1. kapitola 1929
Nad mořem se pnula těžká, olověně šedá obloha. Jen na horizontu se mezi mraky tu a tam objevila slabá růžová zář. Po mém obličeji přejel ledový vítr, který mi vklouzl pod kabát. Mohla jsem sedět v teple a pohodlí ve své kajutě, nedostatek prostoru mě ale skličoval. Neměla jsem ani chuť bavit se v salonu, kde se už v tuto dobu tlačili pasažéři. Jediné, co jsem chtěla, bylo dorazit konečně do cíle a pustit se do pátrání. Už skoro týden jsme byli na moři. Při včerejší večeři nám řekli, že za dva dny připlujeme do Doveru. Odtamtud se přepravím trajektem do Calais a budu pokračovat vlakem do Paříže. Obdivovala jsem madame Rubinsteinovou, že tu cestu podnikala několikrát do roka. Jak to mohla vydržet? Měla jsem dosud v živé paměti, jak jsem se poprvé plavila přes oceán. Tehdy mi úspěšná podnikatelka umožnila splnit si životní sen: vyrábět kosmetiku a pomoct tím ženám ke kráse a sebevědomí. Odvezla mě z Paříže, abych pra covala jako chemička v její továrně. Poprvé po celém tom smutném období jsem pojala naději. Od mého propuštění, k němuž došlo před několika týdny, jsem o ní neslyšela. Podařilo se jí zachránit manželství? Každopádně pro dala americké podíly firmy Rubinstein Inc., aby mohla být se svým mužem Mr. Titusem. Ráda bych se o tom něco dozvěděla, na palubu lodě ale přicházely zprávy nepravidelně. K novinám jsme se dostali, jen když se vplulo do přístavu. Nacházeli jsme se uprostřed oceánu, v říši nevědomosti. Ruka mi putovala ke kapse kabátu. Pořád jsem u sebe nosila na stroji napsaný dopis, který tvrdil, že je můj syn naživu. Smím doufat? Moje myšlenky kroužily kolem dní strávených po porodu v nemoc5
SOPHIINY SNY.indd 5
7.9.22 12:27
nici. Zpráva o synově úmrtí, následná deprese. Měla jsem dávat pozor? Přehlédla jsem nějaká znamení? V paměti mi zela tmavá díra. Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem temnotu rozjasnit. „Velkolepý pohled, že?“ pronesl nějaký hlas. Vyndala jsem ruku z kapsy a rozhlédla se. Muž, který se za mnou nepozorovaně objevil, měl vystouplé lícní kosti a pichlavý pohled. Jeho oči byly tmavé jako uhel, vysoké čelo mu propůjčovalo vzhled intelektuála. Na nose mu seděly brýle s niklovými obroučkami a kulatými skly. Byl to typ muže, který by si mě dřív určitě nevšiml. Jeho úsměv jasně prozrazoval, jaký záměr se za jeho slovy skrývá. „Ano,“ přitakala jsem chladně. „Když ale dovolíte, budu si ho raději užívat sama.“ Opustil mě právě přítel Darren. Pořád ještě mě bolestně pálila v duši vzpomínka na poslední společný večer. Moje srdce nebylo připraveno na nové pokusy o sblížení. Muž se trochu dotčeně zasmál a nejistě otáčel zlatým prstenem na svém prstu. Snubním prstenem. Při tom gestu jsem se zachvěla. Vrhlo mě to ve vzpomínkách daleko zpátky. I můj milenec Georg byl ženatý. Namluvil mi, že se chce s manželkou rozvést. Nakonec nic neudělal, a když jsem otěhotněla, nechal mě ve štychu. „Vzbudila jste mou pozornost,“ řekl. „Žena jako vy…“ „Tak?“ pronesla jsem trochu agresivně. „Co znamená žena jako já?“ Zhluboka jsem se nadechla. Je to cizí člověk, kterého pravděpodobně už nikdy neuvidím. Nemůžu si na něm vylít zlost na Georga. „Mladá, hezká… a jak se zdá, obdařená silnou vůlí.“ Taková slova mě tehdy svedla k víře, že to se mnou Georg, můj docent na univerzitě, myslí vážně. On mě ale využil a přivedl do jiného stavu. Stejnou chybu podruhé neudělám. „Jste tady každý den v tutéž dobu,“ pokračoval neznámý. Očividně neměl v úmyslu to snadno vzdát. „I v jídelně jsem vás několikrát potkal, vy jste si mě ale nikdy ani nevšimla.“ Měl pravdu. Proč bych to dělala? Byla jsem v duchu většinou u svého syna. Pomáhalo mi to zapomenout na Darrenovo odmítnutí. A nebyla jsem typ ženy, která si po ztroskotané známosti hledá hned novou. Neznámý si odkašlal, když vycítil, že se tím nedostal dál. Bylo mi ho skoro líto. Moje neústupnost ale byla ochranný pancíř, který mě chránil 6
SOPHIINY SNY.indd 6
7.9.22 12:27
před zoufalstvím. I když mi připadal atraktivní, nebyla jsem ochotna něco si s ním začít. Je ženatý. Nevystavím své štěstí na neštěstí druhého a nezřítím se znovu do propasti. „Možná je to tím, že si momentálně potřebuju promyslet mnoho věcí,“ prohlásila jsem. „A není nikdo, s kým byste mohla nebo chtěla myšlenky sdílet?“ Podívala jsem se na neznámého. Možná jsem upoutala jeho pozornost, on moji ale ne. Jeho obličej byl jako tváře jiných mužů ‒ stíny, které jsem poté, co se rozpadl můj vztah s Darrenem, nechtěla zblízka vidět. „Takoví lidé pochopitelně existují,“ odpověděla jsem. „Nejsou ale tady na lodi. A některé myšlenky člověk jen tak nesdílí. Ani se svými přáteli.“ „A s cizím člověkem?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Cizí by tomu nerozuměl.“ Kate, hospodyni mého domácího, jsem se u kuchyňského stolu s některými úvahami svěřovala, když jsme probíraly, jestli mám prověřit tvrzení uvedené v dopise. Darrenovi jsem ale své dítě a jizvu, která od porodu hyzdila mé tělo, zamlčela a všechno tím zničila. Cizí člověk by mě určitě odsuzoval za to, co se stalo. Za mou lehkomyslnost a naivitu. Nenesla jsem vinu za smrt svého dítěte, přesto jsem si nedokázala odpustit. Pokud můj syn vůbec zemřel. Muž znovu nasadil mírně ublížený úsměv. „Možná změníte názor. Rád poslouchám zajímavé příběhy. I když vás neznám, jsem přesvědčený, že je ve vás něco, co stojí za vyprávění.“ Krátce se odmlčel a dodal: „Pokud byste si to rozmyslela, ptejte se na Jamese Joyce. Strávíme spolu přece ještě pár dní, nemám pravdu?“ S tím se otočil a odešel na druhou stranu lodě. Provázela jsem ho pohledem. Možná je to spisovatel, kterého zná i Mr. Titus. Bylo ale lepší mlčet a nechat ho jít. Při tom, co jsem si předsevzala, mi pomoct nemůže. Když už byla na palubě moc velká tma a začalo mi být chladno, odebrala jsem se do své kajuty. Rozsvítila jsem, svlékla si kabát, zabalila se do hrubé vlněné pokrývky, která pokrývala mou postel, a usedla k malému psacímu stolu. 7
SOPHIINY SNY.indd 7
7.9.22 12:27
Můj zápisník byl plný hesel, věcí, které jsem si pamatovala z doby pobytu v Paříži. Hledala jsem záchytné body a pečlivě, jako bych musela vypracovat domácí úkol pro svého docenta, jsem třídila a kategorizovala vzpomínky. Byly v něm dojmy z míst, kde jsem byla. Dopodrobna jsem popsala především nemocnici. Načrtla jsem ulice, praxi porodní báby Marie Guerinové, kterou jsem navštívila, abych se nechala vyšetřit. Nechtěla vědět mé jméno, mluvila ale o adopci. Byl tam také penzion madame Rousselové, z něhož jsem udělala první kroky do Ameriky. Některá místa jsem vyhodnotila jako nevinná, jiná jako podezřelá. Nemocnici a ordinaci Marie Guerinové jsem zakroužkovala. Nakonec jsem sepsala seznam osob. Letmé známosti jako dáma, která mě nechala odvézt taxíkem do nemocnice, nebo monsieur Jouelle, milenec mé přítelkyně Henny, jehož opovržení mě postihlo úplně nevinně. Nemocniční personál: doktor Marais, sestra Sybilla, porodní asistentka Alina DuBoisová a sestry, jejichž jména jsem si nepamatovala, obličeje bych ale poznala, kdybych je viděla. Samozřejmě existovala také možnost, že do nemocnice vnikla nějaká cizí žena, která moje dítě ukradla. Že mi klinika, protože jí to bylo trapné, namluvila, že Louis zemřel. Můj instinkt mi ale říkal, že se to odehrálo jinak. Když mě rozbolely oči, ulehla jsem na postel. Pohybům lodě jsem už přivykla. Zpočátku to nebylo snadné. Především proto, že bylo moře často velice neklidné. Mírná nevolnost se stala mým stálým průvodcem. Bylo to úplně jiné, než když jsem přeplouvala oceán poprvé. Přítomnost madame mě patrně hodně rozptylovala. Přála jsem si, aby tu byla a odvedla mě od vzpomínek na rodiče, které se ve mně probouzely. V malé, houpající se kajutě vylézaly z tmavých koutů mého rozumu a naplňovaly mě stejným hněvem a zklamáním, jaké jsem cítila před lety. Už dlouho jsem s nimi nebyla v kontaktu. Neozvali se, ani když jsem jim oznámila smrt svého dítěte. Bylo by snadné zajet vlakem z Paříže do Berlína a podívat se na ně. Chvíli jsem vážně uvažovala, že to udělám, pak jsem ten nápad ale zavrhla. Nemělo to smysl, byla by to ztráta času. Plně se soustředím na hledání Louise. 8
SOPHIINY SNY.indd 8
7.9.22 12:27
2. kapitola Paříž se nezměnila. Ruch v ulicích se nedal srovnat s davy v New Yorku, připadal mi ale důvěrně známý. Přestože panovala zima, byly domy pořád zářivé a elegantní. Barvy většinou zmizely, věděla jsem však, že se vrátí, jakmile slunce vystoupí výš a přijde jaro. Pařížané nově osází balkony a květinové záhony v předzahrádkách a z otevřených oken budou vlát barevné záclony. Při všem známém, co jsem při jízdě taxíkem viděla, mě napadlo, jak moc jsem se změnila od chvíle, kdy jsem po boku madame Rubinsteinové nastoupila na palubu trajektu do Doveru. V obnošených, příliš volných šatech jsem se vydala do Nového světa. Ze studentky z dobré rodiny se stala nemajetná chuděra, která přežila v Paříži jen díky pomoci přítelkyně. Po necelých dvou letech nezbylo, aspoň zevně, z osudem zkoušené dívky nic. Oblečení, které jsem nosila, nevzbuzovalo pozornost ošuntělostí. Lidé mě začali brát na vědomí. Jizvy pod ním nikdo neviděl, a kdyby bylo po mém, nikdo by je už nespatřil. Pozorovala jsem chodce, které vůz míjel, a v mé hrudi se šířil pocit radostného očekávání. Uvidím zase Henny, svou kamarádku, zachránkyni po té katastrofě s Georgem. Vzala mě k sobě, když mě otec vyhodil. Odjela jsem s ní do Paříže, kde udělala skvělou kariéru, a to mi umož nilo přežít. Vedle nejistoty, která ve mně zuřila, to byl paprsek světla, jenž naplňoval mé srdce teplem. Jak se jí asi daří? Naší korespondence ubylo, to ale patrně znamenalo jen to, že má moc práce a je plně zaujatá svým snoubencem. Když začalo být okolí zchátralejší, bylo mi jasné, že se blížíme k Rue du Cardinal Lemoine. Ulice byla poškozená ještě víc než dřív. Některé 9
SOPHIINY SNY.indd 9
7.9.22 12:27
dlažební kostky byly vylámané a navršené na okrajích chodníků. Přestože se šofér snažil vyhýbat výmolům, pořádně mě jízda vytřásla. Mohla jsem se ubytovat v hotelu, chtěla jsem být ale s lidmi, které znám. Henny tu už nějakou dobu nebydlela, Genevieve a madame Rousselová ale ano. I na ně jsem se těšila. O několik minut později zastavil taxík před penzionem. Fasáda vypadala stejně jako tehdy, až na několik nových trhlin, které přibyly pod okny. Madame Rousselová patrně nepovažovala renovaci ještě za nutnou. Zaplatila jsem a převzala své zavazadlo. Zatímco vůz odjížděl, vstoupila jsem do vnitřního dvora a rozhlédla se. Odněkud nade mnou se ozývala hudba. Pravděpodobně si některý z hostů v lepších pokojích přinesl gramofon. Připomnělo mi to pana komerčního radu v domě rodičů. Rychle jsem tu myšlenku ale potlačila a sevřela rukojeť kufru. Domovní dveře byly jako vždy otevřené, přestože madame Rousselová hostům neustále opakovala, že je mají na ochranu před zloději zamykat. Vešla jsem a přejela pohledem po schodišti, po kterém jsem tak často vystupovala a sestupovala. Pak jsem uslyšela bouchnutí dveří. Okamžitě jsem poznala kroky madame Rousselové. Když mě spatřila, překvapeně se zastavila. „Proboha, ty už jsi tady?“ vyhrkla. Uvedla jsem v telegramu jen přibližný termín příjezdu. Člověk nikdy nevěděl, jaké bude na moři počasí, navíc byla zima a častěji se vyskytovaly bouře. „Ano, moře bylo klidnější, než jsem čekala,“ řekla jsem a podala jí ruku. Madame Rousselová ji ignorovala a objala mě. Do nosu mi stoupla vůně mýdla z růží. „Je krásné, že jsi zase tady, děvče! Koukejme, jak ses vzmohla! Amerika ti přinesla štěstí, viď?“ Ano. To štěstí mi ale připadalo pochybné. Všechny cesty ležely přede mnou v mlze a bylo na mně najít tu správnou. Najít svého syna. „Nemáte náhodou volný pokoj, ve kterém jsem bydlela s Henny?“ zeptala jsem se. „Tam nahoru se nenastěhuješ,“ řekla. „Pojď se mnou. Mám pro tebe něco lepšího.“ Vedla mě k „luxusnějším“ příbytkům ve vedlejší budově. Gramofon mezitím umlkl. 10
SOPHIINY SNY.indd 10
7.9.22 12:27
„Bydlí tu ještě Genevieve?“ zeptala jsem se, když jsme stoupaly po schodech. „Tu a tam se ukáže,“ odpověděla madame Rousselová. „Své profese ale patrně zanechala. Už několik měsíců za ní přichází stále stejný muž.“ Našla moje bývalá sousedka štěstí? Moc bych jí to přála. Hořela jsem touhou si s ní zase popovídat. Když jsem byla v Paříži nová, hodně mi pomohla. Stála při mně i tehdy, když zemřelo mé dítě. Doporučila mi lékařku, která mě uchránila toho, aby mě pohltila temnota mého srdce. „Tady,“ řekla madame Rousselová a ukázala na dveře před námi. Byly jako všechny ostatní v této chodbě nalakované červenohnědou barvou a opatřené malým číslem. Stály jsme před devítkou. Majitelka penzionu vyndala z kapsy svazek klíčů a odemkla. Pokoj byl překvapivě prostorný. Místo obyčejné kovové postele jako v našem starém pokoji se tu nacházela postel s nebesy. Na okenním parapetu stálo několik květin a byl tu dostatek místa pro psací stůl a malou skříň. „Obvykle beru za tento pokoj pět franků za týden. Ty ho dostaneš za tři,“ prohlásila a spěchala k oknům, aby je otevřela. „Pochopitelně ani tady nebudeš chráněná před zápachem fekálního vozu, okna se ale dají lépe zavřít. A budeš mít víc vzduchu.“ „Děkuju, madame Rousselová, je to od vás velice laskavé.“ Roz hlédla jsem se. Místnost ve srovnání s mým pokojem v New Yorku v ničem nezaostávala. Proti úzkému pokojíku, ve kterém jsem bydlela s Henny, to byl palác. „Pravidla si určitě pamatuješ, že?“ „Samozřejmě,“ odpověděla jsem. Patrně ale budu jako všichni ostatní zapomínat zamknout dveře do vnitřního dvora. „Ženy ze sousedství se mimochodem ptaly, kdy zase začneš dělat krémy. Řekla jsem jim, že jsi v Americe u Heleny Rubinsteinové a že ty krémy dostanou ve zdejším obchodním domě, ptají se ale přesto dál.“ „Nedělám momentálně žádné krémy,“ přiznala jsem. „Ne? Co tedy? Parfémy?“ „Nepracuju už pro madame Rubinsteinovou. Ona… měla man želské problémy a svou americkou firmu prodala. Mnoho lidí přišlo o práci. Já taky.“ Madame Rousselová se na mě udiveně podívala. „A co máš v plánu?“ 11
SOPHIINY SNY.indd 11
7.9.22 12:27
„To ještě nevím. Přijela jsem, protože jsem dostala tohle.“ Ukázala jsem jí dopis anonymního odesílatele. „Neznáte mě a pravděpodobně se nikdy nesetkáme,“ četla nahlas. „Chci Vám říct jen jedno: Váš syn žije. Nevím, kam ho dopravili, ale žil a dýchal, když jsem ho naposledy viděla. Víc Vám říct nemůžu.“ Vyděšeně si přitiskla ruku na ústa. „To je tedy něco!“ Krátce se zamyslela a pak se zeptala: „Opravdu myslíš, že na tom něco je? Že je tvé dítě naživu?“ „Nevím,“ odpověděla jsem. „Musím ale vypátrat, odkud ten dopis pochází. Zjistit, jestli se v nemocnici nepřihodilo něco, co mi zatajili.“ Madame Rousselová přikývla. „Bude to těžké, protože pokud někdo udělal chybu, nepřizná to. Přeju ti hodně štěstí.“ „Děkuju, cením si toho.“ Usmála jsem se na madame Rousselovou, která se na mě chvíli zamyšleně dívala. „Když budeš potřebovat kuchyni, dej vědět,“ řekla a poté se obrátila k odchodu. „Samozřejmě, madame Rousselová,“ přikývla jsem a zavřela dveře. Trochu si odpočinu a půjdu navštívit Henny.
12
SOPHIINY SNY.indd 12
7.9.22 12:27
3. kapitola Asi za hodinu jsem stála na místě, které Henny uváděla na dopisech jako adresu odesílatele. Elegantní činžák s půvabnými malými bal kony, které zdobily v létě květinové truhlíky, byl postavený v secesním stylu. Na jednom z nich byly připevněné četné jedlové větve, pravděpodobně pozůstatky vánoční dekorace, i když už bylo víc než měsíc po Vánocích. Nejen na domě bylo vidět, že tu bydlí zámožní Pařížané. Okolí vypadalo udržovaně, a přestože vládla zima, byly předzahrádky vzorně uklizené. Záplava květin na jaře musí být úchvatná. Zdálo se, že to Henny opravdu dokázala. Není už bezvýznamná tanečnice, která musí žít v ubohých hotelech nebo pokojích s výhledem do zadního dvora. Je úspěšná žena, aspoň dokud je do ní zblázněný monsieur Jouelle. Já neměla asistenta obchodního ředitele Folies Bergère ráda. Zacházel se mnou od samého začátku jako se špínou a hučel do Henny, že ji jen využívám. Nazval mě příživnicí a snažil se ode mě přítelkyni odehnat, Henny to ale nepřipustila. Moc ráda bych viděla jeho výraz v obličeji, když mu řekla, že jsem začala v Americe nový, úspěšný život. Z vyhlídky, že ho potkám, jsem ale byla nervózní. V tuto hodinu se Hennyin snoubenec obvykle zdržoval v divadle, přesto jsem se bála zazvonit. Nakonec jsem přece jen vystoupala po schodech ke vchodovým dveřím a začala procházet tabulku se jmény. Jouella jsem našla uprostřed. Zhluboka jsem se nadechla a stiskla tlačítko zvonku. S bušícím srdcem jsem čekala na odpověď. Podívala jsem se nahoru, nevěděla jsem však, za kterým oknem Henny bydlí. Ozvalo se zapraskání. „Haló, kdo je tam?“ zeptal se hlas francouzsky. 13
SOPHIINY SNY.indd 13
7.9.22 12:27
Henny se v uplynulých dvou letech hodně naučila, cizí přízvuk byl ale pořád ještě patrný. „Henny?“ vyhrkla jsem s úlevou. Hlas na druhém konci zmlkl. Zmýlila jsem se? „To jsem já, Sophia,“ pronesla jsem. „Jsem tady, v Paříži.“ Henny mlčela. Spletla jsem se? Velmi mě zmátlo, že přítelkyně nic neříká. V následujícím okamžiku zazněl bzučák a cvakl zámek. Nejistě jsem vstoupila. Schodiště mi silně připomínalo bývalý domov, bylo ale o něco užší. Lýkové rohože na schodech tlumily kroky. Tlukot mého srdce byl skoro jediný zvuk, který jsem slyšela. Henny na mě čekala u dveří apartmánu ve druhém poschodí. Byla oblečená v černém županu s vetkanými rudými růžemi. Vlasy měla rozcuchané a její obličej vypadal rozespale. „Sophie, proboha, co tady děláš?“ zeptala se. Opravdu se zdálo, že se právě probudila, protože mluvila zpomaleně. „Já… já ti psala. Dopis nedorazil?“ Připadalo mi, že mám náruč podivně prázdnou. Stála přede mnou moje přítelkyně. Měla jsem všechny důvody ji obejmout. Henny se ale změnila. Dřív nevypadala tak nepřítomně. Ani když jsem ji opravdu vytrhla ze spánku. „Ano… ano, samozřejmě,“ odpověděla Henny. Najednou sebou trhla a na obličeji jí vzplál důvěrně známý úsměv. Přiskočila ke mně a pevně mě objala. Oddechla jsem si. Napětí ze mě okamžitě spadlo. Možná se mnou opravdu nepočítala. Třeba si myslela, že přijdu na návštěvu později. Přesto jsem se nemohla zbavit podezření, že na to, jestli si poštu přečte, má vliv monsieur Jouelle. „Jak se ti daří?“ zeptala se Henny, zatímco mě hladila po tvářích. Znovu jsem ji k sobě přitiskla. Byl to skvělý pocit ji zase vidět! „Pojď dál!“ Popadla mě za ruku a vtáhla do předsíně bytu. Ve vzduchu se vznášela nasládlá vůně. „To jsou vonné tyčinky, poslední výkřik tady v Paříži,“ vysvětlila. „Ženám není nic dost exotické. Ty jsou u vás ale určitě taky, nemám pravdu?“ „Ne, zatím ne,“ přiznala jsem. „Móda přichází přes oceán velice 14
SOPHIINY SNY.indd 14
7.9.22 12:27
pomalu. Mnoho žen nosí ještě staré účesy. Včetně mě.“ Přejela jsem rukou po uzlu na šíji. Nechat se ostříhat na módní bubikopf jsem se dosud neodhodlala. „Lpíš na svých vlasech tolik, že mě to nepřekvapuje,“ prohlásila Henny. Čím déle jsem se na ni dívala, tím víc mi bylo jasné, že se nezměnila ‒ alespoň ne ke mně. „Kde je tvůj snoubenec?“ zeptala jsem se. Henny pokrčila rameny. „V divadle. Dopoledne bývám většinou sama. Jdi ale dovnitř,“ dodala. „Můžu ti nabídnout kávu? Nebo čaj? Maurice miluje čaj.“ „To, co je pro tebe snazší.“ „Pak tedy kávu,“ řekla. „Posaď se v obývacím pokoji. Jen si rychle něco natáhnu a půjdu do kuchyně.“ Uposlechla jsem vyzvání a Henny zmizela za jedněmi z několika dveří. Obývací pokoj vypadal jako exotický salon. Stály tam kožená sedací souprava a květináče s velkými pokojovými rostlinami. Tmavě červené tapety byly pokryté růžovými růžemi a tenkými listnatými úponky. Ve vzduchu visel slabý pach cigaretového kouře. Pravděpodobně se držel i v těžkých sametových závěsech. Ve vysokých knižních regálech byly seřazené v kůži vázané a zlatem zdobené svazky. Globus vedle jednoho z oken obsahoval patrně bar. Když jsem byla s rodiči na návštěvě u otcova obchodního přítele, viděla jsem tam něco podobného. Horní část globu se odklopila a objevily se různé láhve. Přistoupila jsem k oknu, které nabízelo nádherný výhled na město a Jardin du Luxembourg. Celá místnost dýchala duchem monsieura Jouella. Jen Henny nebylo cítit nikde. Kdybych byla v bytě, který by patřil jen jí, prošla bych ho a trochu se v něm porozhlédla. Pomyšlení, že by se vrátil Jouelle a viděl mě tu, ve mně ale vzbuzovalo tíseň. Henny mu pochopitelně řekla, že pracuju v Americe. Já ale měla pořád ještě před sebou jeho zlostí rozpálený obličej, když na mě naléhal, abych zmizela z jejího života. Z úvah mě vytrhlo řinčení. Šla jsem za zvukem, až jsem stála v prostorné kuchyni. Monsieur Jouelle očividně pronajal celé poschodí. Místnost byla zalitá světlem a nádherně zařízená. Nábytek byl světlý, 15
SOPHIINY SNY.indd 15
7.9.22 12:27
stěny zdobily delftské obkládačky, které s ním dokonale ladily. Dočista vydrhnutý stůl byl na takový byt příliš velký. „Hospodyně přijde až kvečeru,“ poznamenala Henny, zatímco sypala mletou kávu do konvice. „V Berlíně jsme ale taky neměly služku, viď?“ „Máš pravdu,“ přitakala jsem. Poznala jsem, že se Henny necítí dobře. Je možné, že není v tomhle bytě šťastná? Všechna léta od chvíle, kdy opustila byt rodičů, žila osaměle v těsných pokojích. S Jouellem je už dost dlouho, zdá se však, že si ještě nezvykla, že se nemusí starat o domácnost výlučně sama. „Posaď se, káva bude hned hotová,“ vybídla mě a postavila konvici na sporák, který vydával příjemné teplo. „Jak se máš?“ zeptala jsem se a usedla na dlouhou lavici u stolu. „Dobře,“ odpověděla. „A co ty? Napsala jsi v telegramu jen, že přijedeš do Paříže. Existuje nějaký určitý důvod? Povedeš tu salon? Děvčata v divadle neustále mluví o tom, že se otevírají nové salony krásy.“ „Ne, neotevřu salon,“ řekla jsem. „A nepracuju už pro madame Rubinsteinovou. Jsem tady, abych hledala svého syna.“ Vyprávěla jsem jí o dopisu. Henny se na mě vyděšeně dívala. Copak nedostala moje psaní? Zadržel jí ho Jouelle? Nejraději bych se jí přímo zeptala, věděla jsem však, že by to téma mohlo vést rychle k hádce. Navíc se zdálo, že s ní Jouelle zachází velice dobře. To, že mě nemá rád, je jen mezi námi dvěma. Místností se rozeznělo pískání konvice. Henny vstala a zalila kávu. Pak přinesla konvičku ke stolu a nalila nám. „Je hezké mluvit zase německy,“ řekla najednou. „V uplynulých letech mi to moc chybělo. Někdy jsem si už povídala sama se sebou, abych slyšela rodný jazyk. Tu a tam mě přepadne strach, že ho zapomenu.“ Sáhla jsem po její ruce a ucítila, že má ledovou pokožku. Prsty se jí trochu třásly. „Co je ti?“ zeptala jsem se. „Nic,“ odpověděla. „Jsem občas trochu nervózní. Lékař se domnívá, že za to může konkurence mezi tanečnicemi v divadle. Drásá mi to nervy.“ „Pořád ještě si na tebe nezvykly?“ Pocítila jsem starost. „Ale ano, zvykly,“ prohlásila Henny. „Je ale rozdíl být nováček a Mauricova snoubenka.“ Na okamžik se odmlčela, pak se na mě zářivě 16
SOPHIINY SNY.indd 16
7.9.22 12:27
usmála. „Neměly bychom si tím ale nechat zkazit náladu. Přijdeš přece na naši svatbu, že?“ „Samozřejmě,“ přikývla jsem, v krku se mi ale vytvořil knedlík. Bude se Jouellovi líbit, když půjdu za družičku? Když se tam vůbec objevím? „To je krásné!“ zvolala vesele, ale tak strojeně, že se to k ní nehodilo. „Bude s tím srozuměný i tvůj snoubenec?“ nadhodila jsem skepticky. „Proč by nebyl? Hodně jsem mu o tobě vyprávěla. Má radost, že se ti v Americe daří.“ „Stanovili jste už termín?“ otázala jsem se, protože když šlo o Jouella, měla jsem pocit, že se pohybuji na tenkém ledě. „Zatím ne, ale uděláme to.“ Přikývla, jako by musela samu sebe ujistit, že se to stane. „Uděláme. Budeš první, kdo se ho dozví.“ „Je ti jasné, že trvá dlouho, než ke mně dopis dorazí?“ Usmála se a řekla: „Nepovím o tom nikomu, dokud nebude u tebe.“ Věděla jsem, že ten slib nemůže dodržet. Dívky na to přijdou, možná Jouellovou zásluhou. To je ale v pořádku. Henny má nový život a já taky, ať vypadá budoucnost jakkoli. Zase jsme chvíli mlčely. Přímo jsem viděla, jak jí víří myšlenky v hlavě. Všimla jsem si, že stiskla rty, aby jí žádná nemohla uniknout. „Kde se chceš pustit do hledání?“ zeptala se příliš hlasitě a nepřirozeně. Budilo to dojem, že chce být zdvořilá. Zase něco, co jsem u ní neznala. „V nemocnici. Pokusím se promluvit se sestrami, možná i s lékařem.“ „Jestli za tím vězí někdo z nich, těžko ti poví pravdu.“ „Někde ale začít musím!“ Henny přikývla, nijak to ale nekomentovala. Proč je celá ta situace tak divná? Dřív jsme mohly mluvit o všem, teď jsem si připadala jako rušivý element. Henny najednou vrhla pohled na hodiny. „Och, jak ten čas letí!“ zvolala. „Nechci být nezdvořilá, obávám se však, že budeš muset jít. Maurice se za chvíli vrátí.“ Zavrtěla jsem zmateně hlavou. Seděly jsme spolu jen několik minut. Káva v mém šálku ještě nevychladla. „Copak on není v divadle až do večera?“ „Přichází se mezitím na mě podívat.“ 17
SOPHIINY SNY.indd 17
7.9.22 12:27
Pochopila jsem. Ani po dvou letech by mě tu nestrpěl. Ani jako úspěšnou ženu. Přikývla jsem a sklonila hlavu. „V pořádku.“ Snažila jsem se nedat na sobě znát zklamání. Stará Henny by mě vzala za ruku a šly bychom se projít do parku. Jako tehdy v Berlíně. Vstala jsem. „Děkuju za kávu.“ Uchopila mě za ruku. „Doufám, že najdeš, co hledáš.“ „Díky.“ Chvíli jsme se na sebe dívaly, pak jsem ji objala. Doutnala ve mně starost. Je tak divná proto, že je jí moje návštěva nepříjemná, nebo přede mnou něco skrývá? „Jakmile se něco dozvím, ozvu se ti.“ „Dobře.“ Usmála se a podívala se mi přes rameno, jako by se bála, že se za mnou každým okamžikem objeví Jouelle. Doprovodila mě ke dveřím. „Buď na sebe opatrná,“ řekla jsem a odhrnula jí prameny vlasů z obličeje. „Když budeš mít něco na srdci, dej mi vědět. Bydlím u madame Rousselové.“ „Taky se měj dobře,“ opáčila. „Brzy na shledanou.“ S těmito slovy se ode mě odtrhla a zavřela dveře. Její chování mě zmátlo natolik, že jsem se nedokázala hnout z místa. Co to bylo? Proč tak spěchala se mě zbavit a proč nebylo rozloučení srdečnější? Pomyslela jsem na dřívějšek. I když jsme se pohádaly, nebyla nikdy takhle chladná. Dole se otevřely vchodové dveře. Trhla jsem sebou. Je to opravdu Jouelle? Na okamžik jsem si pohrávala s myšlenkou, že vystoupím do vyššího patra a schovám se tam, pak jsem si to ale rozmyslela. Jestli přichází Jouelle, ať ví, že jsem Henny navštívila. Pomalu jsem scházela po schodech. Přede mnou se skutečně objevil muž, nebyl to ale Jouelle. Starší pán s šedivým knírem zdvořile pozdravil a prošel kolem mě. S úlevou jsem nechala za sebou poslední schody. Na ulici jsem si zhluboka oddechla. Cítila jsem napětí a strach. Co když se Henny nevede dobře? Je opravdu příčinou dálka a čas, že jsme se tak odcizily? V hlavě se mi honily myšlenky. Henny by mi přece řekla, kdyby potřebovala pomoc, nebo ne? Změnil ji Jouelle opravdu v jiného člověka?
*** 18
SOPHIINY SNY.indd 18
7.9.22 12:27
V noci jsem ležela beze spánku a upírala pohled na strop. Čekala jsem, že uslyším fekální vůz, věděla jsem ale, že je ještě brzo. Nohy mě bolely, hlava ale nepřestávala pracovat. Ukazovala mi obrazy z minulosti. Henny, jaká byla dřív, a před několika hodinami. Cítila jsem, jak na mě těžce doléhá starost. Moje dítě může být někde tam venku. Henny se změnila. Nevěděla jsem, co budu dělat, až se vrátím do Ameriky. Řekla jsem si však, že jakmile objasním osud svého dítěte, budu znát cestu. Hořela ve mně stejná touha to zvládnout, jako když jsem stála před výlohou s dětským oblečením. A já to zvládnu, až budu moct syna sevřít v náruči nebo vědět, že je jeho duše v nebi.
19
SOPHIINY SNY.indd 19
7.9.22 12:27
4. kapitola Druhý den ráno jsem se nechala odvézt taxíkem k HÔpital Lariboisière. V kabelce jsem měla uložený dopis. To, co v něm stálo, bylo vážné. Pokud můj syn žije, může to znamenat jen to, že ho někdo vědomě nebo nevědomky vyměnil. Byl by to hrozný skandál. Je to tvrzení ale pravdivé? Hrozně jsem si přála, aby měl autor odvahu uvést jméno nebo aspoň informaci o místě svého pobytu. V úzké ulici před bránou nemocnice řidič zastavil. Zaplatila jsem mu a vystoupila. Zatímco se vůz otáčel a odjížděl, pozorovala jsem okolí a zkoumala své pocity. Ve snech jsem tohle místo navštěvovala často, vždy při hledání syna. Vzpomínka na to, co se stalo, na sebe nenechala dlouho čekat. V mé hrudi se probudila stará bolest. Ztrátu dítěte patrně nikdy nepřekonám, našla jsem ale v srdci i naději. Ať se stalo cokoli, pokud je Louis naživu, existuje možná způsob jak ho najít. Prošla jsem kamennou bránou a vstoupila na nádvoří kliniky. Bylo plné procházejících se lidí v teplých kabátech. Některé provázely zdravotní sestry, které se chránily před chladem dlouhými tmavými pelerínami. Nádhera léta z doby mého pobytu zmizela. Vešla jsem do budovy, v níž bylo porodnické oddělení. Cestu jsem našla hned, zařízení mi ale připadalo cizí. Když jsem tehdy přijela, nevšímala jsem si detailů, a v okamžiku, kdy jsem kliniku opouštěla, mě zaměstnávala snaha zvládnout bolest prsou. Zamířila jsem k přijímacímu okénku, za nímž seděla zahalená sestra. Byla už poněkud starší. Zpod závoje jí vyklouzlo několik šedivých pramenů. „Mohu pro vás něco udělat, madame?“ zeptala se přívětivě. „Já… chtěla bych na oddělení šestinedělek.“ 20
SOPHIINY SNY.indd 20
7.9.22 12:27
„Jdete někoho navštívit?“ otázala se. „Ráda bych mluvila s jednou ze sester. Sybilla se jmenovala, jestli si dobře vzpomínám. A možná i s doktorem Maraisem a porodní asistentkou Alinou DuBoisovou. Pečovali o mě, když jsem zde přivedla na svět své dítě.“ Sestra si mě krátce prohlédla a přikývla. „Mademoiselle DuBoisová tu už nepracuje.“ Trochu mě to udivilo. Proč odešla? Došlo na klinice k něčemu? Nebo něco věděla? „A nejsem si jistá, jestli je Sybilla právě tady, můžete to ale zkusit,“ pokračovala sestra. „Pamatujete si cestu?“ Přikývla jsem. Abych si nepamatovala! Oddělení pro šestinedělky bylo zalité světlem. Když jsem otevřela vysoké dvoukřídlé dveře, uslyšela jsem vzdálený křik novorozenců. Srdce se mi křečovitě sevřelo. Dřív to bylo jiné, teď jsem brala ženy, které kolem mě tlačily kočárky, na vědomí už jen zběžně. A před pláčem miminek jsem úspěšně zavírala uši. Ale tady jako by se čerstvě zhojená rána znovu otevřela. Prsa jsem měla najednou drsná a ztýraná jako tehdy, když jsem nedokázala přestat plakat. V následujícím okamžiku jsem se ale vzchopila a spěchala chodbou. Musím konečně zjistit, co se s Louisem stalo. Některé pokoje měly otevřené dveře. Koutkem oka jsem zachytila pohled na závěsy, které oddělovaly postele. Slyšela jsem hlasy, naštěstí ale nikoho neviděla. Došla jsem k sesterně a zaklepala na bíle natřené dveře. O chvíli později se na vrzající podlaze ozvaly kroky. Žena, která mi otevřela, měla jako všechny zdejší sestry na hlavě bílý čepec, její obličej mi byl ale neznámý. „Promiňte, prosím,“ omluvila jsem se. „Jmenuji se Sophia Krohnová. Je to dva a půl roku, co jsem byla pacientkou tohoto oddělení.“ Sestra zvedla obočí. „Co pro vás můžu udělat?“ „Ráda bych mluvila se sestrou Sybillou. Pečovala o mě tehdy.“ Žena na mě vrhla udivený pohled, pak ale přikývla. „Počkejte chvíli, podívám se po ní.“ 21
SOPHIINY SNY.indd 21
7.9.22 12:27