zdi nad stolem vytvořila propracovanou plastiku srdce, celou z tužkových skalpelů), ale už zažil, jak se ve Willemově přítomnosti začala podobně chovat spousta žen. Všichni to zažili. Jejich přítel Rudolf říkával, že Willem musel být v minulém životě rybář, protože naprosto bezděčně přitahuje kořist. A přece se většinou (ačkoli ne vždycky) zdálo, že Willem tu pozornost vůbec nevnímá. DžejBí se jednou zeptal Malcolma, proč si myslí, že to tak je, a Malcolm prohlásil, že podle něj si toho Willem prostě nevšiml. DžejBí si místo odpovědi jenom odfrkl, ale v duchu si říkal: Malcolm je ten nejnatvrdlejší člověk, kterého zná, a jestli si i Malcolm všiml, jak ženy na Willema reagují, je vyloučeno, že by to Willemovi samotnému uniklo. Později však Jude nabídl jiný výklad: soudil, že Willem na ty ženy nereaguje schválně, aby se muži v jeho okolí necítili ohrožení. To dávalo větší smysl; Willema měli všichni rádi a on se nikdy záměrně nesnažil, aby se někdo jiný cítil nepříjemně, takže bylo docela možné, že přinejmenším podvědomě předstírá, že nic netuší. Ale stejně – byla to fascinující podívaná a ty tři nikdy neomrzela, a taky je neomrzelo dělat si pak z Willema kvůli tomu legraci, ačkoli on se obvykle jenom usmál a neřekl nic. „Funguje tu dobře výtah?“ zeptal se Willem náhle a otočil se. „Cože?“ vyhrkla Annika zaskočeně. „Ano, je docela spolehlivý.“ Roztáhla tenké rty do úzkého úsměvu, který měl být laškovný, jak si DžejBí uvědomil, a žaludek se mu sevřel studem a trapností. Ach, Anniko, pomyslel si. „Co přesně se chystáte do tetina bytu dopravovat?“ „Našeho přítele,“ odpověděl dřív, než se Willem nadechl. „Špatně se mu chodí do schodů a potřebuje funkční výtah.“ „Aha,“ zajíkla se a znovu zrudla. Už se zase dívala na zem. „Omlouvám se. Jo, výtah funguje.“ Byt nebyl nijak ohromující. Měl maličkou předsíň, sotva větší než rohožka, která se napravo stáčela do kuchyně (horké umaštěné krychle) a nalevo do jídelního prostoru, kam by se vměstnal tak karetní stolek. Jídelna byla nízkou zídkou oddělená od obývacího pokoje se čtyřmi okny zakrytými mřížemi a orientovanými na jih do špinavé ulice, z malé chodbičky napravo se vcházelo do koupelny s nástěnnými světly z mléčného skla a otlučenou smaltovanou vanou, a naproti ní pak byla ložnice s dalším oknem, hluboká, ale úzká, kde vedle sebe stály rámy dvou samostatných postelí, každý přimáčknutý ke zdi. Na jednom z nich už ležel futon, rozměrný, hrbolatý, těžký jako mrtvý kůň. „Ten futon je nepoužitý,“ upozornila Annika. Začala líčit dlouhý
| 16
příběh o tom, že se sem původně chtěla nastěhovat sama a kvůli tomu si ten futon koupila, ale nakonec ho nikdy nepoužila, protože se místo toho nastěhovala ke svému kamarádovi Clementovi, což není její přítel, ha-ha, jen kamarád, a bože, to je ale káča, že jim tohle vykládá. Každopádně, jestli má Willem o byt zájem, futon mu přidá zadarmo. Willem jí poděkoval. „Co si myslíš ty, DžejBí?“ zeptal se. Co si myslí? Myslel si, že je to hnusná díra. Jasně, on taky bydlí v hnusné díře, ale je to hnusná díra, kterou si sám zvolil, a navíc je zadarmo, takže peníze, které by jinak musel dávat za nájem, může utrácet za barvy, výtvarné potřeby a drogy, a tu a tam za taxík. Ale kdyby se Ezra někdy rozhodl, že po něm začne požadovat nájem, rozhodně by tam nezůstal. Jeho příbuzní sice nemají tolik peněz jako ti Ezrovi nebo Malcolmovi, ale za žádných okolností by nepřipustili, aby vyhazoval peníze za nájem nějaké hnusné díry. Našli by mu něco lepšího nebo by mu posílali každý měsíc malý příspěvek, aby mu vypomohli. Jenže Willem a Jude tuhle možnost neměli: museli si všechno platit sami a neměli žádné peníze, takže byli odsouzeni k bydlení v hnusné díře. A v takovém případě byla tohle nejspíš vhodná hnusná díra – byla laciná, byla v centru a jejich potenciální domácí se už zabouchla do padesáti procent z nich. „Myslím, že je to perfektní,“ sdělil Willemovi, a ten s ním souhlasil. Annika vydala zvuk, který zněl jako vypísknutí. Během následujícího chvatného rozhovoru to uzavřeli: Annika získala nájemníky a Willem s Judem měli kde složit hlavu – a to ještě předtím, než DžejBí musel Willemovi připomenout, že by mu nevadilo, kdyby mu Willem zaplatil misku nudlí k obědu, než se bude muset vrátit do práce. DžejBí neměl sklony k introspekci, ale když jel tu neděli vlakem k matce, nedokázal potlačit jakousi neurčitou samolibost spojenou s čímsi, co se téměř blížilo vděčnosti za to, že má takový život a takovou rodinu, jaké má. Jeho otec, který do New Yorku emigroval z Haiti, zemřel, když byly jeho synovi tři roky, a přestože si DžejBí rád namlouval, že si vybavuje jeho obličej – laskavý, kulatý a vlídný, s úzkým proužkem knírku a tvářemi, které buclatěly do švestiček, kdykoli se usmál –, nikdy nezjistí, jestli se jen domnívá, že si to pamatuje, protože když dospíval, často si prohlížel otcovu fotografii na matčině nočním stolku, nebo jestli to je opravdová vzpomínka. Avšak tohle byl jediný smutek, s nímž se jako dítě setkal, a i ten byl spíš jaksi povinný: ztratil otce a věděl, že děti bez otců truchlí po přítomnosti otce ve svých životech. Sám však takový stesk nikdy necítil. Po otcově smrti se DžejBího matka, která byla americká Haiťanka druhé generace, vrátila do školy, získala doktorát z pedagogiky a během 17
|
studia učila ve státní škole kousek od jejich domu, kterou nepovažovala za dost dobrou pro svého syna. V době, když šel na střední, což byla drahá soukromá instituce skoro hodinu cesty od jejich bytu v Brooklynu a on tam získal stipendium, už byla matka ředitelkou jiné školy, vyhlášené po celém Manhattanu, která přitahovala studenty z širokého okolí, a mimořádnou profesorkou na Brooklyn College. V New York Times o ní a o jejích pokrokových výukových metodách vyšel článek, a ačkoli to DžejBí před svými přáteli nikdy nedal najevo, byl na ni hrozně hrdý. Když vyrůstal, měla matka vždycky spoustu práce, ale nikdy si nepřipadal zanedbávaný, nikdy neměl pocit, že matka má své studenty raději než jeho. Doma byla taky babička, která mu vařila cokoli, na co zrovna dostal chuť, a zpívala mu francouzsky a doslova každý den mu opakovala, jaký je poklad, jaký je génius a že je mužem jejího života. A pak tu byly jeho tetičky: matčina sestra, která pracovala v kriminálním oddělení manhattanské policie, a její partnerka, lékárnice a taky Američanka druhé generace (ačkoli ta pocházela z Portorika, ne z Haiti), které neměly děti a braly ho jako vlastního. Matčina sestra byla sportovně založená a naučila ho házet a chytat míč (o což měl už tenkrát pouze nepatrný zájem, ale později se ukázalo, že jde o užitečnou sociální dovednost) a její přítelkyně se zajímala o umění; jednou z jeho nejranějších vzpomínek byla jejich společná výprava do Muzea moderního umění, kde, jak si jasně vzpomínal, hleděl v němém úžasu na Jedna: Číslo 31, 1950, a stěží vnímal tetino vyprávění o tom, jak Pollock ten obraz vytvořil. Na střední, kde považoval za nutné přistoupit k jistému revizionismu, aby se odlišil a hlavně aby tím své bohaté bílé spolužáky uváděl do rozpaků, poněkud zamlžil okolnosti své situace: stal se jen dalším černým klukem bez táty, jehož matka dokončila školu teprve potom, co se narodil (opomněl se zmínit, že dotyčná škola byl postgraduál, takže se někteří lidé domnívali, že mluví o střední), a jehož teta pracuje na ulici (opět občas soudili, že je prostitutka, protože nezdůraznil, že dělá detektiva). Autorem jeho oblíbené rodinné fotografie byl jeho nejlepší kamarád ze školy, kluk jménem Daniel, kterému pravdu odhalil těsně předtím, než ho nechal ten rodinný portrét vytvořit. Daniel v té době pracoval na sérii, kterou nazval „rodiny na okraji“, a DžejBí musel chvatně napravovat dojem, že se teta prodává na ulici a matka sotva umí číst, než ho pustil k nim domů. Daniel otevřel pusu a nevyšel z ní žádný zvuk, ale pak přišla ke dveřím DžejBího matka a vyzvala je, ať jdou oba honem dovnitř z té zimy, a Danielovi nezbylo než poslechnout. Daniel, pořád ohromený, je rozmístil v obývacím pokoji: DžejBího babička Yvette seděla ve svém oblíbeném ušáku a kolem ní stáli na jedné straně teta Christine s partnerkou Silvií a na druhé DžejBí a jeho matka.
| 18
Ale pak, těsně předtím, než Daniel stiskl spoušť, Yvette rozkázala, že má její místo zaujmout DžejBí. „On je králem domu,“ sdělila Danielovi přes námitky svých dcer. „Jeane-Baptiste! Posaď se!“ A on to udělal. Na tom obrázku svírá obě opěrky baculatýma rukama (už tenkrát byl zavalitý), zatímco na něj z obou stran shlížejí rozzářené ženy. Sám se dívá přímo do aparátu, usmívá se od ucha k uchu a trůní v křesle, kde měla sedět babička. Jejich víra v něj, v to, že nakonec uspěje, zůstávala téměř znepokojivě neochvějná. Byly přesvědčené – byť jeho vlastní přesvědčení bylo tak často podrobováno zkouškám, že je v sobě někdy jen obtížně probouzel –, že z něj jednoho dne bude slavný malíř, že jeho díla budou viset ve významných muzeích, že lidé, kteří mu ještě nedali příležitost, prostě nedokážou ocenit jeho nadání. Občas jim věřil a nechal se povzbudit jejich jistotou. Jindy byl podezřívavý – jejich názory se zdály být v tak příkrém rozporu s míněním zbytku světa, až ho napadalo, jestli ho jenom neutěšují, nebo jestli prostě nejsou bláznivé. Nebo možná nemají vkus. Jak jinak by se mohl názor čtyř žen tak zásadně lišit od úsudku všech ostatních? A šance na to, že jejich dojem by mohl být ten správný, rozhodně nevypadaly valně. Přesto se neděli co neděli s úlevou vracel na ty tajné návštěvy domů, kde byla spousta jídla a zadarmo, kde mu babička vyprala prádlo a kde se každé slovo, které pronese, a každá črta, kterou ukáže, setkají s oceněním a uznalým mumláním. Matčin dům představoval známé území, místo, kde bude vždycky uctíván a kde každý zvyk a tradice jako by byly ušity na míru jemu a jeho potřebám. V určitou chvíli během večera – po večeři, ale před dezertem, zatímco budou všichni odpočívat u televize v obývacím pokoji a matčina kočka mu bude teple ležet na klíně – se rozhlédne po svých ženách a něco se v něm sevře. V tu chvíli pomyslí na Malcolma a jeho nelítostně inteligentního otce a láskyplnou, ale roztržitou matku, a pak na Willema a jeho mrtvé rodiče (DžejBí se s nimi setkal pouze jednou, během víkendu, kdy se v prváku všichni stěhovali na kolej, a překvapilo ho, jak mlčenliví, formální, ne-willemovští byli) a nakonec pochopitelně na Judea, jehož rodiče neexistovali vůbec (tohle byla záhada – znali se s Judem už skoro deset let, a pořád si nebyli úplně jistí, kdy o ně přišel nebo jestli vůbec někdy nějaké měl; věděli pouze, že šlo o zlou situaci, o níž je lepší nemluvit), a pocítil vřelý, vlhký příval štěstí a vděčnosti, jako by se mu v hrudi vzdouval oceán. Mám štěstí, pomyslel si, a potom, jelikož byl soutěživý a sledoval, jak si stojí mezi svými vrstevníky v každém životním ohledu: jsem nejšťastnější ze všech. Nikdy ho však nenapadlo, že si to nezaslouží nebo že by se mohl víc snažit dát najevo, jak to oceňuje: jeho příbuzní byli šťastní, pokud byl šťastný on, a tak bylo 19
|
jeho jedinou povinností vůči nim být šťastný a žít přesně tak, jak si přeje, a za takových podmínek, jaké si určí. „Nemáme rodiny, jaké si zasloužíme,“ řekl Willem jednou, když byl hodně sjetý. Samozřejmě mluvil o Judeovi. „Souhlasím,“ odpověděl tehdy DžejBí. A skutečně souhlasil. Nikdo z nich – ani Willem, ani Jude, dokonce ani Malcolm – neměl rodinu, jakou si zasloužil. U sebe však potají dělal výjimku: on měl rodinu, jakou si zasloužil. Jeho příbuzní byli báječní, opravdu báječní, a on to věděl. A co víc, zasloužil si je. „Už je tady můj geniální chlapec,“ volala Yvette, kdykoli vstoupil do domu. Nikdy se mu ani nemihlo hlavou, že by nemusela mít naprostou a dokonalou pravdu. V den, kdy se stěhovali, se rozbil výtah. „Zatraceně,“ rozčilil se Willem. „Výslovně jsem se na to Anniky ptal. DžejBí, nemáš její číslo?“ Jenže DžejBí ho neměl. „No dobrá,“ povzdechl si Willem. K čemu by vůbec bylo dobré posílat Annice esemesku? „Je mi líto, panstvo,“ oznámil všem, „budeme to muset vzít po schodech.“ Zdálo se, že to nikomu nevadí. Byl krásný, pozdně podzimní den, právě tak akorát chladný, suchý a větrný, a na přestěhování nepříliš velkého množství krabic a jen pár kousků nábytku jich bylo osm – Willem, DžejBí, Jude (který nebude k moc velkému užitku), Malcolm a DžejBího kamarád Richard a Willemova kamarádka Carolina a dva další přátelé celé jejich čtyřky, kteří se oba jmenovali Henry Young, ale všichni jim říkali Asijský Henry Young a Černý Henry Young, aby je od sebe odlišili. Malcolm, který se projevoval jako zdatný manažer, když jste to nejméně čekali, rozdělil úkoly. Jude půjde nahoru do bytu, kde bude řídit provoz a rozmísťování krabic. Mezitím začne vybalovat větší předměty a otvírat krabice. Carolina a Černý Henry Young, kteří byli oba silní, ale malí, odnesou kartotéční krabice s knihami, které mají zvládnutelné rozměry. Willem, DžejBí a Richard vynesou nábytek. A on s Asijským Henrym Youngem se postarají o všechno ostatní. Při každé cestě zpátky dolů by měl každý popadnout krabice, které Jude mezitím složil, a vyrovnat je na chodníku vedle popelnic. „Nepotřebuješ pomoct?“ zeptal se Willem Judea potichu, když se všichni začali rozdělovat ke svým úkolům. „Ne,“ odpověděl suše a Willem se díval, jak pomalu, s přestávkami stoupá do schodů, které byly hodně příkré a vysoké, dokud nezmizel za rohem.
| 20