Issuu

Martin Palička

Africký zápisník mladého medika

Když jsem během prokrastinační chvilky před státní zkouškou z vnitřního lékařství otevřel šuplík ve svém pokoji a našel v něm tři roky starý zápisník z Afriky, okamžitě jsem se do něj začetl. Zaprvé proto, že jsem na hromadu ručně popsaných papírů ve složce plné afrického písku téměř zapomněl, a za druhé mě obsah naprosto pohltil a donutil zavzpomínat si na příběhy, které jsem od svého návratu vyprávěl nesčetněkrát. Během čtení a vzpomínání jsem se smál, brečel, vztekal a zamýšlel se nad cestou, kterou jsem od té doby urazil. V neposlední řadě jsem se během čtení několikrát styděl za svou tehdejší nevědomost, naivitu a hloupost. Musím se přiznat, že při postupném přepisování ručně psaných zápisků jsem několikrát měl tendenci obsah některých kapitol upravit či přepsat tak, aby odpovídal mému aktuálnímu rozsahu vědomostí, dovedností a pohledu na svět jako takovému. Nakonec jsem si uvědomil, že to udělat nesmím. Za prvé proto, že by můj zápisník ztratil svoji autenticitu jedinečného pohledu medika-zobáka na okolní svět i medicínu. Za druhé proto, že by to nebylo fér vůči mým mladším kolegům a všem čtenářům, kteří si mé zápisky přečtou. A v neposlední řadě také proto, že vždy, když si svůj zápisník přečtu, uvědomím si, jak dlouhou profesní cestu jsme já i mí bývalí spolužáci – medici a dnešní kolegové lékaři – ušli. Nabízím Vám ho tedy nyní v původní podobě a plné kráse. Obsahuje i moravské výrazy a slůvka, za která se na základní škole dostávají černé puntíky. Do zápisníku z měsíční stáže jsem zapisoval zajímavé (a někdy těžko uvěřitelné) zkušenosti se súdánským zdravotnictvím, kulturou a zvyky. V závěru stáže jsem jako velmi cenný bonus dostal možnost zúčastnit se týdenní lékařské mise do odlehlých oblastí Súdánu, kterou pravidelně organizuje místní univerzita.

Africký zápisník mladého medika

Zápisník zůstal zachován ve své původní podobě, na některých místech ale nabízím komentáře, poznámky či reflexe ze své současné perspektivy, které jsem si při opětovném procházení zápisníku nemohl odpustit – od původního textu jsou graficky oddělené. Pokud máte zájem a otevřenou mysl, rád se s Vámi o své zážitky a zkušenosti podělím. Než se však případně dáte do čtení a prohlížení autentických fotografií, nalaďte se prosím vnitřně na následující vlny: nejsem spisovatel, zápisky jsem psal jako medik s nulovými klinickými zkušenostmi…a Afrika je někdy fakt neuvěřitelná. Děkuji Vám za to, že mi věnujete to nejcennější, co máte – svůj čas a pozornost. Přeji příjemné chvíle strávené čtením a budu moc rád, pokud se mnou po dočtení knihy budete chtít sdílet své dojmy, názory, připomínky či konstruktivní kritiku. Pokud byste se případně chtěli na cokoliv zeptat, udělejte to – stejně odpovím jen na to, na co budu chtít… :)) MUDr. Martin Palička

Úvod Jmenuji se Martin Palička, je mi 23 let a před pár dny jsem dokončil třetí ročník studia medicíny. Pocházím z jihu Moravy, mám rád místní tradice, víno i pálenku. Měl jsem v životě velké štěstí a narodil se do stabilní a funkční rodiny, která mi poskytla vše, co jsem kdy potřeboval. Nebudu lhát, když napíšu, že jsem svým způsobem zhýčkaný a rozmazlený kvalitou evropského života. Celý život se věnuji fotbalu, teď už pouze amatérsky. Kdysi jsem ale býval celkem dobrý hráč a nebyl jsem daleko od startu v první lize. Osud tomu však chtěl jinak, potrhal jsem si opakovaně vazy v kolenních kloubech, musel na několik operací, a to vše v době, kdy se mi blížila maturita na gymnáziu. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že vzdělání by mělo být mojí prioritou. Určitě se do toho promítla výchova mých rodičů, kteří mi od malička kladli na srdce, že živit se budu hlavou, nikoliv nohama. Měli pravdu, a to i přesto, že jsem ve fotbale dával hlavou hodně gólů… Za své sportovní zázemí jsem však velmi vděčný. Sport mě naučil pracovitosti, pravidelnému režimu a schopnosti spolupráce v kolektivu. Mezi mé další záliby patří psi – hlavně jezevčíci, saunování a čtení. Mám rád inspirativní a naučné knihy, kterými se snažím rozšířit své obzory i mysl. Jedna z nich, kterou napsal můj kamarád, chirurg bez hranic Tomáš Šebek, mě inspirovala k africkému dobrodružství i k napsání tohoto zápisníku. Svým vystupováním možná mohu na své okolí působit extrovertním a někdy trochu arogantním dojmem, možná mi zůstalo stigma a účes fotbalisty. Ale já si nepřipadám ani jako extrovert, ani jako arogantní člověk. Považuji se spíše za introvertně laděného jedince, mám rád upřímnost a lidi s odlišným názorem, kteří mají dobré argumenty. Nenavazuji přátelství snadno a nerad setrvávám v nepodnětných konverzacích. Opravdových přátel nemám stovky ani desítky, ale za ty, kteří do této skupiny patří, bych nastavil vlastní krk. Každý student medicíny to zná. Tlusté knihy, otlačený zadek, bolesti hlavy, málo spánku, káva několikrát denně, ztráta orientace v čase a psychologická hra s akademiky na fakultě a lékaři v nemocnicích,

Africký zápisník mladého medika

před kterými člověk nechce být za pitomce. Bývalí spolužáci z gymplu s debilním dotazem „Jen tři zkoušky během zkouškového?“ nebo připomínkou „Fyziologii jsem měl na peďáku taky, naučil sem se ji za týden.“ No a pak jsou tu rodinní příslušníci se svým: „Co mám dělat, když mě bolí tady a tady? To bys už mohl vědět, doktore.“ „Jít k opravdovému lékaři…“ A tak bych mohl pokračovat. Na medicíně si občas připadám tak malý, jako bych svým spolužákům nesahal ani po kotníky. Někdy mám během studia pocit, že jsem úplně na dně. Jako bych ani na medicínu nepatřil. Pochybuji o sobě. Ale nepřestávám, jdu spolu se svými spolužáky dál za svým cílem, kterým je nejčastěji nejbližší velká zkouška. Všichni bychom obvykle dali cokoliv za její zdolání a potom, když se to podaří, stojí to za to a ten pocit „vítězství“ člověku vrátí investovanou energii i čas. Pak už ale čekají další a další výzvy, kterými musíme projít. A tak pořád dokola. Dny, týdny a měsíce našeho života nám doslova tečou mezi prsty a my směřujeme k dokončení zdánlivě nekonečného, šest let dlouhého studia. Přijde mi to jako včera, když jsem byl u zápisu do prvního ročníku. Strašně rychle to uteklo. Dnes jsem přesně v polovině a kladu si otázku: „Budu s titulem MUDr. před svým jménem vlastně spokojený?“ Pravděpodobně ne. Přijdou totiž nové a nové cíle v podobě atestace a dalšího kariérního růstu. Stále více si uvědomuji, že mým a naším cílem by nemělo být dosahování cílů, nýbrž cesta samotná. Proto se tuto cestu snažím maximálně obohatit novými výzvami a aktivitami a nezůstávat jen u studijních povinností. Jinými slovy, snažím se žít. Před více než rokem jsem s partou přátel na ostravské fakultě založil vzdělávací a dobročinný projekt s názvem Čokoládové srdce. Proč zrovna čokoládové? Protože čokoláda je přeci dobrá a čokoládové srdce je dobré srdce. A jen člověk s dobrým srdcem může udělat něco navíc pro své okolí a pro lidi, kteří v životě neměli tolik štěstí. Přes všeobecnou nedůvěru v počátcích se stal projekt fenoménem, který po strop plnil největší posluchárnu na škole a při každé akci vydělal na dobré skutky pro nemocné děti. V prvním roce například v celkové hodnotě 90 000 Kč. Mojí další výzvou měl být výměnný měsíční pobyt v některé ze zemí třetího světa. Chtěl jsem vystoupit ze své komfortní zóny, vidět každodenní realitu lidí, kterým narozdíl ode mě osud nenadělil život v samotném srdci Slovácka. Chtěl jsem s nimi mluvit, poznat je, učit se od nich.

Úvod

Volba padla na africký Súdán. Velký stát v severovýchodní Africe s více než 38 miliony obyvatel, mixem několika náboženství a nejistou politickou situací. Stát, jež si ve své minulosti prošel několika ozbrojenými konflikty, revolucemi i občanskými válkami. Důsledkem jedné z občanských válek bylo odtržení a osamostatnění Jižního Súdánu v roce 2011. Dárfúrské povstání proti místnímu režimu a s tím spojené boje na západě země trvají prý od roku 2013 dodnes. Tolik k historii. Balím kufry a hurá do Afriky, přidejte se…

Dnešníma očima S titulem před jménem jsem spokojený úplně stejně, jako jsem byl během studia bez něj. S těmi novými výzvami a cíli jsem se nemýlil. Pravdou je, že šest let uplyne jako voda a z velkých mediků se stanou malí lékaři, kteří se toho musejí naučit možná ještě více, než když se z velkých maturantů stali malí medici. V úvodu studia jsem vzhlížel ke starším studentům a absolventům s obdivem a představou, že za šest let budu všechno umět a budu si vším jistý. Realita je však taková, že čím více se blížil konec studia, tím více jsem zjišťoval, že po medině mě čeká úplně nová kapitola života, ve které se budu muset všemu teprve naučit a samotné studium k tomu pouze poskytuje základy, na kterých lze stavět. Po promoci jsem nastoupil na onkologickou kliniku v ostravské fakultní nemocnici. Jsem se svojí volbou maximálně spokojený. Zároveň jsem za ty roky sám sebe utvrdil v tom, že k úplné spokojenosti potřebuji kromě práce (či studia) i jiné aktivity, kterým také věnuji svou pozornost a energii. Během šesti let na fakultě to bylo zmíněné Čokoládové srdce, reprezentační ples lékařské fakulty, adaptační kurz a desítky jiných menších akcí. Nyní se kromě lékařské praxe na onkologii věnuji na malý

Africký zápisník mladého medika

úvazek i práci pro lékařskou fakultu, píšu tuto knihu, vedu nový vlastní projekt s názvem Po medině a také se věnuji mentálnímu zdraví studentů medicíny. Moje cíle a motivace se v čase nemění. Rád dávám věci a lidi kolem sebe do pohybu a měním tím okolní svět k lepšímu. Čas od času o sobě slýchám, že jsem „aktivista“. Nemám to označení rád. Působí tak pejorativně, že? Musím ale uznat, že je občas trefné.

Před odletem Píše se leden roku 2018 a já stojím před definitivním rozhodnutím o své cestě do Súdánu. Odrazovali mě bez výjimky všichni mí známí, rodina i přítelkyně. Dokonce i paní doktorka na infekčním oddělení, kam jsem přišel na poradu kvůli očkování, mi řekla: „Súdán jo? Hmmm, tak tam bych nejela.“ Kašlu na to. Odeslat, zaplatit, potvrzeno. Už není cesty zpět, jedeš do Afriky blbečku, zní mi v hlavě.

Patofyziologie

Zbývalo vybrat měsíc. Červenec? Srpen? Sakra, jak se mám rozhodnout s půlročním předstihem, když se ještě ani zkoušející nezamysleli nad tím, kdy nám na letní zkouškové vypíšou termíny? Jsem v tomhle naštěstí střelec. V červenci mám narozeniny, tak proč je neoslavit někde na břehu Nilu. No ne? Patologie Až s odstupem se ukázalo, jak velký bič jsem si na sebe červencem upletl. Termíny byly nemilosrdné. Patola v předtermínu a obávaná patfyza 4 dny před odletem. Proč ne, že? Během zkouškového jsem mnohokrát litoval, co za hloupost jsem si to vymyslel zrovna na konci třeťáku. Ale bylo pozdě, už nešlo uhnout. Podařilo se! Hurá ty vole, ale příště už to nedělej. Když jsem viděl svůj očkovací kalendář, přepadla mě myšlenka na cedník. Hepatitida A, B, polio, tyfus, meningitidy, žlutá zimnice a samozřejmě antimalarická profylaxe s sebou do batohu. Z očkování na žlutou zimnici mi bylo tak zle, že jsem si chvíli myslel, že mi snad do těla omylem vpravili naštvaný virus v plné síle. „Výborně, teď jsi očkovaný proti pár nemocem z několika desítek jiných možných chuťovek, kterými se Afrika pyšní,“ říkám si, když odcházím z infekčního oddělení po posledním vpichu do svého děravého ramene. Ticho! Potřebuju přemýšlet, co všechno ještě musím před odletem zajistit. Letenky, repelenty, pas, očkovací průkaz – žádný problém. Víza… Už po prvním telefonátu na súdánskou ambasádu mi začíná být jasné, že to nebude jen tak. „Ne madam, opravdu mi to nestačí za dvanáct týdnů. Ano, letím už za osm. Ano, opravdu jsem student medicíny.

Africký zápisník mladého medika

Ne, originál svého pasu vám poštou vážně nepošlu. Ano, mám peníze. Děkuji.“ Nakonec jsme to s paní ambasadorkou zvládli, ale hned první kontakt mi dává tušit, co mě asi celý měsíc čeká. Poslední věc, kterou jsem do Afriky potřeboval, byly „scrubs“, tedy sálové hadry, které se v tamní nemocnici nefasují jako u nás. Naštěstí polská firma, u které jsem je online objednal, byla tak milá, že mi omylem poslala celou zásilku na dobírku v hodnotě 0 Kč. Asi tušili, že můj výlet se začíná prodražovat a nechtěli mi dál komplikovat život. Díky za ty dary. Mým posledním úkolem bylo přesvědčit všechny své blízké, že opravdu letím a že tam opravdu neumřu. Podařilo se, tak čuuuus…

Dnešníma očima Svět je malý a se stejnou paní doktorkou jsem se znovu potkal na klinice infekčního lékařství (čti na covidu), kam mě po pěti měsících v praxi přeložili na výpomoc. Během společného oběda se na mě zmíněná lékařka podívala, dlouze se zamyslela a zeptala se, jestli se náhodou už neznáme. Pouze jsem souhlasně přikývl – měl jsem totiž zrovna plnou pusu jídla. Chvíli přemýšlela dál a snažila se neúspěšně si vzpomenout, když se mi konečně podařilo dožvýkat kus vepřové podrážky a připomenout jí, že jsem ten ňouma, který se v polovině medicíny rozhodl letět do Súdánu. Chvíli jsme si o tom povídali, vylíčil jsem jí všechny infekční zajímavosti, které jsem v Africe viděl, a také jí připomněl její hlášku o tom, že by tam nejela. Zamyslela se, usmála a řekla: „Zní to moc zajímavě, ale stejně bych tam nikdy nejela…“ Mimochodem, mám pro čtenáře hádanku: potká se mladá kožní lékařka, mladý ortoped a mladý onkolog na klinice infekčního lékařství. Co tam dělají? Léčí covid.

Den 0: Cestování Budík zvoní, je 5:30 ráno. Poslední evropská snídaně, káva. Zabalit kufr do fólie, přidat visačku se jménem. Váha ukazuje 26 kg, limit je 23 kg, ale nehodlám se vzdát ani jedné ze svých věcí včetně sedmičky vína a pulčana meruňkové kořalky, které jsem přibalil jako domácí pozornost pro své africké hostitele. Přece nepojedu s prázdnýma rukama. Vyčistit zuby, pusinku na čelíčko a už sedím v autě směr vídeňské letiště. Letí mi to v 11:00 z gate 89. Odbavení na místním letišti je samoobslužné, jak pokrokové, že? Sebevědomě volím postup v německém jazyce přesto, že v nabídce byla čeština i angličtina. Po patnácti minutách začínám cítit na krku dech nervózního muže čekajícího ve frontě za mnou. Naštěstí mě vysvobodí milá asistentka, která je placená právě kvůli idiotům, jako jsem já. Kufr mizí někde v nedohlednu na pohyblivých pásech. Uvidíme se v Africe, říkám si v duchu. Další odbavování probíhá hladce. Píchám si do břicha fraxiparine jako prevenci trombózy (jsem trombofilik) a při kávě prohodím pár vět s milou Američankou, která přiletěla do Evropy na pohřeb svého tatínka a sedla si k mému stolu. Ve Vídni přestupuje a stěžuje si, že je místní letiště nudné a malé. Asi by měla zkusit to ostravské, říkám si v duchu, když souhlasně pokyvuji hlavou při její kritice vídeňské tranzitní haly. Umřel jí přece otec… ( foto 1) Letím přes egyptskou metropoli Káhiru, kde mám pouze 45 minut na přestup, což mě nenechává úplně klidným. Neumím si představit, co tam sakra budu dělat, pokud ten transfer nestihnu. Naštěstí vedle mě v letadle sedí pracovník slovenské ambasády v Egyptě, se kterým si nejen skvěle popovídám, ale také mě v Káhiře nasměruje jako slepého koně správným směrem. Přicházím na gate směr Chartúm, což je moje konečná destinace. Většina míst k sezení je obsazena a musím projít celý gate, abych našel jedno z mála volných. Když procházím uličkou mezi lavičkami, nelze si nevšimnout, že se za mnou otáčí většina čekajících. Někteří kvůli mně dokonce přerušili svoji modlitbu. Nevím přesně,

Africký zápisník mladého medika

proč na mě zírají. Možná jsem první kovádža (běloch – ten výraz znám od Toma Šebka), který letos do Súdánu letí, a možná mám jen moc krátké kraťasy a triko. Letadlo přistává, jsem na místě určení. Na místě, kde soutokem Bílého a Modrého Nilu vzniká jedna z největších řek světa. Jsem v Chartúmu, městě, které včetně přilehlé aglomerace poskytuje domov více než 7 milionům lidí a s průměrnou roční teplotou přes 30 stupňů patří mezi nejteplejší města na světě. Vystupuji z letadla a pěšky musím přejít k terminálu letiště. Je to dobrých 450 metrů a teplota v 19:00 je na 34 stupních Celsia. Opocený na čele vstupuji do letištního terminálu pod obří cedulí hlásající „Welcome to Sudan“. Milé, prolítne mi hlavou. Procházím pasovou kontrolou, vízovým oddělením a postupuji do velké haly, kde jsou všeho všudy 4 pohyblivé pásy a tři lavičky. Popisky u pásů jsou arabsky. Naštěstí sem přiletí pár letadel za den a není tak těžké pochopit, že jediný pohybující se pás bude z Káhiry. Jsem trpělivý, čekám třičtvrtě hodiny. Když už většina spolucestujících své kufry má a někteří již možná večeří doma se svojí rodinkou, začínám být nervózní. Kolem mě dokonce začíná chodit uklízečka a ostraha už si na mě ukazuje, jako bych snad v Káhiře nastoupil do špatného letadla a místo v Hurghadě přistál v Chartúmu. A je to, pás se zastavil, můj kufr nikde. „Výborný začátek,“ říkám si v duchu a se sarkastickým úsměvem přecházím do rohu letiště, kde předpokládám místní ztráty a nálezy. První dvě zaměstnankyně nemluví angličtinou, kterou bychom se byli schopni domluvit. Ta třetí už ano, ale pro změnu nemůže nastartovat systém ztrát a nálezů v počítači s Windows softwarem, který si dobře pamatuji ze svého raného dětství. Působí to na mě, jako by ho moc nepoužívali, a pochybuji, že mají staženou poslední aktualizaci systému. Nakonec se jí to podaří, vyplníme spolu žlutý formulář a dostávám telefonní kontakt na egyptské aerolinky, kam mám v příštích dnech volat s dotazem na své zavazadlo. ( foto 2) Před letištěm mě čekají místní medici. Mohamed, Mustafa a další dvě jména, která obratem zapomínám.

dvě jména kvůli tomu, že jsem ta ně ap tr m to po se m Cítil jse i jména jako u: já umím zapomenout zapomněl. Na moji obran a Nhameed. se jmenovali Chalman Michal a Aneta a ti dva

Den 0: Cestování

Omlouvám se jim za dvouhodinové zpoždění a popisuji, co se mi přihodilo. Uklidňují mě, že se to prý občas stává a že kufr určitě dorazí v nejbližších hodinách. Beru celou věc s úsměvem. Jedeme na místo, kde budu další měsíc bydlet. Hned v průběhu cesty vidím spoustu věcí, které si v Evropě sotva umím představit. Ze všeho nejvíc mě zaujaly hořící odpadky podél silnice a vozidlo bez přední kapoty, které vedle nás zastaví na křižovatce. Asi speciální druh chlazení, mihne se mi hlavou. Cestou se zastavujeme koupit súdánskou SIM kartu, abych prý mohl výhodně využívat mobilní data. Jsme v apartmánu. Jedná se o třípokojový byt se dvěma zabetonovanými okny a prachem po kotníky. V kuchyni je sporák s plynovou bombou a něco, co vzdáleně připomíná pračku. Potkávám se zde s novými kamarády, kteří jsou zde rovněž na výměně. Bence z Maďarska, po prázdninách jde do šesťáku. Nicolas z Kolumbie půjde v září do třeťáku a Elspeth – studentka z Londýna (dívčí jméno skotského původu) je stejně jako já po třeťáku na medině, ale předtím už stihla vystudovat právo a umí plynule arabsky – borka. Po krátkém seznámení jdu na záchod. Protéká, a to přesně v objemu moči, kterou do záchodové mísy po dlouhém dni vypustím. Protékající směs vody a moči teče přímo do díry uprostřed koupelny. Aha, to bude sprcha, už je mi to jasné. No nic, budu nosit žabky. Když si umývám ruce, něco se mihne kolem a rychle zmizí za umyvadlem. Jsem už moc unavený na to, abych se namáhal zjišťováním, co to bylo. Určitě se nevidíme naposled, říkám si v duchu. Jdu spát. Moje matrace je… Vlastně to nejlepší z celého dnešního dne. A to i přes to, že je tvrdá jako podlaha na pitevně ústavu patologie a vrže při každém náznaku pohybu jako 100 let nenamazané kovové dveře. Tak to byl můj první kontakt s Afrikou. Vše beru s humorem, tohle jsem čekal a vlastně i chtěl. Tak dobrou noc, zítra se jde do nemocnice.

Den 1 Moje první africká noc byla hrozná. Na „betonové“ matraci to moc pohodlné nebylo a v ložnici jsem nebyl schopen dosáhnout teploty vhodné ke spánku. Sice zde máme klimatizaci, ale dá se nastavit pouze na 18 stupňů Celsia a vydává podobné množství hluku jako chlápek v nedaleké mešitě, který v 11 večer svolává všechny věřící k modlitbě. Konečně je ráno. Vstávám a jdu se znovu, tentokrát už za světla, podívat na náš nový kvartýr. Jedná se o byt v domě, který je obehnaný vysokým plotem s ostnatým drátem. Okna jsou zabetonovaná nebo vyplněná hustou drátěnou sítí proti moskytům. Všude uvnitř je písek. Elektřina funguje na kredit, který se postupně musí dokupovat v místních „všešopech“, kde seženete vše od pečiva po autobaterii. Zakoupený kredit na elektřinu se pomocí kódů zadává do zvláštní krabičky, kterou máme v obýváku. Dvě ložnice po dvou, malý obývák, kuchyně a na závěr ta slavná koupelna, kterou jsem viděl včera večer. Snídám banány, které jsem si přivezl v batohu. Zkouším první telefonát na egyptské aerolinky, abych se informoval, jak to vypadá s mým 26 kg těžkým kufrem, na kterém mi záleží více než kdykoliv dřív. S sebou mám totiž pouze peníze, doklady, knížku na čtení, malý polštář do letadla, a právě ty banány. Dostávám informaci, že kufr se zatím nenašel a že mám zavolat odpoledne nebo zítra. Snažím se od svých nových kamarádů alespoň zjistit, jaké jsou jejich súdánské dojmy. Elspeth se mi svěřuje, že super, ale že se dnes večer stěhuje do hotelu. „Asi už zjistila, co běhá v té koupelně,“ říkám si v duchu. ( foto 3) S Mohamedem jsme domluveni, že mě v 8:30 vyzvedne před domem a pojedeme do nemocnice, kde bych měl další měsíc stážovat střídavě na chirurgii, traumatologii a příjmové ambulanci. V 8:28 vyjdu před dům, mám rád dochvilnost. Na ranním slunci je velké horko, a tak po chvíli zalezu do stínu. Mohamed se objevuje 9:40 a objímá mě, jako

Africký zápisník mladého medika

by snad nepřijel pozdě. Nasedáme do jeho velké Toyoty a po chvíli jízdy poprvé vidím Chartúm za denního světla v plné kráse. Stahuji dolů okénko spolujezdce a pozoruji rozmanité okolí. Spousta rozbitých domů, ze kterých zbylo pouze obvodové zdivo, divocí psi, o kterých jsem četl v průvodcích, občas menší stádo ovcí nebo povoz tažený koněm či oslem, prodejci místního ovoce a stovky smradlavých tuk-tuků – zdejší levnější varianta taxíku. Zastavujeme na křižovatce a Mohamed přidává na hlasitosti rádia. Poslouchá rap – typický černošský rap! Vedle nás zastavuje týpek na velké motorce bez přilby na hlavě a já si v ten moment připadám jako v počítačové hře. Jen samotná cesta autem do nemocnice mi tedy poskytuje velmi intenzivní první dojem. ( foto 4 a 5) Přijíždíme před nemocnici. Soba Teaching Hospital na první pohled nevypadá vůbec špatně. Procházíme kolem vojáků u vstupu a malým parkem, který má vybudované zavlažování, což je skvělé, protože konečně vidím něco zeleného. Přicházíme do velké budovy, která se svým uspořádáním podobá nemocnicím, na jaké jsme zvyklí u nás. Obsahuje komplement ambulancí, v zadní části operační sály a nahoře jsou lůžková oddělení. Mohamed se mnou rychle vyplňuje pár dokumentů, které na první pohled nikoho moc nezajímají, a předává mě místní lékařce, která se jmenuje Arafa. Ta se zrovna chystá na vizitu, a tak neváhám ani chvíli a jdu s ní. Nikomu vůbec nevadí, že mám na sobě stejné oblečení, ve kterém jsem včera přiletěl – kraťasy a triko. Vizita je skvělá zkušenost a taky trochu společenská událost. Na velmi prostých pokojích leží průměrně 4–6 pacientů. Kolem nich se však motají desítky dalších rodinných příslušníků, kteří se zde starají o své příbuzné a de facto nahrazují práci ošetřovatelů a sester. Na pokojích není klimatizace, takže horko v kombinaci s množstvím lidí a chirurgickými ránami představují uleželý a specifický pach, na který si budu muset teprve zvyknout – je to masakr… Zastavujeme postupně u pacientů, kterým zkontrolujeme a případně převážeme rány, což moc času nezabere. Co ale čas zabere, je debata s rodinou. Tvářím se zainteresovaně, i když nerozumím ani slovo. Arafa mi naštěstí důležitější věci překládá do angličtiny, což mě udržuje v obraze. Po vizitě se seznamuji se zbytkem nemocnice a poté strávím pár hodin s Arafou na obdobě naší příjmové ambulance, kam si lidé chodí spíše pro radu než pro léčbu.

Den 1

Mezi jednotlivými pacienty mi vysvětluje, že Soba Teaching Hospital je v systému súdánského zdravotnictví nejnižším stupněm nemocnice, kam může přijít kdokoliv z obyvatel konzultovat svůj zdravotní stav. A taky to dělají. V čekárně sedí na první pohled snad polovina Chartúmu a jejich rodiny z venkova. Po úvodní konzultaci s pacientem a rodinou a kontrole dokumentace Arafa navrhuje další postup léčby, načež se obvykle všichni zpoza stolu zvednou a s díky odcházejí. To proto, že většina dalších vyšetření je pro lidi bez pojištění zpoplatněna. Dále v Súdánu existují speciální emergency, kde je poskytována pouze akutní a nezbytná péče – prý obvykle při autonehodách. Posledním stupněm jsou soukromé či státní kliniky, které poskytují péči bohaté a pojištěné menšině společnosti. ( foto 6 a 7) Z nemocnice jedu domů tuk-tukem. Je to jako jízda lepší sekačkou na trávu – velký zážitek. Jsem rád, že jsme to oba přežili. Bez většího rozmyslu platím při výstupu za odvoz desetidolarovou bankovkou, zatím totiž nemám místní měnu. Řidič rychle sebral peníze, smykem otočil svůj tuk-tuk do protisměru a s ďábelským úsměvem na tváři zmizel v oblaku dýmu. „Asi jsem ho přeplatil,“ proletí mi hlavou. Večer jdeme s Bencem, Elspeth a Nicolasem do blízké rybí restaurace. Během příjemného večera se lépe poznáváme. Od Elspeth se dozvídám, že práva šla po střední škole studovat víceméně na přání svých rodičů, ale už v polovině studia věděla, že by se v životě ráda věnovala něčemu jinému. Zároveň jí ale přišla škoda studia nedokončit, a tak už to dle svých slov „nějak vydržela“. Zato arabštinu si vybrala sama, protože ji fascinuje kultura arabských zemí. Miluje cestování, chtěla by se věnovat intenzivní medicíně a do Súdánu se v tom jednak přijela utvrdit, ale přijela také za poznáním a upevnit si své jazykové dovednosti. Když na mě mluví, jsem průměrně tak 2–3 věty pozadu. Částečně proto, že má skotský přízvuk, který jsem asi ještě neslyšel. Hlavně ale proto, že v průběhu jejího povídání v duchu přemýšlím nad tím, jak se dá během studia práv, které člověka vlastně nebaví, pojmout něco tak složitého, jako je arabština. Elspeth je fakt drsná, procestovala už kdeco, spala různě pod širým nebem a připadám si vedle ní trochu jako soplavé děcko. Zároveň ale pořád nevím, proč se od kluků přestěhovala do hotelu. Je mi trapné se ptát před nimi, tak to nechám na lepší příležitost.

Africký zápisník mladého medika

Naproti tomu Nicolas nebo Nic, jak mu ostatní zkráceně říkají, je vyloženě floutek. Je z nás nejmladší a zatím moc neví, co od života a medicíny chce. Rád se baví s přáteli, dívky se mu více líbí z Brazílie než z Kolumbie – prý v tom je rozdíl a někdy mi to ukáže, když za ním přiletím do Kolumbie. Také se dozvídáme trochu více o tom, jak to mají v Kolumbii s drogami po Ve zkratce – tvoří smrti Escobara. To sem ale nepatří… drogy stále místní Ryby k večeři jsou skvělé, ale nedostali značnou část jsme k nim žádné příbory, a tak při mytí ruekonomiky. kou doufám, že voda na místních toaletách je alespoň trochu čistá. Minimálně salát k rybám jsem vynechal. Nerad bych měl průjem hned druhý den po příletu, když jsou moje náhradní spodky kdovíkde. Egyptské aerolinky mi zopakovaly stejné fráze, které jsem slyšel ráno. Rodičům jsem o svém ztraceném kufru zatím neříkal, nechci je zbytečně plašit. ( foto 8)

Den 2: Boháč Druhý den ráno vstáváme s Bencem dřív a jdeme se trochu projít po okolí. Přebíháme rušnou cestu, která nám vede kousek od domu, míjíme pár sousedů při ranní modlitbě a zamíříme na místní tržiště, kde chceme sehnat něco ke snídani. Výběr ovoce je tu krásný, to se musí nechat. Vybírám si mango a pár banánů. Celkovou útratu 20 súdánských liber platí Bence, protože já stále nemám vyměněné dolary. Po snídani mi můj maďarský kámoš půjčuje své bílé oblečení, abych druhý den po sobě nevypadal v nemocnici jako turista. Nakonec vypadám jako osel, protože Bence je vyšší než já a po jeho kalhotech si šlapu. Bence právě dokončil pátý ročník na univerzitě v Budapešti a tuto stáž má v rámci předstátnicové chirurgické přípravy. Po škole by se chtěl věnovat právě chirurgii, a tak si přijel do Súdánu rozšířit obzory a doufá, že se dostane k co nejvíce výkonům, které by si mohl zkusit. Pokud by byl superhrdina, jeho superschopností by byla přátelskost, kterou by se dala doslova osladit káva. Jedeme dnes do nemocnice spolu. Opět nás veze Mohamed, který má zase více než hodinové zpoždění. V nemocnici je operační den a jdeme tedy přímo do filtru (víceméně šatna, ve které se převlékají a umývají chirurgové, než vstoupí do operačního traktu). Jedná se o moji „sálovou premiéru“ a připadám si trochu jako slepé hříbě, které musí Bence provést filtrem až na sál, kde na mě nehezky zahlíží instrumentářka, když se přiblížím na metr k jejímu sterilnímu stolku. ( foto 9)

na mediky jné všude na světe. Nehezky Toto je pravděpodobně ste u i Thajsku, ku, na Slovensku, v Súdán zahlíží instrumentářky v Čes to tak své súdánské zkušenosti. Je kde jsem byl na stáži rok po u. a je to tak naprosto v pořádk trochu součástí jejich povahy 21