Issuu

Tereza Boučková Hodiny tikají

Odeon

HodinyTikaji===sazba1===text-ok.indd 3

Šedesát plus jeden fejeton o životě

21.04.2022 15:27:06

HodinyTikaji===sazba1===text-ok.indd 4

21.04.2022 15:27:06

Po přeslici I Minulost mává nám Z českých luhů a hájů Duch lebky a spol. Závod s časem New York! V dobrém i zlém Co je v manželství nejdůležitější!? Nejsložitější systém ve vesmíru Event v Rudolfinu Druh odvahy Zázraky se dějí v listopadu

6—7

HodinyTikaji===sazba1===text-ok.indd 6

21.04.2022 15:27:06

HodinyTikaji===sazba1===text-ok.indd 7

21.04.2022 15:27:07

Po přeslici I Je první den roku 2017. Po silvestrovské noci, připomínající víc válku než veselí, vyšlo slunce. Venku, všude, kam oko pohlédne, vykreslil mráz křehké bílé krajkoví. Krajka je na drátěném plotu, na brance, na stromech, na střechách domů kolem, na lopatě zapomenuté v zahradě. Slunce vše ozařuje přes opar mlhy, zvedající se i v desetistupňovém mrazu z nedalekého údolí. Poslouchám poslední CD Leonarda Cohena You want it darker. Poslouchám píseň Leaving the table (Opouštím stůl) a přitom si ke stolu sedám. Je to nádherná píseň. Jímavá, prostá, hluboká. Je v ní všechno, co může člověk říct, když má čas loučit se s životem. A když je básník a muzikant par excellence, jakým Cohen byl. Vzpomínám na lidi, kteří v minulém roce zemřeli a kteří v mém světě zanechali silnou stopu. Myslím na Leonarda Cohena, Věru Čáslavskou, Radima Hladíka. Opustili stůl, jsou ze hry, jak zpívá Leonard, ale stejně jako Leonard tu pořád nějak budou. Skrze své činy, své lidství, svou statečnost, nadání a práci, do níž to nadání svou pílí přetavili. Rekapituluju si, co se mi v minulém roce líbilo tak, že to ve mně ještě dlouho rezonovalo.

8—9

HodinyTikaji===sazba1===text-ok.indd 8

21.04.2022 15:27:07

Almodóvarův film Julieta. Skvěle natočený (nádherné, silné, barevně prokomponované záběry, které se dnes ve filmu tak málo vidí a které v televizi nevyniknou), skvěle napsaný (podle povídky Alice Munroové) a skvěle zahraný. Je to film, který můžou opravdu ocenit a pochopit především ženy, mámy. Pedro Almodóvar natočil hlubokou sondu do ženské duše, ale i do soukolí života, kdy náhody a nehody zamotají klubko rodinných a rodičovských vztahů stejně křehce a neuchopitelně, jako kreslí mráz své krajkoví. Tak jako se v teple mrazivé krajkoví z ničeho nic a přitom navždy rozplyne, stejně se to může stát se vztahy uvnitř rodiny. Kolik nedorozumění a drobných nenápadných detailů vytvoří drama, tragédii, kterou nelze odestát. A kolik úsilí a smutku (a další rodinná tragédie) způsobí, že k sobě matka s dcerou zase najdou cestu. Koncert Prague Cello Quartet v rámci festivalu Talichův Beroun. Čtyři hráči na violoncello – Jan Zvěřina, Petr Špaček, Jan Zemen a Ivan Vokáč – předvedli něco, co jsem na koncertu vážné hudby zažila jen u Jiřího Stivína a jeho Pocty svaté Cecílii, což není tak úplně standardní vážnohudební projekt. Prague Cello Quartet předvedl, že klasická muzika se dá prezentovat tak, že se nejen výborně a se vší vážností zahraje, ale taky se v pauzičkách mezi skladbami proloží chytrým suchým pěkným anglickým humorem. Stalo se, že jsme se my, diváci a posluchači v sále, chvílemi fakt popadali smíchy za břicho. Čtyři mladí muzikanti nám dokonce v průběhu koncertu předvedli malou divadelní krásně potrhlou etudu (trochu mi to připomínalo senzačně ulítlé improvizace Jaroslava Duška a jeho přihrávačů), kterou dokázali zahrát a načasovat tak, aby skončila v nejlepším. (To je dnes taky velké umění, skončit v nejlepším, tati, klobouk dolů!) Nakonec nám ti čtyři vio-

:56 9 Y HodinyTikaji===sazba1===text-ok.indd 9

21.04.2022 15:27:07

loncellisté zahráli i hity na přání – a to byl odvaz na entou a obrovské juchuchu, které spořádané berounské publikum zažilo v rámci festivalu Talichův Beroun jen jednou, když tu vystupovala Ida Kelarová se svým dětským souborem Romano Drom. To sice byl odvaz, ale nebyla to tak čirá, báječná a osvobozující sranda. Představení August August, august v Divadle ABC. Tuhle hru, kterou napsal Pavel Kohout před padesáti lety, zasadil režisér Ondřej Zajíc do dnešní doby pokleslé, agresivní zábavní produkce. Hra o kontrastu tvrdého byznysu a Augustovy dětsky prosté naivity pořád funguje. Všichni herci se mi moc líbili, ale hlavní představitel, August, Zbigniew Kalina, byl přímo skvělý. A scéna, ve které si sám v posteli rodí svého synka, je přímo rozkošná. Tohle divadlo určitě stojí za vidění. Knížka povídek Edgara Dutky Matka vzala roha. Přečteno s radostí a rozechvěním. Je to volné pokračování Dutkovy nejlepší knížky (aspoň pro mě) U útulku 5. Když jsem si o jeho novince povídala s kamarádkou, říkala, že ty příběhy jsou dnes jako science fiction. Ano, povídky totiž začínají příběhem Dutkovy maminky, která vzala roha z komunistického vězení v padesátých letech, podařilo se jí utéct přes hranice do Rakouska a dostat se až do Austrálie, zatímco její dvě děti tu skončily na čas v sirotčinci a nadlouho jako rukojmí komunistického režimu. Další smutně humorné povídky vyprávějí o tom, jak se mladý muž se škraloupem potomka mámy, která odtud zdrhla, vypořádává se životem bez rodičů (táta neznámý), jak tvrdohlavě hledá svoji cestu a jak nikdy opravdový, hluboký vztah se svou mámou nenaváže, i když jí byl později párkrát blízko. To křehké rodinné předivo. Ten pocit, když je chlapec mámou opuštěn…

10 — 11

HodinyTikaji===sazba1===text-ok.indd 10

21.04.2022 15:27:07

Zážitek z provedení České mše vánoční Jakuba Jana Ryby v kostele svatého Jana Křtitele ve Svatém Janu pod Skalou den před Štědrým dnem. Dirigoval ho s augustovsky prostou radostí a entuziasmem Haig Utidjian, dirigent, který se všemi sólisty i sborem zpíval jejich party a který na konci koncertu rozezpíval celý kostel koledou Narodil se Kristus Pán. Nečeskou češtinou nás předtím požádal, abychom zazpívali nejen první, ale i druhou sloku, abychom ten večer zazpívali aspoň dvě sloky, požádal nás o to Brit arménského původu, narozený na Kypru, který musel zakotvit v České republice, protože nade vše miluje českou muziku. Nakonec jsem se ale nemohla dočkat, až půjdeme na první svátek vánoční na tradiční koncert Petra Vondráčka a jeho Lokomotivy do bývalého kina v Loděnicích. Kdysi jsem si o Vondráčkovi myslela (samozřejmě aniž bych na něm kdy byla), že je to frajer libovej. A on je přitom nadaný, výborný muzikant a zpěvák, nadšeně hrající rock’n’roll, a má kolem sebe i výborné muzikanty. Večer vrcholí tím, že si všichni vymění nástroje, aniž by na vteřinu přerušili skladbu, kterou hrají. Vondráček se přesune od klavíru k sólové kytaře, sólový kytarista k basové, basák jde za bicí a bubeník zasedne za klavír – a všichni jsou zase a znovu skvělí a pokaždé nás rozpálí do žhava. Není nic lepšího než protrsat se, rychle a zběsile, až k novému roku. Ať je nádherný!

:57 9 Y HodinyTikaji===sazba1===text-ok.indd 11

21.04.2022 15:27:07

Minulost mává nám Stejnojmennou píseň napsal a zpíval Jaroslav Hutka v době, o níž je tu řeč. Půjčila jsem si jeho titul, neboť můj měl být: Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ale Hutkova dávná píseň, kterou vřele doporučuju k poslechu, je přesně o tom všem. Kdo nic nedělá… Tato stará a u nás v minulém režimu velmi oblíbená pravda má stále svoji platnost. I když se dá vyložit všelijak, výsledek je týž. Všichni, kdo se po okupaci naší země v roce 1968 mlčky a tiše (a většinou neradi) se stavem věcí veřejných smířili a nic proti němu nepodnikli, mají dnes čistý štít. Dokonce i všichni, kdo politické perzekuci aktivně pomáhali – jen samotných příslušníků Státní bezpečnosti bylo prý kolem třinácti tisíc (a desítky tisíc lidí s nimi nějak spolupracovaly) – jsou paradoxně taky čistí. Lustrační zákon, prověrky Národního bezpečnostního úřadu, to jsou dnes cáry papíru, které nic neznamenají. Paradoxně jsou po sametovém převratu nejvíc na ráně ti, kteří proti minulému režimu bojovali a někteří se s ním taky zapletli. Tušil snad někdo v těch strašných časech reálného socialismu, prošpikovaných estébáky a jejich donašeči, že jednou skončí? Vždyť režim, založený na faktu ohromné síly okupační armády a postavený na strachu a vydírání svých obyvatel přes práci a především přes děti, to měl zmáknuté na věčné časy! Koho by napadlo, že se u nás ty věčné časy tak náhle a bezbolestně zhroutí? Že

12 — 13

HodinyTikaji===sazba1===text-ok.indd 12

21.04.2022 15:27:07

se otevřou archivy. Vyplavou na povrch informace, které měla spolknout tajná věčnost. Archivy Státní bezpečnosti ovšem neobsahují důkazy o tom, jak se chovali její příslušníci, a tak se dnes ti, kteří tlak na obyvatele socialistického Československa páchali, nesoudí. (Za násilí při výsleších jich bylo tak nějak odsouzeno na prstech jedné ruky – jakkoliv právě prsty při své práci některým vyslýchaným rádi pálili.) Nesoudili a nesoudí se ani čelní představitelé komunistické strany a vlády, kteří ten estébácký teror proti skupině nepoddajných obyvatel nařizovali a kryli. Gustáv Husák si umřel pěkně v klidu, Lubomír Štrougal si žije pěkně v klidu, Milouš Jakeš to samé v bledě modrém a ještě žvaní v televizních dokumentech o časech minulých, jak nikdo nikomu v ničem nebránil… A baterie malých a přesto veledůležitých udavačů a tajných spolupracovníků, špiclů, spíš slouhů, kteří uměli svým donášením ztrpčit život i v těch nejsoukromějších sférách a intenzivně tak spoluvytvářeli tu zastrašující fízlovskou všudypřítomnou moc, taky nic. Na paškál se dostávají lidé, kteří proti režimu aktivně vystupovali, na kterých StB pracovala, jež honila, vyslýchala a některé i věznila. Největší paradox naší svobodné doby je fakt, že při odhalování těch, kteří svoji disidentskou roli nezvládli, kteří se zlomili anebo jen hráli svoji hru, při níž něco řekli a někoho shodili v domnění, že tím pomůžou své věci, a mysleli si, že mají vše pod kontrolou a jsou to oni, kdo tahají za delší kus provazu… zkrátka největší paradox je ten, že tyto lidi odhalujeme na základě záznamů a zápisů jejich, pardon, našich estébáků, fízlů. Cibulkovy seznamy. Vzpomínám si, jak jsem je, hned co po revoluci vyšly, někde v Praze koupila a doma je pak otvírala velmi rozechvěle. Věděla jsem sice, jak jsem se při

:58 9 Y HodinyTikaji===sazba1===text-ok.indd 13

21.04.2022 15:27:07

výsleších chovala a že jsem kromě jednoho výslechu, který mi přišel dokonale směšný (ptali se mě totiž, kolik mi táta posílá z ciziny peněz, a on mi přitom žádné neposílal), nikdy nic estébákům nepodepsala, věděla jsem to a stejně jsem se bála, že v nich budu uvedená. Příslušníci Státní bezpečnosti byli ze své podstaty podlí. Kdo z nich si myslel, že dělá dobrou věc? Jejich pracovním nástrojem byla, kromě zastrašování, taky faleš. A nabízení milostí! Byly tak lákavé. A vypadaly nevinně. Estébáci byli ovšem kariéristi. A srabi, kteří by svoji pozici jistě neohrozili vytvořením třeba fiktivního spolupracovníka. Oni přece moc dobře věděli, co je fízlování. Jazzová sekce byla v době totality a zákazu všeho, co zavánělo svobodou, jako zjevení. Sháněli jsme s mužem vše, co vydala. Skvělé Jazz – Bulletiny, pojednávající o současné muzice, která se k nám ze světa dostávala tak těžko, ale i sešity edice Jazzpetit, kde myslím doma poprvé vyšel Hrabalův román Obsluhoval jsem anglického krále. Sekce vydávala také publikace s pracemi předních českých (zakázaných) výtvarníků a fotografů; edice se jmenovala Situace. Mohli jsme tak vidět věci od Adrieny Šimotové, Stanislava Kolíbala, Emily Medkové… Od roku 1974 do roku 1980, kdy byly definitivně zakázány, organizovala Jazzová sekce skvělé Pražské jazzové dny. Chodili jsme na ně a byli u vytržení. Tehdy byl v Lucerně úplně jiný svět než ten, z něhož jsme do sálu přišli. Činnost sekce byla široká a kvalitní; její vynikající grafickou podobu obstarával Joska Skalník. Byla i velmi potřebná. Obzvlášť pro mladé lidi mimo Prahu znamenala jediný a jedinečný zdroj pravdivých informací. Její hlavní protagonisté byli v osmdesátých letech odsouzeni k podmíněným trestům a dva z nich, Vladimír

14 — 15

HodinyTikaji===sazba1===text-ok.indd 14

21.04.2022 15:27:07