Issuu

zivot s otou_001-163.qxp_Sestava 1 21.04.22 14:26 Stránka 3

D i t a

K r a u s ov á

ŽI VOT S OTOU Skutečný příběh… učitele v Osvětimi a Izraeli, spisovatele, grafologa, mého manžela… OTY B. KRAUSE

zivot s otou_001-163.qxp_Sestava 1 21.04.22 14:26 Stránka 4

zivot s otou_001-163.qxp_Sestava 1 21.04.22 14:26 Stránka 5

Mé rodině

zivot s otou_001-163.qxp_Sestava 1 21.04.22 14:26 Stránka 6

Otův náhrobek. Kibuc Giv’at Chajim v Izraeli, 2020

zivot s otou_001-163.qxp_Sestava 1 21.04.22 14:26 Stránka 7

_________ Od Otovy smrti uplynulo již více než 21 let. Každý rok chodím v den jeho narození a v den jeho smrti na hřbitov. Stojím u jeho hrobu, opráším náhrobek, položím na něj dle židovské tradice kamínek a zaliji květináče. A pak k němu mluvím. Vím, že po smrti není nic, ani peklo, ani ráj, ale mám potřebu vyslovit, co mám na srdci. „Otoušku, jsem tu zase, slyšíš? Máme už čtyři pravnoučata. Všechna mají jméno Kraus! Rodinné jméno pokračuje, to by se tatínek Richard těšil, viď? A tvá knížka o dětském bloku v Osvětimi vyšla v mnoha jazycích. Tvé knížky čtou tisíce lidí na celém světě!“ Pohladím kámen a odcházím s hřejivým pocitem, že jsem si s Otou pohovořila…

zivot s otou_001-163.qxp_Sestava 1 21.04.22 14:26 Stránka 8

zivot s otou_001-163.qxp_Sestava 1 21.04.22 14:26 Stránka 9

PRAHA

1921–1938

zivot s otou_001-163.qxp_Sestava 1 21.04.22 14:26 Stránka 10

zivot s otou_001-163.qxp_Sestava 1 21.04.22 14:26 Stránka 11

R O D I N A K R AU S OVA Rodina mého otce pochází z malé vesničky Psáře, kde můj pradědeček obchodoval s koňmi a kravami. V neděli vždy odešel z domova a vrátil se až v pátek před začátkem šabatu. Chodil po sousedních vesnicích, kde kupoval dobytek, který pak s určitým ziskem prodal. Posledních šest set let žili Krausové v Psářích nebo jejich blízkém okolí. Alespoň tak mi to řekl můj otec. Během té doby byli opakovaně vyháněni, vykrádáni, zneuctíváni a vypalováni, ale vždy se vrátili – k tiché řece Blanici, do mírně kopcovité jihočeské krajiny. Chalupu v Psářích jsem jako dítě navštívil – byla tam jen jedna místnost: s hliněnou podlahou, bez tekoucí vody, elektřiny a koupelny. Do roku 1848, kdy rakouský císař Josef II. podepsal toleranční patent, se v každé židovské rodině směl oženit pouze jeden syn – podle zásady, že ve vesnici nesmí bydlet více než jedna židovská rodina. Židé žili se svými křesťanskými sousedy v neklidné symbióze. Jelikož nesměli vlastnit půdu, starali se o cizí panství, vybírali daně, prodávali textil nebo obchodovali s dobytkem, obilím či dřívím na otop. Můj dědeček Bernhard Kraus byl zjevně ten, kdo dostal takzvané povolení k sňatku, zatímco jeho

zivot s otou_001-163.qxp_Sestava 1 21.04.22 14:26 Stránka 12

sourozenci zůstali svobodní. Kolik sourozenců měl, nevím, protože jsem potkal jen dva. Dědeček se přestěhoval z vesničky do Vlašimi, kde si otevřel obchod. Prodávalo se v něm vše – od tkaniček do bot přes hřebíky až po hrnce a pánve. Byl také jednatelem pojišťovny Slavia. Musel být mezi české obyvatelstvo velmi dobře asimilovaný, protože byl svého času zvolen místostarostou za mladočechy, nacionalistickou a spíše antisemitskou stranu. Na dědečka Bernharda si vzpomínám jen matně, protože zemřel, když mi byly asi čtyři roky. Budil pozornost. Byl vysoký, měl majestátní vzhled a dlouhé bílé vousy; skutečný patriarcha jako biblický Abraham nebo Jákob. Bydlel ve dvoupatrovém domě s vrzajícím dřevěným schodištěm, které bylo plné tmavých koutů a zákoutí, kde jsme si s bratranci a sestřenicemi hráli na schovávanou. V zadní části domu tekla řeka Blanice, ve které jsme se nemohli koupat, protože voda byla kalná a břehy páchly husím trusem. Moji prarodiče totiž chovali slepice, kachny, husy a králíky. Moje babička Julie, rozená Lüftschitzová, zemřela pár let po mém narození na rakovinu žaludku. Prarodiče měli služebnou Marjánku, která s nimi žila od svých třinácti let. Když babička Julie zemřela, Marjánka zůstala v domě. Dědeček jí pak ve své poslední vůli odkázal skromnou penzi. Po jeho smrti mohla zůstat v domě a přestat pracovat, ale vařila pro rodinu strýce Franty, dokud v devadesáti letech nezemřela. Moji prarodiče vychovali osm dětí. Jmenovali se Karel, Richard, Robert, Franta, Tonda, Otla, Mařka a Týna. Kromě osmi vlastních dětí se dědeček ještě ujal sirotka Leopolda Hellera. Nejstarším z bratrů Krausových byl můj strýc Karel, který byl chytrý obchodník, ale také gambler a sukničkář. Brzy po Velké válce zbohatl, vlastnil textilní továrnu, vilu a cadillac. Během jediné noci však při karetní hře přišel o celý svůj majetek. Přišel nejen o peníze, ale i o peníze svého obchodního partnera, mého otce. Od té doby s ním můj otec již nikdy nepromluvil. Se strýcem Karlem se nepřátelil žádný z bratrů. Uzavíral totiž pochybné obchody, sázel na koně, sváděl ženy a navštěvoval veřejné domy. Krausovi, kteří začínali od nuly a jimž se dařilo, byli drobní obchodníci,

zivot s otou_001-163.qxp_Sestava 1 21.04.22 14:26 Stránka 13

kterým velmi záleželo na tom, jakou mají pověst. Strýc Karel měl dva syny, mého bratrance Pepíka, který byl ode mne o deset let starší, a Zdeňka, který byl jen o dva měsíce mladší než já. Zdeněk byl světlovlasý, modrooký a vypadal tak křehce, jako by byl z porcelánu. Tančil jako Fred Astaire a u dívek byl velice oblíbený. V roce 1941 odjelo prostřednictvím organizace Černá růže několik ilegálních transportů do Palestiny. Pepík, jeho mladá žena Gerti a Zdeněk se přihlásili. Pár dní po příjezdu se můj bratranec Zdeněk vydal do Tel Avivu, aby tam vyřídil nějaké administrativní záležitosti, a byl zabit při jediném italském náletu na Palestinu. Se strýcem Karlem jsem se naposledy setkal v Osvětimi, kde byl jedním z mála vězňů, kterým se dařilo. Obchodoval s cigaretami a zprostředkovával schůzky mezi polskými kápy a cikánskými dívkami. Občas mi dal kousek bílého chleba pro mého otce, který nedokázal strávit těžký chléb, jejž jsme dostávali jako denní příděl. Přesto s ním otec nadále nemluvil. Strýc Karel zemřel v plynové komoře v Birkenau v noci ze 7. na 8. března 1944. Stejně jako můj strýc Robert a jeho žena Elsa, kteří před válkou bydleli v prostorném bytě v jedné z nejlepších pražských ulic blízko řeky. Robert vyráběl elegantní peněženky z krokodýlí kůže a dámské kabelky. Dalším z bratrů Krausových byl strýc Franta, který byl považován za neotesance. Dědeček Bernhard dal každého ze svých pěti synů vyučit nějakému řemeslu. Frantovi, který nebyl příliš bystrý, bylo předurčeno stát se ševcem. Mého otce, který měl obchodního ducha, poslali k panu Taussigovi, obchodníkovi s textilem v Teplicích. Učni v té době bydleli u svých zaměstnavatelů, a tak se můj otec učil nejen o různých látkách, ale naučil se také, jak táhnout těžký dvoukolový vozík, drhnout podlahu, starat se o děti paní Taussigové a nosit těžké koše z trhu. Děda Bernhard za to platil tři zlaté ročně. Můj otec musel být velmi pilný zaměstnanec, protože pan Taussig druhý rok snížil platbu na dvě zlaté a ve třetím roce již za něj otec neplatil nic. Teplice byly německé město. Otec se tam naučil nejen textilnímu řemeslu, ale také německy, což byl tehdy úřední jazyk Rakouska-Uherska. Byl to vynikající obchodník, který prodával dámské spodní prádlo jako umění. V šedesáti letech obdržel čestný titul obchodního rady, a byl

zivot s otou_001-163.qxp_Sestava 1 21.04.22 14:26 Stránka 14

dokonce zvolen viceprezidentem Svazu průmyslníků. To vše bez absolvování střední školy. Díval jsem se na svého otce s opovržením, protože nikdy nečetl román, nikdy nenavštěvoval seriózní divadlo a nemluvil o Picassovi ani o surrealistické poezii. V dospívání jsem byl socialista a stavěl jsem se proti vykořisťovatelům utlačovaných mas. Což mi ovšem nezabránilo v tom, abych si vzal otcovy peníze, užíval si pěkné oblečení, dobré jídlo a všechno pohodlí, které vykořisťování dělnické třídy přinášelo. Avšak skutečnou ambicí mého otce nebylo vyrábět jemné spodní prádlo nebo, jak tomu říkal, dámské pracovní oděvy. Chtěl být operním tenoristou. Měl dobrý hlas a celý život studoval zpěv. Dvakrát týdně k nám docházel korepetitor, aby ho doprovázel na klavír, když zpíval árie z Aidy, Bohémy, Traviaty, Toscy a Smetanovy Prodané nevěsty. Otec neznal noty, ale jelikož měl výbornou hudební paměť, pamatoval si melodie zpaměti. Doufal, že zdědím jeho hlas a lásku k áriím. Několikrát přiměl korepetitora, aby můj hlas zkontroloval, což vždy skončilo totálním ﬁaskem, protože jsem neměl ani hlas, ani sluch a nikdy jsem nedokázal zopakovat tón, zahraný klavírem. Nedostatek hudebního nadání jsem pravděpodobně zdědil po své matce, která neuměla udržet nápěv té nejjednodušší lidové písně. V mládí chodila jako každá dívka z dobré rodiny na hodiny klavíru, ale když se občas pokusila mého otce doprovodit na klavír, byla vždy příliš vysoko, nebo příliš nízko, hrála příliš rychle, nebo příliš pomalu. Nikdy to neladilo. „Mým povoláním,“ říkával můj otec, „je být tenorem.“ „A co dámské spodní prádlo?“ „To,“ máchl odmítavě rukou, „je jen koníček.“ Byl perfekcionistou, jak ve svých áriích, tak při výrobě kalhotek, nočních košilí a kombiné. Všichni bratři Krausovi byli dobří obchodníci, ale nejvíc peněz vydělával strýc Franta. Začínal skromnou výrobou obuvi u dědečka ve Vlašimi, a nakonec zaměstnával více než stovku dělníků. Postavil dceřiný závod v Jižní Africe, kde vyráběl boty tak levně, že neměly konkurenci. Nehorázně zbohatl, ale zůstal bouřlivákem, který srkal polévku a mlaskal, i když byl s mými rodiči v luxusní restauraci v Paříži.

zivot s otou_001-163.qxp_Sestava 1 21.04.22 14:26 Stránka 15

Se strýcem Frantou, tetou Irmou a bratrancem Jirkou jsem se seznámil až v roce 1942 v Terezíně, kde pracovali v opravně obuvi. „Nemůžou nás poslat transportem na východ,“ řekl mi tehdy strýc Franta, „protože my ﬂikujeme boty všem esesákům. Neučil ses před časem také opravovat boty? Stačí říct a já si promluvím s vedoucím, který je můj přítel.“ O měsíc později už byli všichni v transportu do Velkého Trostince, kde zemřeli hlady. Otcův nejmladší bratr se jmenoval Tonda. Dědeček Bernhard ho poslal na střední obchodní školu. V továrně strýčka Tondy se vyráběly pánské košile a pyžama. Na podzim roku 1941 byl strýc Tonda s rodinou povolán do prvního z pěti transportů do Lodže v Polsku. Nevzpomínám si, že by spolu všech pět bratrů Krausových někdy v klidu klábosilo. Často se spolu hádali. Hádka obvykle začala při karetní hře zvané mariáš, dalším jablkem sváru byly dva přední pražské fotbalové týmy Sparta a Slavia. Pokud jsme v neděli ráno nešli do muzea, abychom si rozšířili moje dětské obzory, nebo nevyjeli na výlet na venkov, navštěvovali jsme hrob dědečka Bernharda a babičky Julie na židovském hřbitově ve Strašnicích. U vchodu jsme koupili květinu v květináči, kterou jsme dali u černého mramorového kamene mezi břečťan. Obvykle jsme při tom potkali některé z otcových bratrů, kteří stejně jako my přišli vzdát hold svým zesnulým rodičům. Od brány s hebrejským nápisem „Prach jsi a v prach se obrátíš“ to byla k hrobu mých prarodičů dlouhá procházka. Hřbitov byl plný starých kaštanů, ale já jsem je nesměl sbírat. „Přinášíme věci na hřbitov,“ říkával strýc Robert nad bramboříkem v květináči, „ale nic neodnášíme.“ Když jsme potkali některého ze strýců, se kterým jsme zrovna nemluvili, šli jsme ke hrobu v oddělených skupinách a nedali jsme svůj květináč blízko květináčů našeho nepřítele. Obvykle to byla moje teta Mařka, nejmladší sestra mého otce, která své bratry usmířila. Byla vdaná za Pepíka Freunda, který vlastnil dvůr se stavebním materiálem. Byl plný cihel, řeziva, pytlů cementu, vápna, písku

zivot s otou_001-163.qxp_Sestava 1 21.04.22 14:26 Stránka 16

a štěrku. Nikdy však se zbožím nemanipuloval sám, aby si neušpinil ruce. Dával si na svém oblečení záležet. Nosil světlý oblek, klobouk Borsalino, bílé kamaše a naleštěné žluté boty. Kouřil skrz jantarový držák na cigarety a chodil s holí se stříbrnou rukojetí. Freundovi měli vilu na kopci, obklopenou velkou zahradou a sadem. Když se Mařka dozvěděla, že někteří z bratrů spolu nemluví, pozvala válčící strany na nedělní oběd. Bylo těžké zůstat ve při nad tak lahodným masem, zeleninou a štrúdlem přelitým šlehačkou. Teta Mařka a strýc Pepík přišli do Terezína v roce 1942, krátce nato byli převezeni do Osvětimi a zavražděni. Další sestrou mého otce byla teta Týna, která bydlela v Kutné Hoře. Provdala se za strýce Weinbergera, povaleče, který většinu času trávil v hospodě pitím piva a hraním karet. Měli tři děti, mého bratrance Ottu Weinbergera a dcery – dvojčata Karlu a Pavlu. Otto se oženil s Rutkou, dívkou se srnčíma očima, ale s nohama, které by neudělaly ostudu ani koncertnímu klavíru. Do Terezína přijeli v létě 1942, usoudili, že je to místo na jejich vkus příliš přeplněné, a dobrovolně se přihlásili do transportu, který skončil v táboře smrti. Zbytek Weinbergerovy rodiny byl po atentátu na Heydricha deportován do trestního vlaku, který se nezastavil ani v Terezíně. Poslední ze sester mého otce byla moje teta Otla. Provdala se za strýce Jirku Blocha, který měl závod na výrobu dětských oděvů. Měli dva syny, Pavla a Evžu, oba pracovali v závodě. Pavel byl pohledný mladý muž, zatímco Evža byl poďobaný a koktal. Byli starší než já a stýkal jsem se s nimi velmi málo; kromě doby, kdy se Evža zamiloval do dívky a daroval mi své akvárium. „Nemohu se o všechno postarat. Je to buď jedno, nebo druhé. Hlavní je údržba ve správné teplotě a nepřekrmování.“ Předpokládám, že myslel rybu, a ne dívku. Občas se přišel na své ryby podívat, ale když se ujistil, že je držím ve správné teplotě, přestal chodit a věnoval se dívce. Strávil jsem u akvária mnoho šťastných hodin, zanedbával domácí úkoly, přátele, bruslení, hraní na klavír a stolní tenis. Byl jsem velkým milovníkem zvířat a kromě ryb jsem měl i foxteriéra, kočku, rodinku morčat, černo-žlutého mloka a kotec s králíky.

zivot s otou_001-163.qxp_Sestava 1 21.04.22 14:26 Stránka 17

V roce 1942 byla rodina Blochových deportována do koncentračního tábora v Polsku, kde všichni zahynuli. A tak jsem kromě svého bratrance Pepíka v Haifě jediným mužem, který z rodiny Krausových přežil. (Úryvek z eseje Oty B. Krause, 27. 12. 1998)

zivot s otou_001-163.qxp_Sestava 1 21.04.22 14:26 Stránka 18

Ota s rodiči, 1922

zivot s otou_001-163.qxp_Sestava 1 21.04.22 14:26 Stránka 19

Otova maminka Marie, rozená Strassová, pocházela z rodiny zámožného obchodníka s textilem v Náchodě. Na sňatek tedy mohl Richard Kraus pomýšlet až tehdy, když se vypracoval z učedníka v samostatného obchodníka. Od známého pražského pekaře Odkolka proto zakoupil budovu továrny a přilehlý rodinný domek a založil si továrnu na výrobu dámského prádla v Praze-Strašnicích. Novomanželé nejprve bydleli v pronajatém bytě v Přemyslovské ulici, v přízemí domu se nacházela firma vyrábějící hrací karty Piatnik. Později se s maličkým Otou, který se narodil 1. září roku 1921, přestěhovali do rodinného domu u továrny. Prádlo firmy Rikra bylo velice kvalitní, zdobené barevnými kvítky, které vyšívaly ženy v krkonošských chaloupkách. Jednou ročně jezdili Krausovi s kreslířkou do Paříže na módní přehlídku. Po přehlídce kreslířka vždy načrtla modely, které tam viděli, a s drobnými změnami je pak začali šít v továrně. Zboží firmy Rikra bylo dodáváno do nejluxusnějších obchodů po celé Československé republice. Rodinný domek stál průčelím do ulice, která se tehdy jmenovala Vinohradská (dnešní Starostrašnická). Uvnitř domu byly čtyři velké

zivot s otou_001-163.qxp_Sestava 1 21.04.22 14:26 Stránka 20

pokoje, tři z nich s okny do ulice, prostorná kuchyň s kamny na uhlí a malý pokojík pro služebnou. Z ulice vedly tři schody do sklepa, kde bylo truhlářství.

Nějakým zázrakem se do dnešního dne dochovala fotografie domu, na níž je vidět i hrdá tabule: Richard Kraus, továrna dámského prádla. Existuje také starší snímek domu, z roku 1913. Objevila jsem ho náhodou v jedné z vitrín v Muzeu hlavního města Prahy, kde se konala výstava o Strašnicích. Procházela jsem výstavou, prohlížela fotografie a v tu chvíli jsem spatřila pohlednici s fotografií Vinohradské ulice. Poznala jsem na ní malou budovu se štítem – onen dům, který pak patřil Krausům. Když jsme s Otou přijeli po revoluci do Strašnic, stará vila a továrna už neexistovaly, na jejich místě stál panelák. Ve dvoře za budovou bylo parkoviště. Nic již nepřipomínalo vilu ani továrnu RIKRA. Jediné, co tehdy ještě stálo, byl starý komín pekárny.

zivot s otou_001-163.qxp_Sestava 1 21.04.22 14:26 Stránka 21

Ota v pyžamu vyrobeném ﬁrmou RIKRA speciálně pro něj. 20. léta 20. století