Mandy Robotham
Dívka z Berlína
Divka z Berlina_001-320.indd 3
31.08.22 9:57
Přeložila Ingeborg Fialová
Originally published in the English language by HarperCollins Publishers Ltd. under the title The Berlin Girl © Mandy Robotham 2020 Translation © Euromedia Group, a.s. 2022, translated under licence from HarperCollins Publishers Ltd. „The author asserts the moral right to be acknowledged as the author of this work”. ISBN 978-80-249-4823-2
Divka z Berlina_001-320.indd 4
31.08.22 9:57
Pro Halley, mou dobrou kamarádku. Díky za všechny ty dlouhé rozhovory u kafe.
Divka z Berlina_001-320.indd 5
31.08.22 9:57
Poznámka autorky Pohled do ukončené historie je báječná věc. Nikde to neplatí víc než u druhé světové války, v jejímž začátku nikdo nemohl tušit, jaké utrpení a jaká zvěrstva přinese a vplete je jako temná vlákna do koberce lidských dějin. Zajímala mě doba před jejím vypuknutím, kdy se sice již děly strašné věci, jež se ale nedají srovnávat s tím, co přišlo pak, během holocaustu. Historická epocha se tu rozpadá do dvou částí: před Osvětimí, Dachau a Sachsenhausenem – a po nich. Dříve než a potom co humanita sklouzla až na samé dno. Míru toho úpadku nemohl patrně předpovědět nikdo, ale byli tu lidé, kteří už časně varovali před Hitlerovou nenasytnou touhou po světovládě a kteří jako první vzdorovali nadcházející bouři. Podle mých rešerší to byli především novináři sídlící v Berlíně a okolí, kteří opakovaně varovali před konfliktem, jenž byl na spadnutí. Na prvním místě William L. Shirer z CBS. Bohužel je tehdy svět, zejména klíčoví politici, neposlouchal. Mezi novináři bylo ve 30. letech i několik žen – Nancy Caldwell Sorelová o nich napsala knihu Ženy, které psaly válku (Women Who Wrote the War): o Sigrid Schultzové, mazané židovské reportérce, která svedla obojí, být současně přítelkyní i odpůrkyní nacistických hlavounů, o Clare Hollingworthové, která svým varováním, že nacisté co nevidět napadnou Polsko, předběhla všechny ostatní. Martha Gellhornová, které se říkalo 7
Divka z Berlina_001-320.indd 7
31.08.22 9:57
Mrs. Hemingway, se sice nepohybovala v berlínských kruzích, ale pro mě zůstává hrdinkou. Její excelentní biografie od Caroline Mooreheadové se čte jako seriózní literatura faktu, ale také jako úžasný dobrodružný román. Také jsem byla novinářkou (než jsem se začala věnovat porodnictví a spisovatelství), ale psala jsem jen o nevzrušivých lokálních prkotinách. Vůbec jsem si neuměla představit odvahu těchto žen, které se navíc musely prosadit mezi muži a byly všemožně limitovány tehdejší směšnou etiketou. Měly odvahu probořit různá tabu – nejen ve své novinářské práci. V dobách před sociálními médii, Twitterem a Facebookem, to byly právě noviny a rádio, které lidem otevíraly okna do světa. Podobně jako fiktivní Georgie jsem chtěla prozkoumat, co znamenala blížící se válka pro obyčejné lidi, pro život rodin, jako byli Amselovi. Jejich životy visely na vlásku a celé měsíce, celá léta nevěděli, zda jejich svět, na který byli zvyklí, který důvěrně znali a na nějž spoléhali, najednou ve zlomcích vteřiny nezmizí jenom proto, že je udá uražený soused nebo si někdo bezděky pustí na gestapu pusu na špacír. Tyhle pocity popsala ve svých vzpomínkách Útěk z nacistického Německa a hledání vlastní cesty Irene Matthewsová. Když jsem v Anglii během coronavirových uzávěr četla a redigovala její knihu, napadalo mě: nějaký pitomý virus nás rozdělil na dlouhé týdny a měsíce, ale tehdy bestiální rozmar jediného muže rozdělil lidi na věky. Pořád tomu nemůžu uvěřit. To, že jsem do románu přidala Amselovy, souvisí s mou rodinnou historií. Ta je poměrně nesourodá, takže jsem až nedávno zjistila, že můj dědeček z otcovy strany byl žid. Před válkou žil patrně na severu Londýna. Můj vlastní otec ho znal velmi málo a v židovské víře nebyl vychován. Samozřejmě mě zajímalo, jak se moji židovští předkové do Anglie dostali, zda je 8
Divka z Berlina_001-320.indd 8
31.08.22 9:57
sem z Evropy vyhnal německý nacismus. I tahle rešerše byla jako dobrodružná cesta: číst všechny ty bystré, inteligentní články v zahraničním tisku, pročítat stovky novinových stránek! Nejlepší byly články v News Chronical, odvážné, optimistické (a reklamy na hořké fazole tam byly taky, přísahám). Ti, kdo mě znají, vědí, že miluju redakce novin, ten horečný ruch, zběsilé bušení do psacích strojů – byť vlastně žádné psací stroje už dávno neexistují –, spěch před uzávěrkou večerního vydání a tu úžasnou kamarádskou atmosféru ve velké kanceláři Evening Standardu, kde jsem nějaký čas pracovala. Někdo říká, že dnešní noviny jsou zítra leda materiál na balení odpadků. Já to vidím jinak. Ať žijí tištěné noviny!
9
Divka z Berlina_001-320.indd 9
31.08.22 9:57
PROLOG Plány Berlín, 23. července 1938 Major Hugo Schenk za sebou zaklapl dveře cely, takže nářek uvnitř se ztlumil. Zastrčil si pistoli do pouzdra a s novou energií vyběhl po schodech. Když vstoupil do denního světla a zamžoural do slunce, nálada se mu ještě o trochu zlepšila, ale zároveň si koutkem oka všiml malé krvavé skvrny, která hyzdila manžetu jeho jinak dokonale čisté a vyžehlené uniformy. Flíček byl sice maličký, ale vadil mu. Snažil se ho prstem odstranit a vztekal se, když to nešlo. V poslední době si málokdy musel sám špinit ruce, ale dnes se k životně důležitým informacím potřeboval dostat rychle a objekt byl vyloženě paličatý, takže nezbylo, než aby sám přiložil ruku k dílu. Mohl být vlastně rád, že si odtamtud odnesl jen tu malou skvrnu na rukávu. Teď už tam snad všechnu tu krev a ostatní tělní tekutiny uklidili. Ale stejně ho ten flek dožíral, má odpoledne schůzku s Himmlerem a šéf gestapa jistě očekává, že přijde bezvadně upraven, uniformu zapnutou až ke krku, byť bylo pořádné horko. Když si sedl ke stolu ve své kanceláři, zálibně pohlédl na čtyři čistě srovnané a úpravným rukopisem popsané šanony připravené pro Himmlera: Židi. Cikáni. Svědci Jehovovi. Ostatní 11
Divka z Berlina_001-320.indd 11
31.08.22 9:57
nežádoucí. Vedle šanonů ležely na stole desky s plány dalších akcí. Ano, Himmler bude spokojen. Znovu se snažil seškrábnout krvavou skvrnu z rukávu, když zazvonil telefon. „Ja?“ „Promiňte, majore, že ruším. Právě jsem dostal zprávu o vašem pobočníkovi. Musím vám bohužel sdělit, že měl nehodu. Zahynul v autě. On a žena.“ Schenk tiše zaklel. K té pitomé skvrně ještě tohle. Bylo to mrzuté, přijít o spolehlivého člověka, který ho navíc uměl udržovat v dobré náladě. Dobrý diplomat, dobrý nacista, schopný člověk. Musí teď pronést nějakou kondolenci, pár přívětivých slov: „To je mi moc líto. Myslím, že měl nějaké děti. Víme, jestli o ně bude postaráno?“ Hlas na opačném konci si rozpačitě odkašlal: „Ta žena nebyla jeho manželka, pane.“ „Aha, rozumím. Tak prosím pošlete jeho ženě kondolenci a květiny a ujistěte ji, že zaplatíme pohřeb.“ „Ano, pane.“ „Máme za něj nějakou náhradu?“ „Ano, pane, někdo mě napadá. Mladý a velmi bystrý. Nachystám všechny potřebné papíry, abyste se s ním mohl co nejdříve setkat.“ „Dobře. Heil Hitler.“ Schenk položil telefon do vidlice a znovu mu do očí padla krvavá skvrna na rukávu: Zasraní židi. Proč musejí mít tolik krve?
12
Divka z Berlina_001-320.indd 12
31.08.22 9:57
1
Horko a prach Londýn, 23. července 1938 Georgie seděla s očima upřenýma na strop osvětlený tisíci žárovkami lustrů a všimla si několika velkých pavučin v koutech. Londýnský Ritz si sice stále ještě udržoval svou slávu a pověst, ale do jeho temných zákoutí se vkrádal prach a smutek. Georgii to pomyšlení ale uklidňovalo. Je-li to tak, že Ritz skrývá pod svou nablýskanou fasádou všelijaké smetí, pak totéž patrně bude platit i pro jeho nóbl návštěvníky, a Georgie se tu nemusí cítit jako vetřelec a hochštapler. Zavrtěla se na židli, bylo jí horko. Zachytila pohled barmana a nasadila sebejistý úsměv. Nechtěla, aby si myslel, že zůstane u stolu sama, na ocet. Díval se na ni dost útrpně. Jestlipak si i ostatní v sále všimli, jak nešikovně se pohybuje, jak jsou jí krátké šaty, které si vypůjčila od sestřenice, jež byla o hlavu menší než ona, jak ji tlačí boty, jak trpěla, když ji přišel vyzvat k tanci vyhlášený svůdník z jejich redakce a ještě jí ty malé střevíčky pošlapal? Po nekonečně dlouhé skladbě se mu vysmekla a utekla k baru, kde teď seděla a usrkávala martini. Taneční parket byl plný, motali se tu kolem sebe zahraniční korespondenti, novináři, 13
Divka z Berlina_001-320.indd 13
31.08.22 9:57
editoři a fotografové a svorně švitořili u stolů. Letní novinářský bál dal zapomenout na všechny rivality na Fleet Street – kdo čapnul prvenství s touhle story, kdo chytil tu nejexkluzivnější hvězdu k rozhovoru, kdo měl největší titulky a nejvyšší prodej. Georgii ta atmosféra opájela stejně jako koktejl, do kterého jí barman přimíchal – asi ze soucitu – kapku vodky. Z horka, hudby i alkoholu se jí točila hlava, ale pryč by nešla za žádnou cenu. „Sedávej, panenko, v koutě?“ Georgie se bleskurychle otočila za hlasem, její blond kudrny se při pohybu rozvlnily. Lekla se, že ji redakční svůdník přišel vyzvat k dalšímu tanci, ale hlas byl cizí. Přikývla a vystrčila nohu: „Já bych tancovala, ale moje boty nechtějí.“ „Ach,“ cizí chlapík si opřel loket o barový pult a kývl na barmana. Protože zmlkl, začala Georgie zase pozorovat ruch na tanečním parketu. Přesto si toho, kdo ji oslovil, měřila koutkem oka: Byl vysoký, štíhlý a zdálo se, že mu není horko. Všiml si, že se na něj Georgie dívá, a otočil k ní hlavu: „Jste tu něčí host?“ Vlastně to byla dost drsná otázka, jako by jí ten člověk naznačoval, že sem nepatří, že už na první pohled vypadá jako vetřelec. Georgie chvíli uvažovala, jestli se má urazit, nebo ne, pak se ale usmála a řekla: „Jsem tu se svým šéfem. Pracuju v Chroniclu.“ „Aha. Komu tam děláte sekretářku?“ Georgie se znovu zarazila, pak odněkud z hloubky vydolovala úsměv a odpověděla: „Dělám s Henry Petersem.“ Ať už byl neznámý kdokoli, jméno nejváženějšího muže z Fleet Street už musel někdy slyšet. 14
Divka z Berlina_001-320.indd 14
31.08.22 9:57
„Och,“ vydechl. Neumí nic jiného než och a aha? pomyslela si Georgie. To tedy asi nebude novinář, když má tak chudou slovní zásobu. „A vy?“ zeptala se. Vlastně neměla valnou chuť se s ním bavit, ale alkohol jí dodával rozvernosti a odbourával zábrany. „Já dělám v Telegrafu, zahraniční redakce,“ odpověděl a hrdě vypjal hruď. „Aha,“ opičila se Georgie. Aha umím taky. Pak zas oba mlčeli a dívali se na parket. „Je to divné,“ pronesla nakonec Georgie, které už to mlčení bylo dlouhé, „vidět tolik novinářů s manželkami. A jak se umějí slušně chovat, jak se usmívají.“ Zmlkla a zvedla k němu oči, jestli její poznámku považuje za vtipnou. Jen si odkašlal. Asi teda ne. „A co vy? Na lovu?“ kývla hlavou k jeho levé ruce prosté snubního prstenu; pak se trochu lekla své přímosti. Udiveně zavrtěl hlavou. „Ne, proboha, to ne,“ odpověděl rozhodně a v modrých očích se mu zablýsklo. „Tahle doba určitě není vhodná k tomu, aby se člověk vázal.“ „Fakt?“ Georgii začal ten rozhovor bavit. „Co Martha Gel lhornová? Ta se vám nelíbí?“ „Myslíte Mrs. Hemingway?“ loupl po ní pohledem. „Myslím, že by se miss Gellhornové nelíbilo, že ji stavíte do Ernestova stínu. Za španělské války psala stejně dobře jako její slavnější milenec. Jestli ne lépe.“ Znovu se na ni udiveně podíval, jako by chtěl říci: Co, sakra, může vědět pitomá sekretářka o kvalitní reportáži? „Záleží, jak se na to díváte,“ podotkl nakonec vyhýbavě a dodal: „A manželství stejně není nic pro mě.“ „Ach,“ povzdechla si Georgie znovu a rozhodla se, že už ho nechá na pokoji. Nestojí za to, aby si na něm brousila svůj důvtip. Odvrátila od něj zrak a zadívala se parket, kde to ve světle 15
Divka z Berlina_001-320.indd 15
31.08.22 9:57
lustrů žilo. Zavrtěla se na stoličce, možná s ní trošku zacloumalo martini s vodkou. Vyložil si to jinak. „Nechcete si zatancovat?“ Georgie ukázala na své střevíčky: „Obávám se, že pro moje nohy to tu dneska není.“ Zabodl do ní své modré oči, beze slova vstal, odkráčel k parketu, kde usápl první ženu bez doprovodu, která mu přišla pod ruku, a doslova ji odtáhl k tanci. Georgie dopila skleničku a kývla na číšníka, že chce další. Přestože ji tlačily boty a ramínka se jí zařezávala do kůže, jí ten večer v Ritzu připadal náramně zábavný.
16
Divka z Berlina_001-320.indd 16
31.08.22 9:57
2
Paranoia Berlín, 28. července 1938 Slunce se sklánělo k berlínskému obzoru. Ulicí plnou lidí skoro běžel. Sotva popadal dech, pot se mu řinul po zádech, cítil, jak se na něj lepí košile. Nohy se mu chvěly, mozkem mu běžely divoké útržky. Paranoia a strach jsou dokonalé palivo. Měl by se ohlédnout dozadu, jestli ho někdo nesleduje? A kdyby sledoval, uměl by ho setřást? Musí se dostat domů! Na rohu před ulicí, kde bydlel, se zastavil u plakátového sloupu a předstíral, že si čte politická provolání a vyhlášky. Koutkem oka se díval za sebe do směru, odkud přišel. V hloubi duše věděl, že ten sžíravý strach, který má, je iracionální, ale nemohl si pomoci. Naštěstí nezahlédl nikoho podezřelého. Určitě ne žádného gestapáka. Ale jak vlastně vypadá takový gestapák? V létě na sobě určitě nebude mít ten legendární dlouhý kožený kabát. Rozběhl se ke svému domu. „Rubine! Ty už jsi doma?“ Sára vyběhla z kuchyně a utírala si ruce do zástěry. „Vyhodili tě z práce?“ Najednou vypadala vyděšeně. Potřebovala Rubinův výdělek, aby uživila rodinu. „Ne, ne,“ uklidňoval ji, „všecko je v pořádku. Měl jsem náhodou práci tady blízko,“ zalhal. „Co dělá Eliáš?“ 17
Divka z Berlina_001-320.indd 17
31.08.22 9:57
„Je v pořádku, trochu se uklidnil. Myslím, že teď spí.“ „To je dobře. Nikdo se po něm nesháněl?“ „Ne, proč? Kdo by se měl shánět?“ dívala se na něj udiveně a nervózně. „Tos přišel domů dřív jen proto, aby ses zeptal, jak se daří mému bratrovi?“ Sára měla pravdu, Rubin se nikdy nevracel domů dřív než večer, celé dny se sháněl po nějaké práci: Jezdil s taxíkem, tlumočil turistům, prodával v obchodě. „Ne, to ne,“ zabručel Rubin. „Ale musím si s tebou o něm promluvit. Pojďme do kuchyně.“ „Já tomu nerozumím,“ řekla Sára a stiskla hrnek s kávou oběma rukama. „Myslíš, že si pro něj můžou přijít jen proto, že nemá práci? Zavřít ho za to? Ale je přece nemocný, není kriminálník.“ Rubin se napil řídké světlehnědé tekutiny a tiše vzdychl. Jeho žena Sára sice nebyla naivní, věděla dobře, jak to chodí v hlavním městě tisícileté Říše, ale byla příliš hodná, neuměla si představit, čeho všeho jsou schopni. „Neříkají tomu vězení, říkají tomu tábor, ochranná vazba.“ „Ochrana proti čemu?“ zkrabatila Sára čelo. „Staráme se o Eliáše od té doby, co se mu stal ten úraz. Není nikomu na obtíž. A už vůbec ne téhle vládě…“ „Já vím, miláčku, ale strana si to nemyslí. Navíc je Eliáš žid, takže má dva záporné body.“ „Jsi si jistý? Nejsou to jen poplašné zprávy?“ „Nejsem si jistý, ale myslím, že to nesmíme riskovat. Musíme Eliáše chránit, jak nejlépe to dokážeme.“ „Tak co budeme dělat? Nemá nikoho, kdo by se o něj staral tak dobře jako my. Kam by šel?“ Rubin zvedl oči ke stropu, jako by skrz něj mohl vidět půdu nad třetím podlažím, se zaprášenými, červotočem prožranými 18
Divka z Berlina_001-320.indd 18
31.08.22 9:57
trámy a pavučinami ve všech koutech, kam škvírami v prknech na střeše proudilo denní světlo a v zimě studený vítr. „Ne, Rubine!“ vykřikla Sára. „Je to můj bratr, nemůžeme ho dát na půdu. Ne v tomhle horku. A vůbec, ne! Už tak to má v životě těžké.“ Rubin se neodvážil říci, že jestli je pravda všechno to, co slyšel, budou to mít v životě těžké všichni a možná víc těžké, než se dá přežít. Nedávno slyšel v hospodě dva muže, jak si povídají o synovi jednoho ze sousedů, který byl vždycky „trochu pomalý“, jak tomu říkali. Přišli si pro něj dva vojáci wehrmachtu a bez vysvětlení ho odvedli pryč. Rodiče netušili, kde je. Rubin tomu hovoru tehdy nevěnoval pozornost, byla to jen další historka do sbírky všech těch děsivých a smutných, které provázely židovské osudy v posledních letech. Dnes ráno ale zaslechl jiný útržek hovoru, který mu zvedl žluč. Dva důstojníci SS postávali před hotelem Kaiserhof, oblíbeným lokálem nejužšího kruhu Hitlerových lidí, a nonšalantně kouřili. Rubina si nevšimli, mluvili o jakési „úklidové operaci“. Rubinovi chvíli trvalo, než si ujasnil, o čem je řeč. Když pochopil, mráz mu přeběhl po zádech. „Začne se s retardovanými,“ řekl jeden z důstojníků, „pak přijdou na řadu nevyléčitelně nemocní a nakonec ti, co nemůžou pracovat. A pak se to tu vyčistí od židů.“ Oba se zasmáli a vyfoukli obláček kouře do vzduchu. Pak se vrátili do hotelu. Rubin se vyloupl ze stínu, kde přikrčeně stál, a rozběhl se domů. Sára na něj hleděla velkýma udivenýma očima: „Opravdu není jiná možnost?“ „Zítra tam půjdu uklidit, udělat z toho to nejlepší, co dokážu, aniž bych vzbudil pozornost.“
19
Divka z Berlina_001-320.indd 19
31.08.22 9:57
3
Odlet Letiště Croydon, 2. srpna 1938 Stála v předklonu a rovnala si punčochy, takže se do jejího zorného pole dostaly nejprve jeho boty: světle hnědé, vycíděné, drahé, ručně šité polobotky. Ty už někde viděla. Nad její hlavou zaznělo: „Ahoj, to mě těší, že vás tu potkávám.“ Georgie se narovnala a nasadila poloúsměv, který měla už tehdy v Ritzu. On se usmíval o něco vřeleji než tehdy, ale také o hodně strojeněji. „Nohy už vás nebolí?“ „Tentokrát mi padají punčochy,“ řekla a zlobila se, že jí etiketa předepisuje oblékat si punčochy v takovém horku. „Jedete na prázdniny?“ pokračoval v konverzaci. „Ne, na služební cestu.“ „Aha,“ poznamenal a zadíval se na skupinku lidí mířících ven z haly k letadlu. Aha, už zase aha. Pro Georgii to ale bylo trochu moc náhod najednou. Začalo jí to docházet. Muž naproti ní ale nic neříkal, dál se usmíval a klouzal očima po letištní hale. Modlila se, aby to, na co myslela, nebyla pravda. 20
Divka z Berlina_001-320.indd 20
31.08.22 9:57
„Taky jsem tu služebně, mám se tu s někým potkat, jenže nevím, jak vypadá. Je to někdo od vás, někdo z Chroniclu, možná ho znáte: George Young.“ Takže je to pravda! Georgie natáhla ruku a podávala mu ji: „Georgina Youngová, přátelé mi říkají Georgie…“ Otevřel pusu v údivu, paže podávaná k pozdravu klesla. „Aha,“ vzmohl se na své oblíbené citoslovce. Je to opravdu všechno, co umí říct? Nakonec zavřel pusu a vykoktal: „Myslel jsem…“ „Ano, ano, většina lidí si to myslí. Nejste první, a nebudete patrně ani poslední. Už jsem na to zvyklá.“ Stále na ni v údivu a nyní už i s trochou zklamání zíral. Znala to dobře: Většina mužů na Fleet Street si myslí, že ženy nejsou schopny být dobrými reportérkami, že by měla psát leda o módě nebo o celebritách. Georgie se narovnala v ramenou. Má za sebou volontérství, dokázala, že si tohle místo zaslouží. A teď s tím hodlá začít. Její protějšek se konečně vzpamatoval a natáhl ruku k pozdravu: „Max Spender.“ Měl studené prsty a lehký stisk. Přes tvář mu přeběhl stín, jako by se na něco upamatoval. „Nebyla jste to vy, kdo dělal rozhovor s Dianou Mosleyovou?“ V tváři měl spíš odpor než obdiv. „Ano.“ Georgie byla tehdy nadšená, že může udělat rozhovor s lady Mosleyovou, manželkou nejpřednějšího britského fašisty. Věděla ovšem, že to vyvolá skandál u ostatních vydavatelů, kterým se tenhle kousek nepovedl, a že se bude povídat, že má nějaké tajné styky. „Měla jsem dobré kontakty,“ dodala, aby předešla další otázce. Max Spender ale na ni dál hleděl s odporem a nedůvěrou. Georgie musela sebrat veškerou výdrž, aby neuhnula pohledem. 21
Divka z Berlina_001-320.indd 21
31.08.22 9:57