Antonie Schneiderová a Maja Dusíková
Kdy už budou
Vánoce?
2 adventních příběhů
Medvídek a vánoční tajemství Večer leží medvídek ve své vyhřáté postýlce a nemůže usnout. „ Kdy už budou Vánoce?“ ptá se maminky. „ Musíš být ještě trochu trpělivý, ty můj malý medvídku. Každý večer ti budu vyprávět jeden příběh, a až ti jich povím dvacet čtyři, budou Vánoce.“ „Budou pak skutečně Vánoce?“ ptá se medvídek. Medvědí maminka přikývne a podrbe medvídka na zádech. „Teď už klidně spi, můj medvídku.“
1. prosince vypráví medvědí maminka první příběh.
Hvězda s ohonem Byl jednou jeden medvídek, asi takový jako ty. Jedné noci spatřil na obloze nad svou jeskyní jasnou hvězdu s dlouhým ohonem. Tak zářivou hvězdu ještě nikdy neviděl. Byla to určitě tuze zvláštní hvězda, a tak se zvědavý medvídek vydal ještě té noci na cestu za ní. Šel přes hory a kopce, přeplaval širokou řeku, překonal ty nejstrmější skály, a přitom se neustále bál, že mu jednoho rána hvězda zmizí z dohledu. Unavený z velké námahy lehl si medvídek pod jedli a usnul. Když se probudil, polekaně vyskočil a vykřikl: „Moje hvězda, kde je moje hvězda? Ztratil jsem svou hvězdu!“ Jak se ale podivil! Přímo nad ním zářil její ohon jasněji než slunce. A tak se medvídek, plný radostného odhodlání, znovu vydal na cestu za svou hvězdou.
Když maminka medvědice dokončí svůj příběh, ukáže medvídek na jednu hvězdu, která svítí skrz okno: „Podívej, jak září! Ta mi teď svítí na cestu do Betléma.“
2. prosince vklouzne medvídek do postele velmi brzy a netrpělivě čeká
na maminku medvědici. Dnes mu bude vyprávět o mláděti orla.
Orel Medvídek šel už spoustu hodin, když vtom nad sebou uviděl orlí mládě. Sedělo v hnízdě na nejvyšší skále nad hlubokou propastí. „Na co čekáš?“ zeptal se medvídek orla. „Pořád se mi zdá o chlévě v Betlémě, co to asi znamená?“ „Narodí se tam dítě, bude králem světa,“ řekl na to starý orel. „Musím ho najít!“ zvolalo orlí mládě. „Až se naučíš létat, najdeš ho!“ odpověděl starý orel. Orlí mládě dlouho přemýšlelo. „Musím se rychle naučit létat!“ řeklo pak. „Ukážu ti, jak na to, velký už jsi dost,“ řekl starý orel a vyhodil mládě z hnízda. Medvídek zděšeně vykřikl. Orlí mládě padalo střemhlav dolů. Medvídek ohromeně sledoval, jak starý orel těsně nad propastí mládě chytil a vynesl ho na svých velkých křídlech vzhůru. Zas a znovu ho vyhazoval z hnízda a ono bylo stále odvážnější. Medvídek napjatě přihlížel, dokud orlí mládě náhle neroztáhlo křídla a nestoupalo pořád výš a výš, až zmizelo směrem ke hvězdě. „Počkej přece, já chci také do chléva v Betlémě!“ vykřikl medvídek. A zase se vydal na cestu.
„Chytí vždycky orlí maminka své mládě, když spadne?“ zeptá se medvídek, jen co jeho maminka dokončí příběh. „Vždycky!“ řekne medvědice a obejme medvídka svýma velkýma tlapama.
3. prosince rozsvítí medvědí maminka svítilnu a postaví ji k oknu. Dnes vypráví o slepci.
Slepec Když přecházel medvídek v noci přes pole, uviděl v dáli záblesk ohně. Jak se přibližoval, rozeznal muže s hořící pochodní v ruce. „Kdo jsi?“ zeptal se medvídek cizince. „Jsem slepec,“ odpověděl muž, „a jdu do Betléma.“ „Ale jak najdeš cestu?“ podivil se medvídek. Slepec se usmál. „Copak jsi neviděl mou pochodeň?“ Medvídek přikývl. „Každý, kdo ji uvidí, mě kousek doprovodí!“ řekl slepý muž. Medvídek nejistě uchopil slepcovu velkou ruku a natáhl krok. Nad nimi zářila hvězda.
Když medvědí maminka dokončí vyprávění, postaví svítilnu vedle medvídkovy postýlky. „Vždycky když půjdeš temnotou, ty můj medvídku, vezmi si s sebou světlo, pak vždy najdeš cestu!“