Juliette Morillotová
Rudé orchideje ze Šanghaje
Obsah
Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
PRVNÍ EPOCHA ÚNOS Dědeček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Keidžó 1935 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mokpcho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Karma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mukden . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zlatý Fénix . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
17 30 41 57 76 94
DRUHÁ EPOCHA ZLÝ SEN Fudžiwara . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Šanghaj, zima 1937 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Fuhsien . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Čosen bbi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
111 127 138 155
TŘETÍ EPOCHA ODDECH Cotton Mill Mansion . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 Nagata sensei . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181 Kuřárna opia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 Šanghajská Butterfly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206 Oki . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216
ČTVRTÁ EPOCHA OHEŇ Maruta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235 Lao Pang . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 250 Rudé orchideje z Chaj-nanu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 270 Orang putih cabut . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 289
PÁTÁ EPOCHA SOUMRAK Zahrady Boh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307 Kampung Merah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 323 Syonan-to . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 338 Kimiko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 361 Pikadon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 382 Epilog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 396
Poznámka autorky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 401 Slovník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 403 Chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 411 Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 413
CEJLON
Bengálský záliv
Indický oceán
INDIE
ČÍNA
BARMA
7
Sumatra
8
Singapur
9
Jáva
INDOČÍNA
Hokkaidó
Celebes
FILIPÍNY
AUSTRÁLIE
NOVÁ GUINEA
Mariánské ostrovy Saipan Guam
Tichý oceán
Tokio 10 Hirošima
JAPONSKO
TCHAJ-WAN
3 Šanghaj
Mokpcho
Keidžó 1
KOREA
Hongkong
L6 ostrov Chaj-nan
Nanking
MALAJSIE
THAJSKO
Chan-kchou 5
Čchung-čching
Peking
2
Mukden
MANDŽUSKO Charbin 4
KURILSKÉ OSTROVY
Korea (Keidžó–Mokpcho) Mandžusko (Mukden) Čína (Šanghaj) Mandžusko (Charbin) Střední Čína (Chan-kchou) Ostrov Chaj-nan Malajsie a Penang (Georgetown) Singapur Jáva (Batávie) Japonsko (Hirošima)
Nová Kaledonie
Šalomounovy ostrovy Guadalcanal
Gilbertovy ostrovy
10
8 9
7
4 5 6
3
2
1
Schéma cesty
Předmluva
Soul 1995 „Byla jsem jednou z čosen bbi. Víš, co znamená taková čosen bbi?“ Oči staré dámy zajiskří. Její vysoké a navzdory věku hladké lícní kosti se lehce lesknou. Mun halmeoni* je obchodnicí ve čtvrti Hoehjeon-dong v Soulu, v uličkách pod horou, několik metrů od podpěrných pilířů tunelu číslo 3. Prodává jablka na ulici, sedí přitom přímo na zemi za červeným plastovým košem tak velkým, že když je plný, není její droboučká postavička schovaná za ovocem vidět. Už čtyřicet let prodává Mun halmeoni jablka, občas také žvýkačky, žínky do veřejných lázní, každý den od svítání do soumraku, v létě i v zimě sedí na bobku ve výši výfuku aut, na chodníku jihokorejského hlavního města. Už několik měsíců si u ní každý večer kupuji pár kousků ovoce. „Čosen bbi? Víš, co to je?“ Toho večera mě na rozloučenou před mým návratem do Francie Mun halmeoni pozvala do pojangmacha, jednoho z těch osvětlených stanů, které v noci vyrostou v korejském hlavním městě. Prostým způsobem se tam podávají vařené mořské plody, grilované chobotnice, tyčinky z rýžové mouky v pálivé omáčce. Také se tam pije. A hodně. Sodžu, jakási lidová vodka z obilovin. Také pivo. Mun prázdní sklenku *
Mun je ženino krycí jméno; halmeoni znamená babička a v korejštině je výrazem zdvořilosti a citu. 11
Juliette Morillotová
za sklenkou, je jí už přes šedesát let, naplnila tedy svůj životní cyklus a smí hodně pít. Jako muž. „Čosen bbi? Víš, co to znamená? Čosen je výraz, jaký japonština užívá pro Koreu. Land of morning calm, země jitřního klidu, jak říkají v turistických průvodcích. Bbi, znáš to? Molla? Nevíš?“ Její prst kreslí na stůl čínský znak: etymologicky je to „díra“ pod „tělem“. Přesněji pod „mrtvolou“. „Bbi je vagína. Oslovuješ mě babičko, halmeoni, ale měla bys mi říkat čosen bbi halmeoni, ‚korejská vagíno, babičko‘. To je moje jméno. Tak mi říkali japonští vojáci.“ Stará dáma pila. Hodně pila. Stan se vyprázdnil. Zůstaly jsme samy. Mun halmeoni mluví rychle, pravidelně si odkašlává a hojně namáčí chapadlo chobotnice do pálivé omáčky. Rozčiluje se, někdy úplně nerozumím záplavě slov, přerušované japonskými kletbami. „Nevěříš mi? Nechápeš? Nebo možná nic nevíš, jsi cizinka!“ Náhle se Mun napřímí, prudce vstane a rozepne si patentky na blůze. V šeru svítí poprsí staré ženy, hladké a bledé jako slonovinová soška. Na bílé kůži rozliším tři nebo čtyři kandži, z čínštiny přejaté znaky užívané v japonštině. Mají fialovou, skoro černou barvu a sbíhají jí po hrudníku shora dolů. Báseň? Urážky? Nestačím to přečíst. „Vyřezané hrotem šavle,“ upřesňuje. Kolem temné bradavky levého prsu jsou drobné body jako sluneční paprsky. „Zamáčknuté cigarety,“ vysvětluje znovu. „Je jich šestnáct jako na japonské vlajce.“ A pak dodá: „Tisícovky žen jako já musely snášet tyhle ohavnosti. Denně jsme byly znásilňovány. A ty teď napíšeš příběh mého života.“ Z našeho setkání se zrodily tyto stránky, volný a románově zpracovaný osud Mun. Většina příkladů, příběhů a historek, které udávají tempo vyprávění, je čerpána ze vzpomínek vyvolávaných za dlouhých večerních rozhovorů. Pokaždé zaplavoval místnost příval obrazů, hluku, barev. 12
Rudé orchideje ze Šanghaje
„Poznamenej si to! Poznamenej si to! Zapsala sis to správně? Napíšeš to, slibuješ?“ Mun naléhala. Protrhla se v ní přehrada zadržovaných slov. Kataklyzmatická. Monstrózní. Abych přinesla spravedlnost pro oběti, příliš dlouho opomíjené historií, pátrala jsem i po jiných ženách útěchy v Koreji – ze severu i jihu 38. rovnoběžky –, ale také v Číně, v Malajsku, v Indonésii a v Holandsku. Je ovšem třeba pochopit i rub toho všeho, a tak jsem hledala i bývalé japonské vojáky v Šimonoseki na ostrově Honšú, v Kambodži, ve Spojených státech, kam se mnozí z nich uchýlili, aby unikli minulosti. Všechny a všichni promluvili. Zdrženlivě. S úlevou. Se slzami, smíchem, s pomocí velkého množství alkoholu; téměř infantilní slova a věty tvořily podivný leitmotiv. Jako by síla obrazů, které v nich vyvstávaly, musela být vykompenzována jazykem a intonací čerpanými v pramenech nevinnosti. Jako by se čas zastavil s krutým koncem jejich dětství. Všechna svědectví byla sebrána koncem devadesátých let. V této době bylo ještě téma žen útěchy důvěrné a tabu. Jen obtížně se získával přístup k hojné dokumentaci, která je dnes k dispozici. První, kdo se tímto námětem zabýval, byl japonský fotograf Kakou Senda, kterého zaujala fotografie žen přecházejících řeku s nákladem věcí ve svázaném plátěném uzlu neseném na hlavě, a v roce 1962 začal s pátráním pro japonský deník Mainiči šinbun. Zamlčování minulosti a neschopnost Japonců přijmout odpovědnost byly důvodem tohoto prvního pokusu o zveřejnění pravdy. Bylo však třeba počkat na odvážné svědectví, jež podala v roce 1991 v Tokiu jedna bývalá žena útěchy Kim Hak-sun, která zahájila proces proti japonskému státu, aby se konečně prolomila zeď mlčení a studu. Těch žen, korejských, čínských, ale také malajských, javánských, filipínských, a dokonce i holandských a australských, byly stovky tisíc. Žen, které byly vyrvány svému dětství, svému životu, násilím odvlečeny jako ženy útěchy (doslovný překlad japonského slova janfu) do služeb japonské armády. Něžný eufemismus pro „prostitutky“. Byly uvězněné v janjo, vojenských bordelech, které japonská armáda zřídila na okupovaném 13
Juliette Morillotová
území po masakru v Nankingu v roce 1937, a jen málo z nich mohlo žít po skončení války normálním životem. Ještě dnes, kdy je tento román znovu vydáván po letech popírání, urážek, polovičatých omluv, neúplných nebo obratně zamlčených dohod, zůstává toto organizované sexuální otroctví jablkem sváru, které otravuje japonsko-korejské vztahy. Pro Japonsko byl problém „kompletně a definitivně“ vyřešen v roce 1965 vyplacením odškodného u příležitosti smlouvy o znovunavázání diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi. Léta plynou a bývalé ženy útěchy mizí, bere si je smrt nebo zapomnění. Mezi akademickými spory, revizionistickými prohlášeními, debatami o hygienických poměrech, o národnostním zaujetí a politickém nebo humanitárním instrumentalismu zůstává problém žen útěchy sedmdesát šest let po skončení války zahalený nežádoucí mlhovinou. Mun se nikdy nechtěla dát poznat. Nechtěla, aby o ní věděly korejské asociace, zaměřené na pomoc bývalým sexuálním otrokyním, ani úřady. Mun nežila dost dlouho, aby viděla bronzovou sochu dívky v tradičním kroji hanboku, sedící na židli obrácené k japonské ambasádě. Sochu vztyčili v roce 2011 jako věčnou výčitku a dnes se z ní stal symbol boje žen útěchy. Nikdy se nezúčastnila „středečních manifestací“, které se tu od roku 1992 každý týden v poledne odehrávají. Nežádala o soucit, o omluvy ani o kompenzace. Jen o zapomenutí. Chtěla jsem pochopit, proč odmítá pomocnou ruku, která se jí nabízí, proč nechce svědčit. Odpověděla mi: „Už jsem se dost prostituovala. Od války jsem nikdy nešla do veřejných lázní. Už nikdy se nechci svléknout.“
14
PRVNÍ EPOCHA Únos
Dědeček
Jmenuji se Kim Sangmi. Jsem Korejka. Dcera temné a pohnuté historie své vlasti. Narodila jsem se v roce Gyehae (1923) ve znamení vepře, ve slušně situované rodině, kde nikdy nechyběla rýže ani peníze. Moje matka pocházela z rodiny chudých intelektuálů z provincie Kjongsang. Vzdělanců starého rázu, zaujatých četbou, literaturou a nekonečnými filozofickými debatami. Rodina mého otce má kořeny ve starých královských zemích regionu Pujo. Má působivý rodokmen, sňatky byly vždy smluvené, aby přinesly bohatství a slávu členům rodiny. Kdysi to byl mocný a bohatý klan, dnes však je zruinovaný, žije na nemnoha jitrech pozemků, které nebyly promrhány vinou hráčské náruživosti zapsané v krvi jeho členů. Moje rodina byla ovocem spojení těchto dvou klanů, Yu a Kim, spojení zrozeného ve znamení bouřlivosti, která k sobě připoutala vodu a oheň, velkorysost a malichernost, upřímnost a lež. Byl to nesourodý svazek dcery vlastenců a syna kolaborantů. Doma panovala od mého nejútlejšího dětství atmosféra zatížená dramatickým tlakem, jehož původ jsem neznala. Šedá obloha, která se mohla každým okamžikem stejně jako v tropických lijácích zatáhnout a vybuchnout. Stav poroby, v němž byla má vlast udržována, byl odpovědný za toto stále napjaté klima, za hrozbu, jež nám neustále visela nad hlavou. Dvaadvacátého září 1910 totiž přestala Korea existovat a za lhostejného přihlížení západních národů se stala jednou provincií Japonského císařství. 17
Juliette Morillotová
Kdo by se v Paříži, v Londýně nebo v New Yorku staral o tragédii, jakou prožívá malá asijská země na hranicích Číny a Japonska? Korejský lid vykrvácel po válečných desetiletích a neměl na vybranou; celých pětatřicet let, až do konce druhé světové války v roce 1945, musel snášet krutou nadvládu Japonska a jeho císaře Hirohita, démonického poloboha, který necouvl před žádným ponížením, žádným mučením, aby dosáhl svého cíle a vytvořil obrovskou říši podle svých utopických představ. Mé vzpomínky z dětství tvoří pouze nejistota a nevyřčené otázky. Jako malá holčička jsem hledala v matčiných očích světlo, jež by mě rozveselilo nebo posílilo, ale hlavně mi ukázalo lásku, kterou jsem tolik potřebovala. Urputně jsem sledovala maličké černé panenky napůl skryté protaženým obloukem víček, a představovala si, že se dívám do obrovité a bezedné studny. Ztrácela jsem se v ní, rozevírala oči v temnotě. Matka mi však nikdy nepodala ruku a světlo dál mizelo v černé hlubině jako svíčka na čele horníka. Někdy jsem z jejího úsměvu vycítila, že by mě mohla milovat. To přišla chvíle kratičká jako záblesk, kdy jsem v jejích gestech viděla lásku, křivku rtů jí zaoblil úsměv, který si navlékla s lhostejnou něhou. „Aga! Zajíc tančí na hoře, běží, běží!“ Její prsty uháněly po mém stehnu, poskakovaly a já jsem se smála. Uměla písničky a říkanky, pofoukala mi zranění, hladila mě po šíji, abych usnula, a v dobách omezení mi připravovala medové koláče sypané sezamem, které se v ústech rozplynou jako sladký dech. Neuměla mě ale milovat. Nemilovala mě. A ačkoli to usilovně předstírala, neošálila mě. Tahle intuice mého raného dětství se upevnila ve věku, kdy se rodí první vzpomínky. Matčin obraz nahradil v mé mysli obličej babičky, drahé halmeoni. Od rána do večera byla zachumlaná do svého cheone, šálu z prošívaného hedvábí; mým jediným obzorem byla její vrásčitá šíje stařeny, přetnutá stříbrným špendlíkem. Pevně usazená na babiččiných bedrech a přidržovaná látkou jsem se nad jejími rameny dívala, jak se svět kolem mne točí jako manéž. Jen se mi zdálo, že se hýbou ostatní, a ne já. 18
Rudé orchideje ze Šanghaje
Brzy jsem zažívala na těch milovaných zádech takový pocit nepřemožitelnosti, že to mou matku zlobilo. Od rána do večera zakazovala chudince halmeoni, aby mě nosila rozkročmo na zádech. Dlouho jsem nemluvila. Slova nepřicházela. Slyšela jsem je, rozuměla jim, ale jakási neviditelná zeď mě oddělovala od světa. Vesmír ticha má v sobě to dobré, že ostatním nenabízí prostor pro zlost. Tato schopnost mlčet a udusit v sobě věty dříve, než mi uniknou ze rtů, je nejvzácnější vlastnost, kterou mi odkázala matka. Až do čtyř let jsem nevydala žádný zvuk, marně jsem čekala, že se mateřské oči konečně otevřou a vydají mi své tajemství. Matka mnou nepohrdala, nedá se ani říct, že by mě nenáviděla. Bylo to horší, chovala se ke mně zdvořile, ale bez sebemenšího náznaku citu, vydávala příkazy a vyslovovala lichotky s dokonalou chladností, jako by v sobě neměla žádný cit. Chlad v ní byl ozvěnou ohně: překvapovala prudkými rozhodnutími. Když semkla rty a oči se zavřely jako pevnost, jejíž mosty se zvednou, odstrašovala okolí. Rychlost jejích pohybů sice ukazovala na živou povahu plnou zápalu, ale unylost pohledu a stále nachýlená šíje prozrazovaly nepochopitelné odmítání života. Byla jako nádherný pták uvězněný v neviditelné kleci, který by se každým okamžikem mohl vznést a znovu najít radost ze života, ale stále naráží na stejné mříže, a tak netečně padá k zemi. Babička byla pravý opak, jemná a něžná žena, která měla s matkou společnou jen jednu věc: výjimečně šikovné ruce. Halmeoni večer splétala šperky z hedvábných šňůrek. Byla jen dívka, když si jejího nadání všiml intendant královského paláce, kde se učila tkát mezi stěnami palácového prostoru vyhrazeného ženám. Její způsob mluvy se změnil, získal vyumělkovaný přízvuk. Na konci každé věty zacvrlikala jako vrabec chycený do pasti. Uměla barvit a tkát vlákno, splétat a pak v dlani zformovat změť mnohobarevných šňůrek, z nichž se nakonec po dlouhých dnech práce stávají motýl, želva nebo květina… 19
Juliette Morillotová
Po mém narození se halmeoni přistěhovala k mým rodičům a nechala dědečka samotného v Heonni-dong v jeho starém obydlí se střechou z tašek. Tohle uspořádání bylo překvapivé. V naší zemi je běžnější, že se mladé páry stěhují do domu předků než naopak. Po celé rané dětství se o mne starala výhradně moje halmeoni, v té době jsem ji vůbec neopouštěla. Když v letech 1925 a 1926 spatřili světlo světa mí bratři, najala k nim matka jednu venkovskou dívku. Navzdory nevelkému věkovému rozdílu jsem si s nimi nehrála. Žili s matkou ve dvou místnostech s vyhřívanou podlahou v hlavní části domu. Halmeoni a já jsme bydlely v bývalé dependenci vzadu na dvoře. Byl to rozkošný domeček s podlahou z vos kovaného dřeva. Nádherně svěží v létě, ale během dlouhých zimních měsíců se proměnil ve skutečnou lednici. Choulila jsem se k halmeoni, schovávala si svá studená chodidla mezi její nohy jen pro to potěšení, abych slyšela její měkký, káravý hlas… Kjoko se narodila o pár let později, v roce 1930. Její příchod na svět se oslavoval víc, než bylo obvyklé. Se sestřičkou, která přišla na svět nečekaně jednoho zasněženého rána, se v mé dětské paměti pojí mé první vzpomínky na japonskou okupaci. Jak jsem v sedmi letech mohla chápat skutečný význam slova „kolonizace“? Slovo, které rozpalovalo dospělé a vyvolávalo strašlivé bouře. V mém každodenním životě se však projevovalo jen krušným studiem japonské abecedy. U příležitosti druhých narozenin Kjoko, jedenadvacet měsíců po jejím početí*, nás navštívil japonský přítel mého otce, fotograf Sacuda-san, a přinesl jako dárek kimono s rudými květy, zabalené v barevném *
Věk se v Koreji tradičně počítá od početí s přidáním jednoho doplňujícího roku v prvním novém roce. Tento systém podle data narození obecně přidává dva roky ve srovnání se západním věkem. Příklad: dítěti narozenému 31. prosince 1991 je v den narození jeden rok. O dva měsíce později, 4. února 1992, v novém lunárním roce, slaví dvouleté narozeniny. Kjoko, narozená na počátku roku 1930, je ve chvíli narození jeden rok, a v novém lunárním roce 1931 jsou jí dva roky. 20
Rudé orchideje ze Šanghaje
rýžovém papíru. Ten miniaturní kostým vyvolal v domě nadšené výkřiky. Kimono bylo podšité modrým hedvábím s drobnými geometrickými motivy a ušil ho jeden z nejlepších krejčích v luxusní čtvrti Ginza v Tokiu. Všichni jsme pózovali pro dva snímky: na prvním můj otec, upnutý v proužkovaném obleku západního stylu, vypínal s arogantním výrazem hruď. Moje matka v korejském oděvu držela v náručí miminko. Mí dva bratři a já jsme stáli po obou stranách rodičů a opírali se o nepravý sádrový sloup, který dodal fotografický ateliér. Na druhém záběru se k nám na otcovo naléhání připojil Sacuda-san. Položil Kjoko oděnou do rudého kimona do miniaturního kočárku, hračky jeho dětí, zapůjčené pro dnešní den. Hračky pro bohaté, jakou jsem ještě nikdy neviděla. Kjoko zářila. A my jsme tleskali s nevinností náležející věku. O dvacet dní později nám doručovatel přinesl do domu tlustou obálku z hnědého papíru. Každá fotografie tam byla ve dvou exemplářích na zrnitém papíru vysoké kvality a po západním způsobu zarámovaná v kroucených zlatých a černých lištičkách. Byl to osobní dárek od Sacudy-san. Vzrušení dosáhlo vrcholu. Rodiče rozhodli, že jeden zarámovaný snímek dostane od nás darem můj dědeček k novému lunárnímu roku. Počítala jsem dny do plánované návštěvy. Odpoledne trávená v domě v Heonni-dong měla příchuť čehosi zakázaného. Za každým dědečkovým slovem, každým jeho gestem číhala revolta. Bydleli jsme v Soulu, a ne v Keidžó. Dědeček byl zarputilý vlastenec, vyprávěl nám o tom, jak Tangun založil první korejské království, o prapodivném výběru medvědice a tygra* a při jídle po užíval jen stříbrné tyčinky. Hlavně nás však dědeček volal jen našimi korejskými jmény. *
Odkaz na mýtus o založení Koreje Tangunem, který se zrodil ze spojení boha a medvědice, jež se stala ženou po zkoušce, v níž tygr neobstál. 21