I l u s t r ova l a E va c h u p í ková
Zapomenuta dcer a
startovních blocích plaveckého bazénu stály desetileté N aděti, připravené vrhnout se do vody na pokyn trenéra. Ten nejdřív ještě opravil některým z nich postavení před skokem – pokrčená kolena, napjaté paže, sklon hlavy. Pak pískl. Jedna dívka a pět kluků skočili šipku do vody a plaveckým stylem zvaným prsa zdolávali délku bazénu. V první dráze plavala Belinda. Velmi štíhlá dívka s dlouhýma nohama i rukama, která přesnými tempy i nádechy budila dojem, že je ve vodě jako doma. Na konci bazénu obracela jako první a pak stylem zvaným kraul ještě zvyšovala náskok před ostatními závodníky. A právě na něm bylo ještě lépe poznat, že Belinda se pro vodu narodila. Když se dotkla kraje bazénu a zvedla ruku v radostném gestu vítězky, otočila se na své soupeře. Kluk, který plaval hned za ní, se teprve blížil k cíli. Další čtyři děti byly sotva v polovině bazénu. Belinda si plavecké brýle
7
zvedla na čelo, lehla si na záda a nechala se pohupovat vlnkami, které její soupeři vytvářeli na hladině bazénu, jak postupně plavali do cíle. Pak všichni vylezli z vody a trenér komentoval jejich výkony. Belindu chválil: „Výborně, Belindo! Přesné pohyby, dlouhé záběry, rytmické dýchání, ty máš na plavání opravdu talent.“ Otočil se na zbytek plavců a řekl: „Vezměte si příklad z Belindy, pánové!“ „To není fér, ona má snad plovací blány,“ povzdychl si jeden z kluků, který se jmenoval Jakub, zjevně zklamaný, že ho přeplavala holka. „Husa,“ okomentoval ironicky druhý kluk Tomáš. Belinda zvedla ruce s dlaněmi od sebe a roztáhla prsty. Pak se usmála a mile řekla: „Nemám.“ A vzápětí do Tomáše nečekaně prudce a silně strčila, až letěl zpátky do bazénu. Okamžitě se mrštně vyhnula Jakubovi, který se k ní hrnul, aby pomstil kamaráda, ale nebyl tak hbitý jako Belinda, která se bleskurychle skrčila, udělala rychlou otočku a za okamžik se i Jakub ocitl znovu ve vodě. Oba kluci začali Belindě zlostně spílat, ale trenér pískl na píšťalku a jeho gesto rukou naznačovalo, že se mají uklidnit, nebo bude zle. Z trenéra měly děti respekt, a tak toho nechaly. Belindě ale bylo jasné, že na ni kluci jistě něco uchystají. Trénink skončil, plavci si brali z laviček ručníky a Jakub s Tomášem stočili froťáky do ruličky a chtěli jimi jako
8
obuškem Belindu plácnout. Dívka ale jejich útok předpokládala, a tak se o vteřinu dříve rozběhla k dámským sprchám. Těsně přede dveřmi ji ale kluci dohonili a začala ručníková bitka. Belinda už měla z osušky také ruličku a hbitě vracela klukům jejich rány. Štvalo ji, že je sama na dva. A stejná věc zřejmě zlobila i další tři kluky z týmu, a proto se do bitvy pustili s nimi. Belinda zacouvala do prosklených dveří dámských sprch a zmizela za nimi. Tam za ní kluci nemohli, ale v tu chvíli jim to už ani nevadilo a pokračovali v boji dál, kdy každý z nich mlátil ručníkem toho, kdo byl nejblíž. A to byl bohužel v jednu chvíli i trenér. Zamračil se na Jakuba, který ho praštil do hrudi, a zahulákal: „Krucipísek! Mazejte do sprch, nebo vám dám mopy a budete vytírat šatny!“ „Pardon, pane trenére,“ řekl se smíchem na omluvu Jakub a všichni kluci vběhli do pánských sprch. Děti, některé ještě s mokrými vlasy, přicházely po tréninku do haly plaveckého stadionu, kde už postávali jejich rodiče. Belinda tam nikoho neměla. Sedla si na lavičku a čekala. Jedna z maminek se jí zeptala: „Nechceš někam svézt? Přijde pro tebe někdo?“ Belinda zavrtěla hlavou. „Ne, děkuji, paní Mráčková, přijede táta, on chodí vždycky pozdě.“ Pohodila hlavou, až její
9
dlouhé, tmavě hnědé vlasy rozesely kapky vody kolem dokola. I když si je fénovala, stejně byly ještě trochu mokré. Kolem lavičky prošli Jakub s Tomášem a jeden z nich neodolal – rychle se sehnul, vzal Belindinu tašku, kterou měla opřenou o nohy, a utíkal s ní pryč. Jenomže Belinda vystartovala jako střela a vmžiku kluka dohonila. Chytla brašnu za jeden popruh, začala se s ním přetahovat a křičela: „Dej mi to! To je moje!“ „Nechte toho, vy uličníci!“ zahalekal vrátný ze své budky, a protože to byl statný chlap s razantním vystupováním a Jakub ho znal, zalekl se, tašku pustil na zem, děsně se na Belindu zašklebil a vyběhl ven z haly za kamarádem. Dívka sebrala tašku a vrátila se na lavičku. Hala se pomalu vyprazdňovala, děti odcházely, ale zase přicházeli jiní, starší plavci, kteří šli teprve na trénink. Uplynula hodina a Belinda stále seděla na lavičce v hale. Tátovi už čtyřikrát volala na mobil, ale byl nedostupný. Tak teď zkusila zavolat mamince, která zvedla telefon okamžitě. „Ahoj, copak se stalo?“ zeptala se máma starostlivě. „Táta ještě nepřijel a je nedostupný,“ zakňourala Belinda a pak ještě omluvně dodala: „Já vím, že mě má tenhle týden on, promiň, mami, já vím, že tenhle týden nejsem tvoje starost.“ „Belindo, nikdy nejsi starost, jsi moje radost. Vezmu si taxi a přijedu pro tebe.“ Máma položila mobil, vzdychla si a v duchu
10
počítala, kolik za taxíka asi tak zaplatí. Peněz totiž neměla zrovna nazbyt. Byl večer, kolem půl desáté, a Belinda ve světle modrém pyžamu, posetém malými růžovými kvítky, dojídala večeři. Na talíři měla rajče, okurku a chléb se sýrem. Seděla u stolu malé kuchyně v bytě, v přízemí cihlového domu. Otevřeným oknem se dívala do zahrady, která k domu náležela. Větve letité lípy sahaly až k parapetům jejich kuchyně. Venku už se silně stmívalo, a tak světlo pouliční lampy tvořilo strašidelné stíny podle toho, jak teplý letní vánek rozkýval lístky starého stromu. Lipové květy voněly a Belinda se zasnila a zadívala „do nikam“. Po chvíli se zachvěla a její dech se zpomalil. Měla totiž úžasnou představivost a často se jí stávalo, že situaci, kterou měla jen ve své hlavě, prožívala, jako by byla skutečná. Teď ji ovládl strach, protože na konci zahrady, za vysokou zdí, začínal hřbitov. Její maminka vybrala z nabídky realitních kanceláří jeden z nejlevnějších bytů. Byl hezký jen díky té zahradě, jenomže když se sem stěhovaly, ani jedna nevěděla, že za zdí už je hřbitov. Stěhovaly se totiž narychlo a samozřejmě ve dne, takže teprve postupně Belinda zjišťovala, jak strašidelná může být zahrada v noci. Pomalu přistoupila k oknu, zírala do tmy za zdí a učila se nebát se každého zvuku, jejž slyšela. Dávala si v duchu
11
předsevzetí, že když se zbaví střídavé péče, přeleze zeď a půjde potmě sama na hřbitov. V duchu si přála a slibovala: „Když se nebudu muset každý týden stěhovat jednou k tátovi a jednou k mámě, slibuju, že budu odvážná.“ A i když to zatím neudělala, představovala si, jaké by to bylo, kdyby teď vyskočila oknem na zahradu, přeběhla ke hřbitovní zdi, přelezla ji a šla se projít mezi hroby. Začalo ji ještě silněji mrazit v zádech, protože si představila umrlce, kteří vylézají z hrobů… Belinda s obavami v hlase zvolala: „Mami, budeš tu se mnou?“ Nejhezčí pokoj omšelého pronajatého bytu byl právě ten, kde máma zrovna byla. Měla tam šicí stroj i velké zrcadlo ve starodávném pozlaceném rámu, ve kterém se Belinda často zhlížela a porovnávala, jak moc je mámě podobná. Její maminka Jasmína byla totiž moc hezká. Měla trochu světlejší vlasy než dcera, hnědé, medové, ale také dlouhé a velmi husté. Byla štíhlá a vysoká a Belinda si myslela, že by mohla dělat i modelku a nejen oblečení pro krásné ženy šít. Jasmína byla velmi šikovná a kreativní. Šila šaty, halenky a košile, také polštáře a zvířátka, na zimu pletla svetry, šály a rukavice a mnoho dalších věcí, které si její zákaznice kupovaly. V pokoji, kde pracovala, měla svoji krejčovskou dílnu. Byl tam také světlý dubový stůl a skříň. Pod oknem gauč, na kterém někdy Jasmína spala, a na oknech záclony i závěsy s motivem květin. A všude, kde bylo jen trochu místa, ležely různé
12
drobnosti: kamínky, korálky, peříčka, krabičky, lucerničky, zkrátka věci, které mají přinášet radost už na pohled. Když ještě bydlely s tátou, ten říkával: „Všude se tu válejí samé zbytečné serepetičky.“ Jasmína byla moc šikovná na ruční práce, ale všechno ostatní jako třeba vaření, nakupování, zařizování úředních záležitostí nebo sledování školních výsledků své dcery moc neřešila. A to často přinášelo potíže. Zvláště v posledních měsících, co bydlela jen s dcerou Belindou, tedy od chvíle, kdy byla rozvedená. Byt měl pak už jen jeden pokoj, který sloužil jako ložnice, obývák i dětský pokoj dohromady. A jelikož měl spoustu funkcí, byl zařízen velmi nesourodým nábytkem. Belindě se v něm stejně líbilo. Cítila se tam, jak říkávala: „Útulně jako blecha v kočičím kožichu.“ Jasmína se vrátila z pokoje s pletením v ruce a sedla si k Belindě do kuchyně. „Mami, víš, že za týden začínají letní prázdniny?“ zeptala se Belinda. „Vida, to už zase utekl jeden rok?“ podivila se Jasmína a pak se zaváháním pokračovala. „Přineseš asi vysvědčení?“ Belinda se usmála. Přesně to na své mamince milovala, že není jako ostatní rodiče, že nezkoumá, jaké bude mít známky, že ji škola vůbec nezajímá. Belinda dávno věděla, že
13
škola je její věc, ne mámina. Belindu teď ale zajímalo něco jiného. „Pojedeme někam? Já nechci být dva měsíce ve městě jako všechny předchozí prázdniny. Chci někam jet, nadlouho, nejen na týden k moři,“ pokračovala a chtěla nadšeně líčit, kam by se ráda podívala, ale maminka jí skočila do řeči. „Třeba tě někam vezme táta, já nemám moc peněz, vždyť to přece víš.“ „Já ale nechci jet s ním a tou jeho Denisou!“ vykřikla Belinda a plačtivě dodala: „Nesnáším ji.“ Jasmína položila pletení, přistoupila k dceři a pohladila ji po vlasech. Z tašky se ozvalo vyzvánění Belindina telefonu. Dívka po něm sáhla a neochotně řekla: „Ahoj, tati.“ Rozčilený hlas jejího otce byl slyšet, i když neměla hovor nastavený na hlasitý odposlech. „Belindo, kde, sakra, seš?“ „U mamky. Tys pro mě nepřijel.“ „Tak to teda ne, slečno, tento týden máš být u mě, tak se sbal a koukej přijet.“ Jasmína vzala dceři telefon z ruky. „Josefe, v půl desáté večer to dítě nikam nepojede. Měl jsi ji vyzvednout v sedm hodin na plavání.“ „Sbal jí saky paky, přijedu si pro ni teď hned, autem. Za deset minut jsem tam.“
14