Issuu

KATEŘINA SURMANOVÁ

MEZI STROMY ČÍHÁ ZLO

Sepot z lesa_001 a 003.indd 3

20.06.22 12:06

ISBN 978-80-242-8197-1

K APITOL A PRVNÍ

Když najížděl na prošlapanou cestu k domu, podklouzla mu kola. Věděl, viděl a cítil, že zem je rozbahněná, ale stejně ho sklouznutí překvapilo tak, že měl co dělat, aby nevrazil čumákem auta do starého kaštanu napravo od chalupy. „Začíná to fantasticky, fakt že jo,“ zabrblal si sám pro sebe. Srovnal kola, zabrzdil, vypnul motor a zatáhl ruční brzdu. (U toho si vždycky vzpomněl, jak ji Jana nesnášela. „Je to jako nějaká posraná drezína, předpotopní krám, vůbec nechápu, proč jsi nemohl koupit auto s automatem.“) „No, to už mě trápit nemusí,“ řekl škodovce, která při vychládání pobroukávala, a Petrovi přišlo, že souhlasně. Mohl by už vystoupit, ale ještě nechtěl. Opřel se v sedadle a zadíval se na chalupu. Stála úplně na konci Lhoty Třebovice, kde se narodil a vyrůstal. Teď se mu zdálo, že dům nepozorovaně rostl společně s ním. Za roubenou přední částí, která ukrývala světnici, koupelnu a ložnici, se táhlo další zděné rameno hospodářského stavení a kousek za ním ještě jako přepona stála stodola. Zvířata tam nebyla, co se Petr pamatoval, rodiče si na to nepotrpěli. Jako dítě si neuvědomoval, jak je chalupa obrovská, teď ho to děsilo s ohledem na údržbu, každý metr navíc se mu skoro citelně zakusoval do peněženky i nároků na čas. Na Petra se přivalily vzpomínky. Začouzená světnice, jak babička smažila koblihy, a kouř s párou neměl z malé místnosti kam utíkat; ve světle z okna se v seznamovacím menuetu naháněly kapičky tuku s prachovými zrnky. Ječivý, ale přesto důvěrně přítulný zvuk cirkulárky o víkendových ránech. Jako dítě si Petr dlouho myslel, že cirkulárka je něco jako kohout nebo datel, entita o vlastní vůli, která dává křikem vědět, že nastalo sobotní dopoledne. ŠEPOT Z LESA

Matka s věčně ustaraným čelem a příšerně neslušivým účesem, co byl vpředu krátký a vzadu jí splýval na krk jako plstnatá deka; matka byla praktická žena, nechtěla, aby jí padaly vlasy do očí při práci, ale zase musela mít nač připnout štrasový hřeben, když se v přilehlé Březové pořádal hasičský nebo myslivecký bál. Viděl ji u mnoha činností, ale teď mu ji mozek z řady diapozitivů nabídl, jak sedí venku na lavici, do mísy na klíně loupe jablka, aniž by se dívala, co dělá, a uslzenýma očima mžourá do nízko stojícího slunce raného podzimu. Otec, jako silueta na pozadí, spíš jen rychlá črta, žádné detaily ani barvy, jen nasupený obrázek vyvedený černou tuší, který sedí za stodolou a pije čirou, vazkou tekutinu z neoznačených lahví, protože domácí pálenka se málokdy vyznačuje etiketami. A Vojta. Vojta s řídkými zuby, který bezvadně pískal na mezeru mezi dvěma předními, kde měl mezírku obzvlášť vyvedenou, Vojta… „A dost, člověče, jdi si vybalit,“ utnul Petr nával obrazů. Zamával si při tom rukou před obličejem, jako by je opravdu rozháněl, jako zvědavé kachny. S povzdechem (a jen částečně zformovanou myšlenkou, že tady v Třebovici se jeho sklon k samomluvě rozvine do mistrovských podob) vystoupil z auta a otevřel kufr, aby vynosil zásoby jídla a oblečení. Sbalil si skoro všechno, co vlastnil, zbytek odnosil v Praze ke kontejnerům. Tady teď bude jeho domov; kde jinde by měl svoje věci mít? „Haló? Co tady chcete? Tam nikdo není.“ Petr se otočil a nejdřív mu blesklo hlavou, že při rozhánění paměťových diapozitivů přece jen jeden zůstal v promítačce: z vedlejšího domu se vynořila paní Urbánková, stará jako čas sám už v době, kdy Petr vláčel aktovku velkou jako on na své první cestě do školy (tak mu to aspoň tehdy připadalo – byla dospělá). Bylo to nejbližší stavení, takových dvacet metrů od Petrovy chalupy; ostatní baráky vroubily cestu o kus dál, za silnicí a podél ní. Urbánková teď dotvrzovala Petrovu dětskou představu, že se stará už narodila, že se takhle vykutálela z rozkrojeného jablka nebo kokonu, co se dá najít v brázdách na poli: v květované zástěře, žebrovaných punčochách, jejichž špičky jí o pár centimetrů přečuhovaly prsty, s nafialovělou ondulací a povolenou kůží na pažích, která povlávala jako vlajky 8

K AT E Ř I N A S U R M A NOVÁ

v mírném vánku, když hodně gestikulovala. Jen ty ostře růžové crocsy byly novinka. „Paní Urbánková, dobrý den, to jsem já, Petr, nebojte. Žádný lupič.“ „Péťa? Valešovic malej Péťa?“ „Jo, to jsem já. Budu tu teďka bydlet. Teda, paní Urbánková, vy jste se vůbec nezměnila, to čumim.“ „Však já vím, že to nemyslíš jako lichotku, uličníku.“ (Pane jo, kdy mi naposledy někdo řekl uličníku?) „Pojď si na kafe, musíš mi všecko povykládat.“ Paní Urbánková nečekala, až si Petr zformuluje výmluvy, rovnou se otočila a zašla dovnitř. Ústřední světnice Urbánkovic chalupy měla stejný muzeální ráz jako její obyvatelka. V jednom rohu stále používaná kamna s litinovým tálem, ve druhém kuchyňská linka s dřezem, naproti gauč s chlupatým přehozem a mezi nimi jako neutrální území velký dřevěný stůl s gumovým ubrusem. Každé volné místečko vyplňovaly zástupy keramických hrnečků a zvířátek, hověly si na vyšívaných dečkách. Velela tomu velká vycpaná divoká kachna na polici nad gaučem; Petr se jí jako dítě hrozně bál, ale taky si na ni chtěl hrozně sáhnout ve slastné agonii smíšených pocitů, které měl později v životě vyhrazené pro seznamování s dívkami. Paní Urbánková před něj postavila broušenou sklenici s turkem, talíř esíček a nesmlouvavě, stejně jako když zašla do domu s jasnou direktivou, že Petr jde taky, hosta vyzvala: „Povídej.“ Petr na starou paní chvíli zíral s rostoucí touhou poslat ji do háje, ale pak se mu v jejím měkkém modrém pohledu udělalo pohodlně. Jako v teploučkém brouzdališti, bezpečném i pro neplavce a mrňousky. Co by jí to vlastně neřekl? Není to jedno? S někým tady kamarádit musí. „Víte, že jsem studoval žurnalistiku, paní Urbánková („Jo, v Praze,“ vpadla mu do toho rázně.). Co? No jo, v Praze, a taky jsem tam pak zůstal pracovat. Teďka dělám v redakci Investigativce („To nečtu, kupuju si místní noviny.“). Jasně, ono to ani tištěný nevychází, je to internetovej zpravodajskej web (jen si odfrkla). Seznámil jsem se tam se svojí ženou, Janou, dělá v zahraniční rubrice editorku.“ ŠEPOT Z LESA

„Péťo, ty jsi ženatej?“ „Už ne, právě. Rozvedli jsme se.“ „Proč?“ „Nechcete taky dělat v Investigativci, paní Urbánková? Vy se s tím nemažete. No, když vám to mám říct na rovinu, asi usoudila, že jsem kretén, a už se mnou nechtěla být.“ „A jsi?“ „Kretén? Z Janiny perspektivy asi jo. Mně hodně záleží na mojí práci, víte, a ona chtěla, abych se jí víc věnoval, abych chodil dřív domů, nedělal o víkendech, abychom založili rodinu, ale podle mě má člověk, dokud je mladej, něco dokázat, nějak věcem okolo sebe prospět. (Dobře, podle Urbánkový jsem zcela určitě kretén.) Nechal jsem Janě náš pražskej byt, stejně jsem chtěl pryč, ono je to na nic vidět ji denně v redakci, když teď jako máme být dva cizí lidi. Můžu dělat na dálku, mám tu notebook a tak, sem tam zajedu do Prahy na schůzku, tady z Orlickejch hor to není zas tak daleko. Chtěl bych tady začít dělat na knížce, sbírám materiály o korupci při zadávání státních zakázek na IT systémy, to by mohlo být fajn.“ Sám sebe šokoval, jak to z něj tryskalo. Nahlas to celé dohromady ještě nevyslovil. „Tys to ale posral, Péťo, co?“ „Vlastě, paní Urbánková, jo. Fakt nechcete dělat u nás v Investigativci?“ *

Petr ležel v posteli s vysokánskými pelestmi, snažil se moc nehýbat, aby se mu peří v duchně nesesypalo všechno do nohou a zůstalo jakžtakž rovnoměrně rozložené. (Zítra zajedu koupit normální deku.) Už minula půlnoc a on byl po cestě i po všech změnách, které zrovna začínal žít, strašlivě unavený, uondané svaly se mu snažily stočit do klubíčka jako pes, co hledá nejpříhodnější polohu. Byl vyčerpaný, ale usnout nedokázal. Zíral na strop, kde se míhali zřídkaví světelní duchové, jak poslední motoristé spěchali domů nebo rozváželi náklad. Poslouchal praskot hořícího dřeva v kamnech (bylo naštípané v kůlně ještě z doby, kdy žila matka, nadělala zásoby jako shánčlivá veverka; přitom, co si Petr 10

K AT E Ř I N A S U R M A NOVÁ

pamatoval, potrpěla si na studený odchov, nosila obrovské vlněné ponožky a svetr, co připomínal vaťáky sovětských tankistů. Když si postěžoval na zimu, říkávala, ať není taková rozcapená slečinka). „Ty vole, tak už to tak fakt je. Je ze mě chalupář, “ zašeptal zkusmo do tmy. Orlické hory na nedalekém horizontu střežily krajinu ve své náruči. Petrovi nikdy nebylo tak úplně jasné, jestli to dělají ochranitelsky (neboj se, neofoukne tě, nic se ti nestane, ani pod postelí nic nečíhá, zkontrolovaly jsme to), nebo majetnicky (neodejdeš, nikdy a nikam, jen si to zkus, stejně tě přivedeme zpátky – patříš nám). Ať to bylo jakkoli, vrátil se. Byl doma.

ŠEPOT Z LESA

K APITOL A DRUHÁ

„Ehm, nevíte, dají se tydle předsmažený řízky udělat v zavíracím grilu?“ Petr třímal v ruce plastové balení obalovaných kuřecích plátků a uvažoval, jestli vypadají unaveněji ony nebo on. Prodavačka v červeném triku, kterou vyrušil od přerovnávání hráškových konzerv, po něm rozmrzele loupla očima a ucedila: „Strčte to do trouby. Nebo to usmažte na pánvičce.“ S děkováním se nenamáhal, už mu stejně nevěnovala pozornost. Hodil bledé prsní řízky do košíku a vydal se bloudit mezi regály a pátrat po mléku. Nebyl zvyklý sám nakupovat. Když hledal jednotlivé potraviny v rychnovském supermarketu, viděl sám sebe jako Minotaura lapeného v labyrintu, který se přeskupuje, aby nebohý polobýk neukořistil mléko či vejce moc snadno. Načínal svůj druhý týden v orlickém exilu. Cítil se jako dítě nebo obyvatel cizí planety, všechno pro něj bylo nové a učil se za pochodu. Na svoje zamýšlené dílo o zfixlovaných tendrech ještě ani nesáhl, i když si v Praze představoval, jak mu podhůří vytvoří dokonalé tvůrčí prostředí, kde mu písmenka budou sama tryskat z prstů. Sám sobě se musel trochu smát, když si vzpomněl na představy, co mu o horách vnukalo zběsilé, ale přesto zlenivělé tempo hlavního města. Někde za obrazem udatného spisovatele, bijce všeho prohnilého, který úderem do kláves vyhání ze státní správy zlé duchy, se pohybovala nevyslovená armáda domácích permoníků. Štípali dřevo, zatápěli v kamnech, nakupovali a vařili, nebáli se dokonce vyprat, takže slovutný žurnalista mohl nerušeně tepat. Třebovice ale trpěla na dramatický nedostatek přičinlivých permoníků a z Petra se stával hospodář. 12

K AT E Ř I N A S U R M A NOVÁ

Pořád se pozoroval, protože předpokládal, že ho to bude otravovat, ale s příjemným překvapením zjišťoval, že se dobře baví a že si připadá užitečný. Všechno nebylo ideální, jistě, dny, kdy se vypravoval do Prahy na schůzky, aby měl o čem psát články, ho na svém sklonku vyplivovaly rovnou do peřin (normální deku pořád nekoupil). A nejvíc ho štvali někteří kolegové, s žoviální povýšeností do něj ryli, že opustil velkoměstskou tepnu, jako kdyby většina z nich do Prahy nepřibyla z městeček, kde autobus staví maximálně dvakrát denně. Vlak žádný. Zrovna popáté míjel uličku s těstovinami, aniž by tušil, že do ní opět zamířil, když mu v kapse zavibroval telefon. „Démoni se zjevně dají přivolat,“ zamumlal Petr, když uviděl, čí jméno na displeji svítí. „Ahoj, Davide, co potřebuješ?“ David byl Petrův kolega, o dost mladší než on, nedávno mu bylo teprve čtyřiadvacet. Jestli Jana považovala Petra za příliš posedlého prací, měla by zkusit strávit pár dní s Davidem. Všechno bral smrtelně vážně, nejvíc sebe, všechno ho pohoršovalo, vždycky na druhých, na sobě nikdy. Nic jako náhoda nebo nedopatření v jeho vidění neexistovalo, David moc dobře věděl, že za každým oblázkem se skrývá konspirace, zlý úmysl a prohnilost. A každá z nich čeká, až je David odhalí, protože tak dobrý jako on není nikdo. Petr ho nesnášel, upřímně a bezmála vroucně, byl pro něj výstražnou ilustrací jako zuhelnatělé plíce na krabičkách s cigaretami: takhle dopadneš, když budeš samožer. „Čau, draku, čau. Nerušim? Neděláš zrovna na kauze ukradený slepice?“ zahulákal David a Petr věděl, že na druhé straně pomyslného telefonního drátu David mrká na ostatní v redakci a předvádí jim etudu o Bivojovi nejen udatném, ale i mimořádně vtipném. „Jo, dělám, ale jestli potřebuješ pomoct s nějakou tvojí věcí, to zvládnu i při pátrání po drůbeži.“ „No no, snad nemusíš bejt hned zahořklej. Hele, něco bych fakt potřeboval. Sleduju fakt velkou věc, úplnou dělovku, rozumíš. Znáš toho pražskýho šíbra, Romana Kolouška, ne?“ „Davide, já tu práci dělám asi o deset let dýl než ty.“ „A co jako?“ ŠEPOT Z LESA

„Znám Kolouška.“ „Oukej, tak to ti to aspoň nemusím moc vysvětlovat. Dozvěděl jsem se od svýho zdroje (od majitele luxusní restaurace Kode a developera Kulhánka, co dřív s Kolouškem dělal, ty jeden demente, moc dobře vím, s kým mluvíš), že Koloušek skupuje od armády obranný prvky pohraničního opevnění, stavělo se to ve třicátejch letech, takový jako bunkry, nevim, jestli víš, o co jde.“ „O řopíky.“ „Co to?“ „Tak se jim říká, těm bunkrům, podle Ředitelství opevňovacích prací, ze zkratky se udělalo slovo.“ „No, tak třeba, to je fuk. Koloušek je od armády lacino koupí a pak je bude na třicetiletou smlouvu tý samý armádě pronajímat coby strategickej terén na případný cvičení vojsk Visegrádu. Hustý, co? Ty smlouvy mám, ale potřebuju nějaký ty bunkry blejsknout. To bys moh zvládnout, nechci žádný velký umění, prostě ať je vidět, jak to vypadá. Konkrétně jde o nějaký na Sedloňovickým vrchu, najdeš to?“ „Vim, kde to je, narodil jsem se tady.“ „Jasný, furt zapomínám, že seš pravověrnej vidlák. A blejskneš to? Stačí o víkendu.“ „Jo.“ „No supr, dík. A na čem děláš ty, vlastně?“ „Na mlíku.“ „Cože?“ „Nic, to je tajný. Už musim, Davide, ahoj.“ Tak tohle ho otrávilo. Petr se opájel uspokojením, jak zdatně plní úlohu horala, ale teď si připadal jako nějaká formanovská postava, jako ušaté vemeno, co dorazilo na diskotéku v košili s krátkým rukávem a v tesilkách, zatímco ostatní frajeři mají džíny a trička s nápisem. Líbilo by se mu dělat na článku, který dával dohromady David, a nejvíc ho na tom žralo, že to byl on, kdo toho ambiciózního zmetka Kulhánkovi svého času představil. To bylo v době, kdy David začínal, a Petr se mu chtěl strašně pochlubit, jak dokonale zvládá topografii politicko-byznysových Stínadel, takže mu předváděl namlouvací rituály se zdroji. A David 14

K AT E Ř I N A S U R M A NOVÁ

je pak jednoduše převzal, když plotýnky Petrovy vášně vychládaly. Pořád chtěl odhalovat brouky pod trouchnivými kmeny, ale už ne za každou cenu, už si nemyslel, že každý kmen je shnilý a každý brouk je škůdce. Že nebude autorem článku o řopíkové pračce peněz, to ho ale mrzelo. Z chmur ho vytrhlo další zazvonění telefonu. Zamrkal, aby se probral, a zjistil, že slepě zíral přímo na regál s mlékem. S úlevou hodil do košíku dvě krabice a vydal se vystát frontu ke kase. „Ano?“ řekl do mluvítka; číslo, co ho volalo, neznal. „Nazdar, Kačere.“ Hlas byl zastřený, v telefonu praskalo a šumělo. Zarazil se uprostřed kroku. Kačere mu nikdo neřekl už zatraceně dlouho, automaticky se podíval na svoje chodidla, protože to ona mu v dětství vysloužila tuhle přezdívku. Hrozně mu narostla, když mu bylo asi deset, ale protažení těla do výšky a šířky na sebe dalo ještě pár let čekat, takže vypadal jako vyvržený potápěč, který si co nevidět zakopne o vlastní ploutve. Jenomže mu říkali Kačer, ne potápěč: ti se v Třebovici nevyskytovali, zato kachny ano. Pobíhaly na louce u hasičské nádrže, běhaly v neuspořádaném houfu, aby sluply slimáka, vytáhly se při tom do stoje jako tučňák a zavalitá tělíčka se jim nakláněla v poklusu dopředu, jako by měly co nevidět přepadnout a udělat parakotoul. „Kdo je tam? Kdo volá?“ Na moment mu hlavou bleskla šílená myšlenka (Vojta, to volá Vojta.) a v ústech mu vyschlo tak, že odlepit jazyk od patra skoro zabolelo. „Ty že seš nějakej novinář? Kdo by to tak asi moh bejt, Kačere?“ Mrazivé štronzo pominulo, poznal ten posměvačný tón. „Heleno?“ „No vidiš, šerloku. Moje máma se v konzumu potkala se starou Urbánkovou, a co nepovídala – že Péťa Valeš sestoupil z výšin velkoměsta zase mezi prostej lid. A ty se ani neozveš. To už je roků, viď?“ „Páni. Jo. Jo, Heleno, promiň, pořád se zabydluju, neměl jsem zatím na nic čas. Kdes vzala moje číslo?“ „Ty seš nasranej, že volám? Vydyndala jsem si ho z Urbánkový.“ Trochu se zastyděl, zeptal se vážně, jako kdyby mu vadilo, že ŠEPOT Z LESA

volá, že se k němu dostala. (A seš si jistej, že ti to nevadí? Tak proč máš tak blbej pocit a chceš to položit?) Nenapadlo ho, že Urbánková jeho číslo někomu dá, nadiktoval jí ho (a ona si ho zapsala na kus čtverečkovaného papírku, ne rovnou do telefonu), kdyby něco potřebovala koupit nebo kdyby se zasekl v Praze moc dlouho, aby mu mohla pustit topení v koupelně: podzim už předváděl svoje bezlisté otužování a po ránu čmáral na okna první ledové malůvky. Nenapadlo ho, že by o jeho číslo v Třebovici ještě někdo stál. „Nejsem nasranej, jenom překvapenej.“ „Tak jo. Pojď do hospody, ke Kocmánkom, musíš proniknout mezi domorodce, aby ses asimiloval a oni tě nesežrali coby exotickej kus masa. Přijdeš? Dneska v osm? Budou tam hrát Andulky na útěku.“ „Ježiš, ono to ještě existuje?“ „Jasně, pořád hrajou, akorát už jsou máničky jenom od uší dolů, nahoře jim porost slezl. Doháněj to na vousech, vypadají jako ZZ Top, uvidíš. Tak přijdeš?“ „Nevim, jestli budu stíhat, Heleno.“ „Co? Co ti jako uteče? Ty nechceš?“ Malinko se odmlčela. „To kvůli Vojtovi nechceš?“ Musel zabránit, aby se mu do zad zase vplížil ten chlad, aby mu obratle zkřehly jako kaluže, když uhodí první mráz. Cítil se zranitelný a cítil, že ji musí utnout, než tenhle mentální šuplík otevře docela. „Já přijdu, Heleno. V osm.“ „Skvělý, těším se. Uvidíš, bude to fajn, Andulky maj nějaký nový písničky. O diktatuře oligarchů, to se ti bude líbit. Tak večer čau, Kačere.“ Než jí stihl odpovědět, zavěsila. Petr spustil telefon zpátky do kapsy. Je to strach, co mu vyplnilo žaludek, jako by mu tam někdo nafoukl balonek heliem? Nebo nervozita? Nechtěl na to myslet. Na Helenu, na Kačera, a už vůbec, vůbec ne na Vojtu.

K AT E Ř I N A S U R M A NOVÁ

K APITOL A TŘETÍ

Nepamatoval, že by v Praze někdy zažil tak hustou mlhu, jako se dělávala v Třebovici. Když se blížil soumrak, začala se sbírat z lesů, plazila se loukami a koryty říček, sestupovala z vrcholků Orlických hor a kumulovala se v Třebovici mezi lampami veřejného osvětlení, jako když se na povrchu mléka vysráží smetana, hustá a hutná. Třebovická mlha měla chuť, Petr ji jako dítě zhluboka vdechoval, ale nebylo to vlastně dýchání, bylo to upíjení mlžného nápoje s příchutí noci. Se stopou spadaného listí, se zemitou vůní hub, s řízným ocáskem mrvy. Teď to dělal zase, vdechl a degustoval mlžný doušek, převalil ho na patře, cítil, jak se ohřívá. Zkusil do něj kousnout; zuby samozřejmě prošly hladce skrz. „Ty seš vůl, vole,“ uchechtl se Petr. Na podzim se v Orlických horách stmívalo brzy, už od září se noc stěhovala na čím dál delší dobu do příbytku denního světla, aby zhruba od půlky listopadu pouštěla slunce jen na několikahodinovou návštěvu. Petrovi to nevadilo, měl brzké večery rád. Měl je rád, hlavně když jim garde dělala mlha. Stál na zápraží a rozhlížel se po louce u chalupy, sem tam rovnou čáru ojíněných stvolů rozčísla shrbená záda třešní a kaštanů, kousek dál rostly i plané jabloně s plody tak kyselými, že člověku zkroutily obličej, jako by ho ždímaly. Kochal se, ne že ne, ale taky sám sebe zdržoval. Předtím strávil horečnatou hodinku přípravami. Důkladně se sprchoval, přičemž třikrát vyhodil v chalupě pojistky, protože ohřívač vody zlobil. Musel se pokaždé roztřesený zimou vrhnout do nevytopené chodby a nahodit elektřinu zpátky. Když bojler odstavil energii potřetí, domyl se raději studenou vodou. Před zrcadlem se dlouze rozmýšlel, jestli se má oholit, nebo k jeho ŠEPOT Z LESA

novému životnímu stylu víc sedí několikadenní strniště. Oholil se ne proto, že by strniště zavrhl, ale protože opatrné pohyby žiletkou trvaly déle. Převlékl si čtyři svetry a dvě košile, než se vrátil k prvnímu svetru, co měl na sobě, obyčejnému černému s kulatým výstřihem. Opucoval si tenisky, smetal jim z podrážek lístek po lístku, hroudičku bahna po hroudičce; nechtěl s tím být moc rychle hotový. Nakonec už neměl nic dalšího, co by na sobě upravil, a tak si oblékl zelenou prošívanou bundu, natáhl kulich a vyšel před dům. Vykročil po vyježděné cestě, minul Urbánkovic chalupu napravo a hasičskou nádrž se slimákožravými kachnami nalevo. Přes silnici ze tmy vykukoval zděný dům, kde bydlívali Hořejší, ona učila češtinu, on dělal nějakého ředitele v nedaleké fabrice na elektrotechniku; netušil, jestli tam pořád žijí. Ale zvonička před domem stála pořád stejná, Petrovi se zachtělo zatáhnout vší silou za provaz a pak pelášit k návsi, zatímco by se přidušeně chechtal. Tak to dělávali, on, Vojta a Helena, a starý Hořejší předstíral, že se zlobí, hrozil jim svojí obrovskou chlupatou prackou, ale oči měl mírné, veselé. Než si to mohl rozmyslet, odbočil před domem Hořejších doprava (nalevo, po aleji řídce osazené chalupami, stála přeškrtnutá plechová cedule s názvem Lhoty Třebovice, ale další osady patřící k obci seděly v kopcích i za ní), po pár dlouhých krocích minul hasičskou zbrojnici a autobusovou zastávku, před sebou už viděl orosená okna hospody, jak se na nich potkávala venkovní zima s dechem a potem lidí uvnitř. Dolehl k němu šum hlasů, brnkání na kytaru a ojedinělé třesknutí činelů; Andulky podle všeho ladily nástroje před koncertem. Venku se kolem popelníku tísnil hlouček mladistvých kuřáků, podle typického zápachu si ven o dskočili s marihuanou. Nepřipadalo mu, že by někoho z nich znal, minul je jen s mumlavým indiferentním pozdravem. Stejně se na něj všichni otočili a zkoumavě mu hleděli do vzdalujících se zad. Uvnitř bylo narváno a horko k zalknutí, Petr si rychle strhl čepici a bundu, než pod nimi stihne zplihnout. Skoro u každého stolu se kouřilo, vzduch byl těžký štiplavým dýmem. Vedle kuřáků s čerstvou dávkou vydechovaly do okolí také záclony a ubrusy 18

K AT E Ř I N A S U R M A NOVÁ

zatuchlým, starým odérem, aby zahřály hosty u jednoduchých dřevěných stolků. Nejmenší posloužily čtyřem lidem, dva největší deseti. Rádio ani televize nehrály, ale o zvuk se staraly slévající se hlasy a chystající se Andulky. Petr si představoval, že vejde, dveře ho prozradí příšerným vrznutím, všichni zmlknou a budou na něj civět. To se nestalo, pár očí po něm lhostejně přejelo a vrátilo se k původní činnosti. Kromě jedné mávající ruky hned pod podiem s opelichanými Andulkami, ta mu kynula, aby se k ní přidal. Petr se prosmýkával mezi stoly, mezi těly, která proudila v nepřetržitém pelotonu k výčepu a od výčepu v rámci pivního perpetum mobile. Občas se omluvně usmál na ty, kterým shodil bundu z opěradla na lepkavé linoleum nebo kterým drcnul do zad. Měl s tím tolik práce, že se na Helenu v podstatě nedíval, jen směřoval k její ruce jako k majáku. Až když dosedl, pohlédl na ni doopravdy. „Ahoj, Kačere,“ usmála se. Když byli malí, Helena je ve třetí třídě přerostla a zůstalo to tak až do jejich dvanácti, on i Vojta se vytahovali pomalu. Neměla nadváhu, byla šlachovitá a pružná jako vrba, ale jim dvěma připadala obrovská a úctyhodná, protože jí centimetry dávaly možnost, aby na ně shlížela. Helena jejich partu vedla, nešlo jen o výšku, zvládla by je usekýrovat i mrňavá, ale pomáhalo to. Nosívala svoje hnědé vlasy okudlané těsně pod bradu, na způsob ruské ušanky, protože máma ji i její starší sestru stříhala sama. Helenina matka prodávala v konzumu, stříhání jí nešlo, ale to ji nikdy neodradilo. Proto teď Petra tak překvapilo, že naproti němu seděla bytost o dobrých třicet čísel menší než on (byť se mu to vsedě nesnadno odhadovalo), s dlouhými, dobře ostříhanými blond vlasy, které jí volně překrývaly prsa. (Prsa, Helena má prsa!) Petra nikdy nenapadlo uvažovat o Heleně jako o někom s pohlavím, jako o ženě; Helena byla parťák. Cestou si chystal úvodní průpovídky, ale ty od něj v děsu uprchly do škvír pod ostěním a nechaly ho s tou cizí dospělou ženou samotného. „Teda. Máš vlasy.“ „V Praze ti tadle hláška funguje?“ „Co? Ale ne, máma tě dycky tak blbě okudlala, dyť víš.“ ŠEPOT Z LESA

„Vim, proto jsem taky kadeřnice, mám salon v Rychnově. Další škody už jsem nechtěla dopustit.“ Usmívala se na něj, očividně byla v mnohem větší pohodě než on, zdála se klidná – prostě se jen dva staří kamarádi po letech potkali. Maně mávnul směrem k pódiu ke čtyřem sedmdesátníkům s ohromnými plnovousy, v nichž se jim chytala pivní pěna a drobky z burákových křupek. „Je to vůbec možný? Že se nerozpadli. Pamatuju, jak na ně chodili naši.“ Helena, trochu neochotně, otočila hlavu směrem, kam Petr ukazoval. „No jo, jsou to věčný disidenti, uvázli v osmdesátkách. Tři z nich pijou točenýho birella, nemají v těle po tom všem ani kousíček jater, ale pořád hrajou. Pan Veselý, vidiš, ten u bicích, ten jedinej může alkohol.“ Skoro nepostřehl, že se u jejich stolu zjevila servírka a vyložila na podtácky dvě piva; tady se nediskutovalo o tom, co si kdo dá – velkým pivo, malým malinovku. Kdo si chtěl vymýšlet, musel si dojít k výčepu. „Tak na opětovný shledání, Kačere.“ „Prosim tě, neřikej mi tak. Už jsem k nohám dorost.“ „Promiň, tak jo, lítá to ze mě samo. Víš, že je to trochu nepřirozený, že seš dospělej? Vlastně jsem čekala, že budeš pořád kluk, i když to není možný.“ „Víš, že jsem si říkal to samý? Nejvíc mě překvapilo, že máš prsa. A vlasy.“ Zasmála se s doširoka otevřenými ústy a Petr zahlédl děvčátko, jímž bývala. Jen se mihlo v jejích zorničkách, přeskočilo ve svých ustřižených džínách a odrbaných cvičkách do těch jeho, rozpustile běželo knihovnou se vzpomínkami a vytrhávalo jednu zásuvku za druhou. Diapozitivy se valily ven. Obraz. Je horko. Podél cesty se klikatí malé potůčky, některé dravější, některé zemdlené červencovým parnem. Prázdniny se brzy přehoupnou do svojí druhé půlky, ta první polovina přecválala 20

K AT E Ř I N A S U R M A NOVÁ

po nebi s rychlostí zdivočelého koně. S rychlostí, s jakou tři děti běží nahoru po horské pěšině, řítí se takhle už od Pašerácké lávky, kde nechaly ležet kola. Nejvíc napřed běží plavý chlapec, vlasy mu potem stojí jako mladé obilí, žene se, až za ním vlaje vytahané pruhované tričko, kecky mu občas škobrtnou na volných kamenech nebo zbloudilých kořenech stromů, ale nezpomalí, ani trochu nezpomalí. Když se směje, vzduch ve znatelných mezerách mezi jeho zuby trochu hvízdá. Nemůže zpomalit, jen pár metrů za ním se drží vytáhlé děvče, kakofonie trčivých kloubů a osmahlé kůže. Vypadá to bláznivě, jak se jí při úprku hubené ruce i nohy komíhají, jen se odlomit a uletět. Hnědý hřibovitý klobouček jejích vlasů se při běhu mírně pozvedá a zase klesá, tak nějak vypadá medúza, když plave. Funí a tvář má zrudlou, ale nezpomalí, nemůže. Pizizubku musí porazit. S nedůstojným odstupem za dvojicí chvátá menší hoch, z jeho obličeje a rukou ještě tak docela nevymizela dětská buclatost, zato jeho nohy, ty nohy, ty si zabraly veškerý růstový hormon jen pro sebe. Nemotorně se plácají, jak levá utíká pravé, pokaždé znovu předehnána, pokaždé znovu předhánějící. Disneyovský Goofy má takové nohy, ale tak se chlapci neříká, jeho kamarádi, respektive Helena, ho ocejchovali přízviskem Kačer. Jediná Helena nemá přezdívku. Kačer běží, už skoro nedokáže popadnout dech, ale nezpomalí, nemůže. Nebude kamarádům pro smích. Trojice z cestičky seběhne do lesa, mezi stromy, ani teď nezvolní, třebaže buky a smrky neuhnou, třebaže hrozí srážka. Jako první k betonové bouli obrostlé mechem přiběhne Pizizubka, plácne dlaní o stěnu vedle nízkého průchodu do bunkru a svalí se na zem, aby se vydýchal. Těsně za ním Helena, ještě ho zkusí stáhnout zpátky za tričko, ale látka má vůli, Pizizubku to o vítězství nepřipraví. Dívka přitiskne dlaň na studenou zeď a pak dovolí svalům, aby se rozpadly do trávy. Teprve teď na ně padne stín Kačera, už je taky tady, u řopíku, z jehož střechy vyrůstají traviny, takže vypadá jako hlava obrovského lesního skřeta, po bradu zahrabaného v zemi. Nenechá si zkazit náladu tím, že je poslední, alespoň ne viditelně, pohladí skřetovu skráň a žuchne na mechové lůžko. Je jim deset a celý svět voní. ŠEPOT Z LESA