001-003 Povidky, ktere...qxp_Sestava 1 16.06.22 10:12 Stránka 3
Povidky_ktere_pomahaji_21062022.indd 3
21.06.2022 14:23:14
Úvodní slovo a poděkování Děkuji, že jste si pořídili tuto knihu. Jmenuji se Daniel Fiala, založil jsem a už čtrnáctým rokem provozuji web DatabazeKnih.cz. Jedná se o největší knižní web u nás a na Slovensku. Pokud ho ještě neznáte, srdečně Vás zvu na návštěvu. Ve zkratce je to web plný knih a jejich autorů. Přestože nemám rád to slovní spojení, dá se říct, že jde o sociální síť pro milovníky knih. Ti spolu mohou komunikovat, hodnotit knihy, evidovat si různé seznamy, prodávat knihy mezi sebou, vést si přehledy oblíbených autorů, zkrátka se řadou možností orientovat ve světě knih. Bez čtenářů by Databáze nemohla fungovat, čehož si moc vážím. I proto, že se těší velké přízni (v průměru sto tisíc návštěv denně), se to snažím společnosti trochu vracet… Po letech financování několika charit a jednotlivců jsem došel k přesvědčení, že vzít peníze a někam je poslat je trochu málo. Chtěl jsem lépe využít potenciál Databáze a spojení knih s pomocí druhým, jenom jsem dlouho nevěděl 5
Povidky_ktere_pomahaji_21062022.indd 5
21.06.2022 14:23:14
Daniel Fial a
jak… Zároveň mám rád projekty, které jsou přínosné pro všechny zúčastněné. Pak mě to konečně napadlo: Oslovím zajímavé osobnosti různých profesí. Nejen spisovatele, ale i muzikanty, novináře apod. Požádám je o napsání povídky na libovolné téma a vydám knihu s názvem Povídky, které pomáhají. Pár povídek získám z tvůrčí soutěže, kterou uspořádám pro čtenáře. Řada z nich určitě touží být spisovateli, tak jim zkusím pomoci nastartovat kariéru… Kompletní výtěžek z prodeje knihy pak věnuji na dobré účely. Vzal jsem to od konce a nejprve si sám vytvořil obálku knihy. Pak už to šlo ráz naráz… Důležitá a nesnadná otázka byla, komu výtěžek z knihy věnovat? Inspirací mi byl mimo jiné dokument Život na naší planetě od Davida Attenborougha, který vřele doporučuji. Výtěžek tak poputuje do organizace Prales dětem, jejíž hlavní náplní je ochrana světového přírodního dědictví na mezinárodní úrovni, podpora protipytláckých aktivit, vykupování deštného pralesa, vzdělávání a světový monitoring zvířat za účelem jejich ochrany a tvorba vzdělávacích programů pro děti na pěti kontinentech. Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, to ještě v organizaci nevědí. Snad budou mít radost. Chci poděkovat své přítelkyni Anetě Boykové, že dokázala čelit mým dlouhým monologům, věřila mi 6
Povidky_ktere_pomahaji_21062022.indd 6
21.06.2022 14:23:14
ÚvoDní Slovo a PoDěkování
a kromě podpory přinášela skvělé nápady. Také děkuji za pomoc její mamce Aleně. I své mamce, která rovněž čelila dlouhým monologům. Raději nebudu jmenovat všechny, kteří jim museli čelit… Díky za skvělou spolupráci Vojtovi Staňkovi, Jakubu Hladíkovi a celému nakladatelství Euromedia Group. I díky nim držíte tuto knihu v rukou. Velké poděkování patří autorům – dali mi důvěru a věnovali svůj čas a energii! Děkuji účastníkům povídkové soutěže. Stejně velký dík patří i Vám, čtenářům, že jste si knihu zakoupili. Bez Vás by potěšila několik srdcí, ale nepomohla by zlepšit svět… Vím, že jsou to silná slova, ale opravdu věřím, že se může vybrat zajímavá částka, která pomůže svět kolem nás zlepšit a trochu jej uzdravit… Přeji krásné čtení Daniel Fiala, zakladatel a provozovatel DatabazeKnih.cz
7
Povidky_ktere_pomahaji_21062022.indd 7
21.06.2022 14:23:15
Sára Saudková (1967) Fotografka a spisovatelka. V roce 2015 jí vyšel autobiografický román Ta zrzavá a rok nato kniha pro děti Půlnoční pohádky. Následoval román pro ženy Zpocená záda (2017) a kriminální romány Déšť (2018) a Ticho (2020). Společně s Milošem Čermákem napsala „milostně kriminální román“ Špína za nehty (2019).
Povidky_ktere_pomahaji_21062022.indd 8
21.06.2022 14:23:15
Povídka o velkém dubu Jako každé ráno se s lehkým chvěním probouzel za lačného zpěvu ptáků. Miloval taková procitnutí. Nejvíce ta, která se ptačími zobáky prokřičela skrze zmrzlý, temný vzduch pozdního února. Věděl, že jaro je na dosah, a trpělivě se na něj těšil. Díval se na svět vznešeným pohledem urostlého chlapa, vděčně a láskyplně. Zkrátka miloval každý den, který začínal ptačími fanfárami. A na oplátku svět se mohl kochat jeho poctivou povahou, statným tělem, ušlechtilými rysy a přesvědčivým zdravím. Zkrátka chlap v nejlepších letech. Žil šťastný život, a jak už to u takových povedených chlapů bývá, žil i plodný život. Byl obklopen nespočtem svých stejně zdatných potomků. A byl na ně sakra pyšný. Však byli věrným odrazem jeho genů a genů jeho otce a dědy a nekonečné řady jeho majestátních předchůdců. Žil na kopci, obklopen divokou přírodou. Solitér, který budil úctu i úsměv. Nebylo možno ho nemít rád. Tak už to některé bytosti mají v povaze, že se chcete objevovat v jejich 9
Povidky_ktere_pomahaji_21062022.indd 9
21.06.2022 14:23:15
Sár a Saudková
blízkosti a cítit a nasávat jejich sílu a laskavost a zdraví. Udržoval živé styky se svými přáteli, kteří žili doslova na dosah. Znáte ty vroucí povahy, které se potřebují dotýkat, objímat, mluvit spolu. Ne, nic oplzlého ani vlezlého v tom nehledejte. Spíš si představte Řeka Zorbu. Jeho oheň, srdce, náruživost, odvahu a laskavou sílu. Byla radost se ho dotýkat. Leckdy za ním přišli úplně cizí lidé a beze slova ho objali. Tiše je nechal a dobromyslně do nich vléval svou energii. Věděl, že jí má na rozdávání. A že ji má dávat tam, kde chybí. Nedělal rozdíly. Muži. Ženy. Babky. Dědci. Ale ženy objímaly tak nějak lépe, jejich doteky a měkkost těl si nepokrytě užíval. „Tak co, starej brachu, jak si dnes stojíš?“ pozdravil svého nejbližšího souseda, vrstevníka. „Kamaráde, pobolívají mě ruce, už ta zima trvá nějak moc dlouho.“ Zatřásl se, aby ze sebe oklepal břemena sněhu. Náš Zorba ho poplácal přátelsky po ramenou a pomohl mu sklepat těžký přimrzlý sníh, který k němu přirostl a držel se ho jako… inu, jako hovno košile. Oba věděli, že co nevidět jejich paže obtěžkají hnízda ptáků. A ta že budou den ode dne těžší a hlučnější. Milovali to oba. Třásli se netrpělivostí, až si v jejich korunách vyhledají útočiště dudci a sýčkové a kosi a pěnkavy a brhlíci a červenky a hýlové a strnadi… Dávalo to vyšší smysl jejich existenci. 10
Povidky_ktere_pomahaji_21062022.indd 10
21.06.2022 14:23:15
Povídk a o velkém dubu
V jeho těle byly vyryty vzpomínky na předešlá desetiletí. Někdy doslova, to když nějaký tajtrdlík potřeboval udělat dojem na slečnu. Vytáhl kudlu a jau! Ostrá bolest projela jeho živým tělem. Náš velikán polykal slzy a nehybně čelil bolesti, kterou mu působila tupá čepel. A tak byl jeho vroubkovaný kabátek pokrytý srdíčky a kosočtverci a ini ciály milenců, po letech roztažených do nečitelnosti a zapomnění – stejně jako jejich lásky. Nesl to statečně. Podobně jako vzpomínky. Některé byly krásné. Třeba když v roce 1954 poskytl stín mladému Toníkovi z nedaleké vsi. Zrovna se vrátil domů. Sloužil čtyři dlouhá léta vlasti u pomocných technických praporů. Osmahlý, šlachovitý, předčasně dospělý. Na čele mu starosti vyryly hluboké vrásky, ale jeho oči neztratily jiskru a nadšení mládí. I když doma našel rozcupovaný grunt, kde žili cizí lidé. Dlouho nemohl najít jejich úrodná pole, na kterých se tolik nadřel on i jeho bratr a táta. Už nebyla jejich. Pole byla teď nadobro zbavená svých mezí a zpustošena nedbalou péčí družstva marně vyhlížela upracované siluety svých bývalých sedláků. Táta mu umíral na souchotě, maminka se uzavřela do sebe a přestala mluvit. Ale přece jen tu bylo něco, co dávalo Toníkovi naději. Miluška na něho celou dobu věrně myslela. Odmítla dva nápadníky a čekala. Trpělivě jako ty nádherné duby v lese. 11
Povidky_ktere_pomahaji_21062022.indd 11
21.06.2022 14:23:15
Sár a Saudková
A teď jim skýtal svůj laskavý stín. Toník navlékl Milušce prstýnek umačkaný z chlebové střídy, dlouho ho nosil po kapsách. A nepřestával věřit, že jí ho bude moci dát spolu se svým srdcem. Náš Zorba zaslechl ANO. Nerozuměl lidské řeči. Ale chápal, co říká lidská duše. A tyto duše sálaly hřejivou září. To bylo hezké. Některé vzpomínky byly tíživé, náročnější než odolat lavině nebo úmornému suchu. V létě roku 1969 se k němu vypravil místní učitel Emil. Vždycky už z dálky rozpoznával jeho šviháckou chůzi, měl tu svá houbařská místečka. Tehdy ale nepřišel svižně, nedoprovázelo ho pískání „Teskně hučí Niagara“, nehoupal vesele s košíkem hub. Přišoural se tiše. Opřel se o kmen dobráckého dubu, jako se opíráme o přítele, když potřebujeme najít odvahu. A Emil ji bohužel toho letního podvečera 21. srpna v sobě našel. Objevili ho až druhého dne. Odřezali lano, čtyři chlapi ho odnesli na nosítkách. Jen oni a dub věděli, co bylo napsáno rozechvělým rukopisem v dopise na rozloučenou. „… nesnesu dál ustupovat okupantům a jen přihlížet, jak se před nimi skláníme…“ Náš velikán věděl o všem. I stromy, které dávno pokáceli a odvezli na pilu a pak do papíren a truhláren, vysílaly do lesa zprávy… žily dál v jiné podobě. A svou zvláštní energií, které my lidé neporozumíme, si sdělovaly vše, co na své pouti zažívaly. 12
Povidky_ktere_pomahaji_21062022.indd 12
21.06.2022 14:23:15
Povídk a o velkém dubu
Dub měl radost, když se jeho druhové proměnili ve školní lavice. I za tu cenu, že je čekalo nelítostné škrábání čísel, prasátek, chemických vzorečků a zásadních vzkazů jako: „Vašek je vůl,“ „Julča miluje Honzu,“ „KV + HP.“ Cítil hrdost, když se z nich vyrobily postele, kde se milovalo, rodilo i umíralo. Když z nich byly násady od zahradnického nářadí. Dřevěné šperky, které chlapci kupovali pro své slečny. Parkety, na kterých dítě předvedlo svůj první krok, kde se tančilo nebo cvičilo na sokolský slet. Stůl, u kterého se sešla celá rodina k večeři. Kostelní lavice, kde se lidé vymodlili ze svých bolestí a hříchů. Rámy krásných obrazů. Ale taky rámy s portréty diktátorů. Dubový velikán se zasnil a vybavil si všechny knihy a letáky, ve kterých cítil stopy svých druhů. Pohádky, to bylo vždycky krásné. Zamilované dopisy. Noviny plné špatných i dobrých zpráv… Normalizace, komunistické sjezdy, válka ve Vietnamu, ropná krize, budovatelské plány, co řekl ten a co zas tamten… až mu z toho šla jeho dubová hlava kolem. Jízdenky na vlak byly pokaždé dobrodružné. Kam všude se jeho listnatí kamarádi dostali. Do Berouna, do Košic, ale třeba i do Paříže. A co teprve letenky. Exotické krajiny, kde rostou úplně jiné stromy, ale všechny šumí a ševelí stejnou řečí. Všechny slouží všemu živému, od zrození až po smrt. Od kolébky až po rakev nebo hranici, na 13
Povidky_ktere_pomahaji_21062022.indd 13
21.06.2022 14:23:15
Sár a Saudková
které se obřadně upalovali pozůstalí. Poskytují stín i teplo. Dávají jistotu a bezpečí. Byl na rozpacích z tun barevných letáků, které nabízely všechno a nic. Jalové sliby. Slevy na nekonečně zbytečné zboží. Obrázky módních ksichtíků, jejichž sláva vybledla dřív než barvičky z jejich plakátu. Říkalo se jim celebrity a dub nad nimi tápal, protože od svých dávných předků věděl, že toto slovo patří váženým a věhlasným lidem, které je třeba oslavovat a ctít pro jejich úspěchy. Někdy lidskému světu úplně nerozuměl. Bylo mu líto, když těla jeho kamarádů byla rozemleta do podoby volebních letáků a milionů formulářů. A že jich přibývalo raketovou rychlostí. Úřad vlády. Parlament. Finanční úřad. Stavební úřad. Penzijní ústav. Komise takové a komise makové. Výroční zprávy, které nikdo nečetl. Úřady Evropské unie, tak ty se staly pro stromy ztělesněním černé hladové díry. Bojovníci za ochranu přírody tiskli tuny propagačních papírů, které pak zaneřádily chodby činžáků, ulice a bez zájmu plachtily mezi kontejnery. „Zachraňte lesy. Zachraňte planetu. Papírová brčka!“ Dub neměl lidské vzdělání, zato si dovedl dobře představit, kolik lesů zmizelo, aby stromy posloužily boji za papírová brčka. Tehdy za ně ronil tiché, pomalé slzy. Voněly po pryskyřici. A toužily po světě, kdy bylo na Zemi víc lesů než skládek a asfaltu 14
Povidky_ktere_pomahaji_21062022.indd 14
21.06.2022 14:23:15