Poslední slova
Posledni slovo_001-336.indd 1
25.11.22 17:27
K APITOLA 1 Léto ’95 Charlotte a Dwight Carsonovi vyložili své tři děti na chatě Whitmanových u jezera stejným způsobem, jako když kurýr přiveze balík. Dwight si potřásl rukou s Haroldem Whitmanem, Charlotte pomohla tříleté Lily z podsedáku a odložila holčičku se rty jako poupátko, které měla pevně semknuté kolem palce, na štěrkovou příjezdovou cestu. Vytáhla neochotného šestiletého Lucase ze sedačky, jeden prst za druhým mu odlupovala z kliky auta, zatímco jí hulákal do ucha, že chce jet domů. Osmiletá Olivia byla jediná, kdo z auta dobrovolně vystoupil. Mezi prsty na nohou pevně svírala plastové šňůrky svých žabek a na záda si hodila olivově zelený batoh. Byla také jediná ze sourozenců, kdo byl dost chytrý na to, aby věděl, že léto u jezera s rodinou, již sotva zná, bude mnohem lepší než léto strávené ve školce a večery s rodiči, kteří se i v Oliviiných nezkušených očích neměli rádi. Přesto byla nervózní. Ještě nikdy nebyla z domova pryč na tak dlouho. Nejdéle byla bez rodičů čtyři dny, když se narodila Lily a ji s Lucasem nechala Charlotte bydlet u jejich sousedky Nancy Merriweatherové. Pod žabkami jí křupal štěrk, když couvala od auta a prohlížela si dvoupatrovou chatu s dřevěnou rustikální podezdívkou, která měla být na příští měsíc a půl jejím domovem. Pod vzrostlými borovicemi se chata zdála být maličká. Rhonda Whitmanová 7
Posledni slovo_001-336.indd 7
25.11.22 17:27
však Olivii ujistila, že v podkroví je dost místa na to, aby se tam pohodlně vyspala i se svými dvěma mladšími sourozenci. „Mezi námi dvěma,“ zašeptala paní Whitmanová spiklenecky minulý víkend na slavnostním obědě, který jako každý rok v létě pořádali Oliviini rodiče, „pohodlně se tam vyspí i deset dětí. Budeme chodit plavat a hrát hry. Bude to tvoje nejlepší léto v životě,“ ujišťovala ji, když jí Olivia prozradila, že nechce být tak dlouho mimo domov. Olivia se poslušně usmála a usrkla z jediné skleničky punče, kterou jí Charlotte dovolila, než ji odešlou do pokoje, dokud večírek neskončí. Dwight Carson sháněl peníze na svou kampaň do Kongresu a všichni ti důležití lidé, včetně Whitmanových, nemohli být obtěžováni dětmi pletoucími se jim pod nohy. Olivia chtěla paní Whitmanové věřit, ale každé léto, které dosud zažila, bylo nudné. Připadalo jí, že Dwight vždycky kandiduje na nějakou volenou funkci. Léta trávil obcházením domů, rozdáváním letáků nebo účastí na mítincích, kde sháněl finance na červené, bílé a modré cedule na trávník. Lily se přisunula k Olivii, palec zastrčený v ústech. Olivia ucítila sestřinu ruku ve své. Propletla si prsty s jejími a Lily se k ní naklonila jako pudl paní Merriweatherové, když ho drbala na oblíbeném místě za uchem. Lily byla také nervózní. Stejně tak Lucas. Tvářil se statečně, ovšem neustále nafukoval tváře a špulil rty. Olivia se natáhla po Lucasově lepkavé ruce a on ji překvapivě nepustil ani neodstrčil. Většinu cesty ze Seaside Cove, uzavřené rezidenční čtvrti na pobřeží západně od San Luis Obispo, kde bydleli, si stěžoval. Chtěl, aby jel i jeho kamarád Tanner. „Přestaň fňukat. Najdeš si nové kamarády,“ naléhal Dwight, než se vrátil ke svému hovoru na zbrusu novém bezdrátovém telefonu a dál si plánoval schůzky s klienty na nadcházející týden. 8
Posledni slovo_001-336.indd 8
25.11.22 17:27
Olivia nevěděla přesně, co její otec dělá, když zrovna nevede kampaň, ale jednou zaslechla, jak Charlotte vysvětluje sousedce, že Dwight ukazuje vinařům, jak mají pracovat. Jeho práce se jí zdála význačná. Dwight políbil Olivii na čelo. „Budeš mi chybět.“ „Ty mi budeš taky chybět.“ „Každý den ti budu volat.“ Zlehka se usmála, jako když skrz mrak vykouknou sluneční paprsky, zatímco přemýšlela, co mu zítra řekne. Mohli by si povídat o jejích nových skicách. Zrovna kreslila postavy ze Lvího krále a připadaly jí dobré. Hltala seriály The Baby-Sitters Club a Sweet Valley High. Možná by chtěl slyšet o knize, kterou čte, protože si nedokázala představit, co by tu celý den dělali jiného, než posedávali. „Buď hodná, holčičko.“ „Budu, tati.“ Otočil se k Lucasovi. „Poslouchej Whitmanovy. Udělej, co ti řeknou.“ Lucas se vrhl k Dwightovi. „Neodcházej.“ „Léto skončí dřív, než se naděješ. Ani si nevšimneš, že jsem pryč.“ Objal Lucase. Posmrkávající Lucas se chytil Olivie za ruku. Poznala, že Dwightovi nevěří. Od chvíle, kdy jim rodiče řekli, že je posílají pryč, si byl jistý, že to je navždy. Dwight se otočil k odchodu. „Tati?“ „Ano, holčičko?“ „Rozloučíš se s Lily?“ Lily se přitiskla blíž k Olivii, jako by se za ní snažila ztratit. Dwight se poškrábal na hladce oholené bradě a odkašlal si. Pohledem přejel od Olivie k Lily. Přistoupil blíž a poplácal 9
Posledni slovo_001-336.indd 9
25.11.22 17:27
Lily po hlavě, stejně jako ho Olivia viděla poplácat psa paní Merriweatherové. „Mějte se, děti.“ Rychle odešel a připojil se k Charlotte u auta. Charlotte zaklonila hlavu a zasmála se něčemu, co řekl pan Whitman. Pracovali ve stejné realitce, v níž se Carsonovi a Whitmanovi seznámili. Pan Whitman se dotkl Charlottiny paže. Naklonil se blíž a něco jí pošeptal do ucha. Charlotte se usmála, pak se zasunula na sedadlo řidiče a zamávala na rozloučenou. Dwight nastoupil do auta a hlasitě za sebou zabouchl dveře. Jak Charlotte odjížděla, odlétávaly od auta kamínky a prach na tři zavazadla, která zůstala stát na štěrku. Olivia se zamračila. Rodiče je nechali na příjezdové cestě. I poslíčci z UPS mají tolik slušnosti, že nechávají balíčky přede dveřmi a zazvoní. Lily zakňourala. V domnění, že je smutná, protože jí táta nedal pusu na rozloučenou, políbila Olivia svou mladší sestru na čelo, stejně jako Dwight předtím ji. „Nechtěl zapomenout,“ řekla. „Olivie?“ Otočila se a táhla své sourozence za sebou jako vozíčky horské dráhy na pouti připojené k sobě. Paní Whitmanová se vřele usmála a Olivie se už cítila lépe. „Máte hlad, děti? Udělala jsem sendviče. Potom můžeme vyrazit na kánoi na jezero.“ Tři páry očí se zároveň podívaly na jezero. Na břehu byla vyplavená pestrobarevná směs kajaků a kánoí. Nad vodou visela houpačka z pneumatiky. Po hladině klouzal člověk na paddleboardu a paní Whitmanová mu zamávala. Lucasova ruka vyklouzla z Oliviiny. Upaloval pryč, protože ho zlákala voda. „Počkej, až po obědě,“ pronesla paní Whitmanová a Lucas se zastavil, v jejím hlase rozpoznal varovný tón. Carsonovi bydleli 10
Posledni slovo_001-336.indd 10
25.11.22 17:27
v domě na pobřeží oceánu. Měli přístaviště s malým motorovým člunem a kajaky, na kterých si Dwight každý víkend vyjížděl. Olivia a Lucas se naučili plavat, když byli ještě v plenkách. Lily to už taky trochu svedla, dost na to, aby se udržela na hladině, kdyby spadla do vody. Rodiče jim však zakázali chodit k vodě. Dwight je nikdy nevzal na kajak ani na svou loď. Myslel si, že jsou ještě příliš malí a voda příliš rozbouřená, takže by mohli z lodi vypadnout. Ale tohle jezero bylo klidné a třpytivé jako vitráže v kostele. „Chtěli byste si dnes odpoledne hrát ve vodě?“ zeptala se paní Whitmanová. Lucas přikývl, oči zeširoka otevřené, vzrušení mu vyzařovalo z tváře. „Ano,“ souhlasila Olivia. Dokonce i Lily se toužebně zadívala na jezero, jehož kalná voda jemně šplouchala na břeh. Mezi dvěma stromy visela houpací síť. Olivia si v ní chtěla kreslit a číst knihy. „Skvělé,“ úsměv paní Whitmanové se roztáhl. Ohlédla se přes rameno. „Theo. Tyi. Pojďte pomoct.“ Olivia se podívala na děti Whitmanových, které jejich příchod sledovaly z přední terasy, nahrbené přes zábradlí, brady podepřené na předloktích. Oba hoši na sobě měli plavky a jejich těla byla opálená od vysokohorského slunce. „Mami,“ postěžoval si Theo a schoval si obličej. Paní Whitmanová obrátila oči v sloup. „Nemůže vystát, když mu říkám jeho křestním jménem,“ zazubila se na Olivii. Olivia se stydlivě usmála. Znala Thea ze školy. Seděl dvě řady od ní ve třídě paní učitelky Fosterové. Také věděla, že nesnáší své křestní jméno a trvá na tom, aby mu všichni říkali Blaze. Nebylo jí ale jasné proč. Kde k té přezdívce přišel? Blaze se jí líbil. Vždycky se k ní choval hezky. 11
Posledni slovo_001-336.indd 11
25.11.22 17:27
„Tyi, přines Lilyino zavazadlo,“ přikázal pan Whitman. Už držel v rukou Oliviinu a Lucasovu tašku a oprašoval je. Tyler, na pětiletého kluka vysoký, táhl Lilyin kufřík s My Little Pony nahoru po schodech na terasu. Malý kufřík za ním poskakoval. Lucas je následoval dovnitř, nemohl se dočkat, až se nají a převleče do plavek. Paní Whitmanová natáhla ruku k Lily. „Máš ráda zmrzlinu?“ Lily vykoukl palec z úst. „Zmrzlinu miluju.“ „Ukážeš mi svou oblíbenou příchuť?“ Dívenka přikývla, vzala paní Whitmanovou za ruku a nechala Olivii s Blazem o samotě. Olivia si utřela dlaň, kterou měla vlhkou od sestřiny ruky, o své světle modré šortky. „Ahoj,“ pozdravil Blaze s rozcuchanými vlasy a špinavýma nohama. „Ahoj,“ řekla tiše. Žmoulala si lem košile. Podrbal se na zátylku a špičkou nohy šťouchal do štěrku. „Postavili jsme s Tyem v podkroví bunkr. Chceš se na něj podívat?“ Olivia přikývla. Následovala ho do místnosti s hnědým huňatým kobercem a umělým dřevěným obložením a odtud nahoru po širokých schodech do podkroví. To, co tam Olivia spatřila, se dalo popsat jedním slovem: kouzelné. Pestrobarevná prostěradla byla přehozena přes provazy, které křižovaly místnost ve tvaru písmene A, čímž vytvářely pět malých stanů. V každém z nich měl spát jeden člověk. Spací pytle a polštáře už byly rozložené tak, aby hlavy směřovaly do středu místnosti. Kdyby se na stany podívala ze stropu, tvořily by pěticípou hvězdu. Světelné řetězy se srpky měsíce rámovaly vchody do těch chlapeckých a na jejím a Lilyině se třpytily hvězdy. Věděla, čí stan je čí, protože na každý příbytek někdo nalepil ručně nakreslené kartičky se jmény. „To jsi udělal ty?“ zeptala se oslněná. 12
Posledni slovo_001-336.indd 12
25.11.22 17:27
Blazeovi zrůžověly tváře. „Ty mi pomáhal.“ Jemně se dotkla své jmenovky. Písmena L–I–V–Y měla na koncích kudrlinky. Květiny lemovaly její přezdívku. „Tu tvoji jsem vyrobil já,“ prohlásil. „Ty udělal Lilyinu a Lucasovu.“ Zvedla oči ke kartičce na stanu vedle ní. Blazeovo jméno bylo napsáno tučným písmem, rukopis byl zjevně netrpělivý, linky nebyly ani tak čisté a krásné jako na jejím lístku. Podívala se na jejich polštáře, které se uprostřed prakticky dotýkaly. Její byl obyčejný bílý. Jeho byl s motivem postavičky Maria. Kousla se do spodního rtu, žaludek se jí sevřel. Měla pocit, jako by jí v něm poletovali kolibříci, jejich jemná křídla se třepotala. Myslela si, že tady nahoře bude jen ona, Lucas a Lily. Ale tohle bylo lepší, jejich stanová hvězda. Když pomyslela na Blaze, jak spí vedle ní, jeho hlava blízko té její, byla zároveň nervózní a nesvá. Ale byla radši, že bude blízko něj, a ne u Lucase. Její bratr si ze spaní pobrukoval. Tahal ji za vlasy a zacpával jí nos, jen aby ji naštval. S Blazem si budou moct však šeptat o oblíbených filmech a knihách nebo se hihňat dlouho do noci směšným obličejům, které dělá jejich učitelka, když píše na tabuli. „Děti, pojďte se najíst,“ zavolala paní Whitmanová zdola. Olivia se usmála. „Líbí se mi to,“ přiznala a přejela prsty po své kartičce se jménem. Paní Whitmanová měla pravdu. Tohle bude to nejlepší léto vůbec.
13
Posledni slovo_001-336.indd 13
25.11.22 17:27
K APITOLA 2 Současnost První den Blaze ráno nestíhal. Proto si zapomněl telefon. Kdyby odcházel včas, Olivia by tu fotku nikdy neobjevila. Kdyby tu fotku neviděla, nestrávila by odpoledne balením jeho věcí a vyhazováním krabic a rozličných předmětů na trávník před domem. Trávník, který její zahradník právě posekal. Chudáka ho vyděsila, když mu před sekačku hodila hromádku Blazeových džínsů značky Diesel a on je málem rozcupoval. Přála si, aby to udělal. Pak by Blaze z tohoto vztahu nevyšel bez úhony jako minule. Sal rychle naložil sekačku na auto a sbalil si hrábě a fukar. Odjížděl s potutelným úsměvem a letmým zamáváním, zrovna když Blaze přijel na svém harleyi. Její už brzy bývalý přítel se teď v její ložnici tváří, jako by se nechumelilo, a hájí se, jako by tu fotku ani neměl v mobilu. „Není moje!“ rozhodí Blaze odevzdaně rukama. Olivia mu nevěří. Důkaz je v jeho telefonu, v tom, který tu ráno zapomněl. Neslídila, ne úmyslně. Respektuje jeho soukromí, protože na oplátku očekává totéž. Ale nestíhá termín a do půlnoci má svému nakladateli odevzdat další sadu ilustrací. Udělala si přestávku, dnes první po sedmi hodinách, protože vynechala snídani, nestihla oběd a měla hlad. Potřebovala se najíst. Zatímco 14
Posledni slovo_001-336.indd 14
25.11.22 17:27
v kuchyni chroupala hrst veganských květákových chlebíčků, Blazeovi na telefonu zapomenutém na lince zacinkala příchozí zpráva. Obrázek, který se jí mihl před očima, ji přiměl se na něj ještě jednou podívat. Otřela si ruku o džíny, setřela prach sušeného květáku, který jí na ní ulpěl, a odemkla jeho telefon. Už nesčetněkrát viděla svého přítele vyťukávat šestimístný kód. Bezděčně se ho naučila, protože Blaze odmítá odemykat mobil pomocí rozpoznávání obličeje. Říká mu, že je paranoidní. On říká, že je opatrný. To je jedno. Blazeův telefon se odemkl a objevila se reakce Macey Brownové na fotku jeho, teď už ne soukromých, partií: dva tlusté vykřič níky v kreslené bublině. Blaze poslal své bývalé přítelkyni fotku svého přirození. Podle všeho, když byl včera večer se svým dlouholetým kamarádem Shanem v baru, strávil Blaze nejméně dvacet minut sextováním s Macey. Rozhovor připomíná dva nadržené puberťáky a Olivia si celou jejich konverzaci přečte, zatímco se snaží strávit svou malou svačinu. Textovky ani zdaleka neodrážejí úroveň dospělosti pětatřicetiletého muže, s nímž Olivia chodí – zase! – už téměř rok. Zjevně se nepoučila, když mu v prvním ročníku na střední škole dala kopačky poprvé. Olivia zuří. „No tak, Livy.“ Blaze otočí široké dlaně plné mozolů vzhůru. Jeho ruce jsou krásné ve své drsnosti a hříšně nadané v mnoha dalších oblastech. Bude jí chybět kouzlo, které ovládají jak v jeho truhlářské dílně, tak i v její ložnici. Tváře jí zčervenají a zamračí se nad svými zrádnými myšlenkami. 15
Posledni slovo_001-336.indd 15
25.11.22 17:27
Blaze se odváží udělat krok jejím směrem. Povytáhne obočí. Jeho pohled ji spaluje. „Víš, že to není moje, zlato.“ „Jak bych mohla…“ Zastaví se, podrážděná vlastní naivitou. Čelist mu orámuje rozpustilý úsměv. „Panebože,“ řekne zděšeně. Myslí si, že ví, že není jeho, protože ho viděla a dotýkala se ho a… Nedovolí svým myšlenkám zabrousit do těchto vod. Olivia se skloní a zvedne jeho kotníčkové pumy, jednu z posledních věcí, které ještě nepřemístila na trávník před domem. Loni, poté co se svým týmem dokončil přestavbu jejího domu, mu vyhradila jeden šuplík, od té doby už zabral půlku skříně. Nebydlí tu, ne oficiálně. Přestože je u ní pořád. Má vlastní dům za městem mezi vinicemi, ale ona polevila a dovolila mu zasáhnout do svého prostoru. Ještě před hodinou se jí líbilo, že se v něm Blaze nachází. Kdo jí to může mít za zlé? Sex s ním je fenomenální. Vaří skvělou boloňskou omáčku. A možná, jen možná, díky chození s Blazem znovu získala část citů, které ztratila, když přestali jezdit na prázdniny do domu u jezera. Napřáhne ruku a chce po něm botu hodit. Pokud se dostane do její blízkosti, políbí ji, rozptýlí ji, a než se naděje, skočí spolu do postele, protože je sexuchtivá příšera. Co se týče Blazeova šarmu, nemá ani trochu pevnou vůli, a proto skončila zpátky v jeho náruči i poté, co se zapřísáhla, že se mužů bude už navždy stranit, protože jí poslední chlap, s nímž chodila ještě v době, kdy žila v San Francisku, ojel klíčem její mercedes. Velká chyba. Pokaždé když někomu otevřela své srdce, byť jen trochu, zradil ji. A zase se nechala napálit. Blaze na ni varovně ukazuje prstem. „Nedělej to. Něco rozbiješ.“ Odhodí botu. Blaze se nesnaží uhnout ani po botě chňapnout, mířila úplně mimo. 16
Posledni slovo_001-336.indd 16
25.11.22 17:27
Oba sledují, jak bota jako kočka, která přeskakuje úzkou řeku, obloukem přelétne místnost, tvrdě dopadne na desku psacího stolu a rozbije lahvičku s její oblíbenou vůní od Jimmy Choo. „Ne!“ zamračí se. Ten parfém miluje a není ani trochu levný. Blaze začne sbírat střepy. „Nech to být,“ vyštěkne, naštvaná spíš na sebe než na něj. Jak mohla být tak důvěřivá? Podvedl ji, a k tomu ještě s Macey Brownovou. Kdyby nebylo Macey, Olivia by se s Blazem nerozešla. Nepotkala by Ethana. A Lily by neutekla. „Páni, Liv. Uklidni se.“ Zvedne ruku. „Jen si beru tu botu.“ Pomalu se skloní, s pohledem upřeným na Olivii jako na divoké zvíře připravené na něj skočit. Zvedne botu a dá si ji pod paži. „Nech mě to vysvětlit,“ prosí, ne poprvé, a postaví se do plné výšky. „Prosím, nedělej to,“ Olivia ustoupí do šatny. Ta bota tu někde musí být. Nohou kopne do jednoho z vlastních párů a z police shodí značkové kabelky, které nechá ležet na hromadě na podlaze. V jejím hledání není žádná logika, ale právě teď logicky neuvažuje. Chce, aby odešel, jenže on nikam nepůjde, dokud nenajde milovaného druha ke své oblíbené botě. Ale teniska, stejně jako její dvojče, zůstává nepolapitelná. „Liv… Liv… Olivie.“ „Hledám. Sakra.“ Odsune koš s prádlem a vrátí se do pokoje. „Nemůžu najít…“ Blaze zvedne druhou botu. „Byla pod postelí. Hele, zlato.“ Přejde k ní přes pokoj. 17
Posledni slovo_001-336.indd 17
25.11.22 17:27
„Já –“ „Neříkej mi zlato.“ Ukazuje na něj prstem. „Macey Brownová? Vážně?“ Když se na Blazeově telefonu rozblikalo Maceyino jméno, měla Olivia pocit, jako by ji někdo srazil zezadu v plném sprintu. Vyrazilo jí to dech a ztěžka lapala po dechu, jak jí plíce zaplavily desítky let staré bolesti a smutek. „To jsem nebyl já. Byl to Shane.“ Má ji snad za blázna? „To ti nesežeru. Mezi náma je konec.“ „K čertu, Liv.“ Vypadá docela zmateně. Odchází z místnosti, která voní jako parfumerie a taky vzpomínkami na další vztah, který zkysnul dávno před vypršením data spotřeby. Ethan jí k prvním narozeninám poté, co spolu začali chodit, daroval právě lahvičku parfému od Jimmy Choo. Od té doby je k té vůni připoutaná a nedokáže se jí vzdát, stejně jako vzpomínky na to, jak se rozešli. Blaze ji následuje na chodbu směrem k přední části domu, jeho kroky za ní jsou těžké a cílevědomé. „Shane si včera večer půjčil můj telefon. Jak jsem měl vědět, že si ho ten kretén nacpe do kalhot?“ Fuj. Tvář se jí zkřiví. Nechce si to představovat. „Ani v jedné zprávě není zmínka o tom, že by byla od Shanea. Macey si myslí, že jsou od tebe, že na té fotce jsi ty. Z mého pohledu jsi Macey poslal fotku, na které je…“ „To. Není. Moje. Shane si půjčil můj telefon, aby si zavolal. A poslal jí fotku svýho ptáka.“ Poslední slova zamručí. „Tak to jsi měl Shaneovi říct, aby jí jasně vysvětlil, že není tvůj.“ Neměla si myslet, že když začne znovu chodit s Blazem, bude to o něco méně komplikované než dřív. Ne, když mají za sebou takovou minulost. Jak se to říká? Vyhni se ohni, jinak se spálíš? Ne nadarmo nevyhledává vztahy. Bolí. Ne, pálí. 18
Posledni slovo_001-336.indd 18
25.11.22 17:27
„Nevěděl jsem o tom, dokud jsi mi nezavolala.“ „Proč máš vůbec v telefonu uložené číslo na Macey?“ „Mám ho už strašně dlouho.“ V předsíni ji zaujme nějaký předmět. Zabočí do místnosti a její pozornost se zaměří na domácí kino. Blaze je jí v patách. „Dala mi telefonní číslo na třídním srazu po deseti letech. Nevymazal jsem ho. Měl jsem to udělat. Omlouvám se.“ Olivia tu událost propásla. Může to dávat za vinu práci nebo tomu, že žila jinde. V té době bydlela v San Francisku. Ale pravdou je, že nechtěla potkat Ethana. Vidět Ethana a Blaze v jedné místnosti? Bylo by to jako nastavit zrcadlo chybám minulosti. Kdyby Ethana nepustila do svého života, její malá sestra by v něm ještě stále byla. Později se dozvěděla, že ani on se na srazu neukázal. „Věř mi trochu, Livy. Bylo to před lety. My dva jsme spolu ještě ani nechodili.“ „Výmluvy, výmluvy.“ „To ty si vymýšlíš výmluvy,“ odvětí Blaze. Poprvé od svého příjezdu zní spíš zatrpkle než zmateně. „Hledáš důvod, proč to mezi námi skončit. Hledáš ho ode dne, kdy jsme se zase dali dohromady.“ „Nikdy jsme se k sobě neměli vracet.“ Ale právě dokončil přestavbu jejího domu a velkoryse se věnoval detailům, ujistil se, že tam nejsou žádné chyby a že je s jeho prací spokojená. Když jí pak poslední večer přinesl k podpisu předávací protokol, postavil se doprostřed její zbrusu nové kuchyně a nesměle ji pozval na večeři. Na chlapa, který není ani trochu nesmělý, jí bylo jasné, že se k pozvání dlouho odhodlával, protože se bál, že by ho mohla odmítnout. Usmál se a Olivia v něm poznala kluka, jehož si pamatovala z doby před všemi těmi lety. Cítila se v bezpečí. Přijmout jeho nabídku jí připadalo správné, kdysi dávno se k sobě totiž hodili. 19
Posledni slovo_001-336.indd 19
25.11.22 17:27
„Vidíš? To je tvůj problém,“ namítne. „O všech si myslíš jen to nejhorší. Nikomu nevěříš, takže všechno, co jen začneš nebo uděláš, skončí špatně.“ Gestem naznačí, jako by mu vybuchovala hlava. „To není pravda,“ oponuje mu. Ne tak úplně. Byla nesmírně úspěšná ilustrátorka v začínající high-tech společnosti, která brzy vstoupila na burzu. Díky tomuto obchodnímu úspěchu odešla před dvěma lety, když jí bylo pouhých třiatřicet, do „důchodu“ a přestěhovala se do San Luis Obispo do domu, který jí otec prodal za jeden dolar jako dárek k promoci. Dwight dům vlastnil dlouhá léta a pronajímal ho, dokud nedosáhla plnoletosti. Budova byla po několika desetiletích střídání nájemníků v hrozném stavu. Od té doby však dům přestavěla a věnovala se svému vysněnému projektu: napsat a ilustrovat vlastní sérii grafických románů. Na to, co dokázala, je hrdá. Ale vztahy? Ty její nikdy nekončí dobře, takže je nejlepší utnout tenhle dřív, než se situace ještě zhorší. „Všechno se točí jen kolem tebe,“ obviňuje ji. „A co já? Vždyť mě vyhazuješ, proboha. Aspoň mě vyslechni.“ „Pozdě.“ „No tak, Livy. Ještě včera večer jsi mě prosila –“ „Sklapni!“ Nemusí jí připomínat, jak báječně se s ním cítí, ne, když se to pokouší skončit, jak výmluvně řekl, dřív než stihne napáchat další škody. Její jizvy už jsou hlubší než jezero, ve kterém se kdysi koupali, drželi se za ruce, zatímco plavali na zádech a mžourali do slunce. Vytrhne kabel od Blazeova drahocenného gramofonu ze svého reproduktoru. „Ne! Ne, ne, ne.“ Upustí své sportovní boty a odstrčí ji stranou. „Nedotýkej se mýho gramce.“ Opatrně zvedne gramofon z police a ujistí se, že ho drží pevně v náručí, než se k ní otočí. „Vezmi je.“ Bradou ukáže k bedně od mléka s vinyly na podlaze. 20
Posledni slovo_001-336.indd 20
25.11.22 17:27
Olivia zvedne krabici s deskami a jde za ním ven z domu, oči upřené na jeho pozadí. Má opravdu pěkný zadek. Pohled na něj jí bude chybět. Škoda že tomuhle muži nemůže věřit, a vlastně ani nikomu jinému. Už ji unavuje, jak ji někdo neustále zrazuje. Jako by chodila životem s neonovým nápisem na čele: UBLIŽTE MI. Je vyčerpávající dávat se vždy poté, co ji někdo zlomí, zase dohromady. Pokaždé jí pak chybí kousek vlastního já. Od doby, kdy se na střední škole rozešla s Blazem, se už nikdy necítila celá. Oprava. Celá se necítí od té doby, co její bratr Lucas zničil prázdniny u Whitmanových. „Nevyhazuj mi moje desky,“ prohodí Blaze přes rameno. „Nevyhodím.“ Taková mrcha zase není. „Ahoj, Blazi.“ „Ahoj, Amber,“ řekne, když prochází kolem Oliviiny nejlepší kamarádky. Amber posedává na schodech na verandě a popíjí pinot noir. „Díky, že jsi přišla,“ otočí se Olivia na svou kamarádku. „No, myslím, že konec byl nevyhnutelný.“ Jako vždycky, když jde o Oliviiny vztahy. Olivia se zhrozí, je jí trapné, že v téhle oblasti tak selhává. Amber se usměje. „Aby bylo jasno, já jsem vám dávala naději. Ale když už to došlo až sem, nenechala bych si to ujít ani za nic na světě.“ Pro Amber tohle není první Oliviino rozchodové rodeo. Olivia zavolala Amber hned poté, co Blazeovi položila telefon. Po tom incidentu před několika lety, po němž jí zůstal napuchlý ret a auto poškrábané klíčem, už nikdy nevyhodila přítele bez přítomnosti kamarádky. Jednoho dne se snad odnaučí povzbuzovat muže, aby se u ní cítili jako doma. Blaze postaví gramofon na chodník a Olivia položí bednu vedle něj. „Opatrně,“ vyjede na ni Blaze a vytáhne telefon. Přejde 21
Posledni slovo_001-336.indd 21
25.11.22 17:27