ERIN A. CRAIGOVA
Drobne protisluzby_OK.indd 3
31.01.23 16:45
Pro maminku – děkuji ti, žes nikdy neodmítla, když jsem prosila, ať mi vyprávíš strašidelný příběh. Ale taky… děkuji ti, že jsi jim vždycky dávala šťastné konce.
Drobne protisluzby_OK.indd 5
31.01.23 16:45
DŮLEŽITÉ RODINY SHROMÁŽDĚNÍ C Downingovi Gideon (včelař) a Sarah, Samuel, Ellerie, Merry, Sadie Danforthovi Cyrus (farmář), Rebeka, Mark McClearyovi Amos (starší a majitel obchodu) a Martha Dodsonovi Matthias (starší a kovář) a Charlotte Schäferovi Leland (starší a ovčák) a Cora Briardovi Clemency (pastor) a Letitia, Simon Buhrmanovi Calvin (majitel krčmy) a Violet Lathetonovi Edmund (tesař) a Prudence Fowlerovi Gran (drůbežář) a Alice (učitelka)
Drobne protisluzby_OK.indd 7
31.01.23 16:45
PRAVIDLA C jak je navrhli starší a usneslo se na nich první Shromáždění Amity Falls
1. Provaz z dobrých pramenů vydrží, nic se mu nestane. Dokud jsme navzájem spojeni, Falls silné zůstane. 2. Pečuj o zvířata i pole svá a Falls ti přehojnou odměnu dá. 3. Za patnáct žní své děti vychovej, pak je do Shromáždění dorůst dej. 4. Bližnímu svému nesnaž se zkřivit vlas, jinak hněv Amity zakrouží kol tě zas. 5. Ať neproudí z tvých úst slova lží, co jiné pořád zraňují. 6. Když sousedé žádají pomocné paže, podej jim svou, jak Bůh ti káže. 7. Nikdy nevstupuj do lesní hlubiny, za Zvonky táhnou se démoní pastviny.
Drobne protisluzby_OK.indd 9
31.01.23 16:45
BABÍ LÉTO
Drobne protisluzby_OK.indd 11
31.01.23 16:45
11
KOUŘ VONĚL HOŘÍCÍM BOROVÝM JEHLIČÍM, SYTĚ A SLADCE. THE SMOKE SMELLED OF BURNING PINE NEEDLES, DARK Linul se z medníku a tančil přes pole, unášený mírným ván-
and sweet. seepedna from the hive box indalší frontoblak, of meopatrně and danced kem. TátaItzatlačil měchy a vypustil ho across the fields, caught on a balmy breeze. Papa pressedhlavou, down on směroval ke vstupu vysoké dřevěné stavby. Pokyvoval v duchutopočítal Konečněitpřikývl. thejakbellows releaseubíhající another vteřiny. cloud, training carefully toward Když jsem sestructure’s přiblížila kentrance. úlu, ruce His se mihead třásly,bobbed i když jsem the tall wooden as hejesimělacounted úplně zakryté. Ještě nikdy jsem neměla lently the passing seconds. Finally hemožnost nodded.pomáhat vytahovat rámky a chtěla jsem si být jistá, že dělámthey všechno Even though my hands were completely covered, shook přesně tak, jak táta řekl. S tlumeným heknutím jsem nadzvedla as I approached the hive. I’d never been allowed to help remove těžké before, víko a odložila jsem ho stranou doI trávy, opatrně, abych frames and I wanted to make sure did everything exactly se vyhnula třem omámeným včelám, které po něm nahoře lezly. as Papa said. With a muffled groan, I strained to hoist the heavy Táta foukl dothe včelího další kouř a couvl, lid before settinghluboko it aside in grass,domova careful to avoid three drowsy abych se mohla dostat až k úlu. „Vytáhni jeden z nástavků bees crawling across its top. a prohlédneme si ho.“ Hlas měl tlumený hustou sítí, která mu After puffing more of the smoke deep into the box, Papa visela kolem obličeje. stepped back, allowing me full access to the hive. “Take out one Přestože jsem viděla jenom matný obrys jeho tváře, vypadal of the super frames and we’ll inspect it.” His voice was muffled potěšeně. Dokonce hrdě. Modlila jsem se, ať ho nezklamu. under the thick netting swagged about his face. Obvykle jsem během sklizně bývala s mámou, Merry a SaThough I could only see the limned highlight of his profile, die v kuchyni. Tátovi pomáhal Samuel, přinášel nám těžké he looked pleased. Proud, even. I prayed I wouldn’t let him down. Usually I was in the kitchen with Mama, Merry, and Sadie dur13 ing harvests. Samuel helped Papa, bringing in the heavy, honeyladen frames for us to process. I’d hold them upright while Mama Drobne protisluzby_OK.indd 13
1
31.01.23 16:45
ER I N A . C R A I G OVÁ
rámky plné medu ke zpracování. Držela jsem je rovně, zatímco maminka přejela širokým nožem po plástu a se zkušenou lehkostí odřízla vosková víčka. Kapající rámky zamířily do velkého kovového bubnu a Merry a Sadie se střídaly v otáčení klikou, dokud nebyl všechen med vytočený a připravený k cezení. Zalétla jsem pohledem směrem k domu, představila jsem si, jak se sestry strkají u kamen, zatímco se vyvařovaly a dávaly sušit sklenice. Budou se hádat a prosit maminku, aby je pustila ven. Byl příliš hezký den na to, aby ho člověk strávil skloněný nad horkým ohněm a železnými hrnci. Jestřáb nahoře souhlasně zavřískl, zatímco líně kroužil v pozdním srpnovém slunci. „Ellerie,“ varoval mě táta a stáhl mě dozadu. „První rámek může jít nejhůř. Někdy včely zalepí okraje pryskyřicí. Možná ho budeš muset oškrábat, abys ho uvolnila.“ „Nenaštve to včely?“ Nakoukla jsem dolů skrz příčky rámků. Ustavičné hučení utichlo, ale v nižších patrech jsem pořád viděla pohyb. „Když to uděláš správně, tak ne,“ dobíral si mě táta. Cítila jsem, že se za sítí usmívá. „Když mě můj otec poprvé nechal vytahovat rámky, dostal jsem šest žihadel. Je to přechodový rituál.“ Vyrostla jsem s rodiči včelaři a samozřejmě už jsem dostala žihadlo, ale nebyla to zkušenost, kterou bych si chtěla zopakovat. S prvním píchnutím jsem držela vzhůru celou domácnost, probrečela jsem noc – ne kvůli oteklé ruce, ale kvůli té ubohé včele, která při tom umřela. Sáhla jsem pod svoji vlastní těžkou síť, otřela jsem si pot, který mi stékal po tváři, a uvažovala jsem, kde začít. V téhle části bylo osm rámků, všechny usazené v přesných vzdálenostech. Vybrala jsem si rámek blízko středu a jemně jsem jím zaviklala, vyzkoušela jsem okraje. Hýbal se dost snadno. 14
Drobne protisluzby_OK.indd 14
31.01.23 16:45
DROBNÉ PROTISLUŽBY
Zatajila jsem dech a vytáhla ho ven, opatrně, abych o některý ze zbylých cestou nezavadila. „Tak se na to podívejme.“ Táta se naklonil a prohlížel si včelí práci. Přes rámeček byl natažený krajkový vzor včelí plástve, některé buňky plné a zavíčkované, ale většina prázdných. Mlaskl a zauvažoval. „Ještě ne. Letos asi bude pozdní sběr. Loni v zimě bylo příliš mnoho sněhu. Zasuň to zpět.“ Nanejvýš opatrně jsem vsunula dřevěný rámek zpátky na místo, a pak jsem si úlevně oddechla. „Teď další.“ „Zkontrolujeme všechny?“ Přikývl. „Když už si dáš práci s okuřováním včel, rozhodně musíš úl prohlédnout důkladně. Med není to jediné, co nás zajímá. Jsme správci úlů, ochránci těchto včel. Musíme zajistit, aby byly zdravé a měly všechno, co potřebují.“ Odložil dýmák, zvedl horní nástavek a nakoukl do nižších pater. Dal stranou první nástavek, spočítal rámky ve druhém, a pak jeden vytáhl a jemně odstrčil dvě včely, které se opile držely plástve. „Pověz mi, co vidíš.“ Mžourala jsem skrz závoj. Bylo tam více pláství, zlatých jako okno z barevného skla. A uprostřed skoro každé buňky byla maličká bílá tečka, ne větší než zrnko ječmene. „To jsou vajíčka, že?“ „Velmi dobře. A co nám říkají?“ Cítila jsem se nepříjemně pod drobnohledem, jako školačka s kostnatými koleny, ne starší než Sadie. „Že matka klade?“ Souhlasně zabručel, pobízel mě, abych pokračovala. „Takže když klade vajíčka, je to dobré, že? Zdravé včelstvo?“ Přikývl. „Znamená to, že ve včelstvu je matka.“ Ukázal na vajíčka, jeho obvykle jisté a rychlé pohyby brzdily silné 15
Drobne protisluzby_OK.indd 15
31.01.23 16:45
ER I N A . C R A I G OVÁ
rukavice. „Takhle velká vajíčka znamenají, že tady matka byla nejméně před třemi dny. Když kontroluješ plodiště, vždycky se dívej po čerstvých vajíčkách. Plodiště bez vajíček znamená vymírající roj.“ Vložil rámek zpět a vytáhl jiný, ukázal mi larvy, tlusté bílé hrudky, které se vůbec nepodobaly bzučícím včelám, kroužícím kolem našeho dvora. Další rámek obsahoval kukly zamotané v pohárcích medu, rostoucí a snící. „Tyhle vyletí už za pár dnů,“ řekl táta spokojeně. „Nové dělnice nebo trubci. Náš roj prospívá, Ellerie. Složme všechno zpět a nechme je, ať se probudí. Příští měsíc zkontrolujeme med.“ „A budou všechny v pořádku?“ Nenáviděla jsem stopy obav ve svém hlasu. Věděla jsem, že ano. Táta ještě nikdy o včelstvo nepřišel. Ale když jsem viděla zblízka, jak to do sebe všechno zapadá, a měla jsem to přímo v rukách, víc jsem si uvědomovala, jak je včelí existence křehká. Stačilo omylem vynechat jeden rámek a včely by volný prostor zaplnily tolika plástvemi, že by se nástavek zničil, když by se člověk pokoušel plástve uvolnit. Nebo položit víko nakřivo, nechat ho jen lehce pootevřené, a včely by nedokázaly regulovat teplotu uvnitř. Udřely by se k smrti, zatímco by mávaly křídly a bzučely, aby úl vyhřály. „Budou v pořádku. Dnes sis vedla dobře.“ Radostí jsem se začervenala. Chtěla jsem na tátu udělat dojem, ukázat mu, že jsem stejně schopná jako Samuel. Měl tu být Samuel, Samuel měl mít na hlavě tenhle klobouk se síťkou, ne já. Ale dnes ráno po snídani vyklouzl ven a tátova tvář potemněla jako letní bouře, valící se přes vrcholky hor. Samuel se přes léto změnil, utíkal z farmy se svým nejlepším kamarádem, Winthropem Mullinsem, jen co měl hotové povinnosti, a někdy dokonce poslední z nich nechával na nás děvčatech. Často se s tátou hádal, dohadovali se kvůli drobným 16
Drobne protisluzby_OK.indd 16
31.01.23 16:45
DROBNÉ PROTISLUŽBY
nepříjemnostem, až oba stáli s rudými obličeji, nosy nakrčené v úšklebku. Maminka říkala, že určitě utíká, aby se setkával s nějakou dívkou, ale já jsem neměla nejmenší ponětí, kdo to může být. Nikdy jsme před sebou nic netajili, mé dvojče a já, a představa, že by teď měl přede mnou tajemství, se mi zdála absurdní. Jakmile bylo víko pevně nasazené, rychle, než to stačil udělat táta, jsem se sklonila pro kovový dýmák a nabídla jsem se, že mu ho odnesu zpátky do kůlny. Když jsme byli dost daleko od úlů, sundal si klobouk a pak smotal síťku a rukavice doprostřed. „Myslím, že letos bude dobrá zima,“ předpověděl a mával rukama při chůzi. Pohvizdoval si jakousi písničku, beznadějně falešně, a já se usmála. „Co je tamhleto za květinu?“ zeptal se a ukázal na růžové kvítky, které pučely podél cesty. Sundala jsem si klobouk, abych si je lépe prohlédla. „Vrbka,“ prohlásila jsem hrdě. Nesouhlasně mlaskl: „To je opravdové jméno?“ Pokusila jsem se vzpomenout si na jméno, zapsané drobným písmem v tátově botanické knížce. „Epilobium angustifolium?“ řekla jsem zkusmo, klopýtajíc o latinu. Táta se usmál: „Výborně.“ „Možná… možná bych mohla pomoct i s příští kontrolou?“ zeptala jsem se, dychtivá využít jeho spokojenou náladu. Přikývl a moje srdce poskočilo. Táta byl málomluvný člověk – pokud jste ho tedy nepřiměli mluvit o jeho včelách, to se rozpovídal na hodiny. Záviděla jsem Samovi, který se narodil jenom pár minut přede mnou – a jako kluk. Ten by kráčel za tátou ke kůlně bez ohlédnutí, sebevědomý a jistý si svým místem ve světě. 17
Drobne protisluzby_OK.indd 17
31.01.23 16:45
ER I N A . C R A I G OVÁ
Ne jako já, uvízlá v domě, neustále připravená a čekající na další životní krok. Na chlapce, který půjde kolem a pomůže mi k mému dalšímu určení. Manželka. Matka. Čekala jsem. Čekala. Čekala. Až do dneška. Uvnitř kůlny jsem ještě na okamžik podržela klobouk se závojem, prsty zabořené hluboko v síťce. Bála jsem se ho pustit a uvolnit kouzlo odpoledne. Ale na palci jsem ucítila pohněvané bzučivé chvění. V látce uvízla zatoulaná včela. Snažila jsem se jemně rozmotat vrstvy, zkoušela jsem včelu uvolnit, zatímco vztekle mrskala nožičkama. „Nepíchej, nepíchej,“ šeptala jsem jí. „Jen se ti snažím pomoct. Už jsi skoro volná…“ Žihadlo se mi zabodlo hluboko do prstu a vzduch rozčísl bolestný výkřik. Nebyla jsem to já. Táta vyběhl ven. Ozývaly se další výkřiky a jekot. Tohle nebyly zvuky dětské hry, která se stala příliš drsnou. Tuhle bolest nespraví dlaha nebo pusa na kolínko. Křik se rozléhal údolím, měnil se v matoucí kakofonii zoufalé bolesti srdce. „Ellerie, jdi pro matku. Musíme do města.“ Táta už byl na půli cesty ke stezce, která vedla do Amity Falls. Zazněl další výkřik, ostrý a pronikavý, a přestože bylo teplé odpoledne, cítila jsem na krku ledový pot. Nohy mi ztuhly a nehýbaly se. Nechtěla jsem vědět, co se skrývá za tak mučivým zvukem. „Ellerie!“ pobízel mě táta. Cítil, že nejsem za ním. Odhodila jsem klobouk stranou, prst mi nepříjemně otékal. Tělíčko včely se vysypalo ze sítě a spadlo do prachu, už mrtvé.
18
Drobne protisluzby_OK.indd 18
31.01.23 16:45
21
SAMUEL UŽ TAM BYL, STÁL V DAVU, KTERÝ SE SHROMÁŽDIL THE SMOKE SMELLED BURNING PINE NEEDLES, ObDARK kolem verandy obchoduOF staršího Amose McClearyho.
and sweet. It seeped from thenaproti hive box in frontobložené of me and danced chod se smíšeným zbožím deskami budově across caught on a Amity balmy breeze. Papatopressed školythe stálfields, v samém centru Falls. Bylo místo, down odkudon these bellows to release another cloud, training it carefully toward šířily dobré zprávy a kde se na špatné zprávy odpovídalo theokamžitou tall wooden structure’s entrance. His head bobbed as he siútěchou. lentlyMáma counted the passing seconds. hepřihlížejících nodded. s tátou se prodrali skrzFinally hlouček a já jsem popadla Sadie, abych jí zabránila jít za nimi. Merry stála Even though my hands were completely covered, they shook mě, vysoká štíhlá, skoro k ramenům. Cítiasvedle I approached thea hive. I’dsahala never mi been allowed to help remove la jsem, jak ztuhla, když zahlédla čeho se všichni frames before, and I wanted to make to, surekolem I did everything exactly shlukli. as Papa said. With a muffled groan, I strained to hoist the heavy Mollysetting McClearyová Amosova snacha – natažená přes lid before it aside in–the grass, careful to avoid three drowsy tělo manželova drahocenného hřebce Samsona. Bylo to nabees crawling across its top. prosto zvíře, of vysoké skoro devatenáct ale teď After ohromné puffing more the smoke deep into stop, the box, Papa kůň vypadal jaksi menší, jak ležel uprostřed prašné cesty a bostepped back, allowing me full access to the hive. “Take out one frkal.frames Molly and se kwe’ll němu tiskla it.” a vzlykala do was prošívané oflestně the super inspect His voice muffled sedlové deky. Konce látky byly utržené a pocákané tmavě hněunder the thick netting swagged about his face. dými skvrnami. Though I could only see the limned highlight of his profile, Krev. he looked pleased. Proud, even. I prayed I wouldn’t let him down. Usually I was in the kitchen with Mama, Merry, and Sadie dur19 ing harvests. Samuel helped Papa, bringing in the heavy, honeyladen frames for us to process. I’d hold them upright while Mama Drobne protisluzby_OK.indd 19
1
31.01.23 16:45
ER I N A . C R A I G OVÁ
Ve vzduchu byla cítit hořká pachuť měděných mincí. „Merry, co kdybys vzala Sadie a pár dalších dětí tamhle do školy?“ zeptala jsem se a ruce se mi marně třásly před obličejem mé malé sestřičky, jak jsem se pokoušela zabránit jí ve výhledu na tu scénu. Zásobovací karavana odjela teprve včera, s Jebediahem McClearym a Samsonem v čele. Ať se stalo cokoliv, sedmiletá holčička to nepotřebovala slyšet, ať si připadala jakkoliv velká. Sadie se mi snažila vykroutit ze sevření, blonďaté vlasy jí poletovaly. „Chci tu zůstat,“ protestovala. „Už nejsem mi mino.“ „Nikdo neřekl, že jsi…“ začala jsem, ale Merry mě hbitě přerušila. „Podívej se, tamhle je Pardon a Trinity.“ Ukázala na Sadiiny kamarádky. Ty taky postávaly na vnějším okraji hloučku a stoupaly si na špičky, aby něco zahlédly. „Slyšelas, že Trinity minulý týden chytila v drápcích pět kamínků? Úplně hladce.“ „To není možné!“ ušklíbla se Sadie a podezřívavě se na kamarádku podívala. Merry pokrčila rameny: „Tak to říkala.“ Sadie sáhla do kapsy a vytáhla hrst kovových hracích kamenů. „Mám tady svoje. Uvidíme, jestli to může dokázat.“ Vždycky měla sadu drápků u sebe a všichni jsme to věděli. Vděčně jsem se na Merry usmála, zatímco naše malá sestřička hlasitě vyzývala děvčátka, ať si zahrají drápky. Brzy byly mimo doslech a rozprostřely své lehké sukýnky na schodech školy. Přestože se k nim Merry hned přidala, aby je zabavila a rozptýlila, její polekaný pohled mě tížil jako závaží. „Ne! To ne!“ vykřikla Molly vztekle na staršího Matthiase Dodsona a znovu upoutala moji pozornost. Kovář stál nad ní a nad koněm s pistolí v ruce. „Jeb by to nikdy nedovolil.“ 20
Drobne protisluzby_OK.indd 20
31.01.23 16:45
DROBNÉ PROTISLUŽBY
„Molly, podívej se na jeho nohu. Kost je roztříštěná. Neexistuje způsob, jak to vyléčit. Už nikdy nebude chodit.“ „Vrátil se zpátky, ne? Nemůže to být tak zlé, jak si myslíš.“ Když jsem zahlédla zlomenou zadní nohu, zajíkl se mi dech. Trčela do strany v nemožně špatném úhlu. Matthias měl pravdu. Ty kosti by se nikdy správně nezahojily. Samsona bude nutné utratit. Byl to zločin, nechávat ho dál tak očividně trpět. Matthias, který se blížil třicítce, byl nejmladší ze tří městských starších. Škrábal se na zátylku jako malý kluk, zjevně si přál, aby zakročil někdo jiný. „Ne… nevím, jak se dostal tak daleko, ale nemůžeme…“ „Jeb mi to nikdy neodpustí. Ne. Ne, nemůžeš.“ Přejela rukou po hřebcově hladké černé srsti. Když ji odtáhla, byla mokrá a červená. „Molly, to není jenom kotník…“ „Řekla jsem ne!“ Vmžiku byla na nohou, strkala do něj, strkala do zbraně. Dav nejistě couvl. Molly předtím zakrývala nejhorší z hřebcových zranění a přední strana jejích šatů byla zmáčená zvířecí krví. Samson měl na boku čtyři hluboké šrámy, odhalující šlachy a kost. Neklidně se zazmítal. Dýchal těžce a v koutcích sametových pysků se objevily skvrny bílé pěny. Maminka udělala krok blíž, ruce natažené, aby ukázala, že nechce nikomu ublížit. Hlas měla tichý a chlácholivý a konejšivě hladila ženu po zádech, přesně jako když jsme byli příliš nemocní a museli zůstat v posteli. „Samson má bolesti, Molly.“ Molly nešťastně přikývla. „Vím, že je to těžké, ale spoléhá se na to, že budeš statečná a uděláš správnou věc.“ „Já vím.“ Molly přeskočil hlas. „Ale Jeb…“ „Jeb to pochopí.“ 21
Drobne protisluzby_OK.indd 21
31.01.23 16:45
ER I N A . C R A I G OVÁ
Molly se roztřeseně vrhla mé matce do náruče a umazala jí šaty. „Bude to chtít udělat sám. Musí to udělat. Nikdy mi neodpustí, jestli…“ Maminka se otočila, modrýma očima zapátrala v davu. Jen na okamžik se podívala na mě, než pokračovala; hledala muže, který tu nebyl. „A kde tedy je? Už ho vzali k doktoru Ambrosovi? A kde je zbytek skupiny?“ Matthias cvakl zuby. „Nikdo jiný se nevrátil. Ten ubohý kůň se přihnal po cestě, oči skoro obrácené v sloup. Nikdy jsem nic takového neviděl… ale Jeb s ním nebyl.“ Podívala jsem se k lesu, jako by se odtamtud měl každou chvíli vynořit zbytek zásobovací karavany, která se hnala pryč od toho, co potrhalo padlého hřebce. Borovice se však tyčily nad Falls jako bdělé stráže, vysoké a nehybné. Molly se prudce otřásla, vrhla se na zem, popadla sedlovou deku a pohřbila do ní své výkřiky. Vzdouvaly se z hloubi jejího nitra, ostré a pronikavé jako trny, rozdírající cestou ven všechno, co mohly. „Nikdy by toho koně neopustil. Ne, kdyby byl…“ Její slova přerušovaly vzlyky. Maminka si vedle ní klekla, cosi jí šeptala tak tiše, že jsme to neslyšeli. Nakonec pomohla trpící ženě na nohy a pomalu zamířily k obchodu. Než maminka zmizela za prahem, otočila se na Matthiase a pevně kývla: „Udělej to.“ Krvavá záležitost byla hotová dřív, než jsme měli šanci odvrátit zrak. Přes tělo přehodili plachtu, abychom se na ubohé zvíře nemuseli dívat. Já jsem však nemohla odtrhnout oči, sledovala jsem čtyři rudé čáry, jak rozkvétají na plátně, právě když vedle mě vklouzl Samuel jako druhá bota do páru. Přestože jsme očividně nebyli identická dvojčata, s našimi jemnými zlatými vlasy a měkkýma šedýma očima nebylo pochyb, že jsme příbuzní. 22
Drobne protisluzby_OK.indd 22
31.01.23 16:45
DROBNÉ PROTISLUŽBY
„Co se na té cestě pro zásoby stalo?“ zašeptala jsem. Vnitřnosti se mi svíraly a kroutily. Jestli je venku v lesích něco, co dokázalo dostat koně Samsonovy velikosti, otřásla jsem se při představě, co by to mohlo udělat člověku. Posunul si okraj slamáku a prohlížel si les. „Nevím.“ „Ostatní muži… myslíš, že jsou…“ „Nevím, Ellerie,“ odpověděl pevně. „Kde jsi byl dneska ráno?“ „Byl jsem… byl jsem blízko břehu a slyšeli jsme křik. Než jsem se sem dostal, byl už Samson…“ Ukázal na plachtu. „S těmi ránami a tou nohou… Ale je to, jak říkal Matthias, nikdo jiný tam nebyl… Jenom on.“ „S kým?“ Odtáhl oči od stromů: „Hmm?“ „Řekl jsi slyšeli jsme křik. S kým?“ Než mi Samuel mohl odpovědět, protlačila se před dav malá žena středního věku. „Očividně to byl nějaký útok,“ hádala Prudence Lathetonová, manželka tesaře. „Nejspíš vlci.“ „Nikdy jsem neviděl vlka s tak velkými drápy,“ prohlásil Clemency Briard a přejel prstem po plachtě, skrze kterou prosákly krvavé šrámy. Přestože pastor roztáhl prsty tak doširoka, jak jen mohl, rána byla větší. „Musel to být medvěd.“ „Ale to vytí…“ Prudence se odmlčela. Bledé modré oči se rozhlédly po skupince, hledaly souhlas. „Všichni jste to taky slyšeli, ne? V noci? Bylo to… prostě strašlivé. A tak blízko města.“ Věděla jsem, o čem mluví. Minulé tři noci mě probudily hlasy vlků. Jejich vytí se rozléhalo tmou, strašlivě stoupající do výšky a mrazivé. Přestože jsem věděla, že jsem v našem podkroví v bezpečí, tiskla jsem se k Merryiným zádům, choulila jsem se blíž… a přesto jsem se nedokázala zahřát. „Minulý týden byl kousek od kraje lesa grizzly,“ potvrdil Cyrus Danforth. „Zatraceně největší, jakého jsem kdy viděl.“ 23
Drobne protisluzby_OK.indd 23
31.01.23 16:45
ER I N A . C R A I G OVÁ
Ukázal ke svým ramenům, aby naznačil jeho výšku. „A to byl jenom na všech čtyřech. Čenichal kolem udírny Abelsových. Nenapadlo mě, že by… Tohle ne.“ „Kde jsou ostatní starší?“ zeptal se táta a podíval se na Matthiase. „Měli bychom vytvořit pátrací skupinu.“ Kovář se poškrábal ve vousech, tmavých a lesklých jako bobří kožich. „Lelanda Schäfera jsem neviděl. Cora říkala, že ráno vyrazil se stádem podél západního hřebene. Odtamtud by žádný hluk neslyšel.“ „A Amos?“ Všichni jsme se neklidně ohlédli k obchodu. I odsud jsme slyšeli, jak starý muž vzlyká. „On a Martha by teď měli být s Molly,“ usoudil Matthias. „Pastore Briarde? Možná by teď od vás ocenili nějaká slova útěchy?“ Clemency nespokojeně zkroutil rty. Očividně chtěl zůstat a sledovat rozvíjející se drama. S povzdechem se posbíral, narovnal se do výšky, jak jen mu shrbená postava dovolovala, a pak blahovolně přikývl. „Nejspíš máš pravdu Matthiasi. Myslete na McClearyovy v modlitbách. Dobré požehnání vám všem.“ „Dobré požehnání,“ zopakovali jsme, zatímco pastor zamířil k obchodu, teď už odhodlaným krokem. „Zorganizujeme to sami,“ řekl táta a vrátil se tak k aktuálnímu problému. „Pokud to byl útok, medvědí nebo jiný, mohl zásobovací karavanu rozprášit. Naši lidé můžou být zranění a ztracení.“ „K čertu s pátráním.“ Cyrus vyplivl žvýkací tabák a těsně minul dolní lem Prudenciných šatů. Uskočila a znechuceně nakrčila nos. „Ten hloupý hřebec nejspíš Jeba shodil, a než se dostal domů, zkřížil cestu medvědovi.“ Táta zavrtěl hlavou. Farma Danforthových hraničila s našimi poli. Naše rodiny mezi sebou měly nahromaděná léta 24
Drobne protisluzby_OK.indd 24
31.01.23 16:45
DROBNÉ PROTISLUŽBY
rozporů, které nebyly nikdy úplně zapomenuty. Táta a Cyrus k sobě dokázali být zdvořilí, když bylo třeba, ale nepřátelství vždycky bublalo pod povrchem a hrozilo, že překypí. „Dlužíme zásobovací karavaně aspoň to, že propátráme okolní lesy.“ „Koukni na toho koně. Rozervaný na cáry. Chceš, aby se ti to stalo taky, Downingu? Chceš, aby tvoje žena a dcery viděly tvého koně bez jezdce?“ Táta přimhouřil oči. „Samozřejmě, že ne. Ale jestli je šance, že ostatní můžou být naživu…“ Prudencin manžel, Edmund Latheton, natáhl k tátovi ruku. Byl ještě menší než jeho žena a světle hnědé vousy měl rovně a hladce zastřižené. „Možná bychom měli počkat, Gideone – karavana by měla být zpátky asi tak za týden…“ „Kdybys byl tam venku, chtěl bys, abychom týden počkali?“ Edmund polkl, ohryzek mu v krku poskakoval jako loďka na moři. „Já… ne, ale… taky jsme něco viděli. Ne grizzlyho,“ dodal rychle, když jeho žena začala protestovat. „Nebo to možná byl grizzly… Nevím. Bylo to velké, se stříbrnýma očima…“ „Žhnoucíma stříbrnýma očima,“ dodala Prudence. „Žhnoucíma stříbrnýma očima,“ souhlasil. „A bylo to rychlé. Rychlejší než jakýkoliv medvěd, kterého jsem kdy viděl.“ Otevřel ústa, jednou, dvakrát, očividně si nebyl jistý, jak má příběh uzavřít. „Jo, kdybych já byl venku v těch lesích, chtěl bych, aby mě někdo našel… ale když jsem viděl toho… tu věc… Nechci být ten, kdo za nimi půjde.“ „Žhnoucí stříbrné oči,“ zopakoval Cyrus a teatrálně potřásl hlavou. „Zníš stejně bláznivě jako tvůj tatík, Lathetone.“ Táta prudce zvedl obočí: „Takže ty se hlásíš jako dobrovolník, Danforthe?“ Cyrus si promáčeným kapesníkem otřel čelo. „To těžko. Nenechám se zabít pro Jebediaha McClearyho. Je mi jedno, že je to syn staršího. Ví, co riskuje. Pokaždé, když 25
Drobne protisluzby_OK.indd 25
31.01.23 16:45
ER I N A . C R A I G OVÁ
jde přes průsmyk. A stejně tak všichni ostatní hlupáci, kteří šli s ním.“ „Ty z těch cest nemáš prospěch?“ zeptal se táta sžíravě. „Já jsem nezávislý muž,“ řekl Cyrus a nadmul hruď tak široce a důležitě, jak jen mohl, bezpochyby aby se pokusil nahradit těch několik palců, o které ho táta převyšoval. „Nezávislý muž, který si dneska ráno osladil kafe,“ zamumlal Samuel a pohrdavě se ušklíbl. Tak zaujatě jsem poslouchala hádku, že jsem si nejdřív neuvědomila, co bratr řekl. Ale uvízlo mi to v hlavě jako osina, pobízející, abych si jí všimla. Naklonila jsem se k Samuelovi a ztišila hlas: „Jak víš, co si Cyrus Danforth dává do kafe?“ „Cože?“ zeptal se a ani se nehnul. Intenzivně upíral pohled na tátu, jako by ho nedokázal odtrhnout. „Zrovna jsi řekl, že měl dneska ráno cukr,“ naléhala jsem. „Proč jsi byl u Danforthových?“ „Já – nebyl jsem tam.“ Samuel byl mizerný lhář. Špičky uší mu vždycky zrůžověly a věty se zkrátily v zajíkavý zmatek. Mou pozornost upoutal drobný pohyb na okraji skupiny, podívala jsem se tam a zahlédla jsem, jak se k davu přidala Rebeka Danforthová. Moje nejlepší kamarádka zvedla ruku a lehce mávla a moje ruka automaticky odpověděla, než jsem si všimla, že totéž udělal i Samuel. Soustředil se jenom na Rebeku. Když stočil oči znovu ke mně, úsměv se mu vytratil a tváře mírně zrudly. „Šel jsi dnes ráno za Rebekou?“ zasykla jsem hlasem tišším než šepot. Pochopení mě zasáhlo jako blesk, zůstala jsem v šoku. „To kvůli ní se kradeš pryč celé léto? Rebeka Danforthová?“ „Ne!“ trval na svém. „Nech to být, Ellerie.“ 26
Drobne protisluzby_OK.indd 26
31.01.23 16:45
DROBNÉ PROTISLUŽBY
„Dvoříš se jí?“ „Řekl jsem, nech to být.“ „Ale…“ „Dost!“ zavrčel. Husté linky jeho obočí vytvořily rozhněvanou římsu a na tváři měl skvrny. Ještě jednou jsem se podívala na Rebeku, myšlenky mi běžely o závod. Když maminka hádala, že Samuel odchází za nějakým děvčetem, nikdy mě nenapadlo, že by to mohla být ona. To prostě nebylo možné. Vlastně jsme se ani nikdy neměly spřátelit. Zlá krev mezi našimi rodinami se táhla po generace, ještě před dnem, kdy její pradědeček zabil mého. Ale jako Danforthovou a Downingovou nás vždycky usazovali do jedné lavice a blízkost často vytvoří nejlepší vztahy. Jak jsme rostly, dělily jsme se o svačiny, pletly jsme jedna druhé věnečky z jetele a vyměňovaly jsme si příběhy na loukách, které oddělovaly její dům od mého. Ačkoliv už jsme nebyly malé holčičky, pořád jsme se o všechno dělily – knihy, recepty, dokonce i o pár šperků, které jsme vlastnily. Tohle mi neměla tajit. A Samuel… Byl moje dvojče. Měla jsem to vycítit; měla jsem to vědět. Ale když jsem teď hleděla z jednoho na druhého, viděla jsem, že jsem si toho jen nevšimla. Ať jsem s nimi měla jakékoliv pouto, nebylo tak silné, jak jsem si představovala. Byla jsem úplně slepá, neměla jsem ani náznak podezření. Tváře mi hořely a žaludek se svíral, když jsem si uvědomila, jak je moje hloupost musela pobavit. Kdy to začalo? Minulý týden u nás Rebeka nocovala. Spaly jsme ve stodole na seně, chichotaly jsme se nad kluky z města, dokud měsíc neklesl za hory. Musela si myslet, že je to báječný vtip, neprozradit ani kousek pravdy. Musela si myslet, že jsem ta největší hlupačka, když jsem nic netušila o jejím tajemství. 27
Drobne protisluzby_OK.indd 27
31.01.23 16:45
ER I N A . C R A I G OVÁ
„Půjdu do lesa,“ prohlásil táta tak pevně, že mě to vrátilo zpět do přítomnosti. „Jeb by toho koně nikdy nepustil z dohledu – musíme předpokládat, že se na té cestě něco opravdu strašlivě pokazilo… Nemůžu nikoho z vás nutit, abyste šli se mnou, ale můžu požádat. Je to správná věc, bez ohledu na to, co tam venku může být.“ „Bláznivá výprava,“ odsekl Cyrus. „A já nejsem blázen. Ničeho takového se nezúčastním.“ Ušklíbl se a vyplivl poslední kousek tabáku. „Někdo pohřběte toho koně, než začne smrdět.“ Odkráčel a něco si pro sebe mumlal. Rebeka stiskla rty do úzké linky. Táta si prohlédl dav, jeho tmavé oči spočinuly na každém přítomném muži. Odmlčel se, očividně doufal, že se přihlásí další. „Judde Abramsi?“ Vysoký rančer si prohrábl rukama šedivějící vlasy a rozpačitě si je rozcuchal. „Víš, že bych šel, ale mám pole plné březích jalovic, každým dnem se otelí. Nemůžu je nechat samotné.“ Táta si přejel jazykem po zubech. „Calvine Buhrmane?“ Violet popadla manžela za loket a němě ho prosila, aby zůstal. Po chvíli nerozhodnosti majitel krčmy odmítavě zatřásl hlavou s tmavými vlasy. „Matthiasi Dodsone? Pojedeš se mnou?“ Nenáviděla jsem výraz zklamané naděje v otcových očích, když starší mávnutím ruky odmítl jeho prosbu. „Víš, že nemůžu opustit město, zvlášť když je Amos v tak žalostném stavu.“ Tři starší byli k Falls připoutáni tak jako nikdo jiný z obyvatel. Byli strážci zákona a tradice, spravedlnosti a řádu. Pastor Briard mohl mít na starost duchovní potravu duši Amity Falls, ale starší chránili jeho hlavu a srdce. „Půjdu s tebou já, tati.“ Slyšela jsem ta slova, než jsem si uvědomila, že to promluvil můj vlastní hlas. 28
Drobne protisluzby_OK.indd 28
31.01.23 16:45